26.6.15

Skutečná země (1. část)

Co je to skutečnost a je možné na světě ještě nalézt něco skutečného? Vytvořili jsme si umělý svět plný umělých problémů, nepotřebných profesí, virtuální výplně volného času, depresí a syntetických medikamentů pro jejich přetrpění. Kam se poděl ten svět, kde si děti po škole venku skáčou gumu a hrají céčka, dospělí se scházejí na hřištích na fotbal nebo volejbal, v restauraci nikdo nekouká do mobilu, lidé se smějí jeden na druhého, aniž by se znali, a život spokojeně plyne? Jiskra štěstí a radosti ze života. Kdy jste ji viděli naposledy? A kdy jste ji viděli naposledy ve všech tvářích kolem každý den od rána do večera? V Myanmaru jde život přirozenou cestou. 

Kde leží Myanmar
Nepochybuji o tom, že to víte, ale jen pro pořádek. Barma byla přejmenovaná na Myanmar už v roce 1989. Proč jí tedy všichni nadále znají spíš pod názvem Barma? Je to trochu složitější. Některé státy nový název země neuznaly (což zní dost paradoxně, země má přeci právo jmenovat se, jak chce) a stejně tak opozice. Zemi přejmenovala vojenská junta. Barack Obama musel problém „jak nazývat zemi?“ řešit na diplomatické návštěvě v roce 2012. Hillary Clintonová při své návštěvě používala šalamounsky výhradně označení „Tato země“. I my musíme řešit tohle dilema. Barma nebo Myanmar?
Ze dvou důvodů u nás vyhrál Myanmar. Zaprvé, když někdo naši matičku zemi nazve Československem, považujeme ho za nevzdělance, zadruhé, všichni místní běžně používají název Myanmar (a jmenuje se tak i jejich národní pivo), název Barma jsme během tří týdnů neslyšeli ani jednou. A pokud je země Myanmarem pro místní, pak pro nás není co řešit. Schizofrenii ale napomáhá, že obyvatelé Myanmaru jsou Barmánci a úředním jazykem je barmština.
Po staletí stíhá tuhle zemi jedno neštěstí za druhým. Nájezdy Mongolů, války, britští kolonizátoři, za druhé světové války Japonci, komunisté, přírodní katastrofy, občanské nepokoje a nakonec vojenská junta, která několikrát vyhlásila svobodné volby, a poté odmítla uznat jejich výsledek. Ozbrojené boje s národnostními menšinami v pohraničí údajně stále pokračují a podle informací britského ministerstva zahraničí není země bezpečná pro turisty. Ani české Ministerstvo zahraničních věcí vám neposkytne pravdivé informace. Podle nich je cizinec na každém kroku pod dozorem policejních orgánů a do země nelze vstoupit jinak, než letecky. Je smutné, kolik se toho na světě napovídá, a jak málo z toho je pravda. Sice jsme po přečtení všech těch děsivých informací zvažovali zahodit jízdenky a vyrazit na opačnou stranu do Kambodži, naštěstí jsme to ale neudělali. Myanmar je fantastická země, kterou se vyplatí navštívit právě teď.

Jak jsme hranici překročili pěšky
Hraniční přechod Myawaddy mezi Thajskem a Myanmarem leží na mostě thajsko-barmského přátelství. Pod ním teče řeka, která tvoří oficiální hranici. V řece se koupe hromada dětí a dřevěné loďky převážejí pasažéry z jednoho břehu na druhý. Jak to mají vyřešené s celními formalitami, nevíme. Ale i po mostě volně přechází nebo přejíždí na naložených náklaďácích nezanedbatelné množství lidí. Když razítko nepotřebuješ, nebo ho nemáš kam dostat, prostě to neřešíš. Projdeme se po mostě a zamíříme do malé obyčejné kanceláře. 
Mladý pohraničník nám dá vyplnit nějaká lejstra, a pak se dá s námi do řeči. Mluví velmi dobrou angličtinou. Prý tu pracuje už rok v režimu 24/7 a veškeré jazykové znalosti pochytil za tu dobu od turistů. Jen co vydělá něco peněz, chystá se na zkušenou do Austrálie. Funguje tu jako nedocenitelná studnice informací, dohazovač ubytování i dopravy a také jako směnárna za víc než férový kurz. Vůbec mu nevadí se s námi vyfotit, a to ani přímo v kanceláři celní správy. (Zkuste si udělat fotku s celníkem třeba na amerických hranicích a bez želízek neodejdete.) Dohodí nám nejlepší hotel ve městě za rozumnou cenu a ani z toho nemá žádnou provizi.

Muži v longyi, ženy s tanakou
Při procházce městem si připadáme jako Alenka v říši divů. Všechno je úplně jinak. U dřevěných stolků přímo na ulici sedí ženy a muži s obrovskými hromadami peněz. Vypadají jako banka nebo směnárna. Nemají žádnou ochranku, jen se vesele usmívají na svět. Tržiště hýří barvami a zní hlasy místních. Jsme tu jediní turisté, takže nepochybujeme o ryzí opravdovosti tohoto trhu. Úzká ulička má po obou stranách dřevěné krámky s kořením, obuví, rybami nebo pestrobarevnými látkami. Uprostřed uličky prodávají ženy zeleninu a ovoce, čerstvá kuřata a mořské plody. Ženy nosí na hlavě těžké pytle s rýží a mladé dívky vybírají barevné látky na šaty. O kus dál sedí krejčí s šicími stroji přímo na ulici a vytváří z látek podivné oblečky. Stačí zajít jen kousek mimo hlavní ulici a vidíme hladu dětí, které hrají vybíjenou, skáčou panáka a hrají neznámou hru s kroužky o gumičky. O kus dál hrají dospělí volejbal, fotbal a dokonce i kulečník.
Myanmar je jedna z nejchudších zemí světa. Pokud si ale člověk představuje rozvojovou zemi jako špinavé lidi, kteří nemají co jíst, pak je na míle daleko odtud. Muži i ženy tu chodí vymydlení a čistí. Barmánky jsou droboučké a malé, nosí šaty a sukně, pruh látky zavinutý kolem pasu. I muži tu nejčastěji nosí „sukně“. Tradiční oděv se jmenuje longyi. Pruh látky sešitý jako roura, kterou si muži pod pasem upevní jednoduchým uzlem. Čas od času ho rozváží, provětrají oděv a pokračují v chůzi. Tváře žen zdobí krémově světlá pasta vytvořená rozemletím kůry stromu tanaka, smíchaná s vodou. Toto malování chladí tvář, chrání ji před sluncem a hmyzem, funguje jako pleťová maska i krém proti vráskám. Každá žena má tanaku nanesenou jiným způsobem a také s ní důkladně potírají tváře dětí. Když i mně trhovkyně nanese tanaku na tvář, strhávám na sebe velkou pozornost místních mužů. Všichni se na mě smějí, říkají, jak mi to sluší a vypadají potěšeně, že se zajímám o jejich tradice.
A proč mají barevné zuby? Protože žvýkají betel. Trocha arekového ořechu, pepře a vápna zabaleného do betelového listu. Chrup místních skutečně nevypadá jako z reklamy. Červené nebo černé zuby nás zpočátku děsí, ale když se tvář vždycky roztáhne do širokého úsměvu, brzy si na to zvykneme. Pouličního jídla je všude kolem plno, ale my zůstaneme o hladu. Moc těm podivným věcem na tácech a v hrncích nedůvěřujeme. Velká chyba. Pouliční jídlo je tu dobré, levné a bezpečné i pro návštěvníka z Evropy. Skončíme večer v hotelové restauraci. Šok. V Jídelníčku nejsou uvedené ceny. Číšník si s tím ale hlavu neláme. Všechno je za stovku a kola za dvanáct. Během večeře třikrát vypadne elektrický proud.

Proč se v Myanmaru nedá stopovat
Nechtělo se mi věřit, když nám řekli, že cesta z Myawaddy do Mawlamyine trvá šest hodin. Vždyť je to jen 180 kilometrů! Ve skutečnosti trvala devět hodin… Recepční v hotelu obvolá několik „dopravců“ a nakonec nám sežene auto. Má toho už hodně za sebou, plný kufr věcí a další na střeše. „Vážně chceš jet tímhle?“ ptám se Petra. „Jasně, proč ne?“ Hodinu jezdíme po dědině, nabíráme další pasažéry. Náklad přivázaný na střeše se neuvěřitelně rozrůstá. Tím se vysvětluje, proč se v Myanmaru nedá stopovat. Říct, že všechna auta jezdí naložená až po střechu, by nebyla pravda. Ona i taková střecha obyčejného osobního automobilu pojme dobré čtyři kubíky nákladu. Nákladní auta jezdí naskládaná až někam do hvězdných výšin a nahoře na hromadě sedí ještě dva tři kluci. Náklaďáčky převážející pasažéry na otevřené korbě vezou tolik lidí, že bych je ani nedovedla spočítat. V Myanmaru jsou dobří lidé a stopaři by určitě zastavili. Neměli by ho ale už vůbec kam dát…
Z města stoupáme po serpentinách do kopce. Hladká široká asfaltka, to se pojede jedna radost. Končí po 200 metrech, a pak to začne. Silnice je otevřená jen v jednom směru. Liché dny tam, sudé dny zpátky. Všichni se v zatáčkách vzájemně předjíždějí a vzniká z toho tříproudý nepřehledný chaos. Není to ale tak, že by všichni spěchali, naštvaně na sebe troubili a nadávali. Jsou úplně v klidu a větší a pomalejší auta automaticky pouštějí ty rychlejší. Když přejedeme hory a zácpa se rozpustí, všimneme si chlapíka, který stojí na střeše auta a jen se drží nákladu. Řidič s ním jede rallye a předjíždí, kde se dá. Pokusíme se dohnat je kvůli akční fotce, ale nemáme šanci. Velmi rychle nám zmizí z dohledu. Teď už si neděláme sebemenší iluze o používání bezpečnostních pásů. Náš řidič musí každou chvíli podstrčit drobnou bankovku nebo úplatek v podobě iontového nápoje výběrčím stojícím u silnice. Prý se tu teď hodně staví, a tak je potřeba platit silniční daň…

Alternativní způsoby přepravy
„A nějaký doklad, účtenku?“ „Nepotřebujete nic, napsal jsem si vás tady,“ odpoví starý muž, kterému jsme právě zaplatili za jízdenky na loď do Hpa An. Tváříme se trochu nedůvěřivě, ale pak to necháme být. Časem si zvykneme, že transakce v Myanmaru probíhají zásadně bezdokladově. Půjčíme si motorku a nikdo nechce vědět ani naše jméno. „Večer ji přivezte do sedmi.“ Dáme dva pytle oblečení do čistírny. „Zítra si pro to přijďte.“ Žádný důkaz toho, že mají naše věci, nám v ruce nezůstane. Ale víte co? Vůbec není potřeba. V Myanmaru se totiž nekrade a nepodvádí. Aspoň zatím ne.
Plavba lodí patří mezi velmi speciální. U hotelu nasedáme na tuk-tuk. To je návěs s ohrádkou přidělaný k silné motorce. Pohodlně uveze šest až osm lidí. Doveze nás do místa, kde bychom nečekali ani řeku, natož přístav. Tady se houpají dvě dřevěné rybářské bárky. Ta naše je ale vylepšená. Místo dřevěných prken má na sezení instalované měkké staré autosedačky, pěkně po dvojicích vedle sebe. Sedí se nám královsky a obdivujeme kreativitu místních. Plujeme krajinou dřevěných chatrčí. Všechny stojí na vysokých kůlech, aby je za monzunů nevzala velká voda. Některé mají stěny z listí, jiné ze suchého rákosu. Ty lepší jsou celé ze dřeva, vlnitého plechu nebo i cihlové. Každou chvíli zlatá pagoda a houf dětí koupajících se v řece. Všechny na nás vesele mávají a volají.
Historky o taxících, které mají místo autosedaček nízké plastové židličky, bohužel nemůžeme potvrdit. Leda v autobusech… Když kupujeme lístky na autobus, nikdy nevíme, co přijde. Někdy je pohodlný, voda a piškoty zdarma, deka na přikrytí. Jindy zažijeme cestu v místním stylu v pěti řadách. Hlavně neplýtvat prostorem! Do uličky se totiž pohodlně vejdou další cestující. Někdy sedí na výklopných sedačkách, jindy na plastových stoličkách.
Několikrát si vypůjčíme kolo. Pro rychlejší cestování mezi památkami ve městě. Brzy pochopím, že nejdůležitější je naučit se používat zvonek a zvonit jako o život. O něj totiž jde. Provoz na silnicích je naprosto šílený. Jakmile se někde vytvoří jen sebemenší skulina, hned se tam někdo cpe. Chodec snažící se přejít, pes, motorka v protisměru, auto ze zatáčky, cyklorikša, tuk-tuk, bagr nebo slon. Jízda v protisměru je tu více než obvyklá a mé nervy jsou vyšponované na nejvyšší obrátky. V jednu chvíli proti mně vyrazí trojkolák plně naložený barely s vodou. V protisměru. Tím mě naprosto zablokuje. Objet ho nemůžu, zastavím tedy a zkusím na něj vražedný pohled typu „Tak co, kdo z koho?!“ Jenže tady jsme v Myanmaru! Chlapík tlačící vozík se na mě podívá, celý se rozzáří, usměje se jako sluníčko a zvolá: „Hello!“

Symboly Buddhismu a moderní vlivy
Drtivá většina Barmánců jsou buddhisté s jednoduchým životním přesvědčením. Konej dobro a bude se ti dít dobro. Nejsnazší způsob, jak konat dobro, je darovat. A Barmánci, ačkoli sami nic nemají, dávají mnichům a chrámům ve velkém. A proto se všude staví. Větší a větší Buddhové, krásnější a impozantnější pagody.
Obvyklé je obětovat Buddhovi světlo, vodu a květiny. Světlo je symbolem moudrosti, která rozptyluje temnotu nevědomosti. Voda je symbolem čistoty a připomíná důležitost praktikování Buddhova učení pro dosažení čisté mysli. Květiny symbolizují krásu a připomínají, že vše na světě je pomíjivé. S rychlým rozvojem elektřiny v posledních letech přichází modernizace i v buddhistických chrámech. Obětování světla už neznamená jen zapálit svíčku, ale třeba financovat nákladnou instalaci. V mnoha pagodách tak Buddhovi za hlavou září neony ve všech barvách. Blikají jako vánoční stromeček z 80. let. Pagoda Sambuddha svítí a bliká do noci mnoha barvami a na první pohled není jasné, zda se jedná o kasino, diskotéku nebo lunapark.
V některých chrámech mají točící se sadu misek s nápisy, na co je která z nich určená (pro větší inteligenci, pro správné rozhodnutí, pro uzdravení…). Věřící se snaží do vybraných misek trefit složenou bankovkou. Pokud se jim to podaří, budou mít v příslušné oblasti štěstí, pokud ne, bankovka stejně zůstává jako dar chrámu. Nikdo ale neodchází zklamaný. Všichni se usmívají a berou to jako hru. 

Tři hektary Buddhů a milion zlatých pagod
Myanmar se pyšní největší ležící sochou Buddhy na světě, která měří 180 metrů a uvnitř se nachází šestipatrové muzeum. To slovo jsme slyšeli několikrát, Buddhistický Disneyland. Soch, které nevypadají příliš seriózně, jsou tu desítky. Jdeme dovnitř, do Buddhy. Vstupné je zadarmo, u vchodu prodávají mniši dlaždice na dostavbu a koukají přitom na televizi. Můžete si koupit dlaždici, která se pak použije na obložení ruky nebo pláště. Buddha se stále dostavuje, ale naproti němu už začíná vyrůstat další, ještě větší. V prvním patře musea se nachází sochy zobrazující život hříšníků a mnoho místností velice naturalisticky zobrazujících peklo, v druhém patře výjevy ze života Buddhy a ve vyšších mnoho nedokončených, ale o to působivějších soch.
Vstup do buddhistických památek a chrámů s sebou nese určitá pravidla. Před vstupem je nutné zout si boty a ponožky. Chodit po posvátné půdě se smí pouze naboso. To je vyžadováno i v některých jeskyních s přírodním povrchem, což nemusí být úplně příjemná procházka. Naprosto nepřípustné je oblečení odhalující kolena nebo ramena, a to platí jak pro ženy, tak i pro muže. Na ulici si můžete nosit, co chcete, ale jezdit do buddhistických zemí v tílku a minisukni se obecně považuje za velmi nezdvořilé. Na významných místech se často setkám s cedulkou „Ženám vstup zakázán“ a nezbývá, než se s tím smířit. Zákaz obvykle platí tam, kam se musí po schůdkách nahoru nebo po žebříku, a ke zlatým sochám Buddhů, které jsou ve skleněné vitríně. 
Nehrají si tu jen na velikost, ale i na množství. Chrám Shwe Inn Dein se skládá z 1054 pagod. Některé se rozpadají, bez omítky, věžička nakřivo, jen spadnout, jiné, perfektně opravené, září novotou. V jeskyni Pindaya se nachází více než 8000 Buddhů. V nejznámější pagodě Shwedagon jich najdete jen tisícovku, ale to je tím, že další dary zakázali. Nemají už víc Buddhů kam dávat. Poblíž města Monywa lidské ruce vytesaly 947 jeskyní a do každé umístily jednu či více soch. Jeskyně Po Win Daung pochází ze 14. -18. století. Každý Buddha v jeskyních je jiný. Z jiného materiálu, jiného období, v jiné pozici a v různých barvách. Některé zdi jsou zdobené překrásnými freskami vyprávějícími dávné příběhy. 
Na druhou stranu od města stojí největší chlouba oblasti, druhá nejvyšší socha světa. Buddha, samozřejmě. Ten měří 129 metrů a uvnitř se nachází nejméně 25 pater. Hned vedle dlouhý ležící Buddha, vysoká zlatá pagoda, zástup soch mnichů a další pagody ve výstavbě. Nic ale nedokáže přebít pagodu Sambuddha, ležící jen čtyři kilometry odtud. Uvnitř se nachází neuvěřitelných 500 000 Buddhů.
Lumbini Garden, pojmenovaná podle místa, kde se narodil Buddha, leží poblíž městečka Hpa An. Tady se Buddhové nepočítají na kusy, ale na hektary. Velká plocha lesa je vymýcená a v pravidelných rozestupech, všemi směry kam až oko dohlédne, sedí Buddhové v lotosovém květu. Co by na motorce dojel, leží jeskyně Kaw Ka Thaung s mnoha sochami Buddhů a vedle ní originální bludiště. Cílem je dostat se doprostřed, kde stojí malá pagoda. Tam se pomodlit a zase se vymotat z bludiště ven. Země jiná než všechny ostatní země… (pokračování příště)

11.6.15

Severní strana thajské mince

Nic není jen bílé nebo černé. Ani Thajsko. Jeho severní část na nás působila štiplavě hustým šedivým dojmem ve zlatém pozlátku. Pálení pralesů, týrání zvířat, obchod s lidmi. Jak to, že turisté nevidí, co se děje za jejich peníze a nikdo s tím nic nedělá?
Třeba taková projížďka na slonovi. Parádní exotická zábava. V Thajsku se dá při troše smlouvání pořídit za 200 korun, a pokud se odvážíte, můžete sedět slonovi přímo za krkem. Za několik málo tisíc si můžete užít dokonce výcvik slonů. Naučíte se, na co slon slyší, a můžete si ho vykoupat v řece. Koupání slonů zní jako velká zábava jak pro lidi, tak pro slony. Jenže co když slon neposlechne a ponořit se nechce? Chovatel ho praští ostrým bodcem, a pak tahá za lano, které má slon uvázané kolem krku tak dlouho, dokud nelehne. Pak ho ještě přitlačí pod vodu i s hlavou, načež slon reaguje žalostným zatroubením. A jakou reklamu používají chovatelé? Přece živou. Malé slůně uvážou na půlmetrový řetěz za nohu k silnici a nechají ho tam stát na slunci celý den. „Próóóójížďky na slonéééch…“ A bude hůř.

V Bangkoku
Tolik klišé se vypráví o tomto městě a my se na ně tolik těšili. Bohužel mě nikdo ani jednou neoslovil s nabídkou padělaných dokladů, a já bych za falešný studentský průkaz zaplatila i pětistovku jako za originální suvenýr z cesty. Ani na prodejné dívky ve výlohách vykřičených domů jako v akváriích jsme při našich toulkách nenarazili. Bangkok je fádní. Domy, ulice, křižovatky. Sem tam chrám, mrakodrap a řeka klikatící se městem jako důležitá dopravní tepna.
Třetí úplněk v roce se slaví významný buddhistický svátek Makha Bucha. Svátek světel. Se soumrakem se chrámy začínají plnit věřícími. Třikrát naboso obkroužit modlitebnu zvenčí s poupětem, svíčkou a vonnými tyčinkami v ruce je zvyk. Poté vstoupí do chrámu, ukloní se velké zlaté soše Buddhy, usednou na zem a přidají se k ostatním, kteří zpěvným hlasem předčítají buddhistické texty. Slaví se snad ve všech chrámech ve městě. Ten nekrásnější leží na levém břehu řeky. Mezi hlavni atrakce chrámu Wat Pho patří 46 metrů dlouhý ležící Buddha se zdobnými chodidly zobrazujícími řád světa.
Procházíme kolem mnoha vysokých barevně zdobených stúp, které se stříbřitě lesknou ve světle kulatého měsíce, desítek sedících Buddhů a krásných paláců skrývajících velké zlaté sochy a zdobené oltáře. Přívozem za dvě koruny se necháme odvézt na druhou stranu, k vysoké zlaté pagodě Wat Arun, údajně nejúžasnější památce v Bangkoku. I tady už krouží věřící s poupětem, svíčkou a tyčinkami. Většina chrámu je bohužel právě pod lešením, aby byl za pár měsíců opět krásný.

Na kole za stovkou Buddhů
V 10:02 přijedeme na vlakové nádraží a v 10:07 nám pokladní prodá lístek na vlak v 10:05. Žádný spěch, ještě tu není. Třetí třída z Bangkoku do Ayutthaya vypadá jako staré pantografy. Devadesát kilometrů, devadesát minut, patnáct korun. Dobrý poměr. Ayutthaya bývala hlavním městem Siamské říše a ve své době patřila mezi významná obchodní centra a největší a nejbohatší města Východu, či dokonce světa. Od poloviny šestnáctého století byla říše cílem opakovaných útoků z Barmy, kterým v polovině osmnáctého století podlehla. V současné době patří město mezi významné archeologické památky a je zapsáno na seznamu UNESCO. Chrámů nebo jejich pozůstatků se ve městě obehnaném vodou ze čtyř stran a jeho blízkém okolí nachází několik desítek.
Nejobvyklejším dopravním prostředkem turistů po okolí je kolo. Vypůjčit se dá na každém rohu za 30 korun na den. Pozůstatky obrovských chrámů ukazují velmi dobře na dávnou slávu a velkolepost města. Desítky krásných soch Buddhů obklopují pagody dokola. Ležící Buddhové hledí do zapadajícího slunce se svým věčným úsměvem na tváři. V moderních chrámech se věřící klaní velkým zlatým sochám Buddhů a v jednom chrámu sedí dokonce ve vitríně nabalzamovaný mnich. Chvíli si myslím, že je živý, chvíli zkoumám, zda to není vosková figurína, ale není… Jeden z chrámů svítí do tmy pestrobarevnými neony a na jeho půdě se odehrává pouť. Kolotoče, stánky se suvenýry a pečené chobotnice na tyčce. V hlavě mi rezonuje mnoho otázek a musím přiznat, že zdejšímu přístupu k náboženství vůbec nerozumím.

Selfie s Buddhou
Tibetský Buddhismus a Buddhismus v Jihovýchodní Asii se v mnohém liší. V prvním případě se Buddhovi projevuje hluboká úcta, jeho sochy, obrazy i fotky jsou považovány za svaté předměty a je naprosto nepřípustné fotit se se sochou Buddhy, tedy umisťovat sám sebe na svatý předmět. V druhém případě se Buddha považuje za učitele, a i tady věřící navštěvují chrámy v hojném počtu. Na mnoha místech se stojí fronty na fotky s Buddhou. Hlava Buddhy zarostlá v kořenech stromů v chrámu Wat Mahathat patří mezi nejpůsobivější thajské buddhistické památky. Posadím se na zem přímo před něj a koukám té nádherné soše do očí. Můj čin se setká s velkou nelibostí. Na sochu se tu nikdo nedívá, každý si před ní jen zapózuje na fotku a já jim teď závažně překážím. Desítky lidí se střídají jako na běžícím pásu. Vážně dospěla povrchnost světa tak daleko, že si potřebujeme pořizovat selfie i s Buddhou??
A pak je tu tygr. Na místě zvaném „Plovoucí trh“. Rádi bychom viděli onen čilý ruch a barevný směnný obchod na loďkách. Zdejší obchůdky jsou ale vystavěné na dřevěných kůlech nad vodou a někteří prodejci nabízejí občerstvení z loďky, ani ta ale nepluje na hladině, nýbrž je napevno ukotvená mezi dřevěnými chodníčky. Ve sloní vesničce se dá domluvit projížďka na slonovi a v malé nízké boudě je možné se za 150 korun vyfotit s živým tygrem. Leží na pohovce na kraťoučkém kovovém řetězu uvázaném kolem hlavy tak, že se nemůže pohnout. Petr vysloví domněnku, že mu vytrhali všechny zuby. Nebohému tygrovi jsou tři roky a vypadá, že mele z posledního.

Šedé, zlaté a krvavé
Chiang Mai na severu Thajska patří mezi významná turistická centra. Mnoho lidí, které jsme cestou potkali v různých zemích, už někdy bylo v Chiang Mai. Nechápu, kdo a jak dokázal vytvořit tomuto městu auru „must see“. Kopce, džungle, horské kmeny, projížďky na slonech a nejvyšší hora Thajska v dostupné vzdálenosti. To láká návštěvníky do tohoto koutu světa. Přijedeme ve špatnou dobu. Když svět není zelený, ale hustě šedý. První věc, která nás překvapí hned po příjezdu, je opar zahalující celé město jako tlustá deka. Ani v jasném dni není skrz něj vidět slunce. Čím dál víc nám to vrtá hlavou. Opar je den za dnem hustší. Co to je?
V historickém centru města stojí chrám Wat Chedi Luang ze 14. století a obklopuje jej mnoho zdobných buddhistických památek. Nejkrásnější chrám ale stojí vysoko na kopci Doi Suthep, asi 15 kilometrů za městem, kam se dá snadno dojet na vypůjčené motorce. Schodiště k chrámu lemují dva dlouzí zlatozelení draci. Nádherná zlatá pagoda, několik zlatých chrámů se zlatými sochami Buddhů a nebýt oparu, zřejmě i krásný výhled na město. Několik mnichů se v chrámu modlí a s nimi i malí mníšci. Nevydrží tak dlouho sedět na jednom místě, šijí sebou, pošťuchují se a zlobí úplně jako normální děti. Dospělí mniši si zase celý chrám důkladně vyfotí a někteří i sami sebe v pagodě.
Jednou večer máme chuť vidět trochu té cákající krve, a tak se vypravíme na thajský box. V Chiang Mai je několik ringů a vstupenky na tréninkové zápasy stojí okolo 250 korun. Thajský box se od kickboxu údajně liší zejména existencí úvodního rituálu a tím, že během zápasu hraje thajská hudba. Čeká nás šest zápasů v pěti kolech po třech minutách. První zápas je nuda. Oba se jen zlehka oťukávají a na konci nám ani není jasné, kdo zvítězil. V druhém zápase má červený nad modrým jasnou převahu a dává mu drsnou nakládačku. Krev stříká z nosu i roztrženého rtu a modrý mnohokrát skončí na zemi. Jeden ze zápasů dokonce skončí knockoutem, i když dost možná jen hraným pro pobavení publika. 

Ve smogu nebo bez smogu?
Třídenní trekkingový výlet all inclusive do severothajské džungle včetně jízdy na slonech, raftingu, koupání ve vodopádech a návštěvy žen kmene Karen s dlouhými krky zdobenými zlatými kroužky stojí v cestovní kanceláři méně než tisíc korun. Nabízí nám ho muž (nebo žena?) s oholenými vousy a hlubokým hlasem v upnutých minišatech s velkým výstřihem, což mě trochu uvádí do rozpaků. Slyšíme zejména na to, že budeme hodně chodit, že v džungli žádný kouř ani smog není a dostaneme se do krásné čisté přírody. 
Cestou na sever smog ale naopak houstne a v dálce jsou vidět sloupy tmavého kouře. Ptám se na to průvodce a konečně se dozvídám pravdu. Místní obyvatelé pálí podrost lesů na celém území severního Thajska ze strachu před nekontrolovatelným požárem. Kouř a smog zahaluje tisíce čtverečných kilometrů země i okolních států každý rok zhruba na měsíc. Při požárech je systematicky ničen podrost a hubeni drobní živočichové jako vzácní brouci, ještěrky a larvy motýlů. Kdyby hustý prales po několika letech bujení bez „preventivního vypalování“ zachvátil požár, mělo by to pro obyvatele horských kmenů kruté následky. Znamená to ale, že jen kvůli svému strachu mají právo ničit každým rokem miliony hektarů živého lesa? Přispívat k oteplování planety, vyhlazování živočišných druhů a zvyšování počtu respiračních onemocnění obyvatel oblasti? Nejsou snad jiné metody, jak se bránit ničivému požáru, kterého se tolik bojí? Zapálit les každé jaro je pro domorodce to nejsnadnější řešení.

Jízda na splašeném slonovi
Cestou do hor se zastavíme v orchidejové zahradě a motýlí farmě, kde mají překrásné exempláře. Na tržišti za městem se čile obchoduje s broučky, červy, larvami a šváby. Čím větší, tím dražší. Dáte si?
A pak už vystoupíme přímo na jedné z mnoha sloních farem. Vylézt na vysokou dřevěnou konstrukci a z ní po dvou nasednout na slona. Petr na kovové sedátko, já slonovi rovnou na zablácený krk. Za 15 korun dostaneme velký trs banánů a cukrovou třtinu, kterou máme slona po cestě krmit. Náš slon se jmenuje Tondi a je to pěkný filuta. Vždycky, když chce banán, zvedne chobot a čeká, že mu tam okamžitě přistane. Přijde mi, že nám takhle rychle dojdou, a tak mu jednou nedám. Vodič ho praští, ať nežebrá a slon se naštve. Začne poskakovat dopředu a dozadu jako splašený a já mám co dělat, abych se udržela. Utrhnu banán a zavolám „banana, Tondi“ a chobot ve vteřině vyletí nahoru. Když mu podruhé omítnu dát banán, znovu poskočí, a pak z trucu začne okusovat suchou trávu a nechce se hnout z místa. 
Tondi je prostě paličatý slon. Když přijedeme mezi slaměné chýše, zbývají nám jen dvě cukrové třtiny. Jednu dáme slonovi, ale druhou si necháme na zpáteční cestu. Slon s děsem v očích natahuje chobot, jako by ještě něco chtěl. Nikdo nám neřekne, že zpátky už nepojedeme, jen slon žalostně troubí, vzteká se a nechce se hnout, protože ví, že nedostal všechno, co měl.

Tajemství dlouhokrkých žen
„Chcete vidět dlouhokrké ženy?“ ptá se nás průvodce. Tou dobou ještě nevíme, kolik různých dilemat se v téhle větě skrývá. Velice divné ale je, že jsme jediní ze skupiny, kdo se jde do chýší na svahu podívat. Všichni ostatní rozhodně odmítnou. Nalezneme tu dvě mladé dívky asi s patnácti kroužky na krku a starší ženu s osmadvaceti. Tak rychle posadit, usmát, fotka a další turisti na řadu. Za fotku se nic neplatí, ale kdybychom chtěli, můžeme si od dlouhokrké ženy koupit suvenýr.
Ptám se průvodce na tuhle „tradiční vesnici“. Prý byla postavena před šesti měsíci a přistěhovalo se sem šest rodin z Barmy. Dobrovolně. Muži mají práci u slonů a ženy se fotí s turisty. „Je to jako v ZOO, viď?“ připustí. A situace je mnohem složitější. Horské kmeny žijící na severu Thajska pocházejí původem z Barmy, Číny nebo Tibetu. Někteří se tu usídlili v minulých staletích, jiní teprve před pár lety. Vypráví se příběhy o tom, že Thajsko o barmské uprchlíky nestojí, jen ty dlouhokrké ženy jsou vítány s otevřenou náručí. Svědčí to místnímu turistickému ruchu. Vypráví se i příběhy o ženách kmene Kayan, jejichž prapředci se narodili v Thajsku, ale ony jsou drženy v turistických vesničkách bez dokladů a pod pohrůžkou poslání do Barmy, kam vůbec nepatří, nuceny pózovat turistům a prodávat suvenýry. Vypráví se mnoho příběhů o etnických čistkách v Myanmaru a bojích oficiální vlády s kmeny Karenů. V takových podmínkách obchod s lidmi jenom kvete…
A jak vlastně vzniká takový dlouhý krk? Holčičce se v pěti nebo šesti letech nasadí na krk první kroužky a každý další rok se přidá jeden. Ve čtyřiceti letech jich tak může mít žena na krku až 35. Kroužky nicméně nezpůsobují růst krku nebo snad protahování krčních obratlů. Způsobují deformaci hrudníku a zkroucení žeber do úhlu 45°. O co delší krk, o to zdeformovanější hrudník. Sada kroužků může vážit i deset kilogramů a představte si, že vám něco takového čtyřicet let leží na ramenou. A rok za rokem se přidávají další… 

Jak nám za patama hořelo
Čtyřicetistupňové horko a my šplháme dvě hodiny do vesnice na kopci. Bambusové chýše, několik moskytiér, tenké matrace na zemi a plechová kadibudka za domem. Autenticitu trochu ruší jen nablýskaný džíp v zastřešené garáži. Průvodce nám v jednoduché kuchyni vykouzlí na ohni skvělou večeři a po ní přijdou děti v krojích, zazpívat nám písničku. S každým se vyfotí a očekávají peníze. „Od srdíčka, na školu a učitelku…“ Třídenní výlet za pár korun a nekonečný počet otázek v hlavě…
Druhý den vyrážíme na túru kolem tří vodopádů. Průvodce ještě ráno zabalil oběd do banánových listů, aby nám ho mohl po poledni u vodopádu rozdat. Posadíme se za slaměnou chýši a pustíme se do jídla. Nudle jsou překvapivě stále teplé a moc dobré. Najednou si všimnu hustého kouře a plamenů šlehajících několik metrů vysoko. Oheň je blízko. Hoří všude kolem a velmi špatně se dýchá. Hořící bambus praská a rány znějí jako z kulometu. Průvodce se začne urychleně zvedat k odchodu. Podrost z obou stran kolem pěšiny hoří. Nic neobvyklého, to tu je tu přece každý rok…
Poslední den nás čeká rafting na řece, ale období sucha vrcholí a vody není dost. Každou chvíli jsme uvázlí mezi kameny a musíme se vyprošťovat. Tenhle výlet byl tím nejdivnějším výletem, jaký si jen umím představit, a velmi výrazně změnil můj pohled na byznys s názvem turismus. Z Chiang Mai odjíždíme autobusem na hranice s Myanmarem. Cesta trvá sedm hodin a celou dobu se nás drží ten hustý šedivý smog. Hranice Myanmaru, země, která byla dlouhé roky zcela uzavřená návštěvníkům zvenčí, a když se otevřela, smělo se sem pouze letecky, překročíme pěšky.