„Ochoč si své strachy“ aneb tisíce pěších kilometrů Viktorky Hlaváčkové

Viktorku Hlaváčkovou vyzpovídala Katka Krejčová, foto archiv Viktorky Hlaváčkové

Chození po horách je nejlepší věc, jakou pro sebe kdy udělala. Sama se nebojí ani v rumunských kopcích, protože, jak říká, ohrozit ji může jen vlastní blbost. Když na ni přijde špatná nálada, zažene ji čokoládou. A když nemá čokoládu, zpívá si... Znáte taková ta setkání spřízněných duší? S Viktorkou jsme si skvěle popovídaly, tak snad tenhle rozhovor bude bavit i vás... :)

Viktorka a motýl

Obě máme podobnou zálibu. Chození po horách, a to nejlépe sama a s batohem. Jenže zatímco já jsem sama po horách nachodila jen něco přes 2000 km a odvážila se tak do Pyrenejí nebo na Korsiku, Viktorka už došla ze Zlína přes karpatský oblouk a Balkán až do Istanbulu a chystá se ještě dál - třeba až k protinožcům. A zatímco můj rozpočet na Pyreneje byl 20 euro na den, Viktorka si vystačí s 1-2 eury na den...

A ještě něco - že chodí sama s batohem přes hory takové štreky, byste do téhle drobné slečny rozhodně neřekli. Ale upřímně, jak vypadá holka, do které byste něco takového řekli?

Chodíš sama pěšky s batohem tisíce kilometrů, hlavně po horách. Proč to děláš?

Poznávám spoustu nových věcí, které bych jinak nepoznala. Ale hlavně mi to dělá nesmírnou radost. Nic lepšího jsem pro sebe nikdy neudělala než to, že jsem sbalila batoh a vyrazila. 

Ve Fagaraši v Rumunsku

Jak Tě to změnilo a co ses na cestách naučila?

To je otázka na sto padesát stran odpovědí... Čechov říkal něco jako „po kapkách ze sebe vyždímávat otroka“, to by mohlo být ve stručnosti ono. Akorát ten temnochlad ruské literatury mi není blízký. 

Cestuješ bez stanu, zatímco já považuji stan za „bezpečí domova“ a psychologickou ochranu před vším nebezpečím. Jaké jsou Tvoje triky na zvýšení bezpečí?

Myslím si, že pro většinu cestovatelů je stan, přesně jak říkáš, především „psychologická ochrana“. Jsme zvyklí, že když se nacházíme v nějaké uzavřené důvěrně známé místnosti, žádné nebezpečí nám nehrozí, a stan podle mě takovou „bezpečnou místnost“ psychologicky nahrazuje. Je to ale reálné bezpečí? Spím-li ve stanu, jsem zpravidla dobře vidět z poměrně širokého okolí, ale spím-li pod širákem, často mě není vidět na pár metrů. Zároveň taky ze stanu nevidím moc kolem sebe, a stan si většinou nejde sbalit během 30 sekund, takže se nemůžu flexibilně přizpůsobovat okolnostem. V praxi se mi tyhle „bez-stanové mimikry“ a flexibilita nejednou vyplatily.  Třeba v Bulharsku se jednou můj bivak snažil najít opilý lesník, protože si vzal do hlavy, že si se mnou užije pěknou noc. Kdybych spala ve stanu, prostě ho otevře, a skočí po mně. Vzhledem k tomu, že jsem byla pod širákem, viděla jsem už poměrně z dálky, že mě hledá, a když se zdálo, že by se mu to nakonec mohlo podařit, prostě jsem tiše a v rychlosti hodila bivak do batohu a pelášila pryč, do bezpečné vzdálenosti. A podobných příhod, kdy se mi bivakování pod širákem vyplatilo, je dost. Bez stanu můžeš nenápadně spát kdekoli, třeba na střeše, ve skládce pneumatik, na území, kde je to zakázáno, v příkopu nebo třeba v křovisku v centru města. Ale širák má další výhody, než jen bezpečí.  

Bivakování v horách

Jinak triků na zvýšení bezpečí je hodně, vždycky závisí na okolnostech. Vyplácí se jimi řídit, ale na druhou stranu je fakt, že lidi mají tendenci bát se mnohonásobně víc, než je úměrné reálnému ohrožení. Stojí za to pokusit se ochočit si vlastní strachy tak, aby ti pomáhaly, nenechat se jimi ovládat. 

A cítíš se sama v horách bezpečně?

Popravdě ano, bezpečněji, než kde jinde. V horách jsou totiž jen dva ohrožující faktory – já a příroda. Sebe znám, a přírodu respektuju, takže je to celkem jednoduché, pokud jde o pocit bezpečí. Ohrozit mě může v podstatě jen vlastní blbost. Ale to se taky občas stává :-).

Bivakování v kukuřičném poli

Jak má mladá žena říct doma „Mami, jedu sama s batohem na měsíc do Rumunska. Budu tam chodit po horách. Neboj, to bude v pohodě…“, aby to rodiče vzali?

To asi hodně záleží na tom, jak vytrénovanou maminku ta mladá žena má. Čím dřív ji trénovat začnete, tím to pro ni bude v budoucnu jednodušší. Hlavně by se mělo po krůčkách. Nejdřív se totiž zděsí, když jí řeknete, že jedete samy do hor na dva dny, ale po pár letech přidávání se může stát, že se o vás bude bát míň, než se bojíte vy, aby se o vás nebála. Samozřejmě je to taky dost individuální. Doopravdy existují maminky, které řeknou: „To je úžasný, hned bych jela taky! Užij si to, holčičko moje, a dávej na sebe pozor.“ 

Bivakování v pneumatikách...

Jaké nejveselejší setkání nebo okamžik jsi na cestách zažila?

Úžasné setkání pro mě bylo třeba to, když jsem šla přes karpatský oblouk a zabloudila jsem do Polska. Prvních baťůžkářů, které jsem potkala, jsem se zeptala, jestli náhodou nemají mapu, že bych se potřebovala zorientovat. Mapu neměli, tak jsme si jen vyměnili pár vět a rozloučili se. Šla jsem si do obchodu koupit čokoládu, a ta slečna tam za mnou přiběhla a ptá se mě, jestli náhodou nejdu celý karpatský oblouk. „My totiž jdeme celé Karpaty z jižního Rumunska do Bratislavy a všimli jsme si, že máš na batohu solární panel. Tak jsme si říkali, že jdeš asi taky dlouhou cestu.“ Nastala totální euforie. Sdílení pocitů, zážitků a zkušeností. Bratrství v jedné minutě. Není to jako Camino de Santiago, kde potkáváš mnoho poutníků denně. Karpatský oblouk chodí jen pár lidí ročně a každý po svém, neexistuje zatím značená dálková celokarpatská trasa. Podle dostupných informací jsem první žena, která to přešla sólo, takže oproti značeným dálkovým trekům je takový poutník pro místní trochu asociál. Byla to tedy skvělá náhoda, a mě to setkání dokonce inspirovalo během dalších měsíců, když jsem měla slabší chvíle. Pro mě to byl jeden z nejdůležitějších pozitivních momentů z cesty. 

Kamzíci

A něco, co Tě vyloženě rozesmálo?

Letos mě třeba rozesmál jeden bulharský řidič náklaďáku, který nejprve nemohl pochopit, proč se nechci nechat svézt, když široko daleko nic není. Pak vyskočil z auta, obcházel mě kolem dokola s otevřenou pusou a vykulenýma očima si mě prohlížel. Pokládal mi při tom nejrůznější banální otázky, jako třeba kde beru jídlo nebo vodu, kde spím atd. Moje odpovědi byly stejně banální, jako že jídlo mám z obchodu, vodu beru ve studánkách… Jeho šokované konstatování, že spát v lese je nebezpečné, protože tam je „zvěř - divočáci, medvědi, jeleni a emigranti“ mě rozesmálo natolik, že už jsem nebyla schopná reagovat na žádnou z otázek a smála jsem se až do večera. No a napadají mě další, možná veselejší, jenže to by zase bylo na dlouho… 

Hostem turecké rodiny v jižním Bulharsku

A kdy Ti bylo úplně nejhůř a jak jsi to řešila?

To nevím, kdy to bylo úplně nejhorší. Někdy je člověku blbě týden, a přitom o nic nejde. Paradoxně myslím, že když se třeba dostanu do situace, kdy můj život visí na vlásku, a pak to dobře dopadne, stane se z nejhorší chvíle ta nejlepší. Všechno je zamotané do sebe, nejhorší chvíli asi nenajdu. Ale pomáhá mi třeba, že si někam sednu, vybrečím se, a pak si řeknu „dost“. Seberu se, hodím batoh na záda a jsem zas v pohodě. Všechno je nakonec o tom, jak si to člověk přebere v hlavě. Nebo skoro všechno. 

WWOOFing v Bulharsku

Jak se cestou zabavíš, když máš zrovna dlouhou chvíli? Máš něco, co Ti zaručeně vždycky spraví náladu?
Vážně nevím, jak to udělat, abych měla na cestě dlouhou chvíli.  Náladu mi zlepšuje čokoláda. A když zrovna žádnou nemám, zpívám si. 

Kultura stolování - oběd ze zbytků rýže a starého chleba

Kdysi mi někdo řekl: „Já bych sám se sebou nevydržel ani dva dny.“ Jak vydržíš tak dlouho sama se sebou?

Tak žiju se sebou celý život, za ty roky jsem si asi zvykla… A samota na horách je zase skvělá příležitost sám sebe poznat, srovnat si v hlavě myšlenky. Nechat se ovládat momentálními náladami a dojmy, to je cesta do pekel. Na druhou stranu, kdo cestuje sám, ten zas tolik sám nebývá. Ostatní jsou mnohem otevřenější a komunikativnější k sólo poutníkovi než ke skupině, takže na cestách taky hodně lidí poznám. 

Balíš nalehko. Jak moc a jak to děláš?

Outdoorové vybavení na zádech mám něco málo přes pět kilo. Plus voda, jídlo, příslušenství k foťáku… Dělám to tak, že si balím jen to nezbytné, pokud možno co nejlehčí a případně multifunkční. Třeba moje pláštěnka váží 184g, je to balíček jako malá svačina, a přitom mi poslouží nejen za chůze v dešti, ale taky jako univerzální přístřešek (místo stanu), podložka pod karimatku nebo nouzový oděv (třeba když mám možnost vyprat si všechno oblečení v pračce, obléknu se do pláštěnky, abych nechodila nahá. A vypadá to i celkem stylově, když si to něčím stáhnu v pase). Když někde vidím návody, jak si sbalit nalehko, a mluví se tam o jedněch ponožkách na každý den v týdnu a třech tričkách, pobaví mě to. Kvalitní ponožky z merina stačí troje i do pohor v parném létě a nemusíš prát 6-9 dní. A tričko jedno, z merina, basta. Hodně inspirace na zajímavé ultralight vychytávky nacházím v Pod 7 kilo, a o svých ultralight zkušenostech píšu na svém blogu. 

Nejvyšší hora Bulharska právě zdolána

Jakou největší zbytečnost jsi kdy nosila s sebou?

Když jsem s trekováním úplně začínala, vzala jsem si s sebou do slovenských hor sekyru. To byla totální pitomost, ale myslela jsem si, že když ji používají Indiáni, budu ji potřebovat pro přežití. Pak jsem taky vozila vojenskou pláštěnku proti postřikům, to bylo asi před devíti lety. Stan jsem totiž neměla na cestách nikdy, k tomu mě inspiroval Miroslav Nevrlý (viz kniha Karpatské hry), takže jsem hledala způsoby, jak přespat v suchu za deště. Do té pláštěnky jsem zabalila úplně celé tělo včetně batohu, byly tam i speciální rukavice a návleky na nohy. Takhle jsem si v dešti lehla na louku a čekala, až to přejde. To byl samozřejmě taky úplný nesmysl, v pláštěnce jsem se zapařila, a vzhledem k tomu, že nebyla moc odolná, brzy se potrhala. Po třech týdnech na Ukrajině zůstaly použitelné jen ty návleky na nohy.

Korab, Makedonie

A co Ti naopak na cestách chybí?

Z vybavení mi zatím nechybělo nic, ale často mi chybí jídlo. Na dlouhých cestách žeru jako zvíře. Koupím si třeba zásoby na týden, ale po třech dnech už nemám skoro nic. Sním to v noci. Nakonec se živím přírodninami a mám hodně velkou motivaci chodit rychle, abych co nejdřív došla do obchodu. 

Kolik toho na cestách utratíš, spotřebuješ a jak se liší Tvoje životní návyky na cestě a doma?

Na první půlroční cestu jsem počítala s jedním eurem na den. To jsem nakonec o pár centů přetáhla kvůli tomu strašnému hladu. A pak mě založili blízcí, když se mi rozsypaly pohory a potřebovala jsem si koupit nové, protože na horách už byl sníh a hrozilo, že mi omrznou prsty. Loni jsem se poučila a vzala si peněz víc. Za jídlo jsem utratila zase kolem eura denně, za ubytování nic, ale výdaje jsem měla za půjčovné seakajaku, za pití v hospodách, kde jsem si nabíjela baterky do foťáku, za MHD v Istanbulu a za autobusy. Takže ten půlrok vyšel asi na 16 000 Kč. 

Banát, Rumunsko

Doma a na cestě, to jsou dva totálně odlišné světy. Třeba fyzicky se to projevuje tak, že doma si pěstuju na břiše špek, a na cestách jsem hubený a špinavý bezdomovec. 

Kolik hodin nebo kilometrů denně zhruba ujdeš? A když jdeš dlouho, časem se spíš zklidňuješ nebo zvyšuješ dávky?

Cca od deseti do padesáti km. Někdy jdu jen pár hodin, jindy od časného rána do noci. Záleží hodně na terénu, počasí, únavě a motivaci. A s přibývajícími kilometry se to nemění. 

Kamenná svatba, Bulharsko

Co pro Tebe znamená dostat se za hranici své komfortní zóny?

Ten první moment je jako nepříjemně studená sprcha. A pak hledáš, jak tu svou komfortní zónu rozšířit, to je skvělý proces. Už se mi ale i stalo, že být na cestě mimo komfortní zónu pro mě bylo v podstatě komfortní zónou. Po návratu to pak bylo docela náročné období - mít najednou permanentně uspokojeny všechny fyzické potřeby a při tom všechno kolem sebe znát. Musela jsem se znova naučit žít v rutině, navázat na světy svých blízkých a necítit se úplně odtržená.. Nakonec mi pomohlo brát všechno jako hru. Hraješ podle pravidel, a nakonec jsi celou myslí zase zpátky, zvykneš si. Vím ale o případu, kdy cestovatel po několika letech na cestách už neví, jak se vrátit, protože mu běh věcí doma přestal dávat smysl.

Co chystáš dál a kam až bys chtěla dojít?

Momentálně se chystám na Kavkaz, chtěla bych přejít pěšky od Černého moře ke Kaspickému. Ale konec je otevřený…

Gernik, Rumunsko, cíl Viktorčiny první etapy (2015)

Viktorce přejeme šťastnou cestu, lehký batoh a spoustu dobrého jídla! A čtenářům a zejména čtenářkám, aby je Viktorčina cesta nakopla k prvnímu (třeba i maličkému) sólotreku :-).