20.11.14

1422 mil po Alaska Highway

Není mnoho míst na světe, kde vám navigace klidným elektronickým hlasem oznámí: „Za dva tisíce tři sta osmdesát devět kilometrů se držte vlevo.“ Nenechte se tím vykolejit. Alaska Highway (AH) je prostě dlouhá. Spojuje Britskou Kolumbii a Yukon s Ajaškou. Jen projet ji autem je zajímavá epizoda našeho putování a jako obvykle člověk nikdy neví, co přijde. Zavedli jsme čárkovací seznam zvířat, která nám na AH přeběhla přes cestu (nebo okouněla hned u ní). Byli to: dva medvědi grizzly, jeden medvěd černý, tři losi, dvě srnky, stádo sedmi sobů, velké stádo bizonů a pět jednotlivců samotářů. Pojďte se s námi projet po téhle jedinečné silnici.
Začíná patníkem označujícím nultou míli a velikou cedulí v městečku Dawson Creek. Je to nejošklivější myslitelné počasí a při pokusu navštívit místní muzeum nepochodíme. Už tu mají zimní sezónu. Sedmého září! Čím dál na sever jedeme, tím méně počasí připomíná léto. Hustý déšť se mění v déšť se sněhem a ten pak v husté chumelení. Najednou projíždíme úplně bílou krajinou. Další den už je zase hezky a ukáže se, k čemu byla včerejší vánice dobrá. Silničáři přes noc solili, silnice je bez problému sjízdná a posypová sůl láká rozličné obyvatele lesa. Vidíme krásné stádo asi sedmi sobů procházet se po silnici a lízat sůl. Před auty neutíkají, lidí se nebojí a vypadají, jako by právě utekli Santa Clausovi.
Na vlastní kůži si vyzkoušíme nástrahy, které na AH čekají. Pět kilometrů za větším městem Fort Nelson Petrovi dojde, že nemáme benzín. Dojezd 130 km. Ukazatel u silnice říká, že příští ves je 75 km daleko a na mapě je to docela velká tečka. Rozhodneme se se nevrátit… Steamboat ale není žádná vesnice, jen jedna zavřená a opuštěná benzínka, „na prodej“. To je trochu problém. Dojezd 45 km. Stopneme si karavan, jede na naftu, ale 50 km naším směrem je prý kemp s benzínkou. Nějaká auta tam viděl, snad bude otevřeno. Na prvním odpočívadle cestou stojí auto. Zastavíme a dáme se s nimi do řeči. Jsou místní. Tři lidi s telefony a laptopem. Máme počkat 10 minut, protože tohle je jediné místo, kde mají signál a jezdí sem volat. Pak na nás mávnou a jedeme za nimi. Dovezou nás do onoho kempu, o kterém mluvil chlápek z karavanu. Emil je šikovné autíčko, zvládl to s rezervou asi tří kilometrů. Tady ale nastane provar číslo dvě. Na dveřích visí cedule „CLOSED“ a pod ní malá cedulka „Sorry, in town“ a smajlík! Vzhledem k tomu, že nejbližší město je přes 100 km, asi to bude trochu na dýl. Chlápek, který nás sem zavezl, Ryan, ale vytáhne z kufru dvacetilitrový kanystr a skoro celý nám ho naleje do nádrže. Nechce za to víc než dvacku, takže je z toho dokonce nejlevnější benzín v Kanadě. Nový dojezd 270 km, to už snad nějakou benzínku potkáme.
Jednou z nejoblíbenějších zastávek na AH jsou horké prameny. Podle kalendáře je stále ještě léto, děti i dospělí se cachtají ve venkovním bazénu. Na první pohled nic divného. Až na to, že jsou 2 °C, včera napadlo 20 čísel sněhu a jsme na Alaska Highway! Liard River Hot Springs patří mezi jednu z největších atrakcí po cestě. Voda ve dvou bazéncích má 30-45 °C, dál po proudu je chladnější a v přírodních zátočinách uprostřed lesa je už skoro studená. Koupání je moc příjemné a i tady narazíme na Čechy. Jsou původem z Českého Krumlova a už 30 let žijí v Kanadě. Cestička dál má vést k Visutým zahradám, ale je zavřená, protože tam prý řádí nebezpečný medvěd.
Další velkou zastávku uděláme ve Watson Lake, těsně za hranicí Yukonu. Podél silnice visí vlajky různých států a dokonce objevíme i třikrát českou. O kousek dál je slavný „Sign Post Forrest“, les značek. Kůly zaražené do země a na nich nejrůznější směrovky, cedule, ukazatele, SPZky… Ze všech koutů světa. Namalované, oficiální i ukradené. A nejen cedule. Kdo nemá značku, zanechá třeba botu se jménem svého města nebo země, a kdo nechce nechat botu, nechá třeba pánev, hrnec nebo kšiltovku. Na kůlech visí leccos, ale vždy to nějakým způsobem připomíná, jak daleko to máte domů… Tuto tradici založil v roce 1942 pracovník s iniciálami G. I., který měl opravit ceduli na rozcestníku. Ze stesku po domově přidal svou vlastní „Danville, Illinois, 2835 mil“. Od té doby tam lidé přidávají další a další. V září 2013 jich tady měli 79 tis. a každým rokem přibude zhruba 2,5 tisíce nových. Viděli jsme i pár českých. Frýdlant nad Ostravicí, Plzeň, Jablonec nad Nisou, Strážný a Strakonice, Volyně a cykloznačku Hluboká nad Vltavou.
Milá paní v návštěvnickém centru nám pustí osmnáctiminutový film o historii Alaska Highway. Rozhodujícím impulzem pro výstavbu tohoto velkolepého díla byl útok Japonců na Pearl Harbor v roce 1941. Silnice spojující USA a Aljašku byla prohlášena za nezbytnost kvůli potřebě vojenské obrany strategických bodů na severu. Výstavba začala 8. března 1942. A teď se držte. Bylo na ni povoláno 10 000 amerických vojáků a 16 000 civilistů z USA a Kanady, aby se prosekali více než 1500 mil dlouhou divočinou (1 míle = 1,61 km). Neuvěřitelnou rychlostí 8 mil silnice za den byli chlapci s výstavbou hotoví 25. října téhož roku, tedy za méně než osm měsíců. Ameriku tahle sranda přišla na 140 mil. dolarů.
Zajímavou kapitolou byla výstavba mostů. S těmi to jde mnohem pomaleji než se silnicí. V prvotní fázi byly používány pontony, které byly poté spojovány za sebe, aby vytvořily plovoucí most. Jakmile byla vystavěna mostní konstrukce, byly pontony opět rozebrány a poslány na další řeku. Během let 1943 a 1944 bylo podél AH postaveno 133 mostů, zhruba polovina ze dřeva a polovina ocelových. Pro nahrazení nedostatečného zásobování ocelí (z válečných důvodů) byly rozebrány některé nepoužívané mosty v USA a poslány na sever. Nejdelším mostem na cestě je Nisutlin Bay Bridge před Teslinem dlouhý 584 m. 
Jen malý kousek (tj. cca 80 km) před Whitehorse, hlavním městem Yukonu, se nabízí zajímavá zajížďka. Půvabné historické městečko Carcross bývalo důležitou zastávkou v období zlaté horečky na Klondiku. V té době mířily na Yukon desítky tisíc zlatokopů toužících po velkém bohatství. Carcross se stále honosí nejstaršími budovami v Yukonu datujícími se až do roku 1898. Název města nevyjadřuje „Křižovatku aut, ale pochází z původního Caribou Crossing (Přechod sobů). I v současné době je to velmi příjemné místo na malou přestávku.
Jen dva kilometry na sever se nachází „nejmenší poušť na světě“. Jak přiznávají i místní, fakticky se o žádnou poušť nejedná, na to je tu příliš vlhko. Je to prostě čtvereční míle písečných dun. Opravdu pozoruhodné místo. Projdeme se na nejvyšší dunu a pozorujeme západ slunce. Stan si postavíme v jednom z kempů ve Whitehorse a večeři vaříme už za tmy. Po celou dobu brousí kolem rezavá liška s huňatým ocasem a kouká, kde by co snědla.
Nejzajímavější památkou ve Whitehorse je zrekonstruovaný kolesový parník S.S. Klondike, vystavený na břehu řeky Yukon. Ten brázdil vody Yukonu mezi lety 1937-1955. Nejprve jako nákladní loď, převážející vytěžené zlato do Whitehorse, později jako výletní loď pro turisty. Je přesnou kopií svého předchůdce z roku 1929, který byl v té době revoluční lodí. Navržen speciálně pro mělké vody Yukonu měl o 50% větší přepravní kapacitu než ostatní lodě na Yukonu a dokázal před sebou tlačit ještě jeden nákladní člun, což přidávalo další přepravní kapacitu.
Sedmý den na Alaska Highway přijedeme na kanadsko-aljašskou hranici. Je 13. 9. 2014, 13:15. Čekáme, že to proběhne stejně rychle jako na hranici při vstupu do Kanady. Že jen ukážeme pasy, celník nám popřeje šťastnou cestu a bude. Chyba lávky. Celník nám při pohledu do našich pasů oznámí, že dnes je poslední den, po který můžeme legálně pobývat na území Spojených států, jelikož bezvízový vstup platí na 90 dní, a náš 90. je právě dnes. Zkoušíme se hájit, že jsme si mysleli, že je to jako v Jižní Americe, kde opuštěním země získáme dalších 90 dní. Na to bychom prý potřebovali opustit celý severoamerický kontinent. Naopak pobyt v Kanadě a Mexiku se dokonce započítává do onoho limitu 90 dní. A sakra. Jsme v háji? Musíme vylézt z auta a k nadřízenému na kobereček. Ten nám vysvětlí, že správně bychom teď měli zažádat o americká víza (a tuším, že nejbližší místo, kde tak můžeme učinit, je Vancouver, kde jsme byli před 14 dny). Celník nás nechá chvíli vydusit ve vlastní šťávě, pak se nás důkladně vyptá, kdy plánujeme opustit Aljašku a Spojené státy. Zajímají ho čísla letenek a názvy leteckých společností. Pak zase něco hodnou chvíli datluje do počítače a nakonec nám dá do pasu Visa Waiver (odpustku víza) na další tři měsíce! Zaplatíme krásných 6 $ (poplatek za turistické vízum činí 160 $ a jeho vyřízení trvá 2-4 týdny) a VÍTEJTE ZNOVU V USA!
Na odpočívadle s výhledem na zasněžené aljašské hory, sytě žluté lesy, jezero a startující hydroplán si uděláme přestávku na oběd a nemůžeme se nabažit radosti z toho, že jsme na Aljašce! V malém městečku Delta Junction Alaska Highway po 2290 km oficiálně končí, ale naše dobrodružství na Aljašce teprve začíná.
Na dnešní večer máme domluvený couchsurfing ve Fairbanksu. Je to ještě 160 km a už je sedm hodin večer. Navíc se nemůžeme vynadívat na pohádkový západ slunce. Tím, jak hodně už jsme na severu, se západy slunce prodlužují, a ten dnešní trvá snad dvě hodiny, než zmizí i poslední červánek a krajina se ponoří do šera.
A dnes místo tipu na závěr jeden „antitip“. Největší zklamání v Severní Americe jsme zažili na Severním pólu. Městečko North Pole (které samozřejmě neleží na geografickém severním pólu, ale kousek před Fairbanks) bylo založeno v roce 1949. Podle průvodce se jedná o místo, kde duch Vánoc žije celý rok. Ať sem přijedete kdykoli, najdete celé město vánočně vyzdobené a naladěné. Stromečky, svíčky a domy celé ověšené blikajícími žárovičkami. Místo, kam chodí každoročně desetitisíce vánočních přání od dětí z celého světa a stovky dobrovolníků na ně ve jménu Santa Clause odpovídají. Toužím tenhle americký kýč vidět. Pojďme si dneska udělat Vánoce! Na Severní pól se přijíždí po moderní mnohoproudé silnici a jediné, co už z dálky svítí, jsou fast foody, supermarkety a benzínky. Jako na předměstí kteréhokoli amerického města. Vánoční výzdoba žádná. Pouliční lampy jsou ve tvaru cukrových lízátek, ale to je celé. Žádné blikající žárovičky, umělý sníh na smrčcích nebo smějící se plastoví sobi. I na Severní pól už dorazila globalizace a konzum a duch Vánoc odešel kdoví kam.

4 komentáře:

  1. Já bych ducha Vánoc u Santa Clause ani nehledala:) Ale přišlo by mi zajímavé trávit Vánoce v Betlémě...nebudete tam 25.12. náhodou? ;-) Kde se nyní pohybujete?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Blanko, Tvůj dotaz byl poslední kapkou, která nás konečně přiměla k vytvoření AKTUÁLNÍ přehledové mapy naší cesty, takže v sekci "Kudy jsme jeli" teď už můžete snadno sledovat, kde se právě nacházíme! (S přesností na kontinent :-D). Vánoce asi strávíme u protinožců :-).

      Smazat
  2. Není nad to, když úředník má pochopení a navrch dostatečný pouvoir :-).

    OdpovědětSmazat
  3. Od vojáků a civilistů stavějících Alaska Higway by si měli vzít mustr naši stavaři opravující dálnici D1, Jinak klobouk dolů od úředníka, který vám za babku prodloužil vízum. Přeji vám šťastnou cestu .-)

    OdpovědětSmazat