25.3.18

Bungee jumping v hidžábu

© Text: Kateřina Krejčová, foto: archiv Elsyi Fhani
Vyšlo v magazínu Interview 01/2018, www.magazin-interview.cz

Elsya při svém životním skoku z mostu Kawarau na Novém Zélandu 

Ačkoli pochází z Indonésie, její přístup k životu není příliš vzdálený západnímu pojetí. Vystudovala informatiku, věnuje se úspěšné kariéře, dobrodružně cestuje po světě - mnohé překvapí, že ELSYA FHANI je věřící muslimkou. Velmi emancipovanou muslimkou. Hidžáb nosí, ale dobrovolně a ráda. A dokonce v něm sebevědomě skáče na laně z mostu na Novém Zélandu.

O muslimkách jsem měla nejrůznější představy, než jsem jednu z nich před dvěma lety poznala – Elsyu. Nechala nás s Petrem u sebe na ostrově Bali bydlet několik dní, když jsme podnikali cestu kolem světa. Pronajímala si byteček jako dlaň, v jediném pokoji stála úzká postel a v malé chodbě, kterou používala zároveň jako kuchyňku, měla jen rýžovar, v němž vařila vše od vody na čaj až po špagety. Nabídla nám vlastní postel, ale nevím, kde by pak spala. Rozložili jsme si na zem karimatky a ona nás po práci prováděla po okolí.

Podruhé jsme se potkaly před nedávnem v Kuala Lumpur. Elsya povýšila a přestěhovala se do Malajsie. Šéfuje teď týmu dvanácti lidí, kteří testují software. Objala mě jako nejlepší kamarádku a trvala na tom, že u ní zase musím bydlet. Bavily jsme se o všem možném. O mužích, rodině, práci, cestování i náboženství a ona souhlasila, že náš rozhovor můžu zveřejnit.

Jak se mladá žena v Indonésii dostane k počítačovému inženýrství? Bavil tě svět počítačů odjakživa?
Studovala jsem informační technologie v Jakartě a tou dobou jsem ani netušila, že něco jako softwarové testování vůbec existuje. Jen jsem věděla, že lidé, kteří dokončí můj obor, většinou pracují jako programátoři. Když jsem byla v posledním ročníku, jedna firma u nás dělala nábor. Ozvali se mi ze studijního oddělení a chtěli se mnou udělat pohovor. Má angličtina byla tou dobou dost špatná. Pamatuju se, že jsem měla hodně velkou radost, když jsem se dozvěděla, že mě vzali. O měsíc později jsem odlétala za prací do zahraničí.

Školu jsi ale dokončila.
Jasně! Měla jsem tři týdny na dopsání diplomové práce, což se mi podařilo. Tři měsíce po přestěhování do Kuala Lumpur jsem se už jen vrátila na promoci a dostala diplom. To bylo v roce 2010. Rodiče ze mě měli obrovskou radost.

Foto z promoce, tehdy ještě s nezakrytými vlasy, říjen 2010

Teď je ti už skoro třicet a bydlíš spolu se dvěma mladými muži. Z toho asi rodiče tak velkou radost nemají, ne?
Jsou velice liberální. Vědí, s kým bydlím, a nemají s tím žádný problém. Ty kluky znají už z doby, kdy jsem studovala. Každý máme svůj vlastní pokoj a vzájemně respektujeme své soukromí.

Co pro tebe znamená tvá rodina a jaký má na tebe vliv?
Znamená pro mě hodně. Rodiče jsou jediní, kteří mě berou v mých dobrých i špatných chvílích. Tam, kde jsem teď, jsem jen díky jejich podpoře. Sice na jejich rady často nedám a dělám si věci po svém, ale oni i tak stojí za mnou. Třeba ohledně mé první práce v zahraničí. Kdybych je poslechla, rozhodně bych teď nešéfovala týmu dvanácti lidí. Chtěli mě mít blízko sebe, ne abych hned po škole odcházela tak daleko. Když jsem jim ale vysvětlila, proč je to pro mě dobré, podpořili mě. Nesouhlasí ani s mým cestováním na vlastní pěst, bojí se o mě.

Jaké zaměstnání mají tví rodiče?
Maminka je celý život v domácnosti a stará se o děti. Vdávala se, když jí bylo sedmnáct, tehdy to bylo normální. Ale první manželství jí nevydrželo. Když se rozvedla, měla už dvě děti. Pak si vzala mého otce a s ním se jí narodily další čtyři. Táta pracoval ve státní správě jako „kepala desa“ – starosta. Poté začal podnikat s nemovitostmi. Do důchodu odešel, když mu bylo šedesát.

Takže pocházíš z bohaté rodiny?
To ani ne. Spíš ze střední třídy, což ale znamená jen to, že jsme měli vždycky co jíst. Rodiče nemají žádné školy, ale chtěli dát vzdělání všem svým dětem. Jenže studium v Indonésii je hodně finančně náročné a vždycky, když mi začínal nový semestr, měli toho plnou hlavu. Ze všech sourozenců jsem nakonec dokončila školu a získala titul jenom já. Mí tři bratři už jsou ženatí a mají děti, ale nikdo z nich nepracuje v kanceláři ani nemá pravidelný příjem jako já. Je to teď na mně, musím se postarat o rodinu, protože díky ní jsem získala vzdělání a skvělou práci.

Elsya jako jediná ze sourozenců dokončila školu a získala titul

Co dělají tví bratři?
Pracují hlavně ve službách, nejmladší začal nedávno dělat hotelového poslíčka. Starší bratr je fotograf a mladší bratr řídí mototaxi. Nevlastní bratr prodává nábytek a nevlastní sestra je masérka ve wellness.

Posíláš otci a matce peníze, které vyděláš?
Žiju daleko od nich, takže od chvíle, kdy jsem dostala první mzdu, posílám část peněz rodičům. Vím, že jim nikdy nedokážu splatit, co pro mě udělali, ale mám radost, že navzdory všem okolnostem, se kterými jsem se musela nějak vypořádat, jsem získala titul a nyní můžu tvrdě pracovat, aby byli díky mně šťastní. Dokonce jsem na splátky koupila dům, který pronajímáme, a peníze z pronájmu jdou mým rodičům.

Koupila jsi dům? Co tě k tomu vedlo?
Pocházím z vesnice, kde každý každému vidí do talíře. Tamní lidé považují za úspěch, když má žena muže, děti a střechu nad hlavou. Kdybych pracovala v zahraničí, ale nevydělávala dost peněz, dokonce i široké příbuzenstvo by mě snadno začalo odsuzovat a pomlouvat, že nedává žádný smysl, abych žila tak daleko od rodiny, když si tam ani pořádně nevydělám. Jenže já nejradši utrácím za cestování, což se mé rodině moc nelíbí. Podle rodičů je to zbytečné rozhazování a pořád mě nabádají k tomu, abych si pořídila něco, co má skutečnou hodnotu. Třeba dům. A tak jsem to nakonec udělala. Říkám mu Elsyin hrad a možná tam jednou budu i bydlet.

Hledají ti rodiče manžela?
Ale já už jsem byla vdaná! Jenže jsem se rozvedla, když mi bylo dvacet pět let. Rozhodnutí vdát se bylo mé vlastní, manžela jsem si vybrala sama. Rodina sice moc nesouhlasila ani s tím, ale mou volbu respektovala. Když jsem pak zjistila, že mě manžel několik let podvádí s jinou ženou, a začal s tím dokonce už před svatbou, byl to pro mě obrovský šok a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Rodiče mě podpořili a díky nim proběhl rozvod poměrně hladce. Svatbu i rozvod jsem si ovšem platila z vlastních úspor. Umíš si představit, jak hrozně to bylo drahé? Na svatbě jsme měli sedm set padesát hostů (v Indonésii je tento počet hostů na svatbách obvyklý, pozn. red.) a co se týče rozvodu, ten se vždy vleče nejméně tři měsíce. Kdybych to věděla, radši bych za ty peníze jela na cestu kolem světa.


Poprvé v životě u ledovce, úžasný zážitek. Ledovec Franz Josef na Novém Zélandu, září 2016

To úplně chápu. Teď ale cestuješ hodně. Jezdíš sama?
Ano. Cestování je pro mě taková terapie. Jen pár týdnů po tom, co jsem zažádala o rozvod, jsem si náhodně koupila jednosměrnou letenku do Austrálie. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec získám víza nebo co tam budu sama dělat, prostě jsem si ji darovala k narozeninám. Bydlela jsem u báječných lidí, vzali mě na jachtařský závod… Po několika týdnech jsem se vrátila domů jako úplně jiný člověk – silnější a mnohem samostatnější. Bohužel si můžu dovolit jen jeden výlet ročně, jelikož mám pouhých sedmnáct dní dovolené. Nejradši bych ale cestovala pořád. 

Jaký je tvůj styl cestování?
Moji přátelé mají na cestách většinou pevný itinerář, jezdí s kufrem, bydlí v hotelu a odškrtávají na seznamu položky, které chtějí vidět. Takže když chci cestovat jinak, musím sama. Nejradši mám spontánní rozhodování, potkávání zajímavých lidí a poznávání míst, která mi doporučí. Cestuju s batohem, a tak si můžu dělat, co chci, a jezdit, kam chci. Nejsem nijak závislá na plánech někoho dalšího.

Co nejlepšího jsi na cestách zažila?
Každá cesta byla nejlepší! Byla jsem v Jižní Koreji, v Austrálii, na Novém Zélandu, v Singapuru, Thajsku, Malajsii a procestovala jsem i pěkný kus Indonésie. Parádní byl výlet po Novém Zélandu s úplně cizím klukem, kterého jsem poznala přes couchsurfing (největší internetová služba bezplatného ubytování a zároveň celosvětová sociální síť lidí nabízejících cestovatelům na přespání svůj gauč, pokoj či lehátko na zahradě, pozn. red). Nikdy jsem ho neviděla, jen jsme si párkrát napsali a on se mě zeptal, jestli si s ním nechci půjčit na Zélandu karavan a projet oba ostrovy. Zavolali jsme si, zjistila jsem, že je to Američan, chvíli jsme řešili detaily a za hodinu už jsme měli zarezervovaný karavan a koupené letenky. Bylo to celé trochu ulítlé, ale nakonec z toho byl senzační výlet.

Cestuji hodně, ale tohle bych asi nedokázala. Máš ještě nějaké podobné zážitky?
Výborný byl taky batůžkářský výlet s maminkou. Ona se o mě dost bojí, a tak jsem jí toužila ukázat, že nemá proč, že cestování je vlastně docela snadné. Chtěla jsem jí vysvětlit, jak cestuju, ukázat jí, jak se dá fungovat v cizí zemi, jak si najít ubytování, kde sehnat jídlo nebo jakým způsobem se orientovat v ulicích neznámého města. Vzala jsem ji na výlet autobusem do Singapuru a obě jsme si to moc užily. Myslím, že mě pochopila a hodně se jí ulevilo.


První cesta s maminkou. V hinduistickém chrámu Tirta Empul na Bali, 
kde se věřící omývají ve vodě s údajně zázračnou léčivou silou, říjen 2013

Hostíš lidi přes couchsurfing i u sebe doma. Není to nebezpečné?
Ne, vybírám si zájemce pečlivě – podle jejich profilu a referencí. Předtím, než je pozvu k sobě domů, si spolu vyměníme několik zpráv, a pokud usoudím, že jsou fajn, přijedou. Zatím jsem se ještě nespálila a doufám, že se nic takového ani nenastane.

Kdo byl tvůj nezajímavější host?
Těžká otázka. Všichni byli něčím zajímaví, ale asi nejvíc mě inspirovaly dvě dívky z Polska. Napsaly mi hned poté, co jsem si založila profil na couchsurfingu. Byly ještě hodně mladé, mnohem mladší než já tehdy před pěti lety, ale už dost statečné na to, aby objely svět. Když přicestovaly se svými obrovskými batohy, byla jsem ohromena. A to mě přimělo začít cestovat úplně jinak. Kufr jsem vyměnila za batoh, hotel za couchsurfing a pevný itinerář za spontánní rozhodování. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala vylézt z komfortní zóny, vyhnout se davům.

Je země, do které bys nikdy nejela?
Ano, Spojené státy. Nejen kvůli nedávným aférám a snahám znemožňovat muslimům vstup do země, ale taky proto, že je to moc daleko a tahle země nikdy nebyla na mém seznamu míst, která bych chtěla vidět. Kdybych někdy v budoucnu dostala v USA pracovní nabídku, nejspíš bych ji neodmítla. Ale jet tam na dovolenou? To asi ne.

Naučila ses na cestách hodně nového o lidech a o životě? Nebo se setkáváš – byť na různých místech světa – hlavně s lidmi kteří mají podobné smýšlení jako ty, protože vyznávají podobný životní styl?
Naučila jsem se spoustu věcí, zejména od té doby, co cestuju sama a bydlím u lidí přes couchsurfing. Tento způsob mě učí o různých kulturách, ukazuje mi, jak žijí lidé v různých zemích. Čím hlouběji se do toho nořím, tím víc přátel získávám. Ta zkušenost celkově změnila mé vnímání světa při cestování. Snažím se užívat si vše v klidu a svým vlastním tempem, nehonit se, neplánovat. Celé je to tak trochu umění. Trpělivost, důvěra a respekt. To jsou asi hlavní věci, které jsem se na cestách naučila.


Oslava zakončení výletu po Novém Zélendu s Ianem, 
kterého poznala přes couchsurfing, září 2016

Jakou nejbláznivější věc jsi v životě udělala?
Skočila jsem bungee. V Queenstownu na Novém Zélandu. Neměla jsem to v plánu a nikdy bych nevěřila, že to udělám. Rozhodla jsem se na poslední chvíli. Potkala jsem dvě Švýcarky a šla jsem se podívat, jak budou skákat. Jedna z nich pořád mluvila o tom, že Kawarau Bridge je nejznámější místo pro bungee jumping na světě. Když jsem to uviděla, byla jsem ohromena. Chtěla jsem to taky zkusit, a tak jsem prostě došla k pokladně a zaregistrovala se na skok. Když jsem pak stála nahoře na mostě, cítila jsem šílenou paniku a myslela, že to nezvládnu. Skočila jsem ze čtyřiceti tří metrů!

Na fotografii ze skoku máš zakryté vlasy.
Nosím hidžáb. Mám různé barvy a vybírám si tak, aby se mi hodil k oblečení. Rozhodla jsem se sama asi před čtyřmi lety. Podle mého názoru je víra v boha osobní věc, stejně tak rozhodnutí něco nosit, nebo nenosit. Pokud si muslimská žena nebude zakrývat na veřejnosti vlasy, je to její vlastní věc a její zodpovědnost. Nemám s tím žádný problém.

Co k tomu vedlo tebe?
Byla jsem čerstvě po rozvodu a děkovala jsem bohu, že nám nedal děti. Tím by to všechno bylo jen horší. Cítila jsem se mu zavázána, a proto jsem začala nosit hidžáb. Nikdo mě k tomu nijak nenutil.


Elsya nosí hidžáb a je to její vlastní rozhodnutí

Tvoje víra je tvá vlastní volba?
Narodila jsem se v muslimské rodině, což ze mě automaticky dělá muslimku. Ale myslím, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná. Učí lidi, jak žít vzájemně v míru. Věřím, že život může být krásný a jednoduchý v jakémkoli náboženství, pokud máš ráda lidi a respektuješ je. Bez ohledu na tvé nebo jejich náboženství. Existuje mnoho extremistů, kteří zapomněli, že nemůžou nutit lidi věřit právě v toho jejich boha. Každý má svobodu vybrat si svou vlastní víru. To jediné, co musíme všichni udělat, je naučit se žít spolu v míru a vzájemné toleranci.

Chovají se k tobě lidi jinak, když hidžáb máš a když ne?
Někdy. Tím, že nosím hidžáb, lidi snadno poznají, že jsem muslimka. Myslím, že mi vyjadřují větší respekt a cítím ho i sama vůči sobě. Snadněji poznám, když chci udělat něco, co bych dělat neměla, a včas se zarazím. Třeba kdybych chtěla jít do baru, lidi mě zastaví, že bych tam chodit neměla (muslimové nesmějí pít alkohol, pozn. red.). Když se tam ale koná nějaká pracovní akce, tak můžu jít klidně i do baru, nikdo s tím nemá problém.

Některé evropské země zákonem zakázaly zahalování na veřejnosti – týká se to zejména burky a nikábu, kdy jsou ženě vidět jen oči. A například ve Francii se na školách a úřadech nesmí nosit ani hidžáb. Co si o tom myslíš?
Hidžáb pro mě znamená něco, co by nemělo podléhat žádným zákonům. V koránu stojí, že muslimské ženy mají nosit hidžáb. Tvoří část mé identity. Nosím ho, protože chci, a neumím si představit, že by mi ho někdo sundal kvůli zákonu nebo nařízení. Ať už by to byl někdo cizí, nebo dokonce někdo z rodiny. Rozhodnutí odložit hidžáb nemá přicházet zvenku, ale zevnitř. Vždycky to musí být mé vlastní přesvědčení.

Pro část světa se stal hidžáb symbolem nevítaného náboženství, utiskované ženy, případně manželky potenciálního teroristy…
Vůbec nechápu, proč takové myšlenky existují. Jen proto, že nějací muslimové páchají stupidní terorismus, si z toho celý svět vyvodí závěr, že všichni muslimové jsou teroristé? Myslím, že to není fér. Nedávno jste mohli slyšet o lidech, které postříleli, když se modlili v mešitě. Kdo tohle dělá? Muslimové sami sobě? Není to šílené, že by chtěli muslimové zabíjet jiné muslimy? Byla bych moc ráda, kdyby lidé začali na muslimy a na teroristy nahlížet jako na dvě úplně odlišné skupiny.


S Katkou, Petrem a dobrým strážcem chrámu v Denpasaru, leden 2015

Sleduješ válku v Sýrii? Co si o tom myslíš?
Podle mého názoru vůbec nejde o náboženství, ale o politiku. O ovládnutí co největšího území kdesi v arabských zemích. Islám učí lidi, jak žít v míru. Ne se vzájemně zabíjet. Vlastně mě to dost rozčiluje. Kvůli malé skupině extremistů teď mají muslimové nálepku teroristé, i když je to naprostý nesmysl. Většina mých přátel je odlišného vyznání a mě to těší. Každý má právo vybrat si svou víru zcela svobodně.

A co třeba ženy v Saúdské Arábii – sice se o tom moc nemluví, ale právě tam jsou na tom ženská práva velmi špatně. Umíš si představit, že bys v takové zemi žila?
V Saúdské Arábii jsem nikdy nebyla, takže toho o ní moc nevím. Slyšela jsem ale, že ženy nemají právo vycházet svobodně z domu, kam a kdy chtějí. Vůbec si neumím představit, že by mi tohle vzaly zákony země, ve které bych žila. Já žiju ve světě, kde si jsou ženy a muži rovni a mělo by s nimi být zacházeno stejně. Žena má mít právo vzdělávat se, vydělávat si peníze a žít život tak, jak by chtěla.

Vedeš tým dvanácti analytiků, ve kterém jsou i muži. Jak nesou, že jim šéfuje žena?
Ano, v mém týmu jsou i muži, ale snášejí to dobře. Opravdu mě respektují a mám od nich pozitivní zpětnou vazbu. V naší firmě se sexismus netoleruje. Snažím se být maximálně profesionální a zároveň i přátelská. Vědí, že za mnou můžou s čímkoli přijít. Ať už s přáním, či stížností – jsou vždycky vítáni. Chtěla bych být nejlepší šéfová!

Co by se stalo, kdybys s bývalým manželem měla děti? Rozvedla by ses, nebo bys s ním zůstala?
Jeho nevěra v jediném okamžiku zničila veškerou mou důvěru v manželství. Kdybychom měli děti, možná bych s ním dokázala zůstat, ale už bych se vždycky cítila nejistá, trpěla bych. Co se jednou rozbije, zůstane rozbité už napořád. My jsme se to chvíli snažili dát zase do pořádku, ale už nikdy to nemohlo být jako předtím. I v Indonésii žijí single matky, které dokážou vychovávat děti samy. Věřím, že bych to taky zvládla, ačkoli by to bylo složité… Snažila bych se, aby se mnou děti hodně cestovaly, a chtěla bych, aby z nich vyrostli dobří lidé. Zní to jednoduše, ale vím, že je to složité. A tak děkuju bohu, že nám děti nedal. Bůh je laskavý a ví, že na ně ještě nenastal ten správný čas. Věci se vždycky dějí z nějakého důvodu. A tak tu teď jsem – šťastně rozvedená žena.

Cestování bere jako terapii, první letenku do Austrálie si koupila vlastně náhodou...

Chtěla by ses znovu vdávat? A jak se na to dívá tvá rodina?
To je složitější. Kdyby mi rodina nedala souhlas a plné požehnání, podruhé bych se už nevdala. Ani kdybych si myslela, že jsem našla toho pravého. U nás není zvykem přivést si přítele do rodiny, když s ním neplánujeme žít navěky. Jakmile někoho představíme doma, znamená to, že je to vážné. Mladí spolu před svatbou nesmějí bydlet ani mít sex, to všechno je tabu. Můžu si vybrat manžela podle svého a vdát se z lásky, on ovšem zároveň musí splňovat kritéria, která stanoví má rodina. Některé rodiny jsou v tomto ohledu ještě hodně tradiční a trvají na tom, aby muž, kterého si žena přivede, pocházel ze stejného prostředí a vyznával tytéž hodnoty. Pokud by si totiž žena vzala muže, který je něčím odlišný, a ten ji někdy v budoucnu opustil, byla by to ve společnosti ostuda a hanba pro celou rodinu. Mí rodiče mi dali jedinou podmínku. Můj muž musí být stejného vyznání jako já, tedy muslim. Jenže takového muže není zrovna snadné najít, protože mí kolegové a přátelé v Malajsii skoro z devadesáti procent muslimové nejsou.

Jaké jsou tvé sny, co se týče budoucnosti? Plánuješ mít děti?
Děti bych moc chtěla. Myslím, že by stačily dvě. Holka a kluk. Ještě předtím ale plánuju hodně cestovat. Objet svět, navštívit místa, kde jsem nikdy nebyla, potkat hodně lidí a někde cestou najít svého prince. A pak bych dál cestovala s ním a s našimi dětmi, to by bylo perfektní.

Mezi čtyřma očima
S Elsyou mám vždycky pocit, že nic na světě není problém. Na první pohled působí skromně, možná i trochu plaše, ale během malé chvíle se změní ve veselý, bezprostřední živel. Obdivuji na ní, jak nadšeně sdílí všechno, co má. Bez problémů mi v den, kdy jsme se seznámily, nechala klíče od svého bytu a půjčila mi i svou SIM kartu s daty, abych se v největším městě na Bali – Denpasaru, neztratila. Když jsme se pak sešly v centru, pozvala mě na jídlo a usilovně přemýšlela, co všechno mi doporučit a kam mě vzít. Zařídila mi lístky na tradiční taneční představení a bez většího váhání souhlasila, že zpátky pojedeme stopem, ačkoli tento způsob dopravy předtím neznala. Na nezvyklou situaci se nicméně velmi rychle adaptovala. Dva turisty, kteří nás svezli do města, celou dobu zpovídala, domluvila mi s nimi svezení i na další den a nakonec nás všechny pozvala do restaurace na rýžové palačinky. Elsya je spontánní optimistka a zároveň žena, která bez přemýšlení přikývne, když ji požádáte o pomoc.

S autorkou rozhovoru v hinduistickém chrámu na Bali, leden 2015


Indonésie

  • Rozkládá se na více než 17 tisících ostrovech, největší z nich je Nová Guinea, nejobydlenější Jáva. 
  • Jde o čtvrtý nejlidnatější stát světa s více než 250 miliony obyvatel. 
  • Hlavní město Jakarta leží na Jávě a žije v něm zhruba 11 milionů obyvatel. 
  • Téměř polovina lidí se živí zemědělstvím, mezi hlavní zemědělské plodiny patří palmový olej, rýže, káva a čaj. 
  • Většinu HDP tvoří průmysl (těžba ropy a zemního plynu), který zaměstnává 15 procent populace, a sektor služeb, ve kterém pracuje zhruba třetina obyvatel. 
  • Gramotnost obyvatelstva dosahuje 93 procent, ale pouze osm procent z nich má vysokoškolské vzdělání. 
  • Státním zřízením je republika, kde občané volí svého prezidenta a parlament. 
  • Průměrná délka života činí 69 let, průměrná porodnost 2,4 dítěte na ženu a roční přírůstek obyvatelstva 1,04 procenta. 
  • Indonésie je zemí s největším počtem muslimů na světě, islám vyznává 87 procent obyvatel. Svoboda vyznání je ukotvena v ústavě a Indonésie uznává šest oficiálních náboženství. 
  • Oficiálním jazykem je indonézština, ale vedle ní v zemi existuje více než 700 dalších jazyků. 

1 komentář:

  1. Je hodne smutné, jak se dnes (velmi často)nahlíží na muslimy...

    OdpovědětVymazat