28.5.14

La Paz, Sucre, Potosí - přijít tak té Bolívii na kloub

"Juan mi přebral děvče, jsem v koncích!" "Tady si vezmi půl kila broskviček a povyprávěj mi to všechno od začátku." Tak může vypadat běžný rozhovor s trhovkyní na ulici v La Pazu. Ale co když má ona klobouček na křivo? A k čemu vám budou sušené lamí mrtvolky? A proč chodit do vězení s celou rodinou? To všechno se dozvíte v tomto článku.
La Paz je výjimečné město na první pohled. Strmé svahy okolo centra pokrývají neomítnuté, cihlově červené domky, nalepené jeden na druhý. Omítat je nechtějí, hlavně nevypadat jako chilské Valparaíso. Chilany tu rádi nemají už od roku 1879, kdy jim tato země zabrala přístup k oceánu. 
Všechno důležité se odehrává v ulicích. Ty jsou tematicky zaměřené. My bydlíme v ulici "Optické", na necelých 300 m jsem napočítala 18 optik. Na ni navazuje "Párty ulice", tady seženete vše pro svou oslavu narozenin, konfety, třásně, masky i lampiony. Dál pokračuje ulice "Treková" - vše pro pobyt v přírodě i s turistickými agenturami, které vás tam dopraví, a za ní "Masná" a "Malířská a tapetářská". Výhoda takového uspořádání je zřejmá. Pokud v jednom krámku neobjevíte svou vysněnou bundu/masku/hovězí, stačí udělat pár kroků a zaručeně najdete, co jste chtěli. Prodejci se o vás navíc mohou přetahovat, což vám stlačí cenu dolů. Pokud ale sháníte třeba sešit, jako já, a nenarazíte zrovna na ulici "Papírenskou", najít náhodně osamocené papírnictví je velký oříšek. Ulici "Supermarketovou" byste tu ale hledali marně. Na 2,3 milionu obyvatel v aglomeraci připadá jen 20 supermarketů, určených stejně ale zejména pro cizince. 
Každý místňák má několik svých oblíbených trhovkyň. Jednu na zeleninu, druhou na maso... A ty se "dědí" z generace na generaci. "Tady nakupoval sýr můj děd, táta a já tady samozřejmě nakupuji taky." Dobrá trhovkyně nenabízí jen chutnou zeleninu, ale umí poradit i ve složitých životních situacích. Za vidění stojí ulice "Čarodějnická". Stát se čarodějnicí nění jen tak. Když vás vyberou, musíte přežít úder bleskem a vystudovat obor v odlehlé vesničce v horách. Pak jste připraveni vykonávat nejrůznější obřady. Nejběžnější je obřad při stavbě nového domu. Je třeba obětovat matce Zemi víno, jídlo a sušené lamí mládě. Proslýchá se, že aby dům dobře stál, je třeba do základů pohřbít člověka. A vhodná oběť se prý vždycky najde...
Celou stranu jednoho z hlavních náměstí zabírá věznice. Tisíc pět set vězňů hlídá 15 dozorců. Za pobyt v celách se platí nájemné, případně si je můžete od místních realitních agentů přímo zakoupit. Na výběr jsou různé úrovně komfortu od 2+kk s vlastním vybavením po díru, sdílenou s mnoha dalšími. Kdo na nájemné nemá, musí si vydělávat. Ve vězení tak najdete všechny živnosti, stejně jako ve městě. Pokud vydělané peníze nestačí i pro život vaší rodiny venku, nezbývá, než si ji nastěhovat k sobě. Žije tam tak několik set nevinných dětí, zůstat však smějí jen do 13ti let, aby příliš nenavykly kriminálnímu životu. Do nedávna bylo možné vězení navšívit jako turista, prohlídky se ale (mimo jiné díky doporučení Lonely Planetu) staly natolik populární, že byly pro špatnou image, kterou prý Bolívii vytvářely, zcela zakázány.
Na hlavním náměstí naleznete honosný prezidentský palác. Být prezidentem Bolívie je prý ale nevděčná práce. Hrozí, že vás zlynčují nebo rovnou zastřelí. Gualberta Villaroda, který zrušil nevolnictví, prý nespokojená horní kasta nejprve ubila, vyhodila z balkonu, pak vlekla po náměstí a nakonec pověsila na lampu. Až další generace ocenily jeho přínos a na náměstí mu postavily bustu.
Co nás na ulici nejvíc zaujalo, byly dámské buřinky. Klobouček je známkou postavení. Za jeden takový je prý žena ochoná dát i 1000 USD. Naštěstí jsou jen čtyři módní barvy. Klobouček hovoří i k okolí svou vlastní řečí. Postavený na hlavě rovně signalizuje, že je dáma zadaná. Umístěný na stranu značí svobodnou ženu, hledající partnera. Když nějakého zajímavého uvidí, upoutá jeho pozornost, povytáhne sukni, odhalí lýtko a začne utíkat. Pokud má muž zájem a dohoní ji, už je ruka v rukávě. Nejzábavnější na tom všem bylo, že kloboučky nakřivo nosily i dámy, které vypadaly na 110 let.
Sucre je sněhobílý kousek Evropy, přenesený do srdce Jižní Ameriky. Strávili jsme tu jen 24 hodin, ale doslova nás nadchlo. Užili jsme si tu trochu požitků. Spali jsme v nejpohodlnější posteli (cítila jsem se v ní jako v mé vlastní), jedli nejlepší zeleninové lasagne ve skvělé vegetariánské restauraci a zakončili tím nejlepším cheescakem na světě v moderní cukrárně. Výrazně kontrastní lehce křupavé čokoládové těsto, jemný krém, jahodová poleva efektně zdobící talířek a čerstvé jahody. Dokonalý zážitek. Všechno samozřejmě za bolívijské ceny (velice nízké). Když jsem se navíc dozvěděla, že tu mají i horolezecký klub, měla jsem chuť se hned stěhovat :).
Od bílého kostelíku s podloubím - Recolety - je krásný výhled na celé město. Čisté, uhlazené a vyšňořené. Bílými fasádami, balkónky a tmavými okenicemi tak trochu připomíná Řím. Na kopci nad městem stojí velký kříž, který v noci bíle svítí. Vydali jsme se k němu přes eukalyptový háj a otevřel se nám výhled nejen na město, ale i na široké okolí.
Výkladní skříní Sucre jsou městské parky. Okrasné květiny, zastřižené stromky, uhlazené záhony, palmy, pěšinky a lavičky. V parku Bolívar najdeme dokonce Vítězný oblkouk a 20ti metrovou kopii Eiffelovy věže, na kterou vedou úzké točité schůdky. Vedle parku je obrovské dětské hřiště v dinosauřím stylu. Překvapí nás, jak často se s námi dávají do řeči děti, úplně bez ostychu. Tři malí čističi bot chtějí vědět, odkud jsme, a se zájmem si prohlížejí naše právě napsané pohledy se salarem Uyuni. O něco starší kluk se mi směje, když se houpu na dinosauří houpačce, a říká mi, že je to pro děti. (No a? =D) Pak nám dlouho vypráví o svém tatínkovi, který v La Pazu staví novou moderní lanovku do centra.
Potosí se rozkládá na úpatí nádherné hory Cerro Rico. Její stříbrné doly jsou hlavní městskou atrakcí. Jejich návštěvu dlouze zvažujeme. Jedná se prý o pravé peklo. Horko, tma, stísněné prostory a špatný vzduch. Tříhodinová exkurze do nitra hory. Nakonec si tenhle zážitek necháme ujít.
Město je jedním z nejvýše položených na světě. Na náměstí je restaurace s příznačným názvem 4060, označujícím její nadmořskou výšku. V Potosí Petr poprvé ochutná lamí maso a nechá se ostříhat v "Holičské" uličce. Blíží se noc a městem proudí davy školáků ve stejnokrojích. Ptáme se, zda je dnes nějaký významný den, ale není. Prý jdou jen děti ze školy.
Pokud nemáte ještě vymyšlenou dovolenou na léto, doporučujeme Bolívii. Od května do října je tu období sucha a tahle země rozhodně má co nabídnout. O salaru jsme už psali a o šestitisícovkách a posvátném jezeře Titicaca bude řeč příště...

27.5.14

15 důvodů, proč se v Bolívii cítím podobně jako v Ladaku

- obě země leží ve vysoké nadmořské výšce kolem 3500 m.n.m.
- jedná se o velice levné země
- ženy chodí zcela přirozeně v tradičních krojích
- v Bolívii je každý "amigo", v Ladaku je každý "my friend"
- v obou zemích je důrazně doporučeno pít pouze balenou nebo převařenou vodu
- obyvatelé jsou malého vzrůstu, černovlasí, ženy nosí dlouhé zapletené vlasy
- na vysoko položených pastvinách se pasou chlupaté lamy (v Bolívii) a chlupatí jaci
   (v Ladaku)
- po nezpevněných cestách vozí turisty výhradně džípy 4x4
- v Bolívii mají "mañana", v Ladaku "India time"
- obě země mají neuvěřitelně nádherné hory
- v obou zemích radši všechno odkývají nebo ukážou cestu špatným směrem, než aby
   přiznali, že nevědí
- v Ladaku i v Bolívii jsem měla nejlepši mango v životě
- v obou zemích hrozí střet s rohatou krávou uprostřed úzké uličky
- v Ladaku i v Bolívii jsem vylezla na šestitisícovku!
- v obou zemích jsem byla s Petrem a moc se mi to líbilo =)

Ladak vs. Bolívie:

23.5.14

Lezeme na sopku a blbneme na salaru

Bolívie není Somálsko. Ačkoli z ní měl Petr docela strach. Země je to civilizovaná, přátelská a neuvěřitelně levná. Standardní hotelový pokoj za 250 Kč, čtyřchodové menu v restauraci za 54 Kč a dvoudenní výlet na salar s jídlem a ubytováním v domku ze soli za 1500 Kč. Jdeme do toho z jediného důvodu: "... a druhý den můžete vstát ve 4 ráno a vylézt na vulkán Tunupa (5 432 m)". Už od začátku cesty je "vylézt na sopku" na seznamu "must do". Tuhle příležitost si nenecháme ujít.
Džíp nás nabere na hlavní třídě v Uyuni o půl jedenácté ráno. První zastávkou je "hřbitov vlaků". Nejdřiv mi to nepřipadá zajímavé, prostě hromada odstaveného šrotu. Pak se ale ukáže, že se na ty vlaky dá lézt! Prolézáme lokomotivami, šplháme na komíny skrze parní kotle a fotíme se nahoře na vagónech. Pŕipadáme si jako hrdinové westernů a moc nás to baví.
Další zastavkou je hotel ze soli uprostřed salaru, u kterého je velký slaný památník Ralley Dakar Bolívia. Dostaneme oběd a jedeme dál. Uprostřed neporušeného salaru, dokonale bílá na všechny strany, nám řidič zastaví a my se můžeme vyblbnout s focením. Lezu Petrovi za klobouk, surfujeme na tubě od chipsů, padám z vysoké skály, levitujeme nad salarem a nejlepši je, když můžu Petra zašlápnout jako malého červíka =).
Je teprve půl čtvrté, když nás řidič vysadí u hostelu ve vísce Coqueza na okraji salaru. Hned nad vesnicí se tyčí Tunupa, náš zítřejší cíl. Máme mnoho různých informací z mnoha různých zdrojů (lze vylézt až nahoru, nelze vylézt až nahoru, může se tam bez průvodce, nesmí se tam bez průvodce...), takže se rozhodneme vstát brzo a vylézt, kam až to půjde.
Lákadlem pro turisty jsou mumie v jeskyních pod sopkou. Koupíme si na zítra vstupenky za 15 Bs/os (asi 42 Kč) a jdeme se projít. Hned na náměstí narazíme na velké stádo lam a na pastvinách za vesnicí se pasou lamy, ovce i oslíci. Na okraji salaru je laguna a v ní plameňáci. Procházíme se dlouho. Blíží se západ slunce, vulkán nad hlavou hraje všemi barvami a salar se začíná zbarvovat do růžova. Je to nádhera. K večeři dostaneme vynikající zeleninovou polévku, boloňské špagety a lahev červeného bolivijského vína. Jdeme spát do malé komůrky bez oken, postavené ze solných kvádrů.
Budík zvoní ve čtyři. O půl páté jdeme na snídani. Jsou tu už dvě skupinky turistů, ty ale až na vyhlídku (hodina chůze z vesnice) dovezou džípy. K nám se přidá drobná Bolívijka Brigita. Umí obstojně anglicky a je velice zvláštní. Tvrdí o sobě, že je hodně ambiciózní a že by chtěla rozjet v Bolívii první internetový obchod s biopotravinami. Chvíli na ni čekáme, ale před půl šestou už všichni tři vyrážíme směr vulkán. Vzduch je ledový, špatně se mi dýchá, plíce mě pálí, ale rozchodím to. Za hodinku jsme na parkovišti a začne se pomalu rozednívat. Brigita přestane stačit našemu tempu, ačkoli ze začátku byla rychlejší, a tak dál jdeme jen ve dvou. O půl desáté dorazíme na hranu kráteru ve výšce 4900 m. Vysoko nad sebou uvidíme skupinku turistů, kteří si ráno popojeli džípem. Měli bychom se vrátit, abychom stihli odvoz, ale moc nás to láká nahoru. Usneseme se, že vrchol je priorita, i kdybychom měli jít zpátky přes salar pěšky, a jdeme do toho.
Za hodinu už stojíme na "vrcholku" v 5200 m. Píšu ho v uvozovkách, protože úplný vrchol vulkánu se tyčí ještě 230 m nad námi, tam už je ale potřeba lano a regulérní horolezení. Je jedenáct hodin, sluníčko praží a lehce pofukuje studený větřík. Poznamenám, že Tunupa je inverzní hora. Normálně je totiž hnědá dole a bílá nahoře =). Uděláme pár fotek, oslavíme dobytou pětitisícovku čokoládou a meteme dolů. Oběd má být ve 13 hodin, odjezd v 13:30. Na parkovišti se zrovna chystá k odjezdu džíp se třemi Francouzi, mají dvě místa a vezmou nás dolů. Cesta je špatná, takže to není o moc rychlejší než pěšky, ale jsme už hodně unavení, a tak svezení uvítáme. Zpátky v hostelu jsme ve 13:40. Taxík ani oběd tu zatím není. Super. Jenom nás mrzí, že jsme nestihli prohlídku mumií, půl kilometru od parkoviště vlevo. Tak třeba příště.
Přijede pro nás džíp se zajímavou posádkou - dvě Číňanky, které za celou dobu nepromluví ani slovo a na konci dají každému mandarinku, Ind Srinivasa v širokém klobouku, který šéfuje nějaké newyorské firmě, a mladí manželé Ben a Lisa z Minesoty. Cestou se ještě zastavíme na Isla Pescado (ostrově ve tvaru ryby) uprostřed salaru. Rostou na něm tisíce obrovských kaktusů a z jeho vrcholku je úžasný výhled kolem dokola. V šest večer jsme zpátky v Uyuni, Srini nás pozve na pizzu, zaplatí ji a zmizí na bus do La Pazu. S Lisou a Benem si pak v příjemné pizzerii povídáme dlouho do noci.

15.5.14

48 hodin v San Pedro de Atacama...

...se dá pojmout různě. Důležité je nezůstávat příliš dlouho. Městečko je velice malebné a pekelně drahé. Lákadla, která San Pedro slibuje, jsou ale příliš velká, a proto už popáté překračujeme argentinsko-chilskou hranici (potřetí ve směru do Chile). Chceme tu zažít písečné duny, solnou pláň, měsíční údolí, plameňáky a gejzíry. Není to příliš rozsáhlý plán na tak krátkou dobu?
Neplatíme za výlety cestovkám. Jen když to jinak nejde. Naším jediným "zájezdem" byl prozatím výlet za tučňáky. V San Pedru nemáme na výběr. Půjčovna aut tu není, zato cestovní agentura na každém rohu. Zvolíme si balíček tří půldenních výletů za 40 000 Ch$ + 12 000 Ch$ za vstupy (celkem asi 1900 Kč/os). Uff. Pak seženeme suverénně nejlevnější ubytování ve městě - kemp za 4000 Ch$/os/noc (asi 150 Kč) s výhledem na dokonale pravidelný vulkán Licancabur (5960 m). Je nádherný, moc mě to láká na něj vylézt, ale cena je úplně mimo naše možnosti.
Náš první výlet - Lagunas Altiplanicas - začíná v 6 hodin ráno. Minibus nás nabere před kempem a ze všeho nejdřív zaveze do hotelu na snídani. To je celkem příjemné překvapení. Pak si prohlédneme pár domorodých vesniček, vyfotíme nějaké lamy a poslechneme povídání o staré incké cestě vedoucí z Antofagasta až do Cusca v Peru. Stojíme na ní přímo v místě, kde přetíná obratník Kozoroha. Týjo, takhle blízko rovníku jsem ještě nikdy nebyla. Jede s námi i tlumočnice do angličtiny, problém je, že neumí skoro vůbec anglicky a je líná cokoli překládat. Musíme si vystačit s výkladem řidiče ve španělštině, ale mluví dokonale srozumitelně, takže většinou chápeme. 
Navštívíme dvě vysoko položené laguny Miscanti a Miñiques. Jsou klidné a krásné. Vysoko nad nimi se tyčí vulkán Miñiques. Sednu si na placatý kámen a sním o tom, že na něj vylezu. Přemýšlím, kudy bych šla, a zdá se mi, že to na něj nemůže být víc než pár hodin... Pak přijde hlavní bod programu - laguna Chaixa.
Leží uprostřed Salaru de Atacama, ale tenhle salar není bílá rovná pláň. Je tvořen velkými šedo-růžovo-bílými hrubými krystaly různých solí a je velice zvrásněný. Chůze mimo vyznačené cestičky by byla velice obtížná, ne-li nemožná. Uprostřed salaru je laguna, všude kolem vysoké sopky a v laguně si to elegantně vykračují nádherní plameňáci. Rodí se šedobílí. Své růžové zbarvení získávají z potravy, jedí prý něco jako krevety. Pohled na ně je úžasný, bohužel jsme příliš brzo zahnáni do autobusu, který nás odveze zpátky do San Pedra. Tady jsme o hodinu dřív, než jsme měli být, což je smutné, ale aspoň máme čas na oběd.
Ve tři hodiny odpoledne nás nabere autobus před cestovní agenturou, tentokrát s plnohodnotným anglicky mluvícím průvodcem. Nejprve vylezeme na vyhlídku na velkou písečnou dunu. Její křivka je dokonalá. Bavilo by mě si jen tak sednout a pozorovat krajinu jako obraz od Moneta. Celé měsíční údolí - Valle de la Luna - je úžasné. NASA tu prý v mimořádně extrémních podmínkách testuje svá robotická vozítka pro cesty na Mars a na Měsíc. 
Následuje prohlídka sochy ze soli nazvané Tři Marie, tak jak ji příroda stvořila, a procházka hlubokým solným kaňonem. Chladnoucí stěny ze soli vydávají hlasité praskavé zvuky. Spěcháme na západ slunce. Autobus nás vyveze vysoko nad "Údolí smrti" - Valle de la Muerte, kde už stojí pěkná řádka džípů a autobusů.
Výhled do údolí je úžasný a západ slunce pomalu zbarvuje kaňony a vulkány z oranžové do růžové až sytě červené. Fantastická podívaná. Vracíme se do kempu a máme "odškrtnuté" čtyři položky ze seznamu. Viděli jsme plameňáky na salaru a písečné duny v měsíčním údolí.
Ráno je na řadě výlet ke gejzírům. Gejzírové pole El Tatio leží v nadmořské výšce 4360 m a jedná se tak o nejvýše položené gejzíry na světě. Své velké představení ale ukazují jen před východem slunce, dokud je velký rozdíl mezi teplotou uvnitř a na povrchu země. Minibus nás proto nabírá už ve čtyři hodiny ráno. Jedeme asi hodinu a půl a snažíme se dospávat. Po šesté hodině už stojíme u gejzírů, všude kolem vroucí voda a stoupající oblaky páry. Průvodce mezi řečí zmíní, že je dnes velmi svěže, -9°C. Wow. Začne mi být dost zima =).
Půl hodiny se procházíme kolem a klepeme zimou i přes naše teplé oblečení. Pak přijde na řadu snídaně. Dostanu do ruky horké vajíčko uvařené přímo v gejzíru a přijde mi to jako nejpříjemnější věc na světě. Zahřívám se, dokud je teplé, a pak ho sním. K tomu tři čaje, houska se sýrem, sušenky, cereální tyčinka a je mi moc dobře. Slunce pomalu začíná vylézat zpoza hory a gejzírové divadlo se stává ještě dramatičtějším. Jakmile se vzduch a země trochu ohřeje, začíná pomalu ustávat. Minibus nás zaveze k termálnímu bazénu, kde se můžeme vykoupat nebo si prohlížet další velké gejzíry. "Velkým" se tu rozumí gejzír široký asi tři metry vystřikující vodu do výšky asi dvou metrů.
Zuju si boty a ponořím do teplé vody své ledové nohy. Je to požitek, zejména díky úžasnému výhledu. V devět hodin nasedáme do autobusu. Cestou ještě navšítíme vesnici Machuca s nádherným bílým kostelíkem ve svahu.
Prodávají tu všemožné suvenýry a čerstvě opékané špízy z lamího masa. Těm odoláme, ochutnáme ale skvělé empanady se sýrem z kozího mléka. V San Pedru jsme kolem poledne. Sbalíme stan, uvaříme oběd a vydáme se na autobus do Calamy, odkud už zamíříme rovnou do Bolívie...

8.5.14

Mezi Indiány a kaktusy – treky, které nikdo nezná

Na severu Argentiny jsou nádherné barevné hory. Značené stezky ani turistické mapy tady ale neexistují a na treky se tu chodí jedině s průvodcem (což je extrémně drahé). Krajina je velice pestrá. Jedno údolí je vyprahlé, věčně jasná obloha, pařící slunce, obrovské kaktusy a nízké trnité keříky. O údolí dál, schovaném za několika horskými hřbety, začíná deštný prales. Věčný mrak, vlhko, dusno, vřeštící ptáci a hustá zelená vegetace.
Vybaveni mapou s měřítkem asi 1:400 000 bez vyznačené trasy, stručným slovním popisem treku („...druhý den vyšplháme na Cerro Pacuy a večer se utáboříme u řeky...“) a jídlem na pět dní vyrážíme. Do malé vesničky v barevném údolí nás sveze džíp na korbě. Už ze silnice uvidíme zřetelnou stezku stoupající vzhůru. Hlídkující policista nás ujistí, že pokud chceme na Pacuy, musíme tudy. Škrábeme se vzhůru asi 3,5 hodiny, než vylezeme do sedla. Výhledy jsou mimořádné.
Hory mají v odpoledním slunci všechny odstíny od šedé přes červenou po oranžovou a kaktusy jsou všudem kolem. V údolí za sedlem je mrak, ten ale jen dodává místu tajuplnou atmosféru. Všimneme si jedné divoké lamy a předjedou nás tři Indiáni v sombrérech na koních. Když si jeden všimne, že ho Petr fotí, zazubí se do objektivu.
Druhý den chceme vylézt na Cerro Pacuy. Problém je, že nevíme, který ze dvou kopců před námi to je. Na mapě není vyznačený a zeptat se není koho :). Petr hlasuje pro horu vpravo (protože je nižší), já pro horu vlevo (protože je vyšší =D). Je to boj, ale nakonec zvítězím (další den se od Indiánů dozvíme, že Pacuy je ten vpravo). Výstup natěžko trvá asi pět hodin a když už si myslíme, že jsme nahoře, uvidíme vrcholový kříž asi 1,5 km vzdušnou čarou od nás. Vrchol je ale placatý, takže za půl hodiny svižné chůze konečně slavíme dobytou čtyřtisícovku.
Je teplo, sluníčko svítí, v údolí hluboko pod námi jsou mraky. Sestoupíme zpátky k řece a opět potkáme tři Indiány na koních. Západ slunce v zamlženém údolí se vyloženě předvádí.
Třetí den míjíme množství pastvin s koňmi a kravami, na úbočích kopců se pasou stáda koz a ovcí. Sejdeme k jednomu z pár kamenných domků, které v údolí jsou. Starý muž v zahradě okopává zeleninu. Ptáme se na cestu a on ukazuje předpokládaným směrem. Seběhne se k nám smečka psů a mladý muž nám cestu vysvětluje podrobněji. Údolí, kterým scházíme dolů, je nádherné a členité. 
Slezeme až do hustého mraku a pěšinky se začínají větvit. Konzultujeme s kompasem a mapou, ale zřejmě neúspěšně. Několik hodin bloudíme po kopcích, až se ztratíme v husté džungli. Ale nevadí nám to! Každý, komu jsme o našem plánovaném výletu do hor říkali, se na nás díval trochu vyděšeně a prorokoval nám, že se určitě ztratíme. Takže jsme na to připravení :).
Přenocujeme na miniaturním plácku na stráni uprostřed husté vegetace a ráno se dvě hodiny prodíráme džunglí dolů k potoku. Podél potoka k řece a odsud už vede štěrková cesta k silnici. Je už odpoledne a kolem jedou dva džípy. Jeden veze na korbě místní, druhý naloží nás, a tak se po čtyřech dnech vracíme zpátky do civilizace.

Do barevných hor se vydáváme znovu. Za pár korun dojedeme autobusem do Tilcary. Vysadí nás tam ve dvě hodiny v noci, dojdeme za vesnici a postavíme stan. Ráno navšítíme starobylé incké hradiště a kaktusovou botanickou zahradu. Zalíbí se nám sytě červené hory na obzoru. Zaměříme azimut a vyrážíme. Mapa se o celém pohoří zmiňuje jen velmi vágně. Výška mezi čtyřmi a pěti tisíci m.n.m. a od pohledu to vypadá, že by tam měla jít udělat krásná hřebenovka. Je 30° C, bezvětří a slunce nemilosrdně praží. Vystoupáme asi 800 výškových metrů a na plácku u potoka si postavíme stan.
Ráno jsou asi 3° C, ale můj teploměr zabalený v batohu tvrdošíjně ukazuje 9° C. V očekávání parného dne a prudkého stoupání si beru jen tričko a softshellku. Stoupáme několik hodin a vylezeme asi 1300 výškových metrů. Čím jsme výš, tím je chladněji a fičí studenější a silnější vítr. Když mi dojde, že se už opravdu asi nezahřeju, vylovím z batohu péřovku a svedu s větrem tuhý boj, abych si ji mohla obléct. Doženu Petra. Ten, když vidí moji sněhobílou barvu a že se třesu jako osika, zahájí záchrannou akci. Posadí mě do závětří, navleče na mě všechno oblečení, které najde v mém batohu (včetně rukavic), zabalí mě do karimatky a chce do mě nacpat čokoládu. Z toho pomyšlení se mi udělá lehce nevolno. Nakonec se domluvíme na housce se sýrem a hroznovém cukru. Ten mě trochu postaví na nohy, ale jsem slabá jako moucha a stále je mi trochu zima. Rozhodneme se to otočit. Když ale vidím, jak malý kousek na hřeben zbývá, překonám se a začnu se hrabat vzhůru. Po 30 výškových metrech si zase musím sednout a odpočívat. Petr jde nahoru prozkoumat terén. Ještě asi čtyřikrát se překonám a vylezu pokaždé asi o 30 výškových metrů až na hřeben. Na vrchol tyčící se ještě asi 60 metrů nade mnou už ale nemám.
Vyleze tam jen Petr a ukáže se, že se jedná teprve o předvrchol hlavního vrcholu. Já zatím scházím pomalu do údolí. Ledový vítr pořád fouká a mně je stále zima. Večer se utáboříme na miniaturním plácku v korytě vyschlého potoka.
Další den je opět bezvětří, 30° C a slunce praží. Škoda, v tomhle počasí by byla ta hřebenovka jedna radost. Vracíme se zpátky do Tilcary, za celé tři dny v horách jsme potkali jen jednoho Indiána, dvě stáda oslíků, pár psů a asi milion kaktusů.

Do třetice se vypravíme vyfotit si světově proslulou Sedmibarevnou horu (Cerro de Siete Colores).
Vesnice Purmamarca, která leží hned pod ní, je tolik odlišná ode všech, které jsme dosud viděli. Hemží se to tu turisty a na náměstí jsou k dostání všemožné suvenýry, barevné deky, šátky a přehozy. Petr neodolá a koupí si od staré Indiánky klobouk. Kolem Sedmibarevné hory vede tříkilometrová procházka a my nestačíme valit oči na nejrůznější skalní tvary a útvary snad ve všech myslitelných barvách. Někteří řidiči bohužel nerespektují zákaz vjezdu a projíždějí si okruh autem. To je hlavní výhoda těch barevných hor, ke kterým nevede silnice - nemusíte se o ně totiž dělit s žádným dalším turistou.