24.8.14

Přežila sama mezi medvědy!

Kateřina K. (28 let) se vypravila SAMA do srdce kalifornské divočiny, známé hojným výskytem medvěda černého i medvěda hnědého, zvaného též "zabiják"! Odhodlání, hnané pošetilou touhou vystoupit na vrchol Mount Whitney (4421 m n.m.), nejvyšší horu USA mimo Aljašku. Vydala se tím všanc nekonečným hejnům krev sajících komárů, jedovatým hadům, stromům padajícím ve větru jako zápalky, čtyřicetistupňovým vedrům a riziku sežrání medvědem zaživa.
Jednou si můžu dovolit úvod jako v Blesku, no ne? =)
Vyřízení permitu na šestidenní trek je otázkou půlhodinky a patnácti dolarů. Dalších deset zaplatím za dobrou mapu. Sbaleno mám skoro hned, jen mě překvapí množství věcí, které shledám zbytečnými a nechám v autě. Zato poberu co nejvíc jídla a snažím se připravit si co nejpestřejší stravu. Můj batoh váží 18 kg. 8 kg věci, 8 kg jídlo a 2 kg voda. Naštěstí bude každý den o kilo lehčí. Je čtvrtek 26.6. 10:30, když mě Petr odveze na parkoviště u skály Moro Rock a já můžu vyrazit do divočiny.
Moje první emoce je nadšení. Sluníčko svítí, ptáci zpívají, kolem cestičky se pasou jeleni a medvědi, a sytě červenohnědé sekvoje se zvedají do závratné výše. Cítím se nekonečně svobodná. Pěšina vede dlouho po úbočí svahu s krásnými rozhledy do kraje. Není vůbec značená, jen na rozcestích jsou ukazatele. Všechny vzdálenosti v mapě jsou v mílích, takže mám zpočátku problém určit, jak rychle jdu a kde už asi jsem. Pak začnu počítat potoky. Před první medvědí bednou bych jich měla překročit osm.
Teď bych měla vysvětlit, co je to medvědí bedna. Medvědi obecně na lidi kašlou a nemají potřebu je lovit. Celý den si chodí po louce a žerou trávu. Voní jim ale lidské jídlo. Jakmile medvěd jednou ochutná lidské jídlo, chce další a stane se agresivním a nebezpečným pro člověka. Pak musí být zastřelen nebo převezen do nějaké zoo. Je tedy v zájmu lidí i medvědů lidské jídlo důkladně střežit.
Jsou tři způsoby, jak v divočině zabezpečit své jídlo: nosit s sebou těžký plastový kontejner, skladovat jídlo ve velké kovové bedně, které jsou roztroušené na některých místech v parku anebo věšet jídlo na strom, 15 metrů nad zemí, 4 metry od kmene. Těžkou pikslu s sebou nosit nechci a lozit po stromech taky ne, proto jsem odkázaná na táboření u protimedvědích beden (anglicky "bear box" nebo "food locker"). Jejich polohu mi rangerka při žádosti o permit zakreslila do mapy. Na mé trase je jich celkem 11, můžu si vybírat.
Cestou dnes potkám asi deset lidí, a to ještě netuším, že jich bude každý den méně a méně... Nejvíc husté jsou tří babky skautky, kterým je dohromady asi 200 let a štrádují si to proti mně natěžko. O půl šesté dojdu k medvědí bedně, u které mám v plánu zakempovat. Nikdo jiný tu není, jen uvnitř bedny najdu vzkaz: "Letos tu bylo viděno mnoho medvědů. Nikdy nenechávejte žádné jídlo bez dozoru, dokonce ani na několik vteřin ne! Pokud uvidíte, že se k vašemu stanovišti blíží medvěd, prosím, křičte a házejte tím směrem kameny a větve." Popadnu batoh a rozhodnu se ještě popojít. U potoka v Buck kaňonu je další medvědí bedna, je to tu mnohem hezčí a stojí tu už DVA stany, hurá. Uvařím si večeři, všechno své jídlo schovám do medvědí bedny a jdu spát. Díky dnešnímu vydatnému pohybu na čerstvém vzduchu vydržím spát v kuse krásných 12 hodin.
Druhý den je náročný. Musím přelézt hřeben Great Western Divide a vystoupit do sedla Kaweah Gap ve výšce 3261 m n.m. Dám si celkem 22 km s převýšením 1300 m a 17 kg na zádech. Cestou potkávám mnoho veverek, svišťů, chipmunků a ještěrek. Slunce vydatně praží, pěšina klikatě stoupá od potoka Lone Pine a poskytuje úžasné výhledy na skály a vodopády kolem. Sedím ve stínu pod stromem a dávám si malou přestávku, když jde kolem kluk, Nathan, profesí realitní agent. Dáme se do řeči. Je původem z Aljašky a do Kalifornie se přestěhoval kvůli studiu. Už toho tu prý prochodil hodně, ale tohle je podle jeho slov ten nejlepší trek v celé Kalifornii. Tak super, mám se na co těšit.
Oběd si dám u nádherného jezera Hamilton a po něm mě čeká ještě slušné stoupání do sedla. Odhaduji ho na 3 hodiny a jdu 3,5. Poprvé mám co do činění s "americkými serpentinami", ale o nich ještě bude řeč. Po šesté večer jsem v sedle a za další hodinu a půl už zabírám poslední volný plácek na stan u potoka Big Arroyo. Je tu extrémní množství komárů a sousedi z vedlejších stanů mají přes hlavy moskytiéry. Já praktikuji Jirkovo "vaření ve velkých kruzích", viz. Zase v trapu, a večeři si jdu sníst do stanu.
Třetí den trpím. Ptáte se, jak můžu trpět, když jsem na nejkrásnějším kalifornském treku, na nebi azuro a divočina kolem? Především za to může můj batoh. Nesedí na zádech tak, jak by měl, a bederák nedrží vůbec. Mé nohy mají v silných ponožkách pocit, že každou chvíli shoří. Všude kolem létají oškliví hmyzáci a snaží se ze mě vysát i poslední kapku krve. A jako bonus je ukrutné vedro. Dnes mám v plánu 23 km, nejdřív trochu do kopce a pak něco přes 1000 výškových metrů dolů.
Před polednem se vyškrábu na velkou plošinu, kde to vypadá jako ráj pro medvědy. Obrovské louky se svěže zelenou trávou, potůčky s čistou vodou a dvakrát za den i nějaký ten osamocený turista... =) A nad tím se tyčí Mt. Kaweah do výše 4208 m. Za půl míle přijdu na rozcestí, kde si můžu vybrat, jestli delší cestou kolem jezera nebo kratší cestou přímo. Volím jednoznačně tu delší, ale pěšina je málo zřetelná a dá mi velkou práci ji hledat. Těším se, jak se u jezera rozvalím na karimatku a dám si pauzu. Dost fouká, stromy ve větru zlověstně vržou a vypadají, jako by se chystaly každou chvíli spadnout. Jezero samo o sobě je nádherné.
Cílem dnešního putování jsou horké prameny Kern Hot Springs. Dorazím k večeru a udělá mi radost, že už tu kempuje skupinka čtyř kluků. Komáři jsou natolik dotěrní, že si navzdory všem bezpečnostním doporučením ("nevař ve stanu, ať vůně jídla nepřiláká medvěda") uvařím ve stanu. I v noci je horko, 26 °C, ale koupání nechám až na ráno.
Je neděle a já potřebuji oddech. Když otevřu oko a vystrčím hlavu ze stanu, je už 10 hodin a v kempu jsem sama. Dopoledne strávím koupáním v řece a v horkém prameni. Po obědě vyrazím do dalšího kempu, 12 km proti proudu potoka. Dorazím v 5 a nikdo tu není. Dojde mi, že jsem dnes neviděla jediného člověka. To mám dnes spát mezi medvědy sama?! Postavím stan, uvařím si večeři a čekám. Jediný, kdo dorazí, je ještěrka, která se mi prochází po střeše stanu. Vyměním si baterky v čelovce a do půl dvanácté svítím. Pak už jsem tak unavená, že tvrdě usnu.
Ráno se probudím nesežraná, jupí. Po snídani vyrazím dál. Je teprve ráno, ale teploměr na sluníčku už ukazuje 40 °C. Beru za vděk každým potokem, abych se v něm trochu zchladila. Po poledni se napojím na stezku Johna Muira, dálkovou trasu, která začíná v Yosemitech, vede přes tři národní parky a po zhruba 350 km končí na vrcholu Mount Whitney. Není to ale hlavní dálková trasa v okolí. Tou je Pacific Crest Trail. Začíná na jihu na hranici s Mexikem a končí na severu, na hranici s Kanadou. Je dlouhá 4286 km a obvykle se chodí šest měsíců. Potkám několik lidí, kteří ji jdou. Všichni vypadají šťastně a nadšeně. Prožívají své velké dobrodružství. Tak trochu jim to závidím =).
K poslednímu kempu v Crabtree dorazím současně s bouřkou. Stan mám postavený v cuku letu, a tak mi déšť bubnující na střechu ani v nejmenším nevadí. Aspoň se trochu ochladí vzduch a na závěrečný výstup snad budu mít rozumnější počasí.
Dnes je můj poslední den na treku a bude dlouhý. Mám před sebou 30 kilometrů, 1400 m nahoru a přes 2000 m dolů. Vstávám proto už o půl šesté. Pěšina vede kolem dvou krásných jezer, z nichž druhé se jmenuje Guitar Lake ("Kytarové"). Shora budu mít možnost obdivovat, že má opravdu působivý tvar kytary. Kolem deváté už stojím pod kopcem a umím si představit přímou pěšinu, stoupající až na vrchol. Bohužel žádná taková není. Cestička se stáčí na jih, a pak se čtyři míle dlouhými "americkými serpentinami" vrací zpátky na sever. Do sedla to trvá skoro tři hodiny, a to vůbec nezastavuji. Když vidím dvacet metrů pod sebou pěšinu, po které jsem šla před chvílí, uvědomím si, že jsem za celých šest dní nemusela šplhnout pořádný kopec. Všude jsou ty hloupé serpentiny! Americká serpentina je dlouhá, plochá a otravná serpentina, která vám připadá úplně zbytečná, protože si snadno představíte cestu napřímo. Fakticky má takový sklon, že by po ní v pohodě mohl jet vozíčkář! Velmi dobře to vystihuje americkou povahu. Ale historky o tom, jak si Američani jezdí po kempu autem čistit zuby, ještě přijdou.
Sluníčko svítí, na nebi ani mráček, ale zřejmě díky včerejší bouřce není už takové vedro. Taky jsem o 2000 m výš, než včera ráno. Cestou se mi moc líbí nouzový bivak přilepený na skálu jako orlí hnízdo s úžasným výhledem. V sedle jsem v poledne, zahodím batoh k ostatním odloženým batohům a začnu stoupat na vrchol. Včera tu prý řadila velká bouřka a sněhová vánice. Stopy čerstvého sněhu už nevidím, ale zbytky starého sněhu ze zimy ještě leží kolem cesty. Směrem na východ jsou kolmé srázy prudce dolů.
Je skoro čtvrt na dvě, když stojím na vrcholu. Není tu žádný vrcholový kříž, kamenná mohyla nebo pyramida. Na vrcholu nejvyšší hory "Lower 48" stojí chajda. Výhled je rozhodně super, na všechny strany. Sednout si na okraj strmého srázu, který končí o mnoho set metrů níže, působí až závratně. Pod horou jsou ze všech stran sytě modrozelená jezera. Na západ mám výhled na skalnaté hřebeny hor, a na východ do pouště a na městečko Lone Pine. Vrchol rozhodně není přelidněný, ale prázdný taky ne. Dám se do řeči s jednou skupinkou. Dva kluci, Bryan a David, a Japonec, který to chtěl už dávno vzdát a oni mu pomohli dostat se až na vrchol. Jsou nadšení, Mount Whitney je jejich nejvyšší vrchol v životě. Vyprávějí mi, že v únoru vyhráli v loterii permit na výstup, že je jich na každý den jen omezené množství a jinak než v loterii půl roku dopředu se permit získat nedá. Umíte si to představit? Muset vyhrát v loterii, abyste mohli vylézt na kopec?!? Uvedu je na správnou míru, když jim prozradím ještě druhý způsob. Je možné, tak jako jsem to udělala já, začít na druhé straně parku, dát si 80 mil dlouhý trek a na jeho konci vylézt na Monut Whitney. Permit jsem dostala na počkání.
Na vrcholu se zdržím dlouho, užívám si pocit, konečně zase stát na něčem nejvyšším. Cestou zpátky do sedla kluky předběhnu a v sedle si dám zaslouženou svačinu. Pozoruji přitom sviště, který se pomalu plíží ke skupině batohů. Jde obezřetně, ale mě nevidí. Ještě jednou se rozhlédne, a pak začne okusovat u jednoho z batohů bederní pás! Nejdřív si ho vyfotím, pak ho hlasitým plašením odeženu. Když se začnu zvedat k odchodu, zjistím, že mám úplně okousanou karimatku! Bohužel pro sviště to vzal i s igelitem, tak mu bude dneska asi pěkně špatně.
Doženou mě kluci, Bryan se trhne od bratra, stále doprovázejícího pomalého Japonce, a vydá se se mnou svižným krokem dolů. Dáme se do řeči a cesta začne rychle utíkat. Z téhle strany jsou serpentiny kratší, točité a je jich neuvěřitelných 99, než sklesáme dolů na parkoviště Whitney Portal. Trvá nám to 4,5 hodiny. Dole jsme už za šera, kolem půl deváté. Uvařím těstoviny a společně s Bryanem čekám na jeho bratra. Svezou mě do Lone Pine a druhý den i do města Bishop. Tam je úžasná prodejní výstava fotografií hor a přírody celého světa. Některé fotky mě naprosto okouzlí. Na Petra, kluky a babičku čekám v městském parku až do odpoledne. Když přijedou, jdeme na oběd a já si první pořádné jídlo po týdnu rozhodně užiju.

3 komentáře:

  1. Tedy klobouk dolů - krásné dobrodružství s dobrým koncem a nádhernými fotkami!

    OdpovědětSmazat
  2. Anonymní25/8/14 12:47

    Katko, citim se ted po precteni jako desny srab... Kazdopadne mas nadherne fotky i strhujici uvod. Jestli se do CR jeste vubec budes chtit vratit, tak to jdi Blesku ukazat - urcite bys timto zpusobem zvysila povedomi o turistice i mezi dalsimi skupinami obyvatelstva :-) Mej se krasne a at ti to porad takhle slape. Blanka

    OdpovědětSmazat
  3. Se svištěma jsme teda měli opačnej problém - pořád před náma utíkali vůbec se nenechali pohladit! Doteď mě mrzí, že jsem tam měl kdysi jenom 4 dny!

    OdpovědětSmazat