27.4.14

Jedeme v couchsurfingu!

Chcete se seznámit se spoustou zajímavých lidí? Rádi byste se procvičili v cizích jazycích? Chcete navštívit blízké nebo vzdálené země s minimálním rozpočtem? Zaregistrujte se na www.couchsurfing.org. A pak už jen surfujte! =)
Jedná se o celosvětovou komunitu otevřených multikulturních lidí, kteří nabízejí zdarma k využití svůj gauč, a lidí, kteří toho využívají. Systém referencí je důkladně propracovaný a důvěryhodnost celého projektu je velmi vysoká. Zaregistrovali jsme se a vyslali do světa náš první poptávkový request.
První kladnou odpověď dostáváme od zubaře Juana Carlose z Rancagua. Asi štěstí začátečníků. Má byt ve měste, kam nás zavede, abychom si odpočali po cestě, najedli se a dali si sprchu. Čekáme asi dvě hodiny, než skončí v práci. Pak nás odveze do svého domu v rezidenční čtvrti v Machalí, seznámí nás se svou ženou Margot, udělá skvělé stejky a otevře lahev vynikajícího chilského vína. Postupem času se dozvíme, že má tři děti, šest bernardýnů a deset zubařských klinik. Zůstáváme u nich tři dny, odpočíváme a surfujeme na internetu. Doňa María, jejich paní na výpomoc v domácnosti, nám vypere prádlo a Margot nám půjčí auto, abychom si mohli udělat výlet po okolí. Nechce se nám, ale musíme se posunout dál.
Příští zastávka je Santiago de Chile a couch u Kanaďana Iana. Je to potetovaný motorkář a má vypůjčený malý byt v úplném centru města. Ukáže nám místo na podlaze, kde si můžeme rozložit karimatky a popíše cestu kolem městských highlightů.
Zůstáváme dvě noci a oslavíme u něj náš 50. den na cestě. Uvaříme kuřecí nudličky s rýží a zeleninou, koupíme koláč a dvě lahve vína. Od Iana se dozvídáme, že už žil několik let v Číně, několik let v Dubaji, živí se výukou angličtiny a bydlet bude kdekoli na světě. Prostě tam, kde mu zaplatí nejlíp. Nakonec nás rozdrtí v Citadele (což bychom ani jeden z nás nečekali).
Naše další cesta vede do Mendozy. Pozvání ke couchsurferovi nemáme, jen pozvánku na Lingvistic Exchange každé úterý ve 21 h v místním baru. Do Mendozy přijedeme stopem v náklaďáku zrovna v úterý v 19:45. Stihneme si jenom odložit batohy do hostelu (jmenuje se Bed for Wine a je fakt hodně levný) a vyrážíme do baru. Sejde se nás asi 45. Místní, kteří chtějí potrénovat angličtinu, studenti z ciziny, kteří si chtějí procvičit španělštinu a turisté, kteří zrovna jedou kolem (Argentinci, Švýcarka, Rakušanka, Turkyně, Japonec, Američan, Francouz, my dva a mnoho dalších). Nejprve je hodina ve španělštině a celá konverzace se nese v tomto pro mě zatím trochu vzdáleném jazyce. Radši si objednám palačinku se špenátem a poslouchám, jak se místní slečna snaží Petrovi španělsky vysvětlit rozdíl mezi Yo soy a Yo estoy. Následuje hodina v angličtině, kdy se konečně zapojím do hovoru. Povídáme si dlouho přes půlnoc a podaří se nám sehnat couch na další den. 
Vivian je reklamní grafička na volné noze a bydlí sama kousek od centra v útulném 2+1. Má pro nás dokonce program na zítra. Návštěvu vinic. Sejde se nás třináct (dva Němci, tři Brazilci, čtyři Mexičanky, dva místní a my dva).
Vypůjčíme si kola a celý den objíždíme vinice, navštěvujeme vinařství a ochutnáváme slavné mendozské víno. Večer jdeme ještě na střechu radnice, ze které je skvělý výhled na hory a celé město. Koná se zde ochutnávka Malbecu (červené víno), hraje živá hudba a vstup je zdarma.
Další couch pozvánka nás zavede do La Silleta, malé vesnice asi 20 km jižně od Salty. Je tady hostel, který nabízí ubytování včetně snídaně ZDARMA. Těžko uvěřit, těžko pochopit, ale je to tak. Úžasné místo s bazénem, kurtem na beach, houpací sítí, kulečníkem, pingpongem, chatičkami, výhledem na hory a lidmi z celého světa, kteří tu 24 hodin denně paří. Navíc zde vaří i vegetariánské speciality jako třeba čočkový burger. Zdržíme se jen jednu noc, ale po treku, o kterém bude řeč příště, se sem opět vracíme. Tohle místo má atmosféru a v noci to tu vážně žije! :)
-------------------
Special thanks to Andreas from Loki for letting us to write these articles on his computer!

Valparaíso - nejbarevnější město Jižní Ameriky

Průchody, ulice, schody i garáže chilského Valparaísa zaznamenávají příběhy problémy i radosti obyvatel tohoto podivuhodného města. Stačí se vzdálit jen pár ulic z uhlazeného centra a můžete se obdivovat zcela svébytné formě street artu.
Objevíme je zcela náhodou. Bloudíme ulicí ve snaze nalézt lanovku, která nás vyveze na vyhlídku na přístav. Zabočím za roh a ze zdi na mě naléhavě hledí smutné oči. Jsou propracované do nejmenšího detailu, stejně jako fantasy svět o pár bloků dál. Na žlutém domě si veselý klaun maluje své modré holubice a cyklista jako vystřižený ze 30. let se rozvážně projíždí na svém bicyklu. Lehce mě mrazí při pohledu na černocha s terčem na čele i z pohledu do hnědých očí dívky v zelené burce. Prostitutka s nohama široce roztaženýma shlíží ze zdi v uličce, kterou se obvykle chodí jen pozdě v noci.
Vyslechneme si příběh ženy vyobrazené na jednom z domů s žampionem v ruce. Bývala známá po celém městě tím, že dokázala léčit zdravotní problémy nejrůznějšími houbičkami. Kdokoli přišel do jejího domu s jakýmkoli neduhem, odnesl si houbovou medicínu. Když zemřela, zvěčnili ji na památku na zdi jejího domu. 
Jak ale vznikla tradice graffiti na domech ve Valparaíso? Město bývalo významným přístavem, který v dobách své největší slávy lákal zejména evropské emigranty. Rychle se rozrůstalo a nově příchozí obyvatelé začínali stavět své domy na volných pozemcích v kopcích. Jako materiál pro stavbu používali jílové cihly a pro zpevnění obkládali stěny vlnitým plechem, který zbýval ze stavby lodí. Vlnitý plech má ale tendenci korodovat a kdo by chtěl mít rezavý dům? V přístavu vždy zbývala nějaká barva po natření lodě a lidé si tak začali své domy barvit. Nejoblíbenější barvou prý bývala modrá, protože námořníci ji mají rádi a námořníci přinášejí městu peníze. A zelená, podle místního fotbalového klubu. K vidění však byly i domy červené, žluté, béžové i fialové a město se tak stávalo stále barevnějším.
Moderní doba s sebou ale přinesla chuligány všeho druhu, kteří začali na barevné domy zvěčňovat své tagy. Místní obyvatelé se proti nim brání zcela vynalézavým způsobem. Když máte na domě nasprejované umělecké dílo, nikdo vám přes něj tag neudělá. Takové už je nepsané pravidlo slušnosti. Sprejerství ve měste se rozšířilo a nyní už existuje veřejně dostupný seznam sprejerů ochotných vytvořit umělecké dílo podle přání majitele domu. Většinou malují jen za cenu použitých barev.
V roce 2012 se na jednom z městských vrcholků, Cerro Polanco, konal mezinárodní festival graffiti, během kterého vzniklo přes 20 velkoplošných maleb. Nyní už je jich v okolí přes 60 a stále přibývají další. V roce 2003 bylo město zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO pro svou kulturní a architektonickou hodnotu.
----------------------------
Valparaíso sestává z přístavu, centra a 46 městských vrcholků. Žije zde téměř 300 tis. obyvatel. Zemětřesení, tsunami, požáry a další podobné katastrofy postihují město poměrně často. Domy v kopcích byly nezřídka vystavěny živelně a na místech ne k tomu určených. Do celých čtvrtí ještě není zavedena voda ani kanalizace a nevedou tam asfaltové silnice. Záchranné akce v křivolakých uličkách jsou tím komplikované.
Město jsme navštívili nevědomky v den velkého požáru. Celý den nám padal jemný prach na hlavu a výhled zakrýval hustý kouř. I tak byla návštěva Valparaísa silným zážitkem, ráda bych se sem ještě někdy podívala.

26.4.14

Na treku mezi Argentinou a Chile

Bariloche a okolí se přezdívá "Švýcarsko Jižní Ameriky" a rozhodně to sedí. Po vyprahlé krajině jižní Patagonie se najednou ocitáme mezi hustě zalesněnými kopci. Dostáváme se sem jako obvykle stopem. Sveze nás novomanželský pár z Mendozy, toho času na svatební cestě :). Lyžařské středisko nad městem, Cerro Catedral, si v ničem nezadá s moderními evropskými letovisky. Tady začínáme náš trek. Lehce poprchává, sníh ještě nenapadl a celé středisko je zavřené a opuštěné. Pěšina vzhůru vede k refugio Frey, cíli naší dnešní cesty. Hodně nás překvapí, když si uvědomíme, že podivné rostliny, které rostou všude kolem, jsou bambusy. Asi po 2,5 hodinách chůze přicházíme k chatičce nalepené na skálu se slovinským nápisem "Petriček pod Skalko". Vevnitř jsou kamna a místo na spaní asi pro 10 lidí. Vzhledem k tomu, že se déšť zrovna mění na husté chumelení a my jsme už celkem mokří, vezmeme chatičkou za vděk, uvaříme si čaj a sníme pár sušenek.
Refugio Frey je pěkná chata v sevření hor u modrého jezera. Zrovna je tam velká skupina asi 50 lidí. Dovnitř už bychom se nevešli (ani bychom nechtěli), stavíme radši stan pod keřem nad chatou (je to zadarmo). Stále hustě chumelí. Za večer stihne napadnout asi 20 cm, přes noc dalších 30 cm. Ráno se probudíme krásně zachumelení. Bohužel je na tom stejně i naše cesta dál. Chatař nám přesně popisuje trasu a kreslí "mapu" hůlkou do sněhu. Před námi tam dnes nikdo nešel a ani nikdo nepůjde, celá velká skupina schází zpátky do údolí. Vyrážíme hodinu po poledni.
Udělá se krásné počasí a podle popisu, sem tam podle značky vykukující zpod závěje, cestu přes sedlo snadno najdeme. V údolí si Petr všimne plácku na stan a od něj vedou lesem ve sněhu stopy! Jdeme po nich následující čtyři hodiny, nejprve údolím, potom do slušného kopce. Ze sedla k refugio Jakob sestupujeme už za tmy. Světýlka z chaty ale svítí jako dvě světlušky a my se už těšíme na horký čaj. Druhý den je poměrně ošklivo, chystáme se přes paso Schweizer dolů údolím Casalata. Chatařka nás nechá podepsat "reverz", že jsme zkušení a cestu podstupujeme na vlastní nebezpečí :). Paso Schweizer je rozvodím dvou oceánů. Potoky na jednu stranu do Pacifiku, potoky na druhou do Atlantiku. Po poledni se opět udělá hezky a stezka ze sedla je perfektně značená.
Čtvrtý den treku musíme čtyřikrát brodit studené řeky, než sejdeme k "silnici" vedoucí k osadě Pampa Linda. 16 km do Lindy jdeme necelé tři hodiny. Proti nám jezdí autobusy, mikrobusy a džípy. Celkem napočítám přes 200 lidí jedoucích v opačném směru. To tam zrovna skončil rockový festival?! V našem směru neprojede za celou dobu jediné auto. Při západu slunce vyleze z mraku Monte Tronador (3427 m), nádherná mohutná sopka s ledovcem na vrcholu.
Od hranice Argentiny a Chile nás dělí ještě dvoudenní pochod přes Paso de las Nubes ("Sedlo v oblacích"). Tenhle trek je otevřený pouze od listopadu do března. Je 3. dubna, ale rozhodneme se to risknout, snad bude hranice ještě otevřená. Je nádherné počasí, u zurčícího potoka zalehnu na padlý strom a asi půl hodiny se sluním. K večeru přijdeme do nádherné nové chaty Agostino Rocca postavené na místě s dokonalým výhledem. Chata je napájená elektrickou energií z blízkého vodopádu, voda v chatě ale zrovna neteče a vařit se musí ze sněhu. Na plácku u chaty si můžeme opět zadarmo postavit stan, chatař nás ujistí, že přes hranice se zítra dostaneme.
Ráno schází pěšinka prudce do údolí. Všude kolem nás jsou vodopády, je jich asi tisíc :). Turistika se tu ale zatím moc nepěstuje, na výhledy si místní nepotrpí. Když chceš vidět vodopád, musíš se proklestit hustým lesem. Sedíme na skále, sluníčko svítí my pozorujeme vodopády, skály, ledovce a údolí pod námi. Petr rozvádí teorie, za kolik let tam povede vyhlídková plošina, po které budou proudit davy turistů. Zatím jsou ale všechny vodopády jen pro nás. Zběžným pohledem jich jen z místa, kde sedím, napočítám 41. Délku nejvyššího odhadneme podle doby volného pádu vody (cca 6 s) na 120 metrů.
Cesta dál pokračuje hustou džunglí se vším, co to obnáší. Vysoké staré stromy připomínají sekvoje. Bambusové houštiny a pichlavé keře jsou všude kolem. Slyšet je šumění potoků i křík exotických ptáků. Cesta je bahnitá, neustále přelézá, obchází nebo podlézá letité padlé kmeny porostlé mechem, přeskakuje bažiny a potoky a prodírá se skrz hustou vegetaci.
K večeru dorazíme na hranici - do Puerto Frías. Dva policajti v civilu nám ukážou plácek na stan, na otevření hranice musíme počkat do zítřejšího poledne. Jinak je zde zcela pusto, nikde nikdo. Sednu si na molo a pozoruji zelené jezero mezi kopci porostlými hustým lesem. Na hladinu střídavě dopadají kapky deště a sluneční paprsky. Ticho a klid toho místa je dokonalé. V poledne se konečně dočkáme razítka do pasu a můžeme do Chile.
Za kopcem je Peulla, chilská vesnička, odkud odplouvá loď. Žádná silnice ani pěšina z Peully dál do Chile nevede, musí se po vodě. Do Peully je to dobrých 25 kilometrů a trajekt odjíždí za 3,5 hodiny. Rádi bychom jeli autobusem, který přivezl turisty z Chile, ale nabízejí nám svezení za 50 US$/os. (za 25 km cesty!). To odmítáme a jdeme radši pěšky.
V Peulle postavíme stan na plácku Správy národního parku CONAF. (Mohla bych poznamenat, že nejprve ho postavíme na malém vyvýšeném místě. Pod trávou je zřejmě nějaký poklop a dost to tam smrdí. Sakra, žumpa! =( Rychle se přesouváme o 10 metrů dál...) Ráno se probudíme hladoví. Zbyly nám už jen tři polévky v pytlíku, máme jen 1000 chilských pesos (asi 36 Kč) a potraviny jsou ještě zavřené. K snídani je nudlová polévka, k obědu chřestová. 1000 Ch$ vyměníme v kiosku za dva malé jogurty a balíček sušenek a před odjezdem lodi ještě směníme moji desetidolarovku za další čtyři balíčky sušenek a lahev pomerančového džusu. A to je vše, co jsme za celý den snědli.
Jezero "Všech Svatých" má zelenou barvu a plavba trvá asi 2 hodiny. Venku jsou husté mraky a nepříjemně mrholí. Sedíme na horní zastřešené palubě spolu se skupinou Korejců. Vášnivě hrají Bingo. První cenou jsou hodinky, další kartáčky na zuby. V jednu chvíli se mraky trochu rozptýlí a otevře se výhled na sopku Osorno (2652 m), úchvatný pravidelný vulkán.
Po příjezdu do přístavu obcházíme luxusní turistické autobusy, jestli nás některý z nich nevezme dál. Všichni odmítají. Pak si to přihasí starší autobus a řidič nakonec souhlasí, že nás vezme (zadarmo). Čekáme dlouho a nic se neděje. Je už večer a začínáme být nervózní. Rádi bychom se dostali do města Puerto Montt co nejdřív, abychom stihli najít ještě nějaké ubytování. Pak nastoupí kapitán našeho katamaránu, zavřou se dveře a jedeme. V tu chvíli nám dojde, že jsme si "stopli" služební autobus s posádkou lodi! =D

18.4.14

Jak jsme zdolali Stopařovo peklo

Snídáme v hostelu v Punta Arenas a posloucháme hrůzostrašné vyprávění dvou Holanďanů o slavné transargentinské silnici. „Klikatí se podél hor a projede tam maximálně pět aut za hodinu. Vede prostředkem ničeho, jen jednou za 100 km je malá vesnice. Dlouhé úseky vedou jen po štěrku, žádný asfalt. Pokud máte dost času, jídla a vody, můžete tam zkusit stopovat, ale Ruta 40 je Stopařovo peklo!“ Výzva přijata!
Naši stopařskou odyseu začínáme v Cerro Castillo na chilsko-argentinské hranici. Jídla vskutku nemáme mnoho, zajdeme aspoň do kavárny koupit sušenky a ananasový koláč. Zjeví se tam holka a kluk z Belgie se stejným plánem – stopovat do El Calafate. Popřejeme si hodně štěstí a oni odcházejí chvíli před námi. Hraniční pásmo měří 7 km a skoro nic tam nejezdí. Nám po pár kilometrech chůze zastaví izraelský zájezdní autobus. Belgičany míjíme kousek před argentinskou stranou hranice a Petr jim trochu škodolibě zamává. Na hranici se nám podaří domluvit, že nás autobus sveze až do El Calafate. Jupí.
Druhý den ráno stopujeme k ledovci Perito Moreno. Po pár minutách nám zastaví černý pětimístný SUV. Jenže má plno. Dva dospělí vpředu, dvě děti vzadu. Ukáže se, že to není problém, holčičku si paní posadí na klín a jedeme. Nikdo není připoutaný, na dětské sedačky se tu už vůbec nehraje a na šedesátce si to pan řidič valí 130. Po průjezdu bránou parku si tatínek svou dvou a půl letou dcerku posadí na klín a nechá ji v úzkých serpentinách dokonce troubit a točit volantem! To už v duchu šílím a počítám poslední minuty svého života. Rodinka je moc milá, nabízejí nám dokonce svezení zpátky. Na smluvený sraz ale přicházíme s malým zpožděním a oni nečekají. Dost se mi uleví.
Při procházce kolem ledovce potkáme ty dva Belgičany. Nevypadají naštvaně, že jsme jim vyfoukli stop. Do El Calafate se prý dostali bez problému. Opět mají stejný plán jako my – zítra vstávat brzo ráno a jet do El Chaltén. Stojíme u velkého parkoviště a stopujeme každé auto, které vyjíždí. Najednou si všimneme, že nám ze zadních sedadel někdo mává. Naši kamarádi Belgičani! Tentokrát oni nám. Zpátky do města nás sveze soukromý pilot ze Sao Paula v Brazílii. Skvěle pokecáme a dokonce můžu použít i bezpečnostní pás!
Ráno se trochu zdržíme a na výpadovku do El Chaltén vyrážíme až kolem půl jedenácté. Za kruháčem za městem stopneme dodávku, která nás sveze na obočku asi 32 km daleko. Petr sedí na zemi v nákladovém prostoru. Koho nevidíme už z dálky na křižovatce – naši přátelé z Belgie. Jak dlouho tu už proboha stojí? Dáváme se s nimi do řeči asi na půl hodiny a kolem projedou dvě auta. Ani jedno nezastaví. Stopovat ve čtyřech je k ničemu. Odejdeme asi 200 m za ně a začneme svačit. Oni tu byli první, a tak jim nebudeme brát jejich výhodnější flek. Projede pár aut, ale nezastaví ani jim ani nám. Pak si to přihasí kamion. Jim nezastaví, ale velký kus za námi zabrzdí. Vezmeme to i s batohem poklusem a můžeme jet! Máme štěstí. Veze dvě cisterny benzínu až do El Chaltén. Šokuje mě, když si řidič zapálí velkou propanbutanovou bombu, kterou má mezi sedadly, uvaří horkou vodu a připraví si čerství maté. Samozřejmě za jízdy...
El Chaltén opouštíme o devět dní později. Stojíme na výpadovce od časného rána, ale zatím se nedaří. Trpělivost se ale určitě vyplatí, autobus do Bariloche stojí 1250 AR$/os (což je asi 3150 Kč). Skoro po dvou hodinách nám zastaví dodávka předělaná na dokonalý obytňák a v ní veselý stařík. Moc mu nerozumíme, ale na křižovatku asi 120 km nás sveze. Petr sedí na předním sedadle, aby mohl konverzovat, já na štokrleti vzadu. Těžký ale vratký stolek, který mám před sebou, by se mi v případě nárazu zarazil hodně hluboko pod žebra. Na křižovatce nám děda začne ukazovat cestu do El Calafate s tím, že on jede na sever. My ale taky jedeme na sever! Vždyť to jsme mu celou cestu povídali a vyprávěli, kde všude už jsme byli! Trvá hezkou chvíli, než to pobere, ale pak z něj vypadne, že taky jede do Bariloche a že můžeme jet s ním. Hurá!
Následující cesta se změní v trénink hlubokého sebeovládání. Silnice je často jen štěrková a k cíli vzdálenému 1426 km se přibližujeme průměrnou rychlostí 50 km/h. Děda navíc jede bez jakékoli zastávky, a tak sedím pět a tři čtvrtě hodiny na tvrdé stoličce se silnou potřebou čůrat, s hladem a ukrutnou žízní. Pak začne trochu bloudit, využiji příležitosti a poprosím o přestávku. Odskočím si a začnu se cpát rohlíkem se sýrem. Děda si vaří kávu a vypadá rozladěně, že musí čekat. V jeho autě se jíst nesmí. Má tam dokonalý pořádek a ve skříňce pod vařičem má sbírku čistících prostředků. Popožene nás, zhltnu poslední sousto a jedeme dál. V prvním větším městě Gobernador Gregores se ukáže, že má dokonalý orientační nesmysl. Jezdí stále dokolečka, je čím dál nervóznější a naše dobře míněné rady neposlouchá. Když už po tři čtvrtě hodině a mnoha otázkách u místních konečně natrefí na výpadovku, špatně zahne a znovu zakufruje. To už je na něj moc. Zastaví nám na silnici, vyndá batohy, zahuhlá něco o tom, že dál jede po pobřeží, a odjede. Jsme z toho dost paf.
Je už skoro šest večer, řešíme, co dál. Hlasuji pro další stopování. Trvá nám skoro hodinu, než dojedeme na správnou výpadovku. Vypadá nově a vůbec nic po ní nejezdí. Asi po 15 minutách projede auto v opačném směru. Hurá, je to průjezdné! =) Sedím u krajnice na batohu a dělám, že stopuji. S Petrem už řešíme, z které strany příkopu si postavíme stan, když kolem jede auto. Asi to dost zvažuje, protože zastaví až po 100 metrech, ale zastaví! Sympatický pan profesor, který pracoval mnoho let na univerzitě, pak ale přešel kvůli penězům do soukromého sektrou. Teď pracuje v dole (jako důlní inženýr). Valí si to po nové silnici, prý otevřené minulý měsíc, 140 km/h a teprve když srazí zajíce, trochu zpomalí. 350 km do města Perito Moreno trvá krásné tři hodiny a o půl jedenácté už si v místním kempu stavíme stan.
Na výpadovku směr Rio Mayo přijdeme kolem deváté ráno. Bohužel už tam stojí dva stopaři. Drze se postavíme před ně, ale jezdí jen staré plechovky s malou dojezdností, šesti lidmi uvnitř a vesele gestikulují, že jedou jen kousek. Je to taková marnost, že se po hodině jdeme informovat na bus. Jede v šest večer a stojí 720 AR$ (1800 Kč). To nás přesvědčí, že to chceme jít zkoušet dál. Zastaví nám několik aut, ale všechna jedou jinam. Nás by mohli vzít jen 25 km, na křižovatku uprostřed ničeho. Odmítáme, ale dva stopaři za námi jedou. Po pěti hodinách, když důvěrně známe místní popeláře, protože jim máváme už počtvrté, máme pocit naprosté beznaděje. Ještě ji prohloubí jedem řidič, který nám zastaví a začne vysvětlovat, že do Rio Mayo nic nejezdí, protože tam nevede pořádná silnice. Je to tam nebezpečné a nechápe, jak to, že už dávno nejedeme po pobřeží. 
Zvedáme se poraženě k odchodu, když tu nám zastaví malý červený Fiat. Řídí ho žena a jede s ní jen malý kluk. S našimi velkými batohy se do auta sotva naskládáme, ale nějak to klapne. Ukáže se, že jedou do Esquel, 520 km naším směrem! Už se blíží večer, když přijedeme do vsi s názvem Tecka. Žena zastaví u benzínky a řekne nám, že půjde na návštěvu ke své matce, která tam bydlí. To je nečekaná překvapení. Při stopování prostě nikdy nevíš, kdy přijde „Tečka“. Poděkujeme, zkoušíme ještě chvíli stopovat dál, ale rychle se stmívá a nemá to smysl. Postavíme si stan na travnatém oploceném plácku za Teckou, kterému říkají obecní kemp.
Druhý den střídáme auta jako městskou hromadnou dopravu. Jedeme na pětkrát, každý nás popoveze jen kousek (10-150 km), ale nikdy nečekáme víc než půl hodiny. Mladá psycholožka v červeném autě nám prozradí, že stopaře bere běžně. Místní lidé, kteří nemají auto, prý tento způsob dopravy používají na cestu do práce a z práce. V El Bolsón, 130 km před Bariloche, jsme už před dvanáctou. Pak se ale štěstí unaví, půl hodiny nic a já mám hlad. Zajdeme do blízké restaurace na oběd. Já si dám pizzu se sýrem a olivami, Petr guláš a špecle. Prý je skvělý. Pak se spustí průtrž mračen, a tak čekáme a hrajeme kostky. Když trochu přestane, pokračujeme v našem stopařském úsilí. Nakonec nás nabere mladý novomanželský pár z Mendozy, který je v Bariloche na svatební cestě. Svezou nás až do centra města a tady naše štreka končí. V plánu je trek přes hranice do Chile.
Dalších stopařských historek máme samozřejmě přehršel, ale ty se už neudály na proslulé Rutě 40.

Národní parky Patagonie

Patagonie je krásná. Nekonečné širé pláně, na kterých se pasou divoké lamy guanaco, a ostré vysoké štíty zvedající se k nebesům. K tomu nevyzpytatelné počasí měnící se z minuty na minutu. Od azura po sněhovou vánici a k tomu proslulý patagonský vichr. Tři národní parky, dokonale čistá příroda a jak to vidíme my dva.
Do národního parku Torres del Paine (Chile) jsme dorazili pozdě večer a zažili ono husí kůži nahánějící setkání s pumou. Rangeři slibovali na příští dny "rain, rain, rain", ale než jsme druhý den vylezli ze spacáku, pršet přestalo, vylezlo sluníčko a udělal se krásný den. Cesta do kempu u velkého jezera Dickson vedla přes sedlo, kde slušně fičelo, a za ním jsme udělali přestávku, lehli si do trávy a psali. Pracujeme pro vás, kudy chodíme :).
Ráno ukrutně leje a nám se nechce vstávat. Máme ale v plánu překročit Paso, což je podle mapy 10,5 hodiny chůze, takže musíme. Cesta vede převážně lesem, kousek před sedlem pak potokem a bažinami a nakonec hlubokým sněhem. Škrábeme se vzhůru, je to namáhavé a nekonečné. Pohled ze sedla na druhou stranu mi však vyrazí dech. Je tam gigantický ledovec. Takový, jaký jsem si nikdy ani neuměla představit. Všechny ledovce, které jsem dosud viděla, byly proti tomuhle jen rampouchy. V kempu pod sedlem se dozvídáme, že jsme měli štěstí, když jsme Pasem prošli. Posledních několik dní bylo pro špatné počasí zavřeno a další den chumelí, takže je zavřené zase.
Cesta dál vede dlouho podél ledovce a přes strmé žleby, které vyhloubily potoky. Na některých místech jsou postavené vysoké žebříky, jinde je přes koryto natažený dlouhý lanový most. Do kempu dorazíme v 16 hod, ale to je na nás ještě brzy. Rychle spěcháme dál. Cesta vede nahoru a nám se otevírají úžasné výhledy na jezera kolem. Večer přijdeme k jezeru Pehoé. Silně fičí a z čistého nebe se spustí průtrž mračen. To nás motivuje dát si v restauraci čtyřchodové meníčko, první pořádné jídlo po opravdu dlouhé době. Pak stavíme stan v "uragánu" a je to zábava. Nelétá jen stanová plachta, ale i tyčky, kolíky, karimatky a víčko od ešusu. To najdeme druhý den asi o 20 metrů dál...
Dnešním ránem začínáme objevovate torresské highlity. Prvním je Valle de Francés s vyhlídkou Británico. V kempu Italiano necháme batohy jako mnoho dalších a za dvě hodiny už stojíme na vyhlídce v obklopení vysokých štítů a zasněžených vrcholků. Cestou dolů si vychutnáváme ledovce s lámajícími se séraky, vodopády, horské louky a pohled na neuvěřitelně modré jezero s malými ostrůvky v dálce.
Cesta do kempu Los Cuernos vede podél jezera. Zrovna řádí nárazový vítr a zvedá vodní tříšť jako neprostupnou bariéru do výše několika desítek metrů. Několik poryvů ustojíme schovaní za stromy, ale vítr nás stejně dostane a celé nás zmáčí. Los Cuernos je nejdražší kemp v Torresech. Hlava na hlavě a na nás zbyde jen malý kamenitý křivý plácek. Výhled tady ale mají ze všech kempů nejhezčí.
Další den je většinu času vidět duha. Že je to hezké? Ne tak docela. Jsme v centru toho nejproměnlivějšího možného patagonského počasí. Nárazový vítr si s námi hraje jako s kuželkami. Chvílemi leje, chvílemi praží silné slunce. Postupem času se počasí ještě zhoršuje a nejhorší lijavec přečkáme pod střechou kempové kuchyně vaříce si polévku s kuskusem. Pak ještě hodinku chůze vzhůru a už o půl šesté stavíme v drobném dešti stan v kempu. Zítra, snad zítra už uvidíme ty bájné "Torresy".
Obloha je ráno modrá, že už ani nemůže být modřejší. V devět ráno vyrážíme na vyhlídku a proti nám proudí davy lidí. Mám stejný pocit, jako když jsem šla na ohňostroj, který už skončil. Doufáme, že se neobjeví mrak, opona, která by celé představení neprodyšně schovala. Máme štěstí. Krásný slunečný den vydrží až do večera a my se na vyhlídce na Torresy vyřádíme víc než na ostrově u tučňáků.
Městečko El Calafate, Argentina, má svou velkou turistickou atrakci, kvůli které se vyplatí ho navštívit. Je to ledovec Perito Moreno v národním parku Los Glacieres. Je vidět už z dálky, v sevření ledových štítů, ale teprve zblízka začne předvádět své impozantní divadelní představení.
Čelo ledovce je dlouhé asi 5 km, a nad vodní hladinu vystupuje místy až do výšky 60 m. Každý den se posune asi o 2 m, což způsobuje odlamování obrovských ledových bloků za ohlušujícího rachotu a zvedání vysokých vln. Prohlédnout si ho je možné skoro ze všech stran. Železné turistické "chodníčky" se zábradlím a vyhlídkovými plošinami vedou podél čela ledovce v délce několika kilometrů. Některé blízko u vody, jiné vysoko, s výhledem na hory. Všude jsou davy turistů cvakajících fotoaparáty.
Máme radost, jaké nám zase vyšlo nádherné počasí. Sedneme si na jednu z laviček a ohromeně sledujeme představení. Cestou zpátky k parkovišti uvidíme uprostřed železného chodníku velký kus ulomeného ledu. Je tak těžký, že ho sotva zvednu. Nechápeme, kde se tady vzal, protože těžko mohl odletět tak daleko...
El Chaltén (Argentina) je podle brožury o lezení "Trekking capital of Argentina" a krásných více délek je tu tolik, že by je člověk všechny nevylezl ani za půl života. Na lezení si (ač nerada) nechám zajít chutě a ji se pídím po pěkném treku. V návštěvnickém centru nám doporučí čtyřdenní  přes Paso del Viento, ale musíme jim tam nechat kontakt na osobu blízkou, kopii průkazu pojištění, pro případ, že by se něco stalo a až se ve zdraví vrátíme, přijít se jim  zase ukázat.
Večer stihneme ještě vyběhnout na "Vrcholek u dvou kondorů" - poetickým názvy se to tu jen hemží - a brzo ráno vyrážíme na trek. Je krásné počasí a čím výše stoupáme, tím úžasnější výhledy jsou. Jak to bylo dál, je popsané v pohádce O Pánu z Větrného průsmyku, ale i ta má své další pokračování...
Duha nad ledovcem je krásná. Podaří se nám dojít až do refugio Paso del Viento, kde si uvaříme vydatnou polévku k obědu, odpočineme si, a protože je teprve půl třetí, rozhodneme se jít dál. Velice nenápadně začíná čím dál víc foukat. Jdeme rychle asi hodinu, když se k tomu přidá i déšť a vítr stále zesiluje. Ledovec Viedma se táhne, kam až oko dohlédne, vítr má tak široké pole působnosti. Bojujeme s ním, fičí nám většinou do zad, pěšina je stěží viditelná. Dojdeme na okraj strmé skály. Postavit stan není kde, ani závětří pro chvíli odpočinku nenacházíme. Musíme dolů, což by v bezvětří bylo snadné. Vítr ale přesahuje 100 km/h a já se bojím, že když se přiblížím k okraji skály, shodí mě to do třicetimetrové propasti... Přikrčíme se za malým skalnatým výčnělkem a řešíme, co dál. I když jsme hned u sebe a křičíme, vůbec se v tom větru neslyšíme. Navíc nás velmi rychle ochlazuje a vyčerpává. Zůstat jen tak sedět, velmi rychle bychom umrzli.
Petr jde bez batohu prozkoumat naše možnosti, já se dál krčím za výčnělkem. Petr objeví za hranou skály možnost, jak sejít dolů. Jen to lehké lezení, jen trochu strmé, ale celkem chráněné před větrem. Jde jen o to, dostat se za tu hranu. Podám Petrovi batohy a po zemi se plazím k okraji. Podá mi ruku a mě se podaří klíčový krok. Tady už nefouká tolik a tak pomalu a opatrně scházíme dolů. Jsem z toho vyděšená a rozhodně je to nejnebezpečnější okamžik z celé naší dosavadní cesty. Měli jsme zůstat v refugii, ale z jejího okna počasí vůbec nevypadalo tak špatně.
Slezeme na plošinu částečně krytou před větrem a rozhodneme se zakempovat. Stále prší a fičí, ale teď se to drží v rozumných mezích. Začneme stavět bytelnou zeď z kamenů, protože nekrytý stan by ostré nápory větru nemusel vydržet. Jsem promočená, ale živá a zpívám si u toho Svěrákovo "Dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék. Upeč třeba chleba, postav třeba zeď, žal se krásně vstřebá, začni s tím hned teď..." Za hodinu máme zeď a postavit stan je otázka chvilky. Převlékneme se do suchého, zalezeme do spacáku, uvaříme si čaj, dáme si chleba se sýrem a je nám dobře. Tohle jsme zvládli!
Do rána zapadáme sněhem a vítr se stále prohání kolem. Neriskneme si zbořit náš bezpečný příbytek a vydat se znovu do té sloty. Když to trochu přestane, odváží se Petr sejít dolů k potoku pro vodu. Jen co se vrátí, začne zase chumelit a vítr s postupujícím dnem nepřestává, spíš naopak. Zůstaneme ve stanu celý den a hrajeme kostky o zbylé sušenky. Další den ráno už je pěkně, překonáme sedlo a překvapí nás, jak strmý je sestup pod ním k jezeru Viedma.
Do večera stihneme dojít k řece Río Túnel, která vypadá, že by šla nejspíš brodit. Vytéká ale z ledovce, takže radši necháme brodění na ráno s očekáváním nižší hladiny. Noc je bohužel mimořádně teplá, naše nejteplejší noc v Patagonii. Vody je v korytu ráno ještě víc, jdeme po proudu a hledáme brod. O kousek dál se řeka dělí do mnoha ramen a rozlévá v široké vádí. To půjde. Zujeme boty, sundáme kalhoty a nazujeme sandále. Voda v nejhlubším místě sahá nad polovinu stehen, je ledová a musíme přebrodit asi sedm ramen. Šťastně se dostaneme na druhou stranu a o dvě hodiny později i na silnici. Zkoušíme stopovat, spustí se lijavec a zrovna v tu chvíli nám zastaví auto. Hurá, jsme zachráněni!
Další den se vydáme na trek do opačné části parku. Je azuro a i předpověď počasí je moc dobrá. Nejlepší výhled na masiv Fitz Roy je rozhodně od Laguny de los Tres. K ní vede pěšina posázená varovnýmni cedulemi, aby se na ni nevydával nikdo, kdo není v dobré fyzické kondici. Mákneme si, ale za hodinu jsme nahoře. Je tu provoz jako na Sněžku, snad nefrekventovanější patagonský trek.
Dalším národním parkem, který v Patagonii navštívíme, je Nahuel Huapi. O tom ale pojednává samostatný článek Na treku mezi Argentinou a Chile.

Pohádka o Pánu z Větrného průsmyku

Pán z Větrného průsmyku

Ve Větrném průsmyku daleko v Andských horách žil starý, rozvážný vítr. Létal si nad svým královstvím ledovců, strmých štítů a suťových polí již několik tisíc let. Lidi měl rád a snažil se jim nijak neškodit, ne jako ty mladé nárazové větry, jejichž jedinou poťouchlou radostí bylo shodit člověka z cestičky dolů do kosodřeviny... Nesnášel ale ty nafoukané turisty, kteří nerespektovali pravidla a zákazy, odhazovali odpadky a mysleli si, že celé hory budou skákat, jak oni budou pískat.
            Jednoho krásného slunečného dne zkraje podzimu byl zrovna doma ve svém sedle a počítal mechové větvičky. V údolí se celý den ani lísteček nezatřepetal, ani vlnka na jezeře nezašplouchala. K večeru najednou uviděl dva chuligány, jak si stavějí u Lamího jezera stan! Ale to se přece nesmí! Slunce ještě nezapadlo, takže kdyby si pospíšili, mohli projít do chatky za sedlem ještě než padne noc a pokud jsou pomalí, mohli by se vrátit do kempu u Býčího jezera. Rozhodl se, že jim dá pěkně za vyučenou. Žádné odpadky sice neodhazovali, zuby si čistili 50 m od nejbližšího vodního zdroje, přesně jak stanoví pravidla národního parku a vyčůrat se šli ještě dál, ale stejně. Stanovat se může jenom na místech vyznačených v mapách.
            Počkal si než usnou, v jednu hodinu po půlnoci se snesl k jejich stanu a začal s ním pořádně lomcovat. Ze strany na stranu, fíííííí a fúúúúúú. Moc se jim to nelíbilo, stále vylézali ze stanu a snažili se ho upevnit. Nejdřív vyhnal ze stanu on ji a chudák holka dvacet minut zatloukala kolíky a dávala na ně těžké kameny, aby stan ve větru neuletěl, zatímco on si ležel ve spacáku a tvrdil, že drží stan. Jelikož ale nebyl s jejím dílem spokojený, vylezl za nějakou dobu on a začal to předělávat. Jen to ale pokazil, a když zalezl spátky do stanu, byla pro vítr hračka stanovou plachu nadzvednout a kolíky vytáhnout ven. Musel tak vylézt ještě jednou a opavit to pořádně.
            Vítr poznal, že je nenechal vůbec vyspat, podle pravidelného rozsvěcení baterky ve dvě hodiny v noci, ve tři, v pět i v šest. O půl osmé se konečně začali chystat k odchodu. To byla pro vítr největší zábava, protože jim mohl brát stanovou plachtu z ruky a odnášet vše, co by snad neměli pečlivě připevněné. Byl zvědavý, na jakou stranu se vydají a překvapilo ho, když se statečně vypravili do průsmyku. Vydal se za nimi a fičel tu z jedné strany, tu z druhé strany, chvíli víc, chvíli méně a moc ho to bavilo. Zavolal si na pomoc i dešťový mrak, který je začal zkrápět dešťovými kapičkami.
            Najednou zaslechl prosbu té dívky, aby je nechal přes průsmyk projít. „Chachachá, a pročpak jste stanovali na zakázaném místě,co?“ „To to ráda vysvětlím: Včera jsme vstávali časně z rána a vyrazili rychle, abychom stihli dojít do chatky za průsmykem včas. Sedmihodinovou cestu k Býčímu jezeru jsme stihli za pět hodin a další část cesty měla podle průvodkyně z informačního centra trvat 3-4 hodiny, což bychom do večera krásně stihli. Pak ale přišlo brodění velké řeky, chůze kamenným svahem, nemohli jsme nalézt cestu, terén byl obtížný a my šli pomalu. Už se skoro blížil večer, když jsme na ledovci potkali skupinu turistů, kteří nám řekli, že do sedla je to ještě 2-3 hodiny a k chatě dokonce 5 hodin cesty. Šli jsme ještě hodinu až k Lamímu jezeru, kde jsme uviděli ten krásný kamenný plácek. Po celém dni chůze jsme už na zdolání sedla neměli sílu a vracet se zpátky k Býčímu jezeru by znamenalo ztratit mnoho hodin namáhavé chůze. Proto jsme se rozhodli přespat u Lamího jezera. Říkali jsme si, že na kamenném plácku ani stéblo travičky neohneme, a když ani odpadek nezahodíme, nemuselo by přírodě vadit, že tam přespíme.“
Vítr to trochu obměkčilo. „Jakou obět přinesete mně, pánovi větrů, pokud vás nechám přes sedlo projít?“ „Napíšu o tobě pohádku.“ Vítr z Větrného průsmyku se zamyslel a uvědomil si, že pohádku o něm ještě nikdy nikdo nenapsal. „Tak tedy dobrá, ale musíš ji dát přečíst nějakým dětem.“ Slíbila mu to a on se rozhodl nechat je průsmykem projít. Když byli nahoře, zafoukal silně proti nim ještě několikrát a do tváře jim nahnal spršku dešťových kapiček. To aby někde neřekli, že ve Větrném průskyku nefouká. Jakmile ale sešli o kus níž, odehnal ze sluníčka černý mrak a vykouzlil jim nad ledovcem nádhernou duhu.

(Pohádka je vyprávěná presně podle skutečných událostí, názvy míst jsou přeloženy ze španělštiny do češtiny.)

Zpravodaj z konce světa č.2

Ahoj!

Zdravime vas z mestecka Perito Moreno a moc vam dekujeme za vsechny maily, pochvaly i pripominky... 
Bobri se vam vesmes libili, takze dneska bude clanek o zviratkach obecne. :) A pro vas, kteri jste nechapali, proc piseme o bobrech, a ne o tom, jak se mame, co delame a jak interagujeme s mistnimi obyvateli, popisu jeden takovy nas den. A pokud by vam to stale nestacilo, v priloze naleznete pohadku, ktera vznikla presne podle skutecnych udalosti. A pro ty, kteri dokazou docist az nakonec, jsou v priloze fotky :oD

K ankete: Cokolady jsme snedli 7 standardnich tabulek + Petr jeste jednu Milenu navic, o kus jsme se ale rozdelili s Johanesem, ktery s nami lezl na ledovec Martial, takze celkove to vychazi na 712g cokolady. Nejvic nas pobavil tip 4,5 kg. :)
Do Tolhuinu jsme se dostali stopem, ale na korbe pick-upu. Foukalo i tak a on si to valil 90 km/h. Jeste ted je mi zima, kdyz si na tech 50 kilometru vzpomenu... :)

A nove anketni otazky: 
Otazka c. 3: Co a v cem jsme pasovali z Argentiny do Chile, byli odhaleni a malem z toho meli velky problem? Klidne se rozepiste, nejzabavnejsi historku odmenime pohledem (schvalne jestli bude vtipnejsi, nez ta nase ;oD).
A jedna tipovaci, otazka c. 4: Do jake nejvyssi nadmorske vysky jsme se od pristani v Ushuaia dostali?

Takovy nas den

Probudili jsme se na detskem hristi v Cerro Castillo, vedle nas stal jeste jeden stan a v nem dvojice Nemcu, kteri uz pul roku brazdi Jizni Ameriku na kole. K snidani Petr vykouzlil hovezi s hranolkami a avokadem (ve stanu, bylo to teple a moc dobre; jo, byt vegetarianem v Argentine fakt nejde, ale stale se aspon snazim a maso jsem tu mela jen parkrat...). Kolem devate jsme vyrazili stopovat. Nejdriv prejit argentinskou stranu hranice. Dost nas pritom prekvapilo, ze zavora je zamcena na retez a nevypadalo to, ze by tu uz par dni neco projelo. Celnik nas ubezpeci, z staci dojit za chilskou stranu hranice, a tam ze bude aut "mucho". Ta je ale pry vzdalena 7 km (Nemci vcera rikali, ze 9 km). Vyrazili jsme pred dlouhe tahle planiny niceho ("thousands kilomeres of nothing" - tuhle frazi tady lidi pouzivaji neustale). Behem hodiny kolem nas dokonce projela asi 4 auta (jak se dostali pres zavoru, netusim) a jeden autobus. Ten nam zastavil! Argentinsky ridic byl velky sympatak a skvele nam poradil. Jede jen na hranice, ale tam budou jeho pasazeri presedat do autobusu do El Calafate, mame se zkusit zeptat, jestli nas svezou. U hranicni prepazky nas pusti pred sebe (tentokrat nic nepasujeme, takze jen dostaneme razitko do pasu a jdeme ;oD) a ukaze nam pruvodce one skupiny. Ukaze se, ze se jedna o vyletniky z Izraele, pruvodce nas ujisti, ze pokud s tim nebude mit ridic toho druheho autobusu problem, muzeme jet s nimi (nakonec jsme tomu ridici museli dat 100 Ar$ bokem, ale dojeli jsme! :) ). Izraelci se nas neuveritelne ujali, asi deset z nich se s nami dalo postupne do reci (anglicky, nemecky, francouzsky, polsky...), dostali jsme domaci pernicky a mentosky a bylo to super! :) Uz jste nekdy stopli izraelsky zajezdni autobus?? :)
Do El Calafate jsme dorazili o pul pate. Na informacich jsme zjistili, ze kousek za mestem je prirodni rezervace Laguna Nimez, kde se daji pozorovat plamenaci a dalsich nekolik desitek druhu ptaku. Nakoupili jsme v supermarketu rohliky, syr, dzus a buchty a sli si to snist s vyhledem na plamenaky....

Nase setkani se zviraty

Tezko rict, kolik je na svete letist, z nichz se pohodlne dostanete do mesta pesky. Ushuaia mezi ne patri. Az do centra nam to zabralo 1,5 hodiny a byli jsme radi, ze jsme se mohli po tricetihodinovem letu trochu projit. Cestou jsme videli drave ptaky, jako pozdeji i leckde jinde v Jizni Americe, a toulave psy. Tech je v Ushuaia i ve vsech ostatnich mestech pomerne hodne, ale vsichni se zdaji byt mili a pratelsti.
Prvni zajimave zvire uvidel nejdriv Petr, kdyz si sel odskocit do lesa. Prebehlo mu pres cestu kousek pred vstupem do narodniho parku Tierra del Fuego. Popisoval mi ho jako "osklive zvire s hubenyma nohama a ocasem dolu, neco jako skunk." Znovu jsme ho uvideli na parkovisti u zatoky Zaratiegui. Kolem jednoho z aut stoji hloucek zvedavcu. U auta stoji chlapek, krmi lisku (fuegian red fox) a gestikuluje, at si vyfotime, jak chyta kousky chleba primo ze vzduchu. Pak uvidime lisku v NP jeste nekolikrat.
Zajimava jsou i hejna velkych hus (kelp goose), samicky tmave, samci svetli. Uz se blizi zapad slunce, kdyz kdesi pred sebou uslysime narikave, plactive zvuky. Brzy na to jejich puvodce uvidime - dva pary datlu (magellanic woodpacker) s chocholkou na hlave (panove s cervenou, damy s cernou). Klovaji si ve dreve potravu a nam se podari krasne fotky teleobjektivem. Pozdeji je objevime ve znaku kempu Lago Roca.
Ve ctvrtek rano vstavame brzo. O pul treti mame v Ushuaia objednany vylet za tucnaky. Celou cestu se nam dostava zajimaveho vykladu o mistni faune a flore, horach, obyvatelich a samozrejme o tucnacich. Pak uz jen prejet lodi na pinguini ostrov. Zije tam obrovska kolonie tucnaku magellanskych (magellanic pinguin) citajici nekolik stovek a mozna i tisicu jedincu.  Nekteri se na nas prijdou zvedave podivat. Byli jsme varovani, ze musime odolat pokuseni je obejmout a vzit si je s sebou. =)
Hned na plazi stala skupinka tucnaku oslich (gentoo pinguin), jejich fotku jsme vam posilali minule. Zrovna menili peri. Byli mimoradne roztomili. Raritou na ostrove byli dva tucnaci patagonsti (king pinguin). Jedna se o druhy nejvetsi druh tucnaku, hned po tucnaku cisarskem. Obvykle se vyskytuji za jiznim polarnim kruhem. Pruvodce nam rekl, ze mame velke stesti. Pripluli pred nekolika tydny, nikdo nevi proc ani odkud. Neni pry jasne, jestli se jedna o par nebo o jedince se stejnym pohlavim. Kdykoli se mohou rozhodnout plout zase dal, takze uz zitra tam nemuseji byt. Byli vysoce elegantni, stali na plazi hned u nasi lode a rozhodne byli po vetsinu casu stredem pozornosti.
Pak uz nas autobus vyhodil na 3027. kilometru silnice c. 3 (jak uz jsme psali =D) a prisli na radu bobri hraze a pak i samotny Pan Bobr.
Za Tolhuinem nam zastavil Eduardo s kamionem a prislibem svezt nas az do Rio Grande. Konci zasnezene vrcholky hor a zacinaji tahle, nekonecne plane. Sviti slunce a krajina za prednim sklem kamionu se mi moc libi. Najednou vykriknu: "Lamy, llamas, llamas!" Eduardo se na me pohorsene podiva, jako kdybych nikdy nevidela lamu (lama guanicoe, guanako). No, uprimne, ve volne prirode jeste nikdy, vazne. =) Ale jste jich cestou uvidime vic nez dost.
Na hranicnim prechodu San Sebastian nas nabere do trucku Santiago. Smerujeme do Punta Arenas a on je na dvoudennni sichte do Buenos Aires. Sveze nas az za Magalhaesuv pruliv, cimz se rozloucime s Ohnovou zemi a vstupujeme na pudu kontinentu - do Patagonie. Pres pruliv nas preveze trajekt, Santiago nam doporucuje vylezt z auta a fotit. Nejprve si Petr vsimne tucnaka magellanskeho zkousejiciho se probit pres velkem vlny v opacnem smeru. Pak uvidime plout a skakat podel lodi delfiny! Nejsou to ti sedi a veseli, jak je zname z detskych filmu a delfinarii, ale cernobili, vypadaji trochu jako zmensene kosatky. 
Az do Punta Arenas nas sveze Michael v pick-upu, tentokrat ctyrmistnem, takze se pohodlne vejdeme dovnitr. Podel cesty se tahnou plane, na nich kravy, ovce, lamy a kone. Najednou zahlednu skupinku velkych ptaku. To museli byt pstrosi! Jedeme dost rychle, nikdo jiny si jich nevsiml. Vyptavam se svou neumelou spanelstinou, co mohl byt ten "pajaro grande". Kondor? Pantomimicky naznacuji, ze by neletavy... =) O kus dal je uvidime znovu. "Pare, pare!" (To jsem vycetla na sestiuhelnikovych dopravnich znackach Stop.) Michael se kvuli mne vrati, abych si mohla vyfotit pstrosa nandu. Pak nam kvuli nim zastavi jeste nekolikrat. (Vedeli jste, ze Chilane jsou mimoradne mili? =) ) Dal nam ukaze dravce u cesty - karancu jizniho (carancho).
Cestou do narodniho parku Torres del Paine zahledneme v jezere skupinu asi 30 ruzovych plamenaku. Je to vubec mozne, ze ziji tady? Neni jim zima? Oba bychom je cekali spis nekde v Africe...
Do NP Torres del Paine dorazime az v pet hodin vecer. Kemp, ve kterem chceme prespat, je vzdaleny 16 km. A to nas jeste ceka uvodni skoleni, jak se mame chovat v parku, ze rozhodne nesmime rozdelavat ohen (jsou opatrni, kdy jim to tu jeden Cech omylem zapalil). 
Hned na zacatek trochu zabloudime, ale v 18 hodin uz vyrazime spravnym smerem, dlouhou cestu pred sebou. Jsme zhruba v polovine, kdyz se zacina serit. Fouka vitr a prsi. Nic, co by nas mohlo v Patagonii prekvapit. Zrovna vlezeme do kravske ohrady (znacena cesta tudy vede, tak v poradku), kdyz si chce Petr zavazat tkanicku a rekne mi, at jdu napred. Najednou, par metru pred sebou, uvidim pumu (puma patagonska). Vsimne si nas, ale nechava ji to chladnou. Pomalu nas zacina obchazet. Zahledneme jeste jedno mensi zvire, jak zbesile utika. Puma jde pomalu za nim. Lovi, nas nechava byt. Kdyz jsme ji potkali, ani jeden z nas se nebal. Ale jak padne noc, stale prsi a fouka a my ani nevime, jestli jdeme spravne, zacinam se bat. Presna atmosfera poslednich dvou hodin cesty do kempu je tato: Je tma, prsi, fouka, cesta je rozblacena a neda se jit moc rychle, mapa neodpovida, znaceni neni a jsou tu pumy. Jednou dokonce vydesene zajecim, protoze mam pocit, ze jsem slysela zaprskani kocky tesne pred skokem... V bezpeci kempu Petr prizna, ze videl u cesty jeste jednou dvojici cervenych oci, nebezpecne se lesknoucich ve svetle celovky...
Jelikoz jsem stale trochu vydesena, rozhodneme se s Petrem spojit spacaky, ale jelikoz mame zipy na opacnych stranach, musime si vymenit mista, takze Petr spi na me strane stanu. Kdyz se rano probudime, je moje karimatka na nekolika mistech znacne odrbana a pytliky od caju, zrni (nutricne dokonala smes brusinek, slunecnicovych a tykvovych seminek a kustovnice) i dalsiho jidla jsou prodrene a derave. "Cos to proboha v noci delal?" O tri dny pozdeji, kdyz kracime ve vydatnem snezeni podel ledovce Grey, prijde rada na cokoladu Cadburry, kterou uz asi tyden nosim v batohu. Obal je v jednom miste poruseny, a tam, primo v cokolade, jsou zretelne otisky malinkatych zoubku... Bleskurychle nam zacnou dochazet vsechny souvislosti. NEEEEEEEEEEEEEEE....
Zrovna jsme si postavili stan v kempu El Chalten, kdyz jsme v korune stromu uvideli zeleneho papouska. Ozobaval visne. To nekomu uletel? Hned vedle byl dalsi a nakonec jsme jich na skupine stromu visni napocitali nejmene osm. Pri pokusu o zvecneni ale jeden varovne zaskrehotal a vsichni odleteli kdo vi kam. Kdyz jsme rano stan pro zmenu balili, byli tam zase, tentokrat dokonce jeste ve vetsim poctu. A vyfotit se nechali. =)
Mejte se krasne a piste nam! :)
Katka a Petr
+++++++++++++++
Prilohou byla pohadka o Pánu z Větrného průsmyku (vlozena zvlast).