26.4.16

Z Ohňové země po rovník – II. část

Vylézt na sopku a nějaký opravdu vysoký kopec, poprvé si vyzkoušet surfování v oceánu, zažít deštný prales s jeho horkem, vlhkostí a hlasitým vřeštěním opic, okusit atmosféru starých inckých památek a stezek, vyfotit pár bláznivých fotek na salaru a ochutnat pstruha z posvátného jezera Titicaca… To všechno máme na našem cestovatelském seznamu věcí, které ještě musíme v Jižní Americe udělat. V dalekých zemích se zážitky vyskytují na každém kroku a nezapomenutelnou zkušeností se tak může stát i pouhý přechod bolivijských hranic…

Bolívie není Somálsko
Navzdory všem předsudkům se dnes jedná o bezpečnou multinárodnostní zemi. A má co nabídnout. Největší salar na Zemi, přístupné šetitisícovky, posvátné jezero Titicaca… A hlavně - všechno je tu tak neuvěřitelně levné, že konečně můžeme začít hýřit!
Každé město v Bolívii je jiné. A každé má svou neuchopitelnou atmosféru. Chudé, ale přátelské Uyuni, kde hned v centru najdete obrovské dětské hřiště. Půvabné Sucre, malý bílý kousek Evropy v srdci Jižní Ameriky, se svými čistými ulicemi, úžasnou architekturou a výstavnými parky. Hlučný, obrovský a metropolitní La Paz, s cihlově červenými neomítnutými domy, zvedajícími se vzhůru do kopců, kam až oko dohlédne. I Potosí, důlní město na úpatí „Stříbrné hory“ a nejvýše položené velkoměsto světa. 
Koupíme si od cestovky dvoudenní výlet na salar Uyuni, jehož návštěva je zábavná, a navíc nám to umožní vylézt na sopku. Stačí druhý den vstát ve čtyři hodiny ráno a vyškrábat se na kráter vulkánu Tunupa ve výšce 5200 m. Je velmi neobvyklé stát na vrcholku na barevné suti a čistě bílou vidět hluboko pod sebou.
Vylézt na šestitisícovku je v Bolívii snadnější než jinde. Turistické agentury v La Pazu nabízejí dokonce „instantní zážitek“, dvoudenní výstup na Huaynu Potosí (6088 m). Ráno taxíkem od hotelu, v poledne z base campu do high campu, o půlnoci šestihodinový výstup na vrchol a v poledne dalšího dne zase zpátky v hotelu. Nemáte vybavení, neumíte chodit v mačkách, nejste aklimatizovaní? Nevadí! Vybavení vám půjčíme, ledovcový rychlokurz zvládneme cestou a na vysokohorskou nemoc máme pytel lístků koky, které si můžete cestou žvýkat.
Také chceme na vrchol, ale ne takhle. Dáme si čtyřdenní aklimatizační trek kolem hory a po celou dobu tak můžeme obdivovat její majestátní krásu. V údolích se pasou lamy alpaky a kouzelní dědečkové s velkou nůší jako z pohádky prodávají vlastnoručně pletené čepice a ponožky za miniaturní ceny. Vrcholek Condoriri, hory ve tvaru kondora z roztaženými křídly, se tyčí nad hladinou tyrkysového jezera a opuštěná pětitisícová sedla čekají, až si v nich postavíme stan. Dobře aklimatizovaní pak vyskotačíme na vrcholek Huayny jako kamzíci, v polovičním čase než klienti cestovních agentur.
Poslední zastávkou před hranicemi je Copacabana, malé město na břehu posvátného jezera Titicaca. Motorové čluny v přístavu čekají na pasažéry, které vozí na ostrov Isla del Sol, místo, kde se dle pověsti zrodilo Slunce. Nejsou tady žádné silnice ani motorová vozidla. Celým ostrovem se vine „Posvátná stezka věčného Slunce“, po které místní obyvatelé ženou svá stádečka ovcí, koz a prasátek, a na které turista dvakrát zaplatí poplatek za průchod. K vidění jsou zachovalé incké ruiny a precizní terasovitá políčka, vystavěná už za dob Inků, na kterých místní obyvatelé pěstují brambory, obilí a kukuřici.

Pestrobarevné Peru
Stát známý pro svou bohatou předkolumbovskou historii a památky s ní spojené. Peru ale rozhodně není jen Machu Picchu. Třetinu země pokrývá džungle a cestovní agentury nabízejí zájezdy all inclusive do luxusních lodží uprostřed pralesa. Dva a půl tisíce kilometrů dlouhé pobřeží nabízí stovky písečných pláží a surfování je téměř národní sport. K tomu připočtěte písečné duny v okolí Ica, záhadné obrazce na planině Nazca, národní park Huascarán, megalomanské hlavní město Lima a tradiční alkoholický nápoj Pisco Sour, který Peruánci pijí při každé oslavě, a máte parádní destinaci i pro několikaměsíční dovolenou.
Po mnohá staletí si Urové, předincký národ z oblasti jezera Titicaca, staví na jezeře plovoucí ostrovy z rákosu. Dříve se jednalo o obrannou strategii před nepřátelskými kmeny, dnes je účel výstavby ostrovů převážně turistický. Postavit takový ostrov trvá zhruba rok. Vydáme se tam na výlet motorovou lodí z přístavu v Punu a nestačíme žasnout. Všechno kolem je z rákosí. Ostrovy jsou z rákosí, lodě jsou z rákosí, domy a nábytek jsou z rákosí. Tedy, kam až turistovo oko dohlédne. Dál stojí domky z vlnitého plechu, kadibudky z vlnitého plechu, dřevěné pramice a motorové čluny. Sem tam zpoza domku vykoukne i solární panel. Je trochu problém, že je tu všechno tak moc turistické, že nedokážeme rozeznat, co je skutečně tradice a co je jen pozlátko vyrobené pro turisty.
Vydat se po stopách Inků lze nejlépe z Cuzca, srdce peruánské historie, města postaveného ve tvaru pumy. V nabídkách cestovních agentur naleznete kolem dvaceti různých treků, nic vám ale nebrání vydat se na ně zcela nezávisle, bez kuchařů a poníků nesoucích metráky nákladu. Staré incké cesty vedou vzhůru přes zelená sedla hluboko do džungle i do hor. I samotní průvodci se přou, která „Inca trail“ je ta jediná „skutečně pravá“. Jedna verze praví, že ta, vedoucí z vesnice Lucmabamba do sedla k opravenému inckému chrámu Llactapata. Po ní se vydáváme i my. Široká cesta stoupá rovně vzhůru, stále se stejným sklonem, bez zatáček, bez serpentin. Shora je možné vidět Machu Picchu pod sebou a z neobvyklého úhlu. Až k němu už vede snadná cesta – pod obrovským vodopádem a dál podél železničních kolejí…
Machu Picchu lze zažít rychle, pohodlně a extrémně draze vlakem, nebo zdlouhavou levnou cestou, namačkáni v autobuse s místními. Ubytovat se dá za pár korun v kempu pod kopcem, nebo v luxusním hotelu v Aguas Calientes. A nahoru se vyvést autobusem, nebo to vyběhnout po svých. Ať tak či tak, nevynechejte Puente del Inca. Jen pohled na inckou cestu vybudovanou ve strmé skále vyvolává závrať. Nezapomeňte ani na Intipunku, „Sluneční bránu“ stojící asi kilometr nad městem a horké prameny v Santa Tereza, kde se dá za cenu vstupného dokonce kempovat.
Představa, že navštívíme skutečný amazonský prales, je pro nás natolik lákavá, že si zaplatíme čtyřdenní výlet. Očekávání, že uvidíme divoká zvířata přímo v džungli, se ukáže být velmi naivní. Průvodce ale velice zasvěceně hovoří o životě v džungli, domorodých kmenech a pašování koky a vezme nás do farmářovy zoo. Místa uprostřed pralesa, kde se mladý muž stará o poraněná zvířata. Má jich tam mnoho. Papoušky a ary, které ochotně pózují na rameni, opice, které si hrají a perou se (přímo na mých zádech), malé krokodýly, divoká prasata, lemury… 
Máncora je malé rybářské městečko, kde po ulicích jezdí motorové rikši a podél písečných pláži stojí luxusní hotelové resorty. Jezdí se sem za surfováním, kitesurfingem a dalšími vodními sporty. Nás při procházkách po pláži nejvíce udivuje množství zvířat všude kolem. Stovky malých oranžovočervených krabů se utíkají rychle schovat do písku, když se blíží člověk, a na útesech si vykračují i velcí červení a černí krabi. Desítky pelikánů krouží na mořem a loví potravu, nebo plavou kolem rybářských lodí. Supi s červeným zobákem okusují mršiny, kterých se překvapivě po pláži povaluje víc, než stíhají sežrat. Dokonce i mrtvolu lachtana vyplavilo moře…

Ekvádor dokáže překvapit
Ekvádor je na poměry Jižní Ameriky malinká zemička na rovníku. V tomto kontextu pobaví, že je 3,5krát větší než Česká republika. Úředním platidlem země je americký dolar, což je pro nás další velké překvapení. Jejím největším pokladem jsou Galapágy. Souostroví v Tichém oceánu s dosud neporušenou přírodou. Tahle země ale dokáže uspokojit i chudého náročného cestovatele. Kilometry čistých písečných pláži, teplé moře a vysoké vlny. Pás sněhem pocukrovaných sopek, z nichž vrcholek Chimborazo je díky zploštěnému tvaru zeměkoule nejvzdálenějším bodem od středu země. A amazonský prales, nejlevnější způsob, jak v Jižní Americe pozorovat divoká zvířata přímo v džungli.
Sami Ekvádorci přiznávají, že si většina světa myslí, že Ekvádor leží v Africe. Podvědomě očekáváme i úroveň služeb jako v rovníkovém africkém státě. O to víc nás překvapí, když nás peruánský autobus vysadí v Guayaquilu na nejmodernějším autobusovém terminálu, jaký jsme cestou viděli.
Prohlídku města i s komentářem si domluvíme přes couchsurfing. Richardo nám ukáže katedrálu a park před ní, kde se volně prochází a šplhají po stromech desítky leguánů. V jezírku si plavou zlaté rybky a vodní želvy. Stejně tak v Historickém parku kousek za centrem je malá zoo se spoustou zvířat a mangrovové lesy.
V Ekvádoru bychom dokázali strávit měsíc a stále bychom neměli dost. Je pro nás dost bolestivé, že na něj máme jen tři dny. Na nás teď čeká největší cestovatelská výzva. Není to zdolání osmitisícovky, překonání džungle jen s mačetou, ani přeplavání Atlantského oceánu na voru. Největší výzva je cestování s dětmi. Petr má dvě, Lukáše, 11 let, a Jáchyma, 9 let. Kluci za námi přiletí do Los Angeles a budou s námi cestovat celé letní prázdniny po národních parcích na západě USA. Jak si dokážeme poradit s dětmi a úplnou změnou našeho cestovatelského stylu?
S Jižní Amerikou se rozloučíme u moře. Mys Chocolatera je druhým nejzápadnějším bodem kontinentu. Vysoké bouřlivé vlny se tříští o skalnaté pobřeží, nad nimi krouží pelikáni a hledají potravu. Každou chvíli se střemhlav vrhnou do vody, vynoří se, polknou a znovu vyletí vzhůru. Mys je pojmenován podle tmavého písku, který bouřlivé vlny někdy vynášejí na hladinu a míchají jako horkou čokoládu. O pár kilometrů zpátky je městská pláž, surfaři, rodiny s dětmi, hlasití prodejci suvenýrů a mladí kluci tlačící vozíky s čerstvými vychlazenými kokosovými ořechy. Kdo neochutná ekvádorský kokosák, jako by tu nebyl.
Jižní Ameriku shledáme pětihvězdičkovou turistickou destinací. Nikdo se nás za celou dobu nepokusil zavraždit, okrást ani přepadnout. Za dlouhých hodin na stopu jsme se v kabinách náklaďáků naučili základům španělštiny. Poznali jsme různé země, kultury a způsoby, jak zevlovat v cizí zemi bez peněz téměř neomezeně dlouho. Nejdůležitější asi je nebrat nezdary (a sám sebe) příliš vážně.

Článek vyšel v časopisu Everest, 04/2014

17.4.16

Z Ohňové země po rovník – I. část

Vzpomínáme na začátky naší cesty kolem světa. Jaké bylo naše putování Jižní Amerikou, jste si mohli přečíst v časopisu Everest, 03/2014.

V nohách už máme asi tisíc kilometrů, na fotkách desítky druhů divokých zvířat a v adresáři mnoho nových přátel. Cestu kolem světa jsme zahájili v únoru v Ushuaii, nejjižnějším městě světa. Míříme stále na sever. Většinou přes hory, skoro bez peněz a široce otevření zážitkům. Nízkorozpočtové cestování zahrnuje spaní ve stanu, přesuny stopem a jídelníček založený na dobrotách z ešusu.
Země, kde nikdy nikdo nezastaví, když se snažíte přejít přes ulici. Země nekonečných plání, kde tisíc kilometrů neznamená nic. Země ledovců i pouští, nejlepších steaků i vína. Takový je náš začátek v Argentině. 

Tierra del Fuego 
Poetické jméno dal Ohňové zemi její objevitel Fernão de Magalhães během své námořní plavby kolem světa v roce 1520. Už z dálky viděl kouř a ohně, které domorodí obyvatelé rozdělávali na pobřeží. Naším prvním dobrodružstvím je přechod po ledovci Martial hned nad Ushuaiou. Na výlet pod něj vás pošlou v každé turistické kanceláři. Ledovec ale pokrývá tlustá vrstva firnu, takže pokud už jste někdy viděli sníh, není na tomhle místě nic zajímavého. Na jeho začátku stojí výstražná cedule: „Zákaz vstupu bez vůdce anebo vhodného vybavení!“. Dobré boty a ČHSku v kapse shledám dostatečně vhodné, takže jdeme na to. Stoupání je dost strmé, ale do sedla nad ledovcem se rozhodně vyplatí vylézt. Z žádného jiného místa v okolí nejsou tak skvěle vidět vysoké ledové vrcholky na západní straně ostrova. Výhled je skutečně dechberoucí. 
I národní park Tierra del Fuego má co nabídnout. Procházky podél jezer a zálivů jsou působivé zejména při západech slunce, výstup na Cerro Guanaco (Lamí horu) okouzlí dalekým kruhovým výhledem a poslední, 3059. kilometr národní silnice č. 3 z Buenos Aires je místem, kde cyklisté a cestovatelé obvykle zakončují své putování Jižní Amerikou. V liduprázdných horách mimo národní park se dá chodit cestou – necestou zcela neomezeně. Brodit se bažinami, přelézat padlé stromy, prodírat se pichlavým neprostupným podrostem a stanovat na místech, kde ještě nikdy nikdo předtím nestanoval. Cestou vidíme desítky obrovských bobřích hrází a dokonce i bobří rodinku. Vylezeme na bezejmenný kopec nad ledovcovým jezírkem a pod sošku Panny Marie na vrcholu umístíme kešku. Největším lákadlem v okolí je Martillo, tučňáčí ostrov přezdívaný Pinguinera, kde hnízdí několik tisíc tučňáků. 

Stopařské peklo, stopařský ráj 
Tvrdí se, že Patagonie je peklem pro stopaře. Stojíme u jediné dopravní tepny ve vnitrozemí. Občas je jen štěrková a pro- jede po ní zhruba pět aut za hodinu. Každý, kdo má místo a jede naším směrem, nás sveze. Někdy deset, někdy třeba i šest set kilometrů. A kdo nemůže, aspoň nám zamává. Patagonie pro nás znamenala stopařský ráj. Malé patagonské městečko El Calafate má svou velkou turistickou atrakci, kvůli které se vyplatí ho navštívit. Ledovec Perito Moreno, jehož čelo je vysoké až 60 metrů a dlouhé 5 kilometrů, se každý den posune o dva metry. Znamená to ohlušující rachot při pádu séraků do vody, vysoké vlny a výjimečné přírodní divadlo. Stačí si v davu lidí nalézt malé místo na sezení a celý den ohromeně koukat. Národní park Los Glaciares ale není jen jeden ledovec. Město El Chaltén pod masivem Fitz Roy je prý „Trekingové hlavní město Argentiny“ a začíná tu množství krásných, dobře značených stezek. 
My se vydáme na trek přes Paso del Viento (Větrný průsmyk) nic zlého netušíce. Za sedlem vítr nabírá na síle, až nás v rychlosti přes 100 km/h málem srazí ze skály. V dešti postavíme bytelnou zeď z kamenů, za ní náš stan a 36 hodin čekáme, než se ta slota trochu utiší. Že mezitím zapadáme sněhem, je v Patagonii asi normální. 

Švýcarsko Jižní Ameriky 
San Carlos de Bariloche se přezdívá „Švýcarsko Jižní Ameriky“. Na sever sytě zelená krajina jezer a ostrovů, na východ vysoké hory a za nimi svět tisíců vodopádů a neprostupná džungle. Překročit hranici do Chile se tu dá jen pěšky a na lodi. Zajímavé je, že národní park na argentinské straně se jmenuje Nahuel Huapi, na chilské Vincente Pérez Rosales. V turistických informacích v obou zemích mají na „nepřátelské“ straně jen bílou mapu a žádné informace o ní neposkytují. Když vyrážíme na trek z Cerro Catedral, lyžařského střediska nad městem, lehce poprchává a po sněhu na kopcích není ani památky. Do večera napadne asi 10 cm a stan na plácku u Refugio Frey stavíme už na sněhu. Do rána napadne dalších 30 čísel a stezka dál se úplně ztratí. 
Jsme jediní, kdo se ten den vypraví na Refugio Jakob. Z cesty přes dvě vysoká sedla se tak stane další náročné dobrodružství. V Jacobovi nás dlouho po setmění přivítá milá chatařka horkým čajem. Druhý den je ošklivo a my se chceme vydat přes Paso Schweizer do údolí Casalata. Je to neobvyklý trek, a my musíme podepsat „reverz“, že jdeme na vlastní nebezpečí a jsme na to dostatečně zkušení. Sedlo je rozvodím dvou oceánů, všechny potoky tekoucí na západ končí v Pacifiku, ty na východ v Atlantiku. Na státní hranici se dostaneme přes průsmyk Paso de las Nubes (Sedlo v oblacích) s novou horskou chatou a dokonalým rozhledem. Za ním schází pěšina strmě dolů a objeví se vyhlídka na ledovec a asi tisíc vodopádů. Za dvacet let tu nejspíš budou proudit davy turistů, ale zatím máme tenhle ztracený ráj jen sami pro sebe. 
Hraniční přechod je zavřený a my jsme jediní, kdo ho chce překročit. Musíme počkat do poledne druhého dne, kdy otevře, protože loď přiveze několik turistů. 

Barevné hory 
Na severu Argentiny, v provinciích Salta a Jujuy, se nacházejí nejbarevnější kaňony a pohoří světa. Nejznámějším kaňonem je Quebrada de Humahuaca a nejnavštěvovanější horou Cerro de los Siete Colores (Sedmibarevná hora). Barvy pocházejí ze sedimentů různých prvků, mj. mědi, železa, síry a manganu, a jednotlivé vrstvy patří do různých geologických období. 
Rozhodneme se vydat na čtyřdenní trek z malé indiánské osady Ingeniero Maury. Turistické mapy ani značené stezky v této oblasti neexistují a místní nás varují, že se zaručeně ztratíme. Mají pravdu, ztratíme se, ale rozhodně to stojí za to. Začínáme šplháním na červený kopec kolem stovek obřích kaktusů. Za sedlem scházíme do údolí starých Inků s inckými ruinami. Nepotkáme nikoho, jen nás předjede na koních trojice indiánů v sombrerech. Druhý den vyšplháme na bezejmenný čtyřtisícový vrchol, prostě jen tak, po spádnici. 
Další dny začneme scházet do údolí. Na svazích se pasou stáda koní, krav, ovcí, koz, lam a oslíků. Pak se ztratíme v hustém mraku a den se prodíráme pichlavým pralesem. Potom ještě přebrodit dvě řeky a už vidíme prašnou cestu. Do civilizace nás doveze indián na korbě džípu. 
Ve vesnici Tilcara leží zachovalé incké hradiště a nad ní se tyčí červený pětitisícový hřeben. Opět žádné stezky ani turisté. Vyber si horu a běž. Svahy jsou většinou holé nebo sem tam porostlé kaktusy, a tudíž jsou velmi dobře schůdné. Stovky turistů s fotoaparáty míří do vesnice Purmamarca, jen 25 km od Tilcary. Na náměstí se každý den koná velký trh s tradičními výrobky a kolem Sedmibarevné hory vede tříkilometrová procházka zvaná Paseo de los Colorado. Překvapí nás, že drtivá většina turistů jsou Jihoameričané. Západní svět tohle místo zatím neobjevil…. 

Na tři skoky do Chile 
Pevninský ostrov, jak říkají místní. Ze západu je Chile ohraničené oceánem, z východu vysokými horami, na severu nejsušší pouští světa a na jihu třetím největším ledovcovým polem na světě, hned po Antarktidě a Grónsku. Nejslavnější patagonský národní park Torres del Paine si nemůžeme nechat ujít. Chodí se tu dva treky. „W“ za šest dní a „O“ za deset. Volíme kompromis a dáme „O“ za šest. Dáme si do těla, ale odměnou jsou nám velké zážitky. V sešeřelé pastvině zažijeme blízké setkání s pumou, což vyvolá závist v kempu o dvě hodiny chůze později. My máme ale pěkně rozklepaná kolena. Zmokneme, ale patagonský vichr nás rychle osuší. Velkolepost Jižního ledovcového pole nám vyrazí dech a na vyhlídce na „Torresy“ máme azuro. 

Pestrobarevný couchsurfing
Santiago de Chile je moderní velkoměsto s mrakodrapy, tyčícími se pod majestátními andskými vrcholky na pozadí. Tedy pokud máte štěstí a metropoli nezakrývá tak obvyklá peřina smogu. V okolí Santiaga se na nás poprvé usměje couchsurferská štěstěna. Couchsurfing je internetová komunita lidí, poskytujících zdarma k použití svůj gauč, a cestovatelů, kteří této laskavosti rádi vy- užívají. Výhody couchsurfingu jsou obrovské – seznámíte se s mnoha zajímavými lidmi, procvičíte se v cizích jazycích, máte k dispozici domácí zázemí s kuchyní, koupelnou a pračkou, i na cestách můžete zažívat rodinnou atmosféru. A bydlíte zadarmo. 
Vzhledem k důkladně propracovanému způsobu referencí se jedná o velice bezpečný a zatím téměř nezneužívaný systém, který umožňuje lidem z různých zemí a kultur osobně se poznávat navzájem. Nejzábavnější na couchsurfingu je, že každá zkušenost je kompletně odlišná od všech předchozích. Náš první hostitel je zubař. Bydlí se svou ženou v rezidenční čtvrti v Machalí, ležící asi hodinu jízdy od Santiaga. Má tři dospělé děti, šest bernardýnů a deset zubařských klinik. K večeři nám připraví vynikající steaky, otevře láhev červeného vína, pozve deset sousedů i s dětmi a povídá si s námi až do časného rána. 
Druhý hostitel je potetovaný motorkář, který bydlí v malém vypůjčeném bytě v centru Santiaga. Odstrčí křeslo, aby nám uvolnil na podlaze místo pro karimatky. Povídání s ním je neuvěřitelně inspirativní. Živí se výukou angličtiny, procestoval celý svět, žil v Dubaji i v Pekingu a tvrdí, že bude bydlet kdekoli na světě. Prostě tam, kde mu zaplatí nejlíp. Další zkušenosti sbíráme v Argentině, Peru a Ekvádoru. Vždycky to stojí za to. 
Ve velkých městech jsou obvyklá setkání lidí spojených s couchsurfingem. Ať už party, bowlingové turnaje nebo lingvistické a multikulturní výměny. Přes couchsurfing se dozvíme o novém hostelu s bazénem na severu Argentiny, nabízejícím ubytování se snídaní zdarma a získáme místní průvodce po Mendoze, Limě a Guayaquilu, kteří nám ukážou město z pohledu, který běžný turista normálně nevidí. 

Antofagasta 
Region na severu Chile, sousedící s Argentinou a Bolívií, se honosí turistickou perlou – San Pedro de Atacama. Tohle malebné pouštní městečko láká na přehršel atrakcí. Nejvýše položené gejzíry světa, největší chilský salar, sopky a laguny Altiplana a samozřejmě nejsušší poušť na světě. Růžoví plameňáci se na šedobílém salaru mimořádně vyjímají a procházka po Měsíčním údolí (Valle de la Luna), kde NASA testuje svá robotická vozítka pro cesty na Mars a na Měsíc, je silným zážitkem. 
Vše je tu ale na poměry Jižní Ameriky pekelně drahé. Ve městě, kde nejlevnější kemp stojí 150 Kč/os./noc, nemůžeme zůstávat moc dlouho. Lístky na autobus do Bolívie se dají koupit až v Calamě, snad nejzaprášenějším a nejméně zajímavém chilském městě. Když se v turistických informacích zmíníme, kam pokračujeme dál, starší paní za přepážkou se otřese odporem a prohlásí, že do Bolívie by nejela nikdy v životě ani za nic… 

… pokračování příště. 

9.4.16

Thajsko za 25 korun na den

Myslela bych si, že takové pláže mají jen ve filmech. Azurové moře omývá téměř liduprázdné pobřeží s jemným pískem, rybičky a koráli pod hladinou hýří všemi barvami a šumící příboj ruší jen křik tropických ptáků z džungle uprostřed ostrova. Atmosféru dokonalé exotiky dokreslují kokosové palmy a houpačky z klády a provazů pověšené na větvích stromů sahajících za přílivu až do vody. 
V poslední době se s návody, jak cestovat zadarmo či za pakatel, roztrhl pytel, přidám tedy taky jeden svůj. Není v tom žádný trik, bydlet na rajském ostrůvku za dolar na den můžete i vy. Za pár úsměvů to můžete mít i s jídlem, a pokud máte odvahu, tak i s dopravou. 

Tajemství neobjeveného ostrova
Koh Kradan, podlouhlý ostrůvek v Andamanském moři, leží jižně od ostrova Koh Lanta, západně od města Trang. Obeplout ho na mořském kajaku trvá prý asi tři hodiny. Leží tu asi deset resortů s různě drahými a luxusními bungalovy. Ty nejlevnější začínají na 500 Kč za noc. U každého naleznete příjemnou restauraci s cenami jen o málo vyššími než na pevnině. A mají tu i wifi a stožár pro příjem mobilního signálu. Tomu už dnes člověk bohužel neuteče nikde. 
Ostrov podléhá monzunům a v období dešťů od května do října jsou resorty zavřené. Hlavní sezóna trvá od ledna do února a mimo ni je ostrůvek ideálním místem k příjemné, ničím nerušené relaxaci. Tedy kromě dvou hodin v době oběda, kdy se na hlavní pláž nahrne desítka lodí s jednodenními návštěvníky. Ve dvě hodiny odpoledne už po nich ale není ani vidu, jen pár poházených plastových lahví a plechovek připomíná, že se tudy prohnala turistická vlna. 
To nejdůležitější leží na severovýchodním pobřeží. Rangerská stanice národního parku a hned vedle ní malý kemp s několika velkými maskáčovými stany. Ty si můžete pronajmout za 220 Kč na noc, nebo si postavit vedle svůj vlastní za 25 Kč na noc. Přímo na pláži.

Sousedé a starousedlíci
Po pár dnech si ostrov zamiluju. Velkou zásluhu na tom mají místní obyvatelé. Třeba Timek, který už první den lámanou angličtinou neodbytně vyzvídá, jestli jsem tu sama, a od druhého dne mě zve na večeři. Nebo kluci z národního parku – Nin, Kam a další, kteří mě každé ráno lákají na kafe. Sousedé v okolních stanech se každý den mění. Nejprve rozvětvená thajská rodina s hromadou dětí. Dám si s nimi snídani a zjistím, že Lila se vdala do Německa a každý rok sem jezdí s manželem a dětmi na návštěvu k bratrovi a rodičům, a společně pak na nějaký ostrov za koupáním. 
Další den se objeví pánská jízda. Tee, Ud a Mik se svými syny vyrazili rybařit. Jejich úlovek už z dálky úžasně voní, jak ho připravují na rozpáleném grilu. Hned na mě mávají, ať si jdu dát s nimi. Donesu balíček sušenek a na oplátku dostanu tu nejčerstvější pečenou rybu. Před pár hodinami si ještě plavala v moři. 
Jednou zase přijedou muslimské děti na školní výlet. Výjimečně jsem zrovna jen v bikinách, protože reklamuji nefunkční sprchu. I malé dívky mají přes vlasy šátek a já se před nimi cítím docela nepatřičně. Oni to ale vůbec neřeší. Po západu slunce se jdou všichni učitelé společně pomodlit na pláž a brzy ráno už na stejném místě hrají kluci kopanou. Do řeči se se mnou dá Nurida, učitelka angličtiny, která ovšem nikdy nevytáhla paty z Thajska a ani nemá mnoho možností bavit se s cizinci. 
Den po nich přijede firma z Bangkoku na teambuilding. S jejich angličtinou je to dost špatné, snažím se z nich vytáhnout aspoň, co jejich firma dělá. Vysvětluje mi to postupně pět lidí. „Prodáváme.“ „Co prodáváte?“ Po delší době se dozvím, že se živí prodejem chemikálií potřebných pro chov krevet! Večer mě ze stanu vytáhne intenzivní zápach benzínu. Pořádají ohňovou show. Jejich hlavní bavič máchá zapálenými loučemi kolem sebe a plive oheň jako plamenomet. Pak zapálí svíčky a všichni zazpívají dvěma oslavencům, kteří mají právě narozeniny. A nakonec je tu Pierre, starší Francouz, který je na tak dlouhé dovolené, že už tu snad bydlí. Nikdo z místních mu neřekne jinak než papá a on mě zas důsledně nazývá mademoiselle. 

My průvodci si rozumíme
Zpáteční letenku Praha-Krabi seženete při troše štěstí za 12 - 15 tis. korun. Mně platí letenku do Jihovýchodní Asie cestovka. Pracuju tu totiž jako průvodkyně. Ač se to může zdát jako povolání snů, občas je to dost velká dřina. Z letiště v Krabi můžete dojet na Koh Lantu stopem nebo sdíleným minivanem za zhruba 200 Kč. Vůbec nejpohodlnější je dojet za 60 Kč na molo „Krabi Pier“ za městem a dopravu na Lantu lodí si dohodnout tam. Na Kradan pak každé ráno odplouvají rychlolodě s jednodenními výletníky. Objíždí všechna letoviska na ostrově, naberou vás přímo na pláži a za zpáteční „otevřenou“ jízdenku dáte asi jedenáct stovek. Na Kradan se můžete dostat i trajektem z Trangu přibližně za 350 korun. 
Já se přidám k výletu rychlolodí s asi čtyřiceti pasažéry jednodenního výletu. V ceně mám navíc oběd, vodu, ovoce a půjčení šnorchlovacího vybavení. Cestou ještě dvakrát zastavujeme na šnorchlování. Posádku tvoří mladí kluci, z nichž nejhezčí je Chuei. Umí taky nejlíp anglicky, a tak si s ním jdu domluvit půjčení šnorchlu a ploutví na celou dobu, co budu na ostrově. Chce za to 150 Kč a všem je nám jasné, do čí kapsy. Ale nemám s tím problém a ráda zaplatím. U oběda ještě vtipkuji, že se budu moc těšit, až si pro mě za šest dní zase přijedou, že do té doby budu mít hlad. Chuei, asi spokojený s bankovkou v kapse, se jen usměje a řekne, ať přijdu na oběd každý den. Zadarmo, žádný problém. Vždycky toho mají víc, než toho klienti dokáží sníst, a to by byla škoda, kdyby se to vyhodilo, ne? 
Na obědy – brambory na kari, rýži, zeleninu ve sladkokyselé omáčce a hromadu čerstvého ovoce se každý den moc těším. Pro masožrouty mají ještě grilovaná kuřecí stehýnka. Za celé první tři dny vůbec nevyndám peněženku. Ke snídani mi stačí kus koláče nebo pár sušenek, co jsem si přivezla s sebou, a večeři buď vynechám, nebo dostanu od sousedů. Čtvrtý den si z rozmaru objednám aspoň džus z čerstvého ovoce, když jdu do vedlejšího resortu chytat wifi. 

Co si zaplatíš, to máš
Za 25 Kč na den si tedy žiju poměrně ve velkém luxusu. Ráda bych ale blíže specifikovala, co přesně to obnáší. Tak předně – můj stan nemá klimatizaci a bohužel ani větrák ne, takže je v něm v noci krajně nepříjemných 30 stupňů. Ve dne ukazuje teploměr k padesátce, takže je mi líto všech těch věcí, které se měly skladovat na chladném a suchém místě. Ačkoliv můj stan má moskytiéru, stejně se ti malí hmyzáci bodaví dovnitř dostanou a poštípaná jsem až po paty. Dál mám uvnitř malé mraveniště. Střídavě je hromadně zuřivě vraždím, anebo po jednom opatrně vyndávám ze stanu. 
Nemám tu ani skříň, takže stále něco hledám, nemám dokonce ani sejf, takže všechny moje peníze, doklady a elektronika leží každý den uvnitř zcela bez dohledu, když šnorchluji nebo brázdím okolní vody ve vypůjčeném kajaku. Pevně ale věřím, že ostrované jsou dobří lidé a turisté by snad neměli potřebu chodit krást do stanu. 
Na závěr si schovávám lahůdku největší. Zdejší sprchy jsou prostě tři hadice přidělané zezadu k budově toalet, oddělené od sebe vlnitým plechem a vpředu zakryté závěsem. Přímo proti nim se ale zvedá stráň, takže mi brzy dojde, že závěsy jsou vlastně na nic. V rouše Evině by mě mohl shora pozorovat kdokoliv a kdykoliv, já si ale žádného šmíráka ani jednou nevšimnu. 
Záchody leží ve zděné budově, splachuje se miskou s vodou z blízkého sudu. Když se jednou ráno probudím, červánky zdobí oblohu, moře příjemně šumí a moje střeva mě urychleně ženou do oněch míst. Ubrouskem důkladně naleštím prkénko, přikryju toaletním papírem a ještě rozespalá identifikuji zevnitř v míse desinfekční osvěžovač záchodu přesně v místech, kam se obvykle dává. Přijde mi, že to není možné, to přece nedává smysl, aby tu měli něco takového. Zamžourám ještě jednou důkladněji. Je to žába. Velká a živá. Kruci. Střeva se znovu ozývají. Snažím se ji různými způsoby vyhnat, zuřivě bouchám do záchodové mísy, ale žába se ani nehne… 
Jak moc levnou dovolenou jsme schopni si užít, tudíž záleží hlavně na tom, co všechno ještě dokážeme brát s humorem. Zážitek totiž nastává právě v okamžiku, kdy jsme vytlačeni z naší komfortní zóny, a aspoň pak máme doma o čem vyprávět.

5.3.16

Exploze aneb na festival do Barmy

Důvod k oslavě se vždycky najde a v chudých rozvojových zemích možná častěji než jinde. V Myanmaru se život a festivaly řídí lunárním cyklem, takže co měsíc, to jedna velká oslava. V dubnu statisíce zmáčených lidí oslavují příchod nového roku, v květnu se zalévá posvátný strom a v listopadu záleží tak trochu na štěstí, co všechno vyletí do vzduchu…
Naboso opatrně našlapuji mezi davem lidí, kteří se přišli společně pomodlit u příležitosti svátky Kathina, osmého úplňku barmského kalendáře. Někteří zapalují svíčky před zlatou pagodou, jiní procházejí mým směrem, pár lidí se probíjí v protisměru. Tisíce lidí sedí na zemi a přeříkávají posvátné texty. O kus dál se koná soutěž v tkaní. Dvě skupiny žen budou celou noc tkát roucho pro mnichy. Celý tento svátek je totiž zasvěcen darování rouch. Která skupina utká pomocí velkého dřevěného stavu kus látky, který obleče víc mnichů, vyhraje. Odměnou jim je dobrý pocit.

Vodní festivaly v období horka
Duben bývá nejteplejším měsícem roku, tedy ideální příležitost trochu si zařádit s vodou. Oslavy barmského nového roku patří k těm, které byste rozhodně měli přidat do svého kalendáře, ale pokud se zúčastníte, počítejte s tím, že na vás nezůstane nic suchá. Během čtyř dní konání oslav Thingyanu na sebe lidé lijí vodu ve velkém, protože věří, že voda má sílu očistit tělo od démonů a hříchů uplynulého roku. Trochu to připomíná slovenské Velikonoce.
Drtivá většina Barmánců jsou buddhisté a květnový festival se nese v duchu zalévání posvátného stromu bódhi. V nejsušším období roku, tedy před příchodem monsunu oslavují osvícení Siddharty Gautamy, kterého došel po šesti letech meditace právě pod stromem bodhí a stal se Buddhou. Posvátné stromy bódhi můžete vidět u pagody Shwedagon, nejposvátnější buddhistické památky v zemi. U příležitosti svátku Kason se tu scházejí tisíce věřících.

Závody v pádlování jednou nohou
Velice oblíbený festival se koná v říjnu na jezeře Inle. Jen jednou ročně vyplouvá velká zlatá loď s mýtickým ptákem Karaweikem a konají se tu závody nožních pádlovačů. Jezero Inle proslulo tím, že zdejší rybáři pádlují vestoje a jen jednou nohou. Na druhé balancují na přídi lodi a ruce potřebují mít volné pro rybaření. 
Tuto schopnost dovedli k naprosté dokonalosti a v rámci závodu jich stojí na lodi 45 z každé strany a jako jeden muž pádlují napříč jezerem. Původním významem festivalu Phaung Daw Oo ale zůstává pouť s čtyřmi posvátnými sochami Buddhy po vesnicích v okolí, aby se jim každý mohl poklonit. Současná podoba soch nijak nepřipomíná tu původní. K buddhistické tradici patří nalepování tenkých zlatých plátků na posvátné sochy a tyto v důsledku jejich přemíry zcela ztratily původní tvar. 
K historii poutě se sochami v lodích se váže příběh, který se udál zhruba před padesáti lety. Do té doby převáželi na zlaté lodi všech pět soch, ale jednoho dne, když přišla bouře a velké vlny, se loď převrhla a všechny sochy zmizely pod hladinou. Místním lidem se podařilo najít a vylovit čtyři z nich, ale tu pátou najít nedokázali. Ona se však sama jako zázrakem objevila na svém původním místě. Od té doby už tuto sochu nikdy nikam neberou.

Buddhistickým mnichem dvakrát za život
Příležitostí k oslavám nejsou pouze lunární svátky, ale také okamžiky, kdy chlapci (případně dívky) odcházejí na nějaký čas do kláštera. Ve městě se uspořádá velký průvod, muži v čele hrají na nejrůznější hudební nástroje, zpívají a tančí do kroku. Dívky se slavnostně nastrojí a nesou dary pro mnichy. Roucha nebo peníze na jídlo. Aby se o průvodu dozvěděl opravdu každý, může mu předcházet konvoj mužů tlačících obří reprosoustavu a generátor, kterážto kombinace způsobí rozhodně naprosto nepřeslechnutelnou podívanou.
Každý muž by se měl stát buddhistickým mnichem nejméně dvakrát za život. Poprvé před dosažením dvacátého roku života, podruhé v dospělosti, ale vždy nejméně na týden. Poprvé ho vyšle rodina, aby si vyzkoušel mnišský život a načerpal buddhistická moudra, podruhé už záleží jen na jeho vlastním rozhodnutí, kdy a na jak dlouho se chce meditacím oddat. Někdy odcházejí do kláštera i dospělé ženy, které už mají rodinu. Oholí si hlavu, oblečou mnišské roucho a setrvají v meditacích a modlitbách, dokud nenaznají, že přišel čas vrátit se zpět do normálního života. To může být za měsíc nebo třeba za půl roku. Nikde jinde než v klášteře takový klid pro přemýšlení nenajdou. 

Svátek světel
V říjnu se skoro v celé Jihovýchodní Asii slaví svátek světel, Thadingyut. Nastává konec tříměsíčního buddhistického očistného půstu Vassa. Oslavy trvají tři dny kolem sedmého úplňku. Ve městech se konají koncerty a divadelní představení, lidé si předávají dárky, vzdávají úctu starším, navštěvují pagody, žádají za odpuštění hříchů, postí se, ale hlavně rozsvěcují svíce a lampiony. V Myanmaru se jedná o druhý nejoblíbenější svátek, to ale říkají skoro o všech. Číslo jedna jsou bez pochyb oslavy nového roku, dvojka ty ostatní. Tisíce svíček zapálených v chrámu a stovky lampionů stoupajících k nebi musí být krásný zážitek. Mě ale potká něco ještě zábavnějšího…

Festival, při kterém může jít i o život
O balónovém festivalu v Taunggyi se dozvídám před svojí druhou cestou do Myanmaru. Tentokrát tam jedu jako průvodkyně a na starost mám desetičlennou skupinku. Máme štěstí, festival se koná poblíž jezera Inle právě v době, kdy tam budeme, a já mám za úkol zařídit, abychom ho nepropásli. Tak trochu nevím, co od toho čekat, a z průvodce ani internetových článků nedokážu pochopit, o jaké balóny se jedná. Asi nejčastěji se uvádí „ohňové balóny“, ale co to je? Horkovzdušné balóny, které spolu budou závodit v letu, nebo malé lampiony se svíčkou uvnitř, kterých uvidíme stovky a tisíce? Nedočkavě se vyptávám průvodce. Dozvím se, že balóny jsou velké, uvidíme jich hodně a máme si dát velký pozor a držet se od nich co nejdál. Může to být velmi nebezpečné, loni se stala nehoda, při které zemřeli tři lidé.
Už jen prodírání se do nitra dění nás málem odradí. Procházíme uličkou dlouhou asi dva kilometry, z každé strany obchody se suvenýry, oblečením za pár korun a pouličními chuťovkami. Dav se valí oběma směry, stále na nás někdo něco pokřikuje a mně dělá velký problém udržet skupinu pohromadě. Obrovský lunapark bliká a hlučí, tohle jsme nečekali. Průvodce nás zavede k prázdné oplocené ploše velikosti většího fotbalového hřiště, kde stojí pouze dvě připravené hasičské jednotky, na každé straně jedna. Co se tady bude dít?

Svíčky znamenají romantiku, no ne?
Úderem sedmé, přesně podle programu, přijede na plochu pět velkých vozidel. Z nich vyskáčou lidé a začnou připravovat první balón k soutěži o nejkrásnější let. Začnou vyndávat podivné konstrukce a zapalovat svíčky a na plochu se dostane několik zvědavců. Samozřejmě mi to nedá. Těsně přede mnou vykáže ochranka skupinku místních do určených míst, ale bílá žena dovnitř může. 
Balón se začne napouštět horkým vzduchem z pochodní a soutěžní tým na něj navěšuje rozsvícené svíčky. Je to krásné a připadám si úplně bezpečně. Balón vzlétne, zvedne velkou bambusovou konstrukci se zářícím nápisem a vítr ho odnese nad blízký lesík. Tam oheň nadnášející balón dohoří, ten spadne mezi stromy a svíčky zapálí lesní požár. Hasičské jednotky na nic nečekají a i s hadicemi se rozběhnou hasit. Mezitím přijíždí na plochu další pětice aut…

Skutečný ohňový balón
Od přihlížejícího kolegy se dozvím, že bych se měla klidit. Tenhle bude ohňostrojový. Padám za plot, ale dlouho se nic neděje a zvědavost mi nedá. Proniknu znovu na plochu a pozoruji, jak k balónu s namalovanými pagodami přidělávají velkou konstrukci s pyrotechnikou. Zpočátku úžasný zážitek. Rachejtle a petardy vylétají a ozařují nejbližší okolí, balón pomalu stoupá. O chvíli později začnou první rachejtle dopadat mezi lidi za plotem a v davu vznikne obrovská panika. Stovky lidí prchají, co nejdál můžou, a stejně tak já. Mám to jednoduší, protože jsem uvnitř, kde není moc lidí.
Zdrhám proti směru větru, první balón odletěl docela rychle, ale teď se vítr utišil a balón zůstává uprostřed plochy, jen pomalu stoupá. Doběhnu k zadnímu okraji plotu, přikrčím se a otočím. To, co uvidím, mi vyrazí dech. Balón povyletí ještě o něco výš, a pak exploduje v obřím ohňostroji. Wow, tak tohle jsem tedy nečekala. Stát se to hned nad zemí, oběti by se asi nepočítali jen na jednotky… Ale tady jsme v Myanmaru! Takže tramtadadá, přijíždí další balón.
Přípravu třetího balónu zpovzdálí sleduje i zástupce myanmarského červeného kříže s malou lékárničkou za pasem… Nedá mi to, vlezu až do prostoru, kde se chystá pyrotechnika. Špejle vede špejle, sem tam nějaký ten kelímek od jogurtu, úhledně upevněné v několika patrech. Pod balón běhají muži se zapálenými pochodněmi a postupně ho nafukují. Je krásný. Pomalovaný motivem hor a buddhistických mnichů. Teď, když už vím, jaký osud ho čeká, je mi balónu trochu líto. Muselo to dát neuvěřitelné množství práce. Přemýšlím, kolik balónů zničili při zkouškách. Když tu se objeví vtíravá myšlenka. Mělo tohle představení generální zkoušku, že jo?!
Tenhle balón ale dopadne úplně jinak, než jeho předchůdci. Stoupá vzhůru a ohňostroje z něj vylétají do vzduchu. Letí dlouho, snad dvacet minut, a stále vypouští rachejtle. Po neuvěřitelně dlouhé době, když už skoro mizí v nedohledných výškách, pokojně dohoří a zhasne. Nikoho neohrozí, nic nezapálí. A tak to asi má být.
Balónový festival v Taunggyi se koná vždy jeden celý listopadový týden a má dvě části – denní a noční soutěže. Hraje se tu na efekt a krásu, ve dne se vám nad hlavami proletí třeba skupinka pand, v noci raději ustupte do přístřešků pro zahraniční turisty, které leží v bezpečné vzdálenosti.

15.2.16

Z cesty kolem světa v roce 1936

Jak se cestovalo před osmdesáti lety? Co bylo těžší a co naopak jednodušší? A jak tehdy svět vypadal? O tom vypráví kniha Světem pro nic za nic Edvarda Valenty, který za finanční podpory Jana Antonína Bati cestoval po světě. Kniha je psaná velmi vlídným jazykem a krásně navozuje atmosféru poloviny třicátých let. Až knížku dočtu, ráda ji zapůjčím dalším zájemcům. Tady si dovolím uvést aspoň krátkou ukázku. 


     Později jsem se stal novinářem. Říkal jsem si, že takový novinář se dostane do světa přece jenom snadněji, než obyčejný člověk. Napřed píšeš do novin o tom, že někde shořela chalupa nebo že si někdo zlámal nohu; později o větších věcech, třeba že si někdo zlomil obě nohy nebo že vyhořelo půl vsi; a tak dál, až se nakonec naučíš psát tak znamenitě, že tě pošlou do světa, abys vyložil čtenářům, jak to tam vypadá. 
     Tož, nevím, konal-li jsem svou práci dobře nebo špatně; ale pravda je, že jsem dělal noviny už 16 let, a v cestování jsem to nedotáhl nijak daleko. Pravda, poznal jsem hodný kus Evropy, ale do všech těch zemí jsem se nedostal proto, že by mne tam někdo poslal, ale že jsem tam jel prostě na dovolenou a hlavně s tím výsledkem, že jsem se řádně zadlužil.
     Až nenadále – 
     Ani nevím, jak bych s tím začal. Ale hned zkraje prosím, aby mi bylo doslova uvěřeno, neboť právě tento úvod k mé pouti je jejím nejsvéráznějším znakem, docela odlišným od všeho, co kdy bylo popudem k dalekým cestám a cestopisům.
     Prostě jsem seděl jednoho prázdninového rána v roce 1936 za svým redakčním stolem, když tu přišel telegrafní posel. Telegrafuje jeden můj známý, řekněme, že se jmenoval pan Bohatec, aby bylo aspoň jméno připodobněním jeho čelné vlastnosti. Prý mohl-li bych se na jeden den uvolnit; sedí v Karlových Varech, kde si léčí špatné trávení a baví se všelijakými myšlenkami. Poslal by pro mě zítra do Brna letadlo.
     Nazítří jsem tedy seděl v letadle a pak za stolkem proti panu Bohatci, uvažuje, jakými myšlenkami se tu asi baví. Hlavní myšlenka, vlastně jediná, která se mě týkala, byla tato: 
     „Nechtěl byste jet kolem světa?“ 
     Povídám: „Totiž, jak to?“ 
     Nato on, že by bylo moc dobré, kdybych jel kolem světa. Díval jsem se na něho přes stůl, netropí-li si ze mě šprým. Potom jsem řekl, že bych jel, o to že není, ale že na něco podobného nemám zdaleka peněz, neboť jsem chudobný člověk. 
     „Peníze mám já. Tak co, jel byste?“
     Byl jsem opatrný. Cesta kolem světa stojí nejméně sto, spíše však sto padesát tisíc korun, nemá-li se člověk tlouci zrovna v podpalubí a chce-li něco vidět. Ten člověk přece nevyhodí pro mne z ničeho nic takové peníze. 
     „Co bych musil za to pro vás udělat? Dělat vám snad průvodce?“
     „Ne, nic. Jel byste docela sám.“
     Chvilku jsme oba mlčeli. Potom já:
     „Rozumím-li dobře, měl bych jet do světa pro nic za nic.“
     Tomu se zasmál: „Ba, to je to pravé slovo. Pro nic za nic. Ledaže byste si někdy pro svoje potěšení o tom něco napsal. Rozhodně však byste se vrátil chytřejší, než jste dnes.“

Úryvek z knihy Edvard Valenta: Světem pro nic za nic, 1947, Nakladatelství Kuchař, Hradec Králové

20.1.16

Nečekaná ruská pohostinnost

Máme to za pár. Z Ruska už je to domů, co by pěšky došel, a místní kultura se přibližuje té české s každým posunem dál na západ. Při překročení hranic Evropské unie se nám na tváři objeví široké úsměvy, ačkoli nejsme právě skalními fanoušky této instituce. Teď už s sebou máme plně orazítkované pasy jen pro formu. A tvarohové koláče ve Varšavě nás definitivně přesvědčí o tom, že naše šestnáct měsíců dlouhá cesta končí…
Dlouho jsme řešili, jestli z Ulánbátaru na sever nebo na západ. Na severu lákal Bajkal a transsibiřská magistrála, na západě neznámo s nejistými vyhlídkami na možnosti dopravy přes hranice. Už ani nevím, co rozhodlo, možná někdo zmínil, že západní Mongolsko je krásné. Měl pravdu. Rozhodně nelitujeme, že jsme si znovu vybrali tu dobrodružnější cestu.

Jak se dostat do Ruska
Překročit mongolsko-ruské hranice po silnici nesoucí hrdě jméno Čujský trakt není úplně jednoduchá věc. Prvním problémem se ukáže být Murat, Kazach z Ulgii. Naláká nás, abychom bydleli v jeho rodině pod záminkou, že zítra ráno odjíždí jeho kamarád s cisternou do Novosibirsku. Sveze nás prý rád a zadarmo. Za nocleh s údajnou plnou penzí chce Murat víc než pohodlný hotel v centru, ale co bychom neudělali pro snadný transport na Sibiř. Postupně se ukáže, že většina z toho, co nám Murat napovídal, není tak úplně pravda. Navíc nám kvůli němu ujede ranní autobus do Kosh-Agach, města na ruské straně, a další jede až za tři dny. Nakonec nás ten švindlíř sveze za pár tugriků aspoň k hranici.
Poledne už odbilo a v malé dědině u závory je pusto. Místní žena prohlásí, že od rána tudy v našem směru ještě nikdo neprojel. Na takovém místě se bude těžko stopovat. Hraniční pásmo je široké asi 25 kilometrů. Střeží ho systém vysokých dvojitých plotů s ostnatými dráty a vojáci se samopaly. Jedna dvojice ostnatých drátů na mongolské straně, druhá na ruské a další přesně na dělicí čáře. Převeze nás muž ve starém gazíku za v přepočtu asi tři dolary na osobu a cestou musíme ukazovat pasy celkem devětkrát. Nepřestává nás bavit, jak přechod státních hranic vypadá všude na světě úplně jinak. Už na hraniční čáře zaznamenáme výrazný rozdíl. Podél silnice se najednou objeví množství dopravních značek, rozrytý prašný povrch vystřídá hladký asfalt a na něm se objeví dokonce krajnice a středová linie. Vypadá to, že jsme zase zpátky v civilizaci!

Sibiřská myš
Na benzínce za hranicemi nečekáme dlouho. Hranice dnes úspěšně překonala ještě dvě auta, jedno z nich nás sveze dál, za drobný příspěveček 400 rublů (necelých 200 korun). V Kosh-Agach stopuje podél silnice asi šest místních. Přidáme se k nim, jenže to nefunguje. Místňákům zastavuje každou chvíli někdo a stále přicházejí další, ale nám nic. Po dvou hodinách, když se už blíží noc a začíná pršet, zastaví kamion a řidič zamává, ať si naskočíme. Krajina se změní už po pár kilometrech. Oblé holé zvlněné pláně vystřídají skalnaté hory s hustými jehličnatými lesy. V noci se pohodlně vyspíme ve velké kabině a ráno už vystupujeme v Gorno-Altajsku. Dostopovat odsud do Novosibirsku je už poměrně hračka, jen 500 km.
Nocleh v Berdsku na předměstí Novosibirsku nám u svého kolegy geologa Evgenije domluvila Irina, u které jsme couchsurfovali v Sydney. Tím spustila řetězovou reakci neuvěřitelné ruské pohostinnosti. Evgenij nám přenechá celý svůj byt a komentuje to tím, že má aspoň dobrý důvod navštívit rodiče. Stihne s námi ještě probrat naše plány na návštěvu Ruska a nezapomene zmínit, že má „dobrou kamarádku v Moskvě, která by byla moc potěšená, kdybychom u ní přespali“. A hned jí jde volat.
Další den nás čeká prohlídka Novosibirsku a jeho vědeckého „předměstí“ – Akademgorodku. V městečku založeném za Studené války jako hlavní a největší středisko vědy a výzkumu na východ od řeky Ob, žije v současné době přes sto tisíc obyvatel, zejména vědců a výzkumníků s rodinami. Během sovětské éry se obyvatelé Akademgorodku těšili zvláštním výsadám, například distribuci potravin, které nebyly jinde k sehnání, a držitelé doktorátu byli oceňováni ještě speciálními potravinovými balíčky navíc. Městečko se přímo koupe v zeleni a mezi stromy jsou posázené vědecké budovy a pracoviště, od ekonomických institutů až po jaderné laboratoře. Nachází se tu ale i rozsáhlá knihovna, galerie a koncertní sál. Evgenij nám ukáže sochu myši. Na počest všech laboratorních myší a vědeckých úspěchů, kterých bylo díky nim dosaženo, stojí na podstavci vzdělaná myš v brýlích a pletacími jehlicemi splétá šálu z DNA.
Historie Novosibirsku sahá na konec 19. století, když byl založen při příležitosti prvního přemostění řeky Ob za účelem výstavby železnice spojující Evropu s Dálným východem. Město bývalo přesným geometrickým středem Sovětského svazu, což stále připomíná malý bílý kostelík uprostřed rušné křižovatky. V centru města před slavnou budovou opery stojí Lenin v nadživotní velikosti. V současné době se jedná o třetí největší ruské město. Do Moskvy z mnoha různých důvodů nepřijedeme po Transsibiřské magistrále, nýbrž přiletíme letadlem. Letíme s Aeroflotem a Petr chvíli vtipkuje, že jsem si zapomněla vzít nepromokavou bundu a v kabině by mohlo pršet. Přistaneme kolem osmé ráno, nevyspalí a s tříhodinovým časovým posunem.

Mezinárodní trapas u dinosauřího pavilonu
Od Moskvy nemám na rozdíl od Petra žádná očekávání, jen zvědavost. Petr má několik míst, která chce určitě vidět, protože se o nich učili v hodinách ruštiny, a tak vyrazíme metrem k VDNCh. Jízdenky stojí 50 rublů za osobu bez ohledu na počet stanic. Pověsti o moskevském metru nelžou. Prostorné stanice jsou bohatě zdobené a v některých by si mohl člověk připadat trochu jako na zámku. 
Výraznou charakteristikou Moskvy shledáme množství památníků, bust, soch, replik či jiných připomínek „starých dobrých časů“. Makety raket, raketoplánů a vesmírných družic zdobí dokonce jednu ze stanic metra. VDNCh - „výstava výdobytků národního hospodářství“ připomíná Expo, ale pouze pro země bývalého Sovětského bloku. Areál VDNCh je údajně větší než celé Monako a velkou vstupní bránu zdobí socha dělníka a kolchoznice. Shodou okolností na dnešek připadá státní svátek Den Ruska a dovnitř proudí davy lidí. Většina z nich mává státní vlajkou a i nám se ji kdosi pokusí podstrčit. 
Procházíme kolem muzea, pavilonů věnovaných jednotlivým zemím, stánků z občerstvením a suvenýry až k replice rakety Vostok a skutečnému raketoplánu Buran, který je umístěný před dinosauřím pavilonem. Zatímco Petr fotí, posadím se na schůdky vedoucí k zavřenému hlavnímu vchodu, shodím batoh, lehnu si něj a ve vteřině usnu. V noci jsme toho moc nenaspali a i dny předtím byly náročné. Petr se po chvíli přidá, a tak tam oba ležíme jako upadlí do kómatu. Spíme dvě hodiny, pohodlná poloha neexistuje a dřevění nám nohy. Až příliš pozdě zjistíme, že si nás kolemjdoucí fotí a někteří neváhají vyběhnout za nás a zapózovat si společně s námi…

Na návštěvě u Lenina a v Gorki parku
První nocleh v Moskvě nám domluvil Evgenij u své kamarádky Tonji. U metra nás vyzvedne Ilja, její muž. Mladý sebestředný floutek hned po příchodu domů pustí tvrdou rockovou muziku a začne vyprávět o své nabušené motorce. Tonja je naopak milá žena, která se zabývá tibetskou medicínou a vůbec mi k němu nepasuje. Ráno nás dovedou pěšky k Rudému náměstí. Návštěvu Leninova mausolea si nemůžeme nechat ujít. Fronta není zdaleka tak dlouhá jako na Ho Či Mina a postupuje rychle. Ani bezpečnostní opatření nejsou tak přísná jako v Hanoji. Tam vládlo hluboké ticho a bezmezné uctívání od místních navozovalo až rituální atmosféru. Tady se spíš jedná o atrakci pro turisty. Lenin vypadá mnohem mladší než bychom čekali. Je voskový nebo není voskový?
Vystojíme frontu a zaplatíme drahé vstupné do chrámu Vasila Blaženého a až uvnitř zjistíme, že hlavní prostor se opravuje a není přístupný. V jedné kapli s božskou akustikou zpívá mužský vokální sbor. Z venku je Vasil ale stejně nejhezčí. Vydáme se pěšky do Kremlu, ale vstupenka za 700 rublů nás odradí. Zůstaneme sedět na trávě v parku před vstupní branou. Během toulek Moskvou nás překvapí obrovské množství parků, které tu mají. Navštívíme park Kolomeskoye s krásným výhledem na město, dřevěným carským palácem a kostelíkem chráněným Unescem, Vorobyovy gory i Gorkého park a „Veselou zahradu“, nejstarší park v Moskvě. Nejvíc nás překvapí množství lidí, polehávajících, posedávajících nebo sportujících všude kolem. V každém parku mají jiný druh barevných laviček, pohovek či polštářů k volnému využití. Po oválu si to sviští bruslaři, ve skateparku provádějí děcka nejrůznější triky a v posilovně pod širým nebem cvičí svalovci. O kus dál je hřiště, ping-pongové stoly pod širým nebem, kurty na badminton, umělá pláž s lehátky, fontána a taneční parket, kde se právě koná kurz klasických tanců zdarma. Venkovní prostor žije a využívají ho tisíce lidí.
Výpravu po třech největších ruských městech zakončíme v Petrohradu. Kdosi říkal, že ruské vlaky jezdí přesně, a tak se na desáté nástupiště vypravíme v předstihu. Šestnáctivagónový vlak tvoří čtrnáct lehátkových, jeden jídelní a jen jediný sedadlový vůz. Z moskevského nádraží odjíždíme na minutu přesně ve 12:14 a na petrohradské vjíždíme na minutu přesně ve 22:07. Nechápeme to, můžeme to pouze obdivovat.

Buildering v Sankt Petěrburgu 
Znáte buildering? Pro někoho extrémní sport, pro jiné jen výtržnictví hraničící s vandalstvím. Jedná se o lezení po objektech vytvořených lidmi – budovách, kostelních věžích, továrních komínech, mostních pilířích a nejrůznějších konstrukcích. Nepleťte si buildering s boulderingem, to druhé je zcela neškodná a legální aktivita spočívají v lezení na velké balvany, skalní bloky či umělé překážky v lezeckých centrech, často bez lana jen s matrací umístěnou pod stěnou pro zmírnění případného pádu. Zato buildering se může snadno zvrtnout v ilegální činnost se zvýšenou hladinou adrenalinu způsobenou hrozbou vysokých pokut. Jak se leze bez jištění na nejvyšší špičku nejvyšší budovy na světě, můžete pro názornost shlédnout tady. Správný builder totiž vždycky leze až na špičku.
Petrohrad se zapisuje do historie naší cesty jako nejpohostinnější město vůbec. Naše obvyklá úspěšnost s couchsufingem je 10:1. V průměru musíme napsat deset žádostí na jeden uskutečněný nocleh. V Petrohradu se stane neuvěřitelná věc. Žádostí pošleme sedm, a šest z nich nás přijme. Poprvé se nám stane, že musíme nabídky ubytování kvůli přetlaku odmítat. Polina a Arsenij, dva ze sedmi oslovených, bydlí spolu, což je v pětimilionovém městě dost neuvěřitelná náhoda. Polina hraje závodně šachy a Arsenije nejvíc baví lezení po střechách. Nabídne nám, abychom se s ním šli v noci dívat na otevírání mostů, ale jsme příliš unavení a necháme si to ujít. Když kolem půlnoci usínáme, venku ještě není tma, a když se o tři hodiny později probudím, už zase není tma. Blíží se nejdelší den v roce a bílé petrohradské noci jsou proslulé.
Samozřejmě, že navštívíme Ermitáž a Zimní Palác, chrám Vzkříšení Krista i Petropavlovskou pevnost se slavnou katedrálou. Dokonce se pěšky vypravíme i na nábřeží, kde by měla kotvit Aurora, ale nekotví. Asi jí někde opravují komínky. Zajedeme se podívat i do Petrodvoců, což je zámeček asi čtyřicet kilometrů od centra Petrohradu. S nádherným zámeckým parkem, fontánami a výhledem na finský záliv. Také navštívíme restauraci typu Stolovaja, tedy tradiční ruskou jídelnu s tácem, na který si nabíráte talířky s věcmi, na které máte zrovna chuť (u nás dnes tento druh restaurace provozuje např. Ikea ;-)). Zažijeme toho tedy v Petrohradu opravdu hodně, nejsilnějším zážitkem ale každopádně zůstává lezení na střechu. 
Arsenij si vybírá velká města a v nich výškové budovy, střechy, věže a tovární komíny. Ukazuje nám nějaké šílené fotky a videa. Nestačí mu jen vylézt na věž, musí se dostat na úplnou špičku, i kdyby to měla být jen anténa. Takový zážitek si nemůžu nechat ujít a Petr překvapivě neprotestuje a přidá se k nám. Arsenij nás vezme do nově postavených domů u řeky. Skoro nikdo tam ještě nebydlí, nikdo to nehlídá, šestnáct pater a pak střecha.  Dostaneme instrukce, kde se skrčit a podplazit a kde se naopak není čeho bát. Vchodové dveře otevře Arsenij s pomocí jednoduchého triku. Prostě za ně velkou silou trhne. „To neznáte?“ ptá se překvapeně. Prý se tak dá otevřít až polovina dveří a my tenhle trik využijeme hned o dva dny později, když se nedokážeme dozvonit do hostelu v Rize, kde máme rezervované ubytování. Arsenij se to naučil za raných školních let, kdy s kamarády neměli kam jít po škole a byla jim zima. Teploty v Petrohradu mohou totiž klesat i hluboko pod mínus třicet. Vybrali si jakýkoli dům a tam se schovali. 
Výhled ze střechy je parádní. Na řeku, mosty, chrámy a centrum města. Arsenij ještě vyleze na nejvyšší konstrukci a pak už se vrátíme zpátky na pevnou zem. Sbalíme batohy a vyrazíme na stop. Asi dvacet kilometrů před hranicí si postavíme stan pod mostem a užijeme si další bílou noc, kdy slunce skoro nezapadá.

A domů!
K pěšímu přechodu mezi Ruskem a Estonskem nás svezou tři milí mladí Rusové ve staré rachotině. Nejprve ruské razítko do pasu, pak přejít oplocený most a zařadit se do fronty chodců a cyklistů mířících do Estonska. Slečna za přepážkou jen nahlédne do pasu a vítejte v Evropské Unii. Město Narva na hranicích působí nevlídně, k čemuž přispívá lezavé počasí. Na několik stopů se ještě týž den dostaneme až do Rigy a zjistíme, co máme s Estonci společného. Krásně si s nimi zanadáváme na politiku. 
Riga proslula jako secesní město. Výhled shora z věže kostela svatého Petra nabízí výhled na historické centrum i široké okolí. Na náměstí a přilehlých uličkách probíhá trh s květinami a farmářskými výrobky. Prohlédneme si krásný pravoslavný chrám Narození Krista a v Garlic pub (Česnekové hospůdce) si dáme dobrý oběd. Odpoledne se spustí déšť, což učiní ze stopování marný podnik, a tak si radši koupíme jízdenky na noční autobus do Varšavy.
Hlavní dojmy z Polska mám tři. Pozůstatky holocaustu připomínající se na každém kroku ve vybombardovaném a znovu postaveném hlavním městě. Koláče a koblihy, které vypadají a chutnají stejně jako ty české. Buchta s rebarborou nemá chybu. Hlavní hořkou pachuť ale zanechá bitka s hajzlbábou. Vážně po celonoční jízdě autobusem potřebuju na záchod a vážně nemám 2 zloté na zaplacení. Nemáme žádné zloté, přijeli jsme z Lotyšska a směnárna má po ránu ještě zavřeno. Babka se se mnou ale začne nevraživě přetahovat o dveře a hlasitě křičet, jako bych jí kradla dítě. Na pokus vysvětlit jí, že mi prasknou střeva, mi odpoví něco ve smyslu, že to není její problém. Tohle se fakt může stát jen v nekulturních krajinách a nedělám si žádné iluze, že u nás by tomu bylo jinak…
Zajdeme na poslední večeři, tradiční polské pirohy a dokonalou čokoládovou bábovku s višněmi. Svezeme se moderním metrem, které zatím nemá mnoho stanic a jdeme na autobus. Vyjíždí z varšavského nádraží přesně o půl noci. Trochu dřímeme, a pak se kolem objeví krkonošské kopečky a první cedule v češtině. Petr si povzdechne, že nečekal, že i tak dlouhá cesta může jednou skončit. Zjistím, že nejedeme přes Liberec, nýbrž přes Hradec Králové, a tak poprosím řidiče, jestli by mi někde zastavil. Vyhodí mě na výpadovce za městem, odkud to mám domů pěšky necelou hodinku. Petra na nádraží na Florenci nadšeně vítají děti.