15.10.17

Kebnekaise – na nejvyšší horu Švédska

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová

Švédská ledová královna se stala jedním z hlavních důvodů naší cesty za polární kruh. Jasně, stáda sobů, polární záře, panensky čistá krajina a největší zbylá evropská divočina. To všechno nás láká, jenže když se my dva vydáme na trek, neradi chodíme okolo horké kaše. Mnohem radši lezeme na ledové krásky. Tahle nám dá zabrat ale daleko víc, než bychom od ní čekali…

Jižní vrchol Kebnekaise (2097 m)

Prvním člověkem, který vystoupal na vrchol Kebnekaise, byl francouzský polárník a geolog Charles Rabot v roce 1883. V masivu Kebnekaise naleznete 23 ledovců a ten největší je pojmenovaný právě po něm. Druhým člověkem a zároveň prvním Švédem byl sedmnáctiletý klučina, Johan Alfred Björling, významný objevitel a polárník, který se účastnil několika švédských expedic do Grónska a za polární kruh a jednu z nich dokonce vedl. Při té poslední ve svých 22 letech zahynul. Björlingův ledovec leží na jihovýchodním svahu nejvyšší hory.

Kudy nahoru?
Vstáváme za svítání a kolem půl deváté vyrážíme nalehko na malý výlet. Tak si to aspoň představuju. Petr mi ještě připomene, ať si vezmu čelovku. Přijde mi to trochu zbytečné, tohle bude rychlé a bezbolestné, odpoledne budeme zpátky. Ale jelikož člověk nikdy neví, radši si ji vezmu. Je nádherný slunečný podzimní den. Přesně takový ten prozářený, s dokonalou viditelností, čerstvým svěžím vzduchem a těšením se, že nás čeká něco krásného.

Nádherný podzimní den

K chatě Kebnekaise fjällstation to máme asi 2 kilometry do mírného kopce, celou dobu nám nad hlavou pendluje vrtulník, který vozí líné turisty do divočiny. Chata pod Kebnekaise vypadá spíš jako luxusní turistický komplex. Vedou sem elektrické dráty, mají tu heliport, hotel, saunu, restauraci servírující vybrané lahůdky, bar a obchod se sportovním vybavením. Myslím, že do divočiny by neměla vést elektřina a lidi by tam měli chodit po svých…

Kebnekaise fjällstation, hotel s plným komfortem

Mám nastudováno, že na vrchol vedou dvě cesty. První ze západu, delší a turistická, a pak východní přes ledovec, horolezecká, v jednom místě zajištěná ocelovými lany. Někde jsem četla, že to nahoru od chaty trvá asi 4 hodiny. Dáme se do řeči s mladou slečnou, která u hotelu zrovna myje okna. Hory má prošlapané jako své boty a dá nám několik dobrých tipů na příští dny. Východní výstupovou cestu nám ale nedoporučí. Prý bychom potřebovali aspoň ferratové úvazky a hodí se i helma a lano kvůli trhlinám v ledovci. Neřekne přímo, že to bez vybavení nejde, takže asi jde, ale po delším váhání se rozhodneme pro delší, zato jistější cestu.

Budou to galeje!
Západní stezku na vrchol značí červené puntíky. Nejprve jen pozvolna stoupáme údolím, ale pak se pěšina prudce stočí doprava a podél potoka se odhalí solidní krpál. Jak tak jdu, zkouším počítat. Vycházíme z nadmořské výšky asi 600 m n. m. a vrchol Kebnekaise má 2097 m. Cestou musíme vystoupat na předvrchol Vierranvárri a pak sklesat zase o 200 metrů dolů do sedla. A při zpáteční cestě přes něj musíme znovu. Vychází mi tedy, že dnes musíme překonat převýšení 2000 m a ujít přes 22 km. Z toho pochopím, že to dnes vůbec nebude procházka levou zadní, ale těžké galeje. Rozčarovaná z rozporu skutečnosti a očekávání mám chvíli nutkání otočit se, zabalit to a prožít krásný den lenošením u stanu. Naštěstí mám už do morku kostí zažranou zásadu bez vrcholu se nevracet. Nikdy. Tedy dokud nejde o kejhák, což tady rozhodně nejde. Tady jde pouze o moji lenost. A tak se krok za krokem škrábu do kopce.

Někde tady (850 m n. m.) mi došlo, že to nebude pohodička…

Podél potoka nastoupáme asi 250 výškových metrů, když se před námi otevře kamenitá planina uzavřená ze všech stran vysokými horami a most přes potok. Petr tvrdí, že před sebou už vidíme výstupovou trasu. Nejprve po mostě, za ním východním svahem do sedla, pak na vrchol nesmyslně vysoké hory, z ní kamsi dolů do širokého sedýlka a nakonec vzhůru až na horu nejvyšší. Připadá mi to všechno příliš přitažené za vlasy, to je přeci hrozně vysoko a daleko, ale samozřejmě má pravdu, když chceme vylézt na nejvyšší horu Švédska, ošidit to nepůjde.

Výstupová cesta, která se nám odhalí po třech hodinách chůze

Pěšina za mostem je navíc uchozená a umrzlá, klouže to tak, že si musím prošlapávat svou vlastní cestu sněhem, což je dost náročné a zdlouhavé. Petr odhaduje, že do sedýlka před Vierranvárri nám to bude trvat nanejvýš 15 minut, ale kvůli zledovatělé cestě se tam škrábeme dobrou tři čtvrtě hodinu.

Bez maček nahoru nelez
Pak už ale vykoukne sluníčko zpoza kopce a objeví se moc pěkné výhledy. Dáme si pauzu na tatranku a šplháme dál. Tady se jde už líp, na jižním svahu sníh už stihl změknout, neklouže, nýbrž dobře drží. Asi v polovině stoupání potkáme tříčlennou rodinu. Říkají, že vyšli pouze na Vierranvárri, na vrchol Kebnekaise se neodvážili. Severní, sestupový svah Vierranvárri je zmrzlý a nebezpečný, pokud nemáme mačky (a to nemáme), nemáme to ani zkoušet.

Stoupání jižním svahem na předvrchol Vierranvárri (1706 m n. m.)

Výhledy z Vierranvárri jsou moc pěkné, na vrcholu stojí hodně kamenných mužíků. Petr fotí a já jdu zkoumat severní svah, protože mě najednou děsí pomyšlení, že bychom skončili tady. Sníh je tvrdší než na druhé straně, ale křupe a neklouže, jde se dobře. Dohoní mě Petr a mě konečně cesta začíná bavit. Asi proto, že mi zas někdo řekl, že to nejde. Věci, které nejdou, děláme mimořádně rádi. Začínáme si ale jasně uvědomovat důsledky svých činů. Jsou dvě odpoledne, na vrchol to máme ještě tak dvě hodiny a za čtyři se začíná stmívat. Takže pokud chceme až nahoru, na zpáteční cestě zaručeně zatmíme. Ještěže máme ty čelovky…

Výhledy do kraje a jeden z kamenných mužíků na Vierranvárri

V sedle před závěrečným stoupáním potkáme kluka. Má horolezecký úvazek, na nohách mačky a na obličeji silnou vrstvu opalovacího krému. Ten dneska rozhodně nic nepodcenil. Nahoru šel východní cestou, prý byla pěkná, ale ve stěně mu padaly na hlavu kamínky a kousky ledu, takže helmu využil. Na vrcholu stál prý zhruba před hodinou, takže před sebou máme ještě slušný kus cesty. Poděkujeme a rovnou se vrháme vzhůru. Nejprve po kamenech přímo za nosem (když se člověk dívá do nebe), pak se pěšina stočí doprava a vede úbočím po sněhu až ke dvojici chat, kterou jsme viděli z protějšího svahu. 

Chaloupka téměř na vrcholu je ze všech tři nejkrásnější

Tu první jde prozkoumat Petr. Prý to uvnitř smrdí, jsou tam odpadky a cedule, že se bude bourat. Druhá vypadá mnohem útulněji. Dvě pryčny, stolek, mapa a nápis: „Vítejte v nejvýše položené budově Švédska situované v 1870 m n. m.“ Takže nám zbývá ještě 230 výškových metrů. Dáme si sváču, necháme si tam batůžek a krátce po 15. hodině vyrážíme na úplný vrchol. 

Není jen jeden nejvyšší
Téměř nahoře stojí ještě jedna nouzová chata, takže cedule v té spodní nemluvila pravdu. Tahle vypadá půvabně, jako by uvnitř bydlel Santa Claus. Petr k tomu poznamená, že by šla možná přidělat i na sáně tažené sobím spřežením, takže by mohl Santa rozvážet dárky přímo z tepla domova. A po Vánocích se zabydlet třeba zas někde jinde…

Už jen posledních pár metrů nás dělí od vydřeného cíle

Konečně před námi vykoukne bílá čepička s ostrou špičkou! Lezení na cukrovou homoli není žádná legrace, ale za chvíli už stojím na vrcholu a Petr chvíli po mně, protože fotil. Ačkoli hrana, na které stojíme, způsobuje lehké závratě, stejně uděláme pár seriózních a pár lehkomyslných vrcholovek. Vrchol, přesněji řečeno jižní vrchol, je ostrý s impresivním výhledem do krajiny. Jenže Kebnekaise má dva vrcholy – jižní ledovcový a severní skalnatý.  Dlouhá léta se ten jižní udával o mnoho vyšší než severní. V roce 1902 měl víc dokonce o 26 metrů. Jenže ledovec taje a podle posledních údajů z loňského roku měří jižní vrchol už jen o necelý metr víc než jeho severní kolega, který trpělivě čeká, až přijde jeho chvíle. Až jižní vrchol ještě o trochu odtaje, už nebudeme moct říkat, že jsme stáli na nejvyšším bodě Švédska, jelikož na ten severní jsme nedošli. Tyčí se vzdušnou asi 400 m od nás, jenže cesta vypadá nebezpečně a dostat se tam a zase zpátky by trvalo nejméně hodinu. Blíží se noc a musíme zpátky.

Na vrcholu – byli jsme tam oba, ale nevlastníme selfie tyč :)
(Kliknutím lze zvětšit)

Na zpáteční cestě se zastavíme v Santově chatičce. Uvnitř najdeme vrcholovou knihu, ze které se dozvíme, že včera bylo na vrcholu hodně lidí (byla sobota), ale dnes kromě nás jen jeden. Slovák Robert, kterého jsme potkali cestou. O chatu níže vyzvedneme batoh a svižně vykročíme na zpáteční cestu. 

Pro krásu se musí trpět...
Sněhem dolů se jde rychle a dobře, jenže nás čeká ještě jedno nepříjemné lezení vzhůru. Zatímco dolů z Vierranvárri to šlo severním svahem výborně, teď se škrábat zpátky nahoru není žádná sranda. Je to strmé, trochu namrzlé, jsme už unavení a občas nám to trochu uklouzne, ale zvládneme to. Teď už jen dolů, jenže slunce zapadá, nás už bolí celé tělo a před námi ještě daleká cesta. Jelikož si dobře vzpomínáme, v jak špatném stavu je ledová pěšinka z druhého sedla, vezmeme to prudkým sněhovým svahem. Nejdřív se mi to zdá trochu děsivé, kdyby nám ujela noha, rozplácneme se dole na kamenech, ale máme trekové hole jako solidní oporu a neprošlapaný sníh poměrně drží.

Poslední popsaná stránka ve vrcholové knize

Tahle strategie vyjde. Cesta svahem nám ušetří spoustu času a sil. Někde v těch místech potkáme dnešního šestého člověka. Zvolna stoupá po zledovatělé pěšině a my moc nechápeme, co tam nahoře chce dělat. Zavolám na něj a ptám se, jestli je všechno v pořádku. Sundá sluchátka z uší, kývne, že ano, a dál už nás neposlouchá. A to jsem myslela, že široko daleko největší blázni jsme tady my dva. Za šera jsme u mostu a poslední prudký úsek cesty scházíme už skoro za tmy. Údolí začíná pohlcovat těžký černý mrak, tak snad nám z něj nezačne ještě pršet. V převeliké dálce uvidíme červené světýlko. Pochází ze stožáru heliportu u chaty, takže musíme dojít až k němu a od něj pak ještě ke stanu. Huh, jsou to galeje, ale bylo to krásné…

Pro cestu dolů jsme zvolili strmý zasněžený svah místo zledovatělé pěšinky

Rozsvítíme čelovky a trmácíme se dál. Chata lákavě svítí, pár lidí zrovna večeří v restauraci, ale my jen projdeme kolem. Tady bych si nechtěla dát ani čaj, protože bych nesnesla pomyšlení, že tím financuji ten zpropadený vrtulník. Za chalupami na dřevěném chodníčku si dáme poslední pauzu. Lehnu na záda a snažím se chvíli nevnímat, že mě kromě zad začínají bolet i nohy. Nakonec doklopýtáme i ten malý kousek, který nám ještě zbývá ke stanu. Uvaříme si vydatnou a rychlou instantní večeři a jen to dojíme… chrrr…

V noci si necháme zdát sny o tom, jak nádherné je Laponsko shora…

Proč jsme se do Laponska vydali a co jsme tam dělali? Přečtěte si tady. Další vyprávění o naší cestě za polárním kruhem tu najdete už brzy

8.10.17

Dokonalý podzimní trek Laponskem

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová

Daleko na severu Švédska, až za polárním kruhem, leží čarokrásná, panensky čistá krajina, kterou vedou stovky kilometrů značených i neznačených stezek. Svět, kde vám sobi budou přát dobré ráno a nad stanem v noci zářit polární záře. A nad tím vším se majestátně tyčí švédská nejvyšší hora Kebnekaise. Zažít tu můžete chladná rána, i zpocená trička po výstupu do sedla. Vydejte se na božský trek téměř bez lidí! Ale bacha – Laponsko po sezóně je jen pro ty největší drsňáky, protože koncem září by se za polárním kruhem klepal zimou i Chuck Norris…

Výlet za polární kruh zněl jako bláznivý nápad. Byl to letos můj nejlepší!

Nápad vydat se za polární kruh se zrodil vlastně náhodou. Měli jsme s Petrem naplánovanou dovolenou na poslední zářiový týden a řešili jsme, kam pojedeme. Prohledávali jsme levné letenky snad všude mezi Kubou a Srí Lankou, včetně Tádžikistánu, Islandu, Maroka a Kypru, ale jediné rozumné jsme našli do Stockholmu. Jenže, co tam? Začala jsem pátrat důkladněji a objevila Abisko, národní park za polárním kruhem. Sice tam sezóna končí těsně předtím, než tam přijedeme, a tudíž už budou všechny chaty zavřené, ale my máme stan a nebojíme se ho použít! A tak jsem nám koupila letenky do Kiruny, jednoho ze severských letišť. (Mapu letišť za polárním kruhem najdete tady.)

Letiště za polárním kruhem

Krátká je cesta do divočiny
Ještě ráno jsme si dávali sprchu doma, poslední na mnoho dní, a večer už pozorujeme polární záři nad stanem, široko daleko ani noha. Letecké spojení s Kirunou je rychlé, s přestupem ve Stockholmu jsme za šest hodin za polárním kruhem. V Kiruně se dají dokoupit všechny nezbytné věci – například plynové kartuše na vaření a podrobné mapy, a z místního nádraží odjíždí dvakrát denně autobus do Nikkaluokta, oblíbeného výchozího místa pro trek. Pokud tedy už není po sezóně. Před nákupem letenek jsem zjistila, že dnes autobus ještě pojede. A pak dva zítra a konec až do jara.

Nikkaluokta – výchozí bod

V Nikkaluokta stojí chata, před ní dřevěné stolky a lavice a taky informační cedule, mapa a fotky, které ukazují, co nás cestou čeká. Autobus tu spolu s námi vyklopil asi osm dalších dobrodruhů, kteří se rozprchli, jako když do nich střelí. My nikam nespěcháme. Ještě si dáme svačinku a nakoukneme do chaty. Z jídelního lístku se dozvím, že v oblasti žijí nejen sobi, ale i losi, protože z obou tu nabízejí stejk. S konzumací divokých zvířat zásadně nesouhlasím, ale mám další bod na seznamu toho, co bych chtěla v příštích dnech zažít. Chtěla bych vidět losa.

Jezero Láddjujávri v podzimním hávu

A ještě jednu zajímavost objevíme v chatě. Mohla by se vám hodit. Stojí tu velký koš na plynové bomby. „Odlož nebo si vezmi. Zdarma!“ hlásí cedule. Vyzkoušíme a zjistíme, že většina z nich není prázdná, některé jsou dokonce úplně plné. Jelikož máme ze zimy, která se blíží, poměrně respekt, vezmeme si jednu se zimní směsí navíc, když nabízejí… A pak už přestaneme otálet a uděláme první krok do divočiny.

Pod horu vysokou
Výrazná pěšina se zarývá do severské tundry a abychom nezabloudili, vytyčuje cestu ještě dřevěný ukazatel. Voňavý větřík nám čechrá vlasy, sluníčko v nízkém úhlu svítí, jako by chtělo ještě před zimou všechno naposledy zahřát a žluté lístky bílých bříz šustí a třepotají se. Jako bychom spadli oběma nohama rovnou do podzimu. Svět hraje všemi odstíny od sluníčkově žluté po zemitě okrovou a nízké keříky se už začínají červenat. Cestu nám usnadňují dřevěné chodníčky postavené přes bažiny a rozvětvené potoky. 

Dřevěné chodníčky přes močály nám dělají radost

Večer dojdeme k jezeru Láddjujávri, odkud je nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor. Nechybí mezi nimi ani ledová královna Kebnekaise, nejvyšší hora Švédska, na kterou máme zálusk. Na překrásném místě u potoka na břehu jezera si postavíme stan a já jsem tak unavená, že téměř okamžitě usnu. Zanedbám večerní hygienu, jenže venku je taková zima, že vytáhnout ze spacáku by mě dokázala snad leda polární záře. Ani nemusím říkat dvakrát. V půl desáté večer se objeví. Přelévá se od severozápadu po celé severní obloze až na východ. Je bílá, lehce nazelenalá a moc krásná. A tak vstanu a jdu si vyčistit ty zuby.

… občas se ale ani bahnu nevyhneme

Ráno nás probudí zvuky motoru. Po jezeře jezdí přívoz. Lodě plují kolem nás každou chvíli, jako by tu byly stovky turistů, ale spíš tu není vůbec nikdo. Ráno se nikam nehrneme, den začínáme rozvážně a pomalu. Obcházíme jezero a míříme k zasněženým vrcholkům v dálce. Na druhé straně jezera se dočteme, že cena za přívoz, kterým bychom ušetřili 6 km chůze, činí 350 švédských korun, tedy skoro 1000 Kč. To je tak šílená cena, že radši nechci ani vědět, kolik stojí vrtulník, který nám stále létá nad hlavou tam a zpátky a kterým se líní turisté vozí z Nikkaluokty do horské stanice pod Kebnekaise. Ekologický aspekt asi nikdo neřeší…

O půl sedmé si postavíme stan v oficiálním kempu u rozcestí. Poznáme ho podle hezkých plácků a kadibudek, ze kterých je tak úchvatný výhled, že by vám vypadly oči z důlku. Nad stanem nám tentokrát září mléčná dráha a miliony hvězd.

Luxusní kadibudka s výhledem na masiv Kebnekaise
(vykukuje vpravo nohoře)

Druhý den ráno vstaneme se svítáním a vydáme se na výlet. Výstup na Kebnekaise vydá na samostatný článek, najdete ho tady.

Kam pěšiny nevedou…
Probudíme se v osm ráno, notně rozlámaní. Nad stanem a celým údolím visí těžký šedivý mrak, a tak je na čase vyrazit někam do kopců. Odkloníme se od hlavní trasy a vyrazíme se na sever směrem k osadě Tarfala. Soutěskou teče řeka a z obou stran ji svírají podzimně vybarvené svahy. Stoupáme po značené cestě kamsi nahoru do mraků podél drátů elektrického vedení. Z mapy vím, že od posledního sloupu musíme zahnout prudce nahoru do sedla, a tak si dávám pozor, aby se mi dráty neztratily v mlze. 

Podél potoka šplháme kamsi vzhůru…

Čím výš jdeme, tím měně toho před sebou vidíme, ale pak se začnou postupně vynořovat obrysy hor a ledovců. A najednou se ocitneme nad mraky, svítí nám slunce, obklopují nás nádherné scenérie a objeví se dokonce i masiv Kebnekaise a jeho vrcholová špička. 

… pak prolezeme mrakem skrz a objeví se svět

Zahlédnu poslední sloup a vydám se do kopce. Dole na planině zahlédneme malou vesničku, červené domky jeden jako druhý, ale vypadá opuštěně. Obyvatelé se už asi přesunuli na zimu na jih. Cesta do sedla neexistuje. Celý svah je strmý, kamenitý s velkými a těžkými balvany nasypanými přes sebe. Je to nepříjemné lezení a člověk si musí dávat hlavně pozor, aby s ním nějaký balvan neodjel dolů do údolí. Takhle musíme zdolat asi 400 výškových metrů, než se dostaneme až do širokého sedla. Na obě strany vidíme dole v údolích nízkou oblačnost, ale tady na hřebenech je krásně.

Nepříjemné stoupání do sedla

Nejprve scházíme dolů sněhem, a to se jde moc hezky. Pak ale následuje několik kilometrů po kamenech, a to pro unavené nohy není nic příjemného. Nad námi se tyčí hora Kaskasatjåkka pokrytá ledovcem a nás překvapí sněhové plotny, které přecházíme. Jsou po celé délce pokryté temně rudým prachem a my vůbec nedokážeme vymyslet, čím to může být.

I na druhé straně jsou mraky v údolí…

Sestup trvá nekonečně dlouho. Míříme přímo na výrazný vrchol Várdu, pod kterým leží dvě jezera. Kolem toho menšího bychom měli dojít k potoku, u něhož stojí nouzová chata. V těch se dá nocovat zadarmo, a tak si dělám naděje, že bych třeba dnes nemusela stavět stan. Na planině kolem jezer vystřídají kamenitou stráň plochy trávy, a to je úplný balzám na rozbolavělé svaly. Pomalu už se začíná stmívat, když se v dálce objeví hora špičatější než Matterhorn. Obloha za ní se růžoví, slunce už dávno zapadlo a my jsme notně unavení. 

Laponský Matterhorn v růžové

Za planinou pěšina prudce klesá do údolí a já konečně zahlédnu chatu Kaskavagge. Stojí na protilehlém svahu, který vypadá tak strmě, že netušíme, kudy bychom k ní měli lézt. Petr tvrdí, že ta chata lidi nezachraňuje, ale zabíjí, když se k ní pokoušejí dostat. A tak jen sejdeme k řece a všechno zůstane stejné jako každý jiný večer. Já postavím stan a Petr uvaří večeři.

Mlha hustší než krupicová kaše
Ráno se probudíme do krásného dne. Nad hlavou jasno, ale v údolíčku pod námi se už začínají kupit těžké mraky a občas pohltí i visutý most, který stojí kousek od nás. Připomíná pak trochu Golden Gate v mlze. Přímo naproti přes řeku vidíme chatu a teď v denním světle rozhodně nepůsobí tak nepřístupně. Za mostem k ní vede pěšina.

Laponský Golden Gate

Dnešní den přinese zásadní pochopení života, vesmíru a vůbec. Přišel na to už Darwin, takže vám neřekneme nic přelomového, ale aspoň jsme si to prožili do morku kostí. Nejdůležitější na světě je umění přizpůsobit se. Ze stanu vylézáme nabalení jako na severní pól a Petr poznamená: „Podvlíkačky si sundám, až bude zas vedro.“ S tímhle přístupem snadno přežijete i za polárním kruhem.

„… a když bude ještě větší vedro, sundám si i trenýrky…“ 

Šplháme na hřeben a těsně se mineme s mraky, které mezitím stoupají do našeho údolíčka. Když překonáme nejvyšší bod dnešní trasy, objeví se před námi planina s jezerem a Petr si všimne stáda sobů. Jsou docela daleko, je jich asi patnáct a pozorujeme je možná deset minut, než si náš všimnou a utečou za horizont. Přejdeme planinu a už před sebou vidíme široké hluboké údolí plné mlhy hustší než krupicová kaše. Strašně se mi tam nechce! Následující fotky byly vyfoceny během deseti minut. Zajímavostí je dvojitá svatozář, která se nám dělá nad hlavou právě na rozhraní mraku a slunce.


 
Ze slunečného dne musíme do husté mlhy… Vyfoceno během deseti minut

Rázem se setmí, ochladí a nálada klesne k bodu mrazu. Milovníky ledového vína by snad mohly potěšit aspoň ledové borůvky. Brzy se objeví první stromy a pak už scházíme dolů celkem malebnou podzimní krajinou, které mlha propůjčuje tajuplný ráz. Přejdeme další most a ocitneme se v údolí Visttasvággi. Prý je překrásné, tím víc nás mrzí, že z něj dnes nebude nic vidět. 

Laponská specialita – ledové borůvky

Za dalších 5 km dojdeme k turistické chatě. Už dopředu cítíme kouř a představujeme si vyhřátou chalupu, kde se zahřejeme a usušíme, než vyrazíme dál. Stane se ale něco podivného. Vistastugan tvoří několik chalup pohromadě, ale ta hlavní má zamčeno. Rozdělíme se a každý se vydáme jiným směrem, hledat živou duši. Já se vypravím k boudě stojící opodál. Nade dveřmi má nápis „U polárních lišek“, a když nakouknu dovnitř, vidím saunu. Wow. Bohužel má zamčeno. Petr dostane za úkol prozkoumat tři boudy stojící vedle sebe. Mrkne oknem jen do té první, které se kouří z komínku, a hlásí, že tam prý viděl člověka, který si, hned jak ho uviděl, začal oblékat kalhoty. Čekáme, že se muž obleče a vyjde ven, ale nestane se nic. Petr mu nechce narušovat soukromí, a tak se přesuneme ke stolku venku a na mokrých židličkách si uvaříme pozdní oběd. Poté smutně a nezahřátě pokračujeme dál.

Vaření před chatou

Pokud byl ten člověk turista jako my a topil si tam v kamnech, bude mít teď moc špatnou karmu, protože nás celou dobu viděl oknem a nepozval nás dál. A pokud to byl správce a měl turisty na starost, bude ji mít ještě horší, když se nás ani nezeptal, jestli něco nepotřebujeme. Neumím najít žádné logické vysvětlení pro chování toho člověka, které by mu nezhoršilo karmu... Nikoho dalšího jsme v údolí Visttasvággi nepotkali.

Jdeme mrakem…

Pokračujeme mrakem dál. Nejprve mrakem za světla podél řeky, potom mrakem za šera po úbočí svahu a nakonec mrakem za tmy po kamenité pláni. Mým jediným cílem dnešního večera je vylézt z mraku ven a stanovat pod hvězdnou oblohou, nikoli v mléčné kaši. Dělám, co můžu, jdu rychle a bez odpočinku, jenže pěšina ne a ne stoupat někam nahoru, vede si flegmaticky po dně údolí a nikam se nehrne. Když už je tma příliš tmavá a naše únava příliš velká, postavíme si stan na plácku u potoka. Stavíme ho ještě v husté mlze, ale jen co zalezu do stanu, hlásí Petr, že už vidí nad hlavou hvězdy. A za pár minut už není po mlze ani památky. Nevím, jestli to brát jako osobní prohru nebo vítězství.

Za polárním kruhem umí být zima

V noci pořádně přituhuje. Teplota klesne tak k -10 °C a zmrznou nám i mokré pohorky. Ráno se mi do té zimy nechce a zdržuju, co to dá, abych tam nemusela. Píšu deník, balím mimořádně pomalu, dlouho řeším, co si vzít na sebe – což je plně právo ženy, problém je, že tady skutečně nemám moc z čeho vybírat – a když už si nakonec vyberu tři vrstvy, stejně si pak tu nejspodnější ještě rozhodnu převléct. Petr mě nervózně popohání, ale není mu to moc platné. Kolem poledne mé obstrukce konečně přinesou ovoce, slunce se přehoupne přes kopec a zasvítí do stanu. Z nejchladnější noci je rázem nejteplejší den a úplně cítím, jak se mi energie vlévá do žil. Netrvá dlouho a kráčím si jen v tričku a kraťasech.

Alesjávri, vesnička za polárním kruhem

Pěšina nás dovede nejprve k mostu, ze kterého vidíme pěkný vodopád, a pak se klikatí žluto-červenou krajinou kolem tří jezer. Pak překoná poslední pahorek, stočí se doleva a odhalí nám výhled na vesničku Alesjávri na břehu velikého jezera a turistickou chatu Alesjaure stojící o kus dál. Ačkoli to od vesničky k chatě není víc než 1,5 kilometru, trvá nám to možná hodinu, protože výhledy jsou tak dokonalé, že stále jenom fotíme a zíráme. Hory se zbytky sněhu se zrcadlí v temně modré hladině jezera a žlutozelená tráva ve vodě vytváří působivé zátočiny roztodivných tvarů.

Přicházíme na Kungsleden – královskou cestu, po které jsme původně plánovali jít celou cestu

Alesjaure tvoří významnou zastávku na královské cestě Kungsleden, na kterou se konečně šestý den našeho putování napojujeme. A co s námi bude dál? Uvidíme toho losa i jinde než jen na jídelním lístku? Dozvíte se tady.