30.5.17

Sama v Laosu: 4000 ostrovů na Mekongu

Vydávám se do téhle pro mě zatím neznámé země a nevím toho o ní moc. Vím, že nemá moře, že tu žijí buddhisté a mnoho lidí mi vyprávělo, jak moc se jim tu líbilo. Těším se, jak se mi začnou jednotlivé dojmy skládat do obrázku, který nakonec vytvoří barevnou mozaiku mých zážitků z Laosu. 

Do Laosu se vydávám poprvé a navíc sama...

Cestovat sama má mnoho výhod. Dostanu se k lidem blíž a všechny svoje problémy si musím vyřešit na vlastní kůži a prožít až do konce. Místní mají pocit, že by se o mě měli postarat, a nikdy se mi nestalo, že by mě chtěl někdo okrást. Rozhodování o tom, co a kdy budu dělat, je jen na mě, a je daleko snazší nechat se vést náhodou a nic moc neřešit.

Plumérie, národní kytka v Laosu. Roste všude a úžasně voní

Doprava v Laosu
Laoská doprava má mnoho zvláštností a charakteristik, které mě překvapí hned po příjezdu. Tak například zdejší terminál, na kterém mě vysadí autobus, má wi-fi zdarma, takže můžu zjistit, kde to vlastně jsem a co tu budu dělat. Dozvím se, že Pakse je druhé největší město v Laosu, ačkoli na první pohled vypadá jako menší provinční středisko a žije tu méně než 100 tis. obyvatel. Vydám se pěšky do centra, vzdáleného asi 2 km, a cestou pochopím, že v tomhle městě zůstávat nechci a radši hned vyrazím někam dál. Jenže! Co městu chybí na zajímavosti, to si kompenzuje na počtu autobusových terminálů. Má hned čtyři, vzdálené od sebe vzájemně i deset kilometrů, a ještě jedno tržiště, ze kterého odjíždí lokální spoje. Čert aby se v tom vyznal. A žádná MHD mezi terminály samozřejmě nejezdí…

Samlo aneb jak vypadá taxík v Pakse

Načež se objevuje zvláštnost další, zdejší tuk-tuky. Jmenují se totiž samlo a je to motorka s přidělaným sedátkem, kam by se vešlo tak 3-5 lidí, jenže tady není ZA motorkou, jako jinde v Asii, nýbrž z boku jako sajdkára se stříškou. Jedno si chytnu. Milý postarší pán mi po otázce na cenu odpoví „five“, tedy pět. 5000 kipů je asi 15 korun, to zní fér. Cesta je to dlouhá asi 8 km a jízda samlem mě dost baví. U silnice stojí muž se dvěma pytli cementu, mává na náš vůz a já se snažím zmenšit, aby se vešel. Řidič ale nezastaví a odveze mě samotnou až na nádraží. Platím mu 5000, ale ukáže se, že chce 50 000. Tedy asi 150 korun. To je víc než za taxík v Praze! Za přihlížení a komentářů dalších místňáků se začneme handrkovat a dohadovat. Nakonec mu dám 15 000 kipů (45 Kč), z čehož jsme naštvaní oba. Podle něj je to málo, podle mě příliš moc.

Čerstvě vylíhnuté laoské kotě

Na nádraží už čekají autobusy a songthaews. Těm se přezdívá také „big tuk-tuk“. Za náklaďákem je přidělaná korba s úzkými podélnými lavicemi pro cestující, někdy dokonce ve dvoupatrové úpravě… Mám namířeno k Mekongu do oblasti Si Pan Don neboli 4000 ostrovů, která je vzdálená 150 km. Za jízdenku chtějí 120 korun, což je rozumná cena. Na korbu by se nás vešlo možná šedesát a některé songthaew praskají ve švech, ale nás jede jen osm, tak si každý cestující zabere jednu lavičku a na ni si lehne. Nechápu to. Na hrbolaté cestě to skáče víc, než na dětské trampolíně…

Který ze 4000 vybrat?
Laos sice nemá moře, ale oblast na Mekongu při hranici s Kambodžou tento nedostatek plně kompenzuje. V přístavu Nakasang mi dojde, že když se to tu jmenuje „4000 ostrovů“, asi tu budou mít hodně ostrovů… A že si musím vybrat jeden, na který pojedu. Na výběr dostanu tři: Don Khong, Don Khone a Don Det. Vyřeší to za mě skupinka starších Thajců, kteří jsou tu na dovolené. Sdílená loď vyjde mnohem levněji než soukromá, a tak se svezu s nimi na Don Det. Dál pokračují tuk-tukem k vodopádu Liphi, a jelikož jsme si dobře popovídali, vezmou mě s sebou. Když projíždíme po starém francouzském železničním mostě mezi dvěma ostrovy, výhled mi skoro vyrazí dech a do toho místa se okamžitě zamiluju. Jedeme k vodopádu, za vstupné dám 100 korun, což mi přijde trochu moc, a Thajci se tu navíc zdrží jen deset minut, z toho pět se se mnou fotí, a pak jedou zase zpátky do Bangkoku… Já si najdu ubytování hned u mostu a půjčím si kolo.

Malý buddhistický chrám v oblasti 4000 ostrovů

Druhý den se ukáže, že jsem si nemohla vybrat líp. Dva zdejší ostrovy Don Khone a Don Det jsou spojené mostem, objet se dají oba pohodlně za jediný den a ze zajímavostí a přírodních krás jde až hlava kolem. Projíždím po břehu řeky nejprve vesničkou, poté mezi poli. Mým hlavním dojmem z těchto ostrovů je velké množství dětí, psů, koček a kuřat. Kuřata jsou vždy pod dohledem kvočny, zato děti si tu běhají zcela volně. Některé jezdí na kole (tak od tří let), některé na motorce (tak od šesti nebo sedmi). Statistiky hovoří o tom, že průměrný věk v Laosu je 19 let a děti od 0 do 14 let tvoří 40% populace, což činí Laos zemí s nejmladším obyvatelstvem v Asii.

Děti jedou do školy. Motorku řídí asi desetiletá holčička...

Jak rychle jedu na svém kole, mi předvede asi čtyřleté dítě. Rozeběhne se za mnou, chvíli běží vedle mě, a pak mi naskočí na blatník. Pohodlně se usadí a jede se mnou! Nemám ani nosič, skutečně sedí jen na blatníku, ale dítěti to nevadí, vypadá, že už v tom má praxi. Nezmůžu se na nejmenší protest, ale když na příští odbočce zahnu, dítě seskočí a dlouho za mnou smutně kouká…

Laos je země s nejmladší populací v Asii

Pokračuji v objížďce ostrova a brzy vjedu do husté džungle, kde létají úžasní pestrobarevní motýli. Polorozpadlé dřevěné mostky radši objíždím, a kde to nejde, kolo vedu. Pak se objeví banánová plantáž a hned za ní sad, kde pěstují kešu. Neodolám, zahodím kolo, přelezu plot a jdu si je vyfotit zblízka. Dojedu až na úplný jih ostrova Don Khone, kde leží vesnička Hang Khone, odkud vyrážejí lodě pozorovat vzácné sladkovodní delfíny. Hodinová projížďka stojí asi 200 korun za celou loď pro 1-4 lidi. Přidám se ke dvěma Francouzům a plujeme směrem ke kambodžským hranicím, které jsou odsud, co by kamenem dohodil. A už vidíme první delfíny. Neskáčou tak vysoko jako ti mořští a rozhodně nejdou fotit, ale delfíni to jsou. Celkem jich napočítám asi deset.

Kešu na stromě v sadu na Don Khone

Odpoledne objíždím na kole ostrov Don Det. Ten je mnohem turističtější než Don Khone. Na severu leží „město“, tedy restaurace, „hotely“, turistické agentury, prádelny a jedna internetová kavárna. Uvnitř má dva počítače. Jeden nefunguje a druhému je vidět až do větráčku a jeho jediným prohlížečem je historicky první verze Exploreru. Pochopím, že tady mi upload fotek neprojde. Cestou zpátky domů se zastavím v jedné restauraci nad řekou a dám si večeři. Žluté zeleninové kari s kokosovým mlékem a rýží je geniálně skvělé a dostanu toho obří mísu. Takže se přejím a ještě zatmím. Poslední tři kilometry se vracím potmě. Rozrytá pěšina, stále nějaký ten výmol nebo polorozpadlý mostek. Neosvětlený cyklista, chodec, dítě, pes nebo kuře. Občas mi posvítí aspoň protijedoucí motorka, takže dojedu celá.

Žluté kari se zeleninou a kokosovým mlékem nemá chybu

Největší vodopád na světě…
… je tak trochu demagogie a rozhodně nečekejte, že byste ho mohli vidět celý. Mekong při hranici s Kambodžou dosahuje šíře přes 10 km a podél celé této šířky se táhnou vodopády, které znemožňují splavnost mezi Laosem a Kambodžou. Jsou ale rozdělené „čtyřmi tisíci ostrovů“, takže vodopádů tu můžete vidět mnoho, ale maximum, které uvidíte na jednom místě, je 20 metrů vysoký a přibližně 400 m široký proud vodopádů Khone Phapheng. Jak celá oblast 4000 ostrovů i se všemi vodopády vlastně vypadá, nejlíp pochopíte ze satelitní mapy, když si zadáte Khone Phapheng nebo Si Pan Don.
Na kole dojedu až k odbočce na vodopády Khone Pa Soi. Zaparkuju kolo a přes sadu dřevěných lanových mostků, které nepůsobí dvakrát důvěryhodně, se vydám vyprahlou džunglí až k vodopádu. Dva kluci ze Švédska s pomocí nataženého lana brodí silný proud řeky, protože výhled ze břehu není tak pěkný, jako z ostrůvku uprostřed. To bych ale s foťákem nedala, kluci jsou mokří až po krk. A nechávat tu foťák jen tak se mi taky moc nechce.

Dřevěný mostek. Pro motorky...

K vodopádu Khone Phapheng se vydám s Julií z Francie, dělíme se o náklady na loď. Nejprve dojedeme na pláž, kde inzerují projížďku k těmto vodopádům za 100 tis. kipů (300 korun). V chatce u řeky polehává několik starších mužů, jeden z nich mi cenu odkývá a už se zvedá, ale ostatní ho hlasitým bručením přeruší a on mi začne vysvětlovat, že za loď dáme 120 tis, ale pak že si musíme vzít ještě tuk-tuk, který nás zaveze až k vodopádu a pak ještě každá zaplatíme 55 tis. vstupné, takže celkem nás to vyjde na 380 tis. kipů (což je víc než 1000 korun). Se zbláznil, děda, né?

Mé ostrovní kolo. Má košík, zvonek a blatník, nemá světlo...

Zkoušíme různě smlouvat, třeba že si vezmeme kola na loď a pak už nebudeme potřebovat ten tuk-tuk, ale s tím nesouhlasí. Pak nám dojde, že je neděle a chlapům se prostě nechce pracovat, proto nám nabídli tak vysokou cenu. A nic s nimi nehne. Julie mi vypráví, co se o Laosanech povídá a že jsou prý nejlínější národ v Asii: Víte, jaký je rozdíl mezi Vietnamcem, Thajcem a Laosanem? Když Vietnamci pěstují rýži, pečlivě sazeničky přesazují, vytrhávají plevel a všemožně se starají, aby rýže dobře rostla. Když Thajci pěstují rýži, vycházejí každý den na zápraží a sledují, jak rýže roste. Když Laosani pěstují rýži, leží doma v hamace a poslouchají, jak rýže roste…

Burácející vodopády Khone Phapheng, jakože "největší na světě"...

Musíme zpátky do vesnice a tam si domluvit loď v agentuře. Zaplatíme za ni sice 150 tis., ale doveze nás skoro až k vodopádu a žádný tuk-tuk rozhodně není potřeba. Kolem vodopádu jsou vybudované vyhlídkové plošiny a mezi nimi (ač je to kousek) rozváží návštěvníky elektrovozítko. Za pohled to stojí, ale tím nejlepším na dnešním výletu shledáme právě tu hodinu lodí mezi ostrovy tam a hodinu zase zpátky, protože jedině tak, že člověk v tom Mekongu pluje (anebo plave!, což si taky vyzkouším), pochopí, jak rozsáhlé, rozmanité a okouzlují tohle území 4000 ostrovů vlastně je.

Na kole za dávnou historií
Asi 100 kilometrů na sever leží ospalé městečko Champasak, které se honosí významným khmerským chrámem. Dopravní anabázi vezmu jen stručně. Přímo pod bungalovem u mostu mi zastaví loď a doveze mě a další cestující do přístavu v Nakasangu. Tady už čeká autobus a minivan. Mají v tom nějaký systém, protože přesně vědí, kdo má nasednout kam. Asi za dvě hodiny zastavíme u benzínky a tady se najednou systém změní. My, kdo jedeme do Champasaku, máme přesednout do minivanu, ti, kdo jedou do Pakse, se stěhují do autobusu. Proč až teď, když celou dobu jedeme za sebou? Minivan nás zaveze do přístavu a za řekou už leží Champasak. Přívoz má stát 15 korun, je nás 7 bělochů a zdejší anglicky mluvící žena chce za převoz 60 korun za osobu. Dohadujeme se s ní asi půl hodiny, ostatní by jí to klidně i zaplatili, ale já jsem radikálně proti. Učí to pak místní špatným mravům (=parazitovat na turistech). Použiju maximální argumentační nátlak, takže nakonec všichni zaplatíme „jen“ 30 a žena se ještě tváří ukřivděně. Ach jo.

Přívoz přes Mekong do Champasaku. Paráda, až na to handrkování...

Ospalost místního městečka demonstruje třeba zdejší pošta, kde se pokusím poslat pohledy. Úředník tu sice za přepážkou sedí, ale řekne mi, že nemá známky a poslat odsud se nic nedá. Projížďky na kole po Champasaku a okolí mohu jen doporučit. V centru stojí pěkné koloniální domy, buddhistické chrámy a svatyně objevíte každých pár set metrů a nad krajinou mohutně se tyčící hora Phu Kao s posvátným přírodním lingamem na vrcholu.

Stromový Buddha na cestě do Wat Phou

Necelou hodinu cesty leží Wat Phou, chrám, který stával pod posvátnou horou už před tisíci lety. Sice nesnese srovnání s kambodžskými chrámy v Angkoru, ačkoli byl postavený ve stejné době a stejnými vládci, ale prohlídka celého komlexu i tak zabere zhruba tři hodiny. Wat Phou proslul tím, že stojí na úbočí posvátné hory, kde pramení nevysychající pramen.

Výhled z Wat Phou do kraje

Schodiště vzhůru k prameni lemují voňavé stromy plumérií a shora mám výhled do širého kraje. Stále tu žijí buddhističtí mniši a věřící, kteří se chodí do chrámu poklonit Buddhovi, provádějí zvláštní rituál s dřevěnou tyčí, dlouhou asi dva metry. Věřící chytí tyč a změří si s ní rozpětí svých paží, které označí přidělanou gumičkou. Poté vezme tyč do sepnutých dlaní, pomodlí se a přiloží její konec do spáry mezi cihlami. Znovu se pomodlí a poté opět změří rozpětí svých paží. Teď dosáhne zhruba o 3-4 cm dál! Jak to funguje, se mě neptejte, ale stane se to všem příchozím, které vydržím pozorovat.

Pozůstatky chrámu Wat Phou, kde se stále dějí zvláštní věci...

Je krátce po poledni. Jsem zpátky v Champasaku, vrátila jsem kolo, sbalila si věci a teď se potřebuji dostat do Pakse. Dojdu na hlavní silnici a zkouším stopovat. V opačném směru toho jezdí celkem dost, ale v tom mém projedou za 15 minut jen tři auta a asi osm motorek. Motorky nestopuji, protože mám dva batohy, foťák a velký klobouk. Nicméně jeden motorkář, který kolem před chvílí projel, se vrátí a zeptá se, kam jedu. Pakse! Když mi nabídne svezení, odmítnout nedokážu.  To bude jízda. Jeden batoh na záda, druhý přes rameno, klobouk do ruky. Šlápne na to a letí. Vítr mi šlehá do očí, takže je mám radši zavřené, helmu jsem nedostala a držet se nemám čeho. Občas najedeme na výmol a to pak hodně nadskočí… I přesto mám pocit, že se mnou jede mnohem opatrněji, než by jel sám. Chvíli se bojím, ale pak mi dojde, že v Laosu jezdí na motorce už pětileté děti, tak co. Když se trochu uklidním, začnu pozorovat krajinu a užívat si to. V centru Pakse (37 km od Chamapasku) jsme za půl hodinky. Uf.

(Pokračování příště…)

5.5.17

Cestovatelská faux-pas aneb o čem se nemluví

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová, pokud není uvedeno jinak

Vracíme se z ostrova, kde žijí velké mořské želvy. Jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě a zároveň jeden z těch nejsmutnějších. Pozorovat želvy, jak ukusují mořskou trávu a každou chvílí plavou k hladině se nadechnout, bych vydržela věky. Když se držím stranou, želva si mě ani nevšimne a já se můžu nerušeně dívat. Návštěvníků na ostrově jsou mraky, jenže často netuší, jak se mají při setkání se želvami chovat. A tak nezřídka vidíte turisty ve svítivých plovacích vestách, jak stojí ve vodě v kroužku kolem želvy, vytahují tyče s foťáky, strkají hlavu pod vodu a fotí si s ní selfie. A když želva v panice prchne, rychle spěchají za ní, aby udělali ještě aspoň pár fotek…

Pokud se želva rozhodne plavat přímo k vám, 
zůstaňte v klidu, nehýbejte se a nechte to na želvě :)

Když cestujeme, měníme. Lidi, přírodu, návyky, tradice, prostředí, kulturu i historii… V ideálním světě bychom měnili k lepšímu. Každou interakcí, každým setkáním bychom nechávali ze sebe to nejlepší, poznávali a ukazovali rozmanitost, respektovali a ctili tradice. Cestování by tak obohacovalo jak cestovatele, kteří by obdivovali krásy naší planety a přívětivost jejích obyvatel, tak i domorodce, kteří by díky cestovatelům objevovali, jak vypadá svět tam venku a zároveň si uvědomovali, v čem je jejich život unikátní a že by měli být hrdí na své zvyky a pěstovat si je.

Cestování založené na sdílení. To je třeba couchsurfing

Přesně tak to ale není. Cestováním velmi často měníme k horšímu. Mnoho dříve krásných míst spláchla turistická tsunami, která z domorodců udělala vyžírky, z turistů chodící peněženky, z tradic zdroj příjmů a z přírodních krás skládku odpadků. Nechci tady mluvit o odpovědném a udržitelném cestování. Chci vyprávět příběhy, které jsem zažila na vlastí kůži, a přemýšlet o tom, proč se staly a co s tím může udělat každý z nás.

Čekání na východ slunce před chrámem Angkor Wat

O mniších
Luang Prabang, Laos. V každém turistickém průvodci se dočtete o zdejším buddhistickém rituálu, který se koná každý den už nejméně 600 let. Každé ráno prochází městem procesí několika set mnichů. Při této duchovní tradici darují místní obyvatelé mnichům jídlo při východu slunce a za to dostávají požehnání a budují si dobrou karmu. Tento rituál má mnoho pravidel. A protože ho objevili turisti a jezdí se na „krmení mnichů“ dívat v celých houfech, zjednodušený kodex snadno naleznete na internetu i v tištěných průvodcích. 

Luang Prabang patří mezi nejmalebnější města v Jihovýchodní Asii

Pokud chcete pozorovat ranní průvod, měli byste být slušně oblečení a držet se ve větší vzdálenosti. Pokud chcete fotit, měli byste to dělat tak, aby to nikoho nerušilo, tedy nejlépe při tom nebýt vidět. Pokud chcete sami darovat jídlo mnichům, situace se začíná komplikovat a pravidel přibývá. Měli byste to udělat pouze v případě, že to pro vás má duchovní smysl a místní se vás od toho budou snažit odradit. Když se i přesto rozhodnete zapojit, musíte mít zakrytá ramena a kolena, sedět na zemi bez bot s nohama pod sebou (ukazovat v buddhistických zemích na někoho nohou znamená největší nezdvořilost) a hlavu mít níž než mnich. Nesmíte mluvit a dotýkat se mnichů. Jídlo, které jim nabídnete, by mělo být jednoduché, vegetariánské (rýže, zelenina…), ale z kvalitních surovin, a když ho budete kupovat, nesmíte smlouvat – to je nezdvořilé. Darovat mnichům znamená darovat to nejlepší.

Ranní procesí mnichů. Udělala jsem jen dvacet fotek a zůstala nezpozorovaná

A jak to vypadá ve skutečnosti? Jen vyjdu na hlavní třídu, vidím natěšené turisty sedící na židličkách u silnice a prodejce „jídla pro mnichy“. Mnichům tu můžete koupit průmyslově vyráběné keksy, sušenky a chipsy, což turisti skutečně dělají. Když přijdou mniši, dají každému do misky jeden balený keksík. Jenže mniši hnusíky nejedí! Nebo by aspoň neměli. Turisti vypadají, že jsou v sedmém nebi, jak udělali dobrý skutek, prodejci dělají skvělý byznys, když za drahé peníze prodávají levné náhražky jídla, a mniši zachovávají den za dnem kamennou tvář. A to i ve chvíli, kdy nevhodně oblečená Číňanka pobíhá kolem s mobilem, strká mnichům foťák až do obličeje a fotí si, jak její miláček dává mnichovi keksík…

Keksíky pro mnichy už připravené v košíčcích

O povrchnosti a selfies
První letošní Darwinovu cenu vyhrál chlapík, který umřel, když si chtěl vyfotit selfie s divokými slony. A počet lidí, kteří kvůli selfie zemřeli jen v minulém roce, je více než sto. Stáváme se „selfish“, sobeckými a sebestřednými. Co mě vytáčí nejvíc, jsou selfie s Buddhou. Abych byla objektivní. V buddhistických zemích v Jihovýchodní Asii, tedy v théravádovém buddhismu je to naprosto normální a s Buddhou se tady fotí skoro každý, dokonce i buddhističtí mniši. Jenže podle tibetského buddhismu je socha Buddhy svatý předmět, a dokonce i obrázek sochy Buddhy je svatý předmět. A pokud se vyfotíte s Buddhou, umisťujete tím sami sebe na svatý předmět, což přináší špatnou karmu. V každém buddhismu nicméně bez výjimek platí, že pokud už se s Buddhou rozhodnete vyfotit, musí být vaše hlava níž, než hlava Buddhy.

A fotku s Ježíšem už máte?

Selfie se žralokem může být to poslední, co v životě uděláte… 

Ve městě Ayutthaya v Thajsku mají úžasného Buddhu. Jeho obličej zarostl do kmene stromu. Každý den k němu přicházejí stovky turistů. Ne, aby se na něj podívali, ale aby se u něj vyfotili. Jako na běžícím pásu. Jedna bílá žena, cvak! Skupinka Asiatů, cvak! Prsty do véčka a hollywoodské zářivé úsměvy. A další ve frontě… 

Na téhle fotce je špatně úplně všechno. Ona má holá ramena, on má holá kolena, nemají hlavu níž než je hlava Buddhy a hlavně… Proč tam ty lidi jsou?! 

Nikoho nenapadne na Buddhu se podívat, chvíli zůstat, prohlédnout si okolí, meditovat. Sednu si tedy před něj v uctivé vzdálenosti do tureckého sedu, zuju boty a dívám se mu do očí. Začne se ozývat syčení a nespokojené mručení davu. Překážím ve fotce. Ale vyřeší to jednoduše. Obejdou mě a s Buddhou se jednoduše vyfotí zboku. Mou tichou demonstraci za zamyšlení nepochopil nikdo. A mimochodem, kdo má větší právo stát v první řadě? Ten, kdo fotí, nebo ten, kdo se jen dívá? Ten, kdo si vychutnává okamžik TEĎ, nebo ten, kdo ho chce uchovat NAVĚKY?

Kdo má větší právo stát v první řadě? Čekání na Johnnyho Deppa. 

Na náměstí v Hanoji se chystá ohňostroj. Davy čekají a tlačí se, aby měly co nejlepší výhled. Oblohu rozsvítí první rachejtle. Všichni vytáhnou své chytré telefony a začnou ohňostroj fotit a natáčet. Neužívají si ohňostroj napřímo, ale skrz displeje svých zařízení. K čemu vám, lidi, ty (nekvalitní) fotky ohňostroje budou? Budete je jednou ukazovat vnoučatům?

Hanojský ohňostroj…

Některé národy a etnika nemají rády, když je někdo fotí. Například Bolivijci a indiáni. Věří, že když je fotíte, mohli byste jim ukrást duši. Etika cestovatelské fotografie velí nejprve se zeptat, než si člověka vyfotíte. Anebo to udělat zdálky, aby vás neviděl… 

Když si Bolivijka z La Pazu všimla, že ji Petr fotí, 
vypadala, že má chuť po něm hodit sekáček na maso

Nártoun, malé roztomilé zvířátko, žije na ostrově Bohol na Filipínách. Vejde se tak akorát do dlaně, umí skvěle skákat a jeho oční bulvy jsou prý větší než jeho mozek. Nártouny (i mnichy a želvy) je zakázáno fotit s bleskem. Nártouna by totiž blesk mohl vyděsit tak, že by z toho umřel. Když čínská turistka dostala vynadáno za blesk, který použila na nebohého mžourajícího nártounka, chvíli se ošívala a vymlouvala a pak z ní vypadla všeříkající věta: „Oni to nemají rádi?“ 

Nártoun filipínský, nejroztomilejší zvířátko z ostrova Bohol

Vychutnat si kouzlo jeskyně
Máte rádi jeskyně? Já moc a myslím si, že Češi milují jeskyně, ačkoli máme jen malé a neznámé (patrioti prominou). Jít do jeskyně pro mě znamená zážitek. Tajemnou atmosféru. Ticho. Jemné světlo. Průvodce, který tlumeným hlasem upozorňuje na krápníky a zajímavé útvary. Jenže jiný kraj, jiný mrav. Například Asiati v jeskyních křičí. Pořvávají na sebe jako by byli doma v obýváku a užít si třeba fantastickou Paradise Cave ve Vietnamu během vietnamských prázdnin téměř nejde, protože vám budou praskat bubínky. 

Nádherná jeskyně Paradise Cave

Jeskyně Konglor v Laosu měří 7,5 km a protéká jí podzemní řeka. Přidám se k dvěma mladým Francouzům, nastoupíme na loďku a náš kapitán obratně vede kormidlo mezi všemi mělčinami. Sedím až třetí v řadě a najednou mě do nosu udeří nepříjemný smradlavý kouř. Francouz si na lodi v jeskyni ZAPÁLIL CIGARETU. Takže místo toho, abych si užívala plavbu a obdivovala krásy přírody čichám smradlavý zápach. Slušně ho upozorním, že v jeskyni by kouřit neměl. Nic. Poprosím ho, ať přestane kouřit. Nic. Napotřetí už na něj zařvu, ať típne tu cigaretu, což nakonec udělá, ale venku z jeskyně si to se mnou ještě dlouho vyříkává. Udělal by tohle v jeskyni v Evropě? 

Svítící červi v jeskyni Waitomo vypadají jako vzdálené galaxie. 

Na Novém Zélandu leží slavná jeskyně Waitomo se svítícími červy. Procházíme temnou jeskyní, kde světélkují jen červí ocásky a občas nás na něco upozorní baterka průvodkyně. Tady nikdo nekřičí ani nekouří, takže tajuplná atmosféra je téměř na dosah, jenže… Součástí naší skupiny je i rodinka s holčičkou, která má boty, které silně růžově svítí a při každém jejím kroku začnou výrazně blikat. Asi aby ji rodiče v té jeskyni našli, kdyby se jim náhodou ztratila... 

Dresscode a erotika na veřejnosti
Klidně mě nazývejte puritánkou. Zakrytá ramena a kolena, žádná špagetová ramínka, velké výstřihy, ani průsvitné materiály. Žádné bokové kalhoty odhalující bříško či záda a žádné šátky zakrývající odhalené části. Tak vypadá slušné oblečení v buddhistických zemích a je striktně vyžadováno při vstupu do většiny chrámů. A platí to i pro muže. Jenže v mnoha zemích nosí takové oblečení naprosto běžně a na ulici rozhodně nepotkáte Barmánku v tílku nebo minisukni. A proto by mělo být samozřejmostí přizpůsobit se místním zvykům a chodit tak na veřejnosti taky. Vždyť to stejné chceme po muslimech v Evropě, ne? Aby se PŘIZPŮSOBILI… Dlouho jsem do Jihovýchodní Asie vůbec nevozila jiné oblečení než tříčtvrteční kalhoty, dlouhé sukně a trička s rukávem a bez výstřihu. Teď už si k moři do Thajska nebo Vietnamu někdy přibalím i tílko, ale nosím ho jen na pláž.

Tradiční oblečení žen a mužů v Barmě neodhaluje ramena ani kolena. 
Není to mrtvá tradice, ale každodenní zvyk

Problém nastává pokaždé, když jedu do Jihovýchodní Asie jako průvodkyně. Někteří mí klienti si ŽÁDNÉ dlouhé kalhoty či trička s rukávem nepřivezou nebo je nechtějí nosit, po ulicích chodí jako v létě na Lipně a do chrámu si tedy s řečmi ováží kolem ramen a kolem pasu průsvitný šátek. Jenže tak to nemá být. Takovým chováním vyjadřujete nulový respekt k zemi, do které přijíždíte a k jejím obyvatelům. Snažím se to vysvětlovat, stále dokola, důkladně a vlídně. Vždycky se najde aspoň jeden, který to bere jako problém, zásah do soukromí (oblékání), doporučení nerespektuje a vrhá špatné světlo na celou skupinu. Případně argumentuje slovy: „Spousta turistů tady chodí takhle“. Aneb „oni to dělají taky, tak proč bych nemohl i já?!“ Jak často si tuhle větu říkáme a ospravedlňujeme s ní věci, které bychom neměli dělat?

Na vrcholu pagody Phou Si v Laosu. Tílka a šortky si nechte radši do Chorvatska…

V Kuala Lumpur v Malajsii, muslimské zemi (!), jsem v nacpaném metru viděla mladý pár turistů ze západu. Ona blonďatá, v tílku s výstřihem a v šortkách, se tiskla ke svému příteli a nenápadně mu dávala pusu na rty. V Lehu na buddhistickém severu Indie se dva mladí vedli po ulici tak, že on ji držel za zadek. Jenže v těchto zemích byste se s přítelem neměli na veřejnosti ani držet za ruce a dokonce se ani nijak dotýkat cizí hlavy. Za ramena či ruce se běžně vodí osoby stejného pohlaví, ale není to veřejná demonstrace homosexuality, nýbrž vyjádření přátelství. Na veřejné projevy sexuální náklonnosti k osobám opačného pohlaví byste v muslimských a buddhistických zemích neměli ani pomyslet. A tím se dostáváme k zásadní otázce.

Proč se na cestách chováme jako hovada?
Zaprvé – z nevědomosti. Prostě nevíme, že v dané zemi či vesnici či komunitě vládnou pravidla, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Třeba na Fidži se nesluší chodit po vesnici v klobouku, a dokonce ani v pevných botách, ale jen v žabkách, a do domu se vstupuje zásadně naboso. Do džinistického chrámu v Indii byste zase měli vstupovat pouze se sepjatými dlaněmi jako při modlitbě. Do hinduistického chrámu na Bali mají zapovězený vstup menstruující ženy a do některých částí chrámů by cizinci neměli chodit vůbec. A proto je důležité nastudovat si před cestou zvyky země, kam se chystáme, ptát se místních, zdali nepácháme nějaké faux-pas a sledovat, jak se chovají domorodci.

Zadruhé – v ohrožení života. V Americe mají sofistikovaný systém „Leave No Trace“ (Nezanechávejte stopy) pro všechny, kteří se chtějí pohybovat ve volné přírodě. Nejzásadnějším pravidlem není Neodhazuj odpadky, nebo Nestanuj v blízkosti vodních zdrojů, ale Plánuj pečlivě. Jakmile se člověk totiž ocitne v ohrožení života, dopady svého jednání na přírodu přestává řešit. Pokud se ztratíte v džungli a jediným způsobem, jak na sebe upoutat pozornost, bude zapálit půl lesa, uděláte to? Pokud budete prchat před bouří z vrcholu hory, sbalíte si nejdřív své odpadky?

Zatřetí – při pocitu nepohodlí. „Zouvat si boty před vstupem do chrámu, to ještě snesu. Ale i ponožky?! Vždyť je tam špinavá podlaha! A taky prach a písek a můžu z toho chytit nějakou plíseň, ne? Když tam chodí naboso tolik lidí…“ Máte na výběr, přátelé. Sundat nebo nechodit dovnitř.

Začtvrté – z hamižnosti a chtivosti. Když se rozhodneme, že nějakou věc musíme mít, bez ohledu na následky. Sošku ze slonoviny, zub ze žraloka nebo… selfie se želvou. Pro vás je to jedna jediná (nebo pět nebo deset…) fotka se želvou, a pro jedno selfie se přece svět nezboří, zvlášť když jste na tom místě jen jednou za život. Pro želvy, mnichy, nártouny, celebrity, domorodce v krojích a mnohé další jedince to znamená neustálé každodenní obtěžování, když jim pořád někdo strká selfie tyč pod nos. 

Připadá vám to cool? Vážně?

Zapáté – kvůli vlastnímu egu. Tohle je vlastně důvod, který v sobě zahrnuje všechny ostatní. Nepídíme se po informacích, protože jsme přeci nejchytřejší na světě a už jsme zcestovali kus světa. Nechceme vylézat se své komfortní ulity a nechceme měnit ani sebe ani své názory. Co záleží na nějakém zvyku, který takhle místní dodržují už stovky let, když mně se nelíbí a necítil bych se kvůli němu dobře? Co záleží na nějaké plastové lahvi, která mi vypadla někde v národním parku, přece se kvůli tomu nebudu vracet sto metrů? Co záleží na tom, že místní nekouří a kolem zrovna pobíhá houf dětí, když já mám chuť na cigaretu? Ve všech případech stavíme vlastní ego nad respekt. Velmi často chceme vidět všechno a rychle, a hlavně si s sebou přivézt co nejúžasnější fotky, abychom je mohli všem ukazovat. A tak nemáme čas ani se rozhlédnout, přemýšlet, ponořit se do atmosféry daného místa a splynout s okolím. Přitom často právě to ponoření se přináší ty nejbohatší zážitky, zkušenosti a pochopení.

Zpytování mého vlastního svědomí
Mám na kontě už taky pár hulvátských zářezů. Třeba ty želvy. Jen co poprvé vlezu do moře, uvidím přímo před sebou velikánskou želvu. Nejdřív se jí leknu, pak poskočím úžasem. A o kus dál další dvě! Sundám šnorchl a hlasitě zakřičím na Petra: „Týjo, tady jsou tři želvy velký jako kráva!“ Petr je hned u mě a začne je fotit a za chvíli už se to kolem hemží dalšími obtěžujícími turisty. A já mám chuť si ukousnout hlavu a v tu chvíli pochopím, jak moc těžký život želvy na tomhle ostrově mají.

A s mnichy mám taky vroubek. Stejné procesí jako v Luang Prabang se koná každý den při východu slunce i v Nyaung Shwe v Barmě, jen naprosto bez turistů. A tady na naší první cestě do Barmy běžíme za mnichy, předbíháme je, vytahujeme aparát a zcela nestydatě si je fotíme… Ještě teď se červenám, když si na to vzpomenu. Výraz tupé neznalosti a ignorance. 

Zezadu to nevadí, ale nestrkejte mnichovi objektiv do obličeje…

Při cestách do Jihovýchodní Asie taky každý den piju balenou vodu, a jelikož tady třídění plastů moc nefrčí, způsobuji pravidelně ekologickou katastrofu. Lahve končí v moři, ve spalovně nebo na skládce. Když vypiju tři denně, je to víc než doma za celý rok. A pokud tak cestuji měsíc nebo dva, neštěstí je na světě. Jak tohle řešíte vy?

Výstup z metra v Manile. Jak řešíte plasty na cestách vy?

A když jsme u toho ega, tak kvůli němu v jednom případě důsledně ignoruji cedulky s nápisem „Zujte si boty!“. Ovšem ne před chrámy, leč před místními toaletami… Mám to ve škatulce „Co by Evropan nikdy neudělal“, protože zouvat se v Asii před vstupem na často TURECKÝ záchod mi přijde vrcholně nechutné. A mé ego si myslí, že kdybychom je naučili, že na veřejných záchodcích se nezouvá, malinko bychom pozvedli jejich kulturu. Ale asi bych i tohle měla přehodnotit a začít se chovat tak, jak se chovají místní.

Moje oblíbená fotka s ještěrkou. V konečném důsledku stejně hloupá jako selfie s želvou. 
Na svou obranu chci říct, že tato ještěrka potkala v životě jen jediného turistu...

A proto o tom všem píšu – lidi, prosím, cestujme ohleduplně a s respektem. Svět pak bude daleko krásnější místo. A pokud mě někdy uvidíte, jak se zase chovám jako hovado, kopněte do mě.