11.6.17

Perfektní Eurovíkend!

Dnes bych vás chtěla na chvíli přenést z tropické laoské džungle do evropského velkoměsta. Možná to pro vás bude podobný šok, jako byl pro mě, a možná vás překvapí, že i dobrodruh si může užít eurovíkend. Rozhodně vám nechci tvrdit, že byste měli vyměnit trampování v Českém Švýcarsku za hotel v Paříži, ani že jsem pověsila stopování na hřebík. Dneska vám budu vyprávět o romantice. Chápu, že takový typ článku byste ode mě asi nečekali…

Lze zažít romantiku v evropském městě?

Když se řekne „eurovíkend“, představím si tak trochu nudu. Evropské město. Spoustu selfíček. Muzea. Historické památky. Možná dokonce odškrtávání si co největšího množství památek „když už jsme tady“. Anebo naopak užívání si postele a sauny v hotelu, pěti chodů v restauraci, jenže to pak není čas nic zažít a nejpohodlnější postel mám stejně doma, no ne? A co nejhůř – hrozící hádky s partnerem, protože každý chce vidět něco jiného. A může být vůbec evropské město něčím skutečně zajímavé a výjimečné? 

Poznáte, o kterém městě bude řeč?

Překvapení!
K pětiletému výročí vztahu s Petrem jsem od něj dostala pětici víkendů na příštích pět let. Za každý rok jeden společný víkend. A ten první víkend nastal v květnu. Vím, že si mám sbalit co nejméně věcí, vzít si pas, teplou bundu a deskovou hru. Odjezd v pátek večer, návrat o tři dny později. Jinak ale nevím nic. 
Petr si pro mě přichystal překvapení. A ne jedno...

Jsem trochu nervózní a vůbec netuším, co mám čekat. Ale hodně mě to baví. Nejlepší na tom je, že nemám žádná očekávání a už vůbec žádný seznam věcí, které bych chtěla vidět. Vyrážíme pěšky na metro. Petr má malý batoh a velký foťák, já batůžek a kabelku. Na Zličíně přesedáme na autobus č. 100, takže vše hovoří pro to, že jedeme na letiště. Terminál 1, to vypadá, že letíme někam mimo EU! Ale né, jenom trik, mám si zase sednout, jedeme na terminál 2. Petr si vezme můj pas a jde nám vyřídit odbavení a já si zatím sednu v letištní hale. Vrátí se za chvíli a vypadá rozrušeně. „Víš, jak jsem ti pětkrát připomínal, ať si vezmeš pas? Tak já ho nemám, a ani občanku…“ Nevím, jestli to zas není nějaký trik, každopádně mě nechá v hale a jede si domů pro pas. Ještěže bydlíme tak blízko.

Vypadá to, že se poprvé v životě podívám do Skandinávie...

Letadlo se odlepí z ranveje a kapitán nás vítá na letu do Osla. To zní skvěle, ve Skandinávii jsem ještě nikdy nebyla. Dostanu další indicii. V neděli odpoledne nastane významná změna.

Jak jsme se měli v Oslu
Náš první společný eurovíkend začne úplně jinak, než bych od eurovíkendu čekala. Po příjemném probuzení a nejúžasnější snídani v hotelu u letiště máme v plánu vyrazit do centra města. Návrh Petra zní: „Stopem?“ Jasně! Stojíme u silnice s palcem nahoru, usmíváme se do sluníčka a čekáme, kdo nám zastaví. Nikdo! Asi úplně nezapadáme do kolonky „stopaři“. Nejsme ani špinaví, ani nás netíží obrovské krosny. Já mám dokonce sáčko. Petr zkusí vylepšit svou image starým cestovatelským kloboukem, ale ani ten nezabere. Musíme tedy pěšky na vlak, ale aspoň cestou vidíme pár zábavných značek a několik letadel nám přistává přímo nad hlavou. 

Norští losi žijí hned u letiště

Pak už víkend začne probíhat trochu ve stereotypu „eurovíkend“. Navštívíme muzeum (Fram – o velké lodi a jejích polárních expedicích), projedeme se turistickou lodí, okoukneme královský palác, projdeme si město kolem radnice, parlamentu a národního divadla, vyfotíme se s trollem a u fontány. Ale je to boží! Poslechneme si totiž taky pouliční muzikanty, narazíme na dámy v historických krojích nastupující do moderní tramvaje, nakoukneme do místního zelinářství, výborně se najíme v mexickém fastfoodu, protože ceny v Oslu jsou v průměru třikrát vyšší než ceny v Praze, a rozhlédneme se ze střechy zdejší opery, kde si člověk musí dávat velký pozor, kam šlape, protože v chodníku jsou úmyslně přichystané nenadálé nástrahy. 

Návštěva muzea je takové eurovíkendové klišé. 
My se vydáme do muzea polární lodě Fram

V neděli mě Petr vezme do parku, který je posetý nahými sochami od Gustava Vigelanda. Některé ze soch jsou poněkud bizarní, jiné úžasně dynamické, některé jsou jen nahé a stojí. Do toho jedna velkolepá fontána a patnáctimetrový monolit složený ze 121 propletených těl. Tahle procházka mě hodně baví, ale blíží se nedělní odpoledne a s ním i významná změna…

Jedna ze soch v parku Vigeland

Jako v bavlnce
To nejlepší na tomhle víkendu je, jak krásně o mě Petr pečuje. Všechno má dokonale promyšlené a naplánované tak, aby se mi to líbilo a aby zbyl čas i na improvizaci, lenošení a případně i „mé bláznivé nápady“. Když má pocit, že bych mohla mít hlad, vytáhne moje oblíbené koláčky, sušenky nebo sýr. Když ví, že budeme chodit po městě, vezme mi věci do batohu, abych to neměla těžké. Když se potřebuji vysmrkat, nabídne mi kapesník… Veškeré náznaky mé hypotetické sebemenší nespokojenosti hasí hned v zárodku s bezprecedentní vynalézavostí stojící na pevných základech perfektní připravenosti na všechno. „Dáš si čokoládu?“ Cítím se dokonale hýčkaná. 

Užívám si skvělý víkend se svým tygrem :)

Při příjemné večeři Petr prohlásí, že na romantiku musí být správná teplota, což dokonale sedí. Pokud se klepete zimou tak, že vás nezahřeje ani náruč vašeho milého nebo ještě hůř – cáká z vás pot na všechny strany, žádná velká romantika z toho nekouká. My máme po celý víkend teplotu akorát. Petr objednal nejkrásnější možné počasí, takže si téměř stále užíváme dokonalé azuro, zatímco doma prší, fičí a je tam daleko větší zima než tady.

Výlet z výletu
Významná změna je na dosah. Petr si mě vodí. Nejprve do přístavu. „Vidíš tamtu velkou loď? Ta je ale krásná, co?“ (Pojedeme lodí??) Pak do obchodního centra. „Tady chvíli počkej u toho stromu.“ (Proč mám čekat u stromu v obchoďáku??) A nakonec na nádraží. „Jak by se ti líbilo vyrazit si na výlet?“ (Ale my jsme na výletě…?!) Nasedneme do vlaku a já se ošívám, protože se v první třídě cítím trochu nesvá. Ptám se, co mě čeká. Projedeme se po jedné z nejkrásnějších železnic světa. A jak dlouho to pojede? „Asi SEDM hodin. Ale neboj, nudit se určitě nebudeš. Máme s sebou tři deskové hry, je tu wifi, čaj a káva zdarma…“

Sedm hodin projíždíme pohádkovou krajinou. 
Jen z jedoucího vlaku se špatně fotí... :)

Tohle už trochu přehnal. S tou péčí. K čemu mi jsou deskové hry na možná nejhezčí vlakové trase světa? Oslo-Bergen, mimochodem. Tetelím se blahem, nalepím se na okýnko a čučím ven. Je to naprosto boží. Za oknem se míhá severská krajina, městečka střídají husté lesy, hory, vodopády, fjordy a jezera. Pak se objeví první sníh a za chvíli už projíždíme bílou krajinou, kde některým domkům vykukuje ze sněhové přikrývky jen střecha. Táhlé nekonečné hřebeny hor, sníh a modrá obloha mě nechávají snít o tom, že po hřebenech chodím s krosnou a ze spokojeného zírání mě jen občas vytrhne Petr, který mi v pravidelných intervalech nosí čaj a nabízí tvarohové buchtičky.

Celý víkend máme dokonalé azuro. A to i v nejdeštivějším městě Evropy, v Bergenu

Nejsem skalní fanda do vláčků ani železnic. Ale tahle vyjížďka je nejkrásnější dárek, jaký jsem dostala za hodně dlouhou dobu. Dostala jsem sedm hodin, kdy nic nemusím. Nemusím se o nic starat, na nic myslet, nic řešit. Můžu jen sedět ve vlaku a kochat se dokonalou krajinou. Vydržela bych tam a zpátky jezdit třeba týden.

Hlavní město fjordů
Se setměním dojedeme do Bergenu. Pěšky si projdeme centrum města a pak zamíříme na úplně opačnou stranu, do hotelu. Ráno mě Petr vyžene na snídani o něco dřív než v předchozích dnech, ale i tak zbyde chvilka času na lenošení. Ven nás láká nejen sluníčko, ale taky chuť vylézt na kopec. Na dosah jsou dva, na Fløyen jezdí zubačka, na Ulriken lanovka. My se vydáme „přes lesy, skály, fjordy a potoky“ pěšky. Je to moc hezká cesta mezi upravenými norskými domečky, většinou po asfaltu, chvíli po pěšině lesem. 

Výhled z kopce Fløyen a zubačka

Má vůbec cenu opěvovat výhled z vrcholu? Všechny výhledy do krajiny jsou vždycky krásné a nejvíc ty vykoupené vlastním potem. Škoda, že tu nemůžeme zůstat ještě aspoň týden a podniknout některý z parádních výšlapů, které zdejší krajina nabízí. Chvíli zevlujeme a kocháme se a pak se vydáme druhou stranou do přístavu. Ještě nasávám poslední dojmy z křivolakých uliček, když procházíme mezi bílými domky s lesklou černou střechou a pobaví mě jednorožec pověšený na štítu jednoho z historických domů v centru. Víkend nám pomalu končí.

Na zpáteční cestě ještě sedím u okna. 
Věděli jste, že Norsko má víc ostrovů než Indonésie?

Tramvaj z náměstí jezdí až na letiště. Do Prahy nám to letí přímo. Sedím u okýnka a navíc na té správné straně, abych si mohla město prohlédnout ještě jednou z výšky. A krom toho taky dalších pár set ostrovů, mosty, zasněžené vrcholky hor, fjordy a jezera. Současně se Severním mořem se objeví taky souvislá vrstva mraků. Trochu mě to mrzí. Když už ty mraky trvají trochu moc dlouho, řeknu Petrovi, že měl to hezké počasí objednat i na cestu. „Neboj, už jsem ty mraky vypnul,“ prohlásí Petr a já v hloubce pod sebou uvidím, že oblačnost znenadání končí jedinou linií, jako by ji skutečně někdo vypnul a objeví se krásný výhled na placaté Dánsko.  Prostě dokonalý romantický víkend! ♥