© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová
Daleko na severu Švédska, až za polárním kruhem, leží čarokrásná, panensky čistá krajina, kterou vedou stovky kilometrů značených i neznačených stezek. Svět, kde vám sobi budou přát dobré ráno a nad stanem v noci zářit polární záře. A nad tím vším se majestátně tyčí švédská nejvyšší hora Kebnekaise. Zažít tu můžete chladná rána, i zpocená trička po výstupu do sedla. Vydejte se na božský trek téměř bez lidí! Ale bacha – Laponsko po sezóně je jen pro ty největší drsňáky, protože koncem září by se za polárním kruhem klepal zimou i Chuck Norris…
Výlet za polární kruh zněl jako bláznivý nápad. Byl to letos můj nejlepší!
Nápad vydat se za polární kruh se zrodil vlastně náhodou. Měli jsme s Petrem naplánovanou dovolenou na poslední zářiový týden a řešili jsme, kam pojedeme. Prohledávali jsme levné letenky snad všude mezi Kubou a Srí Lankou, včetně Tádžikistánu, Islandu, Maroka a Kypru, ale jediné rozumné jsme našli do Stockholmu. Jenže, co tam? Začala jsem pátrat důkladněji a objevila Abisko, národní park za polárním kruhem. Sice tam sezóna končí těsně předtím, než tam přijedeme, a tudíž už budou všechny chaty zavřené, ale my máme stan a nebojíme se ho použít! A tak jsem nám koupila letenky do Kiruny, jednoho ze severských letišť. (Mapu letišť za polárním kruhem najdete tady.)
Letiště za polárním kruhem
Krátká je cesta do divočiny
Ještě ráno jsme si dávali sprchu doma, poslední na mnoho dní, a večer už pozorujeme polární záři nad stanem, široko daleko ani noha. Letecké spojení s Kirunou je rychlé, s přestupem ve Stockholmu jsme za šest hodin za polárním kruhem. V Kiruně se dají dokoupit všechny nezbytné věci – například plynové kartuše na vaření a podrobné mapy, a z místního nádraží odjíždí dvakrát denně autobus do Nikkaluokta, oblíbeného výchozího místa pro trek. Pokud tedy už není po sezóně. Před nákupem letenek jsem zjistila, že dnes autobus ještě pojede. A pak dva zítra a konec až do jara.
Nikkaluokta – výchozí bod
V Nikkaluokta stojí chata, před ní dřevěné stolky a lavice a taky informační cedule, mapa a fotky, které ukazují, co nás cestou čeká. Autobus tu spolu s námi vyklopil asi osm dalších dobrodruhů, kteří se rozprchli, jako když do nich střelí. My nikam nespěcháme. Ještě si dáme svačinku a nakoukneme do chaty. Z jídelního lístku se dozvím, že v oblasti žijí nejen sobi, ale i losi, protože z obou tu nabízejí stejk. S konzumací divokých zvířat zásadně nesouhlasím, ale mám další bod na seznamu toho, co bych chtěla v příštích dnech zažít. Chtěla bych vidět losa.
Jezero Láddjujávri v podzimním hávu
A ještě jednu zajímavost objevíme v chatě. Mohla by se vám hodit. Stojí tu velký koš na plynové bomby. „Odlož nebo si vezmi. Zdarma!“ hlásí cedule. Vyzkoušíme a zjistíme, že většina z nich není prázdná, některé jsou dokonce úplně plné. Jelikož máme ze zimy, která se blíží, poměrně respekt, vezmeme si jednu se zimní směsí navíc, když nabízejí… A pak už přestaneme otálet a uděláme první krok do divočiny.
Pod horu vysokou
Výrazná pěšina se zarývá do severské tundry a abychom nezabloudili, vytyčuje cestu ještě dřevěný ukazatel. Voňavý větřík nám čechrá vlasy, sluníčko v nízkém úhlu svítí, jako by chtělo ještě před zimou všechno naposledy zahřát a žluté lístky bílých bříz šustí a třepotají se. Jako bychom spadli oběma nohama rovnou do podzimu. Svět hraje všemi odstíny od sluníčkově žluté po zemitě okrovou a nízké keříky se už začínají červenat. Cestu nám usnadňují dřevěné chodníčky postavené přes bažiny a rozvětvené potoky.
Dřevěné chodníčky přes močály nám dělají radost
Večer dojdeme k jezeru Láddjujávri, odkud je nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor. Nechybí mezi nimi ani ledová královna Kebnekaise, nejvyšší hora Švédska, na kterou máme zálusk. Na překrásném místě u potoka na břehu jezera si postavíme stan a já jsem tak unavená, že téměř okamžitě usnu. Zanedbám večerní hygienu, jenže venku je taková zima, že vytáhnout ze spacáku by mě dokázala snad leda polární záře. Ani nemusím říkat dvakrát. V půl desáté večer se objeví. Přelévá se od severozápadu po celé severní obloze až na východ. Je bílá, lehce nazelenalá a moc krásná. A tak vstanu a jdu si vyčistit ty zuby.
… občas se ale ani bahnu nevyhneme
Ráno nás probudí zvuky motoru. Po jezeře jezdí přívoz. Lodě plují kolem nás každou chvíli, jako by tu byly stovky turistů, ale spíš tu není vůbec nikdo. Ráno se nikam nehrneme, den začínáme rozvážně a pomalu. Obcházíme jezero a míříme k zasněženým vrcholkům v dálce. Na druhé straně jezera se dočteme, že cena za přívoz, kterým bychom ušetřili 6 km chůze, činí 350 švédských korun, tedy skoro 1000 Kč. To je tak šílená cena, že radši nechci ani vědět, kolik stojí vrtulník, který nám stále létá nad hlavou tam a zpátky a kterým se líní turisté vozí z Nikkaluokty do horské stanice pod Kebnekaise. Ekologický aspekt asi nikdo neřeší…
O půl sedmé si postavíme stan v oficiálním kempu u rozcestí. Poznáme ho podle hezkých plácků a kadibudek, ze kterých je tak úchvatný výhled, že by vám vypadly oči z důlku. Nad stanem nám tentokrát září mléčná dráha a miliony hvězd.
Luxusní kadibudka s výhledem na masiv Kebnekaise
(vykukuje vpravo nohoře)
Druhý den ráno vstaneme se svítáním a vydáme se na výlet. Výstup na Kebnekaise vydá na samostatný článek, najdete ho tady.
Kam pěšiny nevedou…
Probudíme se v osm ráno, notně rozlámaní. Nad stanem a celým údolím visí těžký šedivý mrak, a tak je na čase vyrazit někam do kopců. Odkloníme se od hlavní trasy a vyrazíme se na sever směrem k osadě Tarfala. Soutěskou teče řeka a z obou stran ji svírají podzimně vybarvené svahy. Stoupáme po značené cestě kamsi nahoru do mraků podél drátů elektrického vedení. Z mapy vím, že od posledního sloupu musíme zahnout prudce nahoru do sedla, a tak si dávám pozor, aby se mi dráty neztratily v mlze.
Podél potoka šplháme kamsi vzhůru…
Čím výš jdeme, tím měně toho před sebou vidíme, ale pak se začnou postupně vynořovat obrysy hor a ledovců. A najednou se ocitneme nad mraky, svítí nám slunce, obklopují nás nádherné scenérie a objeví se dokonce i masiv Kebnekaise a jeho vrcholová špička.
… pak prolezeme mrakem skrz a objeví se svět
Zahlédnu poslední sloup a vydám se do kopce. Dole na planině zahlédneme malou vesničku, červené domky jeden jako druhý, ale vypadá opuštěně. Obyvatelé se už asi přesunuli na zimu na jih. Cesta do sedla neexistuje. Celý svah je strmý, kamenitý s velkými a těžkými balvany nasypanými přes sebe. Je to nepříjemné lezení a člověk si musí dávat hlavně pozor, aby s ním nějaký balvan neodjel dolů do údolí. Takhle musíme zdolat asi 400 výškových metrů, než se dostaneme až do širokého sedla. Na obě strany vidíme dole v údolích nízkou oblačnost, ale tady na hřebenech je krásně.
Nepříjemné stoupání do sedla
Nejprve scházíme dolů sněhem, a to se jde moc hezky. Pak ale následuje několik kilometrů po kamenech, a to pro unavené nohy není nic příjemného. Nad námi se tyčí hora Kaskasatjåkka pokrytá ledovcem a nás překvapí sněhové plotny, které přecházíme. Jsou po celé délce pokryté temně rudým prachem a my vůbec nedokážeme vymyslet, čím to může být.
I na druhé straně jsou mraky v údolí…
Sestup trvá nekonečně dlouho. Míříme přímo na výrazný vrchol Várdu, pod kterým leží dvě jezera. Kolem toho menšího bychom měli dojít k potoku, u něhož stojí nouzová chata. V těch se dá nocovat zadarmo, a tak si dělám naděje, že bych třeba dnes nemusela stavět stan. Na planině kolem jezer vystřídají kamenitou stráň plochy trávy, a to je úplný balzám na rozbolavělé svaly. Pomalu už se začíná stmívat, když se v dálce objeví hora špičatější než Matterhorn. Obloha za ní se růžoví, slunce už dávno zapadlo a my jsme notně unavení.
Laponský Matterhorn v růžové
Za planinou pěšina prudce klesá do údolí a já konečně zahlédnu chatu Kaskavagge. Stojí na protilehlém svahu, který vypadá tak strmě, že netušíme, kudy bychom k ní měli lézt. Petr tvrdí, že ta chata lidi nezachraňuje, ale zabíjí, když se k ní pokoušejí dostat. A tak jen sejdeme k řece a všechno zůstane stejné jako každý jiný večer. Já postavím stan a Petr uvaří večeři.
Mlha hustší než krupicová kaše
Ráno se probudíme do krásného dne. Nad hlavou jasno, ale v údolíčku pod námi se už začínají kupit těžké mraky a občas pohltí i visutý most, který stojí kousek od nás. Připomíná pak trochu Golden Gate v mlze. Přímo naproti přes řeku vidíme chatu a teď v denním světle rozhodně nepůsobí tak nepřístupně. Za mostem k ní vede pěšina.
Laponský Golden Gate
Dnešní den přinese zásadní pochopení života, vesmíru a vůbec. Přišel na to už Darwin, takže vám neřekneme nic přelomového, ale aspoň jsme si to prožili do morku kostí. Nejdůležitější na světě je umění přizpůsobit se. Ze stanu vylézáme nabalení jako na severní pól a Petr poznamená: „Podvlíkačky si sundám, až bude zas vedro.“ S tímhle přístupem snadno přežijete i za polárním kruhem.
„… a když bude ještě větší vedro, sundám si i trenýrky…“
Šplháme na hřeben a těsně se mineme s mraky, které mezitím stoupají do našeho údolíčka. Když překonáme nejvyšší bod dnešní trasy, objeví se před námi planina s jezerem a Petr si všimne stáda sobů. Jsou docela daleko, je jich asi patnáct a pozorujeme je možná deset minut, než si náš všimnou a utečou za horizont. Přejdeme planinu a už před sebou vidíme široké hluboké údolí plné mlhy hustší než krupicová kaše. Strašně se mi tam nechce! Následující fotky byly vyfoceny během deseti minut. Zajímavostí je dvojitá svatozář, která se nám dělá nad hlavou právě na rozhraní mraku a slunce.
Ze slunečného dne musíme do husté mlhy… Vyfoceno během deseti minut
Rázem se setmí, ochladí a nálada klesne k bodu mrazu. Milovníky ledového vína by snad mohly potěšit aspoň ledové borůvky. Brzy se objeví první stromy a pak už scházíme dolů celkem malebnou podzimní krajinou, které mlha propůjčuje tajuplný ráz. Přejdeme další most a ocitneme se v údolí Visttasvággi. Prý je překrásné, tím víc nás mrzí, že z něj dnes nebude nic vidět.
Laponská specialita – ledové borůvky
Za dalších 5 km dojdeme k turistické chatě. Už dopředu cítíme kouř a představujeme si vyhřátou chalupu, kde se zahřejeme a usušíme, než vyrazíme dál. Stane se ale něco podivného. Vistastugan tvoří několik chalup pohromadě, ale ta hlavní má zamčeno. Rozdělíme se a každý se vydáme jiným směrem, hledat živou duši. Já se vypravím k boudě stojící opodál. Nade dveřmi má nápis „U polárních lišek“, a když nakouknu dovnitř, vidím saunu. Wow. Bohužel má zamčeno. Petr dostane za úkol prozkoumat tři boudy stojící vedle sebe. Mrkne oknem jen do té první, které se kouří z komínku, a hlásí, že tam prý viděl člověka, který si, hned jak ho uviděl, začal oblékat kalhoty. Čekáme, že se muž obleče a vyjde ven, ale nestane se nic. Petr mu nechce narušovat soukromí, a tak se přesuneme ke stolku venku a na mokrých židličkách si uvaříme pozdní oběd. Poté smutně a nezahřátě pokračujeme dál.
Vaření před chatou
Pokud byl ten člověk turista jako my a topil si tam v kamnech, bude mít teď moc špatnou karmu, protože nás celou dobu viděl oknem a nepozval nás dál. A pokud to byl správce a měl turisty na starost, bude ji mít ještě horší, když se nás ani nezeptal, jestli něco nepotřebujeme. Neumím najít žádné logické vysvětlení pro chování toho člověka, které by mu nezhoršilo karmu... Nikoho dalšího jsme v údolí Visttasvággi nepotkali.
Jdeme mrakem…
Pokračujeme mrakem dál. Nejprve mrakem za světla podél řeky, potom mrakem za šera po úbočí svahu a nakonec mrakem za tmy po kamenité pláni. Mým jediným cílem dnešního večera je vylézt z mraku ven a stanovat pod hvězdnou oblohou, nikoli v mléčné kaši. Dělám, co můžu, jdu rychle a bez odpočinku, jenže pěšina ne a ne stoupat někam nahoru, vede si flegmaticky po dně údolí a nikam se nehrne. Když už je tma příliš tmavá a naše únava příliš velká, postavíme si stan na plácku u potoka. Stavíme ho ještě v husté mlze, ale jen co zalezu do stanu, hlásí Petr, že už vidí nad hlavou hvězdy. A za pár minut už není po mlze ani památky. Nevím, jestli to brát jako osobní prohru nebo vítězství.
Za polárním kruhem umí být zima
V noci pořádně přituhuje. Teplota klesne tak k -10 °C a zmrznou nám i mokré pohorky. Ráno se mi do té zimy nechce a zdržuju, co to dá, abych tam nemusela. Píšu deník, balím mimořádně pomalu, dlouho řeším, co si vzít na sebe – což je plně právo ženy, problém je, že tady skutečně nemám moc z čeho vybírat – a když už si nakonec vyberu tři vrstvy, stejně si pak tu nejspodnější ještě rozhodnu převléct. Petr mě nervózně popohání, ale není mu to moc platné. Kolem poledne mé obstrukce konečně přinesou ovoce, slunce se přehoupne přes kopec a zasvítí do stanu. Z nejchladnější noci je rázem nejteplejší den a úplně cítím, jak se mi energie vlévá do žil. Netrvá dlouho a kráčím si jen v tričku a kraťasech.
Alesjávri, vesnička za polárním kruhem
Pěšina nás dovede nejprve k mostu, ze kterého vidíme pěkný vodopád, a pak se klikatí žluto-červenou krajinou kolem tří jezer. Pak překoná poslední pahorek, stočí se doleva a odhalí nám výhled na vesničku Alesjávri na břehu velikého jezera a turistickou chatu Alesjaure stojící o kus dál. Ačkoli to od vesničky k chatě není víc než 1,5 kilometru, trvá nám to možná hodinu, protože výhledy jsou tak dokonalé, že stále jenom fotíme a zíráme. Hory se zbytky sněhu se zrcadlí v temně modré hladině jezera a žlutozelená tráva ve vodě vytváří působivé zátočiny roztodivných tvarů.
Přicházíme na Kungsleden – královskou cestu, po které jsme původně plánovali jít celou cestu
Alesjaure tvoří významnou zastávku na královské cestě Kungsleden, na kterou se konečně šestý den našeho putování napojujeme. A co s námi bude dál? Uvidíme toho losa i jinde než jen na jídelním lístku? Dozvíte se tady.
Ledové borůvky vypadají chutně, určitě chutněji než ledové pohorky :-). Jste už druzí v krátkém sledu, kteří mě svým vyprávěním lákají na polární záři. Uvidíme, jak budu ještě dlouho odolávat...
OdpovědětVymazatA to ještě počkej, až uvidíš polární záři, kterou jsme vyfotili o pár dní později... :-) Bude hned v přespříštím článku, protože v tom příštím polezeme na Kebnekaise.
Vymazat