30.9.14

Hoodoo není voodoo

… i když i na tohle téma se vedou spory. Hoodoo jsou vysoké věžičkovité útvary vzniklé erozí vápence nebo pískovce a v excelentním provedení je můžete nalézt v národním parku Bryce Canyon. Trochu matoucí se může zdát, že Bryce Canyon fakticky není kaňon, protože ho nevyhloubila tekoucí řeka, ale „planina s erozí narušenými sedimenty“. I tak od nás tenhle park dostal druhé místo mezi všemi, které jsme v USA navštívili. Je to tu totiž naprosto úžasné!
Je půl sedmé ráno, slunce už před chvilkou vyšlo, ale celý svět kolem ještě spí. Sedím na hraně kaňonu a dívám se dolů. Desítky a stovky oranžových, červených, žlutých a bílých věžiček začínají osvětlovat sluneční paprsky. Sedím na místě s krásným názvem Inspiration Point (Inspirativní vyhlídka) a moje představivost začíná pracovat naplno. Věžičky dostávají podivuhodné tvary a dokonce i obličeje. Připadají mi jako velká čínská terakotová armáda. Tisíce vojáků, jeden za druhým, připraveni povstat za svého císaře.
Když se o půl deváté vrátím do kempu na domluvenou snídani, všichni ještě spí. A nejsou k probuzení. Začnou se trousit okolo deváté, kdy jsme už chtěli vycházet na túru. Dáme si vydatnou snídani a kluci s překvapením zjistí, že je tu celkem zima. Po k nevydržení horkých dnech v Death Valley, Grand Canyonu a Zionu je Bryce Canyon se svými 12 °C v noci a necelými 30 °C přes den příjemnou změnou.
Každá z vyhlídek na okraji útesu má své poetické jméno a krom té Inspirativní se tu nachází i vyhlídky Východu a Západu slunce (Sunrise Point a Sunset Point). K té první dnes směřujeme, protože odtud vede stezka hluboko dolů, do „kaňonu“, kde si můžeme podivné vápencové útvary prohlédnout zblízka. Sestoupíme po stezce zvané Královniny zahrady až k přírodní soše s dokonalou podobou královny Viktorie. Na velké ceduli je zobrazená královnina fotografie a podoba je nezpochybnitelná. Příroda je velký umělec.
Zajímá vás recept na výrobu takového Hoodoo? Vezměte nejrůznější sedimenty a nechte je kamenět. Stačí 50 miliónů let. Ideální kombinaci pro barevné kreace tvoří růžový a bílý vápenec, trochu toho pískovce a pár lžiček železa a hořčíku. Pak vezměte vítr, vodu a mráz, zahrajte si na sochaře a stvořte nejpodivuhodnější útvary, které vám fantazie dovolí. Pro výrobu skalních oken použijte kapku kyselého deště. Musíte se ale smířit s tím, že i nejkrásnější sněhulák jednou roztaje a vaše krásné Hoodoo budou mizet rychlostí zhruba jeden metr za sto let.
Pokračujeme kolem barevných stěn, skalních oken a věžiček až k začátku pětikilometrové stezky zvané Peek-a-Boo Loop a vymyslíme pro kluky hru. Každá dvojice půjde jiným směrem, potkáme se uprostřed a povíme si, co kdo viděl zajímavého. Kluci dostanou do baťůžku vodu, do ruky mapu a instrukce, kde na nás mají čekat. Vyrazí vlevo, já vpravo a Petr se zasekne hned na začátku, kde si dlouze fotí odrzlou veverku.
Všude kolem mě se do výšky zvedají oranžovo-červené útvary. Vysoké zdi připomínají nedobytnou pevnost a úzký průchod mezi stěnami bránu s padacím mostem. Když se dívám déle, vidím ve špičatých útvarech nahoře různé obličeje. Jednu skálu si pro sebe nazvu „Tři čerti“, a když přijdu blíž, všimnu si, že jeden z čertů drží v ruce ještě malého ďáblíka. Projdeme tunelem ve skále, za kterým schází několik serpentin hluboko dolů. Pěšinka ještě dvakrát zahne a už před sebou vidíme kluky. Čekají tu na nás dle svých slov už dvacet minut.
Dostanou za úkol všimnout si na zpáteční cestě malého skalního okna, které jsem jim vyfotila jako předlohu, a vyfotit ho taky. Aspoň se budou trochu koukat kolem sebe. My projdeme kolem nádherné Wall of Windows a otevřou se nám krásné výhledy i daleko do „kaňonu“. Zpátky na začátek okruhu dorazíme zase až po dětech. Vypadá to, že na nich dvě hodinky samostatnosti zanechaly pozitivní náladu, nejsou ani trochu rozjívení, dokázali vyfotit to skalní okno, a ještě si libují, jak se jim to líbilo.
Sedneme si pod strom do stínu, dáme si svačinu a pozorujeme skupinky turistů na koních. Projížďka na koních kaňonem se dá zakoupit v návštěvnickém centru. Upozornění pro návštěvníky ale jasně říká, že jezdec nesmí mít víc než 100 kg, což diskriminuje zhruba polovinu americké populace ;). Začínali jsme na vyhlídce Východu slunce, končíme na té Západní. Vybereme si stezku, která prochází úzkou skalní uličkou zvanou Wall Street. Za ní se stěny rozšiřují a vzhůru stoupají desítky zděných serpentin až k vyhlídce. Tam, kde by v Evropě vedla strmá pěšinka nebo případně schody, tady vedou dlouhé a ploché serpentiny, které prodlužují cestu na desetinásobek. Američani ale serpentiny zbožňují a vůbec je nevnímají nijak negativně. Dokonce obchod s turistickým zbožím se tu jmenuje „Switchback“ (Serpentina).
Bryce Canyon je proslulý svým pestrým doprovodným programem. Po celý den se můžete účastnit různých přednášek, workshopů, besed nebo komentovaných procházek v doprovodu rangera. Jednou ročně se koná noční chytání netopýrů spojené s přednáškou o jejich životě, chování a rozdílech mezi druhy. Vydáme se spolu s desítkami lidí k veliké a téměř neviditelné síti s příslibem, že vloni se podařilo odchytit 30 netopýrů. Vydržíme dvě hodiny, ale ani jeden netopýr v síti neuvízne. Ranger aspoň půjčí klukům přístroj pro noční vidění, čímž je zabaví a získá si je. Další den se kluci vydají na astronomickou přednášku spojenou s pozorováním hvězdné oblohy a já navštívím přednášku s názvem „Violence of the Void“ o všemožných (nesmyslných) katastrofických scénářích, které by mohly postihnout Zemi a vést k jejímu zániku. Dopad obřího meteoritu a pohlcení Země černou dírou jsou jen drobné příklady :).
Teď už zbývá jen zmínit, proč se nám Bryce Canyon líbil tak moc. Odpověď se skrývá ve čtrnáct kilometrů dlouhém okruhu pohádkovou krajinou. Vycházka se jmenuje Fairyland Loop a opravdu odpovídá svému jménu. Je mnohem otevřenější, poskytuje výhledy do větší dálky a zdá se mi mnohem malebnější než stezky v centru hlavního dění. Tím, že stojí jen kousek stranou, tu najednou chybí davy turistů. Za celé odpoledne jich potkáme jen pět! Kluci vyrazí hbitě napřed a my se nestačíme divit, jak moc je dnešní procházka baví. Hlavní atrakce cestou jsou Tower Bridge, skalní most, který opravdu připomíná svého slavného jmenovce, Velká čínská zeď a oranžový zámek jako z pohádky, stojící na čtyřech vysokých pilířích.
A cestovatelský tip na závěr. Dnes bych vás ráda pozvala do Marble Canyonu, výjimečného místa na severu Arizony, hned u silnice 89A mezi Jacob Lake a Bitter Springs. Najdete tu velkou sbírku nejrůznějších viklanů, skalní útvar ve tvaru dinosauří lebky nebo šmoulí domečky postavené uvnitř kamenů.
K místu se váže zajímavá historka. V roce 1927 projížděla krajinou Blanche Russelová, u viklanů se jí rozbilo auto a ona tam musela nouzově přenocovat. Místo se jí zalíbilo natolik, že celý pozemek koupila a začal tam žít. Pro nás je Marble Canyon jediným místem v USA, kde jsme viděli (a slyšeli) opravdového chřestýše.

24.9.14

Kde přistávají andělé

Zion vás bude bavit! Nádherně barevný národní park na jihozápadě Utahu nabízí návštěvníkům neobyčejná dobrodružství. Skryté kaňony, plačící kameny, vodní túry, malebná jezírka choulící se pod strmými skalními stěnami a horu snad s nejpoetičtějším jménem na světě. Angels Landing.
Do národního parku dorazíme k večeru a čáru přes rozpočet nám udělá zlá cedule "Campgroud full". Nejsme však z těch, kdo by se vzdávali bez boje a jedeme se nadrzo ještě optat rangera ve strážní budce, jestli by se přeci jen nějaké to místečko nenašlo. A našlo! Někdo odřekl rezervaci na poslední chvíli a my můžeme bydlet. Postavíme stany, uvaříme velký kotel těstovin k večeři a zjistíme, že v tomhle kempu chodí srnky dávat dobrou noc.
Ráno si Lukášek stěžuje na bolest břicha, je trochu bledý a nechce nikam chodit. Musíme vymyslet náhradní plán. Necháme ho ve stanu se spoustou vody a slibem, že budeme do dvou hodin odpoledne zpátky, a vyrazíme jenom s Jáchymkem na autobus. Do parku je kvůli vysoké návštěvnosti a omezeným parkovacím možnostem vjezd vlastním vozem zakázán a veškerou dopravu zajišťuje místní kyvadlová doprava. Jedná se o vyhlídkovou jízdu s podrobným komentářem a někteří návštěvníci Zionu ani neopustí vnitřek autobusu. My vystoupíme na zastávce Weeping Rock.
Půldenní výlet, který chceme udělat, se jmenuje Hidden Canyon (Skrytý kaňon). Nejprve nás čekají dlouhé a táhlé "americké serpentiny" a po půl hodině dojdeme na rozcestí. Vzhůru pokračuje cesta na vyhlídku s krásným jménem Observation Point, kam bychom ale nestihli dojít, a my odbočíme doprava. Dáme si malou přestávku na vodu a ovoce. Jáša, který na nabídku broskví a blum vždycky odpovídal "blééééé", dnes překvapí a rozhodne se blumu ochutnat. Mlaská při tom a komentuje to slovy: "Já nevěděl, že je to tak dobrý!".
Pěšina začne obcházet kaňon po úzké římse opatřené kovovým řetězem a poskytuje úchvatné výhledy do údolí. Přijdeme k ústí kaňonu a tady oficiální cesta končí. A začíná ta správná zábava. Dál se chodit může, ale cedule varuje, že "škrábání se po kamenech je v takovém případě vyžadováno". Kaňon se čím dál víc zužuje a stává se méně a méně schůdným. Někteří turisté obracejí u pěkné skalní brány, na kterou si já jen vylezu, a můžeme pokračovat dál. Šplháme po skalkách, přelézáme i lezecky obtížná místa a nestačíme žasnout, jak to Jášovi skvěle jde.
Zastaví nás až dva obrovské kameny tarasící celý kaňon. Petr se je pokusí elegantním boulderovým stylem překonat, ale dá jen ten první, druhý je i na něj moc. Zpátky to jde snadno a rychle a my se shodneme, že tenhle kaňon se nám moc líbil. Jedním z důvodů je i to, že je uvnitř příjemný stín a chládek, na rozdíl od údolí, kde panuje nepříjemné horko (přes 40 °C). Na zpáteční cestě uděláme malou zacházku k Plačící skále (Weeping Rock). Ze skalního převisu odkapávají kapky chladivé vody a jedna maminka své dcerce vysvětluje, že ta hora je moc smutná, a proto pláče. Já si spíš myslím, že pláče dojetím, že může stát na tak úžasném místě.
Odpoledne se jdou kluci koupat k řece a já píšu článek o Machu Picchu. Mám se články pro blog skoro dva měsíce zpoždění…:) Večer se chceme jít s Petrem ještě trochu projít. Dáme dětem vybrat, jestli chtějí jít s námi. Nechtějí, ale jdou, protože sami v kempu „nebudou ani za nic“. A to je všude kolem tolik milých sousedů. Jdeme na Watchman Trail, který začíná přímo z kempu. Je už ale devět, slunce zapadlo a noc se blíží. Jeden začne fňukat, že už je moc unavený, chce se vrátit, ale ne sám. A nahoře, odkud vidíme padající hvězdy, ztemnělý kaňon a spící městečko Springdale, začne brečet druhý, že se bojí. Když se ptáme čeho, dozvíme se, že: „Tmy a větru, když dělá ty strašidelný zvuky o kytky…“
Druhý den dlouho spíme, a pak vyrazíme na vodní túru do Narrows. Vyděsí nás, když z autobusu na konečné vystoupí úplně všichni. Autobusy mají dva „vagóny“ a přijíždějí na konečnou každých 8 minut už od časného rána. Narrows, jak už název napovídá, je opravdu úzký kaňon. Tam bude ale lidí… Každý druhý turista je navíc vybavený profesionální brodící obuví z půjčovny a dlouhou dřevěnou holí. My jsme vyrazili jen v sandálech, a dokonce i trekové hole jsme zapomněli v autě. Takový amatérismus! A to jsme možná už přebrodili víc řek, než všichni tihle Amíci dohromady.
Vydáme se po míli dlouhé stezce Riverside Walk, která náhle končí v kaňonu a dál se musí vodou. Je překvapivě studená, ale ne moc hluboká. Obvykle do poloviny lýtek. Čím dál jdeme, tím víc se kaňon zužuje a turistů ubývá. Kluci si najdou skvělou zábavu. Šlapou do co největšího bahna, obalují si v něm nohy a nadšeně volají, když v něm uváznou.
Nejužší část Narrows je známá jako Wall Street. V tomto místě se kaňon zužuje na pouhých sedm metrů a barevné stěny se z obou stran tyčí do výšky mrakodrapů. Moc se nám to líbí. I když to dá zabrat, rozhodně se vyplatí dojít až sem. Sedneme si na malý ostrůvek a jen se díváme a fotíme.
Zhruba ve tři odpoledne otočíme, ale na zpáteční cestě ještě prozkoumáme postranní kaňon Oderville. Dle popisu je mnohem užší, teče v něm méně vody a chodí v něm méně turistů. To všechno je pravda. Navíc se tu ještě zdolávají daleko zábavnější překážky. Hned na začátku je malý vodopádek, který musíme překonat. A jinak než vodou to nejde. Pěkně se všichni zmáčíme. Podržím Petrovi foťák, on vyleze nahoru, pomůže dětem a nakonec i mně. V Oderville kaňonu se musí šplhat, podlézat naplavené kmeny stromů, přecházet po nich a stoupat skrz vodopády. Škoda, že už musíme pomýšlet na návrat, tohle hřiště bychom si dokázali užít ještě daleko víc.
Zlatý hřeb tohoto národního parku je Angels Landing. Místo, kde přistávají andělé. Budík zvoní v 5:50, což je ale 4:50 kalifornského času, na který jsme zvyklí. Je nezbytné vyrazit co nejdřív, abychom se vyhnuli polednímu žáru a davům turistů snažících se o vrchol. Angels Landing je neuvěřitelné místo. Vysoká červená skála končící ze tří stran hlubokou kolmou propastí a s jediným přístupovým místem. Opravdu uzoučkým exponovaným hřebínkem, opatřeným na nejnebezpečnějších místech kovovými řetězy.
Stoupáme vzhůru desítkami serpentin, pak tichým kaňonem, kde se ozývá jen křik ptáků, až vystoupíme na vyhlídku Scout Lookout. Tady to zhruba polovina turistů otáčí. Vyhlídka stačí. „Tohle?! Ani za nic!“, povídá mladá Američanka své kamarádce. My ale jdeme dál. Jáša velmi pomalinku, se strachem v očích, ale opatrně a statečně stoupá výš a výš.
Statistika mluví pro nás. Zion navštíví ročně skoro tři miliony turistů, a za posledních deset let prý spadlo dolů šest lidí. Zejména při bouřkách a náledích. Dnes je ale nádherný slunečný den, takže se není čeho bát :). Výhled shora je fantastický. Stojí tam strom, možná dokonce strom s nejhezčím výhledem na světě. Kocháme se pohledem na barevné skály a hluboké kaňony dobrou půlhodinu, než se stejnou cestou vydáme zpátky.
Je půl druhé, když jsme opět na pevné zemi. U autobusové zastávky stojí piknikové stolky, kde si dáme oběd, a vydáme se ještě na jeden malý výlet, Emerald Pools. Stezka kolem jezírek spojuje tuto a následující autobusovou zastávku a je dlouhá asi 5 kilometrů. Vede povětšinou rovně kolem řeky, jen k hornímu jezírku se musí trochu vystoupat. Je schované ve velkém skalním amfiteátru a je moc krásné. Cestou zpátky ještě projdeme skrz veliký skalní převis pod vodopádem, který bývá na jaře velice mohutný, ale teď skapává téměř po kapkách.
Se Zionem se rozloučíme na vyhlídce na kaňon a velký skalní oblouk. Jmenuje se „Vyhlídka na kaňon“ (Canyon Overlook) a nachází se na cestě z parku směrem na severovýchod. Hned za tunelem je maličké parkoviště a od něj vede zpevněná pěšina. Podchází pod velkým převisem a dál po železných chodníčcích. Ani ne za kilometr už stojíme na vyhlídce. Kluci trochu zlobí a já se vsadím s Lukym o to, kdo z nás dvou dokáže déle neříct sprosté slovo. Petr si dokonce přisadí dolar proti Lukymu, že vyhraju já, aby měl ještě větší motivaci.
A jak to dopadlo? Chcete si vsadit?

A na závěr pro vás mám opět bonusový tip. Na cestě mezi Zionem a Severním okrajem Grand Canyonu leží krásné písečné duny Coral Pink Sand Dunes State Park. Vstupné stojí 8 $ za auto a dá se tady skvěle vyřádit. Skákat salta do písku, jezdit na kluzácích po dunách (k zapůjčení u vstupní brány) nebo se jen tak procházet po rozpáleném písku…

16.9.14

S batohem po Yosemitech

Yosemity patří mezi nejnavštěvovanější parky v USA. Většina z 3,5 milionu návštěvníků ročně se spokojí pouze s prohlídkou Yosemitského údolí a Yosemitské vesničky, kde můžete trávit dovolenou ve stejném komfortu, na jaký jste zvyklí doma. Nejzajímavější jsou ale Yosemity pro svých osm set mil (!) turistických cest. Na stanování a vícedenní turistiku ve volné přírodě je potřeba povolení, které není zrovna snadné získat. Většinu povolenek je možné rezervovat s několika měsíčním předstihem a na zbylá místa do nejkrásnějších lokalit se stojí fronty od časného rána. Pokud ale „permit“ získáte, můžete si (v rámci dané oblasti) chodit po kopcích kudy se vám zachce, a to i mimo značené stezky.
Do turistické kanceláře přijedeme 10 minut před zavíračkou, a je tedy jasné, že povolení pro stanování na slavné stezce John Muir trail a výstup na Half Dome, které bychom chtěli, nemáme šanci dostat. Není volný ani jediný permit pro turistiku na jih od silnice protínající národní park. Do severní části ale ještě jsou, a tak můžeme vyrazit ihned. (Pozn.: Dlužno říci, že povolení pro stanování ve volné přírodě je potřeba ve všech národních parcích USA, ale nikdy se nám nestalo, že by ho někdo kontroloval.) I v Yosemitech hrozí setkání s medvědem a nám se moc líbila past na medvědy v jednom z Yosemitských kempů. 
Balení na tři dny nám zabere hodinu. Jídlo s sebou do batohu, jídlo, co tu zůstane, musí do protimedvědí schránky, kterých je kolem parkoviště dostatek. Luky se rozhodne vzít si s sebou obří batoh plný nesmyslů a nikdo mu to za nic na světě nedokáže rozmluvit. Má skoro stejně těžký batoh jako já! K jezeru May Lake, kde dnes plánujeme nocovat, jsou to necelé dva kilometry, ale jdeme to natěžko lehce přes hodinu. Cestou vidíme srnku, chipmunky, několik svišťů a desítky medvědích exkrementů. Děti z toho mají velký zážitek.
Kluci si už úplně sami postaví stan, Petr uvaří k večeři těstoviny a já zjišťuji, co všechno jsme dole zapomněli, a co naopak vzali navíc. Začíná se šeřit, kluci zalézají do spacáků a Petr se rozhodne, že ještě zaběhne na parkoviště. Kluci hlasitě protestují, ať tam nechodí sám, že by ho mohl sežrat medvěd. Tak se nabídnu, že tam půjdu s ním, ale ani to neprojde. Nechtějí tu za žádnou cenu zůstat sami, ačkoli kolem stojí dvanáct stanů. Nakonec tedy prohlásím, že půjdu sama, což Luky okomentuje hlasitým „Joo!“.
Ráno dostanu za odměnu ovesnou kaši až do spacáku a klukům můžu vyprávět strašidelné historky o medvědech, kterými se to v noci v Yosemitech jen hemží. Po snídani si dáme rozcvičku a nalehko vyrazíme směr Mount Hoffmann (3309 m), horu, na kterou podle mapy nevede žádná cesta. Ač neznačená, vede úzká pěšinka skoro až na vrchol. Počasí je skvělé, potkáme pár turistů a vidíme desítky hlodavců, od veverek a chipmunků až po sviště.
Posledních asi 50 výškových metrů se musí lézt trochu po kamenech. Luky to vyhopsá jako kamzík, ale Jáša začne brečet, že je to na něj moc těžké. Jakmile ale přestane fňukat, zjistí, že to jde a vyleze nahoru bez nejmenších problémů. Kromě nás jsou na vrcholu jen dvě paní ve středních letech. Pustíme se do zasloužené svačiny a v tu chvíli kolem začnou kroužit hlodavci. Svišť přijde drze až ke mně, očichá mi botu a tváří se, že by něco snědl, a malý chipmunk vleze Petrovi skoro do batohu, Jáchymkovi do boty a ochotně pózuje před teleobjektivem.
Yosemity jsou žulové pohoří a kruhový výhled z vrcholu je úplně jiný, než na jaké jsme zvyklí z Evropy. Přímo před námi se tyčí Cathedral Peak, hora, která opravdu vypadá jako elegantní chrám a o kousek dál i proslulý Half Dome. Na severní straně končí hora prudkým srázem a pohled na jezero přímo pod námi způsobuje lehkou závrať. Dolů scházíme na druhou stranu, už bez jakéhokoli náznaku pěšiny. V malém sedýlku je trocha sněhu a kluci ji hned využijí na koulování. Přejdeme placatý hřbet a pak musíme slézt strmou stěnu. Objevím žleb, kterým to jde poměrně snadno.
Po tomto těžším úseku si dáme pauzu a koukáme přitom na několik kilometrů vzdálený Tuolumne Peak (3306 m). To je druhá třítisícovka, na kterou bychom dnes chtěli vylézt. Tedy Petr a já. Nicméně tento nápad se setká s nečekaným odporem obou kluků. Zkoušíme je motivovat, přesvědčovat a diskutovat s nimi o tom dobrých deset minut. Je teprve půl druhé a byla by velká škoda tak krásné odpoledne strávit v kempu. Luky si tvrdošíjně stojí za svým, že v žádném případě nikam nejde, ale Jáša z ničeho nic prohlásí, že on teda jde. Toho se musí využít, takže spolu hbitě vyrazíme dopředu a Petr s Lukym nakonec pomalu za námi. Cestou si užijí dokonce zimních radovánek.
Každých 20 minut uděláme malou přestávku na motivační bonbón a nakonec to začne bavit i Lukyho (probírají s Petrem jeho oblíbenou počítačovou hru Minecraft). Za hodinku už vidíme náš kopec před námi a Petr prohlásí: „Tak blízko a tak nízko!“ Oba kluci se zatváří dost pochybovačně, ale nakonec si to vezmou za své. Cestou nahoru vyplašíme jelena a na vrcholku se kluci vyfotí na své druhé třítisícovce v životě se svou první třítisícovkou v dálce za sebou. Chválíme je za skvělý výkon, tohle je rozhodně náročná celodenní dospělácká túra obtížným terénem a oni vydrží až do kempu bez fňukání, že by je snad bolely nožičky. V půl osmé večer jsme zpátky v kempu. Jáchym okamžitě usne a nedokážeme ho probudit ani na večeři. Lukáš usne hned po jídle. Na to si s Petrem musíme plácnout! :)
Třetí den treku nás čeká přesun do kempu u vodopádů, vzdáleného asi 13 km. Nedá se svítit, musíme natěžko. Krátce po desáté máme sbaleno a vyrážíme. Cesta vede často lesem a převážně z kopce. Kluci jdou ze začátku velmi pomalu a stále dělají přestávky. Když na ně po prvním půl kilometru čekám dvacet minut, spočítám jim, že pokud půjdou tímhle tempem, bude jim to trvat víc než dvacet hodin a do kempu dorazí v 6 ráno. To trochu zabere. V polovině dáme pauzu na oběd a pokračujeme dál. U krásného jezera McGee Lake jsme po půl čtvrté, kluci chtějí pauzu, nicméně vypadají oba v pohodě. Vyrazím napřed a za půl hodinky už jsem v kempu a mám postavený stan. Hned u kempu je krásný vodopád White Cascade a po proudu řeky je jich ještě několik, rozmístěných zhruba po dvou kilometrech. Na procházku k nim jsou kluci už moc unavení a máme velký hlad. Ale ne všichni. Jáša prohlásí, že nemá hlad, ale že je smraďoch, a jako jediný z nás se dobrovolně odhodlá jít se vykoupat ke studenému vodopádu. Kuřecí rizoto, které Petr udělá k večeři, je první jídlo z ešusu, na které řeknou oba svorně „Mňam!“
Poslední den výletu zahájíme procházkou k vodopádům California Falls. Scházíme dolů údolím, ohraničeným z obou stran žulovými skalisky. K prvnímu vodopádu je to necelá hodinka chůze. Tam dojdeme všichni, moc se nám tam líbí a mně tak moc, že chci jít ještě dál. Petr mi půjčí foťák a jde s kluky do kempu, protože mají ještě balit svůj stan. Já se trochu zblázním do okolní přírody, jdu další hodinku podél potoka a fotím vodopády. Zpátky to vezmu do kopce poklusem, aby na mě nemuseli moc dlouho čekat.
K autu to máme asi osm kilometrů proti proudu potoka, vycházíme o půl druhé. Nejprve vystoupáme k dalším nádherným vodopádům a Luky začíná hekat. Jdeme ještě kousek, než uděláme pauzu na oběd. Luky dojde se slzami v očích. Prý už nemůže a umře. Nám se jde zlehka, protože už neneseme skoro žádné jídlo, ale Lukyho batoh je stejně těžký jako na začátku, rozhodně nejtěžší z nás všech! Jáša naopak chce jít rychleji a nebaví ho stále čekat. Domluvíme, že půjdou s Petrem napřed, zajedou pro auto místní kyvadlovou dopravou, která je po parku zadarmo, a naberou nás na konci stezky u silnice. Jáša ještě vezme do svého batohu bráchovi dobrovolně pár hraček.
Je nádherný slunečný den, cesta je moc pěkná, a když jsem někdy rychlejší, aspoň mám čas fotit. Kilometr před silnicí přijdeme na krásnou louku, kde pramení minerální perlivá voda. Je moc dobrá, i když trochu železitá. Pasou se tu stáda jelenů. K silnici dorazíme přesně v okamžiku, kdy tam zastaví a zabliká náš modrý Hyunday Accent s Petrem a Jášou. Je už skoro sedm a nás všechny šokuje Luky, když prohlásí, že dneska se mu šlo ze všech dní na treku nejlíp!
P.S.: Když u je řeč o Yosemitech, stojí za zmínku i nádherné jezero Mono Lake, které je odsud coby kamenem dohodil. Když se jednou vpodvečer jdeme projít kolem „tufů“, podivných vápencových útvarů v jezeře a na pobřeží, líbí se to nám i klukům. Zejména, když začne zapadat slunce, tufy se zbarví dozlatova a obloha ukazuje snad všechny barvy od sytě červánkové přes pastelově žlutou a jasně bílou až po temně šedou.

7.9.14

Bodie - městečko duchů

Pojďte s námi navštívit divoký západ v dobách jeho největší slávy. Když alkohol tekl proudem, jedna za druhou létaly vzduchem kulky z koltů a pistolí, bandité sváděli se šerifem svůj věčný boj a zlatá horečka vábila další a další mladíky vidinou snadného zisku. V Bodie se zastavil čas.
Hned u vchodu přečtu nahlas ceduli, že je zákonem přísně zakázáno z území odnášet jakékoli artefakty včetně veškerých kovových součástek, kamenů a dřeva. Nato Jáša prohlásí: „Lukáši, vrať to železo!“ Beru to jako skvělý vtip od osmiletého kluka a začnu se smát jako na lesy. Jáša si na tom ale trvá a stále opakuje: „Luky! Vrať to železo!“ A tak Lukáš sáhne do batohu a neochotně z něj vytáhne poměrně veliký kus starého železa. No, věřili byste tomu? :)
Zlatou žílu objevil v roce 1859 W. S. Bodey, po kterém bylo město pojmenováno. Svou slávu a bohatství si ale užít nestihl. V prosinci téhož roku umrzl ve sněhové vánici, když do města přivážel zásoby. Mezi lety 1863 a 1877 žilo v Bodie jen několik málo horníků a prospektorů. Pak byla ale objevena další bohatá zlatá a stříbrná žíla a nastal zde velký boom. Z dolů v okolí města bylo během 25 let vytěženo téměř 10 tisíc tun zlata v hodnotě přes 15 milionů dolarů.
V Bodie žilo v době jeho největší slávy více než 8,5 tisíce obyvatel a stálo tu přes 2 tisíce budov. Podél hlavní třidy nabízelo zábavu a rozptýlení 65 salónů a tančíren. Přestřelky, přepadání dostavníků, krádeže a pouliční boje byli ve městě na denním pořádku. Město mělo tu nejhorší možnou pověst. Reverend Warrington o Bodie prohlásil, že se jedná o „…moře hříchu, bičované bouřemi chtíče a vášně“. Jedna malá holčička, která se rodiči stěhovala do tohoto nechvalně proslulého města, si do deníčku napsala: „Sbohem Bože. Odcházím do Bodie!“ Tato věta se poté stala slavnou po celém americkém Západě.
Rozkvět města ale netrval dlouho. Už v roce 1881 zažilo prudký pád, když doly byly vytěženy, horníci odcházeli na lukrativnější místa a spolu s nimi i obchodníci. O šest let později nastal v Bodie velký požár, který zničil většinu města. Mohl to být jeho konec, ale nestalo se tak. Vynález elektřiny a její využití při těžbě učinilo doly v Bodie opět ziskovými a město zažilo další období růstu. V roce 1932 jej ale opět zasáhl ničivý požár, který srovnal se zemí více než 90% města. Během 40. let 20. století jej opustili i poslední jeho obyvatelé.
To, co můžete navštívit nyní, je fakticky Státní historický park Bodie, založený v roce 1962, přísně chráněný zákonem. Skládá se ze 172 původních budov, dolu uzavřeného pro veřejnost, který se ale dá navštívit v rámci speciální prohlídky, a muzea, schraňujícího původní předměty s vysokou hodnotou, jako obrazy, žehličky, porcelánové nádobí nebo třeba kočár. 
Nevede sem asfaltová silnice, jen prašná cesta, a vstup je zakázán mimo otvírací hodiny. Když v roce 1988 projevila kanadská důlní společnost zájem v oblasti znovu zahájit těžbu, kalifornští občané úspěšně prosadili zákon na ochranu tohoto neobyčejného místa. Vstupné do městečka stojí 7 dolarů za dospělého a 5 dolarů za dítě.
To, co sem láká 200 tisíc návštěvníků ročně, je skutečný odraz let dávno minulých. Všechno zůstalo zachované přesně tak, jak to tu poslední osadníci zanechali. Na stěnách potrhané tapety, na stolech lahve od vína a od whisky, na postelích zbytky matrací. Vidíme tu krámek s potravinami, kostel, bar, poštu i hotel. A mnoho obyčejných domků. Skoro nikam se nemůže chodit dovnitř, jen nakukovat okny nebo dveřmi zpovzdálí. 
Dětské výkresy leží na podlaze společně se starými novinami, v misce poztrácené knoflíky a rezavé zavírací špendlíky. Staré plechovky, klobouky a další drobné předměty vytvářejí působivá zátiší. Na školních lavicích stále leží učebnice, ale globus položený na okně má trochu zastaralé státní uspořádání. V kuchyni velké restaurace jsou suroviny a těžká váha a na vývěsní tabuli se dočteme, že teplé jídlo se tu podává každou hodinu. Hlava jelena dvanácteráka v zašedlé místnosti jen smutně poulí oči. 
Hasičská zbrojnice, stará benzinová pumpa, plně vybavený obchod se smíšeným zbožím. To všechno tu zůstalo stát a připomíná život obyčejných občanů, kteří pomáhali vytvářet historii tohoto městečka. Moc se nám líbí kulečníkový stůl a ruleta se žetony, pokrytá tlustou vrstvou prachu. Všechno je tu pokryté tlustou vrstvou prachu…
Bodie je nejúžasnější, ale zdaleka ne jediné městečko duchů ve Spojených státech. Najdete jich tu desítky. Mezi nejzajímavější patří třeba Bannack, Tombstone, Terlingua . My jsme navštívili ještě Grafton. Město bylo založené v roce 1862. O čtyřicet let později, po dokončení protipovodňového kanálu na Virgin River, se většina obyvatel odstěhovala i se svými domy, a tak jich v Graftonu zbylo jen pět. Ty jsou dobře zrekonstruované a poměrně malebné.