25.3.18

Bungee jumping v hidžábu

© Text: Kateřina Krejčová, foto: archiv Elsyi Fhani
Vyšlo v magazínu Interview 01/2018, www.magazin-interview.cz

Elsya při svém životním skoku z mostu Kawarau na Novém Zélandu 

Ačkoli pochází z Indonésie, její přístup k životu není příliš vzdálený západnímu pojetí. Vystudovala informatiku, věnuje se úspěšné kariéře, dobrodružně cestuje po světě - mnohé překvapí, že ELSYA FHANI je věřící muslimkou. Velmi emancipovanou muslimkou. Hidžáb nosí, ale dobrovolně a ráda. A dokonce v něm sebevědomě skáče na laně z mostu na Novém Zélandu.

O muslimkách jsem měla nejrůznější představy, než jsem jednu z nich před dvěma lety poznala – Elsyu. Nechala nás s Petrem u sebe na ostrově Bali bydlet několik dní, když jsme podnikali cestu kolem světa. Pronajímala si byteček jako dlaň, v jediném pokoji stála úzká postel a v malé chodbě, kterou používala zároveň jako kuchyňku, měla jen rýžovar, v němž vařila vše od vody na čaj až po špagety. Nabídla nám vlastní postel, ale nevím, kde by pak spala. Rozložili jsme si na zem karimatky a ona nás po práci prováděla po okolí.

Podruhé jsme se potkaly před nedávnem v Kuala Lumpur. Elsya povýšila a přestěhovala se do Malajsie. Šéfuje teď týmu dvanácti lidí, kteří testují software. Objala mě jako nejlepší kamarádku a trvala na tom, že u ní zase musím bydlet. Bavily jsme se o všem možném. O mužích, rodině, práci, cestování i náboženství a ona souhlasila, že náš rozhovor můžu zveřejnit.

Jak se mladá žena v Indonésii dostane k počítačovému inženýrství? Bavil tě svět počítačů odjakživa?
Studovala jsem informační technologie v Jakartě a tou dobou jsem ani netušila, že něco jako softwarové testování vůbec existuje. Jen jsem věděla, že lidé, kteří dokončí můj obor, většinou pracují jako programátoři. Když jsem byla v posledním ročníku, jedna firma u nás dělala nábor. Ozvali se mi ze studijního oddělení a chtěli se mnou udělat pohovor. Má angličtina byla tou dobou dost špatná. Pamatuju se, že jsem měla hodně velkou radost, když jsem se dozvěděla, že mě vzali. O měsíc později jsem odlétala za prací do zahraničí.

Školu jsi ale dokončila.
Jasně! Měla jsem tři týdny na dopsání diplomové práce, což se mi podařilo. Tři měsíce po přestěhování do Kuala Lumpur jsem se už jen vrátila na promoci a dostala diplom. To bylo v roce 2010. Rodiče ze mě měli obrovskou radost.

Foto z promoce, tehdy ještě s nezakrytými vlasy, říjen 2010

Teď je ti už skoro třicet a bydlíš spolu se dvěma mladými muži. Z toho asi rodiče tak velkou radost nemají, ne?
Jsou velice liberální. Vědí, s kým bydlím, a nemají s tím žádný problém. Ty kluky znají už z doby, kdy jsem studovala. Každý máme svůj vlastní pokoj a vzájemně respektujeme své soukromí.

Co pro tebe znamená tvá rodina a jaký má na tebe vliv?
Znamená pro mě hodně. Rodiče jsou jediní, kteří mě berou v mých dobrých i špatných chvílích. Tam, kde jsem teď, jsem jen díky jejich podpoře. Sice na jejich rady často nedám a dělám si věci po svém, ale oni i tak stojí za mnou. Třeba ohledně mé první práce v zahraničí. Kdybych je poslechla, rozhodně bych teď nešéfovala týmu dvanácti lidí. Chtěli mě mít blízko sebe, ne abych hned po škole odcházela tak daleko. Když jsem jim ale vysvětlila, proč je to pro mě dobré, podpořili mě. Nesouhlasí ani s mým cestováním na vlastní pěst, bojí se o mě.

Jaké zaměstnání mají tví rodiče?
Maminka je celý život v domácnosti a stará se o děti. Vdávala se, když jí bylo sedmnáct, tehdy to bylo normální. Ale první manželství jí nevydrželo. Když se rozvedla, měla už dvě děti. Pak si vzala mého otce a s ním se jí narodily další čtyři. Táta pracoval ve státní správě jako „kepala desa“ – starosta. Poté začal podnikat s nemovitostmi. Do důchodu odešel, když mu bylo šedesát.

Takže pocházíš z bohaté rodiny?
To ani ne. Spíš ze střední třídy, což ale znamená jen to, že jsme měli vždycky co jíst. Rodiče nemají žádné školy, ale chtěli dát vzdělání všem svým dětem. Jenže studium v Indonésii je hodně finančně náročné a vždycky, když mi začínal nový semestr, měli toho plnou hlavu. Ze všech sourozenců jsem nakonec dokončila školu a získala titul jenom já. Mí tři bratři už jsou ženatí a mají děti, ale nikdo z nich nepracuje v kanceláři ani nemá pravidelný příjem jako já. Je to teď na mně, musím se postarat o rodinu, protože díky ní jsem získala vzdělání a skvělou práci.

Elsya jako jediná ze sourozenců dokončila školu a získala titul

Co dělají tví bratři?
Pracují hlavně ve službách, nejmladší začal nedávno dělat hotelového poslíčka. Starší bratr je fotograf a mladší bratr řídí mototaxi. Nevlastní bratr prodává nábytek a nevlastní sestra je masérka ve wellness.

Posíláš otci a matce peníze, které vyděláš?
Žiju daleko od nich, takže od chvíle, kdy jsem dostala první mzdu, posílám část peněz rodičům. Vím, že jim nikdy nedokážu splatit, co pro mě udělali, ale mám radost, že navzdory všem okolnostem, se kterými jsem se musela nějak vypořádat, jsem získala titul a nyní můžu tvrdě pracovat, aby byli díky mně šťastní. Dokonce jsem na splátky koupila dům, který pronajímáme, a peníze z pronájmu jdou mým rodičům.

Koupila jsi dům? Co tě k tomu vedlo?
Pocházím z vesnice, kde každý každému vidí do talíře. Tamní lidé považují za úspěch, když má žena muže, děti a střechu nad hlavou. Kdybych pracovala v zahraničí, ale nevydělávala dost peněz, dokonce i široké příbuzenstvo by mě snadno začalo odsuzovat a pomlouvat, že nedává žádný smysl, abych žila tak daleko od rodiny, když si tam ani pořádně nevydělám. Jenže já nejradši utrácím za cestování, což se mé rodině moc nelíbí. Podle rodičů je to zbytečné rozhazování a pořád mě nabádají k tomu, abych si pořídila něco, co má skutečnou hodnotu. Třeba dům. A tak jsem to nakonec udělala. Říkám mu Elsyin hrad a možná tam jednou budu i bydlet.

Hledají ti rodiče manžela?
Ale já už jsem byla vdaná! Jenže jsem se rozvedla, když mi bylo dvacet pět let. Rozhodnutí vdát se bylo mé vlastní, manžela jsem si vybrala sama. Rodina sice moc nesouhlasila ani s tím, ale mou volbu respektovala. Když jsem pak zjistila, že mě manžel několik let podvádí s jinou ženou, a začal s tím dokonce už před svatbou, byl to pro mě obrovský šok a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Rodiče mě podpořili a díky nim proběhl rozvod poměrně hladce. Svatbu i rozvod jsem si ovšem platila z vlastních úspor. Umíš si představit, jak hrozně to bylo drahé? Na svatbě jsme měli sedm set padesát hostů (v Indonésii je tento počet hostů na svatbách obvyklý, pozn. red.) a co se týče rozvodu, ten se vždy vleče nejméně tři měsíce. Kdybych to věděla, radši bych za ty peníze jela na cestu kolem světa.


Poprvé v životě u ledovce, úžasný zážitek. Ledovec Franz Josef na Novém Zélandu, září 2016

To úplně chápu. Teď ale cestuješ hodně. Jezdíš sama?
Ano. Cestování je pro mě taková terapie. Jen pár týdnů po tom, co jsem zažádala o rozvod, jsem si náhodně koupila jednosměrnou letenku do Austrálie. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec získám víza nebo co tam budu sama dělat, prostě jsem si ji darovala k narozeninám. Bydlela jsem u báječných lidí, vzali mě na jachtařský závod… Po několika týdnech jsem se vrátila domů jako úplně jiný člověk – silnější a mnohem samostatnější. Bohužel si můžu dovolit jen jeden výlet ročně, jelikož mám pouhých sedmnáct dní dovolené. Nejradši bych ale cestovala pořád. 

Jaký je tvůj styl cestování?
Moji přátelé mají na cestách většinou pevný itinerář, jezdí s kufrem, bydlí v hotelu a odškrtávají na seznamu položky, které chtějí vidět. Takže když chci cestovat jinak, musím sama. Nejradši mám spontánní rozhodování, potkávání zajímavých lidí a poznávání míst, která mi doporučí. Cestuju s batohem, a tak si můžu dělat, co chci, a jezdit, kam chci. Nejsem nijak závislá na plánech někoho dalšího.

Co nejlepšího jsi na cestách zažila?
Každá cesta byla nejlepší! Byla jsem v Jižní Koreji, v Austrálii, na Novém Zélandu, v Singapuru, Thajsku, Malajsii a procestovala jsem i pěkný kus Indonésie. Parádní byl výlet po Novém Zélandu s úplně cizím klukem, kterého jsem poznala přes couchsurfing (největší internetová služba bezplatného ubytování a zároveň celosvětová sociální síť lidí nabízejících cestovatelům na přespání svůj gauč, pokoj či lehátko na zahradě, pozn. red). Nikdy jsem ho neviděla, jen jsme si párkrát napsali a on se mě zeptal, jestli si s ním nechci půjčit na Zélandu karavan a projet oba ostrovy. Zavolali jsme si, zjistila jsem, že je to Američan, chvíli jsme řešili detaily a za hodinu už jsme měli zarezervovaný karavan a koupené letenky. Bylo to celé trochu ulítlé, ale nakonec z toho byl senzační výlet.

Cestuji hodně, ale tohle bych asi nedokázala. Máš ještě nějaké podobné zážitky?
Výborný byl taky batůžkářský výlet s maminkou. Ona se o mě dost bojí, a tak jsem jí toužila ukázat, že nemá proč, že cestování je vlastně docela snadné. Chtěla jsem jí vysvětlit, jak cestuju, ukázat jí, jak se dá fungovat v cizí zemi, jak si najít ubytování, kde sehnat jídlo nebo jakým způsobem se orientovat v ulicích neznámého města. Vzala jsem ji na výlet autobusem do Singapuru a obě jsme si to moc užily. Myslím, že mě pochopila a hodně se jí ulevilo.


První cesta s maminkou. V hinduistickém chrámu Tirta Empul na Bali, 
kde se věřící omývají ve vodě s údajně zázračnou léčivou silou, říjen 2013

Hostíš lidi přes couchsurfing i u sebe doma. Není to nebezpečné?
Ne, vybírám si zájemce pečlivě – podle jejich profilu a referencí. Předtím, než je pozvu k sobě domů, si spolu vyměníme několik zpráv, a pokud usoudím, že jsou fajn, přijedou. Zatím jsem se ještě nespálila a doufám, že se nic takového ani nenastane.

Kdo byl tvůj nezajímavější host?
Těžká otázka. Všichni byli něčím zajímaví, ale asi nejvíc mě inspirovaly dvě dívky z Polska. Napsaly mi hned poté, co jsem si založila profil na couchsurfingu. Byly ještě hodně mladé, mnohem mladší než já tehdy před pěti lety, ale už dost statečné na to, aby objely svět. Když přicestovaly se svými obrovskými batohy, byla jsem ohromena. A to mě přimělo začít cestovat úplně jinak. Kufr jsem vyměnila za batoh, hotel za couchsurfing a pevný itinerář za spontánní rozhodování. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala vylézt z komfortní zóny, vyhnout se davům.

Je země, do které bys nikdy nejela?
Ano, Spojené státy. Nejen kvůli nedávným aférám a snahám znemožňovat muslimům vstup do země, ale taky proto, že je to moc daleko a tahle země nikdy nebyla na mém seznamu míst, která bych chtěla vidět. Kdybych někdy v budoucnu dostala v USA pracovní nabídku, nejspíš bych ji neodmítla. Ale jet tam na dovolenou? To asi ne.

Naučila ses na cestách hodně nového o lidech a o životě? Nebo se setkáváš – byť na různých místech světa – hlavně s lidmi kteří mají podobné smýšlení jako ty, protože vyznávají podobný životní styl?
Naučila jsem se spoustu věcí, zejména od té doby, co cestuju sama a bydlím u lidí přes couchsurfing. Tento způsob mě učí o různých kulturách, ukazuje mi, jak žijí lidé v různých zemích. Čím hlouběji se do toho nořím, tím víc přátel získávám. Ta zkušenost celkově změnila mé vnímání světa při cestování. Snažím se užívat si vše v klidu a svým vlastním tempem, nehonit se, neplánovat. Celé je to tak trochu umění. Trpělivost, důvěra a respekt. To jsou asi hlavní věci, které jsem se na cestách naučila.


Oslava zakončení výletu po Novém Zélendu s Ianem, 
kterého poznala přes couchsurfing, září 2016

Jakou nejbláznivější věc jsi v životě udělala?
Skočila jsem bungee. V Queenstownu na Novém Zélandu. Neměla jsem to v plánu a nikdy bych nevěřila, že to udělám. Rozhodla jsem se na poslední chvíli. Potkala jsem dvě Švýcarky a šla jsem se podívat, jak budou skákat. Jedna z nich pořád mluvila o tom, že Kawarau Bridge je nejznámější místo pro bungee jumping na světě. Když jsem to uviděla, byla jsem ohromena. Chtěla jsem to taky zkusit, a tak jsem prostě došla k pokladně a zaregistrovala se na skok. Když jsem pak stála nahoře na mostě, cítila jsem šílenou paniku a myslela, že to nezvládnu. Skočila jsem ze čtyřiceti tří metrů!

Na fotografii ze skoku máš zakryté vlasy.
Nosím hidžáb. Mám různé barvy a vybírám si tak, aby se mi hodil k oblečení. Rozhodla jsem se sama asi před čtyřmi lety. Podle mého názoru je víra v boha osobní věc, stejně tak rozhodnutí něco nosit, nebo nenosit. Pokud si muslimská žena nebude zakrývat na veřejnosti vlasy, je to její vlastní věc a její zodpovědnost. Nemám s tím žádný problém.

Co k tomu vedlo tebe?
Byla jsem čerstvě po rozvodu a děkovala jsem bohu, že nám nedal děti. Tím by to všechno bylo jen horší. Cítila jsem se mu zavázána, a proto jsem začala nosit hidžáb. Nikdo mě k tomu nijak nenutil.


Elsya nosí hidžáb a je to její vlastní rozhodnutí

Tvoje víra je tvá vlastní volba?
Narodila jsem se v muslimské rodině, což ze mě automaticky dělá muslimku. Ale myslím, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná. Učí lidi, jak žít vzájemně v míru. Věřím, že život může být krásný a jednoduchý v jakémkoli náboženství, pokud máš ráda lidi a respektuješ je. Bez ohledu na tvé nebo jejich náboženství. Existuje mnoho extremistů, kteří zapomněli, že nemůžou nutit lidi věřit právě v toho jejich boha. Každý má svobodu vybrat si svou vlastní víru. To jediné, co musíme všichni udělat, je naučit se žít spolu v míru a vzájemné toleranci.

Chovají se k tobě lidi jinak, když hidžáb máš a když ne?
Někdy. Tím, že nosím hidžáb, lidi snadno poznají, že jsem muslimka. Myslím, že mi vyjadřují větší respekt a cítím ho i sama vůči sobě. Snadněji poznám, když chci udělat něco, co bych dělat neměla, a včas se zarazím. Třeba kdybych chtěla jít do baru, lidi mě zastaví, že bych tam chodit neměla (muslimové nesmějí pít alkohol, pozn. red.). Když se tam ale koná nějaká pracovní akce, tak můžu jít klidně i do baru, nikdo s tím nemá problém.

Některé evropské země zákonem zakázaly zahalování na veřejnosti – týká se to zejména burky a nikábu, kdy jsou ženě vidět jen oči. A například ve Francii se na školách a úřadech nesmí nosit ani hidžáb. Co si o tom myslíš?
Hidžáb pro mě znamená něco, co by nemělo podléhat žádným zákonům. V koránu stojí, že muslimské ženy mají nosit hidžáb. Tvoří část mé identity. Nosím ho, protože chci, a neumím si představit, že by mi ho někdo sundal kvůli zákonu nebo nařízení. Ať už by to byl někdo cizí, nebo dokonce někdo z rodiny. Rozhodnutí odložit hidžáb nemá přicházet zvenku, ale zevnitř. Vždycky to musí být mé vlastní přesvědčení.

Pro část světa se stal hidžáb symbolem nevítaného náboženství, utiskované ženy, případně manželky potenciálního teroristy…
Vůbec nechápu, proč takové myšlenky existují. Jen proto, že nějací muslimové páchají stupidní terorismus, si z toho celý svět vyvodí závěr, že všichni muslimové jsou teroristé? Myslím, že to není fér. Nedávno jste mohli slyšet o lidech, které postříleli, když se modlili v mešitě. Kdo tohle dělá? Muslimové sami sobě? Není to šílené, že by chtěli muslimové zabíjet jiné muslimy? Byla bych moc ráda, kdyby lidé začali na muslimy a na teroristy nahlížet jako na dvě úplně odlišné skupiny.


S Katkou, Petrem a dobrým strážcem chrámu v Denpasaru, leden 2015

Sleduješ válku v Sýrii? Co si o tom myslíš?
Podle mého názoru vůbec nejde o náboženství, ale o politiku. O ovládnutí co největšího území kdesi v arabských zemích. Islám učí lidi, jak žít v míru. Ne se vzájemně zabíjet. Vlastně mě to dost rozčiluje. Kvůli malé skupině extremistů teď mají muslimové nálepku teroristé, i když je to naprostý nesmysl. Většina mých přátel je odlišného vyznání a mě to těší. Každý má právo vybrat si svou víru zcela svobodně.

A co třeba ženy v Saúdské Arábii – sice se o tom moc nemluví, ale právě tam jsou na tom ženská práva velmi špatně. Umíš si představit, že bys v takové zemi žila?
V Saúdské Arábii jsem nikdy nebyla, takže toho o ní moc nevím. Slyšela jsem ale, že ženy nemají právo vycházet svobodně z domu, kam a kdy chtějí. Vůbec si neumím představit, že by mi tohle vzaly zákony země, ve které bych žila. Já žiju ve světě, kde si jsou ženy a muži rovni a mělo by s nimi být zacházeno stejně. Žena má mít právo vzdělávat se, vydělávat si peníze a žít život tak, jak by chtěla.

Vedeš tým dvanácti analytiků, ve kterém jsou i muži. Jak nesou, že jim šéfuje žena?
Ano, v mém týmu jsou i muži, ale snášejí to dobře. Opravdu mě respektují a mám od nich pozitivní zpětnou vazbu. V naší firmě se sexismus netoleruje. Snažím se být maximálně profesionální a zároveň i přátelská. Vědí, že za mnou můžou s čímkoli přijít. Ať už s přáním, či stížností – jsou vždycky vítáni. Chtěla bych být nejlepší šéfová!

Co by se stalo, kdybys s bývalým manželem měla děti? Rozvedla by ses, nebo bys s ním zůstala?
Jeho nevěra v jediném okamžiku zničila veškerou mou důvěru v manželství. Kdybychom měli děti, možná bych s ním dokázala zůstat, ale už bych se vždycky cítila nejistá, trpěla bych. Co se jednou rozbije, zůstane rozbité už napořád. My jsme se to chvíli snažili dát zase do pořádku, ale už nikdy to nemohlo být jako předtím. I v Indonésii žijí single matky, které dokážou vychovávat děti samy. Věřím, že bych to taky zvládla, ačkoli by to bylo složité… Snažila bych se, aby se mnou děti hodně cestovaly, a chtěla bych, aby z nich vyrostli dobří lidé. Zní to jednoduše, ale vím, že je to složité. A tak děkuju bohu, že nám děti nedal. Bůh je laskavý a ví, že na ně ještě nenastal ten správný čas. Věci se vždycky dějí z nějakého důvodu. A tak tu teď jsem – šťastně rozvedená žena.

Cestování bere jako terapii, první letenku do Austrálie si koupila vlastně náhodou...

Chtěla by ses znovu vdávat? A jak se na to dívá tvá rodina?
To je složitější. Kdyby mi rodina nedala souhlas a plné požehnání, podruhé bych se už nevdala. Ani kdybych si myslela, že jsem našla toho pravého. U nás není zvykem přivést si přítele do rodiny, když s ním neplánujeme žít navěky. Jakmile někoho představíme doma, znamená to, že je to vážné. Mladí spolu před svatbou nesmějí bydlet ani mít sex, to všechno je tabu. Můžu si vybrat manžela podle svého a vdát se z lásky, on ovšem zároveň musí splňovat kritéria, která stanoví má rodina. Některé rodiny jsou v tomto ohledu ještě hodně tradiční a trvají na tom, aby muž, kterého si žena přivede, pocházel ze stejného prostředí a vyznával tytéž hodnoty. Pokud by si totiž žena vzala muže, který je něčím odlišný, a ten ji někdy v budoucnu opustil, byla by to ve společnosti ostuda a hanba pro celou rodinu. Mí rodiče mi dali jedinou podmínku. Můj muž musí být stejného vyznání jako já, tedy muslim. Jenže takového muže není zrovna snadné najít, protože mí kolegové a přátelé v Malajsii skoro z devadesáti procent muslimové nejsou.

Jaké jsou tvé sny, co se týče budoucnosti? Plánuješ mít děti?
Děti bych moc chtěla. Myslím, že by stačily dvě. Holka a kluk. Ještě předtím ale plánuju hodně cestovat. Objet svět, navštívit místa, kde jsem nikdy nebyla, potkat hodně lidí a někde cestou najít svého prince. A pak bych dál cestovala s ním a s našimi dětmi, to by bylo perfektní.

Mezi čtyřma očima
S Elsyou mám vždycky pocit, že nic na světě není problém. Na první pohled působí skromně, možná i trochu plaše, ale během malé chvíle se změní ve veselý, bezprostřední živel. Obdivuji na ní, jak nadšeně sdílí všechno, co má. Bez problémů mi v den, kdy jsme se seznámily, nechala klíče od svého bytu a půjčila mi i svou SIM kartu s daty, abych se v největším městě na Bali – Denpasaru, neztratila. Když jsme se pak sešly v centru, pozvala mě na jídlo a usilovně přemýšlela, co všechno mi doporučit a kam mě vzít. Zařídila mi lístky na tradiční taneční představení a bez většího váhání souhlasila, že zpátky pojedeme stopem, ačkoli tento způsob dopravy předtím neznala. Na nezvyklou situaci se nicméně velmi rychle adaptovala. Dva turisty, kteří nás svezli do města, celou dobu zpovídala, domluvila mi s nimi svezení i na další den a nakonec nás všechny pozvala do restaurace na rýžové palačinky. Elsya je spontánní optimistka a zároveň žena, která bez přemýšlení přikývne, když ji požádáte o pomoc.

S autorkou rozhovoru v hinduistickém chrámu na Bali, leden 2015


Indonésie

  • Rozkládá se na více než 17 tisících ostrovech, největší z nich je Nová Guinea, nejobydlenější Jáva. 
  • Jde o čtvrtý nejlidnatější stát světa s více než 250 miliony obyvatel. 
  • Hlavní město Jakarta leží na Jávě a žije v něm zhruba 11 milionů obyvatel. 
  • Téměř polovina lidí se živí zemědělstvím, mezi hlavní zemědělské plodiny patří palmový olej, rýže, káva a čaj. 
  • Většinu HDP tvoří průmysl (těžba ropy a zemního plynu), který zaměstnává 15 procent populace, a sektor služeb, ve kterém pracuje zhruba třetina obyvatel. 
  • Gramotnost obyvatelstva dosahuje 93 procent, ale pouze osm procent z nich má vysokoškolské vzdělání. 
  • Státním zřízením je republika, kde občané volí svého prezidenta a parlament. 
  • Průměrná délka života činí 69 let, průměrná porodnost 2,4 dítěte na ženu a roční přírůstek obyvatelstva 1,04 procenta. 
  • Indonésie je zemí s největším počtem muslimů na světě, islám vyznává 87 procent obyvatel. Svoboda vyznání je ukotvena v ústavě a Indonésie uznává šest oficiálních náboženství. 
  • Oficiálním jazykem je indonézština, ale vedle ní v zemi existuje více než 700 dalších jazyků. 

15.1.18

První kontakt s Afrikou

© Text: Kateřina Krejčová, Foto: Petr Ptáčník

Konečně Afrika! Zahodili jsme obavy a vydali se na tři týdny do Keni a Tanzanie. Tenhle článek věnujeme vám všem, kdo byste se také rádi podívali do téhle části planety, ale máte z toho strachy nebo jste slyšeli příliš mnoho různých povídaček… Prozradíme vám tipy, jak tu cestovat levně a nenechat se okrást na každém kroku, odhalíme léčky, do kterých můžou Afrikou nepolíbení spadnout až příliš snadno, a vyvrátíme některé z těch nehorázných předsudků, které o černém kontinentu kolují.

O Africe koluje řada předsudků. Jak je to doopravdy?

Náš plán před cestou je velmi jednoduchý a zcela nekonkrétní. Vylézt na nějaký pěkný kopec, vyrazit na safari a užít si pár dní na pláži, nejlépe na ostrově. A hlavně – zažít rovníkovou Afriku a poznat, jaká doopravdy je. Je všechno to, co se o ní říká, skutečně pravda? Směs předsudků se spojila v tento dojem: Skoro určitě nás tam okradou, takže bude nejlepší nebrat si s sebou vůbec nic cenného. Určitě chytneme průjmy z jídla, každý bude natahovat ruku a chtít bakšiš a všechno bude strašně drahé. Afrika je údajně drahá, mnohem dražší než všechno, co jsme kdy zažili. Ale i přesto se nám tam nejspíš bude líbit. Protože tepe a žije. S tímto očekáváním odlétáme do Nairobi…

Předsudek č. 1: Všechno si musíte zařídit před cestou, na místě to bude mnohem složitější a dražší
Předem jsme si nezařídili nic. Takoví už jsme. Chceme mít možnost nechat se unášet kouzlem okamžiku a rozhodovat se podle momentální nálady a okolností. Zatím se nám to vždycky vyplatilo, tak proč by to nemělo fungovat v Africe? 

I v Tanzanii už lidi často tráví čas čučením do mobilů...

Jen jedinou věc máme domluvenou dopředu – couchsurfing na první noc u Drewa v Nairobi. Couchsufring (bydlení zadarmo u místních) považujeme za nejlepší způsob, jak skutečně poznat zemi. A místní nám vždy nejlépe poradí, co u nich doma stojí za to vidět a zažít. Drew je super. Nechá nás u sebe bydlet dvě noci, protáhne nás po městě, a jelikož jdeme s místním, nikdo se na nás nelepí a nesnaží se nás oškubat (tento aspekt jeho doprovodu plně doceníme až později). V jeho přítomnosti začnou dostávat naše keňské plány výraznější obrysy. Hora, na kterou si vylezeme, bude Mt. Kenya, protože se na ni smí jít i bez průvodce. A na safari vyrazíme do Masai Mara, protože tam je to nejlepší.

S naším super hostitelem Drewem na střeše konferenčního centra v Nairobi

Drew nás zavede do turistické kanceláře ke svému kámoši Georgovi a my si během půl hodiny domluvíme třídenní safari s plnou penzí za bezkonkurenční cenu. Jasně, že z nás má Drew určitě nějakou provizi, ale proč by nám to mělo vadit, když ceny na internetu jsou dvojnásobné a cena v cestovce, kterou bychom si náhodně vybrali někde na ulici, by byla aspoň o 100 USD na osobu větší? Takhle je to win – win – win pro všechny zúčastněné strany.

Léčka č. 1: „Poprvé v Africe?“ nebo „Poprvé v Tanzanii?“
Tahle věta zní jako příjemný „small talk“, snaha o navázání řeči, ukázání zájmu o vaši osobu. Ptají se na to všichni a pořád. Ve skutečnosti se jedná snad o nejzákeřnější past v celé rovníkové Africe. Jakmile totiž s úsměvem přikývnete, případně naivně potvrdíte, stává se z vás kořist! Štvaná zvěř. A může vás to stát opravdu hodně dolarů, a to i v případě, že se vás zeptal jen „náhodný“ kolemjdoucí. 

Buvoli a hejna plameňáků v národním parku Lake Nakuru

Uvedu příklad: Stmívá se, stojíme u silnice ve vesnici Mto Wa Mbu a čekáme na matatu (zdejší hromadná doprava, 1-2 pasažéři na sedadlo velikosti půlky stehna dospělé osoby), které by nás odvezlo do kempu 5 km za vesnicí. Dá se s námi do řeči místní černoch a brzy se přidají dva další. „Poprvé v Tanzanii?“ Petr odpoví, že ano. A začne rozhovor, v jehož průběhu zaženou několik matatu, na které se snažím mávnout. Vysvětlí nám, že byly plné (což je blbost, u matatu víc než kde jinde platí, že jeden další pasažér se vždycky vejde). Pak nám začnou nabízet, že nás do kempu svezou oni. „Z čisté lásky k bližnímu, že jo?“ prohodím ironicky. Černoch přizná, že by za to chtěl rozhodně zaplatit. „Kolik platíte za matatu?“ zeptá se. Když řeknu, že 5 korun za osobu, uzná, že to se mu nevyplatí. „Hakuna matata (žádný problém),“ utrousím nejběžnější frázi ve svahilštině a on zbystří. „Ty už jsi tu někdy byla?“ V tu chvíli mě osvítí a já suverénně prohlásím: „Jasně, pracuju tu jako průvodkyně,“ a vytáhnu svou průvodcovskou průkazku. „Jezdím sem pořád, to jen on (ukážu na Petra) je tady poprvé.“ Černoch se zakření, mávne na první matatu, které jede kolem a my jsme zachránění. Nebýt mé duchapřítomnosti, nejspíš by nás nepustili do žádného z kolem projíždějících aut, nechali by nás tam vydusit až do úplné tmy a pak nám vnutili svezení tak za 20 – 30 dolarů…

V Africe můžete využívat nejrůznější dopravní prostředky...

V Africe musíte být suverén. I tady totiž záleží nejvíc na rozdělení rolí – kdo je lovec a kdo kořist. A to platí už odnepaměti. Jediná správná odpověď na klíčovou otázku zní: „Ale vůbec ne, jezdím sem každý rok, miluju tuhle zemi, hakuna matata.“ Použít můžete jakoukoli frázi ve svahilštině. Čím méně bude obvyklá, tím víc bodů získáte. Základy svahilštiny jsou naprosto nejlepší obranou proti ošizení. Když vás naopak nějaká fráze vykolejí, nebo na „karibu!“ (vítejte), odpovíte taky „karibu“, rázem na sebe berete podobu raněné antilopy a domorodec se stává gepardem brousícím si na vás zuby.

Předsudek č. 2: Afrika je drahá. Extrémně drahá
Brzy se ukáže, že to není tak docela pravda. Afrika (v našem případě Keňa a Tanzanie) je přátelská a levná. Možná dokonce i levnější než země Jihovýchodní Asie, třeba Barma. Pokud jíte, bydlíte a přesouváte se jako místní, zaplatíte pár korun za všechno. Pokud vás ale zajímají „turistické“ věci, pak ano. Vstupné do národních parků, taxíky, průvodci, hotely v turistických oblastech, restaurace v resortech – to vše stojí hromady peněz, neuvěřitelné hromady. Takže záleží, co je cílem vaší cesty do Afriky. Poznat Afriku? Nebo jet v zajetých kolejích podle itinerářů milionů turistů, které se podobají jak vejce vejci?

Tiché a klidné jezero Nakuru

Jsme tu poprvé, afričtí zelenáči, ale už jsme projezdili tak velký kus světa, že nám zažité zkušenosti dávají určitou startovní výhodu. Skončíme někde na půl cesty. Některé dny nám stačí pár dolarů a my vidíme skutečný africký život, jíme africké jídlo a tisíckrát odpovídáme „Jambo, jambo!“ (ahoj!) na pokřikování malých dětí, nikdy nevíme, co přijde a kdo se objeví za další zatáčkou. Jindy zaplatíme sto dolarů za osobu na den a zažíváme to, co snad každá bledá tvář v Africe. Honbu v džípech za big five – lvy, leopardy, buvoly, slony, hrochy a další africkou zvířenou. Necháváme se okouzlit stády zvířat a divokými kočkami, ale náš den je pevně daný a neexistuje žádná možnost, jak se jen nepatrně odklonit od připraveného programu.

Safari v Masai Mara v Keni

Hodí se také poznamenat, že na cestu do Keni a Tanzanie velmi využijete dolary v hotovosti. Čím vyšší nominální hodnota, tím lepší směnný kurz. Výběry i platby kartou bývají zpoplatněné a na eura se tvářívají dost kysele, občas nabízejí kurz 1 dolar=1 euro. Párkrát se nám dokonce stalo, že platba místními šilinky byla dokonce méně výhodná, než kdybychom platili v dolarech.

Když to bylo nejlepší a nestálo to moc
Jakmile chcete dělat věci jinak, než je dělají ostatní, bude vás to stát buď mnohem víc, nebo mnohem míň peněz. Pokud například budete chtít zažít safari ve vrtulníku místo v džípu, zaplatíte majlant. Ale co když si mezi zvířaty chcete jezdit na kole nebo chodit pěšky? Překvapivě to není úplná ptákovina, ale náš nejlepší zážitek, a navíc za pár korun.

Na kole mezi zvířaty v národním parku Hell's Gate

Safari na kole
Málokdo zná národní park Hell’s Gate v Keni, protože je malý a na místní poměry bezvýznamný. Do povědomí se dostal díky pěknému kaňonu, který vzdáleně připomíná americké Narrows v Zionu, a taky se tu na jednom ze skalních výběžků natáčela scéna ze Lvího krále. Nás na Hell’s Gate nejvíc baví zvířata (zebry, žirafy, buvoli, antilopy, gazely a savanová prasátka) a fakt, že si mezi nimi můžeme chodit a jezdit a na kole, jak se nám zachce. Celodenní vstupné do národního parku stojí 26 USD na osobu (jedno z těch nejlevnějších v Keni), vedou tu desítky kilometrů prašných cest a navštívit se tu dají i obsidiánové jeskyně.

Dobrodružnější povahy si mohou v soutěsce i trochu zalozit

Kempování u hrochů
Jak jsme se ocitli v kempu Fisherman’s u jezera Naivasha by bylo na dlouhé povídání, každopádně dojet se sem dá pohodlně i v matatu. Noc ve vlastním stanu nás stojí 140 Kč na osobu a nejradši bych tu zůstala aspoň týden. Kolem stanu se nám prochází ibisové, poletují leskoptve a mraky dalších ptáků, na stromě nad molem posedávají ledňáci a z vody vykukují očka hrochům. Čas od času vylezou na trávu a začnou se pást. Při výletu lodí podél břehu napočítáme 35 hrochů za hodinu, což je rychlost, kterou bychom možná nedosáhli ani v ZOO. Kemp od vody odděluje plot, který se snaží tvářit jako elektrický, ale když nepřesvědčil nás, nepřesvědčil by asi ani hrocha. I bez toho je v plotě díra velikosti autobusu, kudy chodí rybáři ke svým lodím, takže hroši mají v podstatě neomezený přístup do kempu, nicméně to vypadá, že mají s rybáři i domorodci výborné vztahy a že se tudíž v noci nemáme čeho bát…

Živí hroši v kempu u jezera Naivasha. Prý se nemáme čeho bát...

Výstup na Mt. Kenya (vrchol Lenana 4985 m)
Tohle pravda nebylo zrovna za hubičku, ale oproti běžné ceně, kterou si účtují agentury za čtyřdenní výstup na druhou nejvyšší africkou horu, to vlastně nestálo skoro nic. Standardně přijedete k bráně parku džípem, s sebou máte průvodce, kuchaře (nebo dva) a partu nosičů, kteří se starají o vaše pohodlí a staví vám stany. Samozřejmě se snaží, abyste si výlet protáhli na pět nebo šest dní, ale pokud odoláte, bude vás čtyřdenní výlet stát „jen“ asi 650 dolarů za osobu při dvou lidech. 

Cestou na Mt. Kenya se ukazují nádherné scenérie

My přijedeme do vesnice v matatu (100 Kč/os), tam si tvrdě usmlouváme dva kluky na motorkách (200 Kč/os), aby nás odvezli 30 km džunglí k bráně, tam zaplatíme povinné vstupné 156 dolarů/os za tři noci v parku a dál už jdeme sami, vaříme si v ešusu, spíme ve vlastním stanu a ve vrcholový den nevstáváme ve 2 ráno jako ostatní výpravy, ale až ve 4. Od poslední chaty na sestupu nás za 400 Kč na osobu sveze místní průvodce do nejbližší vesnice (50 km) a ještě nám cestou zastaví přesně na rovníku, na kterém staneme poprvé v životě (a ten den ještě třikrát). Na pokusy s výlevkou bohužel nemáme čas ani výlevku.

Na vrcholu jsme se potkali s třemi místňáky, kteří přišli jinou výstupovou cestou

Léčka č. 2: Organizované tours
Obvyklá léčka všude na světě. Za organizovaný výlet se skupinou obvykle zaplatíte mnohonásobně víc, než když se na místo vydáte sami hromadnou dopravou. Jasně, „tours“ jsou pohodlnější, nemusíte nic řešit, protože vše máte zorganizované, nikam chodit, protože vás vyzvednou v hotelu a zase dovezou zpátky, tlačit se s místními v přeplněném dopravním prostředku, protože jedete prostorným džípem nebo taxíkem a můžete ušetřit i něco času. Zato přijdete o autentické zážitky a jste dost odtržení od reality a skutečného světa země, ve které se nacházíte. A nemáte žádnou svobodu dělat si, co chcete. Naplánovaný je čas oběda, čas odjezdu, 30 minut na prohlídku opic, 20 minut na prohlídku mangrovů a jedeme dál…!

Na jižní polokouli jsme už párkrát byli, ale na rovníku stojíme poprvé

V Keni a Tanzanii se můžete místními matatu případně dalla dalla (totéž, jen v jiné řeči) dostat kamkoli a doslova za pár korun. Třeba výlet do pralesa Jozani Forrest na Zanzibaru by nás v rámci tour vyšel na 40 USD/os, jenže my si to uděláme po svém… Nejprve se projdeme po místním tržišti, načež uvidíme autobus č. 310, který má jet, kam potřebujeme, a mávneme na něj. Sice nepřeváží žádné pasažéry, ale i tak na nás řidič kývne, ať si nastoupíme. Ukáže se, že zrovna sice není na své obvyklé trase, ale to mu nezabrání svézt nás přes půl města na to správné nádraží. A vůbec nic za to nechce! 

Dalla dalla - náklaďák s korbou předělaný na autobus pro cca 30 pasažérů...

Pak za 15 Kč/os odjedeme správným dalla dalla k bráně do parku a zaplatíme vstupné 10 USD/os. V ceně máme půlhodinový výklad průvodkyně, prohlídku pralesa, mangrovů a tolik času mezi vzácnými endemickými opicemi guerézami červenými (red colobus), kolik chceme. Je to boží. A když se nakonec ještě rozhodneme navštívit pláž Paje na protilehlé straně ostrova, kam bychom se jinak nedostali, není žádný itinerář ani jiný účastník „tour“, který nám by v tom mohl zabránit. 

Vzácná gueréza červená. V národním parku Jozani forest jich žije na 1500...

Chceme tam dojet dalla dalla, ale zastaví nám hned první auto, které jede kolem, a zadarmo nás sveze. Na pláži se prohání asi 150 kitesurfařů, vycachtáme si poprvé v životě nohy v Indickém oceánu (nepočítáme-li Andamanské moře) a náš neorganizovaný výlet za čtvrtinu ceny si maximálně užíváme.

Na pláži v Paje napočítáme asi tak 150 kitesurfařů

Předsudek č. 3: Každý jen natahuje ruku a chce bakšiš
Tak to je úplný nesmysl. Dýško po nás chtěl jen samozvaný převaděč na keňsko-tanzanských hranicích, který se nás ujal za tmy a pozdě v noci. Pomohl nám směnit dolary za tanzanské šilinky a dal nám celkem užitečné a pravdivé informace. Když jsme mu na oplátku za pocit bezpečného překročení hranic dali 100 keňských šilinků (= 1 USD), byl šťastný jak blecha a volal za námi „God bless you!“ (Bůh vám žehnej). Takhle levně jsme si ovšem požehnání vysloužili jen díky tomu, že jsme se: 1) celou dobu tvářili, že přesně víme, co děláme a vlastně ho vůbec nepotřebujeme a 2) celou dobu konzistentně vytvářeli auru toho, že nemáme vůbec, ale vůbec žádné peníze a ta stovka je v podstatě to poslední, co nám ještě zbylo.

Mezi Keňou, Tanzanií a Zanzibarem jsme vypozorovali významné rozdíly. V Keni samozřejmě musíme smlouvat na každém kroku, ale vždy se dokážeme dostat na rozumnou cenu, se kterou jsou spokojené obě strany. A občas máme cenu jako místní hned, třeba za 6 rajčat si trhovkyně řekne 8 korun, půjčení horských kol na celý den nás vyjde na 240 Kč za oba včetně jejich přistavení až k našemu stanu a i za dopravu místními matatu platíme stejnou cenu jako domorodci. A zatímco v Kambodži nejčastěji slýchám děti pokřikovat „One dollar, one dollar…“, děti v Keni na nás nejčastěji volají „How are you…?“.

V Tanzanii je to mnohem větší boj. Třeba když nám v místní jídelně přinesou účet s trojnásobně vyšší cenou (no jo, fotili jsme si jídlo, tudíž působili jako snadná návnada). Až když si u sousedního stolu půjčím účtenku a ukážu jim správné ceny, s uzarděním a výmluvami nám účet opraví. 

Fotit si jídlo může být signálem pro obsluhu, že jste snadná návnada 
a vůbec netušíte, kolik byste měli platit...

Za jednodenní safari v kráteru Ngorongoro (který máme jen 40 km od našeho stanu) chtějí 200 USD za osobu, což nám přijde už tak nehorázné, že si z principu necháme radši zajít chuť. Radši si půjčíme kola a jedeme se projet kolem banánových plantáží a k velkému baobabu, což mě připraví o další životní mýlku. Totiž že baobab je endemit a žije jen na Madagaskaru.

Baobaby rostou i v Tanzanii, nejen na Madagaskaru!

A teď Zanzibar. Proti Keni i Tanzanii ráj na zemi. Lidi nám tu běžně radí a pomáhají a vůbec nic za to nechtějí! Stále nám někdo ukazuje cestu, občas nás dokonce na hledané místo dovede a pak se rozloučí a popřeje hezký den. Několikrát jedeme stopem a řidiče ani nenapadne říct si o peníze! A když někomu dáme za skvělé služby dýško (ve výši třeba 5-20 Kč), vždycky se rozzáří a nadšeně poděkuje. Zanzibar je boží!

Nakonec z nás ty peníze přeci jen vytáhli…
Co jsme ušetřili za safari v Ngorongoro (tím, že jsme tam nejeli), stejně ale v Africe zůstane. Na severu Zanzibaru leží pláž Kendwa a ta je tak krásná, že pro jednou slevíme ze svých baťůžkářských zásad a rozhodneme se nehorázně si to tu užít. A tak místo toho, abychom se ubytovali v sousedním Nungwi, kde se dá sehnat noc v guest house za 40 dolarů, zabydlíme se v luxusním resortu na jedné z nejlepších pláží, jakou jsme kdy kde viděli. Budiž nám polehčující okolností, že se mi podařilo ukecat cenu ze 140 na 100 dolarů za noc, ačkoli to zprvu vypadalo, že s nimi nehnu ani o dolar. Ještěže jsou teď kurzy tak příznivé…

Pláž v Kendwa je rozhodně jedna z nejkrásnějších, jakou jsme kdy kde viděli

Afrika se umí zažrat pod kůži, je to tak. Naštěstí se to ukáže být jediným pravdivým předsudkem o Africe. Nejen, že nás nikdo nepřepadl, neokradl ani neoloupil, dokonce i jídlo nám moc chutnalo a přibrali jsme dohromady aspoň čtyři kila. Už teď se těšíme na naši druhou africkou cestu, i když zatím nemáme ani páru, kdy a kam to bude. Další naše zážitky z Afriky už brzy...

Západ slunce v Masai Mara v Keni

Hakuna matata. Na závěr ještě přikládám písničku, která nám bude znít v uších ještě hodně dlouho po návratu. Pokud se chcete naučit nejjednodušší svahilské fráze, najdete je tam. A taky žirafy, slony, lvy, Masaje, Mt. Kenyu, savany, fotbal, který tu všichni totálně žerou (víte, že jsme jediná země na světě, která se jmenuje po slavném fotbalistovi?), Lvího krále a pravé africké rytmy.

27.11.17

Rok a půl života s krosnou na zádech

Text: Lucie Šilhová, Foto: Petra Pikkelová. Rozhovor vyšel v magazínu Ona Dnes, 21.8.2107.

Vystudovala matematicko-fyzikální fakultu a nastoupila do banky jako analytička. Po pěti letech se Kateřina Krejčová s bankovnictvím rozloučila a vyrazila na netradiční cestu kolem světa. Zkušenost přetavila v knihu a blog o cestování, kde je momentálně nejčtenějším článkem ten o trapném chování turistů (zde). 

Katka Krejčová objektivem Petry Pikkelové
(kliknutím lze zvětšit)

Dopustila jste se někdy cestovatelského faux pas? 
Z neznalosti několikrát. Třeba na Fidži jsem chodila v pohorkách. 

Co je na tom špatného? 
Velké těžké boty nejspíš působí agresivně. Zvlášť v zemi, kde je takové teplo, že lidé chodí buď v žabkách, nebo doma bosi. Přijít na návštěvu a chodit po domě v botách, je největší urážka. 

Na svém cestovatelském blogu píšete, že masový turismus ničí svět brutální silou. Jak to myslíte? 
Cestování se stalo maximálně dostupné, do zahraničí dneska jezdí kdekdo. Někteří lidé se bohužel chovají jak utržení ze řetězu. Chtějí všechno vidět, chovají se neurvale, nehledí vlevo vpravo a vůbec je nezajímá, co to způsobuje. Nechci říct, že bychom neměli cestovat. Ale jako všechno, i tohle se dá dělat dobře nebo špatně. Cestovat lze s pokorou k zemi, s respektem k místním zvyklostem. Vzít si místo tílka tričko přece není nic složitého. 

Téma vhodného oblečení ale není nijak nové. Omílá se od chvíle, kdy padla železná opona a Češi vyrazili do světa. 
No vidíte. Je to už tolik let a stejně to pořád neumíme. 

Neumíme, nebo nechceme umět? 
Myslím, že to pramení hlavně z nevědomosti. Lidé jsou často pohodlní na to, aby si zjistili základní informace o zemi, kterou se chystají navštívit. Leckdy je ani nenapadne si něco takového shánět. Nepřemýšlejí o tom, že svět má mnoho podob a kultur. A pak nevědomky urážejí místní obyvatele tím, že se třeba líbají na ulici, což je v buddhistických nebo muslimských zemích neslýchané.

Zdobení tváře tanakou v Myanmaru

Pak jsou i tací, kteří vědí, ale nedbají... 
Ano, respekt je to klíčové slovo. Jsme tak zvyklí na své pohodlí, že z něj nehodláme slevit. Každá změna nás vykolejí, rozhodí. Je přirozené, že máme svou komfortní zónu, ale někdy je nutné z ní vystoupit. Když jdu s turisty do posvátného chrámu, kam se smí jen naboso, někteří klienti brblají, že si nebudou zouvat boty nebo sundávat ponožky, protože je jim to nepříjemné. O.K., je to jejich právo. Pak ale do chrámu nechoďte, odpovídám jim. 

Co na to oni? 
Jejich ego to někdy špatně nese. Někteří lidé si prostě připadají důležitější než kultura země, ve které jsou na návštěvě, a odmítají se přizpůsobit. Dalším příkladem je neochota smlouvat při nákupu tam, kde je tato praxe běžná.

Mě to taky nebaví, takže zaplatím to, co si řeknou napoprvé. To přece nemůže nikomu vadit, když si vydělá víc, než čeká
Jenže tím kazíte ceny. Nejen turistům, ale často i místním lidem. Někde to řeší tím, že mají dvojí ceny. Ale tam, kde se chtěli chovat k hostům fér, mají vaším nesmlouváním zaděláno na malér. V Kambodži například si už místní nemohou ani zajít do restaurace na jídlo. Turisté tam natolik zkazili ceny, že je to pro ně moc drahé. Možná vám to připadá nedůležité, ale i tohle pomalu nahlodává kulturu země.

Nyní pracujete jako průvodkyně cestovní kanceláře po asijských zemích. Nepere se práce s vaším pohledem na cestování? 
Naopak. Při své práci mám přece skvělou příležitost vysvětlovat lidem, jak cestovat s respektem a pokorou.

Jde to, i když máte ve skupině rejpala, kterému se pořád něco nelíbí? 
V každé skupině se najde takový ten alfa klient, který má nejsilnější hlas. Toho je dobré rozpoznat na začátku a pokusit se ho přetáhnout na svou stranu. Naočkovat ho nadšením, aby se stal ambasadorem dané země a šířil pozitivní náladu.


Daří se vám to? 
Někdy ano. Ale vyjít na cestách s lidmi, to je pro mě pořád velká výzva. Každý průvodce má svou metodu. Někteří se chovají ke klientům jako k dětem v mateřské školce. Já jdu opačnou cestou, snažím se naučit klienty, aby byli maximálně samostatní. Hned na začátku jim vysvětlím, že Barma není Švýcarsko a podle toho se mají na tu zem dívat a tak se v ní chovat. 

Po vystudování matematicko-fyzikální fakulty jste nastoupila do banky. Vyrazila jste na cestu kolem světa proto, že vás práce nebavila? 
Ale mě to v bance bavilo! Pracovala jsem tam už během studií, takže to nebylo tak, že jsem šla někam jen proto, abych měla práci. 

Co konkrétně holku s matfyzem v bankovnictví zaujalo? 
Mě vždycky bavila matematika a řešení všemožných kvízů a hlavolamů, šťourat se v záhadách, analyzovat. No a přesně tuhle práci jsem dělala. Analyzovala jsem data o klientech, vždycky jsem dostala nějakou otázku a na tu jsem musela odpovědět. Prostě vyřešit záhadu. 

Na vrcholu šestitisícovky Huayna Potosí (6088 m), Bolívie

Proč jste práci, která vás bavila, opustila? 
Vyrazit na cestu kolem světa byl můj sen. Nejsem samozřejmě jediná, takový má spousta lidí. Ale buď nemají čas, nebo nemají peníze, nebo mají děti, hypotéku a tak podobně. No a mě nic z toho nesvazovalo. Takže kdy, když ne teď, řekla jsem si. Navíc jsem měla přítele, který se rozhodl jet se mnou. 

Nebála jste se dát výpověď z práce, ve které jste byla spokojená? 
Mám z matfyzu červený diplom, strach, že nenajdu práci, jsem neměla. Což se nakonec potvrdilo. Po návratu z cesty kolem světa jsem prošla docela drsným výběrovým řízením do konzultační firmy. Nabídli mi dvakrát větší plat, než jsem měla v bance. Ale nezůstala jsem tam. 

Proč? 
Nastoupila jsem zrovna v době, kdy tam probíhalo reorganizační řízení a neměli pro mě práci. Takže jsem tři měsíce dostávala plat, přitom jsem nic nedělala. 

Co by za to někteří dali… 
Já nejsem ten typ. Pro mě platí, že stokrát nic umořilo osla. Navíc jsem měla spoustu projektů a činností mimo a ubíjelo mě, když jsem viděla, jak mi protéká čas mezi prsty. Měla jsem práci, kterou jsem chtěla dělat, ale nemohla jsem. Místo toho jsem čas směňovala za peníze. To prostě nešlo. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla a odešla jsem. 


Pojďme se vrátit k cestě kolem světa. Připravovala jste se na ni nějak speciálně? 
Vlastně ani moc ne. Naučila jsem se základům španělštiny, protože ta je v Jižní Americe, kde jsme začínali, nezbytná. Odstěhovali jsme si z bytu věci, ten jsme pronajali a to bylo asi vše. Mimochodem, to je odpověď hypotékářům, o kterých jsem mluvila. Když byt pronajmete, splácí vám to hypotéku a vy můžete cestovat. Samozřejmě je třeba mít něco našetřeno, abyste na cestách měli z čeho žít. 

Inspiraci, kudy a kam jít, jste čerpali z průvodců? 
Pojali jsme to trochu jinak, než se to obvykle dělává. Lidé většinou jedou stylem dvacet věcí, které musíte v dané zemi vidět. My jsme se naopak snažili pohybovat mimo hlavní turistické trasy. Šli jsme treky, které lidé nechodí nebo dokonce vůbec neznají, vylezli jsme na šestitisícovku... a přitom pořád na zádech vláčeli věci potřebné do všech klimatických pásem včetně Aljašky. Vezli jsme s sebou stany, spacáky, vařiče. Prostě vše na rok a půl života. 

V poušti Gobi, Mongolsko

Nestrašily vás otázky typu co když mi bude něco chybět? Co když nebudu moci dál? 
Největší zkušenost získáte cestou, připravovat se dopředu nemá moc cenu. Ale nebylo to tak, že bych doteď ležela na gauči a jednoho dne z něj vstala a vydala se do světa. Cestovala jsem odmalinka, ve čtyřech letech mě rodiče poprvé vzali na Sněžku. Hory jsem milovala a byla jsem v nich skoro pořád.

Měla jste někdy během cesty strach o život? 
Ano. Největší asi v Patagonii, v národním parku Los Glaciares. Ve vichřici a za deště jsme ztratili cestu a ocitli se na okraji srázu, ze kterého bylo třeba se nějak dostat dolů. Nevěřila jsem, že to půjde, ale na místě jsme zůstat nemohli, vítr nás rychle ochlazoval a ubývalo sil. Tam jsem cítila opravdu velký strach. 

Lidí jste se nebála nikdy? 
Já mám v sobě nastaveno, že lidem z principu důvěřuji. Podívejte se, 484 dní jsme cestovali kolem světa a nikdo nás nezabil, nikdo se nás nepokusil okrást, unést, prodat na orgány, znásilnit. A to jsme potkali tisíce lidí v pětadvaceti zemích. To nemůže být náhoda. Není to přece tak, že mezi těmi všemi zlými jsme zázračně potkávali jen ty hodné. Statisticky vzato je tedy jasné, že těch dobrých je většina. A navíc jsme se pohybovali hodně v horách a tam já se nebojím nikdy. Ani když jdu sama. Vím, že tam žijí dobří lidé. Kamarádi se mi třeba divili, že jdu v noci na Sněžku, abych stihla východ slunce. Ty jdeš sama přes les? A proč ne? Tam úchyla opravdu nepotkám. 


Říkala jste, že jste začínali v Jižní Americe. Tam ale, pokud vím, většina cestovatelů končí. Normálně se lidé vydávají na cestu na jaře nebo v létě východním směrem. Kdo by taky vyrážel v únoru, že jo? Jenže já byla volná od zimy. Když teď pojedu do Ruska, tak tam zmrznu, říkala jsem si. Bylo tedy logické začít od Jižní Ameriky, kde zrovna bylo léto. Navíc jsem vždycky snila o Ohňové zemi. Znělo mi to nesmírně poeticky a chtěla jsem vědět, jak to tam vypadá. 

Jak se na cestu kolem světa díváte dneska? Co se vám vybaví, když zavzpomínáte? 
Z každé země vždycky něco konkrétního. Předtím jsem netušila, jaký je rozdíl mezi Barmou a Kambodžou, vždycky to byly jen skvrny na mapě. Dneska už za nimi vidím místa, lidi. 

A pohled na Evropu zvenčí a s odstupem? 
My si říkáme, jakou tady máme svobodu, ale není to pravda. Evropa je sešněrovaná pravidly, zákazy, příkazy a pořád další přibývají. Většina Asie například je oproti tomu úžasná, pestrá, barevná, rozmanitá. Třeba doprava. My tady máme značky, semafory, pruhy, takže sedneme do auta a jedeme téměř bezmyšlenkovitě, protože nás něco někam vede. V takovém Vietnamu sice vládne na ulicích obrovský chaos, ale střety jsou minimální. Všichni se totiž soustředí plně na jízdu. Takže tam, když někdo bourá, jsou to často cizinci. 

Není to tak, že pravidla zjednodušují život? 
Částečně asi ano. Zároveň z nás však snímají zodpovědnost za vlastní chování. Jednou z výjimek uvolněné Asie je Singapur. Tam jsme za den napočítali asi osmdesát zákazů. Všude visí cedule tohle nesmíš, tamto musíš. Pokuta za žvýkání na ulici je příklad dovedený ad absurdum. Aby náhodou někdo nevychovaný žvýkačku nevyplivnul, zakázali pro jistotu žvýkat všem. Takhle si svobodnou zemi nepředstavuje asi nikdo.

Říkala jste, že ráda cestujete sama. Proč? 
Jedině tak zažívám opravdu intenzivní kontakt se zemí, s lidmi. Sama jsem sice zranitelná, ale zároveň mám nejvíc otevřené dveře k místním. Musím to zaklepat, zranitelnosti zatím nikdy nikdo nezneužil. Naopak. Když jsem sama, mají lidé tendenci mi pomáhat, vzít mě mezi sebe. 

Kdy jste se poprvé vydala na sólo cestu?
Bylo mi šestadvacet a rozešel se se mnou přítel. Potřebovala jsem se z toho nějak dostat, tak jsem sbalila krosnu – samozřejmě tím nejhorším možným způsobem, takže byla příšerně těžká – a vyrazila. 

Kam?
Šla jsem od Středozemního moře přes Pyreneje a pak navázala na severní Svatojakubskou cestu až na Finisterre. To je mys na západě Španělska vybíhající do Atlantiku. Lidé ho dříve považovali za konec světa. Vybrala jsem si severní trasu. Na cestu jsem se vydala na konci září, takže jsem některé dny z těch sedmdesáti, které mi cesta trvala, nepotkala ani živáčka.

Kolik kilometrů jste ušla? 
1 800.

Sama v Pyrenejích. Touhle cestou to všechno začalo.

To jste ten konec vztahu docela slušně rozchodila.
To ano. A nejlepší na tom bylo, že domů se vrátila úplně jiná Kateřina. Ta zkušenost mi úplně defragmentovala mozek. 

V jakém smyslu? 
Měla jsem v hlavě vše dokonale srovnané, uklizeno jako nikdy předtím. Kromě toho jsem maximálně poznala sama sebe. Vlastně jsem se sama se sebou konečně seznámila. Poznala jsem, co ve mně je, co všechno dokážu. Předtím jsem nikdy nespala sama venku v noci, nikdy jsem nešla takhle dlouhý trek, nikdy jsem si nemusela skládat do jednoho batohu věci, které mi musí stačit k životu, neuměla jsem v té době ani slovo španělsky… a zvládla jsem to. Samozřejmě, měla jsem plán bé. Když to nepůjde, vrátím se domů. Ale ono to šlo.

Lidé, kteří šli Camino, často vyprávějí, jak neskutečně se v nich rozvinula intuice. Máte stejnou zkušenost? 
Stoprocentně. To je vám úžasná věc, když vám něco uvnitř říká, touhle cestou nechoď, teď se zvedni a odejdi. Netvrdím, že pak na to místo spadl strom, ale díky intuici jsem nebloudila, nezažila větší krize. 

Neztratila se intuice po návratu domů? 
Snažím se, aby se tak nestalo. Určitě naslouchám víc sama sobě než dřív. Uvědomila jsem si, že pocit „tohle nedělej“ máme velmi často. Jenom od něj příliš rychle utíkáme, nevěnujeme mu pozornost. Varovnou myšlenku bleskurychle zahodíme, jen aby nenarušila náš klid. Tak tohle dneska snad už tolik nedělám. 

Co ještě vám putování dalo? 
Víru v sebe sama, že zvládnu i složité úkoly. Díky tomu jsem dopsala knihu z cesty kolem světa. Věděla jsem, že to dokážu, i když se to zdálo nemožné. 

Knihu Pozpátku kolem zeměkoule jsem psala víc než rok a půl!

Jaký byl návrat z takové meditativní cesty? Chtělo se vám zpátky mezi lidi? 
Vrátila jsem se tak nabitá pozitivní energií, že jsem všechno dělala s nadšením, všem jsem chtěla pomáhat. Lidi říkali, že úplně zářím. Měla jsem radost, už jenom když jsem ráno slyšela datla ťukat do stromu. Byl to úžasný let… 

Jak dlouho trvalo, než se let zastavil? 
On se zatím nezastavil. Protože vím, že až někdy budu mít opravdu velkou krizi, vyrazím sama a budu zase v pořádku. Myslím, že je to obecně platná metoda a funguje na spoustu problémů. Sbalit si batoh, vyrazit do neznáma, udělat krok do prázdna. Nevyřeší to všechny problémy, ale aspoň se scvrknou. 

Rozhovor vyšel v Ona Dnes, 21.8.2017


12.11.17

Laponské babí léto v Abisku

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová

Deset podzimních dní za polárním kruhem. Vy byste snad chtěli svou dovolenou strávit jinak? Laponské babí léto čaruje na konci září dokonalé barevné kombinace sytě žlutých březových hájků, tyrkysově modrých jezer, bílých zbytků loňského sněhu, hnědých kopců a průzračně modré oblohy. Důvodů, proč navštívit „největší evropskou divočinu“ právě na začátku podzimu, je ale mnohem víc. Nás lákají divoká zvířata a šance vidět polární záři, která se prý kolem rovnodennosti objevuje významně často…

Vyrazit za polární kruh na konci září byl letos můj nejlepší nápad :-)

A co nás na treku po laponské krajině baví nejvíc? Nekonečná volnost a svoboda. Můžeme si tu zcela legálně chodit, kudy se nám zachce, a postavit si stan, kdekoli se nám zlíbí. To platí všude mimo národní parky, i když i v nich existují vyhrazená místa, kde se smí stanovat zadarmo. Dokonale čistá a chladivá voda v každém potůčku hasí naši žízeň a ojíněné borůvky kolem cest zpestřují náš jídelníček. Mléčná dráha bývá v noci skoro na dosah ruky, a jelikož sezóna už skončila, nepotkáváme celé dny téměř nikoho.

Trek – nejlepší způsob, jak zhubnout
Tentokrát jsme neponechali nic náhodě. Na deset dní treku máme dost sušeného jídla, čerstvého ovoce a zeleniny i sušenek a čokolád. Základní váhu batohu máme už tak nízkou, že jsem přibalila kromě rajčat, paprik a limetek taky kiwi, banány, citrony, mandarinky a avokádo. Problém tedy není v tom, že bychom neměli CO jíst, pouze nemáme KDY jíst. Krajina kolem je tak krásná, že buď jdeme, nebo fotíme či se kocháme, ale na jídlo prostě nemáme čas. Včera jsme obědvali až o půl šesté večer, ale dnes, šestý den treku, jsme rozhodnutí nepodcenit to a naobědvat se dřív.

Základní váhu batohu máme už tak nízkou, že můžeme nést jídla dostatek

Pozdě odpoledne se napojujeme na Královskou cestu Kungsleden, po které jsme původně plánovali jít v podstatě celou dobu. Jenže jakmile se nám dostala do ruky mapa, zjistili jsme, že značených i neznačených pěšinek vede horami celá řada a vydali jsme se mimo vyšlapané cesty. (O první šesti dnech v Laponsku si můžete přečíst tady a o výstupu na nejvyšší švédskou horu zde.) Těšíme se, jak si u chaty Alesjaure, našeho prvního bodu Královské cesty, uvaříme něco dobrého k obědu. Už zase je půl páté. Jo, hubnout na treku je snazší, než jsme si mysleli. Jenže ani tady nám oběd není přán. Sice tu máme na výběr hned z několika stolečků s krásným výhledem na jezero, jenže na nás útočí krvežízniví komáři, a to velmi neodbytně. Překvapuje nás, že v tuto roční dobu ještě otravují, v minulých dnech jsme žádné nepotkali.

Lidí během našeho putování potkáváme jen málo…

Nenecháme si zkazit chuť a přesouváme se do bezpečnějších pozic. O půl hodiny později přijdeme k pěknému plácku na stan u potůčku, s přichystaným dřívím na oheň a úžasným výhledem na hory a jezero. Mohli bychom si jen uvařit „oběd“ a pokračovat dál, ale přijde nám to líto. A tak, výjimečně ještě za světla, postavíme stan a konečně se vydatně nadlábneme.

Aurora borealis, jakou jsme toužili vidět
Uprostřed noci mě vzbudí slova, která se mi objeví v hlavě. „Vstávej, venku je polární záře.“ Petr vedle mě spí, nikde nikdo a mně se chce spát taky. Ze spacáku mě vytáhne až močový měchýř a… ona tam vážně je! Nádherná. Zelené, rychle se měnící pruhy vlají, stáčejí se a kroutí nad horami na východě a postupně se přesouvají po celé obloze. Vzbudím Petra a chvíli jen tak nadšeně sledujeme to nebeské divadlo. Pak zkusíme polární záři vyfotit a vězte, že to není žádná legrace. Situaci nám komplikuje zejména tma a zima.

Polární záře nad naším stanem

Zkoušíme si přisvítit stanem, aby měl objektiv kam ostřit a zrovna, když je Petr ve stanu i s foťákem, exploduje mi nad hlavou zelený ohňostroj. Zprvu mě napadne, jestli to záření není dokonce nebezpečné. Zelené proudy částic jako by se řítily přímo na mě. Úžasná, dynamická zář zhmotňuje moje nejtajnější sny a představy o tomto romantickém fyzikálním úkazu. 

Sobí rodinka jako z reklamy
Ráno se probudíme do nádherného slunečného dne a nadšeně se vydáme na cestu. Vede často podél zimní lyžařské trasy, která se značená jako nekonečná šňůra nechráněných železničních přejezdů. Po pár kilometrech narazíme na přívoz. Teď už nejezdí, ale dočteme se, že v sezóně se dá chytit pětkrát denně a pokud je vás víc než osm, můžete si ho zavolat pro soukromou jízdu. Cena za zhruba 4 km činí 350 švédských korun (asi 1000 Kč), ale když si chcete nechat převézt jen batoh, je to za polovic (a to se vyplatí!). V nejvyšším bodě dnešní trasy se nám odhalí krásné výhledy až do Norska (úžasné hory, kudy mimochodem taky vede trek), ale zahlédnu i něco, co mě vůbec nepotěší. Dole v údolích se válí šedá vrstva mraků, takže nás ještě dnes čeká sestup do lezavé, mokré a studené mlhy. 

Sobí rodinka si nás přišla prohlédnout nečekaně zblízka

Strašně moc se mi tam nechce! A tak se loudám a užívám si posledního dnešního sluníčka, zatímco Petr přede mnou něco fotí. Nejdřív si myslím, že fotí mlhu, když najednou uvidím, že přímo před ním stojí tři sobi. Táta, máma a mládě. Nemám ráda reklamy, ale tahle je za posledních deset let nejhezčí, co jsem slyšela: „Když potká sob soba, mají radost oba. Když se sejdou tři soby, tak se radost násobí!“. A já mám z těch sobů obrovskou radost. Zůstanu hledět s otevřenou pusou, sobi jsou od nás na deset metrů, ale naše přítomnost je nijak zvlášť nevzrušuje. Jsou skvělí. Skotačí kolem nás, žerou, táta sob občas popichuje mámu sobovou a malý sobík se jí stále drží „za sukně“.

A tady už všichni pohromadě – táta sob a máma sobová se sobíkem

Meditační kameny a okno do historie
Uděláme jen pár kroků, když směrem k nám zavane ledový vítr. Ochladí se rázem snad o 10 °C. Mrak už se blíží… Na hranici světla a stínu, noci a dne, tepla a zimy leží meditační kámen. Tenhle koncept se mi moc líbí. Na celé trase z Nikkaluokta do Abiska leží deset meditačních kamenů, které vždy nesou nějaké moudro či poselství. Nad každým moudrem byste měli v tichosti za chůze meditovat, než dojdete k dalšímu kameni a tím získáte další námět na přemýšlení. Moudra jsou to jistě hluboká, leč jsou psaná z jedné strany ve švédštině, z druhé strany v laponštině a cedulku s překladem do pro mě srozumitelnějšího jazyka hledám marně. V originále zní třeba takto:

Ödmjukheten inför blomman i trädgränsen oppnar vägen upp på fjället.

Jeden z meditačních kamenů podél trasy

Po pár metrech zapadneme do hustého mraku, který se za námi zavře jako dekl od ponorky. Je mi taková zima, že si obleču péřovku, rukavice a nejradši bych si vzala i podvlíkačky, kdyby nedlely hluboko v batohu. Cedule za mostem oznamuje, že vstupujeme do národního parku Abisko. Tady platí jiná pravidla než v divočině, kterou jsme chodili doposud. Nesmí se tu lovit, trhat rostliny, rozdělávat oheň a stanovat mimo vyhrazená místa. Míříme k chatě Abiskojaure a já sním o topení a vyhřáté místnosti. Ještě předtím nás ale cedule u pěšinky upozorní na historické pozůstatky opevnění z druhé světové války, které si můžeme volně prohlédnout. To si Petr samozřejmě nenechá ujít. Nejprve najde a proleze betonovým krytem, poté mě táhne na kopec, kde prozkoumává bunkr s kulometnými střílnami. 

Pozůstatky opevnění z druhé světové války v národním parku Abisko

Ani chata v národním parku už nemá otevřeno, jen zimní přístřešek, tedy chatka s kamny, kuchyňkou a dvěma postelemi. Tu si zabrali už čtyři lidé, kteří přišli před námi, takže nám nezbývá než postavit si stan. Stejně ale neodoláme a zajdeme do vyhřáté chatičky „na kus řeči“. Teploměr venku ukazuje -1 °C a hustý lezavý mrak slibuje, že dnes bude chladná noc.

Vzhůru za sluncem
Probudíme se do stejného hustého šedivého mraku, v jakém jsme usnuli, takže to jediné, co mi po ránu dává smysl, je vylézt na pořádný kopec. Podle plánu chceme jít údolím až k jezeru, takže ten plán musíme změnit. Jen jediná cesta vede od chaty vzhůru, a to přes hřeben do údolí Kårsavagge. Podaří se mi pro ni nadchnout i Petra, a tak rázem balím mokré a zablácené věci o poznání radostněji. Březovým lesem nejprve obcházíme jezero a pak začneme konečně stoupat a odkrajovat výškové metry, které nás dělí od slunečného dne.  Asi po půl hodině objevím na obloze kulatý světlý flek a za dalších deset minut Petr radostně zahlásí, že už vrhá stín. Při pohledu kolmo nahoru uvidím sytě modrou oblohu. A pak, přesně na pomezí mraků, před sebou uvidíme losici. Přímo u pěšinky se spokojeně krmí listím. Nehýbeme se, jen ohromeně zíráme a ona si spokojeně okusuje nízké keříky. Pozorujeme ji snad dvacet minut, než zmizí za horizont.

Máme velkou radost, že kromě sobů vidíme i krásnou losici

Stoupáme výš a najednou se ocitneme v nebi. Mlha se válí pod námi, slunce svítí a hřeje, všude ticho a podzimně barevno. Skočíme si k nedalekému potůčku pro vodu a chvíli se jen tak kocháme dokonalými výhledy. Pak vyšplháme zbylých 400 výškových metrů na hřeben, odkloníme se od pěšinky, která začíná sestupovat do druhého údolí a pokračujeme po hřebeni ještě asi dvě hodiny, nejkrásnější dvě hodiny celé naší laponské výpravy. Z mraků jako z krupicové kaše čouhají hory, ledovce a jezera, břízky na svazích září žlutou a oranžovou a červeno rezavé keříky lemují naši cestu. Podle mapy tudy sice žádná cesta nevede, ale je tam zakreslený most přesně v místech, kam bychom chtěli dojít, a čas od času zahlédneme i kamenného mužíka. Na hřebeni potoky netečou, takže jsme zase bez oběda. Až kolem páté schroupneme kiwi a tatranku a pak začneme sestupovat znovu do mraků. Tentokrát nás to ale netrápí, protože věříme, že je to jen na chvíli a nocovat budeme zase na kopci pod hvězdnou oblohou.

Cestou necestou po laponských hřebenech

K mostu natrefíme díky apce mapy.cz naprosto přesně. Je postavený v tradičnějším stylu než ostatní mosty, přes které jsme přecházeli – lanový, dřevěný, trochu se houpe a kvůli vlhké mlze i klouže, ale zvládneme to. Pak vyrazíme ve směru ukazatele „Abisko tourist – 7 km“, aniž bychom se podívali do mapy. A to se ukáže být největší chybou dnešního dne. Přímo odsud totiž vedla neznačená pěšina do kopců mimo národní park. Jdeme hustou mlhou po pohodlné cestě a doufáme, že každou chvíli odbočíme po pěšině vedoucí vlevo do kopců, jenže žádnou takovou neobjevíme. Dokonce to ani nevypadá, že by vlevo od nás nějaký kopec byl. Jen močály, křoviny a hustý les. A tam se nám chodit nechce, s prodíráním se džunglí už máme své zkušenosti.

Po devíti dnech zpátky do civilizace
Kolem osmé večer dojdeme pod kopec. Vyšplhat nahoru a dojít za hranici národního parku odhadujeme tak na tři hodiny. Turistická stanice v Abisku leží kilometr odtud. Je tma, zima, jsme unavení a hladoví, takže všechno hovoří pro návrat do civilizace. A tak jdeme. Nejprve skoro hodinu bloudíme po silnici a hledáme turistickou stanici, a když ji konečně najdeme, podobně dlouho běháme kolem, jelikož obsahuje desítky rozlehlých budov a my nedokážeme najít ani zimní přístřešek, ani kemp. A když už konečně objevíme kemp, umývárky jsou zavřené, neteče tu voda a není ani kam jít na záchod. Hrozný, zdlouhavý a nepříjemný opruz. NÁVRAT DO CIVILIZACE JE JAKO ČELNÍ SRÁŽKA S BETONOVOU ZDÍ.

Mezi nejdůležitější body nezanechávání stop v divočině patří důsledné uklízení odpadu, 
zejména toho lidského…

Kdybychom se včas podívali do mapy, byli bychom teď už na kopci u potoka, stan pod hvězdnou oblohou a kdyby se zadařilo, třeba by se zase objevila i polární záře. Už dávno bychom byli po večeři a užívali si výhledy na potemnělou severskou krajinu. Místo toho trčíme v téhle díře, stan postavený v hustém studeném mraku na kamenitém plácku plném kořenů, kolem hromada dalších stanů, smrad a hluk od dálnice, která nám vede skoro za hlavou a nákladní vlaky, které projíždějí jen kousek za silnicí po celou noc, nikdy nezapomenou hlasitě zatroubit. Petr jde sehnat vodu, abychom si mohli aspoň ještě uvařit večeři a cestou zjistí, že za tenhle kemp musíme ještě navíc platit (až do pozítří, pak už je zdarma).

Brána do Laponska
Ráno se probudíme do odporné kejdy. Zima, vlhko, hustá mlha souvisle pokrývající celý svět. Sbalíme se, a jdeme využít výhod zdejšího kempu, když už za něj platíme (cca 300 Kč/os). Asi 500 metrů odsud stojí hlavní budova s vybavenou kuchyní, čistými toaletami a sprchami s horkou vodou, kterou můžeme využívat. Civilizace má něco do sebe, ale stejně bych minulou noc strávila radši na kopci. Pak necháme na recepci batohy a vyběhneme ještě na jeden kopec. Na Mt. Nuolja vede lanovka a nachází se tam také „Aurora Sky Station“, prý nejlepší místo na pozorování polární záře na světě a zároveň luxusní restaurace, kde si k polární záři můžete dát i nóbl večeři. Výstup připomíná ten včerejší jako přes kopírák. Nejprve hustá vlhká mlha, pak se na obloze objeví světlejší kolečko, za dalších padesát výškových metrů už vrháme stín, kolmo nad hlavou se objeví modrá obloha a pak už se otevře výhled do celého okolí. 

Lanovka do nebe nebo do pekla? Záleží, kterým směrem jedete…

Místo losice se dnes z mraku vyloupne moc pěkný vodopád a také „Lapporten“, laponská brána, symbol zdejšího kraje. Lanovka vede při pohledu zpátky přímo do mraků a my stoupáme podél ní až ke stanici. Už týden mají zavřeno, lanovka nejezdí, sezóna skončila. Výhled sice není špatný, ale jinak je to celé jen reklamní trik. Nestojí tu nic víc než horní stanice lanovky a jakési zavřené bistro. Polární záři bych mnohem radši pozorovala z kteréhokoli okolního kopce, protože tam bych měla jistotu, že mě u toho nikdo nebude rušit. Petr zavelí k návratu a jak sestupujeme, po mnoha dnech se rozpustí inverze a my se vrátíme do Abiska, které ve slunečném dni není vůbec tak ošklivé jako v husté mlze. 

Laponská brána, symbol národního parku Abisko

Zpět do Kiruny jedeme vlakem. Jedou jen dva denně a my jsme jediní, kdo tu čeká. Podle jízdenek sedíme ve vagonu 61. Petr se trochu bojí, aby to vůbec jelo, ale za chvíli už vláček brzdí ve stanici. Vagóny má přesně dva – 61 a 62. Cesta trvá asi dvě hodiny a moc si ji užívám. Výlet za severní polární kruh byl super. Objevili jsme další překrásný svět, kde by se dalo týdny chodit úžasnou krajinou bez lidí. Cestou necestou, pozorovat stáda sobů, losy a polární lišky a čas od času zalézt do nějaké té švédské sauny. Laponsko je podobně krásné jako Aljaška, jen tu nežijí medvědi, ale trek tady našince vyjde na pětinu ceny.

Podzim v Abisku čaruje úžasné barevné kombinace

Na závěr dobrá rada. Pokud by vás napadlo brát si za polární kruh avokádo, ujistěte se, že je dobře zralé. Já s sebou nosím celou dobu čtyři. V noci s námi spí ve spacáku, aby nemrzla, ve dne je věším na batoh, aby se hřála na sluníčku. Faktem ale zůstává, že avokádo za polárním kruhem nedozraje, asi to má geneticky dané. Dvě jsme schroupali natvrdo a zbylá dvě si zase odvezeme domů, snad nám dozrají tam…

Vyprávění o našich prvních dnech za polárním kruhem najdete tady a o dobývání nejvyšší hory Švédska si můžete přečíst tu.

Otázky, které by vás mohly napadnout:

Jaký trek jsme to vlastně šli?
Plánovali jsme severní část Královské stezky Kungsleden, jenže ta vede většinou údolím a je tím pádem – neradi bychom se někoho dotkli – pro nás poměrně nudná. Takže jsme každou chvíli hledali v mapě možnost, kde to vzít přes kopce a po hřebenech. V oblasti je dovoleno chodit i mimo značené cesty a my z toho byli naprosto nadšení.

Kolik lidí jsme potkávali cestou? 
V průměru tak 3 denně, ale byly dny, kdy jsme nepotkali nikoho. Každý den nám ale nad hlavami několikrát přeletěl vrtulník.

Kolik jsme ušli kilometrů? 
Celkem 130 km, denně 12-25 km. Mapy.cz se ukázaly jako velmi užitečný pomocník, jelikož znaly značené i neznačené stezky.

Meditační kámen na rozhraní světla a stínu, slunce a mlhy

Co jsme jedli? 
Výhradně jídlo dovezené z Česka (chaty po cestě už byly zavřené). Instantní nudle, ovesné a bramborové kaše, sušenky, čokolády, sýry, chleba, rybičky a hromadu ovoce a zeleniny… Už máme tak nízkou základní váhu batohu, že si můžeme dovolit i takový luxus jako čerstvé kiwi 9. den treku. 

Jak těžké jsme měli batohy?
Nejtěžší položkou naší výbavy je bezesporu jídlo, kvůli množství ovoce a zeleniny. Na začátku treku má Petr asi 20 kg a já kolem 17 kg, ale odjídáme zhruba 1 kg/os/den, takže na konci máme oba kolem 9 kg.

Jak často jsme se myli? 
Jediná sprcha doma před odletem, ale nijak nás to netrápilo. Spíš mi vadilo, že večer už bývala taková zima, že jsem čištění zubů radši nechávala až na ráno… Pokud se tedy neobjevila polární záře, ta mě dokázala namotivovat ze stanu vylézt a zuby si vyčistit.

Jaké jsme měli spojení se světem?
Naprosto žádné, a to na tom bylo nejkrásnější. Na kopci nad Abiskem jsme po osmi dnech bez signálu chytili 4G, ale po deseti minutách jsme telefony ještě na další dva dny vypnuli.

Kolik nás cesta stála?
Asi 13 tis. Kč za osobu včetně letenek (8,5 tis Kč/os.) a veškerých dalších nákladů.

Napadají vás další otázky? Rádi zodpovíme!