26.7.15

Blahobytná socialistická země

Vlídná tvář Ho Či Mina shlíží z velkoplošné obrazovky. Rudé prapory se srpy a kladivy vlají do rytmu budovatelské hudby. Je první máj a ve Vietnamu vrcholí oslavy 40. výročí konce Americké války. Na širokém prostranství v centru Hanoje stojí jen asi stovka diváků. Státní svátek trvá celý týden, a tak většina občanů vyrazila na dovolenou.
„Dneska jsem si u Ťongů koupila kalhoty za třistapade. Dobrý, ne?“ „No matko, máš tohle zapotřebí?“ Připomíná vám to něco? Přiznejme si, že na Vietnamce máme tendenci koukat trochu skrz prsty. Po návštěvě Vietnamu už ale nikdy víc! Tak milé a spokojené lidi aby ve světě pohledal. Čím to je? Že by ten socialismus tak dokonale fungoval? Anebo že by tu nevládl socialismus?? McDonalds na rohu nás poprvé šokuje, ale mají je tu všechny. KFC, Subway, Burger King i Starbucks… Ve městech frčí luxusní kavárenské řetězce a Vietnamci s oblibou posedávají u kávičky za 50 korun a dortíčku. 

Životní styl? Jiný než jsme čekali…
Jen co vystoupíme z autobusu na předměstí Ho Či Minova města, je nám naprosto jasné, že Vietnam je jiný. Úplně jiný než všechny země, které jsme dosud navštívili. Útočí na všechny naše smysly. Na každém rohu vlají státní vlajky se žlutou pěticípou hvězdou v rudém poli a rudé prapory se srpem a kladivem. Na sloupech veřejného osvětlení visí budovatelské plakáty. U silnice pod rákosovým poklopem kvokají opelichaní kohouti. Všude se rozléhá troubení nekonečného množství motorek a vůně pouličního jídla. Přímo na chodníku hrají muži čínské šachy. A pouliční prodavači nabízejí ve stáncích čerstvé křupavé bagety, které vám za pár korun připraví se sýrem, opečeným masem nebo smaženým vajíčkem, zeleninou a sójovou omáčkou. Bagety jako pozůstatek francouzského kolonialismu. 
Z pohledu turistů nám Vietnam připadá jako země s nejširší střední třídou. Zdá se, že se tu lidé mají dobře. Za pravdu nám dávají i data Světové banky, podle kterých došlo za posledních dvacet let k dramatickému úbytku počtu obyvatel pod hranicí chudoby z 60 na 17%. Pro srovnání v Česku leží pod hranicí chudoby 9% občanů. Vietnamci jsou velmi pracovití, jak všichni víme, zároveň si ale umí užít i chvíle volna. V porovnání s množstvím domácích turistů je v zemi velmi málo návštěvníků ze zahraničí. Po Vietnamu cestují hlavně Vietnamci. Jsou všude, často nahlas vřeští nebo nechávají vřeštět své děti a stále se někam cpou. Vzpomeňme, jací jsme byli před třiceti lety, když jsme mohli taky cestovat v podstatě jenom po Česku. Úplně stejní.
Obtékání pevného tělesa tekutinou je důvod, proč letadla létají, lodě plují a turisté ve Vietnamu neumírají po desítkách. Doprava tady neznamená nic jiného než moře motorek. Přes moře nevedou mosty a i semaforů je jen poskrovnu. Většinou nezbývá nic jiného, než ponořit se do proudu a pokusit se ho překonat. Na první pohled se to zdá nemožné. Motorky se valí oběma směry bez přestání. Deset vedle sebe ve dvou pruzích a v opačném směru totéž. A za nimi další a další. Nejtěžší je udělat první krok. Člověk má pocit, že je to cesta vstříc jisté smrti. Po dvou, třech krocích se ukáže, že to funguje. Je pevným tělesem, které obtéká motorková tekutina. V ní je možné pozvolna plout kupředu. Naprosto zásadní je pohybovat se zvolna a nedělat žádné nepředvídatelné pohyby. Zastavit se znenadání může mít fatální následky. Každá molekula tekutiny (motorka) už dopředu předpokládá, kde se bude pevné těleso (chodec) nacházet v okamžiku, kdy ona bude projíždět kolem. 
A pokud uvidíte jet na jedné motorce dva dospělé se dvěma malými dětmi, nedivte se. Je to úplně normální. Jedno dítko stojí a drží se řídítek, druhé se tiskne mezi matku a otce. Dětské přilby nebo sedačky byste v téhle zemi hledali marně.

Padělání jako národní zvyk
Adidas se čtyřmi proužky už určitě viděl každý. Přímo ve Vietnamu jdou však s paděláním mnohem dál. Napodobuje a padělá se všechno, co by vás jen mohlo napadnout. Tedy všechno, co má úspěch. Nejen oblečení nebo boty, ale i pitná voda v plastových lahvích. V kurzu je Aquafina, ale je drahá. Všechny ostatní Aqua…cokoli jiného na čtyři písmena mají stejnou lahev, stejné logo i barvy, jen se jmenují trochu jinak. A stojí polovic. Napodobují se i restaurace. Můžete si myslet, že Gecko je řetězec. Tahle restaurace je skvělá, ale má své pobočky pouze v Hanoji. Všude jinde ale taky mají nějaké to svoje Gecko. Stejně tak se to má s názvy hotelů a cestovních kanceláří. Proslýchá se historka, podle které měla velký úspěch jedna cestovka v jakési ulici v centru Hanoje. Zhruba do měsíce se úplně stejně jmenovaly všechny agentury v ulici, takže najít tu správnou prostě nebylo možné… 
K místnímu koloritu patří i velice zvláštní angličtina. Přijde nám, že ať Vietnamci mluví anglicky, česky, německy nebo vietnamsky, vždycky to zní jako vietnamština. Několikrát se nám stalo, že jsme si mysleli, že ten člověk nemluví na nás, protože mluví vietnamsky. Ale byla to angličtina. Zásadně také nevyslovují sykavky na konci slov, takže rýže je [raj], led je [aj] a desítky dalších slovíček si člověk prostě musí domyslet.

Válka ve Vietnamu
Téhle válce neřekne v Jihovýchodní Asii nikdo jinak než „Americká“. Američani přišli bez pozvání a začali se míchat do věcí, do kterých jim nic nebylo. Tahle křivda stále ještě visí ve vzduchu, i když Vietnamci o ní neradi mluví. Vietnam se stal francouzskou kolonií v druhé polovině 19. století a byl jí až do druhé světové války. Pak zemi ovládli Japonci. Po japonské kapitulaci vyhlásil Ho Či Min nezávislou republiku. Francouzi ale nechtěli o svoji zásobárnu surovin přijít. A tak nastala osmiletá válka. A na jejím konci byl Vietnam rozdělen na Severní, komunistický, kde vládl Ho Či Min, a Jižní Vietnam. 
Jediným a jednoznačným cílem komunistického severu bylo znovusjednocení země, i kdyby to mělo být po zlém. Spojené státy ale nemohly dovolit „šíření komunismu“, jak zní oficiální důvod, a přijít o dodávky cínu a wolframu, jak zní ten neoficiální. A tak začala brutální nesmyslná válka, která trvala téměř dvacet let a proti které v USA masivně demonstrovaly statisíce studentů a občanů. Teprve po čtyřiceti letech vyšlo najevo, že vláda Spojených států svým občanům a světu ve většině věcí ohledně války lhala.
Muzeum pozůstatků války v Ho Či Minově městě připomíná krutou historii a odkrývá smutnou pravdu. Válečné fotografie a fakta o chemikálii Agent Orange, kterým Spojené státy „odlesňovaly džungli“, aby se v ní nemohli skrývat partyzáni, a fakticky zamořovali zemědělskou půdu jedovatými dioxiny. Tanky, vrtulníky, stíhačky a jedna z těch větších bomb, kterou můžete v nějakém světovém muzeu vidět. Setkáme se se dvěma mladými Američany, kteří jsou zvláštní už tím, že cestují (podle statistik cestuje do zahraničí pouze 4% Američanů; mimořádně zajímavý je tento článek). Susie a Alex jsou šokovaní událostmi Vietnamské války a zejména tím, že se o ní ve škole neučili vůbec nic …
Vrcholí přípravy na oslavu 40. výročí konce války. Vysoké tribuny vyrůstají v parku naproti paláci Znovusjednocení. Chystají se kulisy a připravuje velkolepá přehlídka. Oslavy konce války připadají na poslední duben a první máj. Vojáci nacvičují za zvuků chytlavé hudby. „Vietnam, Vietnam! Ho Či Min, Ho Či Min,“ ozývá se z amplionů. Pobíhají a mávají rudými prapory. Rádi bychom prvomájový průvod jako za starých časů viděli. V Hanoji se ale dozvíme, že tohle provozují jenom na jihu. Pro lidi ze severu a z venkova znamenají svátky prostě jen týden volna, kdy vyrážejí na dovolenou.

Jak to bylo s Ho Či Minem
Podobizna národního hrdiny s vlídným úsměvem na tváří bez ustání sleduje dítka ve školách a úředníky na poštách a v kancelářích. Jeho obraz snadno seženete na tržišti a můžete se mu poklonit i v leckterém chrámu. Ho Či Min byl vzdělaný a zcestovalý muž. Žil ve Francii, USA, Velké Británii, v Rusku a Číně a navštívil i mnohé další země. Západní média z něj mohou dělat kontroverzní postavu všemi prostředky, ale pro Vietnamce vždycky zůstane hrdinou, nebo také „Strýčkem Ho“. Oslavuje se jeho boj za mír a sjednocení a také jeho skromnost a pokora. Stal se prvním prezidentem Severního Vietnamu, ale jako panovník nežil v honosném paláci, nýbrž v dřevěném zahradním domku. Zemřel ještě před skončením Americké války a znovusjednocení země se již nedožil. Přál si být zpopelněn, jeho nástupci mu však vystavěli velkolepé mauzoleum a nechali ho nabalzamovat.
Nastane onen památný den, kdy se i my vydáme prohlédnout si mrtvolu ve skleněné rakvi. Už z dálky vidíme obrovský zástup lidí, převážně místních, čekajících „na audienci“. Přijdeme k hlavnímu vchodu, ale vojáci na stráži nás stále posílají dál a dál, až obejdeme několik bloků a dostaneme se k areálu z druhé strany. Přednostním vstupem smějí jen ohlášené návštěvy. Pionýři a váleční veteráni. Už na konci řady se tvoří úhledný dvojstup. Celá fronta má bez přehánění dobrý kilometr, ale postupuje volným vycházkovým krokem, takže se na řadu dostaneme zhruba za půl hodiny. Před tím nás ještě proscanují, musíme si uložit všechna zavazadla do šatny a fotoaparát do speciální úschovy. Focení a mluvení uvnitř je přísně zakázáno. Stejně tak klobouky, odhalená ramena nebo kolena. Hlavně důstojně! Skupina veteránů přináší vůdci velký věnec květin. Před mauzoleem už stojí šestnáct úplně stejných. 
Jsme na řadě. Z horkého dne vstoupíme do překlimatizované chodby. Nic by nemohlo evokovat kobku lépe. Ve „výstavní síni“ je tlumené, nepřirozeně modrozelenavé světlo. Čtyři vojáci v bílých uniformách drží stáž u rakve. Další čtyři u vchodu a východu dohlížejí na klid a pořádek. Nad rakví visí do mramoru vytesaná pěticípá hvězda a srp s kladivem. Hrdina s popelavou tváří leží uprostřed místnosti. Je starý a na tváří má onen shovívavý úsměv, známý ze všech plakátů a obrazů. „Myslíš, že je to vosková figurína?“ Nedokážeme se shodnout. Voják nás zamračeně popohání ven.

Jídlo jako smysl cestování
Pokud rádi cestujete za jídlem, rozhodně se vydejte do Vietnamu. Je Mekkou všech labužníků, a to v celé široké paletě jídel a potravin. Nejvíc si užívám místní speciality. Jarní závitky umí asi v padesáti druzích a ať čerstvé nebo smažené, vždycky jsou výtečné. Petr rád ochutnává exotické pokrmy a tady vyzkouší žabí stehýnka, smaženou kozu, rybu s názvem sloní ucho, rýžový hamburger, kde je maso schované mezi dvěma rýžovými plackami, a také krokodýla. Je skvělý, ale je mi ho upřímně líto. Pokud si někdy budete dávat krokodýla, ujistěte se, že je z chovu na maso a ne z volné přírody. Krokodýli totiž patří mezi kriticky ohrožená zvířata. 
Dokonale chutná i zdejší tropické ovoce. Desítky druhů prodávají Vietnamky na tržištích nebo třeba na stojáka z nosiče kola. Pokud preferujete evropskou klasiku, umí tu výborně i řízek s bramborovým salátem, špagety carbonara, pizzu nebo kachnu na pomerančích. Proslulé je také vietnamské pivo a ani místní víno není vyloženě špatné. Mezi nejběžnější jídla patří smažená rýže s kuřetem, morning glory neboli svlačec, dušený na pánvi s česnekem, a nudle se zeleninou. Fenomenální symfonií chutí pro nás zůstává kuře na kešu v již zmíněné restauraci Gecko. 
Ulice noční Hanoje překypují domorodci všech věků, kteří posedávají na židlích venku, baví se a ve velkém konzumují čerstvé pouliční jídlo. O víkendech je večer do centra zakázán vjezd všem dopravním prostředkům a vzniká tak obrovská pěší a „jídelní“ zóna. Nejlepší večeři zažijeme ubytovaní v rodině na jihu v deltě řeky Mekong. Pomáháme tvořit vegetariánské jarní závitky. Balíme směs ze sladké brambory a fazolí do rýžového papíru a smažíme je v hluboké pánvi. Chutnají božsky. Na stole je ale připravena celá královská hostina. Dvě velké mekongské ryby, mísa s rýží, nudle, zelenina, tofu v rajčatové omáčce, dušené fazolky, rýžový papír na závitky, salát, bylinky a pálivá chilli omáčka. Tradice říká, že hostitelé mají vždy připravit více jídla, než hosté dokáží sníst. Stejně tak hosté by nikdy ze slušnosti neměli sníst úplně všechno.

Propaganda i na rýžovém poli
Země jediné politické strany hojně propaguje principy socialismu mezi občany. Holubice míru, usměvaví vojáci a ženy v krojích hledí z velkých billboardů s logem strany. Pro lid se pořádají ohňostroje, představení, přehlídky a karnevaly. Takové představení znamená velkoplošné obrazovky, kde se objevují červené vlajky, fotografie s malebným vietnamským venkovem a záběry na populární zpěváky. Na pódiu se střídají bojovníci s meči, kteří tančí do rytmu budovatelské hudby, a místní popové hvězdičky s dojemnými duety, které mě nerozpláčou jen proto, že nerozumím vietnamsky. Na ohňostroj se v centru Hanoje sejdou tisíce diváků. Občané ale nekoukají na ohňostroj přímo, všichni si natáčejí patnáctiminutové video na své chytré telefony. Není to trochu přetechnizovaný svět, dívat se na ohňostroj přes display? 
Nejvíc se těšíme na karneval v zátoce Ha Long. Veliké pódium a tribuny jsou obehnané zátarasem, všude hlídají vojáci a dovnitř se valí davy. Nějakým zázrakem se nám podaří dostat se tam bez vstupenek (nevěděli jsme, že jsou potřeba) a díky průkazkám v „evropštině“ a velkému fotoaparátu pronikneme až do VIP zóny. Vypadá to, že jsme široko daleko jediní běloši. Krátce po desáté večer to vypukne. Všude velkoplošné obrazovky, které promítají z různých úhlů, co se děje na hlavním podiu. Je mnohem jednodušší odhalit manipulativní triky, když nerozumíme textu. Například vždycky, když je potřeba rozvášnit dav, spustí se malý ohňostroj, na což publikum reaguje hlasitými výkřiky a potleskem. Čím hlasitější petardy, tím větší ohlasy diváků. 
Choreografie je většinou jednoduchá, karneval stojí na barevných krojích a množství účinkujících. Letos jich vystoupí skoro tři tisíce. Mužské kostýmy se nesou v duchu práce, ženy jsou v roli něžných květin. Vidíme průvod rybářů, zemědělců i hasičů s helmami na hlavách a za nimi ženy s ovocem, slunečnicemi a květinovými věnečky. Část představení zobrazuje ruské a čínské soudruhy, jejich tradiční kroje a tanec s draky plivajícími oheň. Projede velký vůz s holubicí míru. Za ní se prožene sto mužů s rudými prapory. Karneval vrcholí. Běží muži s vlajkami všech zemí světa, objeví se i americká a česká. Další muži v helmách a ženy s květinami. A aby se neřeklo, projede na vysokém voze i král a královna karnevalu. Zakončí hlasitý ohňostroj. Velkolepé propagandistické divadlo.
Rudou státní vlajku se žlutou hvězdou ostatně najdete všude. Třeba i na rýžovém poli.

17.7.15

Svítící plankton

aneb jak jsem zase jednou málem umřela


Panika a šok. Člověk může zemřít z mnoha různých důvodů. Jeho vlastní mozek je jeden z nich. Vezměte si třeba náraz. Pád z velké výšky nebo čelní srážku vozidel. Jsou známé případy, kdy nedošlo k poškození žádných životně důležitých orgánů, ale člověk přesto zemřel. Mozek se bál tak moc, že to vzdal. Předčasně. Anebo panika. Taková panika dokáže i z přehledné situace udělat pořádné drama…
Kambodža. Leží na severovýchodním pobřeží Thajského zálivu, což slibuje skvělé potápění, ale bez davů turistů. Petr si tu chce udělat pokročilý potápěčský kurz a já si jako obvykle domluvím šnorchlování. Z lodi je vždycky mnohem lepší než ze břehu. První „ponor“ dopadne příšerně. Šnorchl i brýle, které mi půjčili, jsou rozbité a neustále do nich teče. Ten druhý po obědě se vydaří. Instruktorka mi půjčí svůj vlastní šnorchl, který funguje perfektně, a korály podél neobydleného ostrova hrají těmi nejneobvyklejšími barvami. Cestou zpátky se začne domlouvat noční potápění. Samo o sobě se prý jedná o velice odlišný zážitek a tady mají navíc svítící plankton. „Můžu jet taky?“ „Jasně!“
Sraz je ještě za světla v potápěčském centru. Tři potápěči, instruktorka a já. Zaujatě poslouchám povídání o signalizaci a bezpečnosti pod vodou za tmy. Všichni dostanou obrovské reflektory a ještě záložní světlo. Já dostanu na šnorchlování malou lehkou baterku. Zdrhovadlo, které ji má držet na ruce, moc nefunguje, uvážu si proto na šňůrce kolem zápěstí ještě pevný uzel. Stmívá se, můžeme jet. Instruktorka vydává pokyny všem na přeskáčku. Najde si chvilku i na mě. Mám plavat jen mezi lodí a břehem malého ostrůvku, nikam jinam. Za rohem může být silný proud a mohl by mě odnést kdoví kam. Na loď se můžu vrátit kdykoli, nejpozději až je uvidím vynořovat se. Loď rozsvítí světla na palubě, potápěči naskáčou do vody a za nimi i já. Stále ještě není úplná tma.
Plavu směrem k ostrůvku. Proud mě trochu strhává, a tak si každou chvíli kontroluji, že jsem přesně na spojnici mezi lodí a břehem. Ve světle baterky se začnou objevovat korály a mořští ježci. Jejich černé ostny mají dobrých dvacet, možná i třicet centimetrů. Jsou krásní, ale šlápnout bych na ně rozhodně nechtěla. Nemám na nohou ploutve, takže se snažím držet v místech, kde je pode mnou aspoň metr a půl vody. Všimnu si větší ryby a kraba, který se rychle schovává pryč z kuželu světla. Otočím se, abych znovu zkontrolovala polohu lodě. KDE JE TA LOĎ?!?! Napínám zraky, a pak si všimnu temného obrysu, odplouvajícího pryč. Zhasla světla a pluje pryč. Už je skoro úplná tma, jen horizont rozčísne oranžový blesk. No tak to mi ještě scházelo.
Co mám teď dělat? Nic. Plavej si, zhluboka dýchej, uklidni se. Až se potápěči za tři čtvrtě hodiny vynoří, loď pro ně zase připluje. A byla to vážně moje loď? Nestojí někde za rohem? Neodnesl mě proud? Rozhlédnu se kolem sebe. Hlavně zůstaň na místě. Nikam neplav! Vyhlédnu si světlo z vesnice v dálce na hlavním ostrově a snažím se mít ho stále v zákrytu s okrajem tohohle malého ostrůvku. Panika. Zkusím zamávat nouzový signál baterkou, ale je moc slabá a loď, která kotví kdoví kde, mě nemůže vidět. Uklidni se, zhasni světlo a pozoruj plankton. Zhasnu světlo a udělám několik temp. Je to krásné. Plankton, když se vyruší, zeleně světélkuje. Stačí mávnout rukou nebo nohou a všude se rozsvěcí záplava maličkých světýlek. Panika. Uklidni se, v klidu dýchej, pozoruj plankton. Hezký plankton. A co ještě se schovává pod hladinou? Velké medúzy, žraloci, ježci. Cokoli mě může kousnout, žahnout, zranit. Panika. Chvíli se to ve mně pere a pak se mi začne nekontrolovatelně chvět spodní ret. A to tak moc, že se bojím, abych nezačala polykat vodu. Panika vyhrála.
V tuhle chvíli mi dojde několik věcí. Kde je MOJE záložní světlo?!? Proč jsem já nedostala záložní světlo?? Začnu se celá třást. Ano, dokážu plavat hodinu v moři a čekat na loď, ale ne, když se celá nekontrolovatelně chvěju. Síly ze mě unikají jako vzduch z protrženého balónku. Další blesk. Musím něco dělat. Vylézt na břeh a signalizovat baterkou. Rozsvítím baterku a plavu ke břehu. Tady ale není žádná pláž, jen útesy, o které se tříští vlny. Je to moc vysoko, tam nedokážu vylézt. Všimnu si velké skály pod hladinou, na které rostou divné kytky. Instruktorka na ně ráno sahala, tak by snad mělo být bezpečné na ně šlápnout. Žádného ježka nevidím, jdu na to. Stojím na kameni, voda skoro do pasu, musím držet rovnováhu, aby mě nespláchla vlna. Zhluboka dýchám. Asi po půl minutě mě napadne, že se mi dýchá nějak ztěžka. Aha, měla bych si vyndat ten šnorchl z pusy. Všimnu si malé skály poblíž, na kterou by se mi mohlo podařit vylézt. Zkusím se k ní přiblížit, ale vlna se mnou praští o skálu a já si poraním ruku. To nepůjde. Opět panika. KDE JE TEN KÁMEN, NA KTERÉM JSEM STÁLA? Já už nechci, aby to se mnou znovu třísklo o útes. V dálce se stále blýská, ale to je teď můj nejmenší problém.
Vylezu znovu na kámen s kytkami, začnu křičet o pomoc a zuřivě máchat baterkou na všechny strany. NOUZOVÁ SIGNALIZACE. Ječím, asi jako kdyby mě právě zaživa pojídal krokodýl. Nejdřív jen „Uáaaaaaaaa!“, pak „Héeeeeee…“ a po chvíli se zmůžu i na civilizované „Heeeelp meeee, pleeese!“ Vykřičet se zplna hrdla mě dost uklidní. Můžou mě slyšet potápěči? Slyší mě na lodi? Pálí mě levá ruka, asi se hodně poranila o útes. Možná mi z toho tečou potoky krve, když to bolí i přes tu hromadu adrenalinu, co mi teď koluje v žilách. (Tahle myšlenka mě napadne, ale posvítit si na ruku baterkou ne.) Taky mi dojde, že se mi fakticky vůbec nic neděje. Kdyby se mi ale něco doopravdy stalo a já potřebovala opravdu rychlou pomoc, umřela bych tady. Stačilo by, kdybych ve vodě ztratila baterku, teklo mi do šnorchlu nebo do brýlí jako ráno. To by byla moje panika ještě mnohem horší. Nebo kdyby mě něco žahlo a já třeba bolestí omdlela… Asi po deseti minutách jekotu uvidím světlo. Brzy je mi jasné, že se ke mně blíží. Loď? Seskočím do vody a plavu k ní. Mávám baterkou, aby mě viděli. Za chvíli jsem na palubě. Trvá mi, než si ujasním, že je to dokonce moje loď. Vysvětlovat cokoli kapitánovi nebo jeho pomocníkovi nemá nejmenší smysl. Nerozumí ani slovo anglicky.
Chvíli jen sedím a civím do prázdna. Na ruce mám jen několik nepodstatných šrámů. Pak si uvědomím, že bych se mohla jít převléct do suchého. Potápěči se vynoří a já sleduji jejich rutinní úkony a balení vybavení. „Jaké bylo šnorchlování?“ Neodpovím. „Jsi v pořádku?“ „Pojďme si o tom promluvit později.“ Loď přirazí k molu. Opět pobíhání, přenášení těžkých beden a vyplňování papírů o ponoru. Všichni odejdou a v kanceláři zůstane jen Petr a instruktorka. „Bylo by opravdu moc hezké, plavat si mezi ostrovem a lodí, pozorovat ryby a svítící plankton. Jenže ta loď zhasla a odplula.“ Vyprávím celou historku. Instruktorka nechápe, jak se to mohlo stát. S kapitánem prý důrazně promluví, aby se to už neopakovalo. Z kanceláře odcházím ještě trochu vyklepaná. Dojde mi, že jsem zase jednou něco přežila.

12.7.15

O chloubách a nešvarech země khmerské

Kambodža je ta pravá země pro vás, pokud chcete mít kilometry bílých pláží na ostrovech v tropickém moři jen sami pro sebe. Pokud chcete navštívit jeden z nejslavnějších chrámových komplexů světa, stojící uprostřed džungle, nebo se chcete dozvědět víc o řádění Rudých Khmerů aneb jak vyvraždit dva miliony obyvatel vlastní země v průběhu čtyř let. My Kambodžu nemáme rádi. Po Barmě je to studená sprcha.  Nikdo se tady neusmívá a práce je tady pro každého zase jenom práce. Domorodci turistům často lžou, nebo aspoň neříkají úplnou pravdu. Za své peníze většinou nedostanete odpovídající hodnotu.  A nejlépe fungují ty služby, které provozuje člověk jiné než kambodžské národnosti.
V čele Kambodžského království stojí král Norodom Sihamoni, který mluví plynulou češtinou. Studoval totiž třináct let v Československu. Vystudoval balet na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění. Jedním ze symbolů země je Královský palác v Phnompenhu z poloviny 19. století. Brilantní ukázka khmerské architektury, která na první pohled zaujme svými bohatě zdobenými, barevnými střechami. Součástí paláce je Napoleonův pavilon, postavený za dob, kdy země patřila jako kolonie Francii, a také Stříbrná pagoda. Podlaha pagody je tvořena 5329 dlaždicemi z pravého stříbra a každá z nich váží přes kilogram. Pagoda se honosí velkou sbírkou vzácných Buddhů. 

Národní genocida
Kambodža si prošla těžkým obdobím v sedmdesátých letech. V důsledku války ve Vietnamu byla i Kambodža ostře bombardovaná Spojenými státy, ačkoli jí nikdy nebyla vyhlášena válka. To vedlo k masivní podpoře komunistických Rudých Khmerů ze strany obyvatelstva. Z osvoboditelů se však v okamžiku dobytí země stali kati. Uzavřeli hranice, zrušili peníze, banky, školy, chrámy i města a všechny lidi vystěhovali na venkov. Nastolili agrární komunismus. Později zrušili dokonce koncept rodiny a zavedli pracovní dobu 12-16 hodin každý den. Zbavili se všech vzdělaných lidí. Lékaře nahradili nevzdělanými rolníky a přečinem trestaným smrtí se stalo dokonce i nošení brýlí. Toto období připomíná museum genocidy Tuol Sleng v Phnompenhu. Vězení bylo vybudováno z bývalé střední školy a ze 17 tisíc vězňů, kteří jím prošli, přežilo pouhých dvanáct.
O pár kilometrů dál leží Killing Fields, místo, kde docházelo k hromadným popravám a pohřbívání do masových hrobů. Abyste si nemysleli, na odsouzené se neplýtvalo kulkami. Byli umláceni k smrti dřevěnými holemi, motykami nebo čímkoli, co přišlo pod ruku. V noci za zvuků hlasité budovatelské hudby, aby nic nebylo vidět, ani slyšet. Byly vražděny celé rodiny, aby nezůstal nikdo, kdo by se chtěl mstít. Nechtějte ani vědět, jakým způsobem zabíjeli děti. V průběhu čtyř let, během kterých byli Rudí Khmerové v čele s Pol Potem u moci, zemřelo v přímém důsledku jejich vlády na dva miliony lidí. Zemi zachránila až vietnamská invaze. Vládu Rudých Khmerů OSN oficiálně uznávalo ještě v době, kdy už se dvanáct let vědělo o masových hrobech a představitelé tehdejší vlády byli schovaní hluboko v horách. Tato kapitola dějin nicméně stále není úplně uzavřená. Hun Sen, jeden z bývalých čelných představitelů Rudých Khmerů, stále vládne zemi jako ministerský předseda, a to už více než 25 let.

Sami v Angkor Watu
Angkor, v období 9. - 15. století hlavní město Khmerské říše, patří v současné době mezi nejvýznamnější kulturní a náboženské památky na světě. Bydlíme u milé rodiny, jen několik málo kilometrů od první zachovalé brány a každý den jezdíme objevovat monumenty na kole. Vstupné na tři dny činí 40 dolarů a je platné nejen pro Angkor, ale i pro skupiny chrámů Roluos a Banteai Srei. Mnoho náboženských staveb bývalého města bylo vystavěno v hinduistickém stylu a později přestavěno do buddhistické podoby. To se navíc pojí se zdejšími mýty o posvátné hoře, vesmírném moři mléka a nápoji nesmrtelnosti, kterého lze nabýt roztáčením posvátné hory taháním za velkého hada po tisíc let. Největší a nejznámější z chrámů je Angkor Wat.
Ačkoli se zřejmě jedná o nejnavštěvovanější památku jihovýchodní Asie, nám se podaří prohlédnout si ji úplně osamělou. Bez příplatku a čirou náhodou. Blíží se večer. Všechny chrámy zavírají o půl šesté. Přijedeme na kole k zadní bráně na východní straně, hlídač zkontroluje naši vstupenku, nasedne na motorku a odjede. Procházíme pomalu parkem, až se před námi zjeví obrysy Angkor Watu v zapadajícím slunci. Brána je otevřená a nikde není ani zmínka o tom, že by se nesmělo dovnitř. Nejprve nesměle nakoukneme. Nikde nikdo. A tak se odvážíme dál. Na zcela exklusivní prohlídku ztichlého paláce, kterým se během dne valí davy. Atmosféra tohoto večera je naprosto neopakovatelná. Lehce sevřené žaludky, že nás někdo načape, a zároveň zvědavost a touha objevovat.
Povídání o třech dnech v Angkoru by vydalo na samostatný článek. Každý z chrámů je něčím zajímavý. Samotný Angkor Wat svou velikostí a velkolepostí, výhledem z hlavní věže a epickými reliéfy po stěnách. Bayon se odlišuje věžemi, které zdobí kamenné obličeje hledící do čtyř světových stran. Na chrám Bapuon se smí vylézt a rozhlédnout se kolem. Celá jeho zadní stěna byla na konci 15. století přestavěna na velkého ležícího Buddhu. Neak Pean a West Mebon jsou obklopené umělými vodními plochami a několik chrámů chrání dokonce široké vodní příkopy. Nejpůsobivějším ze všech shledáme Ta Prom. Stromy v tomto klášteře byly ponechány v původním stavu, tedy tak, jak tu stály po několik stovek let. Jejich kořeny prorůstají skrze stěny, pokrývají zdi a objímají okna. Chrám uprostřed džungle. 
A máme pro vás i tajný tip. Chrám Ta Som je menší a nepříliš navštěvovaný. Najdete tu ale všechno, co činí ostatní chrámy tak výjimečnými. Z věží dolů shlížejí kamenné obličeje, pilíře a zdi zdobí unikátní reliéfy, a ticho temných chrámových místností rusí jen zpěv ptáků zvenčí. Malý kambodžský chlapec prolézá mezi zborcenými zdmi. Zadní, východní bránu pokrývá strom. Celou ji prorůstá a pohlcuje. 

Špatné zkušenosti (a jedna dobrá)
Chtěla bych vysvětlit, proč se v Kambodže necítíme dobře. Ve městech v podstatě nikdo nechodí pěšky. Místní mají motorky a turisti jezdí tuk-tukem. Za dva nebo tři dolary jedna jízda. My chodíme pěšky. Během jednoho a půl kilometru chůze nám nabídne svezení třeba pětadvacet tuk-tuků nebo motorek. Poměrně obtěžující. Každý druhý nás varuje, ať si hlídáme své věci. Nevystrkuj ruku s telefonem z tuk-tuku, nenos kabelku na rameni! Projede kolem motorka a vytrhne ti cennosti z ruky a už ji nikdy nedoženeš. Nejhorší ze všeho jsou ale autobusy. Cesta do Siem Reap, města poblíž chrámů Angkoru, je dlouhá 340 km a má trvat 7 hodin. Autobus má být luxusní, klimatizovaný, s chlazenou vodou a wifi zdarma. Nejde o to, že bychom potřebovali cestovat první třídou. Levnější lístky nám nikdo nechce prodat. Přijede stará rachotina, dostaneme teplou vodu, wifi funguje jenom v Phnompenhu a jede to 8,5 hodiny. 
Při nákupu jízdenek na zpáteční cestu jsme už obezřetnější. Slečna v cestovce nám ukáže fotku, jak autobus bude vypadat (velmi luxusní), i ona slíbí chlazenou vodu, wifi zdarma a tvrdí, že to jede 7 hodin. Zeptám se tedy, jestli když vyjedeme v 10 ráno, budeme na místě v 5 odpoledne. Zadívá se na mě jako na mimozemšťana. Autobus přeci po cestě zastavuje, takže tam budete spíš v 6 nebo 7! Tenhle autobus je ještě větší rachotina, wifi stojí dva dolary a vodu nedostaneme žádnou. Další epizoda se odvíjí na cestě minibusem od pobřeží. Hrají na nás hru o přehřívajícím se motoru. Třicet kilometrů před městem řidič zastaví a odmítne jet dál. Z města pro nás všechny přijede taxík. Chce dva dolary na osobu. Petr, já a ještě jeden turista nezaplatíme nic. Sveze nás sice do města i tak, ale vysadí 6 km od centra a dělejte si, co chcete…
Phnompenh nicméně shledáme nejlepším místem, kde si v jihovýchodní Asii můžete vyřídit víza do nejrůznějších států. Nám se to snadno a rychle povede do Vietnamu, Číny a Ruska. Vietnamská a čínská víza nám zařídí agentura. Vietnamská jsou drahá, 70 USD za osobu, čínská levnější, 55 USD a nemusíme vyplňovat žádnou desetistránkovou žádost, dokládat zaměstnavatele, finanční prostředky, harmonogram cesty ani rezervace hotelů, jak bychom museli v případě, že bychom o víza žádali sami. Prostě jen odevzdáme pas a dolary agentuře a za pět pracovních dní si ho zase vyzvedneme. Ruská víza žádná agentura nevyřizuje, na konzulát musíme sami. Pozvání z Moskvy jsme koupili přes internet předchozí den za 17 dolarů a nic jiného po nás nechtějí. Jen pas a 38 dolarů za osobu. Za týden vítězoslavně máváme posledními vízy, která pro cestu potřebujeme.

Za rybičkami a rejnoky
Pobřeží Kambodži sdílí Thajský záliv a chlubí se mnoha ostrovy v tropickém moři. Ryby a korály slibují být stále neporušené a pláže bez turistů. Petr se rozhodne udělat si pokročilý potápěčský kurz PADI AOWD v době, kdy čekáme na ruská víza. Jedeme do Sihanoukville a odtud na ostrov Koh Rong. Jedná se o druhý největší kambodžský ostrov, dlouhý asi 15 kilometrů. Skoro polovinu pensionů, barů a restaurací na ostrově provozují cizinci. Největší vesnice se nachází hned u přístavního mola a podél pláže se táhne hlavní třída. Chodí se tu naboso, protože ji pokrývá měkký písek. Ve stáncích kolem prodávají domorodkyně čerstvé tropické ovoce a na vyžádání z něj připraví i jakýkoli džus. Třeba rambutan s papájou a ananasem. Jídlo na ostrově chutná božsky a nejoblíbenější je místní barbecue. Maso, ryba a velká brambora pečené na grilu se salátem a křupavou bagetou. Večeře pro dva i s pitím vyjde obvykle zhruba na 11 dolarů.
Koh Rong každopádně nepatří mezi nejlepší potápěčské destinace. Barevné ryby i korály tu mají, i žraloky, želvy a rejnoky, viditelnost je ale oproti sousednímu Thajsku stěží pětinová. Těžko říct, čím to je. Možná tím, že už pomalu nastává období dešťů a tropické lijáky každý večer víří vodu a písek pod hladinou. Na ostrově se ale dá dělat i mnoho jiných věcí. Půjčit si mořský kajak na celý den vyjde na 7 dolarů, a pak už si může člověk zajet na malý ostrůvek s pagodou, sousední ostrov Koh Rong Samloem, nebo na dlouhou opuštěnou pláž. Jedna z velkých pláží je právě uzavřená z důvodu natáčení reality show Kdo přežije. Na ostrově je i velký lanový park a hustá džungle, kterou vede stezka přes kopec na pláž. Velkou atrakcí je i svítící plankton. Každý večer vozí lodě turisty, aby si zaplavali se svítícím planktonem. Ten je nicméně všude v moři a světélkující vodní organismy si můžete užit i při koupání na pláži před bungalovem.

Plovoucí pasti na turisty
Tou hlavní a největší pastí je jezero Tonlé Sap. Největší jezero v jihovýchodní Asii, v jehož okolí žije 1,2 milionu obyvatel. V plovoucích vesnicích přímo na jezeře a v domech na vysokých kůlech na břehu. Výška vodní hladiny v průběhu roku kolísá až o 12 m v závislosti na monzunech. Projížďka po jezeře patří mezi obvyklé jednodenní výlety ze Siem Reap. Zvažujeme půjčit si kolo a dojet na něm k jezeru. Je to asi 18 kilometrů, cesta je prašná a rozbitá, horko k padnutí. Necháme proto vydělat deset dolarů jednoho rikšu. Zaveze nás do přístavu, kde se prodávají lístky na loď. Je to mohutná „fabrika“. Turisti procházejí, odhazují dvacetidolarovky jako bezcenné papírky a se širokými úsměvy nasedají na loď. Australané, no. Takhle to nechci. Chci si usmlouvat vlastní loď, domluvit vlastní program se svým kapitánem, chci individuální přístup! Zkouším smlouvat tady, ale dostane se mi odpovědi, že pevná cena platí za osobu bez ohledu na počet pasažérů na lodi. Malá loď za 15 USD, velká za dvacet. Petr jako obvykle v takové situaci prohlásí „když už jsme tady“ a zaplatí třicet dolarů.
To, co nastane, je ten nejhorší cestovatelský zážitek vůbec. Motorová loď nás veze 25 minut špinavým vybagrovaným korytem řeky a náš „anglicky mluvící průvodce“ umí asi pět slov, z nichž jedno je „donation“ (dar, příspěvek na charitu). Po jezeře plujeme asi tři minuty, hned na jeho okraji nás vysadí u plovoucího obchodu se suvenýry, který nazývá „krokodýlí farma“. Dva zbědovaní krokodýli se tísní v malé kleci. Shora je výhled na nedalekou plovoucí vesnici. Pokud ji chceme navštívit, musíme zaplatit dalších 20 dolarů na osobu za malou loďku. COŽE? Loď nás zaveze k místní vietnamské škole, o které průvodce tvrdí, že je to sirotčinec, a pak do supermarketu na vodě, kde se očekává, že pro děti něco koupíme. Celé je to ale fraška. Turisti platí za rýži a nudle, které děti nikdy neuvidí, o tom jsme si přečetli dost. Po „prohlídce jezera“, která celkem trvá asi třicet minut, jedeme špinavým korytem řeky znovu zpátky do přístavu. Tonlé Sap je zcela jistě mimořádně zajímavé místo s desítkami zajímavých vesnic, lidí a neobvyklým způsobem života. Jeho návštěvu je nutné pojmout ale úplně jinak. Nikde jsme se bohužel nedozvěděli, jak.
Tonlé Sap ale není jedinou kambodžskou plovoucí turistickou pastí. Poslední večer v Kambodže trávíme v Phnompenhu a chceme ho strávit příjemně. Oslavy khmerského nového roku vrcholí a my chceme slavit také. Večerní projížďka po Mekongu slibuje západ slunce, rybářské vesnice, neomezenou konzumaci nápojů a jídla na palubě. To všechno „jen“ za 26 dolarů na osobu. Na lodi je nás šest. K pití se nabízí limonáda v plechovce, tvrdý alkohol a čtyři druhy piva. Jídlo se sestává pouze z grilovaného kuřecího a vepřového masa. Žádná příloha, zelenina nebo ovoce. Ani kus chleba! Snažím se jíst vegetariánsky a pít hlavně ovocné džusy a z tohohle jsem naprosto nešťastná. Petr objeví v nápojovém lístku šampaňské. Objednáme si každý skleničku. Nevím, jak to dokázali, ale není v něm ani jediná bublinka. 
V jednom průvodci jsme se dočetli, že většina návštěvníků přiletí do Siem Reap, prohlédne si Angkor Wat a zase odletí. Skutečnou Kambodžu tak vůbec nepoznají. My k tomu můžeme dodat jen to, že ani není o co stát…

3.7.15

Skutečná země (2. část)

Je období sucha. Prašná cesta se klikatí skrz pole ozdobené žlutým strništěm. Dřevěný mostek se klene do výšky přes úzký potůček. Po mostě jede chlapec. Malý chlapec na velkém kole. Je tak malý a kolo tak velké, že nedosáhne na šlapky. Přesto ale jede a vypadá, že je to pro něj snadné. Šlápne vždycky, když se jedna šlapka dostane nahoru, a pak zase druhou nohou… Pohled na něj připomíná doby dávno zapomenuté. Minulé, možná předminulé století. Krásný a skutečný svět.
V Myanmaru se mísí staré a moderní vlivy. Na vesnici jezdí kluci na buvolech, kavárny ve městech lákají na Wi-Fi zdarma. Lékárníci mají svoje zboží rozložené venku na tržišti, mladé dívky nosí na hlavě tácy s nabídkou občerstvení a prodávají ho přímo do okének autobusů. Všichni se s námi neustále chtějí fotit. Mnoho věcí a služeb stojí 25 korun. Univerzální jednotka. 1000 kyatů = 1 USD = 25 Kč. Směnárny berou jen naprosto neporušené bankovky a i ohnutý růžek je problém. Čím větší nominální hodnotu má vaše dolarová bankovka, tím lepší kurz dostanete. A nejzásadnější věcí je každopádně neustále smlouvat, a to i v případě, že vám cena připadá nízká. Turista, který nesmlouvá, zhoršuje cenové podmínky pro místní i pro příští návštěvníky.

Paříž Jihovýchodní Asie
Největší město Myanmaru má šarm a charisma. Atmosféra Rangúnu mi připomíná Paříž. Mnohem špinavější, oprýskanější a chaotičtější, ale ona elegance, architektura a tep skutečného života, který proudí ulicemi, nenechává člověka na pochybách. Pouliční prodejci nabízejí čerstvě vylisovanou cukrovou třtinu nebo sprchové hadice a nádržky na splachování záchodu. Staří muži postávají na balkonech a s úsměvem pozorují velkoměstský ruch. Kola, motorky a auta se mísí v jediný nepřehledný chumel. V nádherném parku s lotosy na jezeře, s lavičkami a posekanou trávou posedávají studenti. Na neosvětleném nábřeží za pagodou Botataung se každý večer scházejí mladí milenci. 
Na kole dojedeme až ke krokodýlí farmě. Vstupné stojí 25 korun a k vidění je několik druhů krokodýlů a aligátorů. Procházíme po dřevěném mostku nad vodou, kde jich prý plave dvě stě. Za dalších 25 korun můžeme krokodýly nakrmit sušenými rybami a nakonec nás průvodce vezme do haly, kde chovají mladé krokodýlky. Ti nejmenší velikosti neškodné ještěrky mají necelé tři týdny, těm větším je už skoro rok.
Nejvýznamnější památkou Rangúnu a možná i celého Myanmaru je pagoda Shwedagon. Dle pověsti přivezli kdysi dávno dva bratři od Buddhy jeho osm vlasů. Na vrcholu kopce vykopali velikou díru, vlasy do ní pečlivě uložili, obklopili vzácnými dary a nad tím postavili velikou zlatou pagodu. Když k ní přicházíme, nalepí se na nás tři malí kluci a tvrdí nám, že na boty potřebujeme igelitový sáček. Hned nám dva nabízejí. Víme, že před vstupem do pagody se budeme muset zout, ale obvykle je možné odložit si boty do polic nebo vzít s sebou do ruky. Vytáhnu z batohu tašku, ale kluci hned povídají, že sáček musí být průhledný. Jdou za námi celou cestu až ke vstupu do pagody a stále mávají těmi igelitovými sáčky. Jen co zuju boty, už je kluk drží v ruce, cpe do igeliťáku a chce za to od každého dolar. Dolar jim nedáme a žádné nařízení nosit do pagody boty v průhledných sáčcích samozřejmě neexistuje, ale vynalézavost a přesvědčivost šestiletých kluků je skutečně překvapivá.
Pagodou nás provází průvodkyně. Je veliké horko, ale na každém rohu stojí barely s pitnou vodou. Jsou financované z darů, stejně jako Wi-Fi, která funguje zadarmo v jednom koutě chrámu, a zdravotnické zařízení pro návštěvníky. Pagoda se ve slunečním světle zlatě leskne, že až oči bolí z toho jasu. Kolem ní se nachází mnoho zajímavých míst. Socha, k níž se chodí modlit ženy, které nemohou počít. Z jedné strany prosí o syna, z druhé o dceru. Zvon s pohnutou historií, který měl skončit přetavený v Londýně na válečnou munici, ale při převozu spadl z lodi do řeky a nikdo ho nekázal vylovit. Až o mnoho let později sestrojili rangúnští muži konstrukci z bambusů, zvon vylovili a navrátili zpátky pagodě. 
Nejzajímavější mi připadá osud klenotů nedozírné hodnoty, které jsou zavěšené na vrcholku pagody. Návštěvníci se na ně mohou dívat dalekohledem a výstava fotografií zprostředkovává podhled na šperky v detailu. Při posledním zemětřesení se šperky rozletěly všemi směry po městě. Chudý člověk, který klenot z pagody našel na ulici, by si mohl říct: „Bůh mě chce učinit bohatým!“ a koupit si za něj tři domy a lán pole. Všechny šperky do jediného místní obyvatelé navrátili pagodě.

Pětihvězdičkový servis a další zvláštnosti
Od Myanmaru by se měly učit všechny země na světě, co to znamená perfektní služby. Zažijeme to v hotelích, v restauracích i v cestovních kancelářích. Vcházíme do hotelu (20-25 USD za dvoulůžkový pokoj) a portýr nám s náznakem úklony otevírá dveře. Recepční nás plynulou angličtinou vítá a předává nám klíče od pokoje. Je teprve sedm hodin ráno, ale už se můžeme ubytovat. Hned nás upozorní, že si můžeme dát snídani zdarma (tedy v ceně pobytu na jednu noc máme dvě snídaně). Formou bufetu se podávají vajíčka a párky, polévka, smažená rýže, nudle se zeleninou, toasty s máslem a marmeládou, džus, káva, čaj a několik druhů čerstvého tropického ovoce.
Pokoj je perfektně čistý a luxusně vybavený. Měkká postel, lednička, klimatizace a koupelna se sprchovým koutem. Čekají tu na nás ručníky i osušky, šampon, sprchový gel, mýdlo, koupací čepice, hřebeny, tyčinky na čištění uší, kartáčky na zuby, zubní pasta i malé šitíčko. Kdykoli procházíme kolem pracovníků hotelu, vždy vstanou, pozdraví a usmějí se. Na vyžádání nám na recepci seženou jízdenky na autobus, mapu nebo průvodce, který by nás provedl po okolí. Jednou z poskytovaných služeb je i zapůjčení kola zdarma. Bohužel zrovna mají jen jedno.  Když projevíme zájem o druhé, poslíček vyběhne do ulic a za drobný příplatek sežene do dvaceti minut i druhé kolo. Recepční jsou nevyčerpatelnou studnicí vědomostí a rádi se o ně podělí, potěšeni naším zájmem. Tohle není sen, to je úroveň služeb v Myanmaru.

Jak se vaří v Myanmaru
Na nábřeží v Mawlamyine to žije. Desítky stolků, většinou obsazených, se táhnou až k velkoplošné obrazovce, na které běží reklamy.  Stánky s exotickým jídlem lemují okraj chodníku a lákají další a další kolemjdoucí. Na špejlích jsou napíchané dobroty všeho druhu. Od ryb a mořských plodů, přes kuřata, masové nebo zeleninové placičky až po brambůrky a zeleninu, kterou neznáme. Také kuřecí pařátky, jatýrka nebo kukuřičné klasy. Zákazník si vybere podle vlastní chuti a oni mu špízy čerstvě ogrilují na ohni a donesou ke stolu. Malá špejle za 7,50 Kč, velká za 15. U dalšího stánku mají velký wok, ve kterém čerstvě usmaží rýži nebo nudle se zeleninou a vajíčkem. Velká porce přijde na 35 korun a je to dobrota. O kus dál stojí moderní cukrárna s francouzskými delikatesami. Objednáme si čokoládovou pěnu a jasmínový čaj. Přinesou ho v krásné porcelánové konvičce a celková útrata činí 25 korun.
Nejobvyklejším jídlem v okolí jezera Inle je kari s rýží. Vyzkoušíme mnoho druhů – bramborové, zeleninové, lilkové i kuřecí. Trochu mastná omáčka s kousky zeleniny chutná vždy podobně. Je nepálivá a ani vzdáleně nepřipomíná indické kari. Místní lidé ho prý jedí každý den. Příchuť podléhá sezónní zelenině. Ve vísce nad jezerem rostou mezi domky avokádovníky, banánovníky i papája a na polích za vsí pěstují kurkumu. Každá oblast má svoje tradiční pokrmy od salátů a polévek přes smažené raky až po malé ptáčky na špejlích. Napsat by se o tom dalo mnoho, ale nejlepší je stejně vždycky ochutnat…
V restauraci Monsoon v Rangúnu si připadáme jako ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Jeden číšník hbitě přiskočí ke dveřím a otevře nám, druhý se chopí mé židle a přisune ji, když si sedám, třetí už otvírá jídelní lístek a představuje nám dnešní speciality. Mají tu široký výběr jídel barmských, thajských, laoských, kambodžských, vietnamských i evropských. Ceny jsou rozumné, a tak si objednáme salát s čajovými lístky a sušenými krevetami, bramborový salátek po barmsku, kuře se žampionovou omáčkou a jeden poctivý obalovaný řízek. Celé zakončíme teplým čokoládovým brownie a čerstvým džusem z exotického ovoce. Rozhodně hluboký labužnický zážitek.

Jak se stát buddhistickým mnichem
Každý chlapec se musí stát před dosažením dvacátého roku života buddhistickým mnichem. Do kláštera musí vstoupit nejméně na týden. Poté může přijít kdykoli později a na libovolně dlouhou dobu znovu. I dívky a ženy vstupují do klášterů, třeba jen na měsíc nebo dva, aby si vyřešily zásadní věci ve svém životě. Nikde jinde než v klášteře nemají lidé tolik prostoru pro přemýšlení. Vstup noviců do kláštera je velkou společenskou událostí. Ve městě se uspořádá velký slavnostní průvod, hraje hudba, a celé město oslavuje ty, kteří se rozhodli čerpat buddhistickou moudrost. Některé kláštery a meditační centra jsou otevřené i návštěvníkům z jiných zemí. Stačí se domluvit s představeným kláštera, jak dlouho chce člověk zůstat, a pak se ponořit do hlubokých meditací. 
Život v klášteře má přesný řád. Vstává se o půl čtvrté ráno. Od čtyř probíhá první devadesátiminutová meditace. Po snídani je čas na úklid a práci a mezi desátou a jedenáctou se vydává oběd. Všichni vědí a respektují, že mladí lidé se staví nakonec řady, staří na začátek. Když všichni dostanou své jídlo, kývne i na nás žena, která nandává jídlo, ať si jdeme taky dát. Dostaneme, co zbylo, a oni jsou rádi, že se mohou rozdělit. V jednu hodinu začíná série tří devadesátiminutových meditací oddělených půlhodinovou přestávkou. Meditace probíhají v prosvětlené hale se sochou Buddhy v čele. Někteří meditují i mimo určené hodiny. Člověk, kterého trápí nějaké otázky, může jít večer na sezení s mnichem, který mu poskytne pohled z druhé strany. Spát se chodí brzo, protože dostatek spánku a kvalitní strava, tedy ta vegetariánská, nesladká, nesolená, nesmažená a z čerstvých surovin, jsou základem dobrého života. A pokud jste zaznamenali, že se nezmiňuji o žádné večeři, tak vězte, že mniši jedí pouze dvakrát denně a po poledni už nejedí vůbec nic.
Každé ráno po meditaci prochází městem Nyaung Shwe zástup mnichů. Slunce vychází a mniši kráčí bosí ulicemi slunci vstříc. Možná padesát, možná sto mužů. Chodí s velikou černou nádobou, do které jim lidé z města dávají jídlo. Nejčastěji dušenou rýži, někdy i nějakou tu zeleninu. Tyto průvody vedly k rozšíření pojmu „žebraví mniši“. Mniši v Myanmaru ale nežebrají. Oni se nechávají obdarovat a umožňují darujícímu udělat vysoce ceněný dobrý skutek a zlepšovat si tak karmu. 
Darování je v kultuře země zakořeněné jako základní princip. Velmi obvyklá jsou centra, kde každý, kdo přijde, dostane jídlo zdarma. Každý den. Kdo nic nemá a má hlad, nebo komu se zrovna nechce vařit. Nevyženou ani turisty ze Západu. Kdo má chuť na rýži se zeleninou a meloun, může přijít. A kdo není úplně chudý, může přispět na chod centra. Korunu, milion, nebo třeba tolik, kolik by dal za jídlo v restauraci. Z toho příští den pořídí jídlo pro další. 

Poklady jezera Inle
Šedivá hladina jezera přechází spojitě v šedivou oblohu. Na přídi dřevěné loďky balancuje starý muž na jedné noze. Druhou nohou pádluje a rukama nadhazuje rybářské sítě. O kousek dál mlátí dva muži stojící na okraji lodě ze všech sil pádlem do vody. Na jiné loďce vidíme muže s velikánským proutěným košem s dírou nahoře i dole. Tradiční rybaření na Inle má mnoho podob, jedna vynalézavější než druhá. Když nám starší žena odpoví, že do hladiny mlátí muži pádly asi proto, aby zabili ryby, nepřipadá nám to důvěryhodné, a tak pátráme dál. Vysvětlení, že to dělají proto, aby ryby vyplašili a ty se pak v panice zamotaly do sítí, se nám líbí o mnoho víc. 
A zjistíme i význam proutěných košů. Jezero není v období sucha příliš hluboké a koše dosáhnou až na dno. Muži je zarazí do měkkého bahna a pak ostrým bodcem propichují oblast uzavřenou košem. Pokud v koši uvízla ryba, nabodnou ji a vytáhnou. Mnozí rybáři si přivydělávají pózováním. Balancují na jedné noze s košem v jedné ruce a pádlem v druhé, nebo ukazují turistům ryby a kření se do objektivů. Jiní loví ze dna zelené řasy a ve velkém je nakládají na loď. Pádlování nohou je místní rarita a jednou za rok, během festivalu zlatých lodí, probíhá na jezeře závod ve skupinovém nožním pádlování.
Jezero Inle leží v srdci Myanmaru, je dlouhé dvacet dva kilometrů a zajišťuje obživu pro sto dvacet tisíc obyvatel. Rybaření, turismus, zemědělství a lodní doprava jsou hlavním zdrojem příjmů. Na východních svazích pěstují vinnou révu a dle rad francouzských odborníků z ní vyrábějí myanmarské víno. Degustace v příjemném prostředí vinárny s krásným výhledem stojí dva dolary. Na jezeře rostou rajčata, brambory, fazole, okurky, lilky i zelí. Místní objevili půvabný trik, aby nemuseli zalévat pole v období sucha. Vytvořili si umělé plovoucí ostrovy z hlíny a jezerních řas a na nich pěstují zeleninu. Bohužel ani ta není úplně bio. Po ostrovech sice nejezdí traktor s chemickým postřikem, ale mezi řádky chodí a stříká muž s velkým kanystrem na zádech. 
Turismu se v okolí Inle dobře daří. Překvapí mě, že na tržištích s cetkami pro turisty prodávají i skutečné věci. Sošky Buddhů, staré anglické kapesní hodinky, zvonce a jha na buvolí spřežení anebo čtverhranné chrámové zvony i s palicí. Přemýšlím, že by bylo zajímavé dát si něco takového před dům jako originální zvonek. Domy na jezeře stojí na vysokých kůlech, protože výška hladiny kolísá v průběhu roku i o několik metrů. Motorová loďka nás vozí po jezeře, ukazuje nám plovoucí zahrady a pagody, stejně jako obchody se suvenýry, z toho mají lodivodi provize. 
Prohlídky suvenýrových obchodů obvykle nemám ráda, ale tady na Inle jsou spojené se zajímavým výkladem a často nestačíme žasnout, co všechno se dá vyrobit a jak. Třeba vlákna z lotosových květů se ručně zpracovávají, z nich se tvoří nitě a potom šály. Ukážou nám celý proces výroby od kolovrátků, přes ruční barvení a namotávání nití až po dřevěné ruční tkalcovské stavy. O pár domů dál zpracovávají stříbrnou rudu a ještě o kus dál balí ženy ručně doutníky. Používají místní sladkou tabákovou směs s banánem, anýzem, medem a mnoha dalšími složkami. Denně jich každá vyrobí tři sta. Když se ptám, jestli ženy v Myanmaru kouří, dozvím se, že ano. Prý žádný problém.

Baganem na e-biku
Největší atrakcí v Myanmaru, kterou rozhodně musíte vidět, pokud do této části světa vážíte cestu, je Bagan. Rozlehlá planina u řeky Irrawaddy, kde od 11. století začali stavět pagody a chrámy. A jelikož to dělali usilovně, stálo jich tam za pár staletí celých třináct tisíc. Vypůjčíme si novou nablýskanou elektromotorku, která prý na jedno nabití ujede až 50 kilometrů a vyrazíme do víru pagod. Na Bagan, jakožto na nejturističtější místo celé země, už také dolehly regulace, které zakazují půjčovat cizincům normální motorky. Aby se nebohým turistům náhodou něco nestalo…
Turismus dřív nebo později zničí všechno a do Baganu se stahují podezřelé existence z celé země. Žebráci, darmožrouti a prodavači cetek. Všichni chtějí jeden dolar. Nejlepší fintu na to mají malé děti. Pobíhají mezi chrámy a všem turistům ukazují svou sbírku bankovek. Mají už maďarské forinty, polské zloté, eura, argentinské i mexické pesos, čínské juany a strašně by potřebovali ještě jeden americký dolar. Když jim na to naletí tři turisti denně, přijdou si na víc, než rolník na poli…
Nevím, jestli úderem poledne vyžírkové a turisti mizí nebo jestli procházíme méně známé chrámy, ale dál už potkáváme jen mnoho místních, klanících se Buddhovi. V jednom chrámu mají obří zlatý hrnec, kam se dá vylézt po žebříčku a vhodit bankovka. Před hrncem se modlí mnoho žen a skupina mužů přepočítává stohy vybraných bankovek. Buddhismus v Myanmaru je živé a hojně praktikované náboženství. Na mnoho pagod vedou schody a na vyhlídkové terasy je oficiálně povoleno lézt. Chrámů už tu sice nestojí tolik, co kdysi, i tak jich jsou desítky a stovky všemi směry, kterými jen oko pohlédne. Při západu slunce vylezeme na oficiální rozhlednu, ale nejlepším vyhlídkovým bodem shledáme vrchol pagody Shwesandaw.

Teakový most
Jen pár kilometrů od města Mandalay leží U Bein, nejdelší most z teakového dřeva na světě. Dlouhý je víc než kilometr a v období sucha ční nad hladinu šest až deset metrů do výšky. Není ohraničen žádným zábradlím a vstupné na něj je zadarmo. Nejkrásnější je při východu slunce, ale vstát ve čtyři ráno jsme bohužel nedokázali. Na poli pod mostem pracují ženy ve špičatých kloboucích, muži ve vodě vlastními těly nahánějí a chytají ryby, po mostě procházejí mniši a ženy u stánků nabízejí smažené kraby v celku. Další skutečná věc v této skutečné zemi. Historický teakový most stále funguje jako most.
Myanmar je speciální země. Zažijete tu mnoho věcí, které nejsou možné nikde jinde na světě. Lidé jsou vynalézaví a originální, protože to nemají zakázané zákonem. Barmánci mají oproti nám obrovskou svobodu dělat si, co chtějí. K tomu patří jejich pohostinnost a zcela přirozená schopnost doručovat naprosto dokonalé služby. Úplně nejkrásnější jsou upřímné úsměvy na tvářích všech lidí kolem. Tahle země je stále neohnutá a svá, ačkoli se musela v posledním století sklánět před tolika různými režimy a dobyvateli a postihlo ji tolik válek a neštěstí. Rozhodně se ji vyplatí navštívit co nejdřív, dokud je ještě přátelská a nezkažená.