10.9.17

Norsko – desetidenní trek přes Hardangerviddu, 2. část

Když už má skandinávský vodopád jméno, je to velkolepá podívaná. Zatím jsme cestou potkávali jen ty bezejmenné, teď nás čekají dva pořádné. Valurfossen, ztracený v divočině, ke kterému vede jen neznačená stezička mezi močály, a Vøringsfossen, u kterého postavili luxusní hotel a vyhlídkové plošiny a kam přijíždějí turistické autobusy jeden za druhým. Míříme za ledovcem. Hardangerjøkulen je šestý největší ledovec v Norsku.

Výhled na krajinu v okolí Finse

V Norsku jsem byla poprvé v květnu, když mě vzal Petr na Perfektní Eurovíkend. Cesta vlakem z Osla do Bergenu mě nadchla natolik, že jsem chtěla co nejdřív zpátky a po těch nádherných kopcích chodit. Neměli jsme žádný pevný plán, vlastně ani mapu. Trasa našeho treku vzešla tak trochu náhodným píchnutím do mapy v turistických informacích v Oddě. V první půlce našeho putování jsme se odvážili na slovutný kámen Trolltunga vyčnívající ze svislé skalní stěny 700 m nad jezerem a vylezli na nejvyšší kopec Hardengerviddy Hårteigen, o tom si můžete přečíst tady. Druhá část cesty byla možná ještě o něco lepší…

Západ slunce pozorujeme z pohodlí stanu…

Den šestý – divočinou za vyhlídkou na vodopád
Probudíme se do dalšího dne bez mráčku. Cesta nás vede přes kopce a pak podél řeky až k hotelu Hedlo uprostřed hor, kde si venku na lavičce uvaříme oběd. V mapě objevíme značený vodopád Valurfossen. Ačkoli je to k němu celkem slušná zacházka, rozhodneme se ho vidět. K vyhlídce na vodopád vede neznačená stezička přes bažiny a močály. Každou chvíli zejeme po kotníky v blátě nebo mokrém mechu, ale utěšujeme se tím, že když už několik dní nepršelo, je to určitě mnohem lepší než obvykle. Vodopád je na české poměry naprosto impozantní, ale kromě nás tu není nikdo, kdo by jeho půvab mohl ocenit. 

Valurfossen. Kolmý stupeň vodopádu měří 70 m, celková výška činí 272 m

Slunce už se kloní k západu a před námi je ještě dlouhá cesta. O půl osmé přijdeme na rozcestí. Kilometr odsud o 200 výškových metrů níž v kaňonu vyhloubeném řekou Veig má ležet vyhlídka na druhou část vodopádu. Neváháme, opřeme batohy o keřík a jdeme na to. Stezička močálem nás dovede na nezajištěnou skalní hranu s propastí mnoho set metrů kolmo dolů. V průzoru mezi stromy vidíme spodní část vodopádu – podle norských měřítek možná jen sadu divokých peřejek, ale nám to bere dech. Nedokážeme pochopit, kdo a jak tuhle zarostlou vyhlídku mezi bažinami objevil a zanesl do mapy.

Den sedmý – hromady vody
Dnes máme namířeno do vesnice Liseth, kde se nachází další pojmenovaný vodopád. Nejprve procházíme bažinami, potom močály, nakonec bahnem. 

Taková normální pěšinka

Přeskakovat z kamene na kámen, bořit se do mechu a mokřadů a obcházet nejhorší úseky hustými křovisky vyčerpává a zkouší nám zkazit náladu. Ale jelikož přitom stoupáme do slušného kopce, ze kterého je krásný výhled na ledovec Hardangerjøkulen, máme se moc fajn, a to i ve chvíli, kdy začne pršet. 

Kolem druhé hodiny zastavíme u potůčku, abychom si uvařili oběd. Dnešní menu sestává z bramborové kaše s tuňákem a kukuřičkou, na což nám stačí trocha vroucí vody. Petr už má vaření v divočině v malíčku. Najde si rovné místo na vařič, do ešusu nabere vodu a kolem vařiče omotá zástěnu z karimatky, aby nám vítr nezhášel plamen a vaření trvalo co nejkratší dobu. Když voda začíná vřít, v nestřeženém okamžiku se vařič i s hrncem překlopí, voda vylije a karimatka začne hořet. Ještěže je takové mokro a nechytne okolní tráva. Požár snadno uhasíme, ale musíme vařit znovu. Karimatky si teď snadno rozeznáme. Moje je ohlodaná od kalifornského sviště (viz příběh o tom, jak jsem Přežila sama mezi medvědy), Petrova prohořelá z Norska…

Venku chutná nejlíp. A vaření v ešusu může být poměrně dobrodružné…

Kolem pěšiny rostou podivné plody. Mají žlutou až červenou barvu, velikost třešně a strukturou trochu připomínají ostružiny. Potkali jsme už několik žen s bandaskami, popisovaly nám velice lahodné bobule, které šly sbírat, a tak se rozhodnu, že to risknu, že by to mohlo být ono. Přijde mi zajímavé, že červené jsou tvrdé a nezralé, žluté naopak měkké, šťavnaté a moc dobré. Chutnají po meruňkách. Ládujeme se jimi celou cestu do údolí a až později zjistím, že se jedná o ostružník morušku (cloudberry), významný přirozený zdroj vitamínu C v severských zemích. Z morušky se dělají marmelády, deserty i likéry a najdete ji dokonce na finské dvoueurové minci.

Plody ostružníku morušky chutnají po meruňkách a úplně se rozplývají na jazyku

Vesnici Liseth tvoří domky roztroušené po svahu, neobjevíme centrum, obchod ani informace. Jen hotel s obřím parkovištěm přímo u vodopádu. Vøringsfossen je zcela mimořádný. Z jedné strany padá vysoko ze skály malý potok, přímo naproti němu se řítí do hlubin 182 m burácející řeka. Společně vytvářejí oblak vodní tříště, který se romanticky vznáší nad údolím, a odtékají k nedalekému fjordu jako klidná říčka. Ačkoli mrholí, vydržíme se dívat dlouho. Pak zase hodíme batohy na záda a ještě dvě hodinky stoupáme do kopce, než objevíme místo na stan, které není bažinou.

Vøringsfossen – údajně nejnavštěvovanější vodopád v Norsku. 
Asi proto, že se až k němu dá dojet autem…

Den osmý – zmizelý most
Ráno nás osvěží jemný deštíček a všude kolem se válí mraky. Na chvíli nás úplně pohltí, ale pak nám začnou postupně odhalovat výhledy na kopce, jezera a fjordy. Přes potok vede viklavý mostek a nad ním na skále sedí beránek se zeleným zvonečkem a zvědavě pozoruje, jestli spadneme do vody. 

Ovečky si nás přišly prohlédnout

Stoupáme stále vzhůru, až se mraky roztrhnou a odhalí nám skály a hluboké údolí přímo pod námi. V dálce pod sebou vidíme přehradu a po chvíli přijdeme na rozcestí. V mapě máme značenou jen jedinou cestu k chatě Rambesdalseter, podle GPS vedou k chatě dvě cesty. První nahoru a kolem ledovcového splazu, druhá dolů a po hrázi. Ukazatel míří k přehradě, ale my se radši vydáme tou delší, zato hezčí cestou. 

Jde se nám moc příjemně. Překonáme několik kopečků a už scházíme k rozcestí, ze kterého to má být k chatě Rembesdalseter jen 1,5 hodinky chůze. Je asi půl třetí, vyráželi jsme v devět a zatím jsme měli je jednu krátkou přestávku na tatranku. U chaty bychom si mohli uvařit zasloužený oběd. Rozcestník nám ale zhatí plány. Chata je značená pouze směrem, ze kterého jsme přišli, a na rozcestí visí zbytek jakési staré a potrhané zprávy, ze které pochopíme, že cesta dál je uzavřená. Proč? A to jste to nemohli napsat dřív?! Koukáme do mapy a jediným problémem by mohl být poškozený most přes ledovcovou řeku. Velmi nerada se vracím a zároveň ve mně hlodá zvědavost, jestli by to přeci jen nějak nešlo…

Výhled na fjord Simadalsfjorden

Přebrodíme potok a vylezeme na skalku s výhledem na ledovec. Shodneme se, že nějak by to asi jít mohlo, a tak se vydáme dolů k řece. Teče dravě, ale v hloubce pod námi se dělí na dva široké proudy. Chata Rembesdalseter stojí na zelené louce na dohled, nás od ní dělí jen ta jediná řeka. V místě, kde měl být podle mapy most, po něm nenajdeme ani hřebíček. Jako by tam žádný most nikdy nebyl. Řeka by nejspíš přebrodit šla, v nejhlubším místě je vody tak do půli stehen. Teče ale dost prudce a přímo pod brodem je šumící peřej. Kdyby nás proud vody strhnul, byla by to jízda až k prvnímu vodopádu následovaná sérií volných pádů až do jezera. Šanci někde cestou se z vody vyškrábat odhadujeme na nulu a riziko strhnutí proudem tak na 30 %. A tak nám nezbývá nic jiného, než začít se škrábat po skále nahoru a vrátit se zpátky k přehradní hrázi.

Z ledovcového splazu vytéká řeka a my doufáme, že by mohla jít přebrodit...

Za dva dny v poledne nám odjíždí vlak z Finse do Bergenu a tahle čtyřhodinová zacházka, ač zábavná a dobrodružná, vytváří poměrně silný časový tlak. Když dorazíme k přehradě, cítím se kompletně grogy. Je skoro půl sedmé, oběd jsme vynechali a motáme se tu terénem už 9,5 hodiny téměř bez přestávky. Jen, co vystoupáme k prvnímu potůčku, vytáhnu karimatku a spacák, lehnu si do svitu zapadajícího slunce a nechám Petra, aby mi zachránil život. Zvládne to na jedničku. Uvaří nám kotel špenátových těstovin pro čtyři lidi a o hodinu později mě vytáhne ze spacáku a donutí ještě popojít. Kolem půl desáté si u jezera postavíme stan a téměř okamžitě usneme.

Den devátý – wow!
Poslední dlouhý den na treku překoná všechno. Nevím, jestli za to může štěstí na počasí – zase máme celý den téměř dokonalé azuro, nebo úžasná okolní krajina. Nejspíš obojí a k tomu trochu melancholie z toho, že báječný prázdninový výlet pomalu končí. Ještě si ale užijeme výšlap kolem ledovce.
Ranní probuzení

Čím výš stoupáme, tím lepší jsou výhledy, tak už to bývá. Málem si vykroutím hlavu, jak se stále otáčím z jedné strany (skály a jezera) na druhou stranu (výhled do daleka flekatý jako dalmatin díky plotnám odtávajícího sněhu). Občas se otáčím i za sebe a moc mě potěší, když v převeliké dálce ještě jednou zahlédnu charakteristický tvar Hårteigenu, na kterém jsme stáli před pěti dny. 

Barva střídá barvu, v tyrkysových jezerech se zrcadlí zasněžené kopce, mezi skalami raší zelený mech a ani růžový kvítek si nenechá ujít svou příležitost jednou za rok vykvést. A batůžkáře, které za celý den potkáme, bychom dokázali spočítat na prstech. Jeden nám vypráví, jak si místní letos stěžují na počasí, prý celé léto propršelo.

V azurové nebe 4,5 z 10 dnů v Norsku jsme nedoufali ani v nejtajnějších snech

Dnes nespěcháme a kocháme se krajinou. Nevynecháme oběd ani časté přestávky, na sněhových pláních se koulujeme a kamenným mužíkům občas přidáme balvan na čepičku. Cestu nám zpestří pár houpajících se lanových mostů, které jsou příliš vysoké a pod kterými teče příliš divoká řeka, než aby se mi nesvíral žaludek při pohledu dolů dírami mezi prkny.

Přechod některých mostů je trochu adrenalinový zážitek

Vodopády spadají z ledovce do jezer, kde plavou modré, bílé a šedivé kry. Když se přehoupneme přes poslední sedlo, objeví se před námi zvlněná hnědá krajina téměř beze sněhu, posetá jezery a přeseknutá vedví železniční tratí. Zahlédneme pár barevných domků a na plácku s výhledem na jezero Finsevatnet si postavíme stan.

Den desátý – návrat do civilizace
Modré nebe a sluneční paprsky nás od časného rána lákají ven ze spacáků. Na trávě si dáme rozcvičku a snídani. Kolem desáté vyrážíme na vlak. Na 4,5 km máme 2,5 hodiny, takže spoustu času na blbnutí s foťákem a užívání krásného dne. 

Zima se blíží, i kytky oblékají kožich...

Potkáváme spoustu výletníků, kteří vyrazili na jednodenní procházku, a když sejdeme na cyklostezku, míjí nás skupiny na horských kolech. Na nádraží jsme včas na to, abychom v místní restauraci požádali o chleba, rajče a cibuli (65 NOK, obchod jsme nenašli) a ještě před odjezdem uspořádali velkolepou hostinu s posledními rybičkami v konzervě. Skvěle se nadlábneme a odjíždíme s pocitem, že nám to zas jednou všechno krásně vyšlo.

PS: Na každém treku velmi pečlivě dodržujeme zásady „Leave No Trace“. Ty zahrnují nejen to, že si po sobě odnášíme důsledně všechny odpadky, ale také to, že nestanujeme na kvetoucích loukách, nevylučujeme v blízkosti vodních zdrojů a toaletní papír po sobě pálíme nebo zahrabáváme. 

Odnášet si po sobě odpadky není zas až tak velký problém. 
Tohle je veškerý odpad dvou lidí za 10 dní

„Leave No Trace“ v praxi znamená, že když opustíte své stanoviště, nikoho, kdo přijde po vás, by nemělo ani napadnout, že tam někdy někdo stanoval. A to ani v případě, že si postaví stan hned u místa, kam vy jste chodili (třeba i pár dní) na záchod. 

Otázky, které by vás mohly napadnout
Kolik lidí jsme potkávali cestou? 
V průměru tak 8-10 denně, pokud nepočítáme Trolltungu, Vøringsfossen a příchod do Finse.

Kolik jsme ušli kilometrů? 
Celkem 124 km, denně 10-18 km. Mapy.cz se ukázaly jako velmi užitečný pomocník, jelikož znaly značené i neznačené stezky.

Kde jsme se myli? 
Pokud myslíte sprchu, tak doma. Otužilci mohou vyžívat jezer či řek, my jsme dali přednost smrádečku ale teplíčku, jelikož deset dní v merinu není zase tak moc :).

Co jsme jedli? 
Výhradně jídlo dovezené z Česka (v Norsku je draho). Instantní nudle, ovesné a bramborové kaše, sušenky, čokolády, sýry, chleba, rybičky, zeleninu… Kilo zásob na člověka a den, takže batohy byly stále lehčí a lehčí.

Jaké jsme měli spojení se světem?
Pět dní jsme telefon vůbec nepoužívali, ala mobilní signál nejspíš místy byl. U Trolltungy signál je, na některých kopcích se dá v omezené míře chytit i datové připojení. Plný 4G signál byl jen v okolí vesnice Liseth, v Tyssedalu a ve Finse.

Přes Finse vede údajně nejmalebnější železniční trasa Evropy

V jakém jsme tam byli období a jak velká byla zima?
V Norsku jsme byli poslední srpnový týden. Noční teploty se pohybovaly mezi 0-5 °C, denní zhruba mezi 10-15 °C. Když vysvitlo sluníčko, příjemně hřálo a stačila mi mikina a kraťasy.

Kolik nás cesta stála?
Pod 10 tis. Kč za osobu i s jídlem a šlo by to i za polovinu, kdybychom měli větší štěstí na letenky a do Oddy dojeli stopem.

Napadají vás další otázky? Rádi zodpovíme!

3.9.17

Norsko – desetidenní trek přes Hardangerviddu, 1. část

Vezmeme vás do Norska na trek, který v sobě spojuje snad všechny aspekty dokonalé dovolené. Tedy pokud si pod dokonalou dovolenou představujete hory, ledovce, vodopády, spaní pod stanem a široko daleko ani nohu. Nekonečná svoboda a dechberoucí výhledy. Tak to máme my dva nejradši!
Stanování v národním parku Hardangervidda
Norsko má mezi Čechy mimořádnou oblibu a na treku jich potkáváme skoro tolik, co Norů a Němců. Proč? Výhody jsou zjevné. V přírodě si můžete postavit stan, kde se vám zalíbí, kromě míst, kde je výslovně napsáno, že nesmíte. Pitná voda teče v každém potůčku a říčce, takže jí s sebou nemusíte nosit moc. A pokud vám dojde jídlo, často můžete dokoupit zásoby na horských chatách. Letenky do Bergenu nebo Osla seženete za pár korun a let trvá jen dvě hodiny. Z nevýhod můžeme zmínit snad jen zlomyslnost místních trolů a špatnou pověst zdejšího počasí, kterou Petr vystihl slovy: „Očekáváme, že nám tam bude pršet pořád.“ 
Turistické trasy v Norsku jsou značené červeným „T“
Toto očekávání se nenaplnilo.
Den první – přílet
V Bergenu přistáváme po 22. hodině, s mírným zpožděním. Venku je stále světlo. Využíváme možnosti volného kempování a stan si postavíme na louce za nejbližší benzínkou, stěží 800 m od odletové haly. Sotva zalezeme do stanu, začne poprchávat.
Den druhý – tajemství našeho plánování
Vstaneme v 6 ráno a vydáme se zpátky k letišti na tramvaj do centra. Odtud jede v 8:20 přímý autobus do Oddy. Máme štěstí, zabíráme poslední volné dvojsedadlo. V Oddě musíme sehnat plynovou kartuši, koupit mapu a vymyslet trasu. Ano, čtete dobře, vydáváme se na úžasný trek, ale zatím ještě netušíme, kudy to bude. Máme jen dva pevné body – Trolltunga a Hårteigen (kopec asi dva dny chůze od Trolltungy). Předpokládali jsme, že se vydáme přes národní park Hardangervidda směrem na východ, ale to bychom potřebovali dvě mapy, přičemž každá stojí 229 NOK (asi 650 korun). Na severním okraji první mapy nás zaujme ledovec a nad ním stanice Finse, nejvýše položená stanice železniční trasy Oslo – Bergen. Zkušeným okem ověříme, že tahle trasa by mohla zabrat tak 9-10 dní a máme plán. Navíc nám stačí jen jedna mapa. Skvělá práce a nejlepší rozhodnutí měsíce!
Odda v dešti
Prší. To je v souladu s naším očekáváním, a tak vytahujeme z batohů nepromokavé oblečení a vydáváme se směrem na Tyssedal. Zkoušíme stopovat, ale zastaví nám až linkový autobus a nechá si zaplatit. Z Tyssedalu vyrážíme pěšky, ale po dvou kilometrech nás svezou dvě Američanky, které míří do Skjeggedalu. Prozradí nám zajímavou informaci. Trolltungu prý navštívilo loni 90 000 lidí. „Wow, to asi za chvíli spadne,“ zní moje první reakce. Hned potom začnu počítat. Oficiálně se sem smí jen půl roku v roce, z toho tři měsíce jen s průvodcem. Většina lidí přijde v létě během tří měsíců, kdy se sem smí i bez průvodce. To je 90 dní, takže v průměru zhruba 1000 lidí na den. Nejvíc jich bude o víkendu a dnes je sobota. Nejrychlejší dorazí v 9 ráno, poslední opozdilci se budou vracet v 7 večer. Pokud přijde 2000 lidí během 10 hodin, znamená to jednoduše, že má každý přesně 18 vteřin na to, aby se na skalním výčnělku Trolltungy vyfotil. To bude mazec. 
Trasa k Trolímu jazyku je poměrně frekventovaná
Dámy nám zastaví u začátku trasy a my se blátem a v dešti vydáváme téměř kolmo vzhůru, po cestě, před jejíž náročností nás skoro každý varoval. Když jsme připravení na to, co přijde, dá se to. Přes údolí vidíme silnici hadovitě šplhající nahoru, po které jezdí auta a chodí pěší se stejným cílem jako my. Je úplně nová a je mi z toho trochu smutno. Myslím, že na světě by měla zůstat místa, kam se nedá dojet autem…
Stoupáme nahoru a déšť nám ani nevadí. Předpokládáme, že tu prší pořád
Prší. Přecházíme náhorní pláň a šplháme se do sedla. Je už skoro šest večer, potkáváme hodně lidí vracejících se k autům. Procházejí kolem nás v plynulých rozestupech. „Asi jak se stihli dofotit,“ komentuje to Petr. Když se zeptám jednoho kluka, jestli je nahoře stále ještě dav, podívá se na mě dost překvapeně. „Není tam už nikdo, jen několik lidí kempuje kolem.“ 
Když přestane pršet, objeví se na chvíli i duha
V 9 večer, po 5,5 hodinách chůze přicházíme na místo. Trolltunga neboli Trolí jazyk zeje prázdnotou. V šeru na vysoké ISO se tu můžeme fotit třeba celou noc. Každopádně když tu skálu trčící do vzduchoprázdna uvidím poprvé, přestanu asi na půl minuty dýchat a v hlavě se mi bije úžas, zděšení a jednoznačné přesvědčení, že tam mě nikdy nikdo nedostane. O deset minut později, poté co vyfotím Petra a jdu se opatrně podívat aspoň na začátek skály, se najednou ocitám na její úplné špičce a „vesele“ na ní pózuju. Dost mě z toho mrazí.
Zážitek z Trolltungy je poněkud „vzdušný“
Na úzkém místě mezi skalkami, ze všech stran obklopeni bažinami, postavíme stan a jen, co zalezeme dovnitř zase začne pršet. Je to tu super! 
Den třetí – fronta a exhibicionismus
Na ráno mám sérii hned tří budíků po půl hodinách od půl šesté. Pokud by vykouklo sluníčko, mohl by být východ slunce na Trolltunze nezapomenutelný. Po včerejšku jsme dost zničení, a tak když zazvoní první, požádám Petra, aby se podíval, jak je venku. „Zataženo…“ a tak spím dál. Při druhém zazvonění se zeptám stejně. „Zataženo…“ Je to jak z pohádky Lotrando a Zubejda. „A díváš se pořádně?“ „Dívám…“
Kolem poledne se tvoří asi hodinová fronta na fotku
V devět nás probudí sluneční paprsky, které způsobují v našem novém bílém stanu téměř explozi světla. Na skálu se stojí dlouhatánská fronta a nám je jasné, že tentokrát jsme něco propásli. Mezi uchazeči o fotku se najdou různí dobrodruzi. Někteří si sedají na úplný okraj skály s nohama dolů, jiní vyskakují do výšky a jeden mladík napochoduje na skálu úplně nahý, jen s batohem na zádech. Že když už tam jednou je, musí to být velký okamžik. Rázem začnou cvakat desítky fotoaparátů, ozve se potlesk a chichotání. Úplný poprask způsobí až ve chvíli, kdy roztáhne všechny končetiny a jak ho Pánbůh stvořil vyskočí do vzduchu čelem k obecenstvu.
Lidé chodí na Trolltungu s nejrůznějšími úmysly…
Jen pár metrů za velkou skálou, na kterou se aktuálně stojí asi půlhodinová fronta, leží menší výčnělek do prostoru, a tam není nikdo. Tady můžeme řádit s foťákem, jak dlouho chceme a dost nás to baví. Jelikož tohle je jen „Malá Tunga“, odvážím se dělat věci, které bych vedle rozhodně nedělala, a to mnohem blíž úplně stejně hluboké propasti jako na té „Velké Tunze“. Psychologie musí být zajímavá věda.
Jen o pár metrů dál ční do prostoru menší skalka, té si ale nikdo nevšímá
Kolem poledne sbalíme fidlátka a vyrazíme směr národní park Hardangervidda. Cesta nás vede po skalách, kolem vodopádů, odhaluje výhledy široko daleko a občas nás taky zuje a namočí do ledové vody až po kolena. K chatě Tyssevasbu přicházíme kolem páté. Ještě než stihneme vstoupit dovnitř, odchytí nás správce chaty a ptá se, jestli tam chceme spát. Když řekneme, že ne, informuje nás, že si uvnitř můžeme jen uvařit a že „day use“ stojí 90 NOK za osobu (tj. by nás vaření vlastního jídla uvnitř vyšlo na 500 Kč). Chceme jen nakouknout dovnitř. Co uvidíme, nás hodně překvapí. V kuchyni je teplo a hraje tam rádio. Připadám si, jako kdybych vstoupila do soukromého norského obýváku. Na stole ubrus a svíčky, knihovna plná knih a deskových her, kuchyň vybavená možná líp než u nás doma.  
Obývák v horské chatě Tyssevasbu
Krátká přestávka v suchu a teple nám udělá dobře a pak pokračujeme zase do zimy a vlhka až na hranici národního parku, kde si postavíme stan hned pod sněhovými pláněmi.
Den čtvrtý – paradox počasí
Cesta nás vede surreálně zasněnou krajinou krčící se pod ocelově šedou oblohou. Neprší. Překonáváme mnoho hřebenů a sedel a z jednoho z nich se objeví výhled na Hårteigen, nejvyšší horu Hardangerviddy. Strmé žulové stěny trčí kolmo k nebi, vrcholek se odmítavě schovává v mraku. Vypadá monumentálně. Jako by sahal až do nekonečna. Na tuhle horu moc chci a chci tam ještě dnes. 
Hårteigen, hora, na kterou chci a nejlépe ještě dnes
Kolem půl šesté stavíme stan pod Hårteigenem, nedaleko jediné výstupové cesty. Rovné travnaté místo s výhledem blízko potůčku se zdá být naprosto ideální. Dnes ani chvíli nepršelo a teď to dokonce vypadá, že se počasí ještě zlepšuje. V okamžiku, kdy jsme sbalení a připravení k pokusu o vrchol, začne pršet. Tohle nemá smysl. Zalezeme do stanu a hrajeme cestovní verzi hry Nuggets, kterou jsem přesně pro tyhle situace vyrobila před odjezdem.
Den pátý – nejkrásnější hora v národním parku
Ráno se probudíme pod sytě azurovou oblohou táhnoucí se od obzoru k obzoru. Včerejší déšť byl snad vzkaz shůry. „Nespěchej, počkej si…“ 
Petr neváhá pro dobrou fotku sejít až k jezeru. Po snídani se vydáme na vrchol
Hned po snídani se kamenitou strání škrábeme vzhůru do strmého kuloáru. Zpod ledové krusty se zvedají fixní lana. Jedno je poměrně nové, ale ta ostatní budí spíš hrůzu než pocit bezpečí. Lezecký kousek po fixech měří asi 20 metrů, následuje vzdušná římsa a poměrně příjemná ferrata, cesta zajištěná ocelovým lanem. Vrcholek je rozlehlý a členitý. Na každém pahorku stojí kamenný mužík a v nejvyšším bodě vysoká mohyla. Nacházíme se jen o pár metrů výš než na Sněžce, ale připadáme si jako na vrcholu světa.
Výhled z vrcholu je nejsladší odměnou za námahu a překonání strachu
Po výborném obědě a dokonalé siestě na karimatce rozložené pod norským sluncem vyrážíme na další cestu. Ledovec Hardangerjøkulen, cíl celého našeho putování, se bělá na obzoru před námi.