27.11.17

Rok a půl života s krosnou na zádech

Text: Lucie Šilhová, Foto: Petra Pikkelová. Rozhovor vyšel v magazínu Ona Dnes, 21.8.2107.

Vystudovala matematicko-fyzikální fakultu a nastoupila do banky jako analytička. Po pěti letech se Kateřina Krejčová s bankovnictvím rozloučila a vyrazila na netradiční cestu kolem světa. Zkušenost přetavila v knihu a blog o cestování, kde je momentálně nejčtenějším článkem ten o trapném chování turistů (zde). 

Katka Krejčová objektivem Petry Pikkelové
(kliknutím lze zvětšit)

Dopustila jste se někdy cestovatelského faux pas? 
Z neznalosti několikrát. Třeba na Fidži jsem chodila v pohorkách. 

Co je na tom špatného? 
Velké těžké boty nejspíš působí agresivně. Zvlášť v zemi, kde je takové teplo, že lidé chodí buď v žabkách, nebo doma bosi. Přijít na návštěvu a chodit po domě v botách, je největší urážka. 

Na svém cestovatelském blogu píšete, že masový turismus ničí svět brutální silou. Jak to myslíte? 
Cestování se stalo maximálně dostupné, do zahraničí dneska jezdí kdekdo. Někteří lidé se bohužel chovají jak utržení ze řetězu. Chtějí všechno vidět, chovají se neurvale, nehledí vlevo vpravo a vůbec je nezajímá, co to způsobuje. Nechci říct, že bychom neměli cestovat. Ale jako všechno, i tohle se dá dělat dobře nebo špatně. Cestovat lze s pokorou k zemi, s respektem k místním zvyklostem. Vzít si místo tílka tričko přece není nic složitého. 

Téma vhodného oblečení ale není nijak nové. Omílá se od chvíle, kdy padla železná opona a Češi vyrazili do světa. 
No vidíte. Je to už tolik let a stejně to pořád neumíme. 

Neumíme, nebo nechceme umět? 
Myslím, že to pramení hlavně z nevědomosti. Lidé jsou často pohodlní na to, aby si zjistili základní informace o zemi, kterou se chystají navštívit. Leckdy je ani nenapadne si něco takového shánět. Nepřemýšlejí o tom, že svět má mnoho podob a kultur. A pak nevědomky urážejí místní obyvatele tím, že se třeba líbají na ulici, což je v buddhistických nebo muslimských zemích neslýchané.

Zdobení tváře tanakou v Myanmaru

Pak jsou i tací, kteří vědí, ale nedbají... 
Ano, respekt je to klíčové slovo. Jsme tak zvyklí na své pohodlí, že z něj nehodláme slevit. Každá změna nás vykolejí, rozhodí. Je přirozené, že máme svou komfortní zónu, ale někdy je nutné z ní vystoupit. Když jdu s turisty do posvátného chrámu, kam se smí jen naboso, někteří klienti brblají, že si nebudou zouvat boty nebo sundávat ponožky, protože je jim to nepříjemné. O.K., je to jejich právo. Pak ale do chrámu nechoďte, odpovídám jim. 

Co na to oni? 
Jejich ego to někdy špatně nese. Někteří lidé si prostě připadají důležitější než kultura země, ve které jsou na návštěvě, a odmítají se přizpůsobit. Dalším příkladem je neochota smlouvat při nákupu tam, kde je tato praxe běžná.

Mě to taky nebaví, takže zaplatím to, co si řeknou napoprvé. To přece nemůže nikomu vadit, když si vydělá víc, než čeká
Jenže tím kazíte ceny. Nejen turistům, ale často i místním lidem. Někde to řeší tím, že mají dvojí ceny. Ale tam, kde se chtěli chovat k hostům fér, mají vaším nesmlouváním zaděláno na malér. V Kambodži například si už místní nemohou ani zajít do restaurace na jídlo. Turisté tam natolik zkazili ceny, že je to pro ně moc drahé. Možná vám to připadá nedůležité, ale i tohle pomalu nahlodává kulturu země.

Nyní pracujete jako průvodkyně cestovní kanceláře po asijských zemích. Nepere se práce s vaším pohledem na cestování? 
Naopak. Při své práci mám přece skvělou příležitost vysvětlovat lidem, jak cestovat s respektem a pokorou.

Jde to, i když máte ve skupině rejpala, kterému se pořád něco nelíbí? 
V každé skupině se najde takový ten alfa klient, který má nejsilnější hlas. Toho je dobré rozpoznat na začátku a pokusit se ho přetáhnout na svou stranu. Naočkovat ho nadšením, aby se stal ambasadorem dané země a šířil pozitivní náladu.


Daří se vám to? 
Někdy ano. Ale vyjít na cestách s lidmi, to je pro mě pořád velká výzva. Každý průvodce má svou metodu. Někteří se chovají ke klientům jako k dětem v mateřské školce. Já jdu opačnou cestou, snažím se naučit klienty, aby byli maximálně samostatní. Hned na začátku jim vysvětlím, že Barma není Švýcarsko a podle toho se mají na tu zem dívat a tak se v ní chovat. 

Po vystudování matematicko-fyzikální fakulty jste nastoupila do banky. Vyrazila jste na cestu kolem světa proto, že vás práce nebavila? 
Ale mě to v bance bavilo! Pracovala jsem tam už během studií, takže to nebylo tak, že jsem šla někam jen proto, abych měla práci. 

Co konkrétně holku s matfyzem v bankovnictví zaujalo? 
Mě vždycky bavila matematika a řešení všemožných kvízů a hlavolamů, šťourat se v záhadách, analyzovat. No a přesně tuhle práci jsem dělala. Analyzovala jsem data o klientech, vždycky jsem dostala nějakou otázku a na tu jsem musela odpovědět. Prostě vyřešit záhadu. 

Na vrcholu šestitisícovky Huayna Potosí (6088 m), Bolívie

Proč jste práci, která vás bavila, opustila? 
Vyrazit na cestu kolem světa byl můj sen. Nejsem samozřejmě jediná, takový má spousta lidí. Ale buď nemají čas, nebo nemají peníze, nebo mají děti, hypotéku a tak podobně. No a mě nic z toho nesvazovalo. Takže kdy, když ne teď, řekla jsem si. Navíc jsem měla přítele, který se rozhodl jet se mnou. 

Nebála jste se dát výpověď z práce, ve které jste byla spokojená? 
Mám z matfyzu červený diplom, strach, že nenajdu práci, jsem neměla. Což se nakonec potvrdilo. Po návratu z cesty kolem světa jsem prošla docela drsným výběrovým řízením do konzultační firmy. Nabídli mi dvakrát větší plat, než jsem měla v bance. Ale nezůstala jsem tam. 

Proč? 
Nastoupila jsem zrovna v době, kdy tam probíhalo reorganizační řízení a neměli pro mě práci. Takže jsem tři měsíce dostávala plat, přitom jsem nic nedělala. 

Co by za to někteří dali… 
Já nejsem ten typ. Pro mě platí, že stokrát nic umořilo osla. Navíc jsem měla spoustu projektů a činností mimo a ubíjelo mě, když jsem viděla, jak mi protéká čas mezi prsty. Měla jsem práci, kterou jsem chtěla dělat, ale nemohla jsem. Místo toho jsem čas směňovala za peníze. To prostě nešlo. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla a odešla jsem. 


Pojďme se vrátit k cestě kolem světa. Připravovala jste se na ni nějak speciálně? 
Vlastně ani moc ne. Naučila jsem se základům španělštiny, protože ta je v Jižní Americe, kde jsme začínali, nezbytná. Odstěhovali jsme si z bytu věci, ten jsme pronajali a to bylo asi vše. Mimochodem, to je odpověď hypotékářům, o kterých jsem mluvila. Když byt pronajmete, splácí vám to hypotéku a vy můžete cestovat. Samozřejmě je třeba mít něco našetřeno, abyste na cestách měli z čeho žít. 

Inspiraci, kudy a kam jít, jste čerpali z průvodců? 
Pojali jsme to trochu jinak, než se to obvykle dělává. Lidé většinou jedou stylem dvacet věcí, které musíte v dané zemi vidět. My jsme se naopak snažili pohybovat mimo hlavní turistické trasy. Šli jsme treky, které lidé nechodí nebo dokonce vůbec neznají, vylezli jsme na šestitisícovku... a přitom pořád na zádech vláčeli věci potřebné do všech klimatických pásem včetně Aljašky. Vezli jsme s sebou stany, spacáky, vařiče. Prostě vše na rok a půl života. 

V poušti Gobi, Mongolsko

Nestrašily vás otázky typu co když mi bude něco chybět? Co když nebudu moci dál? 
Největší zkušenost získáte cestou, připravovat se dopředu nemá moc cenu. Ale nebylo to tak, že bych doteď ležela na gauči a jednoho dne z něj vstala a vydala se do světa. Cestovala jsem odmalinka, ve čtyřech letech mě rodiče poprvé vzali na Sněžku. Hory jsem milovala a byla jsem v nich skoro pořád.

Měla jste někdy během cesty strach o život? 
Ano. Největší asi v Patagonii, v národním parku Los Glaciares. Ve vichřici a za deště jsme ztratili cestu a ocitli se na okraji srázu, ze kterého bylo třeba se nějak dostat dolů. Nevěřila jsem, že to půjde, ale na místě jsme zůstat nemohli, vítr nás rychle ochlazoval a ubývalo sil. Tam jsem cítila opravdu velký strach. 

Lidí jste se nebála nikdy? 
Já mám v sobě nastaveno, že lidem z principu důvěřuji. Podívejte se, 484 dní jsme cestovali kolem světa a nikdo nás nezabil, nikdo se nás nepokusil okrást, unést, prodat na orgány, znásilnit. A to jsme potkali tisíce lidí v pětadvaceti zemích. To nemůže být náhoda. Není to přece tak, že mezi těmi všemi zlými jsme zázračně potkávali jen ty hodné. Statisticky vzato je tedy jasné, že těch dobrých je většina. A navíc jsme se pohybovali hodně v horách a tam já se nebojím nikdy. Ani když jdu sama. Vím, že tam žijí dobří lidé. Kamarádi se mi třeba divili, že jdu v noci na Sněžku, abych stihla východ slunce. Ty jdeš sama přes les? A proč ne? Tam úchyla opravdu nepotkám. 


Říkala jste, že jste začínali v Jižní Americe. Tam ale, pokud vím, většina cestovatelů končí. Normálně se lidé vydávají na cestu na jaře nebo v létě východním směrem. Kdo by taky vyrážel v únoru, že jo? Jenže já byla volná od zimy. Když teď pojedu do Ruska, tak tam zmrznu, říkala jsem si. Bylo tedy logické začít od Jižní Ameriky, kde zrovna bylo léto. Navíc jsem vždycky snila o Ohňové zemi. Znělo mi to nesmírně poeticky a chtěla jsem vědět, jak to tam vypadá. 

Jak se na cestu kolem světa díváte dneska? Co se vám vybaví, když zavzpomínáte? 
Z každé země vždycky něco konkrétního. Předtím jsem netušila, jaký je rozdíl mezi Barmou a Kambodžou, vždycky to byly jen skvrny na mapě. Dneska už za nimi vidím místa, lidi. 

A pohled na Evropu zvenčí a s odstupem? 
My si říkáme, jakou tady máme svobodu, ale není to pravda. Evropa je sešněrovaná pravidly, zákazy, příkazy a pořád další přibývají. Většina Asie například je oproti tomu úžasná, pestrá, barevná, rozmanitá. Třeba doprava. My tady máme značky, semafory, pruhy, takže sedneme do auta a jedeme téměř bezmyšlenkovitě, protože nás něco někam vede. V takovém Vietnamu sice vládne na ulicích obrovský chaos, ale střety jsou minimální. Všichni se totiž soustředí plně na jízdu. Takže tam, když někdo bourá, jsou to často cizinci. 

Není to tak, že pravidla zjednodušují život? 
Částečně asi ano. Zároveň z nás však snímají zodpovědnost za vlastní chování. Jednou z výjimek uvolněné Asie je Singapur. Tam jsme za den napočítali asi osmdesát zákazů. Všude visí cedule tohle nesmíš, tamto musíš. Pokuta za žvýkání na ulici je příklad dovedený ad absurdum. Aby náhodou někdo nevychovaný žvýkačku nevyplivnul, zakázali pro jistotu žvýkat všem. Takhle si svobodnou zemi nepředstavuje asi nikdo.

Říkala jste, že ráda cestujete sama. Proč? 
Jedině tak zažívám opravdu intenzivní kontakt se zemí, s lidmi. Sama jsem sice zranitelná, ale zároveň mám nejvíc otevřené dveře k místním. Musím to zaklepat, zranitelnosti zatím nikdy nikdo nezneužil. Naopak. Když jsem sama, mají lidé tendenci mi pomáhat, vzít mě mezi sebe. 

Kdy jste se poprvé vydala na sólo cestu?
Bylo mi šestadvacet a rozešel se se mnou přítel. Potřebovala jsem se z toho nějak dostat, tak jsem sbalila krosnu – samozřejmě tím nejhorším možným způsobem, takže byla příšerně těžká – a vyrazila. 

Kam?
Šla jsem od Středozemního moře přes Pyreneje a pak navázala na severní Svatojakubskou cestu až na Finisterre. To je mys na západě Španělska vybíhající do Atlantiku. Lidé ho dříve považovali za konec světa. Vybrala jsem si severní trasu. Na cestu jsem se vydala na konci září, takže jsem některé dny z těch sedmdesáti, které mi cesta trvala, nepotkala ani živáčka.

Kolik kilometrů jste ušla? 
1 800.

Sama v Pyrenejích. Touhle cestou to všechno začalo.

To jste ten konec vztahu docela slušně rozchodila.
To ano. A nejlepší na tom bylo, že domů se vrátila úplně jiná Kateřina. Ta zkušenost mi úplně defragmentovala mozek. 

V jakém smyslu? 
Měla jsem v hlavě vše dokonale srovnané, uklizeno jako nikdy předtím. Kromě toho jsem maximálně poznala sama sebe. Vlastně jsem se sama se sebou konečně seznámila. Poznala jsem, co ve mně je, co všechno dokážu. Předtím jsem nikdy nespala sama venku v noci, nikdy jsem nešla takhle dlouhý trek, nikdy jsem si nemusela skládat do jednoho batohu věci, které mi musí stačit k životu, neuměla jsem v té době ani slovo španělsky… a zvládla jsem to. Samozřejmě, měla jsem plán bé. Když to nepůjde, vrátím se domů. Ale ono to šlo.

Lidé, kteří šli Camino, často vyprávějí, jak neskutečně se v nich rozvinula intuice. Máte stejnou zkušenost? 
Stoprocentně. To je vám úžasná věc, když vám něco uvnitř říká, touhle cestou nechoď, teď se zvedni a odejdi. Netvrdím, že pak na to místo spadl strom, ale díky intuici jsem nebloudila, nezažila větší krize. 

Neztratila se intuice po návratu domů? 
Snažím se, aby se tak nestalo. Určitě naslouchám víc sama sobě než dřív. Uvědomila jsem si, že pocit „tohle nedělej“ máme velmi často. Jenom od něj příliš rychle utíkáme, nevěnujeme mu pozornost. Varovnou myšlenku bleskurychle zahodíme, jen aby nenarušila náš klid. Tak tohle dneska snad už tolik nedělám. 

Co ještě vám putování dalo? 
Víru v sebe sama, že zvládnu i složité úkoly. Díky tomu jsem dopsala knihu z cesty kolem světa. Věděla jsem, že to dokážu, i když se to zdálo nemožné. 

Knihu Pozpátku kolem zeměkoule jsem psala víc než rok a půl!

Jaký byl návrat z takové meditativní cesty? Chtělo se vám zpátky mezi lidi? 
Vrátila jsem se tak nabitá pozitivní energií, že jsem všechno dělala s nadšením, všem jsem chtěla pomáhat. Lidi říkali, že úplně zářím. Měla jsem radost, už jenom když jsem ráno slyšela datla ťukat do stromu. Byl to úžasný let… 

Jak dlouho trvalo, než se let zastavil? 
On se zatím nezastavil. Protože vím, že až někdy budu mít opravdu velkou krizi, vyrazím sama a budu zase v pořádku. Myslím, že je to obecně platná metoda a funguje na spoustu problémů. Sbalit si batoh, vyrazit do neznáma, udělat krok do prázdna. Nevyřeší to všechny problémy, ale aspoň se scvrknou. 

Rozhovor vyšel v Ona Dnes, 21.8.2017


12.11.17

Laponské babí léto v Abisku

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová

Deset podzimních dní za polárním kruhem. Vy byste snad chtěli svou dovolenou strávit jinak? Laponské babí léto čaruje na konci září dokonalé barevné kombinace sytě žlutých březových hájků, tyrkysově modrých jezer, bílých zbytků loňského sněhu, hnědých kopců a průzračně modré oblohy. Důvodů, proč navštívit „největší evropskou divočinu“ právě na začátku podzimu, je ale mnohem víc. Nás lákají divoká zvířata a šance vidět polární záři, která se prý kolem rovnodennosti objevuje významně často…

Vyrazit za polární kruh na konci září byl letos můj nejlepší nápad :-)

A co nás na treku po laponské krajině baví nejvíc? Nekonečná volnost a svoboda. Můžeme si tu zcela legálně chodit, kudy se nám zachce, a postavit si stan, kdekoli se nám zlíbí. To platí všude mimo národní parky, i když i v nich existují vyhrazená místa, kde se smí stanovat zadarmo. Dokonale čistá a chladivá voda v každém potůčku hasí naši žízeň a ojíněné borůvky kolem cest zpestřují náš jídelníček. Mléčná dráha bývá v noci skoro na dosah ruky, a jelikož sezóna už skončila, nepotkáváme celé dny téměř nikoho.

Trek – nejlepší způsob, jak zhubnout
Tentokrát jsme neponechali nic náhodě. Na deset dní treku máme dost sušeného jídla, čerstvého ovoce a zeleniny i sušenek a čokolád. Základní váhu batohu máme už tak nízkou, že jsem přibalila kromě rajčat, paprik a limetek taky kiwi, banány, citrony, mandarinky a avokádo. Problém tedy není v tom, že bychom neměli CO jíst, pouze nemáme KDY jíst. Krajina kolem je tak krásná, že buď jdeme, nebo fotíme či se kocháme, ale na jídlo prostě nemáme čas. Včera jsme obědvali až o půl šesté večer, ale dnes, šestý den treku, jsme rozhodnutí nepodcenit to a naobědvat se dřív.

Základní váhu batohu máme už tak nízkou, že můžeme nést jídla dostatek

Pozdě odpoledne se napojujeme na Královskou cestu Kungsleden, po které jsme původně plánovali jít v podstatě celou dobu. Jenže jakmile se nám dostala do ruky mapa, zjistili jsme, že značených i neznačených pěšinek vede horami celá řada a vydali jsme se mimo vyšlapané cesty. (O první šesti dnech v Laponsku si můžete přečíst tady a o výstupu na nejvyšší švédskou horu zde.) Těšíme se, jak si u chaty Alesjaure, našeho prvního bodu Královské cesty, uvaříme něco dobrého k obědu. Už zase je půl páté. Jo, hubnout na treku je snazší, než jsme si mysleli. Jenže ani tady nám oběd není přán. Sice tu máme na výběr hned z několika stolečků s krásným výhledem na jezero, jenže na nás útočí krvežízniví komáři, a to velmi neodbytně. Překvapuje nás, že v tuto roční dobu ještě otravují, v minulých dnech jsme žádné nepotkali.

Lidí během našeho putování potkáváme jen málo…

Nenecháme si zkazit chuť a přesouváme se do bezpečnějších pozic. O půl hodiny později přijdeme k pěknému plácku na stan u potůčku, s přichystaným dřívím na oheň a úžasným výhledem na hory a jezero. Mohli bychom si jen uvařit „oběd“ a pokračovat dál, ale přijde nám to líto. A tak, výjimečně ještě za světla, postavíme stan a konečně se vydatně nadlábneme.

Aurora borealis, jakou jsme toužili vidět
Uprostřed noci mě vzbudí slova, která se mi objeví v hlavě. „Vstávej, venku je polární záře.“ Petr vedle mě spí, nikde nikdo a mně se chce spát taky. Ze spacáku mě vytáhne až močový měchýř a… ona tam vážně je! Nádherná. Zelené, rychle se měnící pruhy vlají, stáčejí se a kroutí nad horami na východě a postupně se přesouvají po celé obloze. Vzbudím Petra a chvíli jen tak nadšeně sledujeme to nebeské divadlo. Pak zkusíme polární záři vyfotit a vězte, že to není žádná legrace. Situaci nám komplikuje zejména tma a zima.

Polární záře nad naším stanem

Zkoušíme si přisvítit stanem, aby měl objektiv kam ostřit a zrovna, když je Petr ve stanu i s foťákem, exploduje mi nad hlavou zelený ohňostroj. Zprvu mě napadne, jestli to záření není dokonce nebezpečné. Zelené proudy částic jako by se řítily přímo na mě. Úžasná, dynamická zář zhmotňuje moje nejtajnější sny a představy o tomto romantickém fyzikálním úkazu. 

Sobí rodinka jako z reklamy
Ráno se probudíme do nádherného slunečného dne a nadšeně se vydáme na cestu. Vede často podél zimní lyžařské trasy, která se značená jako nekonečná šňůra nechráněných železničních přejezdů. Po pár kilometrech narazíme na přívoz. Teď už nejezdí, ale dočteme se, že v sezóně se dá chytit pětkrát denně a pokud je vás víc než osm, můžete si ho zavolat pro soukromou jízdu. Cena za zhruba 4 km činí 350 švédských korun (asi 1000 Kč), ale když si chcete nechat převézt jen batoh, je to za polovic (a to se vyplatí!). V nejvyšším bodě dnešní trasy se nám odhalí krásné výhledy až do Norska (úžasné hory, kudy mimochodem taky vede trek), ale zahlédnu i něco, co mě vůbec nepotěší. Dole v údolích se válí šedá vrstva mraků, takže nás ještě dnes čeká sestup do lezavé, mokré a studené mlhy. 

Sobí rodinka si nás přišla prohlédnout nečekaně zblízka

Strašně moc se mi tam nechce! A tak se loudám a užívám si posledního dnešního sluníčka, zatímco Petr přede mnou něco fotí. Nejdřív si myslím, že fotí mlhu, když najednou uvidím, že přímo před ním stojí tři sobi. Táta, máma a mládě. Nemám ráda reklamy, ale tahle je za posledních deset let nejhezčí, co jsem slyšela: „Když potká sob soba, mají radost oba. Když se sejdou tři soby, tak se radost násobí!“. A já mám z těch sobů obrovskou radost. Zůstanu hledět s otevřenou pusou, sobi jsou od nás na deset metrů, ale naše přítomnost je nijak zvlášť nevzrušuje. Jsou skvělí. Skotačí kolem nás, žerou, táta sob občas popichuje mámu sobovou a malý sobík se jí stále drží „za sukně“.

A tady už všichni pohromadě – táta sob a máma sobová se sobíkem

Meditační kameny a okno do historie
Uděláme jen pár kroků, když směrem k nám zavane ledový vítr. Ochladí se rázem snad o 10 °C. Mrak už se blíží… Na hranici světla a stínu, noci a dne, tepla a zimy leží meditační kámen. Tenhle koncept se mi moc líbí. Na celé trase z Nikkaluokta do Abiska leží deset meditačních kamenů, které vždy nesou nějaké moudro či poselství. Nad každým moudrem byste měli v tichosti za chůze meditovat, než dojdete k dalšímu kameni a tím získáte další námět na přemýšlení. Moudra jsou to jistě hluboká, leč jsou psaná z jedné strany ve švédštině, z druhé strany v laponštině a cedulku s překladem do pro mě srozumitelnějšího jazyka hledám marně. V originále zní třeba takto:

Ödmjukheten inför blomman i trädgränsen oppnar vägen upp på fjället.

Jeden z meditačních kamenů podél trasy

Po pár metrech zapadneme do hustého mraku, který se za námi zavře jako dekl od ponorky. Je mi taková zima, že si obleču péřovku, rukavice a nejradši bych si vzala i podvlíkačky, kdyby nedlely hluboko v batohu. Cedule za mostem oznamuje, že vstupujeme do národního parku Abisko. Tady platí jiná pravidla než v divočině, kterou jsme chodili doposud. Nesmí se tu lovit, trhat rostliny, rozdělávat oheň a stanovat mimo vyhrazená místa. Míříme k chatě Abiskojaure a já sním o topení a vyhřáté místnosti. Ještě předtím nás ale cedule u pěšinky upozorní na historické pozůstatky opevnění z druhé světové války, které si můžeme volně prohlédnout. To si Petr samozřejmě nenechá ujít. Nejprve najde a proleze betonovým krytem, poté mě táhne na kopec, kde prozkoumává bunkr s kulometnými střílnami. 

Pozůstatky opevnění z druhé světové války v národním parku Abisko

Ani chata v národním parku už nemá otevřeno, jen zimní přístřešek, tedy chatka s kamny, kuchyňkou a dvěma postelemi. Tu si zabrali už čtyři lidé, kteří přišli před námi, takže nám nezbývá než postavit si stan. Stejně ale neodoláme a zajdeme do vyhřáté chatičky „na kus řeči“. Teploměr venku ukazuje -1 °C a hustý lezavý mrak slibuje, že dnes bude chladná noc.

Vzhůru za sluncem
Probudíme se do stejného hustého šedivého mraku, v jakém jsme usnuli, takže to jediné, co mi po ránu dává smysl, je vylézt na pořádný kopec. Podle plánu chceme jít údolím až k jezeru, takže ten plán musíme změnit. Jen jediná cesta vede od chaty vzhůru, a to přes hřeben do údolí Kårsavagge. Podaří se mi pro ni nadchnout i Petra, a tak rázem balím mokré a zablácené věci o poznání radostněji. Březovým lesem nejprve obcházíme jezero a pak začneme konečně stoupat a odkrajovat výškové metry, které nás dělí od slunečného dne.  Asi po půl hodině objevím na obloze kulatý světlý flek a za dalších deset minut Petr radostně zahlásí, že už vrhá stín. Při pohledu kolmo nahoru uvidím sytě modrou oblohu. A pak, přesně na pomezí mraků, před sebou uvidíme losici. Přímo u pěšinky se spokojeně krmí listím. Nehýbeme se, jen ohromeně zíráme a ona si spokojeně okusuje nízké keříky. Pozorujeme ji snad dvacet minut, než zmizí za horizont.

Máme velkou radost, že kromě sobů vidíme i krásnou losici

Stoupáme výš a najednou se ocitneme v nebi. Mlha se válí pod námi, slunce svítí a hřeje, všude ticho a podzimně barevno. Skočíme si k nedalekému potůčku pro vodu a chvíli se jen tak kocháme dokonalými výhledy. Pak vyšplháme zbylých 400 výškových metrů na hřeben, odkloníme se od pěšinky, která začíná sestupovat do druhého údolí a pokračujeme po hřebeni ještě asi dvě hodiny, nejkrásnější dvě hodiny celé naší laponské výpravy. Z mraků jako z krupicové kaše čouhají hory, ledovce a jezera, břízky na svazích září žlutou a oranžovou a červeno rezavé keříky lemují naši cestu. Podle mapy tudy sice žádná cesta nevede, ale je tam zakreslený most přesně v místech, kam bychom chtěli dojít, a čas od času zahlédneme i kamenného mužíka. Na hřebeni potoky netečou, takže jsme zase bez oběda. Až kolem páté schroupneme kiwi a tatranku a pak začneme sestupovat znovu do mraků. Tentokrát nás to ale netrápí, protože věříme, že je to jen na chvíli a nocovat budeme zase na kopci pod hvězdnou oblohou.

Cestou necestou po laponských hřebenech

K mostu natrefíme díky apce mapy.cz naprosto přesně. Je postavený v tradičnějším stylu než ostatní mosty, přes které jsme přecházeli – lanový, dřevěný, trochu se houpe a kvůli vlhké mlze i klouže, ale zvládneme to. Pak vyrazíme ve směru ukazatele „Abisko tourist – 7 km“, aniž bychom se podívali do mapy. A to se ukáže být největší chybou dnešního dne. Přímo odsud totiž vedla neznačená pěšina do kopců mimo národní park. Jdeme hustou mlhou po pohodlné cestě a doufáme, že každou chvíli odbočíme po pěšině vedoucí vlevo do kopců, jenže žádnou takovou neobjevíme. Dokonce to ani nevypadá, že by vlevo od nás nějaký kopec byl. Jen močály, křoviny a hustý les. A tam se nám chodit nechce, s prodíráním se džunglí už máme své zkušenosti.

Po devíti dnech zpátky do civilizace
Kolem osmé večer dojdeme pod kopec. Vyšplhat nahoru a dojít za hranici národního parku odhadujeme tak na tři hodiny. Turistická stanice v Abisku leží kilometr odtud. Je tma, zima, jsme unavení a hladoví, takže všechno hovoří pro návrat do civilizace. A tak jdeme. Nejprve skoro hodinu bloudíme po silnici a hledáme turistickou stanici, a když ji konečně najdeme, podobně dlouho běháme kolem, jelikož obsahuje desítky rozlehlých budov a my nedokážeme najít ani zimní přístřešek, ani kemp. A když už konečně objevíme kemp, umývárky jsou zavřené, neteče tu voda a není ani kam jít na záchod. Hrozný, zdlouhavý a nepříjemný opruz. NÁVRAT DO CIVILIZACE JE JAKO ČELNÍ SRÁŽKA S BETONOVOU ZDÍ.

Mezi nejdůležitější body nezanechávání stop v divočině patří důsledné uklízení odpadu, 
zejména toho lidského…

Kdybychom se včas podívali do mapy, byli bychom teď už na kopci u potoka, stan pod hvězdnou oblohou a kdyby se zadařilo, třeba by se zase objevila i polární záře. Už dávno bychom byli po večeři a užívali si výhledy na potemnělou severskou krajinu. Místo toho trčíme v téhle díře, stan postavený v hustém studeném mraku na kamenitém plácku plném kořenů, kolem hromada dalších stanů, smrad a hluk od dálnice, která nám vede skoro za hlavou a nákladní vlaky, které projíždějí jen kousek za silnicí po celou noc, nikdy nezapomenou hlasitě zatroubit. Petr jde sehnat vodu, abychom si mohli aspoň ještě uvařit večeři a cestou zjistí, že za tenhle kemp musíme ještě navíc platit (až do pozítří, pak už je zdarma).

Brána do Laponska
Ráno se probudíme do odporné kejdy. Zima, vlhko, hustá mlha souvisle pokrývající celý svět. Sbalíme se, a jdeme využít výhod zdejšího kempu, když už za něj platíme (cca 300 Kč/os). Asi 500 metrů odsud stojí hlavní budova s vybavenou kuchyní, čistými toaletami a sprchami s horkou vodou, kterou můžeme využívat. Civilizace má něco do sebe, ale stejně bych minulou noc strávila radši na kopci. Pak necháme na recepci batohy a vyběhneme ještě na jeden kopec. Na Mt. Nuolja vede lanovka a nachází se tam také „Aurora Sky Station“, prý nejlepší místo na pozorování polární záře na světě a zároveň luxusní restaurace, kde si k polární záři můžete dát i nóbl večeři. Výstup připomíná ten včerejší jako přes kopírák. Nejprve hustá vlhká mlha, pak se na obloze objeví světlejší kolečko, za dalších padesát výškových metrů už vrháme stín, kolmo nad hlavou se objeví modrá obloha a pak už se otevře výhled do celého okolí. 

Lanovka do nebe nebo do pekla? Záleží, kterým směrem jedete…

Místo losice se dnes z mraku vyloupne moc pěkný vodopád a také „Lapporten“, laponská brána, symbol zdejšího kraje. Lanovka vede při pohledu zpátky přímo do mraků a my stoupáme podél ní až ke stanici. Už týden mají zavřeno, lanovka nejezdí, sezóna skončila. Výhled sice není špatný, ale jinak je to celé jen reklamní trik. Nestojí tu nic víc než horní stanice lanovky a jakési zavřené bistro. Polární záři bych mnohem radši pozorovala z kteréhokoli okolního kopce, protože tam bych měla jistotu, že mě u toho nikdo nebude rušit. Petr zavelí k návratu a jak sestupujeme, po mnoha dnech se rozpustí inverze a my se vrátíme do Abiska, které ve slunečném dni není vůbec tak ošklivé jako v husté mlze. 

Laponská brána, symbol národního parku Abisko

Zpět do Kiruny jedeme vlakem. Jedou jen dva denně a my jsme jediní, kdo tu čeká. Podle jízdenek sedíme ve vagonu 61. Petr se trochu bojí, aby to vůbec jelo, ale za chvíli už vláček brzdí ve stanici. Vagóny má přesně dva – 61 a 62. Cesta trvá asi dvě hodiny a moc si ji užívám. Výlet za severní polární kruh byl super. Objevili jsme další překrásný svět, kde by se dalo týdny chodit úžasnou krajinou bez lidí. Cestou necestou, pozorovat stáda sobů, losy a polární lišky a čas od času zalézt do nějaké té švédské sauny. Laponsko je podobně krásné jako Aljaška, jen tu nežijí medvědi, ale trek tady našince vyjde na pětinu ceny.

Podzim v Abisku čaruje úžasné barevné kombinace

Na závěr dobrá rada. Pokud by vás napadlo brát si za polární kruh avokádo, ujistěte se, že je dobře zralé. Já s sebou nosím celou dobu čtyři. V noci s námi spí ve spacáku, aby nemrzla, ve dne je věším na batoh, aby se hřála na sluníčku. Faktem ale zůstává, že avokádo za polárním kruhem nedozraje, asi to má geneticky dané. Dvě jsme schroupali natvrdo a zbylá dvě si zase odvezeme domů, snad nám dozrají tam…

Vyprávění o našich prvních dnech za polárním kruhem najdete tady a o dobývání nejvyšší hory Švédska si můžete přečíst tu.

Otázky, které by vás mohly napadnout:

Jaký trek jsme to vlastně šli?
Plánovali jsme severní část Královské stezky Kungsleden, jenže ta vede většinou údolím a je tím pádem – neradi bychom se někoho dotkli – pro nás poměrně nudná. Takže jsme každou chvíli hledali v mapě možnost, kde to vzít přes kopce a po hřebenech. V oblasti je dovoleno chodit i mimo značené cesty a my z toho byli naprosto nadšení.

Kolik lidí jsme potkávali cestou? 
V průměru tak 3 denně, ale byly dny, kdy jsme nepotkali nikoho. Každý den nám ale nad hlavami několikrát přeletěl vrtulník.

Kolik jsme ušli kilometrů? 
Celkem 130 km, denně 12-25 km. Mapy.cz se ukázaly jako velmi užitečný pomocník, jelikož znaly značené i neznačené stezky.

Meditační kámen na rozhraní světla a stínu, slunce a mlhy

Co jsme jedli? 
Výhradně jídlo dovezené z Česka (chaty po cestě už byly zavřené). Instantní nudle, ovesné a bramborové kaše, sušenky, čokolády, sýry, chleba, rybičky a hromadu ovoce a zeleniny… Už máme tak nízkou základní váhu batohu, že si můžeme dovolit i takový luxus jako čerstvé kiwi 9. den treku. 

Jak těžké jsme měli batohy?
Nejtěžší položkou naší výbavy je bezesporu jídlo, kvůli množství ovoce a zeleniny. Na začátku treku má Petr asi 20 kg a já kolem 17 kg, ale odjídáme zhruba 1 kg/os/den, takže na konci máme oba kolem 9 kg.

Jak často jsme se myli? 
Jediná sprcha doma před odletem, ale nijak nás to netrápilo. Spíš mi vadilo, že večer už bývala taková zima, že jsem čištění zubů radši nechávala až na ráno… Pokud se tedy neobjevila polární záře, ta mě dokázala namotivovat ze stanu vylézt a zuby si vyčistit.

Jaké jsme měli spojení se světem?
Naprosto žádné, a to na tom bylo nejkrásnější. Na kopci nad Abiskem jsme po osmi dnech bez signálu chytili 4G, ale po deseti minutách jsme telefony ještě na další dva dny vypnuli.

Kolik nás cesta stála?
Asi 13 tis. Kč za osobu včetně letenek (8,5 tis Kč/os.) a veškerých dalších nákladů.

Napadají vás další otázky? Rádi zodpovíme!

15.10.17

Kebnekaise – na nejvyšší horu Švédska

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová

Švédská ledová královna se stala jedním z hlavních důvodů naší cesty za polární kruh. Jasně, stáda sobů, polární záře, panensky čistá krajina a největší zbylá evropská divočina. To všechno nás láká, jenže když se my dva vydáme na trek, neradi chodíme okolo horké kaše. Mnohem radši lezeme na ledové krásky. Tahle nám dá zabrat ale daleko víc, než bychom od ní čekali…

Jižní vrchol Kebnekaise (2097 m)

Prvním člověkem, který vystoupal na vrchol Kebnekaise, byl francouzský polárník a geolog Charles Rabot v roce 1883. V masivu Kebnekaise naleznete 23 ledovců a ten největší je pojmenovaný právě po něm. Druhým člověkem a zároveň prvním Švédem byl sedmnáctiletý klučina, Johan Alfred Björling, významný objevitel a polárník, který se účastnil několika švédských expedic do Grónska a za polární kruh a jednu z nich dokonce vedl. Při té poslední ve svých 22 letech zahynul. Björlingův ledovec leží na jihovýchodním svahu nejvyšší hory.

Kudy nahoru?
Vstáváme za svítání a kolem půl deváté vyrážíme nalehko na malý výlet. Tak si to aspoň představuju. Petr mi ještě připomene, ať si vezmu čelovku. Přijde mi to trochu zbytečné, tohle bude rychlé a bezbolestné, odpoledne budeme zpátky. Ale jelikož člověk nikdy neví, radši si ji vezmu. Je nádherný slunečný podzimní den. Přesně takový ten prozářený, s dokonalou viditelností, čerstvým svěžím vzduchem a těšením se, že nás čeká něco krásného.

Nádherný podzimní den

K chatě Kebnekaise fjällstation to máme asi 2 kilometry do mírného kopce, celou dobu nám nad hlavou pendluje vrtulník, který vozí líné turisty do divočiny. Chata pod Kebnekaise vypadá spíš jako luxusní turistický komplex. Vedou sem elektrické dráty, mají tu heliport, hotel, saunu, restauraci servírující vybrané lahůdky, bar a obchod se sportovním vybavením. Myslím, že do divočiny by neměla vést elektřina a lidi by tam měli chodit po svých…

Kebnekaise fjällstation, hotel s plným komfortem

Mám nastudováno, že na vrchol vedou dvě cesty. První ze západu, delší a turistická, a pak východní přes ledovec, horolezecká, v jednom místě zajištěná ocelovými lany. Někde jsem četla, že to nahoru od chaty trvá asi 4 hodiny. Dáme se do řeči s mladou slečnou, která u hotelu zrovna myje okna. Hory má prošlapané jako své boty a dá nám několik dobrých tipů na příští dny. Východní výstupovou cestu nám ale nedoporučí. Prý bychom potřebovali aspoň ferratové úvazky a hodí se i helma a lano kvůli trhlinám v ledovci. Neřekne přímo, že to bez vybavení nejde, takže asi jde, ale po delším váhání se rozhodneme pro delší, zato jistější cestu.

Budou to galeje!
Západní stezku na vrchol značí červené puntíky. Nejprve jen pozvolna stoupáme údolím, ale pak se pěšina prudce stočí doprava a podél potoka se odhalí solidní krpál. Jak tak jdu, zkouším počítat. Vycházíme z nadmořské výšky asi 600 m n. m. a vrchol Kebnekaise má 2097 m. Cestou musíme vystoupat na předvrchol Vierranvárri a pak sklesat zase o 200 metrů dolů do sedla. A při zpáteční cestě přes něj musíme znovu. Vychází mi tedy, že dnes musíme překonat převýšení 2000 m a ujít přes 22 km. Z toho pochopím, že to dnes vůbec nebude procházka levou zadní, ale těžké galeje. Rozčarovaná z rozporu skutečnosti a očekávání mám chvíli nutkání otočit se, zabalit to a prožít krásný den lenošením u stanu. Naštěstí mám už do morku kostí zažranou zásadu bez vrcholu se nevracet. Nikdy. Tedy dokud nejde o kejhák, což tady rozhodně nejde. Tady jde pouze o moji lenost. A tak se krok za krokem škrábu do kopce.

Někde tady (850 m n. m.) mi došlo, že to nebude pohodička…

Podél potoka nastoupáme asi 250 výškových metrů, když se před námi otevře kamenitá planina uzavřená ze všech stran vysokými horami a most přes potok. Petr tvrdí, že před sebou už vidíme výstupovou trasu. Nejprve po mostě, za ním východním svahem do sedla, pak na vrchol nesmyslně vysoké hory, z ní kamsi dolů do širokého sedýlka a nakonec vzhůru až na horu nejvyšší. Připadá mi to všechno příliš přitažené za vlasy, to je přeci hrozně vysoko a daleko, ale samozřejmě má pravdu, když chceme vylézt na nejvyšší horu Švédska, ošidit to nepůjde.

Výstupová cesta, která se nám odhalí po třech hodinách chůze

Pěšina za mostem je navíc uchozená a umrzlá, klouže to tak, že si musím prošlapávat svou vlastní cestu sněhem, což je dost náročné a zdlouhavé. Petr odhaduje, že do sedýlka před Vierranvárri nám to bude trvat nanejvýš 15 minut, ale kvůli zledovatělé cestě se tam škrábeme dobrou tři čtvrtě hodinu.

Bez maček nahoru nelez
Pak už ale vykoukne sluníčko zpoza kopce a objeví se moc pěkné výhledy. Dáme si pauzu na tatranku a šplháme dál. Tady se jde už líp, na jižním svahu sníh už stihl změknout, neklouže, nýbrž dobře drží. Asi v polovině stoupání potkáme tříčlennou rodinu. Říkají, že vyšli pouze na Vierranvárri, na vrchol Kebnekaise se neodvážili. Severní, sestupový svah Vierranvárri je zmrzlý a nebezpečný, pokud nemáme mačky (a to nemáme), nemáme to ani zkoušet.

Stoupání jižním svahem na předvrchol Vierranvárri (1706 m n. m.)

Výhledy z Vierranvárri jsou moc pěkné, na vrcholu stojí hodně kamenných mužíků. Petr fotí a já jdu zkoumat severní svah, protože mě najednou děsí pomyšlení, že bychom skončili tady. Sníh je tvrdší než na druhé straně, ale křupe a neklouže, jde se dobře. Dohoní mě Petr a mě konečně cesta začíná bavit. Asi proto, že mi zas někdo řekl, že to nejde. Věci, které nejdou, děláme mimořádně rádi. Začínáme si ale jasně uvědomovat důsledky svých činů. Jsou dvě odpoledne, na vrchol to máme ještě tak dvě hodiny a za čtyři se začíná stmívat. Takže pokud chceme až nahoru, na zpáteční cestě zaručeně zatmíme. Ještěže máme ty čelovky…

Výhledy do kraje a jeden z kamenných mužíků na Vierranvárri

V sedle před závěrečným stoupáním potkáme kluka. Má horolezecký úvazek, na nohách mačky a na obličeji silnou vrstvu opalovacího krému. Ten dneska rozhodně nic nepodcenil. Nahoru šel východní cestou, prý byla pěkná, ale ve stěně mu padaly na hlavu kamínky a kousky ledu, takže helmu využil. Na vrcholu stál prý zhruba před hodinou, takže před sebou máme ještě slušný kus cesty. Poděkujeme a rovnou se vrháme vzhůru. Nejprve po kamenech přímo za nosem (když se člověk dívá do nebe), pak se pěšina stočí doprava a vede úbočím po sněhu až ke dvojici chat, kterou jsme viděli z protějšího svahu. 

Chaloupka téměř na vrcholu je ze všech tři nejkrásnější

Tu první jde prozkoumat Petr. Prý to uvnitř smrdí, jsou tam odpadky a cedule, že se bude bourat. Druhá vypadá mnohem útulněji. Dvě pryčny, stolek, mapa a nápis: „Vítejte v nejvýše položené budově Švédska situované v 1870 m n. m.“ Takže nám zbývá ještě 230 výškových metrů. Dáme si sváču, necháme si tam batůžek a krátce po 15. hodině vyrážíme na úplný vrchol. 

Není jen jeden nejvyšší
Téměř nahoře stojí ještě jedna nouzová chata, takže cedule v té spodní nemluvila pravdu. Tahle vypadá půvabně, jako by uvnitř bydlel Santa Claus. Petr k tomu poznamená, že by šla možná přidělat i na sáně tažené sobím spřežením, takže by mohl Santa rozvážet dárky přímo z tepla domova. A po Vánocích se zabydlet třeba zas někde jinde…

Už jen posledních pár metrů nás dělí od vydřeného cíle

Konečně před námi vykoukne bílá čepička s ostrou špičkou! Lezení na cukrovou homoli není žádná legrace, ale za chvíli už stojím na vrcholu a Petr chvíli po mně, protože fotil. Ačkoli hrana, na které stojíme, způsobuje lehké závratě, stejně uděláme pár seriózních a pár lehkomyslných vrcholovek. Vrchol, přesněji řečeno jižní vrchol, je ostrý s impresivním výhledem do krajiny. Jenže Kebnekaise má dva vrcholy – jižní ledovcový a severní skalnatý.  Dlouhá léta se ten jižní udával o mnoho vyšší než severní. V roce 1902 měl víc dokonce o 26 metrů. Jenže ledovec taje a podle posledních údajů z loňského roku měří jižní vrchol už jen o necelý metr víc než jeho severní kolega, který trpělivě čeká, až přijde jeho chvíle. Až jižní vrchol ještě o trochu odtaje, už nebudeme moct říkat, že jsme stáli na nejvyšším bodě Švédska, jelikož na ten severní jsme nedošli. Tyčí se vzdušnou asi 400 m od nás, jenže cesta vypadá nebezpečně a dostat se tam a zase zpátky by trvalo nejméně hodinu. Blíží se noc a musíme zpátky.

Na vrcholu – byli jsme tam oba, ale nevlastníme selfie tyč :)
(Kliknutím lze zvětšit)

Na zpáteční cestě se zastavíme v Santově chatičce. Uvnitř najdeme vrcholovou knihu, ze které se dozvíme, že včera bylo na vrcholu hodně lidí (byla sobota), ale dnes kromě nás jen jeden. Slovák Robert, kterého jsme potkali cestou. O chatu níže vyzvedneme batoh a svižně vykročíme na zpáteční cestu. 

Pro krásu se musí trpět...
Sněhem dolů se jde rychle a dobře, jenže nás čeká ještě jedno nepříjemné lezení vzhůru. Zatímco dolů z Vierranvárri to šlo severním svahem výborně, teď se škrábat zpátky nahoru není žádná sranda. Je to strmé, trochu namrzlé, jsme už unavení a občas nám to trochu uklouzne, ale zvládneme to. Teď už jen dolů, jenže slunce zapadá, nás už bolí celé tělo a před námi ještě daleká cesta. Jelikož si dobře vzpomínáme, v jak špatném stavu je ledová pěšinka z druhého sedla, vezmeme to prudkým sněhovým svahem. Nejdřív se mi to zdá trochu děsivé, kdyby nám ujela noha, rozplácneme se dole na kamenech, ale máme trekové hole jako solidní oporu a neprošlapaný sníh poměrně drží.

Poslední popsaná stránka ve vrcholové knize

Tahle strategie vyjde. Cesta svahem nám ušetří spoustu času a sil. Někde v těch místech potkáme dnešního šestého člověka. Zvolna stoupá po zledovatělé pěšině a my moc nechápeme, co tam nahoře chce dělat. Zavolám na něj a ptám se, jestli je všechno v pořádku. Sundá sluchátka z uší, kývne, že ano, a dál už nás neposlouchá. A to jsem myslela, že široko daleko největší blázni jsme tady my dva. Za šera jsme u mostu a poslední prudký úsek cesty scházíme už skoro za tmy. Údolí začíná pohlcovat těžký černý mrak, tak snad nám z něj nezačne ještě pršet. V převeliké dálce uvidíme červené světýlko. Pochází ze stožáru heliportu u chaty, takže musíme dojít až k němu a od něj pak ještě ke stanu. Huh, jsou to galeje, ale bylo to krásné…

Pro cestu dolů jsme zvolili strmý zasněžený svah místo zledovatělé pěšinky

Rozsvítíme čelovky a trmácíme se dál. Chata lákavě svítí, pár lidí zrovna večeří v restauraci, ale my jen projdeme kolem. Tady bych si nechtěla dát ani čaj, protože bych nesnesla pomyšlení, že tím financuji ten zpropadený vrtulník. Za chalupami na dřevěném chodníčku si dáme poslední pauzu. Lehnu na záda a snažím se chvíli nevnímat, že mě kromě zad začínají bolet i nohy. Nakonec doklopýtáme i ten malý kousek, který nám ještě zbývá ke stanu. Uvaříme si vydatnou a rychlou instantní večeři a jen to dojíme… chrrr…

V noci si necháme zdát sny o tom, jak nádherné je Laponsko shora…

Proč jsme se do Laponska vydali a co jsme tam dělali? Přečtěte si tady. Další vyprávění o naší cestě za polárním kruhem tu najdete už brzy

8.10.17

Dokonalý podzimní trek Laponskem

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová

Daleko na severu Švédska, až za polárním kruhem, leží čarokrásná, panensky čistá krajina, kterou vedou stovky kilometrů značených i neznačených stezek. Svět, kde vám sobi budou přát dobré ráno a nad stanem v noci zářit polární záře. A nad tím vším se majestátně tyčí švédská nejvyšší hora Kebnekaise. Zažít tu můžete chladná rána, i zpocená trička po výstupu do sedla. Vydejte se na božský trek téměř bez lidí! Ale bacha – Laponsko po sezóně je jen pro ty největší drsňáky, protože koncem září by se za polárním kruhem klepal zimou i Chuck Norris…

Výlet za polární kruh zněl jako bláznivý nápad. Byl to letos můj nejlepší!

Nápad vydat se za polární kruh se zrodil vlastně náhodou. Měli jsme s Petrem naplánovanou dovolenou na poslední zářiový týden a řešili jsme, kam pojedeme. Prohledávali jsme levné letenky snad všude mezi Kubou a Srí Lankou, včetně Tádžikistánu, Islandu, Maroka a Kypru, ale jediné rozumné jsme našli do Stockholmu. Jenže, co tam? Začala jsem pátrat důkladněji a objevila Abisko, národní park za polárním kruhem. Sice tam sezóna končí těsně předtím, než tam přijedeme, a tudíž už budou všechny chaty zavřené, ale my máme stan a nebojíme se ho použít! A tak jsem nám koupila letenky do Kiruny, jednoho ze severských letišť. (Mapu letišť za polárním kruhem najdete tady.)

Letiště za polárním kruhem

Krátká je cesta do divočiny
Ještě ráno jsme si dávali sprchu doma, poslední na mnoho dní, a večer už pozorujeme polární záři nad stanem, široko daleko ani noha. Letecké spojení s Kirunou je rychlé, s přestupem ve Stockholmu jsme za šest hodin za polárním kruhem. V Kiruně se dají dokoupit všechny nezbytné věci – například plynové kartuše na vaření a podrobné mapy, a z místního nádraží odjíždí dvakrát denně autobus do Nikkaluokta, oblíbeného výchozího místa pro trek. Pokud tedy už není po sezóně. Před nákupem letenek jsem zjistila, že dnes autobus ještě pojede. A pak dva zítra a konec až do jara.

Nikkaluokta – výchozí bod

V Nikkaluokta stojí chata, před ní dřevěné stolky a lavice a taky informační cedule, mapa a fotky, které ukazují, co nás cestou čeká. Autobus tu spolu s námi vyklopil asi osm dalších dobrodruhů, kteří se rozprchli, jako když do nich střelí. My nikam nespěcháme. Ještě si dáme svačinku a nakoukneme do chaty. Z jídelního lístku se dozvím, že v oblasti žijí nejen sobi, ale i losi, protože z obou tu nabízejí stejk. S konzumací divokých zvířat zásadně nesouhlasím, ale mám další bod na seznamu toho, co bych chtěla v příštích dnech zažít. Chtěla bych vidět losa.

Jezero Láddjujávri v podzimním hávu

A ještě jednu zajímavost objevíme v chatě. Mohla by se vám hodit. Stojí tu velký koš na plynové bomby. „Odlož nebo si vezmi. Zdarma!“ hlásí cedule. Vyzkoušíme a zjistíme, že většina z nich není prázdná, některé jsou dokonce úplně plné. Jelikož máme ze zimy, která se blíží, poměrně respekt, vezmeme si jednu se zimní směsí navíc, když nabízejí… A pak už přestaneme otálet a uděláme první krok do divočiny.

Pod horu vysokou
Výrazná pěšina se zarývá do severské tundry a abychom nezabloudili, vytyčuje cestu ještě dřevěný ukazatel. Voňavý větřík nám čechrá vlasy, sluníčko v nízkém úhlu svítí, jako by chtělo ještě před zimou všechno naposledy zahřát a žluté lístky bílých bříz šustí a třepotají se. Jako bychom spadli oběma nohama rovnou do podzimu. Svět hraje všemi odstíny od sluníčkově žluté po zemitě okrovou a nízké keříky se už začínají červenat. Cestu nám usnadňují dřevěné chodníčky postavené přes bažiny a rozvětvené potoky. 

Dřevěné chodníčky přes močály nám dělají radost

Večer dojdeme k jezeru Láddjujávri, odkud je nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor. Nechybí mezi nimi ani ledová královna Kebnekaise, nejvyšší hora Švédska, na kterou máme zálusk. Na překrásném místě u potoka na břehu jezera si postavíme stan a já jsem tak unavená, že téměř okamžitě usnu. Zanedbám večerní hygienu, jenže venku je taková zima, že vytáhnout ze spacáku by mě dokázala snad leda polární záře. Ani nemusím říkat dvakrát. V půl desáté večer se objeví. Přelévá se od severozápadu po celé severní obloze až na východ. Je bílá, lehce nazelenalá a moc krásná. A tak vstanu a jdu si vyčistit ty zuby.

… občas se ale ani bahnu nevyhneme

Ráno nás probudí zvuky motoru. Po jezeře jezdí přívoz. Lodě plují kolem nás každou chvíli, jako by tu byly stovky turistů, ale spíš tu není vůbec nikdo. Ráno se nikam nehrneme, den začínáme rozvážně a pomalu. Obcházíme jezero a míříme k zasněženým vrcholkům v dálce. Na druhé straně jezera se dočteme, že cena za přívoz, kterým bychom ušetřili 6 km chůze, činí 350 švédských korun, tedy skoro 1000 Kč. To je tak šílená cena, že radši nechci ani vědět, kolik stojí vrtulník, který nám stále létá nad hlavou tam a zpátky a kterým se líní turisté vozí z Nikkaluokty do horské stanice pod Kebnekaise. Ekologický aspekt asi nikdo neřeší…

O půl sedmé si postavíme stan v oficiálním kempu u rozcestí. Poznáme ho podle hezkých plácků a kadibudek, ze kterých je tak úchvatný výhled, že by vám vypadly oči z důlku. Nad stanem nám tentokrát září mléčná dráha a miliony hvězd.

Luxusní kadibudka s výhledem na masiv Kebnekaise
(vykukuje vpravo nohoře)

Druhý den ráno vstaneme se svítáním a vydáme se na výlet. Výstup na Kebnekaise vydá na samostatný článek, najdete ho tady.

Kam pěšiny nevedou…
Probudíme se v osm ráno, notně rozlámaní. Nad stanem a celým údolím visí těžký šedivý mrak, a tak je na čase vyrazit někam do kopců. Odkloníme se od hlavní trasy a vyrazíme se na sever směrem k osadě Tarfala. Soutěskou teče řeka a z obou stran ji svírají podzimně vybarvené svahy. Stoupáme po značené cestě kamsi nahoru do mraků podél drátů elektrického vedení. Z mapy vím, že od posledního sloupu musíme zahnout prudce nahoru do sedla, a tak si dávám pozor, aby se mi dráty neztratily v mlze. 

Podél potoka šplháme kamsi vzhůru…

Čím výš jdeme, tím měně toho před sebou vidíme, ale pak se začnou postupně vynořovat obrysy hor a ledovců. A najednou se ocitneme nad mraky, svítí nám slunce, obklopují nás nádherné scenérie a objeví se dokonce i masiv Kebnekaise a jeho vrcholová špička. 

… pak prolezeme mrakem skrz a objeví se svět

Zahlédnu poslední sloup a vydám se do kopce. Dole na planině zahlédneme malou vesničku, červené domky jeden jako druhý, ale vypadá opuštěně. Obyvatelé se už asi přesunuli na zimu na jih. Cesta do sedla neexistuje. Celý svah je strmý, kamenitý s velkými a těžkými balvany nasypanými přes sebe. Je to nepříjemné lezení a člověk si musí dávat hlavně pozor, aby s ním nějaký balvan neodjel dolů do údolí. Takhle musíme zdolat asi 400 výškových metrů, než se dostaneme až do širokého sedla. Na obě strany vidíme dole v údolích nízkou oblačnost, ale tady na hřebenech je krásně.

Nepříjemné stoupání do sedla

Nejprve scházíme dolů sněhem, a to se jde moc hezky. Pak ale následuje několik kilometrů po kamenech, a to pro unavené nohy není nic příjemného. Nad námi se tyčí hora Kaskasatjåkka pokrytá ledovcem a nás překvapí sněhové plotny, které přecházíme. Jsou po celé délce pokryté temně rudým prachem a my vůbec nedokážeme vymyslet, čím to může být.

I na druhé straně jsou mraky v údolí…

Sestup trvá nekonečně dlouho. Míříme přímo na výrazný vrchol Várdu, pod kterým leží dvě jezera. Kolem toho menšího bychom měli dojít k potoku, u něhož stojí nouzová chata. V těch se dá nocovat zadarmo, a tak si dělám naděje, že bych třeba dnes nemusela stavět stan. Na planině kolem jezer vystřídají kamenitou stráň plochy trávy, a to je úplný balzám na rozbolavělé svaly. Pomalu už se začíná stmívat, když se v dálce objeví hora špičatější než Matterhorn. Obloha za ní se růžoví, slunce už dávno zapadlo a my jsme notně unavení. 

Laponský Matterhorn v růžové

Za planinou pěšina prudce klesá do údolí a já konečně zahlédnu chatu Kaskavagge. Stojí na protilehlém svahu, který vypadá tak strmě, že netušíme, kudy bychom k ní měli lézt. Petr tvrdí, že ta chata lidi nezachraňuje, ale zabíjí, když se k ní pokoušejí dostat. A tak jen sejdeme k řece a všechno zůstane stejné jako každý jiný večer. Já postavím stan a Petr uvaří večeři.

Mlha hustší než krupicová kaše
Ráno se probudíme do krásného dne. Nad hlavou jasno, ale v údolíčku pod námi se už začínají kupit těžké mraky a občas pohltí i visutý most, který stojí kousek od nás. Připomíná pak trochu Golden Gate v mlze. Přímo naproti přes řeku vidíme chatu a teď v denním světle rozhodně nepůsobí tak nepřístupně. Za mostem k ní vede pěšina.

Laponský Golden Gate

Dnešní den přinese zásadní pochopení života, vesmíru a vůbec. Přišel na to už Darwin, takže vám neřekneme nic přelomového, ale aspoň jsme si to prožili do morku kostí. Nejdůležitější na světě je umění přizpůsobit se. Ze stanu vylézáme nabalení jako na severní pól a Petr poznamená: „Podvlíkačky si sundám, až bude zas vedro.“ S tímhle přístupem snadno přežijete i za polárním kruhem.

„… a když bude ještě větší vedro, sundám si i trenýrky…“ 

Šplháme na hřeben a těsně se mineme s mraky, které mezitím stoupají do našeho údolíčka. Když překonáme nejvyšší bod dnešní trasy, objeví se před námi planina s jezerem a Petr si všimne stáda sobů. Jsou docela daleko, je jich asi patnáct a pozorujeme je možná deset minut, než si náš všimnou a utečou za horizont. Přejdeme planinu a už před sebou vidíme široké hluboké údolí plné mlhy hustší než krupicová kaše. Strašně se mi tam nechce! Následující fotky byly vyfoceny během deseti minut. Zajímavostí je dvojitá svatozář, která se nám dělá nad hlavou právě na rozhraní mraku a slunce.


 
Ze slunečného dne musíme do husté mlhy… Vyfoceno během deseti minut

Rázem se setmí, ochladí a nálada klesne k bodu mrazu. Milovníky ledového vína by snad mohly potěšit aspoň ledové borůvky. Brzy se objeví první stromy a pak už scházíme dolů celkem malebnou podzimní krajinou, které mlha propůjčuje tajuplný ráz. Přejdeme další most a ocitneme se v údolí Visttasvággi. Prý je překrásné, tím víc nás mrzí, že z něj dnes nebude nic vidět. 

Laponská specialita – ledové borůvky

Za dalších 5 km dojdeme k turistické chatě. Už dopředu cítíme kouř a představujeme si vyhřátou chalupu, kde se zahřejeme a usušíme, než vyrazíme dál. Stane se ale něco podivného. Vistastugan tvoří několik chalup pohromadě, ale ta hlavní má zamčeno. Rozdělíme se a každý se vydáme jiným směrem, hledat živou duši. Já se vypravím k boudě stojící opodál. Nade dveřmi má nápis „U polárních lišek“, a když nakouknu dovnitř, vidím saunu. Wow. Bohužel má zamčeno. Petr dostane za úkol prozkoumat tři boudy stojící vedle sebe. Mrkne oknem jen do té první, které se kouří z komínku, a hlásí, že tam prý viděl člověka, který si, hned jak ho uviděl, začal oblékat kalhoty. Čekáme, že se muž obleče a vyjde ven, ale nestane se nic. Petr mu nechce narušovat soukromí, a tak se přesuneme ke stolku venku a na mokrých židličkách si uvaříme pozdní oběd. Poté smutně a nezahřátě pokračujeme dál.

Vaření před chatou

Pokud byl ten člověk turista jako my a topil si tam v kamnech, bude mít teď moc špatnou karmu, protože nás celou dobu viděl oknem a nepozval nás dál. A pokud to byl správce a měl turisty na starost, bude ji mít ještě horší, když se nás ani nezeptal, jestli něco nepotřebujeme. Neumím najít žádné logické vysvětlení pro chování toho člověka, které by mu nezhoršilo karmu... Nikoho dalšího jsme v údolí Visttasvággi nepotkali.

Jdeme mrakem…

Pokračujeme mrakem dál. Nejprve mrakem za světla podél řeky, potom mrakem za šera po úbočí svahu a nakonec mrakem za tmy po kamenité pláni. Mým jediným cílem dnešního večera je vylézt z mraku ven a stanovat pod hvězdnou oblohou, nikoli v mléčné kaši. Dělám, co můžu, jdu rychle a bez odpočinku, jenže pěšina ne a ne stoupat někam nahoru, vede si flegmaticky po dně údolí a nikam se nehrne. Když už je tma příliš tmavá a naše únava příliš velká, postavíme si stan na plácku u potoka. Stavíme ho ještě v husté mlze, ale jen co zalezu do stanu, hlásí Petr, že už vidí nad hlavou hvězdy. A za pár minut už není po mlze ani památky. Nevím, jestli to brát jako osobní prohru nebo vítězství.

Za polárním kruhem umí být zima

V noci pořádně přituhuje. Teplota klesne tak k -10 °C a zmrznou nám i mokré pohorky. Ráno se mi do té zimy nechce a zdržuju, co to dá, abych tam nemusela. Píšu deník, balím mimořádně pomalu, dlouho řeším, co si vzít na sebe – což je plně právo ženy, problém je, že tady skutečně nemám moc z čeho vybírat – a když už si nakonec vyberu tři vrstvy, stejně si pak tu nejspodnější ještě rozhodnu převléct. Petr mě nervózně popohání, ale není mu to moc platné. Kolem poledne mé obstrukce konečně přinesou ovoce, slunce se přehoupne přes kopec a zasvítí do stanu. Z nejchladnější noci je rázem nejteplejší den a úplně cítím, jak se mi energie vlévá do žil. Netrvá dlouho a kráčím si jen v tričku a kraťasech.

Alesjávri, vesnička za polárním kruhem

Pěšina nás dovede nejprve k mostu, ze kterého vidíme pěkný vodopád, a pak se klikatí žluto-červenou krajinou kolem tří jezer. Pak překoná poslední pahorek, stočí se doleva a odhalí nám výhled na vesničku Alesjávri na břehu velikého jezera a turistickou chatu Alesjaure stojící o kus dál. Ačkoli to od vesničky k chatě není víc než 1,5 kilometru, trvá nám to možná hodinu, protože výhledy jsou tak dokonalé, že stále jenom fotíme a zíráme. Hory se zbytky sněhu se zrcadlí v temně modré hladině jezera a žlutozelená tráva ve vodě vytváří působivé zátočiny roztodivných tvarů.

Přicházíme na Kungsleden – královskou cestu, po které jsme původně plánovali jít celou cestu

Alesjaure tvoří významnou zastávku na královské cestě Kungsleden, na kterou se konečně šestý den našeho putování napojujeme. A co s námi bude dál? Uvidíme toho losa i jinde než jen na jídelním lístku? Dozvíte se už brzy