5.5.17

Cestovatelská faux-pas aneb o čem se nemluví

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová, pokud není uvedeno jinak

Vracíme se z ostrova, kde žijí velké mořské želvy. Jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě a zároveň jeden z těch nejsmutnějších. Pozorovat želvy, jak ukusují mořskou trávu a každou chvílí plavou k hladině se nadechnout, bych vydržela věky. Když se držím stranou, želva si mě ani nevšimne a já se můžu nerušeně dívat. Návštěvníků na ostrově jsou mraky, jenže často netuší, jak se mají při setkání se želvami chovat. A tak nezřídka vidíte turisty ve svítivých plovacích vestách, jak stojí ve vodě v kroužku kolem želvy, vytahují tyče s foťáky, strkají hlavu pod vodu a fotí si s ní selfie. A když želva v panice prchne, rychle spěchají za ní, aby udělali ještě aspoň pár fotek…

Pokud se želva rozhodne plavat přímo k vám, 
zůstaňte v klidu, nehýbejte se a nechte to na želvě :)

Když cestujeme, měníme. Lidi, přírodu, návyky, tradice, prostředí, kulturu i historii… V ideálním světě bychom měnili k lepšímu. Každou interakcí, každým setkáním bychom nechávali ze sebe to nejlepší, poznávali a ukazovali rozmanitost, respektovali a ctili tradice. Cestování by tak obohacovalo jak cestovatele, kteří by obdivovali krásy naší planety a přívětivost jejích obyvatel, tak i domorodce, kteří by díky cestovatelům objevovali, jak vypadá svět tam venku a zároveň si uvědomovali, v čem je jejich život unikátní a že by měli být hrdí na své zvyky a pěstovat si je.

Cestování založené na sdílení. To je třeba couchsurfing

Přesně tak to ale není. Cestováním velmi často měníme k horšímu. Mnoho dříve krásných míst spláchla turistická tsunami, která z domorodců udělala vyžírky, z turistů chodící peněženky, z tradic zdroj příjmů a z přírodních krás skládku odpadků. Nechci tady mluvit o odpovědném a udržitelném cestování. Chci vyprávět příběhy, které jsem zažila na vlastí kůži, a přemýšlet o tom, proč se staly a co s tím může udělat každý z nás.

Čekání na východ slunce před chrámem Angkor Wat

O mniších
Luang Prabang, Laos. V každém turistickém průvodci se dočtete o zdejším buddhistickém rituálu, který se koná každý den už nejméně 600 let. Každé ráno prochází městem procesí několika set mnichů. Při této duchovní tradici darují místní obyvatelé mnichům jídlo při východu slunce a za to dostávají požehnání a budují si dobrou karmu. Tento rituál má mnoho pravidel. A protože ho objevili turisti a jezdí se na „krmení mnichů“ dívat v celých houfech, zjednodušený kodex snadno naleznete na internetu i v tištěných průvodcích. 

Luang Prabang patří mezi nejmalebnější města v Jihovýchodní Asii

Pokud chcete pozorovat ranní průvod, měli byste být slušně oblečení a držet se ve větší vzdálenosti. Pokud chcete fotit, měli byste to dělat tak, aby to nikoho nerušilo, tedy nejlépe při tom nebýt vidět. Pokud chcete sami darovat jídlo mnichům, situace se začíná komplikovat a pravidel přibývá. Měli byste to udělat pouze v případě, že to pro vás má duchovní smysl a místní se vás od toho budou snažit odradit. Když se i přesto rozhodnete zapojit, musíte mít zakrytá ramena a kolena, sedět na zemi bez bot s nohama pod sebou (ukazovat v buddhistických zemích na někoho nohou znamená největší nezdvořilost) a hlavu mít níž než mnich. Nesmíte mluvit a dotýkat se mnichů. Jídlo, které jim nabídnete, by mělo být jednoduché, vegetariánské (rýže, zelenina…), ale z kvalitních surovin, a když ho budete kupovat, nesmíte smlouvat – to je nezdvořilé. Darovat mnichům znamená darovat to nejlepší.

Ranní procesí mnichů. Udělala jsem jen dvacet fotek a zůstala nezpozorovaná

A jak to vypadá ve skutečnosti? Jen vyjdu na hlavní třídu, vidím natěšené turisty sedící na židličkách u silnice a prodejce „jídla pro mnichy“. Mnichům tu můžete koupit průmyslově vyráběné keksy, sušenky a chipsy, což turisti skutečně dělají. Když přijdou mniši, dají každému do misky jeden balený keksík. Jenže mniši hnusíky nejedí! Nebo by aspoň neměli. Turisti vypadají, že jsou v sedmém nebi, jak udělali dobrý skutek, prodejci dělají skvělý byznys, když za drahé peníze prodávají levné náhražky jídla, a mniši zachovávají den za dnem kamennou tvář. A to i ve chvíli, kdy nevhodně oblečená Číňanka pobíhá kolem s mobilem, strká mnichům foťák až do obličeje a fotí si, jak její miláček dává mnichovi keksík…

Keksíky pro mnichy už připravené v košíčcích

O povrchnosti a selfies
První letošní Darwinovu cenu vyhrál chlapík, který umřel, když si chtěl vyfotit selfie s divokými slony. A počet lidí, kteří kvůli selfie zemřeli jen v minulém roce, je více než sto. Stáváme se „selfish“, sobeckými a sebestřednými. Co mě vytáčí nejvíc, jsou selfie s Buddhou. Abych byla objektivní. V buddhistických zemích v Jihovýchodní Asii, tedy v théravádovém buddhismu je to naprosto normální a s Buddhou se tady fotí skoro každý, dokonce i buddhističtí mniši. Jenže podle tibetského buddhismu je socha Buddhy svatý předmět, a dokonce i obrázek sochy Buddhy je svatý předmět. A pokud se vyfotíte s Buddhou, umisťujete tím sami sebe na svatý předmět, což přináší špatnou karmu. V každém buddhismu nicméně bez výjimek platí, že pokud už se s Buddhou rozhodnete vyfotit, musí být vaše hlava níž, než hlava Buddhy.

A fotku s Ježíšem už máte?

Selfie se žralokem může být to poslední, co v životě uděláte… 

Ve městě Ayutthaya v Thajsku mají úžasného Buddhu. Jeho obličej zarostl do kmene stromu. Každý den k němu přicházejí stovky turistů. Ne, aby se na něj podívali, ale aby se u něj vyfotili. Jako na běžícím pásu. Jedna bílá žena, cvak! Skupinka Asiatů, cvak! Prsty do véčka a hollywoodské zářivé úsměvy. A další ve frontě… 

Na téhle fotce je špatně úplně všechno. Ona má holá ramena, on má holá kolena, nemají hlavu níž než je hlava Buddhy a hlavně… Proč tam ty lidi jsou?! 

Nikoho nenapadne na Buddhu se podívat, chvíli zůstat, prohlédnout si okolí, meditovat. Sednu si tedy před něj v uctivé vzdálenosti do tureckého sedu, zuju boty a dívám se mu do očí. Začne se ozývat syčení a nespokojené mručení davu. Překážím ve fotce. Ale vyřeší to jednoduše. Obejdou mě a s Buddhou se jednoduše vyfotí zboku. Mou tichou demonstraci za zamyšlení nepochopil nikdo. A mimochodem, kdo má větší právo stát v první řadě? Ten, kdo fotí, nebo ten, kdo se jen dívá? Ten, kdo si vychutnává okamžik TEĎ, nebo ten, kdo ho chce uchovat NAVĚKY?

Kdo má větší právo stát v první řadě? Čekání na Johnnyho Deppa. 

Na náměstí v Hanoji se chystá ohňostroj. Davy čekají a tlačí se, aby měly co nejlepší výhled. Oblohu rozsvítí první rachejtle. Všichni vytáhnou své chytré telefony a začnou ohňostroj fotit a natáčet. Neužívají si ohňostroj napřímo, ale skrz displeje svých zařízení. K čemu vám, lidi, ty (nekvalitní) fotky ohňostroje budou? Budete je jednou ukazovat vnoučatům?

Hanojský ohňostroj…

Některé národy a etnika nemají rády, když je někdo fotí. Například Bolivijci a indiáni. Věří, že když je fotíte, mohli byste jim ukrást duši. Etika cestovatelské fotografie velí nejprve se zeptat, než si člověka vyfotíte. Anebo to udělat zdálky, aby vás neviděl… 

Když si Bolivijka z La Pazu všimla, že ji Petr fotí, 
vypadala, že má chuť po něm hodit sekáček na maso

Nártoun, malé roztomilé zvířátko, žije na ostrově Bohol na Filipínách. Vejde se tak akorát do dlaně, umí skvěle skákat a jeho oční bulvy jsou prý větší než jeho mozek. Nártouny (i mnichy a želvy) je zakázáno fotit s bleskem. Nártouna by totiž blesk mohl vyděsit tak, že by z toho umřel. Když čínská turistka dostala vynadáno za blesk, který použila na nebohého mžourajícího nártounka, chvíli se ošívala a vymlouvala a pak z ní vypadla všeříkající věta: „Oni to nemají rádi?“ 

Nártoun filipínský, nejroztomilejší zvířátko z ostrova Bohol

Vychutnat si kouzlo jeskyně
Máte rádi jeskyně? Já moc a myslím si, že Češi milují jeskyně, ačkoli máme jen malé a neznámé (patrioti prominou). Jít do jeskyně pro mě znamená zážitek. Tajemnou atmosféru. Ticho. Jemné světlo. Průvodce, který tlumeným hlasem upozorňuje na krápníky a zajímavé útvary. Jenže jiný kraj, jiný mrav. Například Asiati v jeskyních křičí. Pořvávají na sebe jako by byli doma v obýváku a užít si třeba fantastickou Paradise Cave ve Vietnamu během vietnamských prázdnin téměř nejde, protože vám budou praskat bubínky. 

Nádherná jeskyně Paradise Cave

Jeskyně Konglor v Laosu měří 7,5 km a protéká jí podzemní řeka. Přidám se k dvěma mladým Francouzům, nastoupíme na loďku a náš kapitán obratně vede kormidlo mezi všemi mělčinami. Sedím až třetí v řadě a najednou mě do nosu udeří nepříjemný smradlavý kouř. Francouz si na lodi v jeskyni ZAPÁLIL CIGARETU. Takže místo toho, abych si užívala plavbu a obdivovala krásy přírody čichám smradlavý zápach. Slušně ho upozorním, že v jeskyni by kouřit neměl. Nic. Poprosím ho, ať přestane kouřit. Nic. Napotřetí už na něj zařvu, ať típne tu cigaretu, což nakonec udělá, ale venku z jeskyně si to se mnou ještě dlouho vyříkává. Udělal by tohle v jeskyni v Evropě? 

Svítící červi v jeskyni Waitomo vypadají jako vzdálené galaxie. 

Na Novém Zélandu leží slavná jeskyně Waitomo se svítícími červy. Procházíme temnou jeskyní, kde světélkují jen červí ocásky a občas nás na něco upozorní baterka průvodkyně. Tady nikdo nekřičí ani nekouří, takže tajuplná atmosféra je téměř na dosah, jenže… Součástí naší skupiny je i rodinka s holčičkou, která má boty, které silně růžově svítí a při každém jejím kroku začnou výrazně blikat. Asi aby ji rodiče v té jeskyni našli, kdyby se jim náhodou ztratila... 

Dresscode a erotika na veřejnosti
Klidně mě nazývejte puritánkou. Zakrytá ramena a kolena, žádná špagetová ramínka, velké výstřihy, ani průsvitné materiály. Žádné bokové kalhoty odhalující bříško či záda a žádné šátky zakrývající odhalené části. Tak vypadá slušné oblečení v buddhistických zemích a je striktně vyžadováno při vstupu do většiny chrámů. A platí to i pro muže. Jenže v mnoha zemích nosí takové oblečení naprosto běžně a na ulici rozhodně nepotkáte Barmánku v tílku nebo minisukni. A proto by mělo být samozřejmostí přizpůsobit se místním zvykům a chodit tak na veřejnosti taky. Vždyť to stejné chceme po muslimech v Evropě, ne? Aby se PŘIZPŮSOBILI… Dlouho jsem do Jihovýchodní Asie vůbec nevozila jiné oblečení než tříčtvrteční kalhoty, dlouhé sukně a trička s rukávem a bez výstřihu. Teď už si k moři do Thajska nebo Vietnamu někdy přibalím i tílko, ale nosím ho jen na pláž.

Tradiční oblečení žen a mužů v Barmě neodhaluje ramena ani kolena. 
Není to mrtvá tradice, ale každodenní zvyk

Problém nastává pokaždé, když jedu do Jihovýchodní Asie jako průvodkyně. Někteří mí klienti si ŽÁDNÉ dlouhé kalhoty či trička s rukávem nepřivezou nebo je nechtějí nosit, po ulicích chodí jako v létě na Lipně a do chrámu si tedy s řečmi ováží kolem ramen a kolem pasu průsvitný šátek. Jenže tak to nemá být. Takovým chováním vyjadřujete nulový respekt k zemi, do které přijíždíte a k jejím obyvatelům. Snažím se to vysvětlovat, stále dokola, důkladně a vlídně. Vždycky se najde aspoň jeden, který to bere jako problém, zásah do soukromí (oblékání), doporučení nerespektuje a vrhá špatné světlo na celou skupinu. Případně argumentuje slovy: „Spousta turistů tady chodí takhle“. Aneb „oni to dělají taky, tak proč bych nemohl i já?!“ Jak často si tuhle větu říkáme a ospravedlňujeme s ní věci, které bychom neměli dělat?

Na vrcholu pagody Phou Si v Laosu. Tílka a šortky si nechte radši do Chorvatska…

V Kuala Lumpur v Malajsii, muslimské zemi (!), jsem v nacpaném metru viděla mladý pár turistů ze západu. Ona blonďatá, v tílku s výstřihem a v šortkách, se tiskla ke svému příteli a nenápadně mu dávala pusu na rty. V Lehu na buddhistickém severu Indie se dva mladí vedli po ulici tak, že on ji držel za zadek. Jenže v těchto zemích byste se s přítelem neměli na veřejnosti ani držet za ruce a dokonce se ani nijak dotýkat cizí hlavy. Za ramena či ruce se běžně vodí osoby stejného pohlaví, ale není to veřejná demonstrace homosexuality, nýbrž vyjádření přátelství. Na veřejné projevy sexuální náklonnosti k osobám opačného pohlaví byste v muslimských a buddhistických zemích neměli ani pomyslet. A tím se dostáváme k zásadní otázce.

Proč se na cestách chováme jako hovada?
Zaprvé – z nevědomosti. Prostě nevíme, že v dané zemi či vesnici či komunitě vládnou pravidla, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Třeba na Fidži se nesluší chodit po vesnici v klobouku, a dokonce ani v pevných botách, ale jen v žabkách, a do domu se vstupuje zásadně naboso. Do džinistického chrámu v Indii byste zase měli vstupovat pouze se sepjatými dlaněmi jako při modlitbě. Do hinduistického chrámu na Bali mají zapovězený vstup menstruující ženy a do některých částí chrámů by cizinci neměli chodit vůbec. A proto je důležité nastudovat si před cestou zvyky země, kam se chystáme, ptát se místních, zdali nepácháme nějaké faux-pas a sledovat, jak se chovají domorodci.

Zadruhé – v ohrožení života. V Americe mají sofistikovaný systém „Leave No Trace“ (Nezanechávejte stopy) pro všechny, kteří se chtějí pohybovat ve volné přírodě. Nejzásadnějším pravidlem není Neodhazuj odpadky, nebo Nestanuj v blízkosti vodních zdrojů, ale Plánuj pečlivě. Jakmile se člověk totiž ocitne v ohrožení života, dopady svého jednání na přírodu přestává řešit. Pokud se ztratíte v džungli a jediným způsobem, jak na sebe upoutat pozornost, bude zapálit půl lesa, uděláte to? Pokud budete prchat před bouří z vrcholu hory, sbalíte si nejdřív své odpadky?

Zatřetí – při pocitu nepohodlí. „Zouvat si boty před vstupem do chrámu, to ještě snesu. Ale i ponožky?! Vždyť je tam špinavá podlaha! A taky prach a písek a můžu z toho chytit nějakou plíseň, ne? Když tam chodí naboso tolik lidí…“ Máte na výběr, přátelé. Sundat nebo nechodit dovnitř.

Začtvrté – z hamižnosti a chtivosti. Když se rozhodneme, že nějakou věc musíme mít, bez ohledu na následky. Sošku ze slonoviny, zub ze žraloka nebo… selfie se želvou. Pro vás je to jedna jediná (nebo pět nebo deset…) fotka se želvou, a pro jedno selfie se přece svět nezboří, zvlášť když jste na tom místě jen jednou za život. Pro želvy, mnichy, nártouny, celebrity, domorodce v krojích a mnohé další jedince to znamená neustálé každodenní obtěžování, když jim pořád někdo strká selfie tyč pod nos. 

Připadá vám to cool? Vážně?

Zapáté – kvůli vlastnímu egu. Tohle je vlastně důvod, který v sobě zahrnuje všechny ostatní. Nepídíme se po informacích, protože jsme přeci nejchytřejší na světě a už jsme zcestovali kus světa. Nechceme vylézat se své komfortní ulity a nechceme měnit ani sebe ani své názory. Co záleží na nějakém zvyku, který takhle místní dodržují už stovky let, když mně se nelíbí a necítil bych se kvůli němu dobře? Co záleží na nějaké plastové lahvi, která mi vypadla někde v národním parku, přece se kvůli tomu nebudu vracet sto metrů? Co záleží na tom, že místní nekouří a kolem zrovna pobíhá houf dětí, když já mám chuť na cigaretu? Ve všech případech stavíme vlastní ego nad respekt. Velmi často chceme vidět všechno a rychle, a hlavně si s sebou přivézt co nejúžasnější fotky, abychom je mohli všem ukazovat. A tak nemáme čas ani se rozhlédnout, přemýšlet, ponořit se do atmosféry daného místa a splynout s okolím. Přitom často právě to ponoření se přináší ty nejbohatší zážitky, zkušenosti a pochopení.

Zpytování mého vlastního svědomí
Mám na kontě už taky pár hulvátských zářezů. Třeba ty želvy. Jen co poprvé vlezu do moře, uvidím přímo před sebou velikánskou želvu. Nejdřív se jí leknu, pak poskočím úžasem. A o kus dál další dvě! Sundám šnorchl a hlasitě zakřičím na Petra: „Týjo, tady jsou tři želvy velký jako kráva!“ Petr je hned u mě a začne je fotit a za chvíli už se to kolem hemží dalšími obtěžujícími turisty. A já mám chuť si ukousnout hlavu a v tu chvíli pochopím, jak moc těžký život želvy na tomhle ostrově mají.

A s mnichy mám taky vroubek. Stejné procesí jako v Luang Prabang se koná každý den při východu slunce i v Nyaung Shwe v Barmě, jen naprosto bez turistů. A tady na naší první cestě do Barmy běžíme za mnichy, předbíháme je, vytahujeme aparát a zcela nestydatě si je fotíme… Ještě teď se červenám, když si na to vzpomenu. Výraz tupé neznalosti a ignorance. 

Zezadu to nevadí, ale nestrkejte mnichovi objektiv do obličeje…

Při cestách do Jihovýchodní Asie taky každý den piju balenou vodu, a jelikož tady třídění plastů moc nefrčí, způsobuji pravidelně ekologickou katastrofu. Lahve končí v moři, ve spalovně nebo na skládce. Když vypiju tři denně, je to víc než doma za celý rok. A pokud tak cestuji měsíc nebo dva, neštěstí je na světě. Jak tohle řešíte vy?

Výstup z metra v Manile. Jak řešíte plasty na cestách vy?

A když jsme u toho ega, tak kvůli němu v jednom případě důsledně ignoruji cedulky s nápisem „Zujte si boty!“. Ovšem ne před chrámy, leč před místními toaletami… Mám to ve škatulce „Co by Evropan nikdy neudělal“, protože zouvat se v Asii před vstupem na často TURECKÝ záchod mi přijde vrcholně nechutné. A mé ego si myslí, že kdybychom je naučili, že na veřejných záchodcích se nezouvá, malinko bychom pozvedli jejich kulturu. Ale asi bych i tohle měla přehodnotit a začít se chovat tak, jak se chovají místní.

Moje oblíbená fotka s ještěrkou. V konečném důsledku stejně hloupá jako selfie s želvou. 
Na svou obranu chci říct, že tato ještěrka potkala v životě jen jediného turistu...

A proto o tom všem píšu – lidi, prosím, cestujme ohleduplně a s respektem. Svět pak bude daleko krásnější místo. A pokud mě někdy uvidíte, jak se zase chovám jako hovado, kopněte do mě.

30.3.17

„Ochoč si své strachy“ aneb tisíce pěších kilometrů Viktorky Hlaváčkové


Viktorku Hlaváčkovou vyzpovídala Katka Krejčová, foto archiv Viktorky Hlaváčkové

Chození po horách je nejlepší věc, jakou pro sebe kdy udělala. Sama se nebojí ani v rumunských kopcích, protože, jak říká, ohrozit ji může jen vlastní blbost. Když na ni přijde špatná nálada, zažene ji čokoládou. A když nemá čokoládu, zpívá si... Znáte taková ta setkání spřízněných duší? S Viktorkou jsme si skvěle popovídaly, tak snad tenhle rozhovor bude bavit i vás... :)

Viktorka a motýl

Obě máme podobnou zálibu. Chození po horách, a to nejlépe sama a s batohem. Jenže zatímco já jsem sama po horách nachodila jen něco přes 2000 km a odvážila se tak do Pyrenejí nebo na Korsiku, Viktorka už došla ze Zlína přes karpatský oblouk a Balkán až do Istanbulu a chystá se ještě dál - třeba až k protinožcům. A zatímco můj rozpočet na Pyreneje byl 20 euro na den, Viktorka si vystačí s 1-2 eury na den...

A ještě něco - že chodí sama s batohem přes hory takové štreky, byste do téhle drobné slečny rozhodně neřekli. Ale upřímně, jak vypadá holka, do které byste něco takového řekli?

Chodíš sama pěšky s batohem tisíce kilometrů, hlavně po horách. Proč to děláš?
Poznávám spoustu nových věcí, které bych jinak nepoznala. Ale hlavně mi to dělá nesmírnou radost. Nic lepšího jsem pro sebe nikdy neudělala než to, že jsem sbalila batoh a vyrazila. 

Ve Fagaraši v Rumunsku

Jak Tě to změnilo a co ses na cestách naučila?
To je otázka na sto padesát stran odpovědí... Čechov říkal něco jako „po kapkách ze sebe vyždímávat otroka“, to by mohlo být ve stručnosti ono. Akorát ten temnochlad ruské literatury mi není blízký. 

Cestuješ bez stanu, zatímco já považuji stan za „bezpečí domova“ a psychologickou ochranu před vším nebezpečím. Jaké jsou Tvoje triky na zvýšení bezpečí?
Myslím si, že pro většinu cestovatelů je stan, přesně jak říkáš, především „psychologická ochrana“. Jsme zvyklí, že když se nacházíme v nějaké uzavřené důvěrně známé místnosti, žádné nebezpečí nám nehrozí, a stan podle mě takovou „bezpečnou místnost“ psychologicky nahrazuje. Je to ale reálné bezpečí? Spím-li ve stanu, jsem zpravidla dobře vidět z poměrně širokého okolí, ale spím-li pod širákem, často mě není vidět na pár metrů. Zároveň taky ze stanu nevidím moc kolem sebe, a stan si většinou nejde sbalit během 30 sekund, takže se nemůžu flexibilně přizpůsobovat okolnostem. V praxi se mi tyhle „bez-stanové mimikry“ a flexibilita nejednou vyplatily.  Třeba v Bulharsku se jednou můj bivak snažil najít opilý lesník, protože si vzal do hlavy, že si se mnou užije pěknou noc. Kdybych spala ve stanu, prostě ho otevře, a skočí po mně. Vzhledem k tomu, že jsem byla pod širákem, viděla jsem už poměrně z dálky, že mě hledá, a když se zdálo, že by se mu to nakonec mohlo podařit, prostě jsem tiše a v rychlosti hodila bivak do batohu a pelášila pryč, do bezpečné vzdálenosti. A podobných příhod, kdy se mi bivakování pod širákem vyplatilo, je dost. Bez stanu můžeš nenápadně spát kdekoli, třeba na střeše, ve skládce pneumatik, na území, kde je to zakázáno, v příkopu nebo třeba v křovisku v centru města. Ale širák má další výhody, než jen bezpečí.  

Bivakování v horách

Jinak triků na zvýšení bezpečí je hodně, vždycky závisí na okolnostech. Vyplácí se jimi řídit, ale na druhou stranu je fakt, že lidi mají tendenci bát se mnohonásobně víc, než je úměrné reálnému ohrožení. Stojí za to pokusit se ochočit si vlastní strachy tak, aby ti pomáhaly, nenechat se jimi ovládat. 

A cítíš se sama v horách bezpečně?
Popravdě ano, bezpečněji, než kde jinde. V horách jsou totiž jen dva ohrožující faktory – já a příroda. Sebe znám, a přírodu respektuju, takže je to celkem jednoduché, pokud jde o pocit bezpečí. Ohrozit mě může v podstatě jen vlastní blbost. Ale to se taky občas stává :-).


Bivakování v kukuřičném poli

Jak má mladá žena říct doma „Mami, jedu sama s batohem na měsíc do Rumunska. Budu tam chodit po horách. Neboj, to bude v pohodě…“, aby to rodiče vzali?
To asi hodně záleží na tom, jak vytrénovanou maminku ta mladá žena má. Čím dřív ji trénovat začnete, tím to pro ni bude v budoucnu jednodušší. Hlavně by se mělo po krůčkách. Nejdřív se totiž zděsí, když jí řeknete, že jedete samy do hor na dva dny, ale po pár letech přidávání se může stát, že se o vás bude bát míň, než se bojíte vy, aby se o vás nebála. Samozřejmě je to taky dost individuální. Doopravdy existují maminky, které řeknou: „To je úžasný, hned bych jela taky! Užij si to, holčičko moje, a dávej na sebe pozor.“ 


Bivakování v pneumatikách...

Jaké nejveselejší setkání nebo okamžik jsi na cestách zažila?
Úžasné setkání pro mě bylo třeba to, když jsem šla přes karpatský oblouk a zabloudila jsem do Polska. Prvních baťůžkářů, které jsem potkala, jsem se zeptala, jestli náhodou nemají mapu, že bych se potřebovala zorientovat. Mapu neměli, tak jsme si jen vyměnili pár vět a rozloučili se. Šla jsem si do obchodu koupit čokoládu, a ta slečna tam za mnou přiběhla a ptá se mě, jestli náhodou nejdu celý karpatský oblouk. „My totiž jdeme celé Karpaty z jižního Rumunska do Bratislavy a všimli jsme si, že máš na batohu solární panel. Tak jsme si říkali, že jdeš asi taky dlouhou cestu.“ Nastala totální euforie. Sdílení pocitů, zážitků a zkušeností. Bratrství v jedné minutě. Není to jako Camino de Santiago, kde potkáváš mnoho poutníků denně. Karpatský oblouk chodí jen pár lidí ročně a každý po svém, neexistuje zatím značená dálková celokarpatská trasa. Podle dostupných informací jsem první žena, která to přešla sólo, takže oproti značeným dálkovým trekům je takový poutník pro místní trochu asociál. Byla to tedy skvělá náhoda, a mě to setkání dokonce inspirovalo během dalších měsíců, když jsem měla slabší chvíle. Pro mě to byl jeden z nejdůležitějších pozitivních momentů z cesty. 


Kamzíci

A něco, co Tě vyloženě rozesmálo?
Letos mě třeba rozesmál jeden bulharský řidič náklaďáku, který nejprve nemohl pochopit, proč se nechci nechat svézt, když široko daleko nic není. Pak vyskočil z auta, obcházel mě kolem dokola s otevřenou pusou a vykulenýma očima si mě prohlížel. Pokládal mi při tom nejrůznější banální otázky, jako třeba kde beru jídlo nebo vodu, kde spím atd. Moje odpovědi byly stejně banální, jako že jídlo mám z obchodu, vodu beru ve studánkách… Jeho šokované konstatování, že spát v lese je nebezpečné, protože tam je „zvěř - divočáci, medvědi, jeleni a emigranti“ mě rozesmálo natolik, že už jsem nebyla schopná reagovat na žádnou z otázek a smála jsem se až do večera. No a napadají mě další, možná veselejší, jenže to by zase bylo na dlouho… 


Hostem turecké rodiny v jižním Bulharsku

A kdy Ti bylo úplně nejhůř a jak jsi to řešila?
To nevím, kdy to bylo úplně nejhorší. Někdy je člověku blbě týden, a přitom o nic nejde. Paradoxně myslím, že když se třeba dostanu do situace, kdy můj život visí na vlásku, a pak to dobře dopadne, stane se z nejhorší chvíle ta nejlepší. Všechno je zamotané do sebe, nejhorší chvíli asi nenajdu. Ale pomáhá mi třeba, že si někam sednu, vybrečím se, a pak si řeknu „dost“. Seberu se, hodím batoh na záda a jsem zas v pohodě. Všechno je nakonec o tom, jak si to člověk přebere v hlavě. Nebo skoro všechno. 


WWOOFing v Bulharsku


Jak se cestou zabavíš, když máš zrovna dlouhou chvíli? Máš něco, co Ti zaručeně vždycky spraví náladu?
Vážně nevím, jak to udělat, abych měla na cestě dlouhou chvíli.  Náladu mi zlepšuje čokoláda. A když zrovna žádnou nemám, zpívám si. 

Kultura stolování - oběd ze zbytků rýže a starého chleba

Kdysi mi někdo řekl: „Já bych sám se sebou nevydržel ani dva dny.“ Jak vydržíš tak dlouho sama se sebou?
Tak žiju se sebou celý život, za ty roky jsem si asi zvykla A samota na horách je zase skvělá příležitost sám sebe poznat, srovnat si v hlavě myšlenky. Nechat se ovládat momentálními náladami a dojmy, to je cesta do pekel. Na druhou stranu, kdo cestuje sám, ten zas tolik sám nebývá. Ostatní jsou mnohem otevřenější a komunikativnější k sólo poutníkovi než ke skupině, takže na cestách taky hodně lidí poznám. 

Balíš nalehko. Jak moc a jak to děláš?
Outdoorové vybavení na zádech mám něco málo přes pět kilo. Plus voda, jídlo, příslušenství k foťáku… Dělám to tak, že si balím jen to nezbytné, pokud možno co nejlehčí a případně multifunkční. Třeba moje pláštěnka váží 184g, je to balíček jako malá svačina, a přitom mi poslouží nejen za chůze v dešti, ale taky jako univerzální přístřešek (místo stanu), podložka pod karimatku nebo nouzový oděv (třeba když mám možnost vyprat si všechno oblečení v pračce, obléknu se do pláštěnky, abych nechodila nahá. A vypadá to i celkem stylově, když si to něčím stáhnu v pase). Když někde vidím návody, jak si sbalit nalehko, a mluví se tam o jedněch ponožkách na každý den v týdnu a třech tričkách, pobaví mě to. Kvalitní ponožky z merina stačí troje i do pohor v parném létě a nemusíš prát 6-9 dní. A tričko jedno, z merina, basta. Hodně inspirace na zajímavé ultralight vychytávky nacházím v Pod 7 kilo, a o svých ultralight zkušenostech píšu na svém blogu

Nejvyšší hora Bulharska právě zdolána


Jakou největší zbytečnost jsi kdy nosila s sebou?
Když jsem s trekováním úplně začínala, vzala jsem si s sebou do slovenských hor sekyru. To byla totální pitomost, ale myslela jsem si, že když ji používají Indiáni, budu ji potřebovat pro přežití. Pak jsem taky vozila vojenskou pláštěnku proti postřikům, to bylo asi před devíti lety. Stan jsem totiž neměla na cestách nikdy, k tomu mě inspiroval Miroslav Nevrlý (viz kniha Karpatské hry), takže jsem hledala způsoby, jak přespat v suchu za deště. Do té pláštěnky jsem zabalila úplně celé tělo včetně batohu, byly tam i speciální rukavice a návleky na nohy. Takhle jsem si v dešti lehla na louku a čekala, až to přejde. To byl samozřejmě taky úplný nesmysl, v pláštěnce jsem se zapařila, a vzhledem k tomu, že nebyla moc odolná, brzy se potrhala. Po třech týdnech na Ukrajině zůstaly použitelné jen ty návleky na nohy.


Korab, Makedonie


A co Ti naopak na cestách chybí?
Z vybavení mi zatím nechybělo nic, ale často mi chybí jídlo. Na dlouhých cestách žeru jako zvíře. Koupím si třeba zásoby na týden, ale po třech dnech už nemám skoro nic. Sním to v noci. Nakonec se živím přírodninami a mám hodně velkou motivaci chodit rychle, abych co nejdřív došla do obchodu. 

Kolik toho na cestách utratíš, spotřebuješ a jak se liší Tvoje životní návyky na cestě a doma?
Na první půlroční cestu jsem počítala s jedním eurem na den. To jsem nakonec o pár centů přetáhla kvůli tomu strašnému hladu. A pak mě založili blízcí, když se mi rozsypaly pohory a potřebovala jsem si koupit nové, protože na horách už byl sníh a hrozilo, že mi omrznou prsty. Loni jsem se poučila a vzala si peněz víc. Za jídlo jsem utratila zase kolem eura denně, za ubytování nic, ale výdaje jsem měla za půjčovné seakajaku, za pití v hospodách, kde jsem si nabíjela baterky do foťáku, za MHD v Istanbulu a za autobusy. Takže ten půlrok vyšel asi na 16 000 Kč. 


Banát, Rumunsko


Doma a na cestě, to jsou dva totálně odlišné světy. Třeba fyzicky se to projevuje tak, že doma si pěstuju na břiše špek, a na cestách jsem hubený a špinavý bezdomovec. 

Kolik hodin nebo kilometrů denně zhruba ujdeš? A když jdeš dlouho, časem se spíš zklidňuješ nebo zvyšuješ dávky?
Cca od deseti do padesáti km. Někdy jdu jen pár hodin, jindy od časného rána do noci. Záleží hodně na terénu, počasí, únavě a motivaci. A s přibývajícími kilometry se to nemění. 


Kamenná svatba, Bulharsko

Co pro Tebe znamená dostat se za hranici své komfortní zóny?
Ten první moment je jako nepříjemně studená sprcha. A pak hledáš, jak tu svou komfortní zónu rozšířit, to je skvělý proces. Už se mi ale i stalo, že být na cestě mimo komfortní zónu pro mě bylo v podstatě komfortní zónou. Po návratu to pak bylo docela náročné období - mít najednou permanentně uspokojeny všechny fyzické potřeby a při tom všechno kolem sebe znát. Musela jsem se znova naučit žít v rutině, navázat na světy svých blízkých a necítit se úplně odtržená.. Nakonec mi pomohlo brát všechno jako hru. Hraješ podle pravidel, a nakonec jsi celou myslí zase zpátky, zvykneš si. Vím ale o případu, kdy cestovatel po několika letech na cestách už neví, jak se vrátit, protože mu běh věcí doma přestal dávat smysl.

Co chystáš dál a kam až bys chtěla dojít?
Momentálně se chystám na Kavkaz, chtěla bych přejít pěšky od Černého moře ke Kaspickému. Ale konec je otevřený…

Gernik, Rumunsko, cíl Viktorčiny první etapy (2015)

Viktorce přejeme šťastnou cestu, lehký batoh a spoustu dobrého jídla! A čtenářům a zejména čtenářkám, aby je Viktorčina cesta nakopla k prvnímu (třeba i maličkému) sólotreku :-).

12.2.17

100 tipů a triků, jak přežít na cestě kolem světa

(a možná se vám budou hodit i v normálním životě!)

© Kateřina Krejčová a Petr Ptáčník, 2017

Jak si na cestách poradit v každé situaci? Na základě našich zkušeností a zkušeností našich kamarádů-cestovatelů jsme pro vás vytvořili seznam 100 TIPŮ A TRIKŮ, JAK PŘEŽÍT NA CESTĚ KOLEM SVĚTA. 484 dní na cestě kolem světa pro nás znamenalo nekonečný příval zážitků a zkušeností. Mnoho věcí jsme si prožili na vlastní kůži, v lecčems jsme teď už chytřejší a řadu věcí bychom udělali jinak. Doufáme, že vám náš seznam přinese inspiraci, pobaví a třeba vám jednou i zachrání život...

Na cestě kolem světa vás může potkat leccos...

Zásady pozitivního myšlení
  1. V krizové situaci tě zachrání pouze pozitivní přístup. Čím horší situace je, tím pozitivnější musíš být!
  2. V případě, že se ztratíš, představuj si, že je to záměr. Daná situace tě pak nebude tolik stresovat
  3. Teplý čaj a jídlo jsou spolehlivým nástrojem ke zvýšení morálky
  4. Horká sprcha nebo koupel je neuvěřitelně silným nástrojem ke zvýšení morálky 
  5. Ocitneš-li se v krizové situaci, zkus si to užít. Třeba právě zažíváš největší dobrodružství svého života! 
  6. Ráno moudřejší večera, takže i v krizi může pomoct zalézt do spacáku a pořádně se na to vyspat 
  7. Pamatuj, že z nejhorších zážitků bývají nejlepší historky! 
  8. Věř lidem.
Velbloudi zvědavě pozorují, jak jsme uvízli v poušti Gobi…

Praktické tipy
  1. Cestuj zadarmo! Stopování je jedna možnost, půjčení auta zadarmo je druhá. „Car Relocation“ funguje v USA, Austrálii i na Novém Zélandu
  2. Nocuj zadarmo! Spacák rozložený v příkopu u silnice je jedna možnost, ale Couchsurfing je daleko lepší! Poznáš nové super lidi, dostaneš skvělé tipy, co a kde vidět, a ochutnáš tradiční jídlo (nebo se potrénuješ ve vaření)
  3. Jez zadarmo! Buď si můžeš zdokonalit schopnosti vyžírky – na stopu, při pěším putování či v rámci couchsurfingu tě každou chvíli někdo pozve na jídlo, nebo se zapoj do woofingu – dobrovolničení na farmách po celém světě, kde za práci na pár hodin denně dostaneš jídlo a střechu nad hlavou a zbytek času můžeš věnovat poznávání okolí, lidí a světa
Couchsurfing v tradiční fidžijské vesnici Viseisei
  1. Mobil buď úplně zahoď, nebo využívej naplno! Celá řada aplikací ti může zpříjemnit nebo usnadnit cestování. My máme rádi třeba BeOnRoad (offline open-street mapy celého světa), Locus map (detailní mapy terénu včetně vrstevnic, cest, pěšin a zajímavých míst), CamperMate (umí najít nejbližší kemp nebo vhodný plácek na stan na Novém Zélandu), Star Chart (zobrazí hvězdnou oblohu v reálném čase a ukáže souhvězdí) a třeba Free Candle (svíčka pro romantiky. A dá se i sfouknout!)
  2. U protinožců mají zábavné rčení. „Není nic, co by tě mohlo zabít na Novém Zélandu. V Austrálii tě může zabít úplně všechno!“
  3. Za zeptání nic nedáš, tak se nestyď ptát se jednoduše, naivně a polopaticky. Pokud ani pak nerozumíš, problém nemusí být na tvojí straně. Zeptej se někoho jiného! Nám opakovaná naivní otázka na nejbližší kemp v rezidenční čtvrti Los Angeles vynesla možnost stanovat na dvorku u milé starší paní s roztomilým psíkem
  4. Pokládej vždy otevřené otázky. „Kudy se jde na nádraží?“ je mnohem lepší než „Jde se na nádraží tudy?“. V mnoha zemích je zvykem přikyvovat a souhlasit s cizincem a ani za nic by nepřiznali, že nerozumí otázce
  5. Lépe než bloudit je ptát se na cestu místních. Asiatům ale nikdy neukazuj mapu ani se jim v ní nesnaž ukazovat, kde se právě nacházíte. Zbytečně bys je zmátl a dezorientoval
  6. Pro cestu do Číny si pořiď „cestovatelské obrázkové tričko“. Pokud neumíš čínsky, bude se ti hodit
Pro cestu do Číny si pořiď cestovatelské tričko...
  1. Čas od času napiš domů, že žiješ. Čím méně často budeš psát, tím méně často to po tobě budou vyžadovat. Ale chceš se mít kam vrátit, ne?
  2. Používej mozek a spoléhej na vlastní úsudek. Můžu vždycky vyskočit z kůže, když mi někdo tvrdí, že něco nejde nebo je to příliš nebezpečné. Míru rizika dokážu posoudit sama a převzít za sebe zodpovědnost. Stejně tak spoléhej na vlastní úsudek v okamžiku, kdy ti nějaký nabušený cvok bude tvrdit, že to byla „pohodička“, „máček“ nebo „easy-peasy“.
  3. Ať se vydáš kamkoli, snaž se nerozhněvat domorodce, místní božstva, svého parťáka a dravou zvěř. Znamená-li nerozhněvat jedny rozhněvat druhé, postupuj v uvedeném pořadí (domorodec > božstvo > parťák > zvěř)
  4. Před cestou se nauč plynule mluvit jazykem země, do které jedeš. Nebo aspoň základní slovíčka typu „Dobrý den“, „děkuji“ a „POMÓÓÓC!“
Parťák (či partner)
  1. Vězte dobře, s kým se vydáváte na cestu a vyzkoušejte si ho předem
  2. Rozdělte si role (a pak si do nich nekecejte)
  3. Dejte si pauzu. Jeden od druhého, aspoň čas od času
  4. Nikdy si neberte osobně, co říká ten druhý, a čas od času si zkuste vzájemně vyjít vstříc
  5. Dělejte to jako Kazaši. Tuto radu sice nemáme vyzkoušenou na vlastní kůži, ale zní to logicky. Podrobnosti níže *)
Velmi důležité je správné rozdělení rolí!

Co vzít s sebou
  1. Mačeta nad zlato! My jsme se taky neplánovali ztrácet v neprostupné pichlavé džungli. To totiž není nic, co by člověk plánoval. Pokud jsi skutečný cestovatel, stane se ti to na každém kontinentu a navíc ve chvíli, kdy to nejméně čekáš
  2. Pamatuj, že jsi pouze tak ostrý, jak ostrý je tvůj nůž!
  3. Indický gore-tex, nepálské peří a vietnamský North face nejsou to správné vybavení
  4. Naopak na merino z australských nebo novozélandských oveček nedáme dopustit! Hřeje, dobře sedí a nesmrdí ani po dvou týdnech
  5. Očekáváš-li zimu, pořiď si lehkou péřovou bundu s kapucí sbalitelnou do malého rozměru
  6. Dobré pohorky se vždycky hodí. Ať už na trek, dlouhé chození po městě nebo třeba chůzi po rozpálené písečné duně
  7. Trekové hole jsou užitečná věc. Kromě opory při chůzi či při brodění řeky se dají použít také na zpevnění stanu, jako obranný prostředek před divokým zvířetem nebo na popohánění parťáka, pokud provádí libovolnou činnost příliš pomalu
  8. Obecně platí, že vybavení, které nemáš, nepotřebuješ. A vybavení, které máš, ale za poslední měsíc jsi ho nepoužil, vyhoď! 
  9. Důsledná desinfekce rukou může vyvážit kompletní očkování. Citlivky mají obojí, pankáči ani jedno
  10. Z naší zkušenosti plyne, že čím větší lékárničku s sebou člověk nese, tím méně ji potřebuje. Takže jsme měli každý svoji a fakt velkou! A brali jsme z ní jen dvakrát Fenistil, jednou náplast a jednou hroznový cukr
  11. Šikovnou hračičkou na cesty je GPS Spot. Umí vyslat souřadnice tvojí polohy na předem zvolené emailové adresy, a pokud se ocitneš v úzkých, stačí zmáčknout červené tlačítko a jednou za rok máš v ceně záchranu odkudkoli, kterou GPS Spot přivolá
  12. Dobré pojištění ti může zachránit zadek
  13. Pokud nemáš dobré pojištění nebo nevíš, na co se vztahuje, neobjednávej si vrtulník, pokud nemusíš
  14. Pokud se ti pojištění na vrtulník vztahuje, objednej si ho na západ slunce. Výhledy budou stát za to!
Nad 5000 m n. m. se pojištění obvykle nevztahuje...

Přesuny z místa na místo
  1. Při leteckém přesunu na dlouhé vzdálenosti se tělo musí vypořádat s časovým posunem. Na to existuje jen jediná rada. Spát, spát, spát a spát, dokud nebude 7 ráno místního času
  2. Pěšky choď, co nejvíc můžeš, tam, kam jiní nechodí, a když už v tom světě jsi, snaž se ho poznat co nejvíc!
  3. Pokud máš rád skutečně adrenalinovou jízdu na kole, půjč si kolo v Jihovýchodní Asii, nejlépe v největším barmském městě Yangon. Tato rada ale patří spíš do seznamu „100 tipů a triků, jak nejrychleji zemřít na cestě kolem světa“…
  4. Jezdíš rád stopem? Pak vždy a důsledně používej ceduli s nápisem, kam chceš svézt. V Patagonii jsme strávili 8 hodin zbytečným stopováním v městě Perito Moreno. Každý, kdo nám zastavil, nás chtěl svézt směrem, kterým jsme ale vůbec nepotřebovali. Došlo nám to až později. Do míst, kam jsme chtěli svézt, turisti nejezdí…
  5. Jízda tuk-tukem (či taxíkem) je zábava, pokud sis domluvil cenu předem a usmlouval ji aspoň na třetinu. Jinak ti možná v cíli zamrzne úsměv na rtech
  6. Máš-li s sebou auto, buď doopravdy, doopravdy velmi zručný, nebo se nepouštěj do žádných oprav. A při cestách po nepříliš obydlených zemích s sebou voz dostatečnou zásobu benzínu. Skončit bez šťávy uprostřed Britské Kolumbie v Kanadě byl celkem silný zážitek, zejména, protože do nejbližšího města to bylo 100 km a kolem nás jen husté lesy plné medvědů...
  7. Pohodlné a levné cestování nabízí vietnamské noční lehátkové autobusy. Člověk se příjemně vyspí, ušetří za nocleh a ještě se posune o pár set kilometrů kýženým směrem. Wi-Fi po celou dobu jízdy bývá standardem.
  8. Vrcholně nepohodlné cestování nabízí dálkové mongolské autobusy. Malá nesklopitelná sedátka, mnohem víc pasažérů než sedaček, zavazadla nacpaná do každičkého volného prostoru vč. pod tvoje nohy, na klín a nad hlavu. Máme jen jedinou radu. Bojuj o svůj životní prostor zuby nehty (případně mačetou, pokud ji máš) a hlasitě protestuj, pokud si chce s sebou někdo vzít tura domácího, slepice či živého vepře.
Nebaví tě chodit pěšky? Ochoč si lamu!

Voda a jídlo
  1. Existuje nepřeberné množství způsobů, jak čistit a filtrovat vodu. Dříve jsme na trecích nepoužívali nic a nikdy nám nic nebylo. Když ve vodě plavali drobní podivní živočichové, přefiltrovali jsme ji přes natřikrát složený šátek nebo kávový filtr (to je mimochodem užitečná položka do výbavy). Před posledním trekem koupil Petr UV lampu. Vyzkoušeli jsme to a taky nám nic nebylo.
  2. Neboj se vody z potoka, pokud je čirá, nic v ní neplave a proti proudu není žádné obydlí ani pastvina. Pokud voda čirá není, stejně platí základní pravidlo: Lepší je riskovat průjem než umřít žízní!
  3. Dešťová voda je vždycky pitná, ovšem ne pokud vám stéká do připravené nádoby po azbestové střeše
  4. Převařená voda je téměř vždycky zdravotně nezávadná. Z potoka, řeky, z kaluže… Ovšem s výjimkou čínské vody z kohoutku. V té jsou totiž těžké kovy a ty převařením nezmizí
  5. Už ti nic nechutná? Chybí ti vdolky od mámy? Vyraz do Vietnamu, protože tahle země je ráj všech labužníků
  6. Na trek s sebou měj sadu potravin poslední záchrany. Jídlo na „až nám poteče do bot“, „až budeme mít největší hlad“, „až nám bude nejhůř“, „až nám bude skutečně úplně nejvíc nejhůř“ atd. …
  7. Dej si pozor na pelikány v Austrálii (jeden Petrovi skoro snědl bagetu), opice všude (jedna nám ukradla a snědla koláč), myši při stanování (všude na světě zbožňují zejména čokoládu Cadbury, na jinou nejdou), komáry v Kanadě a na Aljašce a muchničky na Novém Zélandu a Islandu (půjdou tvrdě po tvojí krvi!)
  8. Pokud ti domorodý africký kmen nabízí ještě tepající srdce (nebo jinou lahůdku) jako největší dar a z kontextu je jasné, že odmítnout by znamenalo stát se jejich příští pochoutkou, máš právě dvě možnosti. Zkus jim vysvětlit, že jíst maso (nebo cokoli jiného) ti zakazuje tvůj bůh. Anebo nabízený pokrm přijmi, třeba to bude dobré ;-)
Bramborovou kaši s tuňákem a hráškem máme na treku nejradši!

Na treku a v divočině
  1. Vždy měj nouzový plán. Nebo buď schopen ho v případě nouze velmi rychle vymyslet
  2. Kdo je připraven, není překvapen! Před cestou si můžeš přečíst hned tři díly zábavné knihy Pita Schuberta „Bezpečnost a riziko na skále a ledu“, kde se dočteš o všech možných i nemožných způsobech, jak se dá zemřít v horách
  3. Přečti si také SAS - Příručku jak přežít od Johna Wisemana, elitního příslušníka jednotek SAS. Podle ní by měl člověk např. všude nosit záchrannou brašnu. Ta má obsahovat „palivo, potravu, igelitový pytel na přežití a signalizační vybavení. To vše zabalené do jídelní misky…“ Jdeš-li pěšky, nos ji vždy vně batohu, připravenou k okamžitému použití
  4. Na trek si neber: Kufr na kolečkách, rychlovarnou konvici, fén ani žehličku na vlasy, a to ani v případě, že ti tvá zavazadla ponese karavana poníků
  5. Obecně platí, že každý gram se setsakra pronese a budeš litovat každé zbytečnosti, kterou si s sebou vezmeš, s výjimkou těch, které mají vysokou kalorickou hodnotu
  6. Máš-li mimo batoh ještě příruční zavazadlo, mělo by být lehké a snadno sbalitelné do batohu. Krosnu na zádech a druhý batoh vpředu nebo v ruce nosí jen amatéři. A pochopí to velmi rychle. Není to pohodlné a daleko s tím nedojdou
  7. Čím víc lidí, tím víc zábavy. Tak to přesně na treku nefunguje, ale můžete to zkusit
  8. Katčino pravidlo pro sólotrekování v horách zní „No people, no danger!“ Tedy čím dál jsi od civilizace a čím větší máš jistotu, že tvůj bivak v křoví či na kopci nikdo neobjeví, tím klidněji můžeš spát
Čím dál jsi od civilizace, tím klidněji můžeš spát...
  1. Nauč se používat kompas a orientovat se aspoň přibližně podle slunce. Na jižní polokouli JÍT ZA SLUNCEM znamená JÍT NA SEVER, tak bacha!
  2. Chceš-li dojít s kompasem na geografický pól, ověř si předem, že víš, jakým směrem máš jít
  3. Při brodění řeky používej brodící obuv (nikoli trekové pohorky, které chceš mít suché i za řekou) a nekoukej do vody, ale na pevný bod na břehu. A to i v případě, že tam stojí domorodec a směje se ti
  4. Pokud sahá voda v řece výš než do pasu, rozmysli si důkladně, která strana řeky je pro tebe ta správná
  5. Je-li to možné, najdi si mělký brod nebo most
  6. Stan stavěj čelem nikoli bokem k silnému větru a pouze v místě, kde ti na stan nespadne strom ani balvan
V Patagonii hodně fouká. Navíc každou chvíli odjinud...
  1. Nikdy nestanuj na cestě (ani když to vypadá, že po ní už léta nic nejelo) ani v korytě řeky (i když vypadá vyschlá). Být probuzen nárazem motorové čtyřkolky do předsíně stanu nebo spláchnut bleskovou povodní rozhodně nepatří mezi příjemná probuzení
  2. Vaření ve stanu je životu nebezpečný, lehkovážný čin zcela odporující všem bezpečnostním předpisům. Obvykle tedy vaříme ve stanu s plným vědomím toho, že bychom neměli. (Tedy kromě situací, kdy Petr vaří a Katka spí. To bývají chvíle plné klidu a vzájemného porozumění)
  3. Při vaření v přírodě se nám velmi osvědčila kruhová zástěna z karimatky poskytující pohodlné závětří. Nedoporučujeme zkoušet se samonafukovačkou
  4. Horká voda se vždycky hodí a neměla by přijít na zmar. Třeba vodu po uvaření těstovin můžeš použít na instantní polévku, otrlejší jedinci ji mohou použít i pro přípravu čaje
  5. Znej aktuální fázi měsíce. V otázce života a smrti ti to moc k ničemu nebude, ale je to romantika vědět, jestli zrovna couvá nebo dorůstá
Občas je to dilema: zout nebo nezout?

V extrémních podmínkách
  1. Nelez do kráteru sopky!
  2. Nestoupej na geotermální pole, nestrkej větve do fumarol a nesnaž se koupat v gejzírech!
  3. Ledovce mívají trhliny. Existují dvě strategie přežití. Navázat se na společné lano, abys do trhliny nežuchl (v takovém případě ovšem hrozí, že tam sletíte oba). Nenavázat se, aby tě měl kdo zachránit, když tam žuchneš (v takovém případě hrozí, že žuchneš tak hluboko, že už tě nikdy nikdo nenajde)
  4. Při chůzi po sněhu či ledu používej opalovací krém, pokrývku hlavy a silné sluneční brýle. Katka by mohla vyprávět, jaké to je mít po výstupu na šestitisícovku ksicht spálený na škvarek…
  5. Hrozbu sněžné slepoty snížíš, když si kolem očí namaluješ stíny živočišným uhlím. Nevíme, jestli to funguje, ale rozhodně to posílí morálku v týmu
  6. Vydáváš-li se na poušť, měj s sebou dostatek vody. Dostatek v tomto případě znamená vždy víc, než jsi schopen uvézt nebo unést
  7. Pod mořskou hladinou si hlídej kyslík, na nic nesahej a nešlapej! A šnorchlování v plavkách taky není dobrý nápad (a bez nich je to ještě horší!). Proti ostrému slunci je nejlepší triko s rukávy a legíny
  8. Při tsunami vylez na strom nebo utíkej do hornatého vnitrozemí. Je-li to příliš složitá rada, tak prostě jen následuj cedule, nepanikař a volným krokem se přesuň do bezpečí
Blíží-li se tsunami, následuj šipky
  1. Za bouře, když rudé blesky křižují oblohu, burácení hromů se ozývá se všech stran a černá oblaka nevěstí nic dobrého, řiď se následujícími radami:
    • opusť ferratu,
    • vylez zpod jediného stromu na planině,
    • slez z vrcholu kopce, 
    • opusť okraj strmého srázu s božským výhledem, 
    • neopírej se o zadní ani žádnou jinou stěnu jeskyně, 
    • přestaň hrát golf, 
    • odhoď trekové hole, 
    • urychleně opusť veškeré vodní plochy,
    • zalez do nejbližšího občerstvovacího zařízení, dej si čaj a zahraj si hru
  2. Chceš-li prozkoumat neosvětlenou opuštěnou jeskyni, o které nic nevíš, a nikdo neví nic o tom, kam lezeš, vem si s sebou dobré světlo. A pak ještě náhradní světlo. A taky náhradní světlo náhradního světla. Pro jistotu.
  3. Vysokohorská nemoc je nebezpečná a není radno ji podceňovat. Její příznaky jsou:
    • bolest hlavy
    • nechutenství anebo zvracení
    • nespavost
    • únava a slabost
    • malátnost
    • zmatenost
  4. Pozoruješ-li na sobě příznaky vysokohorské nemoci (nebo se zadýcháváš při chůzi do kopce) a nacházíš se přitom v nadmořské výšce do 2500 m, zcela jistě to NEJSOU příznaky vysokohorské nemoci 
  5. Do vysokých hor lez pomalu a řádně aklimatizovaný. To zahrnuje dostatečný přísun tekutin, důkladný odpočinek a dlouhé, skutečně velmi dlouhé kochání se okolní úchvatnou krajinou
  6. Pokud se nacházíš opravdu vysoko a pozoruješ-li na sobě skutečné příznaky vysokohorské nemoci, nezbývá, než sestoupit zase dolů. Pomoci ti mohou přírodní medikamenty typu koka, muňa nebo bylinky od tibetského doktora 
Nelez do kráteru sopky, zejména ne do činné!
    V americkém národním parku (s medvědy a rangery)
    1. V národních parcích v USA pečlivě dodržuj pravidla nezanechávání stop – Leave No Trace. Příroda ti bude vděčná, když je budeš dodržovat i všude jinde. Tato pravidla jsou:
      • Plánuj pečlivě a předcházej krizovým situacím. Když ti jde o život, dopad svého jednání na krajinu přestáváš řešit
      • Stanuj vždy na trvanlivém povrchu (skála, sníh, jehličí…), nikdy ne na rozkvetlé louce nebo příliš blízko vodním zdrojům
      • Nikdy neodhazuj žádné odpadky. Co sis přinesl, to si taky odnes
      • Nechávej přírodniny přesně v takovém stavu, v jakém jsi je našel
      • Respektuj divoká zvířata, neruš je a NIKDY je nekrm
      • Minimalizuj dopady rozdělávání ohně, ideálně oheň nerozdělávej vůbec
    2. Trekování v USA (americky „backpacking“) je nejpohodlnější možné. V každém národním parku nalezneš několik návštěvnických center a ve všech jsou zdarma k dostání mapy, brožury, příručky, informace, pitná voda, předpověď počasí a další užitečné věci 
    3. Pro nocování v divočině národních parků v USA budeš potřebovat povolení (permit). Některé se dají sehnat v rangerské stanici na počkání, na jiné se pořádá loterie třeba půl roku dopředu a jen málo jedinců má to štěstí, že je získají
    V národních parcích USA radši nelezte přes okraj...
    1. Nikdy nezkoušej utíkat před medvědem. V terénu běhá rychleji než kůň. A hlavně – při setkání s medvědem jde o jedinou věc. Správně si rozdělit role (lovec vs. kořist)
    2. Setkání s medvědem je vždycky lepší se vyhnout, jelikož medvěd je potenciálně nebezpečný tvor
    3. Proti grizzlymu nemá člověk nejmenší šanci, nejlepší je tedy po anglicku zmizet 
    4. Pokud už si tě grizzlík všiml a začíná o tebe projevovat zájem, vem si batoh na záda, snaž se udělat se co největším, mluv klidně a hlubokým hlasem a pomalu couvej
    5. Pokud se grizzymu nelíbíš a chce si to s tebou vyřídit, máš jedinou šanci. Lehni na břicho, kryj se batohem, dělej mrtvého a modli se
    6. Když na tebe zaútočí puma, vlk či obyčejný méďa Béďa (tedy medvěd hnědý), podle rad aljašských rangerů se máš bránit s brutální silou. Házej po nich kameny, větve, zrcadlovku… cokoli, co přijde pod ruku. Tvař se zuřivě a můžeš i sprostě nadávat
    7. Útočí-li na tebe rozzuřená losice, zdrhej! Los je totiž jediný býložravec, který by ti mohl v divočině pěkně pochroumat fasádu, a losice útočí jedině, když se cítí ohrožená. Jakmile hrozba pomine, přestane. Taková rozzuřená losice je prý často nebezpečnější než medvěd
    Medvěd je potenciálně nebezpečný tvor!

    Bonusová rada pro trumbery
    1. Pokud na letišti zapomeneš odbavit nůž (nebo jiný nebezpečný zakázaný předmět) a přijde se na to až při průchodu bezpečnostní kontrolou, můžeš zvolit několik strategií.
      • Schovat nůž ve splachovacím zařízení letištního WC a vyzvednout si ho příště,
      • Odbavit ho v dalším zavazadle, třeba tom, které jsi plánoval jako příruční (někde se nad trumberou i slitují a odbaví mu další zavazadlo zadarmo),
      • Nechat si u odbavovací přepážky znovu vyžádat své odbavené zavazadlo a nůž do něj vložit (lze použít pouze v případě, že máš hodně času, a rozhodně z tebe budou mít radost),
      • Zkusit ukecat ochranku na bezpečnostní kontrole, že přeci o nic nejde. Pokud je čepel nože kratší než kratší strana kreditní karty, nejspíš to projde…
    *) V Kazachstánu jsme nebyli a s Kazachy jsme se setkali jen na západě Mongolska, kde někteří z nich už dlouho žijí. U jednoho jsme nocovali. Nemůžeme tedy zobecňovat na všechny Kazachy na zeměkouli, ale z jistých náznaků a indicií jsme nabyli dojmu, že Kazaši to dělají nejméně třikrát denně. ¨

    © Kateřina Krejčová a Petr Ptáčník, 2017. 

    P.S.: Více tipů, triků, příběhů a dobrodružství naleznete v naší knize Pozpátku kolem zeměkoule (pokud ji chcete, napište nám na zcestykolemsveta@email.cz)
    P.P.S.: Rádi bychom tento seznam rozšířili na "484 tipů a triků, jak přežít na cestě kolem světa". Pomůžete nám s tím? Pokud máte jakýkoli cestovatelský tip nebo trik, sem s ním!