25.11.14

Vzdálený neznámý Yukon

Yukon. Už jen to slovo voní dálkou a připomíná dobrodružné romány, které jsme hltali jako malí. Jeho neuchopitelnou atmosféru je těžké vystihnout slovy, proto dnes si dovolím začít básní, jejímž recitováním a překladem jsem se bavila za dlouhých hodin v autě.  

Spell of the Yukon
Robert W. Service

I wanted the gold, and I sought it,
 I scrabbled and mucked like a slave.
Was it famine or scurvy — I fought it;
 I hurled my youth into a grave.
I wanted the gold, and I got it —
 Came out with a fortune last fall, —
Yet somehow life's not what I thought it,
 And somehow the gold isn't all.

No!  There's the land.  (Have you seen it?)
 It's the cussedest land that I know,
From the big, dizzy mountains that screen it
 To the deep, deathlike valleys below.
Some say God was tired when He made it;
 Some say it's a fine land to shun;
Maybe; but there's some as would trade it
 For no land on earth — and I'm one.

You come to get rich  (damned good reason);
 You feel like an exile at first;
You hate it like hell for a season,
 And then you are worse than the worst.
It grips you like some kinds of sinning;
 It twists you from foe to a friend;
It seems it's been since the beginning;
 It seems it will be to the end.

I've stood in some mighty-mouthed hollow
 That's plumb-full of hush to the brim;
I've watched the big, husky sun wallow
 In crimson and gold, and grow dim,
Till the moon set the pearly peaks gleaming,
 And the stars tumbled out, neck and crop;
And I've thought that I surely was dreaming,
 With the peace o' the world piled on top.

The summer — no sweeter was ever;
 The sunshiny woods all athrill;
The grayling aleap in the river,
 The bighorn asleep on the hill.
The strong life that never knows harness;
 The wilds where the caribou call;
The freshness, the freedom, the farness —
 O God! how I'm stuck on it all.
Kouzlo Yukonu
Robert W. Service

Já chtěl jsem zlato a hledal jsem ho,
 Hrabal a rubal jsem jako otrok.
Měl jsem hlad či kurděje a bojoval jsem s tím;
 Zahodil jsem své mládí do hrobu.
Já chtěl jsem zlato a dostal jsem ho —
 Přišlo se štěstím loni na podzim, —
Ale život ještě není takový, jak jsem si myslel
A zlato nějak není úplně vše.

Ne!  Je tu půda.  (Viděl jsi ji?)
 Je to ta nejproklatější země, kterou znám,
Z velikých závratných hor, které se zobrazují
 Do údolí hlubokých jako smrt pode mnou.
Někteří říkají, že Bůh byl znaven, když ji stvořil;
 jiní zas, že je to místo, kterému je dobré se vyhnout
Možná, ale jsou tací, kteří by ji nevyměnili
 Za žádnou jinou na zemi – a já jsem jeden z nich.

Přicházíš, abys zbohatl  (zatraceně dobrý důvod);
 Ze začátku se cítíš jako ve vyhnanství;
Nenávidíš to jako peklo na jednu sezónu
 A pak jsi horší než ten nejhorší.
Polapí Tě to jako některé druhy hříchu;
 A překroutí z nepřítele na kamaráda;
Zdá se, že to tak bylo už od začátku;
 Zdá se, že to tak bude až do konce.

Stál jsem v nějaké bohaté díře
 Plné ticha až po okraj;
Viděl jsem velkého psa válet se na slunci
 V purpurovém a zlatém a tmavnoucím světle,
Dokud měsíc nezačal perleťově zářit,
 A hvězdy padaly, všechny najednou;
A já jsem si myslel, že určitě sním,
 Na vrcholu míru celého světa.

To léto — nikdy nebylo sladší;
 Lesy v sluneční záři tak vzrušující;
Lipani skáčou v řece,
 Horské ovce spící na kopci.
Tak silný život, nikdy nesvázaný;
 Ta divočina, kde volají sobi;
Ta svěžest, ta svoboda, ta dálka —
 Ach Bože! Jak moc jsem v tom všem uvízlý.


The winter! the brightness that blinds you,
 The white land locked tight as a drum,
The cold fear that follows and finds you,
 The silence that bludgeons you dumb.
The snows that are older than history,
 The woods where the weird shadows slant;
The stillness, the moonlight, the mystery,
 I’ve bade ’em good-by—but I can’t.

There's a land where the mountains are nameless,
 And the rivers all run God knows where;
There are lives that are erring and aimless,
 And deaths that just hang by a hair;
There are hardships that nobody reckons;
 There are valleys unpeopled and still;
There's a land — oh, it beckons and beckons,
 And I want to go back — and I will.

They're making my money diminish;
 I'm sick of the taste of champagne.
Thank God! when I'm skinned to a finish
 I'll pike to the Yukon again.
I'll fight — and you bet it's no sham-fight;
 It's hell! — but I've been there before;
And it's better than this by a damsite —
 So me for the Yukon once more.

There's gold, and it's haunting and haunting;
 It's luring me on as of old;
Yet it isn't the gold that I'm wanting
 So much as just finding the gold.
It's the great, big, broad land 'way up yonder,
 It's the forests where silence has lease;
It's the beauty that thrills me with wonder,
 It's the stillness that fills me with peace.

Ta zima! Jas, který Tě oslepuje,
 Bílá zem ve svém vlastním sevření,
Chladný strach, který Tě sleduje a najde,
 Ticho, ze kterého ztratíš řeč.
Sníh, který je starší než historie,
 Lesy, kde se podivné stíny křiví;
To ticho, měsíční svit a záhady,
 Popřál bych jim Sbohem — ale nedokážu to.

Tady je ta krajina, kde hory jsou bezejmenné,
 A všechny řeky tečou Bůhví kam;
Životy tady jsou mylné a bezcílné,
 A smrti, které jen visí na vlásku;
Tady jsou útrapy, které už nikdo nepočítá;
 Tady jsou neobydlená a klidná údolí;
Tady je země — och, jak láká a vábí,
 A já se chci vrátit — a vrátím.

Snižují hodnotu mých peněz;
 Už je mi špatně z chuti šampaňského.
Díky Bohu! když jsem stahován z kůže až do konce
 Vyrazím na Yukon znovu.
Budu bojovat — a vsaď si, že to bude čestný boj;
 Je to peklo! — ale už jsem tam jednou byl;
A tentokrát je to daleko lepší —
 Takže já na Yukon ještě jednou.

Je tu zlato, a to si moc dobře pamatuji;
 Láká mě jako za starých časů;
Přesto zlato není to, co hledám
 Tak moc jako samotné hledání zlata.
Tam nahoře to rozlehlá širá zem,
 Tam jsou lesy, kde ticho vládne;
To je ta krása, která mě vzrušuje svými zázraky,
 To je ten klid, který mě naplňuje mírem.

(Pozn: Český překlad této básně není na internetu k sehnání, takže opravdu moc ocením, pokud mi pomůžete vylepšit tento můj neumělý. A pokud se někomu podaří překlad dokonce přebásnit, má u nás pohled ze světa a jeho překlad se stane slavným – na našem blogu :-D).

Yukon je rozlehlý, odlehlý a rozmanitý. Se svojí rozlohou 482 tis. km2 je stejně velký jako Česko, Polsko a Rakousko dohromady, ale žije tu pouhých 31 500 obyvatel, což je méně než v Příbrami. Se svou nejvyšší horou Mt. Logan (5959 m n. m.), věčně přikrytou sněhem a ledem, která leží tak hluboko v nitru národního parku, že se k ní dá dostat jen letadlem. Se svou silnicí vedoucí až za polární kruh, Zlatou horečkou připomínající se na každém kroku, všemi druhy medvědů včetně toho polárního, s vlky, s liškami, se soby a losy. Heslo Yukonu zní „Larger than life“. Co k tomu dodat.
Je září. Celá krajina se barví do sytě žluté, ačkoli sem tam ještě vykoukne zelená větvička nebo červený lístek. Po dlouhých hodinách v autě nás to táhne do hor, do národního parku Kluane. K večeru přijedeme k jezeru Kathleen Lake, kde má být ještě otevřený kemp. Jezero je krásné, a tak radši než do kempu zamíříme na „Day Use Area“. Takových míst je po Severní Americe bezpočet. Většinou se jedná o mimořádně pěkné místo v přírodě, často s piknikovými stolky, volně k využití přes den a s přísným zákazem kempování a nocování. Na břehu jezera pár piknikových stolů stojí a navíc je tu bouda s kamny, lavicemi a velkými okny s krásným výhledem. Venku je lehce nad nulou, v noci bude zima, z komína se kouří a uvnitř je určitě krásně teplo.
Projdeme se podél jezera s vyhlídkou na Králův trůn. To je hora, která mě naprosto uchvátí. Moc tam chci, nejlépe teď hned. Má dokonalý tvar měkkého pohodlného křesla. Venku si uděláme večeři a stále po očku sledujeme osazenstvo „denní“ chaty. Jsou tři. Z chaty vyleze mladá holka, a tak se dáme do řeči. Anglicky, samozřejmě. Zeptám se, jestli tu plánují nocovat a ona odpoví, že ne. Oni spí obvykle v autě a hned vedle je kemp za 20 CAN$. Ale ať jdeme dál, že je tam teplo. Zeptám se nadrzo Petra, jestli si rovnou vezmeme spacáky a ona na to: „Ale to jste neřekli, že jste Češi!“ Samozřejmě se tam všichni zadarmo vyspíme a žádná hora kvůli tomu nespadne.
Ráno leje a celý Králův trůn je v mraku. Naděje ale umírá poslední. Dopoledne strávíme užitečnými věcmi – zašíváním ponožek, impregnováním pohorek… Kolem poledne se chata začne hemžit nejrůznějšími lidmi a z kontextu pochopíme, že se chystá příjezd dvou německých autobusů. Nejvyšší čas zmizet. Počasí se zatím trochu umoudřilo, přestalo pršet, a tak se rozhodneme přece jen zkusit na ten kopec vylézt. Ve čtvrt na jednu vyrážíme na celodenní výlet. Pěšina stoupá příjemně přímo „do křesla“, zcela prostá hloupých amerických serpentýn. Potom po „opěrce ušáku“ vzhůru až na hřeben. Cesta je dobře patrná, občas pod sněhem, místy lehké lezení. Po hřebeni už snadno dojdeme až na vrchol.
Jsme tu dnes jediní. Hora si s námi hraje, halí nás do neprostupné mlhy a odpírá nám daleký výhled do kraje. Jen co sestoupíme pár set metrů z vrcholu, všechna oblaka kolem se rozpustí a my se konečně můžeme začít kochat. Stromy pod námi se už podzimně barví a čistá modrá jezera se lesknou na všech stranách. King’s Throne (2005 m n. m.) je jeden z těch kopců, na který bych si ještě někdy ráda znovu vylezla. Před osmou jsme zpátky dole a po mracích na obloze ani památka. Přijde nám to tu tak krásné místo, že by byla škoda odtud někam odjíždět. Jdeme si do chaty uvařit večeři a rozhodneme se tu ještě jednu noc přespat. Společnost nám tentokrát dělá dvojice Indiánů.
Další ráno je počasí snad ještě horší než včera. Chtěli jsme vylézt na Mt. Decoeli (2330 m n. m.), ale paní v návštěvnickém centru nám ji ukáže z okna. Celá v mraku, venku fičí a prší. Náš druhý tip na výlet je Sheep Mountain Ridge, ale tam je předpověď počasí úplně stejná. Vypadá to zase na celý den v autě. Když přijedeme k velkému jezeru, nad kterým se tyčí inkriminovaný hřeben, neprší a není v mraku. Toužebně se na něj dívám, až to Petr nevydrží a zeptá se: „Chceš tam?“ „Jo!“ A tak znovu ve čtvrt na jednu vyrážíme na 16 km dlouhý celodenní výlet. Obloha je ocelově šedá a fouká silný vítr. V popisu trasy stojí, že během prvních 2,5 km nastoupáme 1312 m a paní v informacích dokonce říkala, že na prvním kilometru nastoupáme 1350 m! (Nesmějte se, geometrie je složitá věc.) Stezka je zřetelná, ale nijak značená. Začíná nenápadně na 73. km silnice z Haines Junction do Beaver Creeku, přesně naproti rampě na spouštění lodí do jezera. Popisuji to tak detailně proto, že je to jeden z nejkrásnější jednodenních treků, které jsme kdy měli to potěšení na světě jít.
Stezka stoupá svižně vzhůru, pak překročí malý vrcholek a vstoupí do širokého žlebu. Tady už můžeme vidět „Hřeben horských ovcí“ daleko vysoko nad sebou. Stoupání je čím dál prudší a dá nám docela zabrat. Hodně fouká, a i když jdeme rázným krokem bez přestávek, lezeme na hřeben dobré tři hodiny. Jen co se ale vyškrábeme nahoru, otevře se nám úchvatný výhled. Mraky se honí nad námi a kolem nás, ale stejně jako včera, kolem páté se roztrhnou, vítr se utiší a je krásně… Přímo pod námi teče široká spletitá řeka a na druhé straně údolí se tyčí vysoké štíty s ledovci a ledovcovými splazy. Všechny výhledy máme zase jen sami pro sebe, protože ani tady za celý den nepotkáme živáčka. Oba jsme moc rádi, že dnes nezvítězila lenost a že jsme se sem vydali i v počasí, které slibovalo býti hrozné.
Kolem deváté jsme zpátky u auta a řešíme, kde dnes budeme spát. Ještě je světlo, rozhodneme se kus popojet. Ukáže se to být skvělým nápadem, protože hned u silnice uvidíme dva grizlíky okusovat bobule. Jeden před námi uteče, ale druhý se nenechá vyrušovat. Pozorujeme je hodnou chvíli. Pak i ten druhý uteče k prvnímu a z malé mýtiny nás (sedící bezpečně v autě a fotící na teleobjektiv) pozorují. Pak se ale rozhodnout přijít nás prozkoumat zblízka, ale to už Petr na nic nečeká, nastartuje a odjede.
O kus dál si všimnu ještě losice s mládětem, ta ale utíká do lesa daleko rychleji. Po dnešku jsme přijemně uchození a stan si postavíme na jednom odpočívadle. Trochu stranou, v mlází. Noc bude chladná, ale voňavá a nám se bude krásně spát.

20.11.14

1422 mil po Alaska Highway

Není mnoho míst na světe, kde vám navigace klidným elektronickým hlasem oznámí: „Za dva tisíce tři sta osmdesát devět kilometrů se držte vlevo.“ Nenechte se tím vykolejit. Alaska Highway (AH) je prostě dlouhá. Spojuje Britskou Kolumbii a Yukon s Ajaškou. Jen projet ji autem je zajímavá epizoda našeho putování a jako obvykle člověk nikdy neví, co přijde. Zavedli jsme čárkovací seznam zvířat, která nám na AH přeběhla přes cestu (nebo okouněla hned u ní). Byli to: dva medvědi grizzly, jeden medvěd černý, tři losi, dvě srnky, stádo sedmi sobů, velké stádo bizonů a pět jednotlivců samotářů. Pojďte se s námi projet po téhle jedinečné silnici.
Začíná patníkem označujícím nultou míli a velikou cedulí v městečku Dawson Creek. Je to nejošklivější myslitelné počasí a při pokusu navštívit místní muzeum nepochodíme. Už tu mají zimní sezónu. Sedmého září! Čím dál na sever jedeme, tím méně počasí připomíná léto. Hustý déšť se mění v déšť se sněhem a ten pak v husté chumelení. Najednou projíždíme úplně bílou krajinou. Další den už je zase hezky a ukáže se, k čemu byla včerejší vánice dobrá. Silničáři přes noc solili, silnice je bez problému sjízdná a posypová sůl láká rozličné obyvatele lesa. Vidíme krásné stádo asi sedmi sobů procházet se po silnici a lízat sůl. Před auty neutíkají, lidí se nebojí a vypadají, jako by právě utekli Santa Clausovi.
Na vlastní kůži si vyzkoušíme nástrahy, které na AH čekají. Pět kilometrů za větším městem Fort Nelson Petrovi dojde, že nemáme benzín. Dojezd 130 km. Ukazatel u silnice říká, že příští ves je 75 km daleko a na mapě je to docela velká tečka. Rozhodneme se se nevrátit… Steamboat ale není žádná vesnice, jen jedna zavřená a opuštěná benzínka, „na prodej“. To je trochu problém. Dojezd 45 km. Stopneme si karavan, jede na naftu, ale 50 km naším směrem je prý kemp s benzínkou. Nějaká auta tam viděl, snad bude otevřeno. Na prvním odpočívadle cestou stojí auto. Zastavíme a dáme se s nimi do řeči. Jsou místní. Tři lidi s telefony a laptopem. Máme počkat 10 minut, protože tohle je jediné místo, kde mají signál a jezdí sem volat. Pak na nás mávnou a jedeme za nimi. Dovezou nás do onoho kempu, o kterém mluvil chlápek z karavanu. Emil je šikovné autíčko, zvládl to s rezervou asi tří kilometrů. Tady ale nastane provar číslo dvě. Na dveřích visí cedule „CLOSED“ a pod ní malá cedulka „Sorry, in town“ a smajlík! Vzhledem k tomu, že nejbližší město je přes 100 km, asi to bude trochu na dýl. Chlápek, který nás sem zavezl, Ryan, ale vytáhne z kufru dvacetilitrový kanystr a skoro celý nám ho naleje do nádrže. Nechce za to víc než dvacku, takže je z toho dokonce nejlevnější benzín v Kanadě. Nový dojezd 270 km, to už snad nějakou benzínku potkáme.
Jednou z nejoblíbenějších zastávek na AH jsou horké prameny. Podle kalendáře je stále ještě léto, děti i dospělí se cachtají ve venkovním bazénu. Na první pohled nic divného. Až na to, že jsou 2 °C, včera napadlo 20 čísel sněhu a jsme na Alaska Highway! Liard River Hot Springs patří mezi jednu z největších atrakcí po cestě. Voda ve dvou bazéncích má 30-45 °C, dál po proudu je chladnější a v přírodních zátočinách uprostřed lesa je už skoro studená. Koupání je moc příjemné a i tady narazíme na Čechy. Jsou původem z Českého Krumlova a už 30 let žijí v Kanadě. Cestička dál má vést k Visutým zahradám, ale je zavřená, protože tam prý řádí nebezpečný medvěd.
Další velkou zastávku uděláme ve Watson Lake, těsně za hranicí Yukonu. Podél silnice visí vlajky různých států a dokonce objevíme i třikrát českou. O kousek dál je slavný „Sign Post Forrest“, les značek. Kůly zaražené do země a na nich nejrůznější směrovky, cedule, ukazatele, SPZky… Ze všech koutů světa. Namalované, oficiální i ukradené. A nejen cedule. Kdo nemá značku, zanechá třeba botu se jménem svého města nebo země, a kdo nechce nechat botu, nechá třeba pánev, hrnec nebo kšiltovku. Na kůlech visí leccos, ale vždy to nějakým způsobem připomíná, jak daleko to máte domů… Tuto tradici založil v roce 1942 pracovník s iniciálami G. I., který měl opravit ceduli na rozcestníku. Ze stesku po domově přidal svou vlastní „Danville, Illinois, 2835 mil“. Od té doby tam lidé přidávají další a další. V září 2013 jich tady měli 79 tis. a každým rokem přibude zhruba 2,5 tisíce nových. Viděli jsme i pár českých. Frýdlant nad Ostravicí, Plzeň, Jablonec nad Nisou, Strážný a Strakonice, Volyně a cykloznačku Hluboká nad Vltavou.
Milá paní v návštěvnickém centru nám pustí osmnáctiminutový film o historii Alaska Highway. Rozhodujícím impulzem pro výstavbu tohoto velkolepého díla byl útok Japonců na Pearl Harbor v roce 1941. Silnice spojující USA a Aljašku byla prohlášena za nezbytnost kvůli potřebě vojenské obrany strategických bodů na severu. Výstavba začala 8. března 1942. A teď se držte. Bylo na ni povoláno 10 000 amerických vojáků a 16 000 civilistů z USA a Kanady, aby se prosekali více než 1500 mil dlouhou divočinou (1 míle = 1,61 km). Neuvěřitelnou rychlostí 8 mil silnice za den byli chlapci s výstavbou hotoví 25. října téhož roku, tedy za méně než osm měsíců. Ameriku tahle sranda přišla na 140 mil. dolarů.
Zajímavou kapitolou byla výstavba mostů. S těmi to jde mnohem pomaleji než se silnicí. V prvotní fázi byly používány pontony, které byly poté spojovány za sebe, aby vytvořily plovoucí most. Jakmile byla vystavěna mostní konstrukce, byly pontony opět rozebrány a poslány na další řeku. Během let 1943 a 1944 bylo podél AH postaveno 133 mostů, zhruba polovina ze dřeva a polovina ocelových. Pro nahrazení nedostatečného zásobování ocelí (z válečných důvodů) byly rozebrány některé nepoužívané mosty v USA a poslány na sever. Nejdelším mostem na cestě je Nisutlin Bay Bridge před Teslinem dlouhý 584 m. 
Jen malý kousek (tj. cca 80 km) před Whitehorse, hlavním městem Yukonu, se nabízí zajímavá zajížďka. Půvabné historické městečko Carcross bývalo důležitou zastávkou v období zlaté horečky na Klondiku. V té době mířily na Yukon desítky tisíc zlatokopů toužících po velkém bohatství. Carcross se stále honosí nejstaršími budovami v Yukonu datujícími se až do roku 1898. Název města nevyjadřuje „Křižovatku aut, ale pochází z původního Caribou Crossing (Přechod sobů). I v současné době je to velmi příjemné místo na malou přestávku.
Jen dva kilometry na sever se nachází „nejmenší poušť na světě“. Jak přiznávají i místní, fakticky se o žádnou poušť nejedná, na to je tu příliš vlhko. Je to prostě čtvereční míle písečných dun. Opravdu pozoruhodné místo. Projdeme se na nejvyšší dunu a pozorujeme západ slunce. Stan si postavíme v jednom z kempů ve Whitehorse a večeři vaříme už za tmy. Po celou dobu brousí kolem rezavá liška s huňatým ocasem a kouká, kde by co snědla.
Nejzajímavější památkou ve Whitehorse je zrekonstruovaný kolesový parník S.S. Klondike, vystavený na břehu řeky Yukon. Ten brázdil vody Yukonu mezi lety 1937-1955. Nejprve jako nákladní loď, převážející vytěžené zlato do Whitehorse, později jako výletní loď pro turisty. Je přesnou kopií svého předchůdce z roku 1929, který byl v té době revoluční lodí. Navržen speciálně pro mělké vody Yukonu měl o 50% větší přepravní kapacitu než ostatní lodě na Yukonu a dokázal před sebou tlačit ještě jeden nákladní člun, což přidávalo další přepravní kapacitu.
Sedmý den na Alaska Highway přijedeme na kanadsko-aljašskou hranici. Je 13. 9. 2014, 13:15. Čekáme, že to proběhne stejně rychle jako na hranici při vstupu do Kanady. Že jen ukážeme pasy, celník nám popřeje šťastnou cestu a bude. Chyba lávky. Celník nám při pohledu do našich pasů oznámí, že dnes je poslední den, po který můžeme legálně pobývat na území Spojených států, jelikož bezvízový vstup platí na 90 dní, a náš 90. je právě dnes. Zkoušíme se hájit, že jsme si mysleli, že je to jako v Jižní Americe, kde opuštěním země získáme dalších 90 dní. Na to bychom prý potřebovali opustit celý severoamerický kontinent. Naopak pobyt v Kanadě a Mexiku se dokonce započítává do onoho limitu 90 dní. A sakra. Jsme v háji? Musíme vylézt z auta a k nadřízenému na kobereček. Ten nám vysvětlí, že správně bychom teď měli zažádat o americká víza (a tuším, že nejbližší místo, kde tak můžeme učinit, je Vancouver, kde jsme byli před 14 dny). Celník nás nechá chvíli vydusit ve vlastní šťávě, pak se nás důkladně vyptá, kdy plánujeme opustit Aljašku a Spojené státy. Zajímají ho čísla letenek a názvy leteckých společností. Pak zase něco hodnou chvíli datluje do počítače a nakonec nám dá do pasu Visa Waiver (odpustku víza) na další tři měsíce! Zaplatíme krásných 6 $ (poplatek za turistické vízum činí 160 $ a jeho vyřízení trvá 2-4 týdny) a VÍTEJTE ZNOVU V USA!
Na odpočívadle s výhledem na zasněžené aljašské hory, sytě žluté lesy, jezero a startující hydroplán si uděláme přestávku na oběd a nemůžeme se nabažit radosti z toho, že jsme na Aljašce! V malém městečku Delta Junction Alaska Highway po 2290 km oficiálně končí, ale naše dobrodružství na Aljašce teprve začíná.
Na dnešní večer máme domluvený couchsurfing ve Fairbanksu. Je to ještě 160 km a už je sedm hodin večer. Navíc se nemůžeme vynadívat na pohádkový západ slunce. Tím, jak hodně už jsme na severu, se západy slunce prodlužují, a ten dnešní trvá snad dvě hodiny, než zmizí i poslední červánek a krajina se ponoří do šera.
A dnes místo tipu na závěr jeden „antitip“. Největší zklamání v Severní Americe jsme zažili na Severním pólu. Městečko North Pole (které samozřejmě neleží na geografickém severním pólu, ale kousek před Fairbanks) bylo založeno v roce 1949. Podle průvodce se jedná o místo, kde duch Vánoc žije celý rok. Ať sem přijedete kdykoli, najdete celé město vánočně vyzdobené a naladěné. Stromečky, svíčky a domy celé ověšené blikajícími žárovičkami. Místo, kam chodí každoročně desetitisíce vánočních přání od dětí z celého světa a stovky dobrovolníků na ně ve jménu Santa Clause odpovídají. Toužím tenhle americký kýč vidět. Pojďme si dneska udělat Vánoce! Na Severní pól se přijíždí po moderní mnohoproudé silnici a jediné, co už z dálky svítí, jsou fast foody, supermarkety a benzínky. Jako na předměstí kteréhokoli amerického města. Vánoční výzdoba žádná. Pouliční lampy jsou ve tvaru cukrových lízátek, ale to je celé. Žádné blikající žárovičky, umělý sníh na smrčcích nebo smějící se plastoví sobi. I na Severní pól už dorazila globalizace a konzum a duch Vánoc odešel kdoví kam.

14.11.14

Monkman Park

Dnes bych vám chtěla vyprávět o místě, na které se nikdo z vás nikdy nepodívá. Vsadím na to kilo čokolády. Pokud byste totiž chtěli vidět kaskády v Monkmanově parku v Kanadě, museli byste například letět do Vancouveru, pak jet 1200 km na sever do zapadlého městečka uprostřed ničeho, z něj 60 km po špatné štěrkové cestě až do parku a odtud dalších 22 km pěšky lesem plným medvědů. Pak byste došli k sérii deseti vodopádů na řece Monkman River. Jak praví průvodce po parku – „skrytému pokladu v srdci Britské Kolumbie“.
Nalákal nás sem plakát pověšený na záchodě v turistických informacích. Naprosto úžasný obrovský vodopád, před ním dva turisté a u toho slogan „Super, natural British Columbia“. Dá trochu práci zjistit, kde vodopád leží, protože o existenci Monkmanova parku nemá ponětí leckterý obyvatel BC, natož Kanady. A upřímně, vy už jste o něm snad někdy slyšeli? :) Je to tedy trochu z ruky, a to i pro nás, kteří už pár dní na sever od Vancouveru jedeme… Ale stejně jsme chtěli někde v Kanadě zastavit a odpočinout si od desítek hodin v autě (řídí jenom Petr, já nemám řidičák), tak proč ne tady. 

Prázdné hřiště
Pozdě odpoledne přijedeme do Tumbler Ridge a překvapí nás, jak dobře jsou tu připravení na turisty. V okolí města vede 47 značených turistických tras, od krátkých až po několikadenní, mají tu několik desítek vodopádů, zajímavé skalní útvary, je tu hotel, pár vybavených kempů a několik jednoduchých tábořišť zdarma. Velkou atrakcí jsou zkamenělé stopy dinosaurů, ležící u řeky jen dva kilometry za městem. V turistických informacích vám ke každému treku věnují brožurku s mapou a popisem a pro vícedenní turistiku se nemusíte registrovat ani platit žádné permity na rozdíl od sousedních USA. Faktem ale je, že žádné turisty tady (zatím) nemají.
Samotná odbočka z hlavní silnice na štěrkovou, která vede do Monkmanova parku, není nijak označená a nebýt rady paní z turistických informací, nikdy bychom ji sami nenašli. Projíždíme kolem obrovské těžařské a dřevozpracující továrny, která si jen tak stojí uprostřed hlubokých lesů. Do kempu na začátku parku přijedeme už za tmy. Vsadíme se o příští mytí připáleného ešusu, jestli tam bude kempovat ještě někdo jiný. Kemp je to velký, objedeme ho kolem dokola, ale nikde ani živáčka. Jen začneme stavět stan, ozve se zvuk motoru a zastaví u nás auto. Ranger. Přijel vybrat poplatek za kempování, nabídnout nám dřevo na oheň a hlavně si trochu popovídat. Vypadá, že v posledních týdnech mnoho příležitostí neměl :).

Honba za přeludem z plakátu
Ráno je krásný slunečný den, první po mnoha deštivých v řadě. Vstaneme brzy a vydáme se objevovat Kinuseo Falls, onen krásný vodopád z plakátu. Ačkoli je snadno dostupný autem, jen 2 km od kempu, ani tady nikoho nepotkáme. Jedna oplocená vyhlídka – Lower View Point je vybudovaná nahoře, v místě, kde se vodopád láme a padá do hlubin. Nechápeme proto, proč se jmenuje „spodní“. Krásný pohled z plakátu byl ale focený zdola, pod vodopádem. Cedule na stromě nás varuje, že pěšina dál je strmá a neudržuje se. Škrábeme se tedy bahnem a po skaliscích dolů, pak kus nahoru a zase dolů až k vodě, necháváme se skrápět kapičkami odletující vodní tříště a stále nemůžeme najít místo, odkud byla vzata ona plakátová fotografie s dvěma postaršími lidičkami v popředí. Škrábali se snad dolů touhle cestou necestou? Pak nám to dojde. Je focená z ostrova uprostřed řeky, kam se nedá dostat jinak než na lodi.
Vyškrábeme se zpátky nahoru k autu a všimneme si nenápadné šipky na Upper View Point vedoucí kamsi na kopec. Sice si neumíme představit, jaký by odtamtud mohl být výhled na vodopád, ale příjemně nás překvapí. Prohlásíme ho nejlepším výhledem na Kinuseo Falls (dosažitelným bez lodi :D).

Jak jsme našli kešku
Kolem poledne máme sbalené batohy a vyrážíme vstříc třídennímu dobrodružství do nitra kanadské divočiny. Cesta vede hustým lesem, takže musíme dělat hluk, abychom vyplašili případného medvěda. Máme na to Hrneček na medvědí guláš a Hůlku medvědobijku. Čas od času stačí zabouchat hůlkou do hrnečku a zavolat „Pojď medvěde na guláš!“ a všem grizlíkům v okruhu 100 km tuhne krev v žilách. Podél pěšiny jsou cedulky odpočítávající každý ujitý kilometr. Na sedmém je lanový most přes řeku, který se zábavně houpá, a hned za ním příjemný plácek na uvaření oběda.
Petr objeví v mostní konstrukci úplně náhodou kešku. Začnu ji zkoumat a zjistím, že se jedná o oficiální kešku Geocachingu s bločkem a tužkou, kam se má zapsat každý, kdo ji najde. Podle zápisků uvnitř ji jen asi dva lidé našli úmyslně, většina náhodou. Často se mezi řádky objevují nadávky na hejna krvežíznivých komárů, nenechajících člověka ani chvíli na pokoji. My ale máme už září, a i když je ještě teplo, komár v Britské Kolumbii už není ani jeden.  Kromě bločku obsahuje krabička také: Pamětní odznak provincie Alberta, zbytek repelentu, kondom, dřevěný špalík, 10 různých náplastí, šumák, 2x sirky se škrtátkem, gumičku do vlasů, sérum na hadí uštknutí a 5x oxygen absorber. Pokud se sem přeci jen někdy vydáte, snadno poznáte, co jsme přihodili my. Souřadnice kešky jsou N 54°43,171, W 121°09,917(s přesností 12 metrů). Kousek za mostem je zábavná cedule „Next camping at km 14“.


Mnoho způsobů, jak plašit medvědy
V kempu na čtrnáctém jsme krátce před šestou. Je skvěle vybavený. Kromě záchodů a lan na zavěšení jídla před medvědy je tu i čajová konvička, hrnec, pánev, termohrníček, ohniště s grilem, lopata, sekyra a pila. Dobereme vodu, protože je tu pramen, dáme si malou svačinku a rychle pospícháme do kempu u kaskád. Máme to ještě osm kilometrů, tak abychom dorazili nějak rozumně za světla… Pomalu se ale začíná šeřit a stále častěji zastavujeme a boucháme hůlkou do hrnku. O půl osmé přijdeme k rozcestí na osmnáctém. Dolů šipka k vodopádu, rovně k jezeru. Do kempu se dá jít podle mapy oběma cestami, a tak zcela přirozeně vyrazím rovně. Petr mě ale zastaví. Chce se jí podívat na vodopád ještě dnes, „abychom sem už zítra nemuseli“.
Nějak se mi to nezdá, ale Petr mě ukecá, a tak začneme prudce sestupovat dolů. Sklon svahu je mimořádně strmý a s batohem v šeru se to jde moc špatně. Začnu trochu nadávat, co si to zase vymyslel, ale jdu. K prvním vodopádům je to zacházka, jsou moc krásné, ale vůbec si je neužiju. Je tma, všude kolem můžou být medvědi a do kempu to máme ještě daleko. Zacházku k těm druhým už rozhodně odmítnu. Pěšina, po které jdeme dál, je tak přírodní a divoká, že pěšinu většinou ani nepřipomíná. Často vede strmě vzhůru a hned zase prudce dolů, po kluzkém blátě, kamenech a kládách, přes bažiny a hustým podrostem. Hlasitě a sprostě nadávám a vůbec se nesnažím svůj vztek nějak mírnit. Přijde mi to skvělé na plašení medvědů :). 
(Pozn: Všimli jste si té směrovky „Cascade Camp Recommended Route?“ Tak my ne…) 

Kolem půl desáté, po dvou hodinách chůze tím náročným terénem konečně přijdeme na rozcestí. Odtud je to do kempu už jen kilometr, čtvrthodinka. Cestička je rovná a pěkná, jít po ní celou dobu, už bychom měli třikrát postavený stan a uvařenou večeři. První, co nás v kempu upoutá, jsou celty, rozvěšené mezi stromy proti dešti, a veliký balík zabalený v celtě a zavěšený vysoko na provaze. Tady někdo je? O kus dál stojí stan. Je otevřený a úplně prázdný. Chvíli se bavíme vymýšlením těch nejděsivějších historek spojených s opuštěným stanem a mrtvolou na stromě v balíku. Postavíme stan, uvaříme večeři, a když jíme venku, což je zásadní protimedvědí opatření, myšmi se to kolem nás jen hemží. Vysvětlíme si tedy prázdný otevřený stan jako prevenci před rozkousáním od myší, ale do balíku zavěšeného na stromě radši nenahlížíme. Petr naskládá všechno jídlo a odérní věci do batohu, upevní pláštěnku a zavěsí na strom.

Vodopády, kam se podíváš
Ráno se probudím, vystrčím hlavu ze stanu a přímo proti mně jsou úžasné vodopády. 
Sundáme batoh ze šňůry a čeká nás nemilé překvapení. Zdejší myši mají zřejmě školení od Davida Copperfielda, protože chleba a čokoláda jsou ožrané, ačkoli v batohu ani pláštěnce není sebemenší dírka. Jak to ty potvory dokázaly? Petr se pustí do okrajování chleba, je ohlodaný skoro ze všech stran a ztráty jsou citelné. Ráda bych poznamenala, že jsem si za celou cestu koupila čokoládu Cadbury jen dvakrát a obě mi sežraly myši. Jednu v Jižní Americe, druhou v Severní. A žádnou jinou nikdy ani nenahlodly! Smůla pro mě, že myši i já máme rádi stejnou čokoládu…
Procházka kolem všech vodopádů kaskády by zabrala celý den. Nejprve jdeme proti proudu řeky, kde je vodopád nazvaný jako skoro všechno tady. Monkman Falls. Paralelně vedle sebe padají do řeky čtyři vodopády a vytvářejí tak širokou hradbu podél celého skalního zlomu. Dál leží McGinnis Falls, užší, zato vodnatější. K Chambers Falls se musí opět těžko prostupným lesem a jsou to proti ostatním spíš velké peřeje.


Kuk do historie
Další cesta vede k jezeru Monkman Lake. Od něj pokračuje jako neudržovaná přírodní trasa dalších čtyřicet kilometrů do místa, kde na vás musí čekat loď, na které byste mohli doplout po proudu až do Prince George, nebo byste museli zase pěkně šedesát tři kilometrů pěšky a dalších šedesát autem po štěrkové cestě, protože to je od konce Monkman Pass Memorial Trail nejkratší cesta z divočiny :). Alex Monkman pojal myšlenku na vybudování železnice přes nízké sedlo v roce 1920 a považoval ji za nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jakým se dostat přes hory. Nedostalo se mu ale žádné podpory, a tak v roce 1936 založil vlastní asociaci a začal přes divočinu budovat silnici s pomocí dobrovolníků, pracujících jen za stravu. Dokončený zůstal ale jen úsek vedoucí z Tumbler Ridge ke Kinuseo Falls. Celý projekt přerušila II. světová válka.
Monkmanovo jezero je nádherné. V klidné, modrozelené hladině se odráží hluboké lesy a v dálce se stříbrně lesknou zasněžené vrcholky hor. Ta nejvyšší má jméno Forget-me-not Mountain. Vysoko nad jezerem leží Monkmanovo sedlo a ledovcová jezírka, odkud je výhled široko daleko do krajiny. Kemp u jezera je špičkově připravený na nával turistů. Je tu asi dvanáct velkých plácků na stan, dvě kadibudky, roura na odpadní vodu a několik ohnišť. I tenhle kemp ale zeje prázdnotou.

Mohyla
Blíží se večer, když se vracíme do kempu. Jen malý kousek pod kempem je ještě jeden vodopád, Brook Falls. Pěšina vede k jeho hornímu okraji, který není nijak zabezpečený, takže jde jen o to, jak daleko se člověk odváží. Je to hodně vysoký a vodnatý vodopád a stání na skále s pohledem dolů mi způsobuje lehkou závrať. Všimneme si směrovky na Brooks Cairn, a i když ani jeden tohle slovo neznáme, vydáme se podle ní nahoru do kopce. Cairn znamená „mohyla“ a je to nejkrásnější místo v celém parku (ačkoli vám to nikde neřeknou). Místo, kvůli kterému stojí za to plahočit se tak daleko.
Je odsud výhled na troje vodopády současně a všechny okolní kopce. Vydržíme tam sedět a dívat se až do soumraku, pak se vrátíme do kempu a uděláme si táborák.

Nejvyšší vodopád a další procházky
Z nepřeberného množství výletů v okolí Tumbler Ridge si vybereme ještě Bergeron Falls and Cliffs. Jsou už dvě odpoledne a túra je doporučovaná jako celodenní. Nepochybujeme o tom, že to stihneme :). Hned po půl kilometru musíme řešit dilema. Petr chce nejdřív na vodopád, já na skály. Zase mě ukecá. Za dalšího půl kilometru potkáme dvě místní holky venčící psa. Hrozně se nás leknou, asi vypadám v růžovém tričku jako medvěd :). Cestička se vine po uzoučkém hřebínku, pak schází prudce dolů k řece a překračuje koryto potoka, někdy prý tak vodnatého, že dál jít vůbec nejde. Teď je ale potok zcela vyschlý a my se bojíme, aby vodopádem vůbec mělo co padat. V hlubokém kaňonu ale něco vody zbylo a cesta prochází jen těsně nad hladinou. V jednom místě je potřeba překonat asi třímetrový lehký boulder na rovnováhu. Na konci kaňonu je on. „Jeden z nejvyšších vodopádů na severu Britké Kolumbie“. Nepochybujeme o tom. Spadá po kolmém srázu do hloubky přes sto metrů! 
Teče tam ale jen takový malý čůrek, jako z kohoutku. Když je vody hodně, vypadá určitě daleko impozantněji, to se pak ale dolů do kaňonu zase nedá dostat. Další pěkná vyhlídka na vodopád je shora, než ale stihneme celý okruh obejít, je už skoro tma, nemáme s sebou čelovky a Bergeron Cliffs tedy nestíháme. To nevadí. Až zase příště pojedu kolem…

9.11.14

Jak jsme cestovali s dětmi aneb povedené hlášky

Dvě děti, dva měsíce, jedno auto a divoký západ Spojených států. S dětmi jsme se hodně nasmáli a rádi bychom se o nejlepší hlášky podělili s vámi:

·        Zavedli jsme motivační systém, během kterého kluci získávali body a za body hodnosti. Začínali na žížale, další hodnosti byly želva, tapír, lama, mula, poník, koník, yak a šerpa. Tehdy s námi ještě cestovala babička. Ptala se: „A co jsem já?“ A Luky na to: „Babička je hodností žížala, vzhledem yak.“

Chrtí závody. Luky láká tatínka na sušenku a vozí se na jeho zádech po celém kempu

·        Čekám na kluky před supermarketem. Přijde Luky a povídá: „Mohla bys nám koupit zmrzlinu.“ Já na to: „Mohli byste mi koupit čokoládu.“ A Luky odpoví smutným hlasem: „Nemaj…“

·        Když babička odjela, zůstali jsme pár dní v Sacramentu u amerického dědečka. Jáša od něj dostal velikou loď na dálkové ovládání, která se nám nevešla nikam do auta. Musela vedle kluků na sedadlo. Jáša, ještě nadšený z nové lodě, prohlásil: „Ta loď je místo babičky, jenom neprudí!“


V kempu v Bryce Canyonu. Jáša se už těší na bramborovou kaši

·        Jáša ztratil v Utahu kšiltovku, a tak nosil na hlavě oranžové tričko. Luky mu říká: „Vypadáš jako holka. Petr: „Neříkej mu to, není to pravda.“ Luky: „Vypadáš jako holka jenom hlavou.“ A Petr na to: „Ty vypadáš jako slepice, jenom mozkem.“


Lukymu se v Yellowstonu ze všech těch gejzírů začalo trochu kouřit z hlavy

·        Přijíždíme do kempu a Luky povídá: „Od tohohle kempu požaduju elektřinu, vodu, sprchu a WiFi.“ Jáša na to: „Na co chceš WiFi, vždyť ses sprchoval včera?!“

Abychom se nepozabíjeli, měli kluci svůj vlastní stan. 
Když nám kolem stanu v Grand Tetonu začal čmuchat medvěd, vešli jsme se všichni i do jednoho...

·        Procházíme se po Stripu v Las Vegas. Na ulici stojí spousta lidí v nejpodivnějších kostýmech a chtějí peníze za to, že se s nimi vyfotíte. Jeden je převlečený za Transformera. Povídám: „Když se složí do autíčka, dám mu dolar.“


Některé přejezdy autem byly trochu dlouhé a nudné...

·        Rezervujeme si telefonicky prohlídku horního Antelope kaňonu. Když dorazíme na místo, nejdřív nás na seznamu nedokážou najít. Je to tím, že mají Petra napsaného jako „TACHKE“. Petr na to řekne: „A to jsem si myslel, jak umím spelovat.“

Lukyho názor na společné focení na vyhlídce

·        A moje nejoblíbenější: Bavím se s Lukym o tom, co je to genetika. Luky povídá: „Gen je, když mám něco po rodičích.“ Já na to: „Třeba když zdědíš almaru?“ Luky: „Née! Jako třeba, když já jsem chytrej po taťkovi.“ Zeptám se: „A ty myslíš, že je chytrej?“ Luky se zamyslí a odpoví: „Byl…“ :-)