15.2.16

Z cesty kolem světa v roce 1936

Jak se cestovalo před osmdesáti lety? Co bylo těžší a co naopak jednodušší? A jak tehdy svět vypadal? O tom vypráví kniha Světem pro nic za nic Edvarda Valenty, který za finanční podpory Jana Antonína Bati cestoval po světě. Kniha je psaná velmi vlídným jazykem a krásně navozuje atmosféru poloviny třicátých let. Až knížku dočtu, ráda ji zapůjčím dalším zájemcům. Tady si dovolím uvést aspoň krátkou ukázku. 


     Později jsem se stal novinářem. Říkal jsem si, že takový novinář se dostane do světa přece jenom snadněji, než obyčejný člověk. Napřed píšeš do novin o tom, že někde shořela chalupa nebo že si někdo zlámal nohu; později o větších věcech, třeba že si někdo zlomil obě nohy nebo že vyhořelo půl vsi; a tak dál, až se nakonec naučíš psát tak znamenitě, že tě pošlou do světa, abys vyložil čtenářům, jak to tam vypadá. 
     Tož, nevím, konal-li jsem svou práci dobře nebo špatně; ale pravda je, že jsem dělal noviny už 16 let, a v cestování jsem to nedotáhl nijak daleko. Pravda, poznal jsem hodný kus Evropy, ale do všech těch zemí jsem se nedostal proto, že by mne tam někdo poslal, ale že jsem tam jel prostě na dovolenou a hlavně s tím výsledkem, že jsem se řádně zadlužil.
     Až nenadále – 
     Ani nevím, jak bych s tím začal. Ale hned zkraje prosím, aby mi bylo doslova uvěřeno, neboť právě tento úvod k mé pouti je jejím nejsvéráznějším znakem, docela odlišným od všeho, co kdy bylo popudem k dalekým cestám a cestopisům.
     Prostě jsem seděl jednoho prázdninového rána v roce 1936 za svým redakčním stolem, když tu přišel telegrafní posel. Telegrafuje jeden můj známý, řekněme, že se jmenoval pan Bohatec, aby bylo aspoň jméno připodobněním jeho čelné vlastnosti. Prý mohl-li bych se na jeden den uvolnit; sedí v Karlových Varech, kde si léčí špatné trávení a baví se všelijakými myšlenkami. Poslal by pro mě zítra do Brna letadlo.
     Nazítří jsem tedy seděl v letadle a pak za stolkem proti panu Bohatci, uvažuje, jakými myšlenkami se tu asi baví. Hlavní myšlenka, vlastně jediná, která se mě týkala, byla tato: 
     „Nechtěl byste jet kolem světa?“ 
     Povídám: „Totiž, jak to?“ 
     Nato on, že by bylo moc dobré, kdybych jel kolem světa. Díval jsem se na něho přes stůl, netropí-li si ze mě šprým. Potom jsem řekl, že bych jel, o to že není, ale že na něco podobného nemám zdaleka peněz, neboť jsem chudobný člověk. 
     „Peníze mám já. Tak co, jel byste?“
     Byl jsem opatrný. Cesta kolem světa stojí nejméně sto, spíše však sto padesát tisíc korun, nemá-li se člověk tlouci zrovna v podpalubí a chce-li něco vidět. Ten člověk přece nevyhodí pro mne z ničeho nic takové peníze. 
     „Co bych musil za to pro vás udělat? Dělat vám snad průvodce?“
     „Ne, nic. Jel byste docela sám.“
     Chvilku jsme oba mlčeli. Potom já:
     „Rozumím-li dobře, měl bych jet do světa pro nic za nic.“
     Tomu se zasmál: „Ba, to je to pravé slovo. Pro nic za nic. Ledaže byste si někdy pro svoje potěšení o tom něco napsal. Rozhodně však byste se vrátil chytřejší, než jste dnes.“

Úryvek z knihy Edvard Valenta: Světem pro nic za nic, 1947, Nakladatelství Kuchař, Hradec Králové