© Text a foto:
Kateřina Krejčová
Tenhle himálajský trojboj bude výzvou i pro největšího
borce, a přitom pro něj nepotřebujete svaly ani mozek, jen odvahu a nezlomné
odhodlání. 1. Na silných motorkách přes
pětitisícové sedlo k nádhernému jezeru. Nemáte řidičák? Nevadí! 2. Na raftech přes nejtěžší peřeje posvátné
řeky Indu. Nikdy jste nebyli na vodě? Tak tohle bude jízda! 3. Výstup na šestitisícový vrchol Stok
Kangri. Nic z toho jsem ani vzdáleně neměla v úmyslu. Náhoda tomu
ale chtěla a najednou jsem se přistihla, jak sedím na raftu a řítím se směrem
k peřeji, která burácí jako Niagarské vodopády…
Super parta odvážlivců
se sešla v Himálajích, aby se pokusila splnit tři velké výzvy
Jednoho deštivého dne jsem se takhle vracela ze sedmidenního
sólo treku po himálajských vrcholcích a na zahradě mého guest housu si vesele
povídala skupinka lidí. Česky. A jelikož jsem byla po těch dnech osamoceného
putování už poměrně sociálně vyprahlá, dala jsem se s nimi do řeči a zjistila,
že jsou super parta. Zítra se chystají na dva dny k jezeru Pangong, což je
shodou okolností poslední významnější místo v Ladáku, kde jsem ještě nebyla.
„Pojeď s námi!“ No, co se na to dá říct?
První výzva
10 účastníků, 1 organizátor, 8 silných motorek značky Royal
Enfield, jeden vůz se zavazadly a doprovodné vozidlo s mechanikem. 177 km
každým směrem, převýšení 6000 metrů nahoru a zase dolů a nejvyšší bod ve výšce
5350 m. Jelikož bývám světu nebezpečná i na dětské tříkolce, rozhodnu se jet
v autě s batohy a celou akci fotit. Vyrážíme v 9 ráno a
v mnoha tvářích se zračí špatně skrývané obavy. Zkušenosti s velkou
motorkou nemá skoro nikdo…
Výzva první: motorky.
Ke klášteru Thiksey ještě vede asfaltka, ale pak to začne být zajímavější…
Děláme to pro děti!
Všechny tři adrenalinové výpravy jsou součástí Benefiční
himálajské výzvy pořádané Jirkou Sázelem pod záštitou organizace Brontosauři
v Himálajích na podporu himálajské školy v malé vesnici Mulbekh.
Jirka je kamarád už od roku 2012, kdy jsem přijela od mulbecké školy poprvé,
učit matematiku a fyziku jako dobrovolník. Od té doby bedlivě sleduji pokroky
ve škole a jsem moc ráda, že už šest let jako Himálajský patron finančně podporuji školu, která se z velmi špatných výsledků ve
srovnávacích testech před deseti lety dostala v loňském roce až na
nejlepší školu v celém okrese!
Děti ve škole
v Mulbekhu se cizinců nebojí a moc rády se fotí
Tři výzvy, které mají účastníci před sebou, mají za cíl
školu finančně podpořit. Můžete si vsadit, jestli úkol zvládnou, a pokud ano,
sázka se stane darem pro školu. A pokud se vybere víc než předem stanovená
částka, mají děcka v rukávu různé bonusy…
Nově postavená budova
školního internátu. Za posledních šest let prošla škola výrazným rozvojem
Zpátky na motorky
Pro výlet na motorkách kluci vymyslí dvě dodatečné výzvy.
Pokud se vybere víc než 60 000 Kč, přejedeme sedlo Chang La (5350 m) jen
v trenýrkách a podprsenkách, pokud se vybere víc než 65 000 Kč,
vykoupeme se v jezeře Pangong nazí. A jelikož cestou není internetové
připojení, abychom mohli zkontrolovat stav konta, musíme to udělat tak jako
tak. Aby bylo jasno, já jsem tu jen za fotografa, ale jelikož klukům chybí
jedna podprsenka, musím obětovat svoji. Příjezd nahoru do sedla je vskutku
velkolepý a přitahuje pozornost všech místních i turistů. Skupina Indů chvíli
vypadá, že dá našim klukům pořádnou nakládačku, ale když jim Jirka obratně
vysvětlí, že se jedná o dobročinný projekt a že to děláme pro děti, naštěstí
vychladnou. V sedle je asi 7 °C, aktérům výzvy začíná být zima, je na čase
se obléct a jet dát.
Sedlo Chang La (5350
m) přejeli účastníci jen podprsenkách. Děláme to pro školu!
Celá cesta až do vesnice Merak, nejvzdálenější osady u
jezera Pangong, trvá neuvěřitelných 13,5 hodiny a poslední dvě hodiny jedeme za
tmy. Některé motorky se začnou kazit, jiné přestanou startovat, cestou je mnoho
brodů a silnice se ke konci téměř vytratí, zbyde jen rozrytá směs kamení a
šotoliny. Nejdůležitější je ale ten pocit. Dokázali (jsme) to!
Cesta do sedla je
místy dost rozbitá, ale to rozhodně nebyla ta nejtěžší část
Hrdinkou výzvy je Poly (30 let). Se silnou motorkou nemá
zkušenosti a už od počátku s ní hodně bojuje. Několikrát ji položí a
nedokáže sama zvednout, často ji kluci musí roztlačovat v náročném terénu.
Upřímně, nikdo nevěří, že by to mohla dojet až do cíle. Ale Poly bojuje a
ukrajuje kilometr za kilometrem. O pauzách se ptá na rady zkušenějších, brody
neohroženě projíždí. A na konci je sice úplně vyřízená, ale šťastná, že to
dokázala. Neuvěřitelná borka.
Poly, na začátku
vystrašená, na konci největší hrdinka!
Jedeme na rafty
O den později se skupina chystá na dva dny na řeku Indus.
Nejobtížnější úsek, který ještě lze legálně sjet, leží mezi Alchi a
Skyurpuchanem. Ale nikdo to nejezdí, protože mnoho peřejí má obtížnost 5/5 a
některé dokonce 5+. Jirka sní o téhle části Indu už několik let a teď se
rozhodl si svůj sen splnit. „Jedeš s námi?“ No, co se na tohle dá říct…
Dva dny na raftu na
řece Indus jsou jednou z Himálajských výzev
A tak se stalo, že jsem se ocitla na raftu a míříla
k největší peřeji, jakou jsem kdy viděla někoho jet. Z bezpečnostního
hlediska bylo všechno v nejlepším pořádku – dva rafty, každý účastník
přilbu, neopren, boty a záchrannou vestu, a navíc šest doprovodných kajaků, aby
nás měl kdo zachraňovat. Jenže první velká peřej nastala hned tři minuty od
odražení od břehu a my ještě nebyli ani sehraní, ani připravení. První vlnou
jsme projeli, druhou taky. Ale třetí je tak obrovská, že to nemůže skončit
dobře. Najíždíme na ni, raft se zvedá, překlápí, poslední nádech a celý svět se
ocitá pod vodou. „Teď tady umřeme všichni,“ je myšlenka, která mnohým
z nás proletí hlavou. Zmítám se v obrovských vlnách, nedokážu se
nadechnout, ale samotnou mě překvapuje, že jsem úplně klidná. Najednou kolem mě
pluje instruktor z našeho raftu. Chytím se ho za vestu, vypnu mozek a dál
už se Indem vznášíme spolu. Konečně můžu dýchat a plně se odevzdám do jeho
rukou. Zaveze mě k jednomu z kajaků a ten mě vysadí u druhého raftu,
který se nepřevrhl. Přežili všichni. Chvíli si neumím představit, že by chtěl v tomhle
šílenství kdokoli pokračovat, ale první zpět ve vyklopené lodi je náš ladacký
kameraman Jigmet, který navíc s úsměvem od ucha k uchu přiznává, že neumí
plavat. Instruktoři vtipkují, že převržený raft nic není a všichni se nakonec nechají
ukecat k další jízdě. Vzdává jen Ondra, ostatní jedou dál.
Řeku Indus
v tomhle úseku nikdo nejezdí. Jen největší blázni – my
Druhý den čekají skupinu ještě mnohem náročnější peřeje, ale
to už si nechám ujít a společně s Ondrou pozorujeme skupinu ze břehu.
Zvládnou to na výbornou, žádný raft už se znovu nepřevrhne. Hrdinkou výzvy je
Ivča (50 let). Tu jedinou totiž raft přiklopil, když jsme se převrhli, a ona
chvíli vůbec nemohla dýchat. Z další jízdy má hrůzu, že se celá třese,
bojí se asi víc než Ondra a já dohromady. Ale týmu akutně chybí jeden člen do
raftu, a tak Ivča překoná sebe sama a nenechá kamarády ve štychu. Klobouk dolů,
děvče.
Ondra objímá Ivču před
závěrečným úsekem plavby a přeje jí hodně odvahy
Vylézt si tak na pořádný kopec…
Na závěr čtrnáctidenní „dovolené“ se skupina chystá zdolat
vrchol Stok Kangri (6153 m). Jelikož s lezením po šestitisícovkách už mám
nějaké zkušenosti a na téhle hoře jsem už jednou stála, rozhodnu se nenechat je
v tom ani do třetice.
V sedýlku cestou
do základního tábora
Ráno balíme vše potřebné a já vyrážím do města ke krejčímu.
Skupina se včera jednomyslně shodla na tom, že na vrcholu hory pověsíme velké
červené trenky jako výraz pokojného protestu proti chování našeho pana
prezidenta u nás i v zahraničí. Mám trochu obavy, aby krejčí vůbec
pochopil, co po něm chci, ale tenhle chlapík umí velmi dobře anglicky a
porozumí mému netradičnímu požadavku naprosto přesně. Na ušití má pouze dvě
hodiny, ale tvrdí, že to zvládne.
Z vesnice Stok (3600 m n. m.) vyrážíme ve 3 odpoledne a
čeká nás víc než 9 km s převýšením skoro 800 m do tábořiště Mankarmo.
Cesta vede nádherným údolím podél řeky mezi zvrásněnými skalami, sem tam se
pasou krávy nebo jaci, občas potkáváme karavany poníků, kteří nesou velký
náklad skupinám turistů. My si neseme vše sami. Skupina jde relativně nalehko,
ubytování i jídlo mají zajištěné v kempech, jen já si nesu stan, jídlo i
vaření. Mám už ráda své pohodlí.
Supíme pomalu do kopce, v jednom z tea tentů
zastavíme na čaj a pak zase pokračujeme dál. Celý úsek zvládneme ve skvělém
čase 4:15 a ve 20:00 už usedáme v hlavním stanu k večeři. Jirka
s sebou nese kytaru, takže je celý večer ve stanu živo a veselo.
V táboře Mankarmo
Druhý den nás čeká pouhých 5 km s převýšením 600 m, ale
moc dobře si pamatuji, jak dokáže dát tenhle úsek cesty člověku zabrat.
Základní tábor (base camp – BC) se nachází v 5000 m n. m. a z něj
vyráží všechny skupiny k pokusům o vrchol. Naše skupina je nečekaně
rychlá, v BC jsme krátce po jedenácté ráno, cesta nám trvala jen 2,5 hodiny.
Celé odpoledne proprší, kdo může, ten spí. Pak přijde na řadu zkoušení maček a
večeře. Máme v plánu vstávat o půlnoci a v půl jedné vyrážet na
vrchol. Plán nám zhatí silný déšť, který posune odchod o hodinu.
V základním
táboře je živo. O výstup se v sezóně každý den pokouší zhruba 50-80 lidí
Za svitu čelovek stoupáme temnou nocí vstříc vysoké hoře.
Krok za krokem, nádech, výdech a znovu. Cestou překračujeme ledovec
s několika širokými trhlinami, přes které si musíme vzájemné pomoct. Za
ledovcem se tyčí stěna, která se některým zdá skoro nekonečná.
V noci chumelilo,
což nám trochu komplikuje výstup.
Zato krajina je díky tomu mnohem krásnější
Zato krajina je díky tomu mnohem krásnější
Pomalé, monotónní stoupání přeruší až východ slunce. Chladná
noc ustupuje a paprsky prozařují náladu všem. Dokonalé výhledy nám roztahují
úsměvy a my na chvíli zastavujeme, protože naše skupina s sebou nese na vrchol
tři poněkud neobvyklé věci: Jirka kytaru, Pepa červené trenky na dřevěné tyči a
Petr drona. Čas natáčení právě nadešel, protože světlo i podmínky jsou perfektní.
Only Sky is the Limit
Po pauze začínám cítit na skupině, jak je zmožená a bez
další motivace k postupu. Skoro každý by to tu nejradši otočil a šel se
vyspat do stanu. Všichni se ale vyhecují, že vylezeme aspoň na hřeben (6005 m),
který je asi hodinu chůze nad námi. Na hřebeni ale morálka týmu definitivně
upadá a polovina se rozhoduje vrátit se dolů. Přitom to nejhorší už máme za
sebou a na vrchol je to „jen“ hodinka, maximálně dvě. Dál pokračujeme jen
v sedmi. Hřebínek je místy lehce vzdušný a pěšinka příliš uzoučká, ale
všichni to zvládneme a v 8:30 ráno stojíme na vrcholu. Vztyčíme červené
trenky, zazpíváme hymnu a gratulujeme si k úspěšnému výstupu.
Velké červené trenky
zavlály na vrcholu šestitisícovky
Současně s námi dosáhne vrcholu také Slovenka
s britským přítelem. K překvapení všech chlapec v nejvyšším bodě
poklekne a požádá dívku o ruku. Slečna přijímá, a že tu má Jirka kytaru, rovnou
jim zahraje Svatební pochod.
Vrchol Stok Kangri
(6153 m)
Sestup je dlouhý a náročný. O to víc, že se dnes nevracíme
jen do základního tábora, ale celou cestu zpátky až do vesnice Stok a odtud
autem do Lehu. Přijíždíme až po soumraku, kolem osmé večer, notně utahaní, ale
šťastní. Hrdinkou výzvy je Klárka (36 let), která se jen velmi pomalu šinula
vpřed hned od prvního dne. Statečně počítala krok za krokem a dech za dechem,
ale když došlo na hřebeni na lámání chleba, bez rozmýšlení se přidala do
vrcholového družstva. Tím dokázala všem nabušeným frajerům, že na to, abyste
vylezli Stok Kangri, nepotřebujete kdovíjakou kondici, ale jen pevnou vůli a
nezlomné odhodlání. Nerada bych, aby to vypadalo, že nějak nadržuju holkám,
jenže kluci buď každou z výzev zvládli celkem v pohodě, nebo vzdali.
Zato některá z holek se vždycky dokázala vyhecovat k takovým výkonům,
až nám z toho zůstával rozum stát.
Holky jsou borky.
Zleva Ivča, Šárka, Poly a Klárka
Pojeďte taky!
Chcete si příští rok taky vyzkoušet, jestli to dáte? Jaké
výzvy si Jirka vymyslí tentokrát? Pojďte to zkusit! Bližší informace naleznete
na www.brontosaurivhimalajich.cz
a www.beneficnihamalajskavyzva.cz.
Na podporu himálajské školy se letos v rámci Benefiční himálajské výzvy
podařilo vybrat 194 441 Kč! Všechna (místy dost hustá a zábavná) videa z akce najdete TADY.
A to koupání naostro
v jezeře Pangong nakonec dali! :)