14.11.14

Monkman Park

Dnes bych vám chtěla vyprávět o místě, na které se nikdo z vás nikdy nepodívá. Vsadím na to kilo čokolády. Pokud byste totiž chtěli vidět kaskády v Monkmanově parku v Kanadě, museli byste například letět do Vancouveru, pak jet 1200 km na sever do zapadlého městečka uprostřed ničeho, z něj 60 km po špatné štěrkové cestě až do parku a odtud dalších 22 km pěšky lesem plným medvědů. Pak byste došli k sérii deseti vodopádů na řece Monkman River. Jak praví průvodce po parku – „skrytému pokladu v srdci Britské Kolumbie“.
Nalákal nás sem plakát pověšený na záchodě v turistických informacích. Naprosto úžasný obrovský vodopád, před ním dva turisté a u toho slogan „Super, natural British Columbia“. Dá trochu práci zjistit, kde vodopád leží, protože o existenci Monkmanova parku nemá ponětí leckterý obyvatel BC, natož Kanady. A upřímně, vy už jste o něm snad někdy slyšeli? :) Je to tedy trochu z ruky, a to i pro nás, kteří už pár dní na sever od Vancouveru jedeme… Ale stejně jsme chtěli někde v Kanadě zastavit a odpočinout si od desítek hodin v autě (řídí jenom Petr, já nemám řidičák), tak proč ne tady. 

Prázdné hřiště
Pozdě odpoledne přijedeme do Tumbler Ridge a překvapí nás, jak dobře jsou tu připravení na turisty. V okolí města vede 47 značených turistických tras, od krátkých až po několikadenní, mají tu několik desítek vodopádů, zajímavé skalní útvary, je tu hotel, pár vybavených kempů a několik jednoduchých tábořišť zdarma. Velkou atrakcí jsou zkamenělé stopy dinosaurů, ležící u řeky jen dva kilometry za městem. V turistických informacích vám ke každému treku věnují brožurku s mapou a popisem a pro vícedenní turistiku se nemusíte registrovat ani platit žádné permity na rozdíl od sousedních USA. Faktem ale je, že žádné turisty tady (zatím) nemají.
Samotná odbočka z hlavní silnice na štěrkovou, která vede do Monkmanova parku, není nijak označená a nebýt rady paní z turistických informací, nikdy bychom ji sami nenašli. Projíždíme kolem obrovské těžařské a dřevozpracující továrny, která si jen tak stojí uprostřed hlubokých lesů. Do kempu na začátku parku přijedeme už za tmy. Vsadíme se o příští mytí připáleného ešusu, jestli tam bude kempovat ještě někdo jiný. Kemp je to velký, objedeme ho kolem dokola, ale nikde ani živáčka. Jen začneme stavět stan, ozve se zvuk motoru a zastaví u nás auto. Ranger. Přijel vybrat poplatek za kempování, nabídnout nám dřevo na oheň a hlavně si trochu popovídat. Vypadá, že v posledních týdnech mnoho příležitostí neměl :).

Honba za přeludem z plakátu
Ráno je krásný slunečný den, první po mnoha deštivých v řadě. Vstaneme brzy a vydáme se objevovat Kinuseo Falls, onen krásný vodopád z plakátu. Ačkoli je snadno dostupný autem, jen 2 km od kempu, ani tady nikoho nepotkáme. Jedna oplocená vyhlídka – Lower View Point je vybudovaná nahoře, v místě, kde se vodopád láme a padá do hlubin. Nechápeme proto, proč se jmenuje „spodní“. Krásný pohled z plakátu byl ale focený zdola, pod vodopádem. Cedule na stromě nás varuje, že pěšina dál je strmá a neudržuje se. Škrábeme se tedy bahnem a po skaliscích dolů, pak kus nahoru a zase dolů až k vodě, necháváme se skrápět kapičkami odletující vodní tříště a stále nemůžeme najít místo, odkud byla vzata ona plakátová fotografie s dvěma postaršími lidičkami v popředí. Škrábali se snad dolů touhle cestou necestou? Pak nám to dojde. Je focená z ostrova uprostřed řeky, kam se nedá dostat jinak než na lodi.
Vyškrábeme se zpátky nahoru k autu a všimneme si nenápadné šipky na Upper View Point vedoucí kamsi na kopec. Sice si neumíme představit, jaký by odtamtud mohl být výhled na vodopád, ale příjemně nás překvapí. Prohlásíme ho nejlepším výhledem na Kinuseo Falls (dosažitelným bez lodi :D).

Jak jsme našli kešku
Kolem poledne máme sbalené batohy a vyrážíme vstříc třídennímu dobrodružství do nitra kanadské divočiny. Cesta vede hustým lesem, takže musíme dělat hluk, abychom vyplašili případného medvěda. Máme na to Hrneček na medvědí guláš a Hůlku medvědobijku. Čas od času stačí zabouchat hůlkou do hrnečku a zavolat „Pojď medvěde na guláš!“ a všem grizlíkům v okruhu 100 km tuhne krev v žilách. Podél pěšiny jsou cedulky odpočítávající každý ujitý kilometr. Na sedmém je lanový most přes řeku, který se zábavně houpá, a hned za ním příjemný plácek na uvaření oběda.
Petr objeví v mostní konstrukci úplně náhodou kešku. Začnu ji zkoumat a zjistím, že se jedná o oficiální kešku Geocachingu s bločkem a tužkou, kam se má zapsat každý, kdo ji najde. Podle zápisků uvnitř ji jen asi dva lidé našli úmyslně, většina náhodou. Často se mezi řádky objevují nadávky na hejna krvežíznivých komárů, nenechajících člověka ani chvíli na pokoji. My ale máme už září, a i když je ještě teplo, komár v Britské Kolumbii už není ani jeden.  Kromě bločku obsahuje krabička také: Pamětní odznak provincie Alberta, zbytek repelentu, kondom, dřevěný špalík, 10 různých náplastí, šumák, 2x sirky se škrtátkem, gumičku do vlasů, sérum na hadí uštknutí a 5x oxygen absorber. Pokud se sem přeci jen někdy vydáte, snadno poznáte, co jsme přihodili my. Souřadnice kešky jsou N 54°43,171, W 121°09,917(s přesností 12 metrů). Kousek za mostem je zábavná cedule „Next camping at km 14“.


Mnoho způsobů, jak plašit medvědy
V kempu na čtrnáctém jsme krátce před šestou. Je skvěle vybavený. Kromě záchodů a lan na zavěšení jídla před medvědy je tu i čajová konvička, hrnec, pánev, termohrníček, ohniště s grilem, lopata, sekyra a pila. Dobereme vodu, protože je tu pramen, dáme si malou svačinku a rychle pospícháme do kempu u kaskád. Máme to ještě osm kilometrů, tak abychom dorazili nějak rozumně za světla… Pomalu se ale začíná šeřit a stále častěji zastavujeme a boucháme hůlkou do hrnku. O půl osmé přijdeme k rozcestí na osmnáctém. Dolů šipka k vodopádu, rovně k jezeru. Do kempu se dá jít podle mapy oběma cestami, a tak zcela přirozeně vyrazím rovně. Petr mě ale zastaví. Chce se jí podívat na vodopád ještě dnes, „abychom sem už zítra nemuseli“.
Nějak se mi to nezdá, ale Petr mě ukecá, a tak začneme prudce sestupovat dolů. Sklon svahu je mimořádně strmý a s batohem v šeru se to jde moc špatně. Začnu trochu nadávat, co si to zase vymyslel, ale jdu. K prvním vodopádům je to zacházka, jsou moc krásné, ale vůbec si je neužiju. Je tma, všude kolem můžou být medvědi a do kempu to máme ještě daleko. Zacházku k těm druhým už rozhodně odmítnu. Pěšina, po které jdeme dál, je tak přírodní a divoká, že pěšinu většinou ani nepřipomíná. Často vede strmě vzhůru a hned zase prudce dolů, po kluzkém blátě, kamenech a kládách, přes bažiny a hustým podrostem. Hlasitě a sprostě nadávám a vůbec se nesnažím svůj vztek nějak mírnit. Přijde mi to skvělé na plašení medvědů :). 
(Pozn: Všimli jste si té směrovky „Cascade Camp Recommended Route?“ Tak my ne…) 

Kolem půl desáté, po dvou hodinách chůze tím náročným terénem konečně přijdeme na rozcestí. Odtud je to do kempu už jen kilometr, čtvrthodinka. Cestička je rovná a pěkná, jít po ní celou dobu, už bychom měli třikrát postavený stan a uvařenou večeři. První, co nás v kempu upoutá, jsou celty, rozvěšené mezi stromy proti dešti, a veliký balík zabalený v celtě a zavěšený vysoko na provaze. Tady někdo je? O kus dál stojí stan. Je otevřený a úplně prázdný. Chvíli se bavíme vymýšlením těch nejděsivějších historek spojených s opuštěným stanem a mrtvolou na stromě v balíku. Postavíme stan, uvaříme večeři, a když jíme venku, což je zásadní protimedvědí opatření, myšmi se to kolem nás jen hemží. Vysvětlíme si tedy prázdný otevřený stan jako prevenci před rozkousáním od myší, ale do balíku zavěšeného na stromě radši nenahlížíme. Petr naskládá všechno jídlo a odérní věci do batohu, upevní pláštěnku a zavěsí na strom.

Vodopády, kam se podíváš
Ráno se probudím, vystrčím hlavu ze stanu a přímo proti mně jsou úžasné vodopády. 
Sundáme batoh ze šňůry a čeká nás nemilé překvapení. Zdejší myši mají zřejmě školení od Davida Copperfielda, protože chleba a čokoláda jsou ožrané, ačkoli v batohu ani pláštěnce není sebemenší dírka. Jak to ty potvory dokázaly? Petr se pustí do okrajování chleba, je ohlodaný skoro ze všech stran a ztráty jsou citelné. Ráda bych poznamenala, že jsem si za celou cestu koupila čokoládu Cadbury jen dvakrát a obě mi sežraly myši. Jednu v Jižní Americe, druhou v Severní. A žádnou jinou nikdy ani nenahlodly! Smůla pro mě, že myši i já máme rádi stejnou čokoládu…
Procházka kolem všech vodopádů kaskády by zabrala celý den. Nejprve jdeme proti proudu řeky, kde je vodopád nazvaný jako skoro všechno tady. Monkman Falls. Paralelně vedle sebe padají do řeky čtyři vodopády a vytvářejí tak širokou hradbu podél celého skalního zlomu. Dál leží McGinnis Falls, užší, zato vodnatější. K Chambers Falls se musí opět těžko prostupným lesem a jsou to proti ostatním spíš velké peřeje.


Kuk do historie
Další cesta vede k jezeru Monkman Lake. Od něj pokračuje jako neudržovaná přírodní trasa dalších čtyřicet kilometrů do místa, kde na vás musí čekat loď, na které byste mohli doplout po proudu až do Prince George, nebo byste museli zase pěkně šedesát tři kilometrů pěšky a dalších šedesát autem po štěrkové cestě, protože to je od konce Monkman Pass Memorial Trail nejkratší cesta z divočiny :). Alex Monkman pojal myšlenku na vybudování železnice přes nízké sedlo v roce 1920 a považoval ji za nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jakým se dostat přes hory. Nedostalo se mu ale žádné podpory, a tak v roce 1936 založil vlastní asociaci a začal přes divočinu budovat silnici s pomocí dobrovolníků, pracujících jen za stravu. Dokončený zůstal ale jen úsek vedoucí z Tumbler Ridge ke Kinuseo Falls. Celý projekt přerušila II. světová válka.
Monkmanovo jezero je nádherné. V klidné, modrozelené hladině se odráží hluboké lesy a v dálce se stříbrně lesknou zasněžené vrcholky hor. Ta nejvyšší má jméno Forget-me-not Mountain. Vysoko nad jezerem leží Monkmanovo sedlo a ledovcová jezírka, odkud je výhled široko daleko do krajiny. Kemp u jezera je špičkově připravený na nával turistů. Je tu asi dvanáct velkých plácků na stan, dvě kadibudky, roura na odpadní vodu a několik ohnišť. I tenhle kemp ale zeje prázdnotou.

Mohyla
Blíží se večer, když se vracíme do kempu. Jen malý kousek pod kempem je ještě jeden vodopád, Brook Falls. Pěšina vede k jeho hornímu okraji, který není nijak zabezpečený, takže jde jen o to, jak daleko se člověk odváží. Je to hodně vysoký a vodnatý vodopád a stání na skále s pohledem dolů mi způsobuje lehkou závrať. Všimneme si směrovky na Brooks Cairn, a i když ani jeden tohle slovo neznáme, vydáme se podle ní nahoru do kopce. Cairn znamená „mohyla“ a je to nejkrásnější místo v celém parku (ačkoli vám to nikde neřeknou). Místo, kvůli kterému stojí za to plahočit se tak daleko.
Je odsud výhled na troje vodopády současně a všechny okolní kopce. Vydržíme tam sedět a dívat se až do soumraku, pak se vrátíme do kempu a uděláme si táborák.

Nejvyšší vodopád a další procházky
Z nepřeberného množství výletů v okolí Tumbler Ridge si vybereme ještě Bergeron Falls and Cliffs. Jsou už dvě odpoledne a túra je doporučovaná jako celodenní. Nepochybujeme o tom, že to stihneme :). Hned po půl kilometru musíme řešit dilema. Petr chce nejdřív na vodopád, já na skály. Zase mě ukecá. Za dalšího půl kilometru potkáme dvě místní holky venčící psa. Hrozně se nás leknou, asi vypadám v růžovém tričku jako medvěd :). Cestička se vine po uzoučkém hřebínku, pak schází prudce dolů k řece a překračuje koryto potoka, někdy prý tak vodnatého, že dál jít vůbec nejde. Teď je ale potok zcela vyschlý a my se bojíme, aby vodopádem vůbec mělo co padat. V hlubokém kaňonu ale něco vody zbylo a cesta prochází jen těsně nad hladinou. V jednom místě je potřeba překonat asi třímetrový lehký boulder na rovnováhu. Na konci kaňonu je on. „Jeden z nejvyšších vodopádů na severu Britké Kolumbie“. Nepochybujeme o tom. Spadá po kolmém srázu do hloubky přes sto metrů! 
Teče tam ale jen takový malý čůrek, jako z kohoutku. Když je vody hodně, vypadá určitě daleko impozantněji, to se pak ale dolů do kaňonu zase nedá dostat. Další pěkná vyhlídka na vodopád je shora, než ale stihneme celý okruh obejít, je už skoro tma, nemáme s sebou čelovky a Bergeron Cliffs tedy nestíháme. To nevadí. Až zase příště pojedu kolem…

3 komentáře:

  1. Tak to je asi pravda, že se do těch míst nikdy nepodívám. S takovými úžasnými textovými i obrazovými informacemi od vás to ale nevadí, protože se hned cítím jako by vodopády byly i kolem Berounky a z místních podbrdských lesů se neozývalo cvrlikání ptactva ale řev medvědů. Skoro se budu bát vyrazit na nákup :-).

    OdpovědětSmazat
  2. Zapomenutá a turisticky netknutá místa jsou super - tak díky za ujištění, že plahočení se k nim má určitě cenu! Ale pozor! Teď jste nás všechny nažhavili na sérii dalších úžasných článků z Kanady a Aljašky (a moc prosím nezaponeň na jeden o srubu).

    OdpovědětSmazat
  3. Nádherná reportáž s nádhernými fotkami. Dostala mě hned v úvodu poznámka: stačí zabouchat hůlkou do hrnečku a zavolat „Pojď medvěde na guláš!“ a všem grizlíkům v okruhu 100 km tuhne krev v žilách. Jste velice stateční.

    OdpovědětSmazat