27.2.15

Co se přihodilo cestou do Melbourne

Dnešní článek bude smutný. Není totiž každý den posvícení, a to ani na cestě kolem světa.

Z převážně propršeného Zélandu odlétáme do slunné Austrálie. Moc se na tuhle zemi těšíme. Představuji si své první Vánoce na jižní polokouli. Santovské čepičky, písečná pláž, horko a chlazené šampaňské. A klokani všude kolem. 

Náhody se dějí v Sydney
První tři dny v Austrálii strávíme u dvou couchsurferů. Nurman je původně z Indonésie. Žil čtyři roky v Hong Kongu, čtyři roky v USA a teď už bydlí šest let v Austrálii. Studuje na doktora a plánuje se přestěhovat do Tasmánie. Irina je z Novosibirsku a v Sydney si dělá svůj druhý doktorát z geologie. Ti dva jsou skvělí. Bydlí v krásném bytě na předměstí, vědí úplně všechno o zajímavostech po celé Austrálii, vášnivě rádi hrají deskovky a jejich největší hobby je skvělé jídlo.
První den nás Nurman vezme do města a ukáže nám ty nejzásadnější turistické atrakce. Botanickou zahradu, historickou budovu Královny Viktorie, čínskou čtvrť, přístav, slavný most a samozřejmě Operu. V jedné nenápadné ulici poblíž centra nemůžeme uvěřit vlastním očím. Přímo proti nám jdou Jerome a Amandine, dva Francouzi, které jsme potkali na Fidži při večeři u Russyho. Tohle je už třetí náhoda podobného druhu. Není ten svět přeci jen…malý? 
Pod Sydney Harbour Bridge počkáme na Irinu a jdeme na večeři do thajské restaurace Bangkok Sidewalk. Jídlo je vynikající. Večer strávíme zábavnou hrou Pictionary podobnou Aktivitám. Další den nás Nurman vezme na pláž a večeři vaříme my. Je to dost velká výzva vymyslet, čím nasytit tyhle dva, ale povede se. Smažíme kuřecí a vepřové řízky, obalovaný květák a sýr. K tomu brambory, tatarka a šopský salát. Zase se jednou cítíme trochu jako doma :). Oba nám poradí nejlepší způsob, jak se v Austrálii přesouvat na dlouhé vzdálenosti a dají nám seznam zajímavých míst, které bychom cestou po tomto kontinentu rozhodně neměli vynechat.

Relocation
Naprosto geniální koncept. Austrálie je obrovská a často se tu cestuje na velké vzdálenosti. Pokud si vypůjčíte auto, nechcete ho obvykle vracet na stejném místě, ale o několik tisíc kilometrů dál. Když kdokoli, typicky půjčovna, potřebuje přesunout auto rychle z místa A do místa B, půjčí vám ho zadarmo, tedy za to, že jim ho převezete. Vy platíte jen benzín. Pro cestu ze Sydney do Melbourne se nám podaří sehnat campervan, tedy autíčko, ve kterém se dá spát a vařit. Jmenuje se Medúza a má najeto už 350 tisíc km. Je vybavená lednicí, DVD přehrávačem, dvěma vařiči, kompletním kuchyňským vybavením, matrací, peřinou a dvěma polštáři. Máme ji na šest dní za šest dolarů, což slibuje spoustu zábavy!
Petr poprvé v životě řídí vlevo. Jsem z toho trochu vyplašená a často kazím navigaci. Petr je ale naprosto v klidu, a tak vždycky nakonec dojedeme tam, kam potřebujeme. Navštívíme skalnaté pobřeží na východě, nad kterým létají rogala a papoušci, a zpovzdálí to pozorují budhističtí mniši. Jen kousek od pobřeží leží největší budhistický chrám na jižní polokouli Nan Tien Temple. Je nádherný. Prohlídkou chrámu strávíme několik hodin. Modlitebny s obrovskými zlatými sochami Buddhy, pagoda, kaligrafická místnost, kde si turisti mohou vyzkoušet kaligrafii, čajovna a mnoho moudrých básní zarámovaných na stěnách a přeložených do angličtiny. Na kopci stojí velký zvon, který může rozeznít každý a poslat dobrá přání své rodině a přátelům. Slyšeli jste? 
Večer zastavíme na parkovišti u pobřeží. Jsou tu piknikové stolky, toalety, veliké hejno papoušků, pelikáni sedící na pouličním osvětlení a několik dalších parkujících karavanů. Po vydatné večeři (máme pánev!) zalezeme do postele v autě a pustíme si film na DVD. Tohle je boží. Druhou noc strávíme v kempu v Klokaním údolí. Krásné tábořiště zdarma, kde klokani skáčou kolem, vombati se po setmění odváží až k našemu autu a vidíme i jednu ježuru. Mimochodem věřili byste, že vombati mají hranaté bobky? 

Třístý den na cestě kolem světa
Dnes je náš třístý den na cestě, plánujeme veliké oslavy. Medúza se nám je ale rozhodne překazit. Vydává opravdu hlasité podivné zvuky. Po podrobném zkoumání zjistíme, že vycházejí z pravého zadního kola. Cvaká to v něm a podivně se viklá kolem své osy. Petr vyndá nářadí a sundá kolo. Moc toho ale nevykouká. Než riskovat, že nám někde cestou upadne kolečko, radši voláme asistenční službu. Chlapík se servisním vozem je u nás za hodinku, nechá nás projet se kolem něj, sundá kolo, ale taky nic nevykouká. Prohlásí, že je nebezpečné s tím jezdit a že nám zavolá odtahovku do autorizovaného servisu. Na odtahovku čekáme další tři hodiny. Je pátek odpoledne, o víkendu mají zavřeno a v pondělí brzy ráno máme být v Melbourne…
V servisu jsou moc ochotní, hned se na Medúzku vrhnou a za hodinku máme verdikt. Auto na počkání opravit nelze, půjčovna ho chce zpátky v Sydney a my si máme jít svou vlastní cestou. CO?!? A navíc musíme ještě počkat na další odtahovku, která si auto převezme. Je večer a my nemáme kam jít. Z tohohle vývoje situace jsme dost nešťastní. Petrovi se po několika dlouhých telefonátech do půjčovny a asistenční služby podaří aspoň domluvit nám ubytování v hotelu na jednu noc zdarma. Jdeme na velký nákup do supermarketu, koupíme si samé dobroty, víno a dort a konečně můžeme začít slavit. Jupí…

Nejvyšší hora, která je všem jenom pro smích
Nejvyšší pahorek na Hané? Nejvyšší hora Litvy? Kdepak, mám na mysli něco mnohem vyššího. Dokonce horu tak vysokou, že se probojovala i na Bassův seznam Seven Summits. Nejvyšší hora Austrálie Mt. Kosciuszko (2228 m). Stopneme si mladý pár, který nás zaveze do Canberry. Když zmíníme, co máme zítra v plánu, Isabella zavrtí hlavou a prohlásí, že tam nebyla. Její přítel jí něco připomene a ona se opraví: „Byla jsem tam, jednou. Vlastně ne, dvakrát!“ Nejde mi to do hlavy a neumím si představit, že by si někdo v Česku nepamatoval, jestli byl nebo nebyl na Sněžce. Potom stopneme mladého kluka, lyžaře Teddyho. Na otázku, kam jedeme, odpovíme, že chceme vylézt na Mt. Kosciuszko. Rozesměje se. „To fakticky není žádné lezení! Je to taková pomalá příjemná vycházka.“ Přespíme v národním parku v kempu zdarma, který je překvapivě plný. Ráno zbývá popojet 15 km na začátek túry. Zastaví nám pár staříků s karavanem. Když zjistí, že chceme vylézt na Mt. Kosciuszko, stařenka prohlásí: „No to ale moc vzrušující hora není!“
Snowy Mountains nám ze všeho nejvíc připomínají Šumavu. Oblé holé kopce, ve středních polohách suché pahýly stromů a v údolích sytě zelené lesy. Líbí se nám to, ať si kdo chce, co chce, říká. Na nejvyšší hoře Austrálie je poměrně rušno. Malá holčička vesele ťape s obézní babičkou za ruku, kolem mladé maminky pobíhají čtyři dítka a japonští turisté v teplákových soupravách fotí výhledy svými velkými zrcadlovkami. Tušíme, že jméno hory bude mít co dočinění s polštinou, každopádně příběh o tom, jak nejvyšší hora Austrálie dostala své jméno, je přinejmenším bizarní. Polský objevitel Paul Stzelecki byl první písemně doloženou osobou, která vystoupila na vrchol této hory. Její tvar mu z všeho nejvíc připomínal HROB polského bojovníka za svobodu, generála Tadeusze Kosciuska. A podle hrobu dostala hora své jméno… Paul bohužel napsal jméno svého hrdiny špatně, se ‘z’ navíc, a v Austrálii se v roce 1997 konal kongres, který řešil, zda se má hora psát podle skutečného jména hrdiny nebo podle toho, jak ji nazval Stzelecki. Mají to ale lidi na světě starosti, že?
Je úžasné počasí. Polojasno, teplo, ale ne horko, povívá příjemný větřík. Vylezeme ještě na druhou nejvyšší horu Austrálie, Mt. Townsend (2209 m), což nám zabere zhruba tři hodiny. Snadno by se dala dát v jenom dni i třetí nejvyšší hora, Mt. Twynam (2196 m), my ale chceme dolů, do Geehi.

Náš největší provar
Tuhle „zkratku“ nám doporučil Teddy. Ze sedla mezi Mt. Kosciuszko a Mt. Townsend schází pěšina 1500 výškových metrů dolů do údolí Geehi. Má to být jen 13 km, čili tak na čtyři hodinky. Půjčí nám dokonce topografickou mapu parku, kde je pěšina zakreslená, abychom si ji vyfotili. Je to pro nás super zkratka, protože nám přechod do tohohle údolí ušetří nejméně hodinu jízdy v autě. Večer sejdeme asi tři kilometry do údolí řeky, kde si postavíme stan.
Ráno si chci dát rozcvičku. Čerstvý horský vzduch, sluneční paprsky, bosé nohy v trávě… Velmi rychle mě ten nápad přejde a s jekotem uteču zpátky do stanu. Všude kolem jsou otravné mouchy, to ale víme už ze včera, navíc jsou ale na každém kousíčku trávy desítky mravenců, zahryzávající se mi do chodidel. Nasnídáme se ve stanu a vyrazíme. Terén je čím dál horší. Žádná pěšina, sem tam kamenný mužík, nízké pichlavé keříky, nějaké ty močály, mravenci, mouchy. Člověk nemůže zastavit ani na pár vteřin, jinak mu mravenci hned lezou po noze a do bot. Některé mouchy jsou obří, a když si sednou na tričko, nepříjemně to štípne. Na Petrově zeleném batohu jich sedí vždycky nejméně třicet najednou. Jde to pomalu a stěží. Přímo přede mnou se plazí had a to už je na mě moc. Chci zpátky! Tohle ne, to je peklo.
Petr shrne situaci, racionálně mi vnutí návleky, abych neměla holá lýtka, a pokračuje dál. Jdeme další tři hodiny, než dojdeme k prvnímu tábořišti a ceduli, že do Geehi je to ještě 8,5 km. Určitě nejdeme rychleji než kilometr za hodinu. Tohle bude ještě dlouhý sestup. Dostaneme se pod hranici lesa. Petr očekává, že tady začne být pěšina zřetelnější a vyšlapanější, protože všichni budou v hustém porostu chodit jen jednou jedinou cestou. Čas od času vidíme oranžovou odrazku, která ukazuje cestu. Žádná vychozená pěšina tu ale není. Terén je ještě mnohem horší než předtím. Prudký zarostlý svah dolů, husté křoviny, kterými se musíme prodírat, sem tam močál. A jdeme ještě mnohem pomaleji. Asi po půl kilometru lesem ošklivě upadnu na obličej do křoví. Pošramotím si tvář a uštípne se mi kus zadního zubu. To je ten poslední hřebíček. Dál nejdu. Osm kilometrů do údolí bychom šli dva dny, pokud bychom měli štěstí a byli stále schopní najít cestu. Riskovat, že podruhé si vypíchnu oko nebo vyrazím přední zub, nemám zapotřebí. Otáčíme.
Asi po hodině stoupání zpátky do sedla se začne obloha nenápadně zatahovat, za další hodinu zahřmí a spustí se krupobití. Nečekáme to, nejsme na to připravení, takže rychle promokneme. Půl hodiny padají kroupy a další dvě hodiny leje. Nasadím si sluchátka s hudbou a snažím přestat okolní svět úplně vnímat. V pět odpoledne jsme zpátky v sedle a o hodinu později v malé horské chatě určené jako nouzové nocležiště. Tentokrát jsme tu zcela oprávněně. Potěší nás kamna a dřevo. Zatopíme si a pokoušíme se zahřát a usušit. Za dnešní den jsme se posunuli směrem k civilizaci asi o půl kilometru.
Ráno se probudíme v nouzové chatě. Podle původního plánu jsme měli být v Melbourne před třemi dny a plánovat naše Vánoce na pláži. Shodou několika hloupých okolností jsme zaseknutí tady na téhle malé chatě uprostřed hor. Venku je hustý mrak a silný vítr, který celou noc lomcoval okenicemi a kvílel v komíně. Chvílemi padají trakaře a chvílemi jen normálně prší. Nemáme skoro žádné jídlo. Dnes je to přesně deset měsíců, co jsme vyrazili na cestu kolem světa. A zítra je Štědrý den…

20.2.15

Great Walks

Nový Zéland byl stvořen pro turistiku. Krajina přímo svádí k tomu chodit, ať už vykračovat si po písečných plážích nebo se škrábat po skále nahoru. Říká se, že když Bůh tvořil svět, zkoušel si to na Novém Zélandu. Najdete tu všechny typy krajiny, jaké si dokážete představit. Od pobřeží se pozvolna zvedají sytě zelené pastviny a deštné pralesy, modrá jezera se třpytí v horách, které shlížejí na celý ten pestrý svět. Nechybí ani písečné duny, vysoké útesy, fjordy, aktivní sopky, ledovce, jeskyně, vodopády. Tisíce vodopádů… Připravte se na Velkou procházku.
Na Novém Zélandu existuje bezpočet oficiálních značených stezek, túr a vícedenních treků, zhruba sto v každém z dvaceti regionů. Podél nich stojí kolem tisíce veřejně přístupných chat, z nichž většinu spravuje ministerstvo a několik desítek Alpský klub. V systému chat je velký zmatek a slyšeli jsme na něj stížnosti, kudy jsme chodili. Velké množství chat se platí pomocí zelených a modrých lístků, které si turista musí opatřit dopředu. Zelené za 15 dolarů na osobu platí ve velkých vybavených chatách, kde bývá i ranger, který se o chatu stará. Modré lístky za 5 dolarů ve standardních chatách vybavených jen palandami, pitnou vodou a kadibudkou. A nouzové přístřešky jsou zdarma. Tento jednoduchý systém má ale mnoho výjimek. Určité chaty fungují na základě internetového rezervačního systému a za jinou cenu. A úplně jinou kategorií jsou chaty na Great Walks.
Great Walks, neboli Velké procházky, jsou údajně ty nejskvělejší a nejúžasnější treky na Novém Zélandu. To nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, ale každopádně to jsou treky, kde potkáte nejvíc turistů. Některé z nich jsou tak žádané, že je potřeba rezervovat je až půl roku dopředu, a to i přesto, že ubytování v chatách podél nich je pěkně mastné (až 54 dolarů za osobu a noc) a kempovat volně v přírodě se nesmí. Velkých procházek je celkem devět, z toho jedna není pěší trek, ale splavení řeky na kánoi, a jednu je možné projet na horském kole. Nejžádanější z nich je Milford Sound a při pokusu rezervovat si ho v říjnu jsme zjistili, že je obsazený až do února. Tři Great Walks leží na Severním, pět na Jižním a jeden na Stewartově ostrově, což je malý ostrůvek na jih od Jižního ostrova. Většina z těchto treků je dlouhá 30-60 km a jejich zdolání zabere 2-5 dní. My jsme se vypravili na tři.

Tongariro Northern Circuit
Trochu poprchává a všechny tři sopky jsou pod sněhem. Rangerka doporučuje mačky a cepíny, a pokud se nám cesta nahoře bude zdát příliš zledovatělá, máme to otočit. Předpověď počasí pro noc hovoří o -11 °C. Tohle jsme tedy v polovině jara nečekali ani náhodou. Severní okruh kolem sopky Ngauruhoe (2287 m) dokonalého kuželovitého tvaru měří 44 km a chodí se typicky 3-4 dny. Jeho součástí je snad nejznámější jednodenní túra na Zélandu, Tongariro crossing. Když už ale máme tu možnost, dáme si rádi celou smyčku.
První den je v plánu dostopovat z městečka Taupo do národního parku a ve čtyři odpoledne, kdy má podle předpovědi přestat pršet, vyrazit na tři hodiny dlouhou etapu k chatě Mangatepopo. Na plácku vedle chaty máme na dnešní studenou noc rezervované kempování. Plán vyjde dokonale. Do čtyř ještě padá z nebe déšť se sněhem, ale kolem páté se už nad kopcem rozsvítí duha a i Ngauruhoe vyleze z mraku. Pěšina je rozbahněná, místy pod vodou a vede stále mírně vzhůru. O půl osmé jsme na místě, postavíme stan a jdeme si uvařit večeři do chaty. Na tomhle treku mohou stanující využívat veškeré vybavení chaty (kuchyň, vařiče, záchody…) v ceně. Noc ve stanu je za 14 dolarů za osobu a noc a lůžko na chatě za dvojnásobek. 
Ráno chatař všechny nocležníky straší předpovědí počasí. Vítr nahoře v sedle až 60 km/h a pocitová teplota* -11 °C. Když se jedna slečna zeptá na výstup na Mt. Tongariro (1967 m), což je jeden z krátkých postranních výletů, chatař se na ni podívá jako na sebevraha a prohlásí, že bez kompletního lavinového vybavení na to v žádném případě nemá ani pomyslet, riziko lavin je obrovské. A to my jsme chtěli vylézt na mnohem vyšší a strmější Ngauruhoe… V konfrontaci se skutečností se ukáže, že to všechno jsou naprosté nesmysly určené jen pro strašení nezkušených turistů. Však i před začátkem stoupání do sedla stojí veliká výstražná cedule: „Zastav! Jsi skutečně připravený na tento alpský přechod? Je dobré počasí? Počasí v této lokalitě se může rychle měnit a podmínky mohou být extrémní! Máš správné vybavení a oblečení? Dobré boty, bundu, čepici, rukavice, náhradní kalhoty, teplé oblečení, jídlo a vodu? Jsi na to dostatečně fit? Máš před sebou 13 km dlouhý trek!“ A u toho „děsivý“ profil trasy, prostě jen stále nahoru, a pak stále dolů. „Pokud jsi na kteroukoli otázku odpověděl NE, vážně zvaž návrat zpátky!“
Počasí je naprosto parádní. Vítr fouká jen chvíli, a když se roztrhají mraky a vyleze sluníčko, nemáme už, co víc si přát. V nejprudším stoupání se za mnou najednou ozve „Zdravíčko!“ a culí se na mě mladý kluk. Ondra je z Česka, ale už nějakou dobu vodí turisty po Zélandu. Baví se s námi do půli kopce a pak nám dá na sebe kontakt, ať se ozveme, až dokončíme trek. Vezme si svých dvacet oveček na zasněženou louku a učí je, jak nazouvat mačky…
My si počkáme na dva lidi, sestupující z kráteru Ngauruhoe. Pořád nás ještě neopustila myšlenka na vrchol. Sněhu lehce nad kotníky, to na velké laviny nevypadá. Ti dva na vrcholu nebyli, protože nenašli pěšinu. Vrchol je v hustém mraku, nic není vidět, stoupání velmi strmé, musí se sněhem po čtyřech a kráter se prý drolí pod rukama. Zhodnotíme, že nám to nestojí za to, a vylezeme aspoň na Mt. Tongariro. Je zcela jasné, že pokud chatař hovořil o lavinách, pak tady nikdy nebyl. Jedná se o jednoduchý krátký výstup po hřebeni s tak mírným sklonem, že neexistuje místo, kam by mohla odněkud spadnout lavina. Sněhu je navíc v nejhlubším místě stěží po kotníky. Zato výhledy na tyrkysová jezírka sopečného původu, veliké Modré jezero v dálce a krásnou Ngauruhoe, která se uráčila vylézt z mraku, jsou naprosto nezapomenutelné. 
Nejvyšší místo treku se nazývá Red Crater. Je opravdu červený a kouří se z něj. Snadno se pozná, kde je zem ještě horká. Tam je odtátý sníh. Přímo pod námi jsou tři modrozelená jezírka Emerald Lakes. Tongariro crossing v tomhle místě odbočuje k Modrému jezeru, ale naše cesta směřuje do údolí vpravo, k chatě Oturere. Nikam nespěcháme. Jsme poslední a máme celou krajinu jen sami pro sebe. Užijeme si ještě koulovačku ve sněhu a večer, když už stan stojí a žaludky jsou nakrmeny, i východ velkého žlutého úplňku mezi horami.
Zbytek okruhu už je hračka. Dva příjemné dny, dvacet dva kilometrů, dva vodopády a jedna historická chata z počátku dvacátého století, kde spali muži a ženy v oddělených místnostech. Muži v ní měli kamna, ženy zrcadlo… Cesta vede vulkanickou krajinou a poskytuje výhledy nejen na Ngauruhoe, ale i na sopku Ruapehu, která je ještě o pět set metrů vyšší. Slunečného počasí se nemůžeme nabažit a nejvíc se nám líbí zacházka k jezerům Tama, což je nejkrásnější místo, které jsme na Novém Zélandu viděli. Na jednu stranu jedna sopka a pod ní tyrkysové jezero, na druhou stranu druhá sopka a jezero snad ještě blyštivější…
K večeru čtvrtého dne zavoláme Ondrovi, který nás vezme na vyhlídku na Mt. Teranaki, na kterou bychom s nadšením vylezli, kdyby počasí dovolilo, a k večeři nám udělá šokující svítivě modré šmoulí palačinky.

Routeburn track
Tahle túra je fakticky skvělá zkratka mezi Queenstownem a Milford Soundem. Autem je to skoro na pět hodin jízdy, pěšky jen na dva dny. A trek je to naprosto parádní. Začínáme v Glenorchy, což je konec světa jen hodinu jízdy stopem z Queenstownu. Není tu kromě nás snad žádný turista, obrovské jezero je průzračně modré a hned u něj, v kempu, kde se nesmí stanovat, si postavíme stan. Druhý den vstaneme brzy a během dopoledne dostopujeme asi pět kilometrů před začátek Routeburnu. Podle plánu máme i na tenhle Great Walk slunečno!
Routeburn trek měří jen 32 kilometrů a obvykle se chodí 2-4 dny. Na druhý den je předpověď počasí o poznání horší, chtěli bychom tedy dnes zvládnout hlavní část cesty. V kempu za sedlem ale už není volno a chaty jsou na nás příliš drahé. Nerezervujeme si tedy nic a necháme to koňovi. Buď někde najdeme vhodný plácek na stan, nebo to dáme na jeden zátah, s noční prémií. Profil trasy je mimořádně jednoduchý. Nejdřív tisíc výškových metrů nahoru, potom tisíc výškových metrů dolů.
Cesta vede listnatým lesem, svěže zelená ze všech stran a kolem zurčící potůčky. Doženeme skupinku v neoprenech se dvěma průvodci. Jdou na canyoning. Zdolávání strmých kaňonů, kterými teče řeka. Zastaví za mostem u potoka s vodopádem tak hlubokým, že nemůže jít překonat. Počkáme si, tohle musíme vidět. Z mostu na ně máme parádní výhled. Celé to začne tím, že instruktor hodí dolů batoh, zamává a jen tak skočí dolů do hluboké tůně. To je pro nás velký šok. Dole instaluje pro klienty nějaká pomocná lana a instruktorka nahoře je zatím začne jednoho po druhém házet ze skály do vody. Pak všichni slaní jeden vodopád, přelezou přes tři tůně, zahnou za roh a dál už je nevidíme.
První chata Flats Hut stojí u řeky v širokém údolí, v dálce vodopády. Počasí úplně svádí k tomu, lehnout si do měkké trávy a nedělat nic. My ale chceme dál, tedy vzhůru do kopce. O hodinu chůze výš stojí u dalších vodopádů velký komplex luxusních budov. Jsou nové, moderní a velmi dobře splývají s krajinou. Nechceme se tu moc ochomýtat, aby se někdo nezačal vyptávat, kam jdeme ve čtyři odpoledne s velkými batohy. Začínají se tu totiž množit cedule, že stanování podél treku je přísně zakázané… Vůbec se tomu nedivím. Široká plošina nad chatou, porostlá různými druhy trav a rostlin, by stanováním dost utrpěla a být tohle moje hory, taky bych nechtěla, aby mi tu někdo kempoval. Pěšinka pozvolna stoupá nad jezero a výhledy jsou prostě úžasné. 
V sedle stojí dvě nouzové chaty, jedna pro nezávislé trampy, druhá pro turisty s průvodcem. Pro ty je za zamčenými dveřmi připraveno občerstvení na zítra. Široko daleko nikde nikdo. Uvaříme si večeři a řešíme, co dál. Vzhůru stoupá pěšina na Kónický kopec (Conical Hill, 1515 m n. m.), ale na jejím začátku stojí velká červená cedule. „Cesta uzavřena, nebezpečí lavin!“ Už zase? Vždyť tady není po sněhu ani památky! Vylezeme nahoru, kde sice leží něco sněhu, tak akorát na sněhuláka, a kocháme se dokonalými výhledy na všechny strany. Slunce se blíží k západu a tohle nemá chybu. 
V chatě by se pohodlně vyspalo dvacet lidí, jsou tu dvě kadibudky, pro vodu musím kus na kopec. Nad údolím krouží dva velcí ptáci Kea a křičí u toho na celé údolí. Pak přistanou na střeše chaty, brousí si o ni zobák a žebrají o jídlo. Od nás ale nic nedostanou. Keové jsou jediní horští papoušci na světě, vypadají jako kombinace orla a zeleného ary a jsou přísně chránění. Chvíli je pozorujeme, pak si usteleme na zemi v chatce, zalezeme do spacáků a jdeme spát. Kolem půlnoci najednou zaslechnu zvuk vrtulníku. To je divné, v noci obvykle vrtulníky nelétají. Po chvíli se prudce rozletí dveře od chaty a dovnitř vtrhne komando v kuklách a se samopaly. Křičí něco nesrozumitelným jazykem. Nasadí nám na hlavy kápě a pak už si nepamatuji nic… Tohle tady píšu jen proto, aby vás nikdy ani ve snu nenapadlo nocovat zadarmo v nouzových chatách. To se totiž…pššššššt…nesmí…
Budík zvoní nemilosrdně v pět, musíme odsud vypadnout co nejdřív. Za oknem svítá, v údolí se válí bílá oblaka a hory začínají zlehka růžovět. Nasnídáme se a pomalu vyrazíme. V údolí u jezera Mackenzie, kde stojí další chata, jsme v době, kdy odtud začínají vyrážet první ranní ptáčata. Cesta vede lesem, kde jsou všechny stromy porostlé hustými lišejníky. Občas se protrhnou mraky a nám se ukáží skály na druhé straně údolí. 
V dálce před sebou uvidíme obrovský vodopád. Odsud nemůžeme vidět jeho spodní část, a když k němu přijdeme, není zase vidět ta horní. Earland Falls měří neuvěřitelných 174 metrů. U jezera Howden stojí poslední chata a od ní už je to jen kousek na silnici. Tady zkoušíme hodinu stopovat na Milford Sound, aspoň ten bájný fjord uvidět, když je odsud jen 35 kilometrů. Nemáme ale štěstí a během čekání krutě vymrzneme. Vezmeme tedy za vděk prvním (vyhřátým) autem v opačném směru. Cestou do Te Anau nás na silnici zbrzdí stádo ovcí. Lavina mnoha set kusů se valí po silnici a je jim úplně jedno, jestli jim něco stoji v cestě. Takovéhle stěhování stád jsme tedy ještě neviděli.

Kepler track
Začíná v Te Anau a původně jsme ho vůbec neměli v plánu. Zítra má být ale moc hezky. Byla by škoda toho nevyužít. Celý okružní trek měří 60 km, chodí se 3-4 dny a převýšení činí asi 1600 m. Vzhledem k předpovědi počasí se rozhodneme dát ho ve dvou dnech. To bude výzva. Při rezervaci tábořiště se dozvíme, že druhý den se tu běží i stejnojmenný závod – Kepler Challenge.
Vstáváme brzy a vyrazíme svižně. Prvních šest kilometrů vede lesem po široké rovné a pohodlné cestě. Od zátoky s písečnou pláží začíná pěšinka slušně stoupat. Udržíme dobré tempo, vyjdeme nad hranici lesa a otevřou se nám báječné výhledy. I dnes nám to s tím sluníčkem vyšlo. Celý okruh nabízí jako bonus tři krátké postranní výlety. První je do jeskyně u chaty Luxmore, druhý na vrchol hory Mt. Luxmore a třetí k vodopádu Iris Burn. Nejdříve tedy do jeskyně. Je zcela temná, místy úzká a nízká. Musíme se hodně protahovat, podlézat a přelézat. Jeskyni ale nikdo nehlídá a vstup je zadarmo. Jen co popolezeme trochu dál, už vidíme krásné tenké stalaktity a vápencové závoje. Nikde jsme se nedočetli, jak je jeskyně dlouhá, jak daleko se dá jít a kolik času na to budeme potřebovat. Prolézáme do nitra jeskyně skoro hodinu, ale konec je v nedohlednu. Teče tu podzemní potok, ale bohužel tu nežijí žádní svítící červi.
Od chaty stoupáme dál, až na vrchol Mt. Luxmore (1472 m n. m.). Jezero Te Anau je mnohem větší, než jsme si mysleli. Je to nádhera. Cesta dál se vine po holých hřebenech, stále nahoru a dolů a výhledy jsou každou chvíli o něco jiné. Už se blíží večer, když přijdeme k jednomu nouzovému přístřešku. Překvapí nás, kolik je tu lidí. Kontrola zítřejšího závodu. Dostaneme na posilněnou pár želatinových bonbonů a vyptáme se na podrobnosti Keplerovy výzvy. Začíná se zítra ráno v 6, trasa přesně kopíruje celý šedesátikilometrový trek a rekordní čas je 4:40. Wow. My se k tábořišti dole pod kopcem, do poloviny trasy, doploužíme až v půl jedenácté večer, po čtrnácti hodinách od startu, řádně znavení. Že by za to všechno mohly jen naše těžké batohy?
Když v devět ráno vstaneme a jdeme povzbuzovat závodníky, největší favorité už jsou dávno pryč. Nejlepší mužský čas v polovině závodu je 2:32. Teď už za sebou ale mají kopec nahoru a dolů a čeká je (a nás taky) už jen téměř rovná cesta, mírně dolů. Vydáme se na krátkou procházku k vodopádu Iris Burn a kolem jedenácté ještě okukujeme závodníky. Tihle už to berou v poklidu. Dají si občerstvení, poklábosí s dobrovolníky převlečenými do srandovních kostýmů a volným poklusem nebo rychlejším krokem se vydají dál. Tohle jsou ti nejpomalejší. Třicet kilometrů dali za pět hodin. My jsme teď krásně vyspaní a odpočatí, baví nás s nimi závodit a motivovat je, když vidí naše velké krosny na zádech. Nakonec nás předběhne každý, ale některým to docela trvá! ;) 
Pokračujeme dalších šest hodin zeleným lesem, po dřevěných chodníčcích mezi močály a kolem veliké široké řeky Waiau River. Přes ni vede bytelný lanový most a za ním je parkoviště. Potkáme tu rodinku na procházce. Chtěli bychom svést do města, a tak zamarchujeme, že jsme dali Keplera natěžko za dva dny. Na to chlapík prohlásí, že závodil. Dal to pod 6 hodin a skončil kolem dvacátého místa. A teď odpoledne se ještě vydal s ženou a dětmi na procházku. Co?! Vypadá, jako by celé dopoledne strávil ležením na gauči. Naprosto odpočatý a svěží. Nabídnou nám, že nás žena sveze do kempu, on se s dětmi trochu projde a ona se pak pro ně vrátí. Lidé na Zélandu jsou opravdu velmi milí. A my musíme na Kepler Challenge ještě HODNĚ trénovat!

12.2.15

Putování po Jižním ostrově

Krajina zahalená v mraku s deštěm připraveným, co nevidět začít. Takový je náš obvyklý výhled na Jižním ostrově. Většina místních říká, že tohle jaro je smolné a tolik deště už dlouho nepamatují. Občas se ale obloha protrhne, sluníčko si protáhne paprsky jako jogín zdřevěnělé tělo po dlouhé meditaci a jezera pod špičatými vrcholky hor se zatřpytí jako drahokam. Střípky Zélandu vykukující z mraku na nás dělají velký dojem.
Z přístavu v Pictonu směřujeme do kempu v Momorongi Bay. Sveze nás skupinka mladíků ve stařičkém autě, které už veze několik bas piva a lahví tvrdého alkoholu. Kluci jedou pařit. Počet prudkých zatáček na deseti kilometrech silnice je nepředstavitelně vysoký a máme z toho pěkně naklepané žaludky. V Momorongi nás přivítá krásná klidná zátoka mezi zalesněnými kopci, několika houpajícími se lodičkami na vodě a příjemným tábořištěm. Hned druhý den stopujeme na jih. Do národního parku Nelson Lakes.

Zaseknutí v Beznaději
Od mnoha lidí jsme slyšeli o nejkrásnějším a nejprůzračnějším jezeře na světě, ležícím v národním parku Nelson Lakes. Dostopujeme do návštěvnického centra a s překvapením zjistíme, že celý okruh k jezeru a zase ven z parku má 100 km. Jídla máme dost, předpověď počasí také není úplně katastrofická a my si rádi zase dáme nějaký delší trek. Koupíme mapu a povolenky na spaní v chatách a stanování v parku a kolem půl druhé vyrážíme na „čtyř až sedmidenní trek“, jak se vyjádřila slečna na informacích.
Sluníčko svítí, ptáci zpívají a všude podél pěšiny leží barevně označené pastičky na krysy a posumy. Possum je středně velký vačnatec trochu podobný lasičce, který rád pojídá ptačí vejce. Na Zélandu odpradávna žili jenom ptáci a vyvinuly se tu nejrůznější nejpodivnější endemické druhy a savci a hlodavci tu nikdy nebyli doma. Byli sem zavlečeni na lodích a rychle se rozšířili nemajíce přirozených nepřátel. Zélanďani své ptáky milují a chrání a podle jednoho si dokonce říkají. Kiwíci. Kiwi je středně velký hnědý nelétavý pták, který čtyři hodiny denně hledá potravu a dvacet hodin spí. Tímto přístupem k životu si získal sympatie a obdiv domorodců. Pastičky různých barev, tvarů a velikostí na každém druhém kroku mi přijdou jako přehnaná péče jen do té doby, než nám přes cestu přeběhne několik velkých myší a v jedné pasti uvidíme za krk oběšeného posuma. Kdyby tu hlodavce vytrvale nevyvražďovali, zpěv ptáků v lesích by prý brzy utichl…
Dojdeme až na rozcestí, kde řešíme, jestli dnes dojít do velké chaty John Tait Hut a zítra se brzy ráno pokusit o překonání vysokého sedla dělícího nás od Modrého jezera, nebo si trochu zajít a vyšplhat se na chatu s nádherným jménem Hopeless Hut („Beznadějná“). Vyhraje druhá možnost. Podél říčky stále do kopce a za tmy vcházíme do malé chatky, podle očekávání prázdné. Je tu šest paland, kamna, stůl a cedule, že chatu slavnostně otevřel sám Sir Edmund Hillary, novozélandský rodák.
Druhý den za oknem Beznadějné chaty beznadějně prší a ani o den později to není o mnoho lepší. Občas prší, občas chumelí, místy padají kroupy a trakaře. Do toho fičí. My máme zatopeno v kamnech a je nám v chatě docela příjemně. Kolem půl páté, když už je na odchod z chaty do údolí pozdě, přestane pršet a udělá se docela hezky. Jdeme se projít aspoň na konec údolí k vodopádu a zase zpátky. Další den chceme vstávat velmi časně a vyrazit, ale počasí nás nepustí. Prší tak moc, že se nám nechce vylézat ani k řece pro vodu. Vystrčím prázdný kbelík z okna a chytám dešťovku. Za chvíli je plný. Jsme beznadějně zaseknutí v beznaději a bojíme se, že může být hůř. Pokud bude stále tolik pršet a řeky se rozvodní, nedostaneme se odsud už vůbec. A zásoby jídla se tenčí…
Pátý den ráno svítí sluníčko, my na nic nečekáme a prcháme odtud. V noci už nepršelo, takže řeky jsou v pohodě, zouváme asi jen dvakrát. Zpátky na křižovatce je nám jasné, že bez jídla zbylých 80 kilometrů treku asi nedáme a musíme zpátky do města. Potkáme kluka, který měl podobný plán jako my, ale zůstal uvězněný na John Tait Hut. Za posledních pět dní sedlo nikdo nepřešel, a to ani jedním směrem. Nahoře jsou prý asi dva metry zmrzlého sněhu a už jen cestou od Taita mu to jelo dolů jako na kluzišti. Vlastně jsme si v Beznadějné chatě moc příjemně odpočinuli. Zpátky do městečka St. Arnaud to vezmeme po druhé straně jezera, což je delší, ale zajímavější. Přecházíme přes mnoho lanových mostů přes potoky a vylezeme si ke krásnému vodopádu Whisky Falls.

Náš nejdelší stop
Stopování je nejlevnější, nejekologičtější a často i nejrychlejší způsob dopravy na Zélandu. Kromě několika málo jízd v MHD ve velkých městech nepoužijeme ani jednou žádný jiný. Lidé, kteří nás berou, jsou vždy velice přátelští, svezou nás často, i kam sami nejedou, dostaneme spoustu tipů na výlety a túry, někdy i něco k jídlu nebo pití a občas narazíme i na parťáky na výšlap. Bram je z Holandska a potkáme ho v kuchyňce hostelu. Venku zase leje a nám se v tomhle počasí opravdu nechce jít se postavit k silnici. Stejně by nám v lijáku nikdo nezastavil… Bram jede na jih asi 400 km a nabídne se, že nás vezme. Taková nabídka se neodmítá.
Franz Josef je malé turistické městečko se slavným ledovcem. Bram má rezervaci v hostelu Chateaux Franz, a tak se jdeme zeptat na stanování. Za hostelem mají pár plácků s umělou trávou, kde můžeme stanovat za 9 dolarů za osobu na noc, přičemž můžeme využívat veškeré vybavení hostelu a wifi a v ceně je večerní polévka a snídaně. Paráda! Druhý den vyšplháme na kopec Alex Knob s převýšením asi 1150 m, odkud má být úžasný výhled na ledovec. Celý den prší a přes hustou mlhu nevidíme nic. Večerní procházka lesem plným svítících červů nám ale trochu spraví náladu.
Bram pokračuje dál na jih, a tak zase jedeme s ním. Je nás ještě o jednoho navíc. Julius je z Německa, je mu třiadvacet, dva roky už žil v Austrálii a rok na Novém Zélandu. První zastávka je slavné reflexní jezero Matheson. Za dobrého počasí se panorama nejvyšších novozélandských štítů zrcadlí v klidné hladině jezera, nicméně dnes jsou mraky a fouká. V rozvlněné hladině se nezrcadlí ani šedivé mraky. Hlavní program dnešního dne je Copland Trek. Výstup na Welcome Flat Hut. Chata vysoko v horách, postavená hned vedle horkých pramenů, kde se můžeme zadarmo koupat, jak dlouho chceme.
Jen co vystoupíme z auta, obalí nás hejno muchniček (sand flies) a začnou z nás sát krev. Muchničky jsou největším postrachem turistů na Zélandu. Jejich kousnutí svědí několik dní a dokáží člověka přivádět k šílenství. Nemají ale rády vítr a déšť, takže až doposud jsme se jim poměrně úspěšně vyhýbali. Když člověk jde, muchničky neútočí, tak rychlé nejsou, jakmile se ale zastaví jen na chvíli, už jsou tu a koušou. První překážkou je velká řeka, kterou musíme přebrodit. Pak mnoho potoků, potůčků a vodopádů a několik dlouhých lanových mostů natažených přes hluboká údolí.
Od parkoviště na chatu je to 18 kilometrů hustým lesem do pozvolného kopce, za šest hodin jsme tam i s přestávkou na oběd. Chata je krásná a moderní, barevné horké prameny příjemné a s úžasným výhledem. Stanujeme na plácku za chatou a časně ráno vyrážíme na zpáteční cestu. Předpověď slibuje průtrž mračen a rozvodněné řeky, a pokud nebudeme u parkoviště včas, než se řeka rozvodní, nedostaneme se k autu a zůstaneme uvěznění na špatné straně. Polovinu cesty jdeme v hustém lijáku a já se bavím aspoň tím, že počítám, kolik potoků, potůčků a stružek pěšina překračuje mezi Welcome Flat Hut a parkovištěm. Je jich 143!
Další den ráno nás Bram vysadí v centru Wanaka a zapíše se tak do historie jako náš prozatím nejdelší stop. Pět dní, sedm set kilometrů. Jen není úplně jisté, jestli nepatří spíš do kategorie „spolucestovatel“, když jsme si ho vlastně vůbec nemuseli stopnout.

Nejkrásnější „městské“ jezero na světě
Kdysi dávno vyšlo v jakýchsi novinách na Západě, že jezero Wanaka je nejkrásnější na světě. Vzhledem k tomu, že u něj stojí město, nemůže to být tak úplně pravda, ale s výrokem „nejkrásnější jezero v civilizaci“ bych klidně souhlasila. Zejména na vrcholku hory Roys Peak (1578 m) jsme si připadali jako ve snovém světě. A to byl náš výhled pořád trochu pokažený šedými mraky zakrývajícími vrcholy vzdálených hor.
Jako jediní z davu, který stoupal na Roys Peak, se vydáme dál hřebenovkou přes Mont Alpha do údolí. Je to krásná celodenní túra a mohla by být o pár hodin kratší, kdyby bylo možné projít jednou z pastvin. Na vratech ale visí výhružná cedule, která by se dala volně přeložit jako „Když sem vlezeš, omylem tě zastřelíme!“, takže se radši vydáme spolu s pěšinkou na opačnou stranu než bychom potřebovali. Celá túra má trvat deset hodin a přesně tolik nám zabere.
Druhý den nám trvá dvě minuty stopnout auto k ledovci Rob Roy. Tahle část národního parku Mt. Aspiring vypadá naprosto idylicky. Dlouhé zelené pastviny, krávy brodící ledovou řeku, nad tím vysoké hory a modré nebe. Výstup k ledovci je snadný a nezabere víc než dvě hodinky. Fascinuje nás vodopád, který nikdy nedopadne. Svazek vody padá z kolmé skály, ale vítr se do něj opírá s takovou silou, že se roztříští do milionů drobných kapiček a ty se vznášejí vzhůru a vytvářejí jemný bílý závoj. Samotný ledovec je pěkný, ale séraky velké jako dům (ani malé séraky) neodpadávají za ohlušujícího rachotu dolů za skály, ledovec je velmi statický, takže pro nás trochu nuda ;).
Queenstown je nejluxusnější novozélandskou destinací. Místo připravené na to, že tu budete utrácet peníze ve velkém. Mnoho túr pro pěší a pro horská kola, jedna lanovka na kopec s výhledem na veliké modré jezero Wakatipu, luxusní hotely, restaurace, lázně, golf, výlety vrtulníkem, seskoky padákem, bungee jumping, heliskiing, prostě cokoli vás napadne. Město je to pěkné, ala jeden den úplně stačí.

Tučňáci, lachtani a další zvířata
Nejjižnější část Nové Zélandu se nazývá Catlins a je tak trochu jiná. Nejezdí sem mnoho turistů, i když je tu tolik co vidět, a tak je stopování docela výzva. Zvlněné zelené pastviny, kde se pasou ovečky a lamy, hustý voňavý deštný prales s nejpodivnějšími rostlinami, desítky malebných vodopádů, skalnaté pobřeží, na kterém žijí lachtani a tuleni, a zátoky, ve kterých si vesele vyskakují delfíni. K tomu ještě pár majáků, nejvzácnější tučňáci na planetě, jeskyně, kam se smí jen za odlivu, podivní černí hašteřiví ptáci, zkamenělý les a jedna velice zvláštní galerie. To všechno je Catlins.
Kemp v Curio Bay je super. Plácky na stan jsou oddělené hradbou hustého vzrostlého rákosí a poskytují dokonalý klid a soukromí. Hned pod nimi je skalnaté pobřeží, kde při západu slunce vylézají z moře tučňáci žlutoocí (Yellow-eyed penguin) a pochodují do hnízd v rákosí. Je přísně zakázané se k nim přibližovat. Lidé to respektují, ale tučňáci na to kašlou. Prostě jdou svým kolíbavým krokem domů, a že projdou metr kolem člověka, který tam už dvacet minut tiše sedí na kameni, je jim úplně fuk.
Když se jdeme na pobřeží podívat ráno, tučňáky už nevidíme, ale všimneme si zkamenělých klád pravěkých stromů. Petrified Forrest, zkamenělý les na pobřeží. Pařezy, větve a velké klády, na některé si musíme sáhnout, abychom věřili, že to není jen dřevo. A včera jsme si jich vůbec nevšimli, měli jsme oči jen pro tučňáky.
Večer nás zavane do zátoky Surat Bay. Nádherné klidné místo, kde si ve vodě hrají dva lachtani, honí se a dovádějí. O kousek dál se ve vodě cachtá skupinka racků. Pod zeleným kopcem roste záplava sytě žlutých lupin. Nakonec uvidíme i tuleně válející se na skaliscích pod Nugget Pointem, východním mysem s krásným majákem.

Ztracený cikánský autobus
Poprvé se o něm dozvíme náhodou, od kluka, který nás sveze do kempu v Curio Bay. Prý je to to nejlepší, co můžeme v Catlins vidět. Pak si ho všimnu, když jedeme kolem namačkaní v malém autíčku se skupinkou turistů z Evropy. Přinutím je zastavit a otočit se. Blair nemá nikde ani jediný inzerát. Jeho galerie není zanesena ani v žádné mapě. Říká, že když o něm lidé nevědí a prostě jen zastaví cestou, nemají žádná očekávání a jsou pak příjemně překvapení. V tomhle má ale smůlu, reklama na Lost Gypsy Bus se šíří ústně.
Prohlédneme si expozici v autobusu, která je zadarmo, a pak zaplatíme ještě pět babek za prohlídku zahrady. Mám-li to popsat co nejstručněji, v galerii najdete všemožná mechanická, solární, vodní, větrná a elektronická udělátka. Všechna mají kličku, pedál, čudlík, knoflík, prostě něco, co když zmáčknete, zatáhnete nebo otočíte, něco se stane. A pokaždé něco jiného. Od nejjednodušších legračních hračiček, přes jednoduché demonstrace složitých fyzikálních pokusů až po ty nejsofistikovanější kreativní vynálezy. Cestou k dalšímu vodopádu na to místo nedokážu přestat myslet a postupně mi dochází, že se tam musím vrátit. Udělat s Blairem rozhovor.
Na první pohled je tohle rozhodnutí naprosto šílené. Se štěstím jsme stopli tyhle lidi, kteří jedou ještě daleko naším směrem a my můžeme jet s nimi. Je půl páté, autobus zavírá v pět a my jsme osm kilometrů daleko. Nejezdí tu skoro nic. Stejně beru batoh z kufru, loučím se a vyrážím svižným krokem na opačnou stranu. Zastaví první (a nejspíš jediný) džíp, který jede kolem. Tahle sázka na intuici vyšla. Už o deset minut později sedím v Blairově kanceláři a vyptávám se ho na jeho život v autobusu.
Do Catlins jezdíval v dětství za dědečkem na prázdniny, zamiloval si místní krajinu, dovezl si sem starý opuštěný autobus, který našel stát u silnice za Dunedinem, a už patnáct let tu žije a tvoří. Předtím žil 20 let v obytném voze a toulal se po státě jako cikán. „Víš, my tady říkáme cikán každému, kdo žije v karavanu nebo v přívěsu.“ „Já už žiju deset měsíců ve stanu, to se taky počítá?“ „No jasně!“ Blair je opravdový umělec a vynálezce. I podle západních měřítek. Pro národní muzeum v Dunedinu vytvořil obrovskou schránku na dobrovolné příspěvky, BBC o něm natočila dokument a místní ve vesnici si od něj nechávají vyrábět originální schránky na dopisy, třeba ve tvaru velryb. Blair by mohl být slušně bohatý a slavný. Nechce. Nepotřebuje to. Radši je zavřený v malé dílničce v zadní části svého autobusu a týdny si kutí jedinou věc. Ptám se, na čem pracuje teď. Zaculí se a odpoví, že na nahatém pinocchiovském divadýlku.

Jezero, kde je stále hezky
Zbývá nám už jen pár dní na Mt. Cook Village, vesničku pod nejvyšší novozélandskou horou, a návštěvu kamarádky Katky v Lake Tekapo. Z Catlins do Mt. Cook Village, což je 450 km, se nám podaří dostat do druhého dne, a to považujeme za velký stopovací úspěch. Tady se ubytujeme ve státním kempu, chodíme na procházky po okolí a toužebně hledíme ve směru, kde je za mraky schovaný Mt. Cook (3724 m n. m.).  Je to už náš druhý pokus horu uvidět a bohužel stejně marný jako ten první na druhé straně ostrova. I když je druhý den ráno docela hezky, Mt. Cook z mraku prostě nevyleze.
O to víc nás překvapí, jak krásně je o sto kilometrů dál v Lake Tekapo. S Katkou, která je na Zélandu na několik měsíců, protože tu její muž pracuje jako horský vůdce, jsme se seznámili na Fidži. Má dvouletého synka Filípka a vyjdou s námi nahoru k observatoři na kopci Mt. John, odkud je úžasný výhled na jezero. Husté šedé mraky jsou chycené ze všech stran za hradbou hor a tady je krásně.
Prý je tu tak skoro každý den. Polojasno, slunečno, i když v okolních údolích prší. Škoda, že jsme tohle jezero neobjevili dřív než dva dny před odletem. Tak i na Zélandu jsou místa, kde svítí slunce!