26.8.15

Není Hong Kong jako Čína

Betonové moře. Hluk, smog, koktejl řádu a chaosu. Vlídnost schovaná za slupkou odtažitosti a lhostejnosti. Dávné památky, kultura a bohatá historie. Supermoderní svět, dozor a kontroly na každém kroku. Je řeč o Hong Kongu, Číně nebo obou zároveň?
Naše návštěva Hong Kongu, zvláštního správního území Čínské lidové republiky, ani Číny není dostatečně dlouhá ani reprezentativní. Mezipřistání v Hong Kongu trvá jen 22 hodin a v Číně, čtvrté největší zemi světa, strávíme pouhopouhých šest dní. Prohlédneme si Peking, projdeme se po Velké čínské zdi a po zemi dojedeme až na hranici s Mongolskem. I tak ale stihneme navnímat atmosféru kousku nejlidnatější země světa a její autonomní državy.

Bouře nad Hong Kongem
Let z Hanoje do Hong Kongu probíhá poměrně dramaticky. Hned po vzlétnutí nás kapitán upozorní, že budeme po celou dobu letu prolétat bouří a z toho důvodu, že nebude palubní posádka roznášet večeři. Zapadající slunce ozařuje husté bouřkové mraky, letadlem čas od času zakvedlá turbulence a oblohu rozčísne blesk. Kvůli bouřce nám není povoleno přistání a nad letištěm se tvoří dlouhá přistávací fronta. Hodinu tedy kroužíme nad městem, blesky šlehají za oknem a žaludek se lehce svírá… 
Nocleh máme domluvený u Lea, geologa ze Skotska, který v Hong Kongu už několik let žije a pracuje. Ubytování v hotelu by nám udělalo trochu díru do rozpočtu. Škoda, že už nestihneme fotografickou procházku. Noční panorama Hong Kongu vypadá daleko lépe než za světla. Centrum města se rozkládá na poloostrově Kowloon a Hongkongském ostrově. K městu dále náleží Nová Teritoria a zhruba 234 ostrůvků ležících v Jihočínském moři.
Město zastihneme, až když se probouzí do nového hektického dne. Prodavačka v pekárně balí koláče a koblihy zákazníkům jako na běžícím pásu, lidé spěchají do metra a do práce. Ulicemi jezdí oproti Vietnamu více aut, méně motorek a taky se tu řídí vlevo. Velké moderní město s sebou nese i nepřeberné množství zákazů. Pobaví nás zejména cedule, která hlásá: „Zákaz sušení prádla na veřejných místech. Nelegálně pověšené prádlo bude odstraněno.“ Zajdeme do několika nablýskaných obchoďáků, zlákáni mýtem o levné elektronice v Hong Kongu. Ukáže se býti falešným, ceny nejsou nižší než u nás, některé žhavé novinky jsou dokonce dražší.

Umělou džunglí
V centru leží několik nevynechatelných turistických atrakcí. Chodník slávy asijských umělců, z nichž známe jen Bruce Lee, trajekt mezi Kowloonem a ostrovem Hong Kong a promenáda na obou stranách průlivu, ze které lze pozorovat panorama mrakodrapů. Trajekt má dvě patra, do každého se vchází úplně jinou vstupní branou. Jízdenky druhou třídou na dolní palubě stojí 2 hongkongské dolary (HKD), my si dopřejeme jízdenku první třídou na horní palubě s výhledem za 2,5 HKD (což je asi 8 korun). Doba jízdy je jen několik málo minut. Nejvyšším mrakodrapem města je budova ICC světového obchodního centra. Osmá nejvyšší budova světa měří 484 m, má 108 pater a převyšuje i některé vyhlídkové kopce na protější straně zálivu.
Trojici zásadních hongkongský zážitků (už jsme viděli mrakodrapy a projeli se trajektem) zakončuje vyhlídka z kopce Victoria Peak, familiárně nazývaného jen The Peak, Vrcholek. Vede na něj červená lanovka, dá se na něj vyjít pěšky nebo vyjet autobusem. Ten je čtyřikrát levnější než lanová dráha a oněch 45 minut, které trvá vyvézt se až na vrchol, jsou nezapomenutelnou vyhlídkovou jízdou. Překvapí nás (ale neměla by) konečná autobusu, která se nachází v suterénu obchodního domu. Když už na kopec, tak jedině do obchoďáku! V informacích schovaných ve vyřazené lanovkové kabině dostaneme několik map s popisem procházek kolem kopce a pěšinami vedoucími zpátky dolů. Vyhlídková túra vede po betonovém chodníčku vybudovaném uprostřed džungle, která vypadá jako původní. Zdání ovšem klame. Od chodníku nahoru se zvedají betonové svahy, každý má své registrační číslo a po sto, dvě stě metrech vedou do svahů prudké schůdky opatřené nápisem „Zákaz vstupu, určeno pouze pro údržbu svahů“. Zelenou džunglí létají motýli, letité fíkovníky spouštějí k zemi své vzdušné kořeny, u chodníku stojí specializované psí latríny a vyvěšená petice proti výstavbě nových hotelů na Peaku vyzývá k podpisu. 
Čas od času se otevře působivý výhled na město. Betonové moře. Domy, paneláky a mrakodrapy nalepené jeden na druhý, bez konce. A za průlivem jeden z nejdůležitějších světových přístavů. V parku je poměrně živo. Lidé posedávají na lavičkách, běhají, procházejí se nebo si čtou ve stínu stromů. Na opuštěné prostřední stanici lanovky se fotí mladí svatebčané. 

První kontakt s Čínou
Na letišti v Pekingu přistaneme krátce před půlnocí. Celní procedury proběhnou bez problémů, jen do města musíme jet taxíkem, protože metro už nejezdí. Pobyt v Pekingu máme přes couchsurfing domluvený u Franze, kluka z Mnichova, který je v Číně na tři roky jako testovací řidič pro BMW. Ještě, že nám poslal adresu svého bydliště napsanou čínskými znaky, jinak bychom se k němu nedostali nikdy. Až později zjistíme, že v Číně, na rozdíl od Hong Kongu, skoro nikdo nemluví anglicky. Teď jen ukážeme řidiči hrst rozsypaného čaje a on nás zaveze k luxusní rezidenci. Silnice z letiště se právě teď v noci opravuje, tvoří se několikakilometrová kolona.  Dvacet kilometrů po dálnici jedeme přes hodinu. Bydlení u Franze je super. Máme k dispozici krásný pokoj v bytě připomínajícím apartmá čtyřhvězdičkového hotelu, jediný rozdíl je, že tady lidé bydlí dlouhodobě. Součástí ubytování je špičkový servis včetně úklidu.
První věc, kterou zjistíme o Číně, je, že tu vládne přísná cenzura. Google je nepřítel a všechny jeho produkty jsou blokovány. Nejen vyhledávač, ale také emailový klient, mapy, překladač a dokonce i náš blog, protože běží na googlím bloggeru. Franz nám dá k dispozici svůj notebook, kterým se dá připojit k internetu přes VPN, takže zažíváme luxus, jaký normální obyvatelé nemají – informace o zemi si můžeme najít na Googlu. Franz nám vypráví děsivé historky o životě v Číně. Lidí je mnoho, poptávka po jídle a pitné vodě je vysoká a na kvalitu se nijak nehledí. Voda z vodovodu prý obsahuje nebezpečné těžké kovy a rozhodně ji nemáme pít ani převařenou. Hnojiva, hormony a jiné chemikálie používané v zemědělské produkci fakticky nepodléhají kontrole, hlavně, když je jídla dost, a na měření kvality ovzduší má Franz speciální přístroj, který neustále používá. Peking je prý uzavřená bublina smogu, ze které nelze uniknout, protože obvykle sahá až 700 km za hranice města. 
První nesmělá návštěva dvacetimilionového města má za cíl koupit plynovou bombu a potraviny v supermarketu. Sehnat plynovou bombu v Pekingu je na rozdíl od celé Jihovýchodní Asie překvapivě jednoduché. Bohužel nám není k ničemu. Tedy je to ten správný typ a také je velice levná, nesmí se s ní ale do metra a prý ani do vlaku. V každé stanici metra v Pekingu je scanner zavazadel jako na letišti a cestující musí projít bezpečnostním rámem. Dovézt plyn do hotelu by tudíž znamenalo značnou komplikaci a odvézt si ho s sebou do Mongolska je prý téměř nerealizovatelné. 
Ani s druhým záměrem neuspějeme. Stojíme u stanice metra Dongzhimen a snažíme se doptat, kde je nejbližší supermarket. V jakékoli jiné zemi bychom si tuto informaci našli pomocí Open Street offline map, ale takové mapy pro Čínu neexistují, nebo bychom si to jednoduše vygooglili, nebo bychom se zeptali kolemjdoucích. To je teď naše jediná možnost. Kolem proudí davy lidí a já se jich ptám, kde je nejbližší supermarket. Někteří vůbec nerozumí anglicky, jiní nechápou, o co mi jde, a když už někdo anglicky umí, zase netuší, kde je supermarket. Asi polovina oslovených mě ignoruje úplně. Po půlhodině nám nezbyde než rezignovat a vrátit se zpátky do rezidence. Na recepci nám řeknou, že supermarket byl hned za rohem.

Zakázané město a pekingská kachna
Dvě věci, které musíte udělat v Pekingu. Cesta do Zakázaného města vede přes Náměstí nebeského klidu, největší náměstí na světě, kde v mauzoleu tiše odpočívá velký Mao. Na bráně Nebeského klidu, vchodu do Zakázaného města, visí jeho obří portrét. Ještě předtím musí návštěvník projít dalším scannerem zavazadel a bezpečnostním rámem. Striktně zakázané jsou jakékoli výroky proti zemi a vládě, a to v jakémkoli jazyce. Vstupenky se prodávají v přepážce označené jako „Palácové muzeum“. V roce 1987 bylo Zakázané město zapsáno na seznam UNESCO jako největší palácový komplex na světě. Podle legendy se tu nachází 9 999 místností. Po pět set let se zde mohl zdržovat jen císař se svým doprovodem, všem ostatním byl vstup pod trestem smrti zapovězen.
V Zakázaném městě strávíme dvě hodiny. Asi to bude znít hrozně, ale připadá mi to jako velká nuda. Skoro všechny paláce, brány a nádvoří mají ve jménu něco s klidem, nebem nebo harmonií. Do významných síní je možné nahlédnout, ale nějak mi v nich chybí předmět obdivu. Nachází se tam vždy sestava starého nábytku a nápis v čínských znacích, což ale není typ moudrosti, kterou bychom dokázali docenit. Poměrně zajímavá je výstava historického porcelánu a zábavné jsou malé sošky jakýchsi příšerek v rozích střechy každé budovy. Čím víc příšerek, tím významnější budova. Vůbec nejzajímavější mi připadají velké nádoby na vodu, v dávných dobách vždy plné kvůli hrozbě požáru. V zimě se nádoby přikrývaly, aby voda nezamrzala, a v časech tuhých mrazů se pod nimi dokonce topilo dřevem. Nikde se mi nepodařilo dočíst se, jestli toto opatření nebylo někdy poněkud kontraproduktivní…
Hned za severní branou se zvedá kopec Jingshan, odkud je pěkný výhled na Zakázané město shora, a když má člověk velké štěstí, tak jako jsme měli my a město se nehalí do neproniknutelného smogu, dohlédne až daleko k mrakodrapům a má celé centrum Pekingu jako na dlani. Překvapí nás množství zeleně, parků a stromů všemi směry. 
Na kachnu se vypravíme do doporučené restaurace, která se dokonce jmenuje „Peking Duck“. Všechna jídla mají za rozumnou cenu, jen ta kachna, kterou si tu dávají všichni, stojí v přepočtu asi 500 korun. Maso s křupavou kůží se podává s tenkými plackami z těsta, zeleninou nakrájenou na proužky a omáčkou. Všechny ingredience se naskládají na placku, zabalí jako jarní závitek a namáčí do omáčky. Chutě se zajímavě mísí, způsob podávání je originální a celkově to vůbec není špatné.

Maraton na Zdi
Franz nám nabídne svezení k Velké čínské zdi ve svém pracovním BMW. Jede fandit kamarádovi, který tu poběží maraton. Franz plně využívá všech předností svého bouráku, předjíždí celou kolonu aut odstavným pruhem rychlostí 110 km/h a ještě nadává na Číňany, že to jsou příšerní řidiči. Venku z Pekingu jsme dřív, než na prvním semaforu naskočí zelená. Ani dnes se město a okolí neutápí ve smogu, takže můžeme pozorovat krajinu. Franz komentuje hlavně města duchů, která stojí nebo právě vznikají uprostřed polí. Obrovské nové moderní domy, leč zející prázdnotou. Chudí lidé si je dovolit nemůžou a bohatí si je pořizují jen pro investiční účely. Pronajímat je nechtějí. Vnitřní vybavení je prý nekvalitní a během jediného roku by se opotřebovalo tak, že by byt byl už dále neobyvatelný.
Velká čínská zeď byla kdysi v historii dlouhá zhruba 8 800 km – 21 100 km. Západní archeologové se v tomto ohledu nedokáží shodnout s těmi čínskými. Navštívit ji je možné na mnoha místech. Např. nově zrekonstruovanou část Jinshaling, nebo Badaling, která leží blízko Pekingu, a tak tam bývají davy turistů. Mutianyu patří mezi nejlépe dochované části, Jiankou je zatím neopravená, ponechaná v původním stavu, a Huanghuacheng klesá k hladině jezera a na druhé straně se zase zvedá do kopců. My se nacházíme v části zvané Huangyaguan. Závodu se účastní víc než tisícovka lidí a převýšení na nejdelší trati činí skoro tisíc metrů. Dálka, do které se Zeď táhne, nás fascinuje. Strmě stoupá a vlní se po hřebenech na první pohled naprosto neschůdných skal. Stavitelé museli být poněkud paranoidní, když stavěli zeď i na tak nepřístupných místech.

Ve spárech převaděčského gangu
Nápad jet z Pekingu do Ulánbátaru autobusem a pak vlakem patří mezi skutečně povedené. Přímý let sice existuje, ale je nejméně třikrát draží. Když dorazíme na prázdné autobusové nádraží, řeknou nám jen, ať se posadíme. Jízdenky dopředu nám nikdo prodat nechce, ale asi po hodině čekání od nás přijde muž vybrat 220 juanů/os. Žádné potvrzení nám na to nedá. Po dvou hodinách čekání přijede už skoro plný autobus a potěší nás, že se jedná o pohodlný lehátkový, jaké známe z Vietnamu, takže nás čeká příjemná noc. Do řeči se s námi dá mongolský obchodník, který všechny své peníze prohrál v kasinu v Macau, a tak domů musí autobusem místo letadlem. Záchody na odpočívadle někde uprostřed cesty k hranicím vyhrají speciální cenu „Nejhorší toalety na světě“, a to s mimořádným předstihem.
Samotný přechod čínsko-mongolských hranic z Erlianu do Zamiin-Uud nelze uskutečnit pěšky. Podle informací z Wikitravel se musíme nechat převézt džípem. Řada deseti aut s korbami čeká na zastávce autobusu, dva z nich jsou okamžitě plné a odjíždějí a o nás se začínají přetahovat ti ostatní. Umějí ale jen čínsky a mongolsky, na angličtinu ani ruštinu se nechytají. Nakonec nás za 40 juanů dovezou k převaděči, který umí trochu rusky. Je ještě brzo a hranice je zavřená. Stojíme u silnice, trochu mrzne, i když sluníčko už vyšlo, a široké skoro prázdné ulice nám připomínají města někde na dálné Sibiři. Každou chvíli k nám někdo přijde nebo přijede, nabízí svezení do Zamiinu, vypráví nám o tom, že chlápek, kterého jsme si vybrali, je špatný člověk nebo se jinak snaží převaděči zkazit jeho kšeft. Jeden z nich nám dokonce poradí, ať jedeme autobusem za dva juany. Celý gang, který se kolem něho motá, si z nás utahuje. Říkají nám, ať s ním nejezdíme, ale zároveň se tváří jako jeho nejlepší kámoši. Jeden z nich přijde se starou pneumatikou, vezme si od převaděče klíčky od džípu, odjede, a když se vrátí, místo nového kola má převaděčův džíp starou pneumatiku a tu novou si týpek nakládá k sobě do kufru.
Se složitými celními procedurami se úspěšně vypořádáme. Převaděči nás nenechají na holičkách jen proto, že tvrdošíjně odmítáme zaplatit dřív, než na vlakovém nádraží v Zamiin-Uud, kam nás nakonec skutečně dovezou. Pokud projíždíte touto hranicí z Mongolska do Číny, uvítá vás hned po příjezdu veliká barevná duha. Vstupujete do země zaslíbené. My ale míříme na druhou stranu.

18.8.15

Stručný průvodce Jihovýchodní Asií

V jihovýchodní Asii jsme strávili pět měsíců a mohu tedy s klidným svědomím říci, že jsme ji procestovali důkladně. S výjimkou Bruneje, Laosu a Filipín jsme navštívili všechny země, které se do tohoto regionu řadí, a nyní vám můžeme prozradit, kam byste se rozhodně měli vydat. Každá země má svá specifika a určité kouzlo. Pokusila jsem se seřadit je podle toho, jak jsme se v dané zemi cítili vítaní a bezpečně a jak moc nám návštěva daného státu dala. Řazení má vzestupnou tendenci, čili ty nejlepší země najdete na konci seznamu!
Učinit tento příspěvek skutečně cestovatelsky přínosným znamená přidat do něj tipy na ubytování a nejlepší jídlo. Chtěla bych poznamenat, že veškeré níže uvedené služby doporučujeme podle naší zkušenosti a nic z toho není placenou reklamou ani za to nedostaneme žádný jiný honorář. 

A ještě jedna drobná poznámka: Je zajímavé, jak levně se dá cestovat v drahých zemích a jak drahé je cestování v levných zemích. Například v Austrálii, což je jedna z nejdražších zemí, které jsme navštívili, lze cestovat v podstatě za nula. Stačí jezdit stopem, spát ve stanu nebo u couchsurferů a vařit si sám. To v Jihovýchodní Asii nejde. Stanovat není kde, couchsurfing moc nefrčí (nebo aspoň nám se v něm nedařilo), jezdit stopem je složitější, leckde naprosto nemožné, a malé plynové bomby se nedají sehnat. A i kdyby, suroviny v obchodech bývají dražší než už uvařené jídlo v restauraci a instantní potravu, jinou než čínské nudle, sehnat nelze. Cestování po levné Jihovýchodní Asii se tak stává dražším než cestování v Austrálii právě z toho důvodu, že člověk v převážné většině případů bydlí v hotelu, jí dvakrát denně v restauraci a přesouvá se hromadnou dopravou nebo ještě dráž taxíkem.

Kambodža
Dá se tu koupit máslo, tvrdý sýr i žitný chleba, stejně jako poctivý bílý jogurt a müsli a mnoho dalších „západních“ výrobků. Možná vám to zní jako naprostá banalita, ale jinde v regionu tyhle potraviny seženete jen těžko a zkuste si žít pět měsíců bez chleba s máslem! Kambodžu byste měli navštívit, pokud chcete vidět Angkor Wat a obrovské kořeny stromů, které prorůstají naskrz zdmi chrámu Ta Prom. Druhý Angkor na světě není.

Ubytování: Na poměry JV Asie spíš dražší. Vzhledem k cenám jídla jsme vyhledávali ubytování se snídaní v ceně, ideálně formou bufetu. Pokoj s větrákem a bez snídaně se dá sehnat od 8 USD, pěkný dvojlůžkový pokoj s klimatizací a snídaní od 20-22 USD. Když se zadaří a člověk hledá důkladně, tak i za 15. Pokud vyrazíte objevovat krásy Angkor Watu, doporučujeme bydlení v rodině. Community Home Stay se dá rezervovat i přes booking.com.

Jídlo: Chutné leč vcelku drahé. Hlavní chod kolem 4-6 USD. Nejvíc si pochutnáme v baru Coco na ostrově Koh Rong. K snídani müsli s jogurtem a devíti druhy čerstvého tropického ovoce, k večeři špízy na grilu nebo zeleninový talíř s křupavou česnekovou bagetou a hromadou salátu se skvělým dresinkem. Umí tu i geniální špagety carbonara a exotické koktejly. Na hlavní promenádě na ostrově stojí stánek s čerstvým ovocem. Stačí ukázat na libovolnou ovocnou kombinaci a za pouhý dolar máte 100% čerstvý tropický džus. Třeba meloun s mangem nebo banán a ananas s maracujou.

Doprava: S dopravou v Kambodži máme jen ty nejhorší zkušenosti. Jízdenky na levné autobusy nám nikdo prodat nechtěl, naslibovali nám první třídu s klimatizací, wifi a studenou vodou zdarma. Realita vypadala úplně jinak. Vždycky přijela stará přehřátá popelnice a cesta trvala výrazně déle, než uváděli. Tvrdé smlouvání je nutností při nákupu jízdenek na autobus, minibus i jízdu tuk-tukem. Všichni se vám budou snažit prodat svou službu výrazně nad cenou.

Singapur
Jedna z verzí budoucnosti. Moderní prostředí, luxusní hotely a mrakodrapy, dlouhé pracovní doby a vysoké mzdy. Město zákazů, kde se nesmí dokonce ani žvýkat na veřejnosti. Pokud vás baví sedět na střeše mrakodrapu a popíjet drinky v blízkosti lidí, kteří utváří svět, leťte do Singapuru. Nechte se okouzlit leskem a bohatstvím, ale připravte se na to, že vás to něco bude stát.

Ubytování: Couchsurfeři v Singapuru jsou obvykle workoholičtí jedináčci žijící s matkou lpějící na úzkostlivé čistotě. Hotely pod 40 USD/noc se shánějí jen obtížně a hostely s cenou 30 USD působí na první pohled nevábně. Díky náhodě jsme měli možnost bydlet u přítele a problémům s ubytováním se vyhnout.

Jídlo: Drahé nebo velmi drahé. Za přijatelnou cenu se dá najíst v čínských tržnicích.

Doprava: Po Singapuru se dá snadno, rychle a relativně levně pohybovat metrem a autobusy. Jednorázová jízdenka stojí pod 2 USD (a to dokonce i z letiště do centra).

Malajsie
Pokud chcete poprvé vyrazit do Asie a ještě navíc bez cestovky a zvládáte základní anglické fráze, navštivte Malajsii. Tato země patří mezi nejpřátelštější k turistům, anglicky umí skoro každý a cestuje se tu velice pohodlně. Můžete tu nahlédnout do muslimských, buddhistických i hinduistických chrámů, ochutnat pikantní asijskou kuchyni, projít se po čajových plantážích a spatřit podivné živočichy a rostliny v džungli i v květináči před hotelem. Pokud hledáte dobrodružství, jeďte na Borneo!

Ubytování: V Malajsii jsme se setkali s velkými rozdíly v úrovni a cenách ubytování. V málo turistických destinacích je možné sehnat ubytování s vlastní koupelnou od 14 UDS (bez snídaně), ve městech od 17 USD. Ceny lepších hotelů se snídaní sahají až někam k 30 USD. Pouze v této zemi jsme se setkali se zálohou na klíč, která činí kolem 5-20 USD, vratná při odjezdu. Mnoho hotelů žehrá na to, že na zaplacenou zálohu zapomenete a i nám se to stalo. Ve velkých městech funguje bez problémů i couchsurfing.

Jídlo: Ostrov Penang patří mezi nejvyhlášenější kulinářská letoviska. V Malajsii vám bude chutnat, pokud mát rádi maso, mořské plody a hodně pikantní jídla. Umějí i indická jídla a nejrůznější druhy placek a chapátí. Petr byl nadšený z kuřete Teriyaki a různých druhů kari v restauraci Kapitan v George Townu na Penangu. Vynikající zákusky a berry crumble (lesní ovoce s drobenkou) ochutnáme v témž městě v kavárně Muntri Mews na ulici Lebuh Muntri.

Doprava: Ideálně vlakem, který protíná celou zemi a spojuje Singapur s Thajskem. Vlaky jsou pohodlné, klimatizované a levné. Autobusová doprava je na slušné úrovni, lepší třídy autobusů mají dokonce jen tři velké pohodlné sedačky v řadě s obrovským prostorem pro nohy. Pro cestování mezi státy JV Asie je Kuala Lumpur ideální vzhledem k častým letům a levným letenkám. Motorku lze snadno půjčit za cenu kolem 8 USD na 24 hodin.

Indonésie
Navštívili jsme jen Bali a Jávu, dva asi nejnudnější ze sedmnácti tisíc indonéských ostrovů (a ani tak jsme se nenudili ani náhodou!). Pokud chcete víc, navštivte domorodce na Papui, vyzkoušejte skvělé potápění na ostrůvcích kolem Sulawesi, plujte za komodskými draky na Komodo, zažijte horkou půdu aktivní sopky na Krakatau a proběhněte se s orangutany po pralese na Sumatře. A pokud vás pořád láká Bali a Jáva, nezapomeňte se projít terasovitými rýžovými políčky kolem Ubudu a vylézt do sirného dolu v kráteru sopky Kawah Ijen.

Ubytování: Obvykle příjemné, čisté a komfortní s velmi dobrým poměrem cena/výkon. Dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou, klimatizací, wifi a snídaní od 13 UDS. Vyplatí se najít si výhodnou nabídku na booking.com nebo jiném podobném serveru a rezervovat přes něj, klidně i v den příjezdu.  Nejvíc se nám líbilo ubytování v soukromí Sakha House v Ubudu a v luxusním hotelu Renggenis v Yogyakartě (obojí 13 USD/noc). Couchsurfing dobře funguje ve městech jako Denpasar nebo Jakarta.

Jídlo: Nejběžnější je smažená rýže, smažené nudle se zeleninou, žlutá kari polévka s kuřetem nebo masové koule. V zastrčených podnicích se dá najíst opravdu levně, asi nejnižší částku během naší cesty jsme platili v okrajové čtvrti městě Banyuwangi. Večeře pro dva včetně pití nás vyšla na 42 korun. Úplně nejvíc jsme si pochutnali v luxusní restauraci Café Lotus v Ubudu. Losos se žampionovou salsou je fenomenální, stejně tak čokoládový tartalet, ovocný džus je tak poctivý, že v něm stojí brčko a při večeři můžeme navíc pozorovat taneční představení Ramayana Balet v leknínové zahradě na pozadí hinduistického chrámu. Cena takové tříchodové večeře pro dva se ale vyšplhá téměř na tisíc korun.

Doprava: Trajekt mezi Jávou a Bali stojí 16 korun, což dobře dokumentuje úroveň cen v Indonésii. Na Bali téměř neexistuje autobusová doprava, místní mají motorky a turisti musí drahým taxíkem. Je nutné předem trvat na použití taxametru, nebo ani nenastupovat, v opačném případě si dokážou říct o naprosto nehorázné částky. Půjčení motorky naproti tomu přijde na zhruba 6 USD/den. Autobusová doprava na Jávě funguje, v autobusech se ale běžně kouří a není nic divného, když 75 km mezi městy jedete 2,5 hodiny. Konceptu stopování Indonésané nerozumí. Zastaví sice každou chvíli někdo, ale drtivá většina chce za svezení obrovský balík peněz. V Jakartě i leckde jinde funguje koncept mototaxi. Řidiči motorek v reflexních vestách jako rychlé taxi pro jednu osobu.

Thajsko
Neoblíbenější tropická dovolenková destinace na světě nezískala tento titul bezdůvodně. Jediné, co vám bude bránit v tom, abyste se cítili jako v nejkrásnějším snu o bílých plážích, vysokých palmách, skalnatých zátokách, opuštěných ostrůvcích a rybkách všech barev a tvarů, jsou právě ty davy turistů, kteří by chtěli to samé. Nicméně i turistům se dá utéct, když se člověk snaží. Věřte nebo ne, oni si nevybírají nejkrásnější místa, ale ta nejdostupnější! Takže neváhejte vážit delší cestu pro kousek samoty a pak už jen vychutnávejte…ráj.

Ubytování: Ceny v Thajsku jsou podobně vysoké jako v Česku, ale hodnota thajského bathu je jen asi 0,7 Kč. Rozumné ubytování se dá sehnat od 10 USD, problém jsme měli jen v Bangkoku, kde jsme nejlepším poměrem cena/výkon shledali luxusní Bangkok City Suite hotel za 26 USD se skvělou snídaní. Couchsurfing v Thajsku se nám ani přes enormní snahu nepodařil. Na ostrově Koh Rok leží kemp, kde se mezi stany procházejí dvoumetroví varani a na ostrovně Phi Phi, kde nám každý říkal, že nelze sehnat plácek na stan, se dá příjemně a levně stanovat nad pláží Long Beach za barem Monkey. Dokonalý výhled na moře, wifi a sprcha v ceně.

Jídlo: Thajské jídlo je skvělé. Zdravé a chutné. Umí jak pálivá, tak nepálivá jídla. Petr si oblíbit kari a ananas plněný rizotem, mně nejvíc chutná „stir fry“, míchaná zelenina s ústřicovou omáčkou, někdy s houbami, kuřecím nebo vepřovým masem. Nejvíc nám chutnalo v restauraci Phi Phi Hill nad už zmiňovanou pláži Long beach. Fantastická chuť, nízké ceny v porovnání se zbytkem ostrova a velké porce. Asi proto jsme tam každý den potkávali tolik Čechů.

Doprava: Mezi ostrůvky na jihu jedině na lodích. Každý den se mezi nimi přemísťují tisíce lidí, takže logistiku mají dokonale zvládnutou. Při nákupu jízdenek se vyplatí smlouvat. Při pozemních přesunech na velkou vzdálenost dobře poslouží noční autobusy, využít se dají vlaky i letecká doprava. Například autobus mezi Phuketem a Bangkokem stojí kolem 600 korun a jede 12 hodin. Letecky je to dvakrát dražší a čtyřikrát rychlejší.

Myanmar
Chcete se cítit jako lord v koloniálních dobách počátku minulého století? Myanmar vyžaduje zkušenějšího cestovatele, ale dá vám zažít pocit jako nikde jinde na světě. Hotelový personál vstane a zlehka se ukloní, když projdete kolem, a v restauraci vás bude obletovat několik číšníků s noblesou Jana Dítěte v Obsluhoval jsem anglického krále. Ale nebojte se, nezruinuje vás to. Pokoj v takovém hotelu vás vyjde na dvacet dolarů a skvělá večeře pro dva na osm až patnáct. A všude na vás budou vesele mávat děti a lidé se budou usmívat bez toho, aby po vás chtěli peníze. Ještě přidejte několik milionů Buddhů a zlatých pagod a pochopíte, proč se nám v Myanmaru líbilo tak moc.

Ubytování: Couchsurfing je zákonem zakázaný a ubytovávat cizince nesmějí ani hotely bez speciální certifikace. Když jsme se jednou snažili ubytovat v hostelu pro místní, s děsem v očích nás posílali pryč. Ubytování pro cizince je zhruba dvojnásobně dražší, než když jste místní. Ceny pokojů se pohybují mezi 20-30 USD na noc, a to pokoje všech úrovní. Je tedy velmi výhodné plánovat a rezervovat ubytování dopředu, protože v předstihu se dá sehnat luxusní hotelový pokoj s klimatizací a bohatou bufetovou snídaní úrovně čtyři hvězdičky za 20 USD, při pokusu o sehnání ubytování na místě na vás už můžou zbýt jen horší, bez snídaně a za 25 USD. Nejlepším shledáváme hotel A1 v Mandalay za 21 USD/noc.

Jídlo: Zpočátku to bylo těžké. Restaurace často znamená několik hrnců plných čehosi, anglicky nikdo nerozumí a přinutit se ochutnat vyžaduje velkou dávku odvahy. Stačí ale zapomenout na veškeré předsudky a člověk rychle zjistí, že najíst se tu dá dobře a levně (od 2 USD za hlavní chod). Nejlepší jídlo a perfektní servis poskytuje restaurace Monsoon v Yangonu. Speciality ze všech zemí Jihovýchodní Asie, evropská jídla a skvělé džusy z čerstvého ovoce.

Doprava: Autobusy dvou typů. Turistické znamenají standardní komfort, autobusy pro místní slibují sedačku i v uličce a poměrně malý prostor pro nohy. V místech, kde se turisti nevyskytují, počítejte s druhou variantou. Průměrná rychlost na dlouhé vzdálenosti nikdy nepřekročí 50 km/h, počítejte spíš se 30. Příjemná, zajímavá a ne moc drahá je lodní doprava po velkých řekách. Půjčení kol a motorek může být velkým oříškem zvláště na některých místech, kde je zákonem zakázáno půjčovat motorky a kola turistům. Například v Baganu si smí turista půjčit jen elektromotorku. Jízda na kole v Yangonu patří mezi nejrizikovější adrenalinové sporty na světě. Motorky, kola a někdy i auta totiž běžně jezdí v protisměru a nikdo nikdy nezastaví a nepočká. 

Pravidla silničního provozu v Jihovýchodní Asii z pohledu řidiče stručně shrnul Petr: Funguje to úplně jinak, než u nás. Přednost má ten, kdo přijede ke křižovatce dřív a zároveň větší vozidlo před menším (autobus > auto > motorka > kolo > trakař > chodec). Do křižovatky vozidla najíždějí ze všech stran současně a podle rychlosti se kreativně proplétají. Možná je to i rychlejší, než naše zelené vlny, protože to pořád jede. Nehodu jsme neviděli ani jedinou.

Vietnam
A máme tu vítěze. Kdo nezažil, neuvěří, ale Vietnam je prostě nejlepší. Přírodní krásy berou dech, lidé jsou tu milí skoro stejně jako v Myanmaru a pokud cestujete za jídlem, věřte, že jsme neobjevili nikde jinde na světě místo, kde by si naše chuťové buňky lebedily tak, jako ve Vietnamu. Každé jídlo je přinejmenším dobré, ale velmi často je to „hmmmmm…!“ Odhalíme i tajný tip. Jeskyně. Stovky jeskyní. Naleznete tu největší a možná i nejkrásnější jeskyně světa a mnoho z těch, které místním připadají jen malé a obyčejné, jsou pro našince velmi výrazným zážitkem. Parádní by bylo projet Vietnamem od severu k jihu na motorce nebo ještě lépe na kole. Pohodlné spací autobusy, kdy máte k dispozici deku a v podstatě plnohodnotnou postel, jsou každopádně pro přesuny na velkou vzdálenost také skvělou volbou.

Ubytování: Levné. Dvoulůžkové pokoje s vlastní koupelnou a snídaní se dají sehnat v rozsahu 10-20 USD/noc. Za 15 USD už se jedná o pěkný pokoj s klimatizací, při troše smlouvání i s půjčením kola v ceně. Od 18 USD už se dá sehnat luxusní dobře vybavený apartmán. Nejlepší ubytování s úchvatným výhledem jsme zažili v hotelu The Long v Tam Coc. Když není sezóna, může být výhodnější nerezervovat ubytování dopředu a počkat si, kdo z naháněčů na zastávce autobusu nabídne lepší cenu nebo služby. Ve Vietnamu se dá bez problémů využít i couchsurfing.

Jídlo: Nejlepší na světě! A to bez přehánění. Ulítáváme zejména na jarních závitcích. Umějí smažené i čerstvé, zeleninové, masové nebo s mořskými plody. Každý je sázka na jistotu. V Hanoji doporučujeme síť restaurací Gecko, kde mají výhodná celodenní meníčka a nezapomenutelné kuře na kešu. Pokud máte chuť na něco, co jste ještě nejedli, zkuste třeba žabí stehýnka, stejk z krokodýla nebo rýžový hamburger.

Doprava: Přesunovali jsme se výhradně nočními spacími autobusy. Jsou moderní, čisté a pohodlné, využívané převážně turisty a nikdy jsme neslyšeli, že by se někomu během jízdy něco ztratilo. Troufám si tedy dodat i slůvko bezpečné. Lehátka jsou sklopitelná skoro do vodorovné polohy, k dispozici je deka a úložný prostor pod nohama na drobné předměty. Když autobus dorazil do cílové destinace příliš brzy ráno, třeba ve čtyři, vždy nás nechali spát nejméně do šesti, kdy začínaly jezdit taxíky, a město se probouzelo. Většinou je standardem wifi zdarma po celou dobu jízdy. Stopování ve Vietnamu je z doslechu bezproblémové, ale nevyzkoušeli jsme. Půjčení motorky je možné bez omezení, často za super cenu kolem 5 USD/den.

11.8.15

K devíti drakům a tisícům homolí

Nasednout na silnou motorku, nechat vlasy divoce vlát ve větru a projet Vietnamem od jihu až daleko na sever. To zní jako perfektní plán. Tahle asijská země oplývá přírodními krásami, bohatým kulturním životem, přátelskými lidmi a skvělým jídlem. Nejkrásnější zátoky, horské svahy pokryté terasami rýžových políček, největší jeskyně světa, tropické pláže, palmy…
Snění o cestování na motorce pouštím z hlavy, když nasedám do autobusu. Ve třech řadách vedle sebe a dvou řadách nad sebou se až dozadu táhnou pohodlná lehátka. I cestování hromadnou dopravou má v téhle zemi řadu výhod. Lehátkové autobusy jezdí hlavně přes noc, člověk se příjemně vyspí, ušetří za hotel a posune se o pár set kilometrů kýženým směrem. Malou motorku si pak půjčíme aspoň na projížďky po okolí a objíždění těch nejzajímavějších památek.

Delta řeky Mekong
Ryby, které samy skáčou do sítí, a krevety, které se dají nabírat holýma rukama. Mekong je hlavním zdrojem obživy lidí žijících na jihu země. Je desátou nejdelší a nejvodnatější řekou světa. Větví se do devíti širokých ramen. Devět draků, jak říkají místní. Dvoudenní výlet slibuje nahlédnout, jak lidé v deltě Mekongu žijí. Na ostrovech u města My Tho se pěstuje tropické ovoce, chovají včely a produkují výrobky z kokosových ořechů, rýže a sladkých brambor. Zaujme nás továrna na bonbony. Vyrábějí se z kokosové hmoty, mléka a ořechů. Horká tekutá hmota se nalije do podlouhlých forem a pak rozřeže na jednotlivé bonbony. Ty balí ženy u velkého stolu. Zabalit jeden bonbon je složité origami skládající se asi z 15 pohybů. Ženy to v průměru stíhají za 2-3 vteřiny.
Ukazuje se, že pěstování a zpracovávání rýže je velká věda. Jen v okolí delty se jí pěstuje více než deset druhů. Liší se kvalitou a délkou zrání, která se pohybuje mezi 75-120 dny. Z rýžového klasu se oddělí slupka a hnědé zrno. Z něj dále vzniká bílá rýže jako hlavní produkt, hrubá a jemná zlomková rýže a jemný tmavý prášek. Ten se smíchá s nasekanými lotosovými květy a používá se na krmení dobytka. Rýžovými slupkami se topí při výrobě rýžového papíru. Ani nejmenší kousek klasu nepřijde nazmar. 
Z jemné zlomkové rýže se připravuje rýžové mléko. K němu se přidají sladké brambory a vytvoří se bílá hmota používaná na výrobu rýžového papíru. Hmota se nalije na velkou kruhovou plotnu a asi 15 vteřin se opéká. Vysušená placka se namotá na rákosovou louč, sundá z ohně a na kulatých proutěných rohožích se několik hodin suší na slunci. Výsledkem je tuhý, lehce plastický papír, který se používá na přípravu jarních závitků. Nebo se strčí do „skartovačky“ a z ní vylezou krásné rýžové nudle.
Plavba na malé dřevěné loďce patří podle průvodce k nejlepším zážitkům: „Plujete zvolna úzkým říčním kanálem. Ze všech stran vás obklopuje džungle a palmové listy nad hlavami vytvářejí neproniknutelný tunel…“ V předu a vzadu sedí domorodci, kteří loďku pohánějí pádly. Mezi ně se posadí čtyři turisté a všichni si nasadí na hlavy špičaté klobouky. Jedna loďka ťuká do druhé a do dalších deseti. Vypadá to, že všechno, co má ve vesnici ruce a nohy, muži, ženy, děti i starci, přichází každý den, aby povozili turisty na loďkách. Kanál je neprůjezdný. Turistická zácpa. Když se trochu rozplyne a my vyplujeme kanálem směrem k říčnímu rameni, nedokážu nemyslet na to, že právě v těchto místech probíhala ona brutální americko-vietnamská válka.
Uprostřed říčního ramene poblíž města Can Tho probíhají každé ráno plovoucí trhy. Fakticky se jedná o plovoucí hypermarket, kam obchodníci z Ho Či Minova města přijíždějí levně nakoupit, aby mohli ve městě draze prodat. Každá velká loď prodává obvykle jen jeden druh zboží inzerovaný na vysoké dřevěné tyči na přídi. Třeba loď se zelím má na tyči napíchnutou zelenou hlávku. Obchoduje se tu s ovocem, zeleninou, bramborami i rýží a mezi velkými loděmi proplouvají loďky nabízející stírací losy nebo občerstvení. Dozvíme se, že cena okrájeného ananasu pro turisty dělá 18 korun, zatímco pro místní jen 3 koruny. Připlave k nám kavárna i loďka se dvěma malými chlapci prodávajícími levné banány. Nekoupíme, protože nechceme podporovat dětskou práci. Zmíním se před průvodcem, že v Evropě mohou děti pracovat až od patnácti let. „Tady můžou pracovat už od narození. Musejí si přece nějak vydělat na školu!“

Japonský mostek a dan bau
Den a noc jízdy na sever od Ho Či Minova města leží malebné městečko Hoi An. Je proslulé mezi cestovateli jako nejkrásnější a nejzachovalejší ukázka působivé architektury a tradiční kultury. Zamilované páry vyhledávají Hoi An pro romantickou atmosféru navozenou stovkami barevných lampionů ozařujících ulice každý večer po setmění. V památkově chráněném historickém centru se nachází mimo jiné dvacet dva placených památek a vstupenka za 150 korun opravňuje ke vstupu do pěti z nich. Víc ani není potřeba, protože domky a chrámy jsou stejně jeden jako druhý. Hoi An býval už od 16. století významným přístavem a mísily se tu nejrůznější asijské i evropské vlivy. Architektura Hoi Anu v sobě propojuje prvky vietnamského, čínského a japonského stylu.
Celé městečko je klidné, čisté a půvabné. Umělci prodávají své obrazy na ulicích, z reproduktorů hraje tlumená klavírní hudba a restaurace s výhledem na řeku nabízejí tradiční jídla s exotickými názvy jako bílá růže nebo smažený wonton. Dřevěný dům Tan Ký se zachoval přes sedm generací, a to i přes to, že leží blízko vody a každý rok ho stíhají povodně. Často sahají až do poloviny výšky obytných místností v přízemí. Rodina je na to ale připravená, ručním výtahem vytáhnou veškerý nábytek a vybavení do patra, a když voda opadne, jen uklidí a vrátí všechno na původní místo. 
V domě rodiny Tran nás zaujme velký oltář. Uctívají tu předky, kteří dům postavili. Jejich jména jsou napsaná na dřevěných schránkách na oltáři a potomci se jim klaní a prokazují úctu. Navštívíme také folklórní představení, kde ženy a muži v krojích tančí, zpívají a hrají na podivné hudební nástroje. Nejzajímavější z nich je dan bau. Dřevěná destička, ohebný bambusový prut, rezonanční miska z tykve a jen jedna jediná struna. Zvuk nástroje vyniká nad všemi ostatními, rezonuje, hýbe se a kroutí. Součástí představení je i zpívaná hra bingo, se kterou se setkáme i večer na náměstí, stejně jako se hrou „rozbij si svůj džbán“. Úkolem hráče je rozbít dřevěnou palicí hliněný džbán zavěšený na provaze. Zádrhelem je, že hráč má zavázané oči, máchnut palicí smí jen jednou a dva muži s tamburínami hlasitě chřestí, aby publikum nemohlo napovídat.
Největší místní raritou a symbolem celého města se záhadně stal Japonský mostek. Nenápadná stavbička přes uzoučký kanál ústící do řeky Thu Bon. Obejít se dá snadno ze všech stran, klene se nad vodou do oblouku. Jedná se prý o jediný krytý most svého druhu s buddhistickým chrámem uvnitř. Nachází se také na rubu vietnamské dvacetitisícové bankovky, jejíž hodnota činí zhruba 24 korun. Na půli cesty mezi Ho Či Minovým městem a Hoi An leží moderní město Nha Trang. To se chlubí dlouhou a krásnou písečnou pláží posetou palmami, luxusními hotely a nedalekými potápěčskými destinacemi. Noční autobusy tady dělají dvanáctihodinovou přestávku a využít ji lenošením na pláži se přímo nabízí.

Jeskynní peklo a ráj
Vietnam je přímo obsypaný jeskyněmi nejrůznějších druhů a velikostí. Někdy jde člověk kolem, vůbec neví, že tam nějaká jeskyně má být, vleze dovnitř a tam zjistí, že konec je v nedohlednu. Po půl hodině radši otočí, protože nikdo neví, že tam je, a nechce tam zůstat. Pak existují jeskyně, kam se sice neplatí vstupné, ale malé holčičky stojí před vchodem a za dvacku půjčují velké baterky. Jen nelida by jim neudělal radost. Další početná skupina jeskyní je taková, kde se vybírá vstupné řádově dvacet korun, ale v ceně je profesionální osvětlení a rozlehlá jeskyně s množstvím krasových jevů. Jen občas to osvětlovači trochu přeženou s barvičkami a připadáte si jako na diskotéce, když vám bylo šestnáct. 
Nejkrásnější jeskyně bývají obrovské, členité a impozantní. Vstupné za pár stovek, zážitek na celý život. A nedávno tu objevili dokonce největší jeskyni světa. Hang Son Doong je přístupná pouze dlouhým pochodem přes džungli, poté skrz jinou jeskyni, kde člověk brodí vodou do pasu, a nakonec po lanech nahoru a zase dolů. Expedice trvá pět až sedm dní a stojí 3000 USD na osobu. V ceně jsou nosiči, průvodci, jídlo a vybavení.  Škoda, že jsme pro tuhle návštěvu nesehnali sponzora. 
Mám-li zmínit jen ty skutečně nejúžasnější jeskyně, pak musím začít tou, která se jmenuje Paradise Cave, v překladu Rajská. Nachází se poblíž městečka Phong Nha a rozhodně dostává svému jménu. Vstupné stojí 280 korun, a ke vchodu do jeskyně musíme ještě dva kilometry pěšky. Malého nenápadného otvoru si zprvu nevšimnu, ale samotná jeskyně je monumentální. Na délku měří 25 kilometrů a pouze první kilometr je přístupný veřejnosti. Dalších 2,5 kilometru se dá za tučný příplatek absolvovat jako exklusivní prohlídka s průvodcem. Dovnitř jeskyně by se vešel panelák, jak je prostorná, a zdobí ji krápníky všeho druhu. Některé vzhledem připomínají růžičky brokolice, jiné dlouhé píšťaly, ozdobné fontány, andělská křídla, příšeru s ostrými zuby nebo perníkovou chaloupku. Záleží jen na míře fantazie. 
V okolí Phong Nha nalezneme ještě dvě úchvatné jeskyně.  Stejnojmenná Phong Nha je dostupná pouze na lodi. Před vstupním otvorem kapitán vypne motor a dál ruší ticho jeskyně jen mělké šplouchání vody a sem tam hlasité pozdravy kolemplujících Vietnamců, kteří nadšeně zdraví turisty ze Západu. Loďka nás vysadí na břehu uprostřed jeskyně, ven můžeme jít sami a jeskyni si důkladně prohlédnout. Asi kilometr nad ní leží ještě jeskyně Tien Son. Není tak veliká jako její sousedka, ale nedovedu si představit zdobnější jeskyni. Hustá koncentrace velkých barevných stalaktitů a stalagnátů, varhan a prolézaček z ní dělá skutečně pohádkový zážitek. 
Co by na motorce dojel od Hoi An leží Mramorové hory. Pět skalnatých útvarů vyčnívá z krajiny poblíž pobřeží oceánu. Nahoře na největším z vrcholků Thuy Son zasvěceném elementu vody leží chrámy a jeskyně s otvory ve stropě, kterými dovnitř pronikají ostré paprsky světla a dopadají na střechu chrámu nebo sochu velkého Buddhy. Záleží na denní době, kdy sem člověk přijde. Veliká jeskyně leží i dole pod horou. Té říkají Peklo a skoro nikdo tam z pověrčivosti nechodí. Z mnoha výklenků vykukují čerti a jiné další příšery mučící hříšníky zaživa. I v zátoce Ha Long na severu země je možné navštívit pěkné jeskyně s barevným osvětlením. 

Kdyby tisíc homolí
Šplháme se vzhůru po skále nad buddhistický chrám. Výhled shora je nádherný. Naprosto placatá krajina pokrytá sytě zelenými rýžovými políčky a z ní vyčuhují nepravidelně rozmístěné oblé skalní útvary různých velikostí připomínající cukrové homole. Tam Coc se stalo populární díky vyjížďkám na lodích skrze rýžová políčka mezi vysokými skalami. Jinak než na loďce se tam dostat nedá. Mezi loďkami s turisty většinou vietnamského původu plavou lovci škeblí. Jsou ponoření až po hlavu, šmátrají po dně a hledají obživu.
Po okolí podnikáme projížďky na horských kolech, která nám v hotelu půjčili zdarma jako pozornost. Když si po pár kilometrech uvědomíme, že jsme k nim nedostali žádný zámek, Petr se ještě vrátí. I zpátky však přijede s prázdnou. Zámky nemají, kolo můžeme kdekoli volně nechat, tady se nekrade. 
Krajina kolem nás se mi líbí čím dál víc. Nejkrásnější je z vrcholku homolí. Na některých stojí chrámy a k nim vede pěšina, na některé se musí trochu horolezit a na jiné musíme složitě přemlouvat strážce, aby nás nahoru vůbec pustili, ale výhledy jsou pokaždé skvostné. Naopak vyjížďky na loďkách shledáme ukrutně nudnými. Hodinu plujeme mezi poli k jeskyni, kterou podplujeme, a hodinu zase nazpátek. Výhledy z lodičky přitom nejsou nic moc. Zábavné každopádně je, že muž, který nás veze, pádluje chvíli nohama a chvíli rukama, jak se mu to zrovna hodí.
Úplně stejné skalní homole jako v Tam Coc nalezneme i v zátoce Ha Long a její neznámé sestře Cai Rong. Na placce mezi těmito skalami ale neroste rýže, tvoří ji hladina moře, kterou neustále čeří projíždějící loďky. Projížďka na lodi v zátoce Ha Long je téměř nutností pro každého návštěvníka Vietnamu, o to víc kontrastující je fakt, že v přilehlém městě je pusto a prázdno, jsme tu snad jediní turisté a nedá se tu – na rozdíl od všech ostatních míst v zemi, které jsme navštívili – sehnat žádná rozumná restaurace. Zátoka, která se obecně považuje za jednu z nejkrásnějších na světě, se často topí v šedivých mracích a mlze, ta ovšem dodává krajině tajuplně dramatický ráz.
Cai Rong leží asi padesát kilometrů na sever od Ha Long a patří mezi neznámá a naprosto neturistická místa. O to je půvabnější, osobitější a snadněji se dá domluvit výlet na loďce, poháněné jen dvěma pádly. Do téhle zátoky se vydáme na motorce, což se ukáže být špatným rozhodnutím. Na vlastní kůži pochopíme, proč tak velký podíl z devadesáti milionů obyvatel nosí ochranné roušky přes nos a pusu. Kouř, prach a výfukové plyny nás doslova pokrývají černou vrstvou. Před jednou z křižovatek Petr nestihne včas zareagovat, chytí smyk a už ležíme na zemi. Nikomu se ale nic nestane a je z toho asi nejměkčí nehoda v dějinách motocyklistiky. Cestou dokonce vidíme i mýtického převozníka živé drůbeže. Stejným způsobem se tu vozí třeba i prasata. Kolik myslíte, že se jich vejde na jednu motorku?

V zajetí žen kmene H’mong
Turistické městečko Sapa leží na severu země a vzdáleně připomíná vymydlená švýcarská horská letoviska. Ideální výchozí místo pro výstup na nejvyšší horu Vietnamu Fansipan. Jen co vystoupíme z autobusu, slétne se na nás chumel mladých dívek v tradičních krojích a snaží se nás přesvědčit k návštěvě jejich vesnice. Kmenových vesnic v okolí jsou desítky. Žijí tu lidé kmene H’mong, Dao, Kinh, Xá Phó a další. Vzájemně se liší zejména oblečením. Když se v turistických informacích zeptám, jestli je lepší zaplatit si výlet od turistické agentury ve městě nebo se přímo domluvit s ženami z kmene, odpoví mi úředník, že rozhodně přes agenturu. „S těmi dívkami jsou jenom samé potíže.“ „Jaké?“ zeptám se. „Nechtějí z toho platit daně!“ V kontextu údajné šikany národnostních menšin žijících na severu země ze strany vlády se zas až tak není čemu divit…
Půjčíme si motorku a rozjedeme se na severovýchod, přesně tím směrem, kterým žádní turisté nejezdí. Zastavíme pod kopcem a dál se vydáme pěšky. Ve svahu se střídají rýžová políčka s různými jinými plodinami a celkově vytvářejí pestrobarevnou mozaiku. Všimneme si úzkého betonového chodníčku, po kterém občas projede motorka, a rozhodneme se to taky zkusit. Třeba dojedeme přes kopce až do vesnice Ta Phin, kam máme stejně namířeno. Petr se vrátí pro motorku a já zatím čekám u mostku. Projdou kolem mě dva kluci, kteří vypadají, že turistku pod stromem ještě nikdy neviděli. Cesta vzhůru je místy rozbitá a rozhodně velice dobrodružná, někde ale mineme správnou odbočku a dojedeme až k místní škole, kde chodník končí. Vyvoláme menší poplach. Všechny děti se seběhnout podívat na nezvyklé návštěvníky, a když vytáhneme foťák, začnou se chichotat a rozprchnou se na všechny strany. Jediná dospělá osoba v okolí je muž, který tvrdě spí v malé místnosti. Asi mají zrovna velkou přestávku…
Druhý den se vydáme pěšky do údolí řeky Muong Hoa. Už cestou potkáme skupinu s průvodcem. Nechápeme proč platit 30 dolarů za průvodce, když se stejně tak můžeme s mapou v ruce vypravit na procházku sami. Jen co opustíme vesnici, nalepí se na skupinu turistů stejně velká skupina žen v krojích, dvě si vyhlédnou i nás a připojí se. Z počátku neříkají nic. Jen jdou těsně vedle nás. Postupně zahájí konverzaci. Jak se jmenujeme a odkud jsme. Petr jim narovinu řekne, že od nich nic kupovat nebude. Ženy nevypadají, že by jim to vadilo. Jedna mi věnuje věneček z květin a druhá nás upozorní, že jdeme špatně a měli bychom zahnout. Objeví se výhled do údolí. Terásky jako malované. Zelené, hnědé nebo zaplavené vodou. Rolníci ve špičatých kloboucích po kolena v blátě orají s vodními buvoly vlhkou hlínu. 
Ženy na nás stále čekají, když někde fotíme, a ve vesnici pro nás koupí a nakrájí vodní meloun. Cítíme se lapeni do pasti a jsme zvědaví, co z toho bude. Dozvíme se, že ženy bydlí ve vesnici, kam chceme dojít, protože tam stojí starý lanový most přes vodu. Ženy nám vyprávějí, kdo žije ve které vesnici, ukazují školy, vodopády, řeku, kde se koupou děti, a už bez skrupulí si nás vedou k sobě domů. „Musíte zajít na oběd!“ Slibují nám, že nás po obědě zavedou k vodopádu a lanovému mostu. 
Přijdeme do slaměné chýše s hliněnou podlahou. Dvě malé místnosti po stranách slouží jako ložnice, kde na zemi leží matrace přikryté moskytiérou. Uprostřed hlavní místnosti stojí ohniště, kde ženy začnou připravovat oběd. Na zápraží nám postaví dvě plastové židličky. Pitnou vodu nabírají z hadice od sousedů. Jediný elektrický spotřebič v domě je velká televize. Než se rozkoukáme, oběd je na stole. Rýže, zelenina, kuře, vepřové a morning glory, což je svlačec dušený s česnekem. Jídlo není nic moc, ale ta autentická zkušenost! 
Jen co dojíme, ženy vytáhnou dva veliké pytle a začnou nám nabízet suvenýry. „Musíte si od nás něco koupit!“ Jejich představa činí dvě prodané ručně vyšívané taštičky za 200 korun/kus nebo kovový náramek. Dáme jim 150 korun, tedy asi tolik, kolik by nás stál oběd v restauraci, čímž je nepotěšíme, ale na oplátku dostaneme dva barevné náramky z bavlnky. Když zjistí, že z nás už nic víc nevymáčknou, nepadne cestě o vodopádu a lanovém mostu už ani slovo.