20.1.16

Nečekaná ruská pohostinnost

Máme to za pár. Z Ruska už je to domů, co by pěšky došel, a místní kultura se přibližuje té české s každým posunem dál na západ. Při překročení hranic Evropské unie se nám na tváři objeví široké úsměvy, ačkoli nejsme právě skalními fanoušky této instituce. Teď už s sebou máme plně orazítkované pasy jen pro formu. A tvarohové koláče ve Varšavě nás definitivně přesvědčí o tom, že naše šestnáct měsíců dlouhá cesta končí…
Dlouho jsme řešili, jestli z Ulánbátaru na sever nebo na západ. Na severu lákal Bajkal a transsibiřská magistrála, na západě neznámo s nejistými vyhlídkami na možnosti dopravy přes hranice. Už ani nevím, co rozhodlo, možná někdo zmínil, že západní Mongolsko je krásné. Měl pravdu. Rozhodně nelitujeme, že jsme si znovu vybrali tu dobrodružnější cestu.

Jak se dostat do Ruska
Překročit mongolsko-ruské hranice po silnici nesoucí hrdě jméno Čujský trakt není úplně jednoduchá věc. Prvním problémem se ukáže být Murat, Kazach z Ulgii. Naláká nás, abychom bydleli v jeho rodině pod záminkou, že zítra ráno odjíždí jeho kamarád s cisternou do Novosibirsku. Sveze nás prý rád a zadarmo. Za nocleh s údajnou plnou penzí chce Murat víc než pohodlný hotel v centru, ale co bychom neudělali pro snadný transport na Sibiř. Postupně se ukáže, že většina z toho, co nám Murat napovídal, není tak úplně pravda. Navíc nám kvůli němu ujede ranní autobus do Kosh-Agach, města na ruské straně, a další jede až za tři dny. Nakonec nás ten švindlíř sveze za pár tugriků aspoň k hranici.
Poledne už odbilo a v malé dědině u závory je pusto. Místní žena prohlásí, že od rána tudy v našem směru ještě nikdo neprojel. Na takovém místě se bude těžko stopovat. Hraniční pásmo je široké asi 25 kilometrů. Střeží ho systém vysokých dvojitých plotů s ostnatými dráty a vojáci se samopaly. Jedna dvojice ostnatých drátů na mongolské straně, druhá na ruské a další přesně na dělicí čáře. Převeze nás muž ve starém gazíku za v přepočtu asi tři dolary na osobu a cestou musíme ukazovat pasy celkem devětkrát. Nepřestává nás bavit, jak přechod státních hranic vypadá všude na světě úplně jinak. Už na hraniční čáře zaznamenáme výrazný rozdíl. Podél silnice se najednou objeví množství dopravních značek, rozrytý prašný povrch vystřídá hladký asfalt a na něm se objeví dokonce krajnice a středová linie. Vypadá to, že jsme zase zpátky v civilizaci!

Sibiřská myš
Na benzínce za hranicemi nečekáme dlouho. Hranice dnes úspěšně překonala ještě dvě auta, jedno z nich nás sveze dál, za drobný příspěveček 400 rublů (necelých 200 korun). V Kosh-Agach stopuje podél silnice asi šest místních. Přidáme se k nim, jenže to nefunguje. Místňákům zastavuje každou chvíli někdo a stále přicházejí další, ale nám nic. Po dvou hodinách, když se už blíží noc a začíná pršet, zastaví kamion a řidič zamává, ať si naskočíme. Krajina se změní už po pár kilometrech. Oblé holé zvlněné pláně vystřídají skalnaté hory s hustými jehličnatými lesy. V noci se pohodlně vyspíme ve velké kabině a ráno už vystupujeme v Gorno-Altajsku. Dostopovat odsud do Novosibirsku je už poměrně hračka, jen 500 km.
Nocleh v Berdsku na předměstí Novosibirsku nám u svého kolegy geologa Evgenije domluvila Irina, u které jsme couchsurfovali v Sydney. Tím spustila řetězovou reakci neuvěřitelné ruské pohostinnosti. Evgenij nám přenechá celý svůj byt a komentuje to tím, že má aspoň dobrý důvod navštívit rodiče. Stihne s námi ještě probrat naše plány na návštěvu Ruska a nezapomene zmínit, že má „dobrou kamarádku v Moskvě, která by byla moc potěšená, kdybychom u ní přespali“. A hned jí jde volat.
Další den nás čeká prohlídka Novosibirsku a jeho vědeckého „předměstí“ – Akademgorodku. V městečku založeném za Studené války jako hlavní a největší středisko vědy a výzkumu na východ od řeky Ob, žije v současné době přes sto tisíc obyvatel, zejména vědců a výzkumníků s rodinami. Během sovětské éry se obyvatelé Akademgorodku těšili zvláštním výsadám, například distribuci potravin, které nebyly jinde k sehnání, a držitelé doktorátu byli oceňováni ještě speciálními potravinovými balíčky navíc. Městečko se přímo koupe v zeleni a mezi stromy jsou posázené vědecké budovy a pracoviště, od ekonomických institutů až po jaderné laboratoře. Nachází se tu ale i rozsáhlá knihovna, galerie a koncertní sál. Evgenij nám ukáže sochu myši. Na počest všech laboratorních myší a vědeckých úspěchů, kterých bylo díky nim dosaženo, stojí na podstavci vzdělaná myš v brýlích a pletacími jehlicemi splétá šálu z DNA.
Historie Novosibirsku sahá na konec 19. století, když byl založen při příležitosti prvního přemostění řeky Ob za účelem výstavby železnice spojující Evropu s Dálným východem. Město bývalo přesným geometrickým středem Sovětského svazu, což stále připomíná malý bílý kostelík uprostřed rušné křižovatky. V centru města před slavnou budovou opery stojí Lenin v nadživotní velikosti. V současné době se jedná o třetí největší ruské město. Do Moskvy z mnoha různých důvodů nepřijedeme po Transsibiřské magistrále, nýbrž přiletíme letadlem. Letíme s Aeroflotem a Petr chvíli vtipkuje, že jsem si zapomněla vzít nepromokavou bundu a v kabině by mohlo pršet. Přistaneme kolem osmé ráno, nevyspalí a s tříhodinovým časovým posunem.

Mezinárodní trapas u dinosauřího pavilonu
Od Moskvy nemám na rozdíl od Petra žádná očekávání, jen zvědavost. Petr má několik míst, která chce určitě vidět, protože se o nich učili v hodinách ruštiny, a tak vyrazíme metrem k VDNCh. Jízdenky stojí 50 rublů za osobu bez ohledu na počet stanic. Pověsti o moskevském metru nelžou. Prostorné stanice jsou bohatě zdobené a v některých by si mohl člověk připadat trochu jako na zámku. 
Výraznou charakteristikou Moskvy shledáme množství památníků, bust, soch, replik či jiných připomínek „starých dobrých časů“. Makety raket, raketoplánů a vesmírných družic zdobí dokonce jednu ze stanic metra. VDNCh - „výstava výdobytků národního hospodářství“ připomíná Expo, ale pouze pro země bývalého Sovětského bloku. Areál VDNCh je údajně větší než celé Monako a velkou vstupní bránu zdobí socha dělníka a kolchoznice. Shodou okolností na dnešek připadá státní svátek Den Ruska a dovnitř proudí davy lidí. Většina z nich mává státní vlajkou a i nám se ji kdosi pokusí podstrčit. 
Procházíme kolem muzea, pavilonů věnovaných jednotlivým zemím, stánků z občerstvením a suvenýry až k replice rakety Vostok a skutečnému raketoplánu Buran, který je umístěný před dinosauřím pavilonem. Zatímco Petr fotí, posadím se na schůdky vedoucí k zavřenému hlavnímu vchodu, shodím batoh, lehnu si něj a ve vteřině usnu. V noci jsme toho moc nenaspali a i dny předtím byly náročné. Petr se po chvíli přidá, a tak tam oba ležíme jako upadlí do kómatu. Spíme dvě hodiny, pohodlná poloha neexistuje a dřevění nám nohy. Až příliš pozdě zjistíme, že si nás kolemjdoucí fotí a někteří neváhají vyběhnout za nás a zapózovat si společně s námi…

Na návštěvě u Lenina a v Gorki parku
První nocleh v Moskvě nám domluvil Evgenij u své kamarádky Tonji. U metra nás vyzvedne Ilja, její muž. Mladý sebestředný floutek hned po příchodu domů pustí tvrdou rockovou muziku a začne vyprávět o své nabušené motorce. Tonja je naopak milá žena, která se zabývá tibetskou medicínou a vůbec mi k němu nepasuje. Ráno nás dovedou pěšky k Rudému náměstí. Návštěvu Leninova mausolea si nemůžeme nechat ujít. Fronta není zdaleka tak dlouhá jako na Ho Či Mina a postupuje rychle. Ani bezpečnostní opatření nejsou tak přísná jako v Hanoji. Tam vládlo hluboké ticho a bezmezné uctívání od místních navozovalo až rituální atmosféru. Tady se spíš jedná o atrakci pro turisty. Lenin vypadá mnohem mladší než bychom čekali. Je voskový nebo není voskový?
Vystojíme frontu a zaplatíme drahé vstupné do chrámu Vasila Blaženého a až uvnitř zjistíme, že hlavní prostor se opravuje a není přístupný. V jedné kapli s božskou akustikou zpívá mužský vokální sbor. Z venku je Vasil ale stejně nejhezčí. Vydáme se pěšky do Kremlu, ale vstupenka za 700 rublů nás odradí. Zůstaneme sedět na trávě v parku před vstupní branou. Během toulek Moskvou nás překvapí obrovské množství parků, které tu mají. Navštívíme park Kolomeskoye s krásným výhledem na město, dřevěným carským palácem a kostelíkem chráněným Unescem, Vorobyovy gory i Gorkého park a „Veselou zahradu“, nejstarší park v Moskvě. Nejvíc nás překvapí množství lidí, polehávajících, posedávajících nebo sportujících všude kolem. V každém parku mají jiný druh barevných laviček, pohovek či polštářů k volnému využití. Po oválu si to sviští bruslaři, ve skateparku provádějí děcka nejrůznější triky a v posilovně pod širým nebem cvičí svalovci. O kus dál je hřiště, ping-pongové stoly pod širým nebem, kurty na badminton, umělá pláž s lehátky, fontána a taneční parket, kde se právě koná kurz klasických tanců zdarma. Venkovní prostor žije a využívají ho tisíce lidí.
Výpravu po třech největších ruských městech zakončíme v Petrohradu. Kdosi říkal, že ruské vlaky jezdí přesně, a tak se na desáté nástupiště vypravíme v předstihu. Šestnáctivagónový vlak tvoří čtrnáct lehátkových, jeden jídelní a jen jediný sedadlový vůz. Z moskevského nádraží odjíždíme na minutu přesně ve 12:14 a na petrohradské vjíždíme na minutu přesně ve 22:07. Nechápeme to, můžeme to pouze obdivovat.

Buildering v Sankt Petěrburgu 
Znáte buildering? Pro někoho extrémní sport, pro jiné jen výtržnictví hraničící s vandalstvím. Jedná se o lezení po objektech vytvořených lidmi – budovách, kostelních věžích, továrních komínech, mostních pilířích a nejrůznějších konstrukcích. Nepleťte si buildering s boulderingem, to druhé je zcela neškodná a legální aktivita spočívají v lezení na velké balvany, skalní bloky či umělé překážky v lezeckých centrech, často bez lana jen s matrací umístěnou pod stěnou pro zmírnění případného pádu. Zato buildering se může snadno zvrtnout v ilegální činnost se zvýšenou hladinou adrenalinu způsobenou hrozbou vysokých pokut. Jak se leze bez jištění na nejvyšší špičku nejvyšší budovy na světě, můžete pro názornost shlédnout tady. Správný builder totiž vždycky leze až na špičku.
Petrohrad se zapisuje do historie naší cesty jako nejpohostinnější město vůbec. Naše obvyklá úspěšnost s couchsufingem je 10:1. V průměru musíme napsat deset žádostí na jeden uskutečněný nocleh. V Petrohradu se stane neuvěřitelná věc. Žádostí pošleme sedm, a šest z nich nás přijme. Poprvé se nám stane, že musíme nabídky ubytování kvůli přetlaku odmítat. Polina a Arsenij, dva ze sedmi oslovených, bydlí spolu, což je v pětimilionovém městě dost neuvěřitelná náhoda. Polina hraje závodně šachy a Arsenije nejvíc baví lezení po střechách. Nabídne nám, abychom se s ním šli v noci dívat na otevírání mostů, ale jsme příliš unavení a necháme si to ujít. Když kolem půlnoci usínáme, venku ještě není tma, a když se o tři hodiny později probudím, už zase není tma. Blíží se nejdelší den v roce a bílé petrohradské noci jsou proslulé.
Samozřejmě, že navštívíme Ermitáž a Zimní Palác, chrám Vzkříšení Krista i Petropavlovskou pevnost se slavnou katedrálou. Dokonce se pěšky vypravíme i na nábřeží, kde by měla kotvit Aurora, ale nekotví. Asi jí někde opravují komínky. Zajedeme se podívat i do Petrodvoců, což je zámeček asi čtyřicet kilometrů od centra Petrohradu. S nádherným zámeckým parkem, fontánami a výhledem na finský záliv. Také navštívíme restauraci typu Stolovaja, tedy tradiční ruskou jídelnu s tácem, na který si nabíráte talířky s věcmi, na které máte zrovna chuť (u nás dnes tento druh restaurace provozuje např. Ikea ;-)). Zažijeme toho tedy v Petrohradu opravdu hodně, nejsilnějším zážitkem ale každopádně zůstává lezení na střechu. 
Arsenij si vybírá velká města a v nich výškové budovy, střechy, věže a tovární komíny. Ukazuje nám nějaké šílené fotky a videa. Nestačí mu jen vylézt na věž, musí se dostat na úplnou špičku, i kdyby to měla být jen anténa. Takový zážitek si nemůžu nechat ujít a Petr překvapivě neprotestuje a přidá se k nám. Arsenij nás vezme do nově postavených domů u řeky. Skoro nikdo tam ještě nebydlí, nikdo to nehlídá, šestnáct pater a pak střecha.  Dostaneme instrukce, kde se skrčit a podplazit a kde se naopak není čeho bát. Vchodové dveře otevře Arsenij s pomocí jednoduchého triku. Prostě za ně velkou silou trhne. „To neznáte?“ ptá se překvapeně. Prý se tak dá otevřít až polovina dveří a my tenhle trik využijeme hned o dva dny později, když se nedokážeme dozvonit do hostelu v Rize, kde máme rezervované ubytování. Arsenij se to naučil za raných školních let, kdy s kamarády neměli kam jít po škole a byla jim zima. Teploty v Petrohradu mohou totiž klesat i hluboko pod mínus třicet. Vybrali si jakýkoli dům a tam se schovali. 
Výhled ze střechy je parádní. Na řeku, mosty, chrámy a centrum města. Arsenij ještě vyleze na nejvyšší konstrukci a pak už se vrátíme zpátky na pevnou zem. Sbalíme batohy a vyrazíme na stop. Asi dvacet kilometrů před hranicí si postavíme stan pod mostem a užijeme si další bílou noc, kdy slunce skoro nezapadá.

A domů!
K pěšímu přechodu mezi Ruskem a Estonskem nás svezou tři milí mladí Rusové ve staré rachotině. Nejprve ruské razítko do pasu, pak přejít oplocený most a zařadit se do fronty chodců a cyklistů mířících do Estonska. Slečna za přepážkou jen nahlédne do pasu a vítejte v Evropské Unii. Město Narva na hranicích působí nevlídně, k čemuž přispívá lezavé počasí. Na několik stopů se ještě týž den dostaneme až do Rigy a zjistíme, co máme s Estonci společného. Krásně si s nimi zanadáváme na politiku. 
Riga proslula jako secesní město. Výhled shora z věže kostela svatého Petra nabízí výhled na historické centrum i široké okolí. Na náměstí a přilehlých uličkách probíhá trh s květinami a farmářskými výrobky. Prohlédneme si krásný pravoslavný chrám Narození Krista a v Garlic pub (Česnekové hospůdce) si dáme dobrý oběd. Odpoledne se spustí déšť, což učiní ze stopování marný podnik, a tak si radši koupíme jízdenky na noční autobus do Varšavy.
Hlavní dojmy z Polska mám tři. Pozůstatky holocaustu připomínající se na každém kroku ve vybombardovaném a znovu postaveném hlavním městě. Koláče a koblihy, které vypadají a chutnají stejně jako ty české. Buchta s rebarborou nemá chybu. Hlavní hořkou pachuť ale zanechá bitka s hajzlbábou. Vážně po celonoční jízdě autobusem potřebuju na záchod a vážně nemám 2 zloté na zaplacení. Nemáme žádné zloté, přijeli jsme z Lotyšska a směnárna má po ránu ještě zavřeno. Babka se se mnou ale začne nevraživě přetahovat o dveře a hlasitě křičet, jako bych jí kradla dítě. Na pokus vysvětlit jí, že mi prasknou střeva, mi odpoví něco ve smyslu, že to není její problém. Tohle se fakt může stát jen v nekulturních krajinách a nedělám si žádné iluze, že u nás by tomu bylo jinak…
Zajdeme na poslední večeři, tradiční polské pirohy a dokonalou čokoládovou bábovku s višněmi. Svezeme se moderním metrem, které zatím nemá mnoho stanic a jdeme na autobus. Vyjíždí z varšavského nádraží přesně o půl noci. Trochu dřímeme, a pak se kolem objeví krkonošské kopečky a první cedule v češtině. Petr si povzdechne, že nečekal, že i tak dlouhá cesta může jednou skončit. Zjistím, že nejedeme přes Liberec, nýbrž přes Hradec Králové, a tak poprosím řidiče, jestli by mi někde zastavil. Vyhodí mě na výpadovce za městem, odkud to mám domů pěšky necelou hodinku. Petra na nádraží na Florenci nadšeně vítají děti.