Přechod Vysokých Tater: Přes Priečne sedlo s babičkou (75 let)

Autor: Kateřina Krejčová (Vyšlo v časopise Vlasta 35/2024)

Budíme pozornost. Lidé se s námi dávají do řeči, přejí nám hodně sil a štěstí a obdivují vitalitu naší babičky. Je pravda, že tvoříme trošku nesourodou skupinku. Můj manžel Petr, jeho maminka Eva, syn Lukáš a já. Babička si vždycky přála zdolat Priečne sedlo ve Vysokých Tatrách, tak jsme jí to dali jako dárek k Vánocům. To ještě ale netušila, co všechno ji s námi čeká.

Babička v Priečnem sedle

Vyrážíme nočním lehátkovým vlakem z Prahy, babička má přistoupit v jednu ráno v Olomouci, kam ji po půlnoci doveze soused, protože dědeček vyrazil na pánskou jízdu na kolech. Bohužel se tuto noc někdo rozhodne ukončit svůj život skokem pod kola našeho vlaku, a tak nabereme skoro dvouhodinové zpoždění. Babička ale na nádraží sama počká i v tuto noční hodinu a ve tři ráno nasedá. Po východu slunce se za okny míhají první kopečky a my už se nemůžeme dočkat svěžího horského vzduchu a pohledu na rozeklané velikány. Lehce nedospalí přesedneme na autobus a vystoupíme pod Belianskými Tatrami na zastávce s libozvučným názvem Čarda.

Podmínky nemusí být vždy optimální…

První den musíme nastoupat výškové metry, abychom se dostali do nitra hor. Předpověď počasí není ideální, ale teď nám sluníčko svítí a ptáčci štěbetají, zatímco stoupáme lesem a pojídáme maliny a lesní jahody. První zastávkou je chata Plesnivec, kde si dáme svačinku a babička si skočí pro razítko do svého deníčku. Jde nám to dobře. Babička sice trochu pokašlává, v únoru prodělala zápal plic a černý kašel a ještě stále není v takové kondici jako loni, ale statečně šlape. Chceme jí pomoct s batohem, který rozhodně není sbalený podle zásad ultralight backpackingu (to ji musíme teprve naučit), ale nedovolí nám to.

Cestou na Chatu pri Zelenom plese nám začalo pršet

Kousek před Bielym plesom začne pršet, ale to nám náladu nezkazí. Oblečeme si barevné pláštěnky a pokračujeme dál. Na Chatu pri Zelenom plese dorazíme kolem třetí hodiny, a tady si zase plním svůj sen já. Na téhle chatě jsem vždycky chtěla přenocovat, už od dob, kdy jsem byla malá a jezdili jsme do Tater s maminkou, a dnes se mi to konečně splní. Všechny chaty na trase máme rezervované předem už od dubna, nic jsme neponechali náhodě. Posilníme se bylinkovým čajem a jinými dobrotami v jídelně s nádherným výhledem na skutečně zelené, dokonale průzračné jezero a rádi bychom ještě vyskotačili na Jahňací štít, ale znovu začne pršet, tak si to necháme na příště. 

Chata pri Zelenom plese

Proto jen obejdeme Zelené pleso a raději si s výhledem na déšť a klesající mračna pěkně v teple zahrajeme kostky a Kloboučku hop!, které tu mají k naší radosti k zapůjčení. Za první den máme v nohách asi 12 km s převýšením 900 metrů nahoru.

Odpočinkový den v horách

Druhý den našeho přechodu nazýváme „odpočinkový“, což není tak docela výstižné. Vytváříme si tím pojmenováním ale prostor pro den třetí, který bude „brutální“, na což je potřeba všechny členy výpravy náležitě připravit. Nejprve stoupáme serpentinami do sedla pod Svišťovkou, ze kterého je to už jen coby kamenem dohodil na Velkou Svišťovku. Z vrcholu máme nádherný výhled na Belianské Tatry a Dolinu Zeleného plesa. Mraky se nám honí nad hlavou a trhají o ostré hřebeny Kežmarského štítu, celý svět za sedlem se schovává v husté mlze a výhled do nížiny si můžeme jen představovat. Pokračujeme na Skalnaté pleso, kam lanovka z Tatranské Lomnice chrlí další a další návštěvníky. Tady začíná slavná visutá lanovka na Lomnický štít. Mezi lidmi se na chvilku objeví zmatená liška, asi jí nějaký neukázněný nehoral hodil něco ze své svačiny a ona by chtěla ještě. Je nám jí líto. Divoká zvířata by měla zůstat divokými.

Na vrcholu Velké Svišťovky, Belianské Tatry v pozadí

Po Tatranské magistrále pokračujeme k Zamkovského chatě, kde se posilníme výbornými pirohy, a odtud už nám začíná stoupání k Téryho chatě. Vidíme ji už zdálky, tyčí se na skále nad vodopádem vytékajícím ze Spišských ples. Cesta Malou studenou dolinou je nádherná, v prvním červencovém týdnu stále ještě zdobená zbytky sněhu. Cestou dostane babička rum na úspěšné zdolání cesty od skupinky slovenských tatínků, kteří s sebou mají tlupu neposedných dětí. Kolem šesté večer přicházíme do cíle na Téryho chatu, kde se někteří z dříve příchozích dívají na babičku trochu jako na exota. V rámci odpočinkového dne jsme ušli zhruba 13 km s převýšením přes 1000 metrů vzhůru. Teď se hlavně musíme dobře vyspat na zítřejší důležitý den.

Priečne sedlo nás baví

Máme neuvěřitelné štěstí. Počasí je jako z katalogu, když v 8 ráno zahajujeme výstup směr Priečne sedlo. Sluníčko svítí, nefouká a oblohu jen místy pokrývají lehoučké závoje oblaků. Babička se svěřuje, že v noci trochu přemítala, jestli přeci jen to Priečne sedlo nebude příliš strmé… Vypadá to, že má určité obavy, ale neprchá a postupuje správným směrem vpřed. 

Spišská plesa

Těsně pod nástupem, ve strmé suti, zastavíme a rozdáme poslední instrukce. Obsah babiččina batohu jsme si už ráno rozdělili, ona si nese jen vodu a sedák, který jí teď i přes její reptání oblékáme. Bude ho mít jen pro jistotu. Kdyby si chtěla odpočinout nebo ji přemohl strach, může se cvaknout a bude v bezpečí. Na Priečne sedlo vede od roku 2021 také ferrata, kam je potřeba mít ferratové sety, my ale stoupáme po tradiční, řetězy zajištěné cestě. Já jdu první, vybírám vhodnou trasu, ukazuji babičce cestu a fotím. Můj muž ji jistí zespod, ale nevypadá to, že by to potřebovala.

Kramle vedou strmě do Priečneho sedla

Babička nikdy v horách nelezla, ale nachodila toho už celkem dost. Kromě toho, že je členkou Klubu českých turistů, je také značkařka a pomáhá vytvářet a značit turistické trasy na Prostějovsku. Patří i do dámského klubu, kde se svými kamarádkami, turistkami z rovinaté Hané, každoročně podniká celkem zajímavé akce.

                                        I s obtížnými úseky se vypořádává skvěle

Leze poměrně hbitě a vypadá ve svém živlu. I obtížná místa překonává s lehkostí, a když se v téměř kolmém úseku zeptám, jestli je všechno v pořádku, usměje se a nadšeně odpoví: „No, mě to baví!“ Před sedlem se řetězy dvojí. Jedny vedou kolmo vzhůru a sedýlko ještě nadlezou, aby do něj sestoupily shora. Druhé vedou už jednoduchým terénem přímo do sedla. Po dohodě s babičkou volíme principiální strmou variantu a v sedle pak zažíváme sladký pocit vítězství. Někteří turisté, kteří přišli po ferratě, si nás fotí na svůj telefon, další dva milí mladíci nám nabídnou, že nás vyfotí na náš. 

„Vrcholovka“ v Priečném sedle

Sestup ke Zbojnické chatě zvládneme bez problémů, jen to ještě chvilku trvá a kousek musíme jít dokonce i po sněhu. Na chatě si dáme oběd a babička nám zavdá důvod k veselosti, když prohlásí, že „ta vidlička je nějaká těžká.“ Děláme si z ní legraci, že ji Priečne sedlo zmohlo natolik, že ani neuzvedne vidličku. To ještě nevíme, co nás teprve čeká.

Prielom jako velká výzva

Druhou polovinu dnešní trasy, výstup do sedla Prielom, začínáme až ve dvě hodiny. Čeká nás stoupání kotlinou kolem Zbojnických ples a pak dlouhý úsek zajištěný řetězy a kramlemi. Počasí se kazí. Zatáhlo se a začíná foukat. Spolu s tím to vypadá, že se nám začíná trošku chmuřit i babička, při pohledu na sedlo, které nás čeká. Terén se stává čím dál strmějším a u prvních řetězů balíme trekové hůlky. Začíná lezení. Nejtěžší úsek výstupu nacházíme v prudkém žlabu těsně pod sedlem. Babička už se ale s řetězy stihla skamarádit natolik, že vyleze nahoru jako kamzík.

Cestou do sedla Prielom

Na maličkém prostoru sedýlka se v silném větru tísní už několik mladých lidí. Čekají, až jim uvolníme řetěz, aby mohli zahájit sestup ke Zbojnické chatě. Z druhé strany sedla stoupají poslední opozdilci po kramlích a řetězech posázených v kolmé stěně s velkými rozestupy. Když babička uvidí, co ji čeká, vypadá docela vyjukaně. I nás s mužem ten pohled překvapí. Šli jsme to v opačném směru už dávno a pamatovali jsme si to výrazně jednodušší. Není zbytí, musíme se s tím poprat. Muž jde první a krůček za krůčkem pomáhá babičce v sestupu. Vytvoříme v obou směrech menší zácpu, ale nikdo nevypadá, že by mu to vadilo. Naopak. Všichni jsou moc milí a nápomocní. Dvě slečny ze Slovenska se mě ptají, kolik je babičce let. Když odpovím, že 75, vykulí oči a jedna z nich prohlásí: „No toto! To sme tu ešte nevideli.“

Nepříjemnou sutí a kamením, které se při každém kroku sesouvá, sestoupíme pomalu a opatrně do Zamrznutého kotle. Jsme tu schovaní před větrem, takže se můžeme posilnit na poslední úsek dnešního dne – cestu do Sliezskeho domu. Všichni lidi už zmizeli někam do tepla, na Poľskom hrebeni už zůstal jen osamělý kamzík. Vystoupáme k odbočce na Východnú Vysokú. Celé odpoledne jsme ji měli jako na dlani a lákala nás k výstupu. Teď je ale šest večer, fouká, dlouhá cesta za námi a víc než hodina chůze před námi.

Zamrznutý kotol

Babička pokukuje k vrcholu, o který se rychlostí vichru trhají mraky. Jít nahoru nedává žádný smysl, fascinuje nás ale, že o tom babička skutečně uvažuje. Stačilo by ji trochu pobídnout a šla by tam s námi! Teď se ukazuje morál. Je to hrdinka. Večeře, teplý čaj a sprcha budou dneska zaslouženou odměnou.

Jak nám babička utekla

Poslední den nás čeká nejdelší vzdálenost (16 km), máme na ni ale nejméně času. Už ve čtyři odpoledne nám ze Štrby odjíždí vlak domů. Trasa přes Batizovské pleso s výhledem na Gerlachovský štít je moc příjemná a umožňuje nám kochat se výhledy na Popradskou rovinu a Nízké Tatry. Vrchol Ostrvy si nenecháme ujít a pak už jen zdálky sledujeme babičku, jak pádí k Popradskému plesu z obavy, abychom stihli vlak. Pokud si z nás někdo dělal legraci, že nám babička uteče, tak teď se to opravdu stalo. Dohoníme ji až dole u chaty, kde si dává další razítko do deníčku. 

Kam vyrazíme příště?

A pak už jen panoramatickou trasou Tatranské magistrály dojdeme na Štrbské pleso. Vlak stihneme na pohodu, dokonce i na zmrzlinu před odjezdem zbyde čas. V Pendolinu se všichni shodneme, že se nám naše „Expedice Priečné sedlo“ moc líbila. Ušli jsme v náročném terénu 50 km s převýšením 3200 m za 4 dny. Už teď jsme zvědaví, kam bude chtít babička vyrazit příště.

Velká himálajská výzva a jak jsme věšeli trenky na vrchol šestitisícovky

© Text a foto: Kateřina Krejčová

Tenhle himálajský trojboj bude výzvou i pro největšího borce, a přitom pro něj nepotřebujete svaly ani mozek, jen odvahu a nezlomné odhodlání. 1. Na silných motorkách přes pětitisícové sedlo k nádhernému jezeru. Nemáte řidičák? Nevadí! 2. Na raftech přes nejtěžší peřeje posvátné řeky Indu. Nikdy jste nebyli na vodě? Tak tohle bude jízda! 3. Výstup na šestitisícový vrchol Stok Kangri. Nic z toho jsem ani vzdáleně neměla v úmyslu. Náhoda tomu ale chtěla a najednou jsem se přistihla, jak sedím na raftu a řítím se směrem k peřeji, která burácí jako Niagarské vodopády…

Super parta odvážlivců se sešla v Himálajích, aby se pokusila splnit tři velké výzvy

Jednoho deštivého dne jsem se takhle vracela ze sedmidenního sólo treku po himálajských vrcholcích a na zahradě mého guest housu si vesele povídala skupinka lidí. Česky. A jelikož jsem byla po těch dnech osamoceného putování už poměrně sociálně vyprahlá, dala jsem se s nimi do řeči a zjistila, že jsou super parta. Zítra se chystají na dva dny k jezeru Pangong, což je shodou okolností poslední významnější místo v Ladáku, kde jsem ještě nebyla. „Pojeď s námi!“ No, co se na to dá říct?

První výzva

10 účastníků, 1 organizátor, 8 silných motorek značky Royal Enfield, jeden vůz se zavazadly a doprovodné vozidlo s mechanikem. 177 km každým směrem, převýšení 6000 metrů nahoru a zase dolů a nejvyšší bod ve výšce 5350 m. Jelikož bývám světu nebezpečná i na dětské tříkolce, rozhodnu se jet v autě s batohy a celou akci fotit. Vyrážíme v 9 ráno a v mnoha tvářích se zračí špatně skrývané obavy. Zkušenosti s velkou motorkou nemá skoro nikdo…

Výzva první: motorky. Ke klášteru Thiksey ještě vede asfaltka, ale pak to začne být zajímavější…

Děláme to pro děti!

Všechny tři adrenalinové výpravy jsou součástí Benefiční himálajské výzvy pořádané Jirkou Sázelem pod záštitou organizace Brontosauři v Himálajích na podporu himálajské školy v malé vesnici Mulbekh. Jirka je kamarád už od roku 2012, kdy jsem přijela od mulbecké školy poprvé, učit matematiku a fyziku jako dobrovolník. Od té doby bedlivě sleduji pokroky ve škole a jsem moc ráda, že už šest let jako Himálajský patron finančně podporuji školu, která se z velmi špatných výsledků ve srovnávacích testech před deseti lety dostala v loňském roce až na nejlepší školu v celém okrese!

Děti ve škole v Mulbekhu se cizinců nebojí a moc rády se fotí

Tři výzvy, které mají účastníci před sebou, mají za cíl školu finančně podpořit. Můžete si vsadit, jestli úkol zvládnou, a pokud ano, sázka se stane darem pro školu. A pokud se vybere víc než předem stanovená částka, mají děcka v rukávu různé bonusy…

Nově postavená budova školního internátu. Za posledních šest let prošla škola výrazným rozvojem

Zpátky na motorky

Pro výlet na motorkách kluci vymyslí dvě dodatečné výzvy. Pokud se vybere víc než 60 000 Kč, přejedeme sedlo Chang La (5350 m) jen v trenýrkách a podprsenkách, pokud se vybere víc než 65 000 Kč, vykoupeme se v jezeře Pangong nazí. A jelikož cestou není internetové připojení, abychom mohli zkontrolovat stav konta, musíme to udělat tak jako tak. Aby bylo jasno, já jsem tu jen za fotografa, ale jelikož klukům chybí jedna podprsenka, musím obětovat svoji. Příjezd nahoru do sedla je vskutku velkolepý a přitahuje pozornost všech místních i turistů. Skupina Indů chvíli vypadá, že dá našim klukům pořádnou nakládačku, ale když jim Jirka obratně vysvětlí, že se jedná o dobročinný projekt a že to děláme pro děti, naštěstí vychladnou. V sedle je asi 7 °C, aktérům výzvy začíná být zima, je na čase se obléct a jet dát.

Sedlo Chang La (5350 m) přejeli účastníci jen podprsenkách. Děláme to pro školu!

Celá cesta až do vesnice Merak, nejvzdálenější osady u jezera Pangong, trvá neuvěřitelných 13,5 hodiny a poslední dvě hodiny jedeme za tmy. Některé motorky se začnou kazit, jiné přestanou startovat, cestou je mnoho brodů a silnice se ke konci téměř vytratí, zbyde jen rozrytá směs kamení a šotoliny. Nejdůležitější je ale ten pocit. Dokázali (jsme) to!

Cesta do sedla je místy dost rozbitá, ale to rozhodně nebyla ta nejtěžší část

Hrdinkou výzvy je Poly (30 let). Se silnou motorkou nemá zkušenosti a už od počátku s ní hodně bojuje. Několikrát ji položí a nedokáže sama zvednout, často ji kluci musí roztlačovat v náročném terénu. Upřímně, nikdo nevěří, že by to mohla dojet až do cíle. Ale Poly bojuje a ukrajuje kilometr za kilometrem. O pauzách se ptá na rady zkušenějších, brody neohroženě projíždí. A na konci je sice úplně vyřízená, ale šťastná, že to dokázala. Neuvěřitelná borka.

Poly, na začátku vystrašená, na konci největší hrdinka!

Jedeme na rafty

O den později se skupina chystá na dva dny na řeku Indus. Nejobtížnější úsek, který ještě lze legálně sjet, leží mezi Alchi a Skyurpuchanem. Ale nikdo to nejezdí, protože mnoho peřejí má obtížnost 5/5 a některé dokonce 5+. Jirka sní o téhle části Indu už několik let a teď se rozhodl si svůj sen splnit. „Jedeš s námi?“ No, co se na tohle dá říct…

Dva dny na raftu na řece Indus jsou jednou z Himálajských výzev

A tak se stalo, že jsem se ocitla na raftu a míříla k největší peřeji, jakou jsem kdy viděla někoho jet. Z bezpečnostního hlediska bylo všechno v nejlepším pořádku – dva rafty, každý účastník přilbu, neopren, boty a záchrannou vestu, a navíc šest doprovodných kajaků, aby nás měl kdo zachraňovat. Jenže první velká peřej nastala hned tři minuty od odražení od břehu a my ještě nebyli ani sehraní, ani připravení. První vlnou jsme projeli, druhou taky. Ale třetí je tak obrovská, že to nemůže skončit dobře. Najíždíme na ni, raft se zvedá, překlápí, poslední nádech a celý svět se ocitá pod vodou. „Teď tady umřeme všichni,“ je myšlenka, která mnohým z nás proletí hlavou. Zmítám se v obrovských vlnách, nedokážu se nadechnout, ale samotnou mě překvapuje, že jsem úplně klidná. Najednou kolem mě pluje instruktor z našeho raftu. Chytím se ho za vestu, vypnu mozek a dál už se Indem vznášíme spolu. Konečně můžu dýchat a plně se odevzdám do jeho rukou. Zaveze mě k jednomu z kajaků a ten mě vysadí u druhého raftu, který se nepřevrhl. Přežili všichni. Chvíli si neumím představit, že by chtěl v tomhle šílenství kdokoli pokračovat, ale první zpět ve vyklopené lodi je náš ladacký kameraman Jigmet, který navíc s úsměvem od ucha k uchu přiznává, že neumí plavat. Instruktoři vtipkují, že převržený raft nic není a všichni se nakonec nechají ukecat k další jízdě. Vzdává jen Ondra, ostatní jedou dál.

Řeku Indus v tomhle úseku nikdo nejezdí. Jen největší blázni – my

Druhý den čekají skupinu ještě mnohem náročnější peřeje, ale to už si nechám ujít a společně s Ondrou pozorujeme skupinu ze břehu. Zvládnou to na výbornou, žádný raft už se znovu nepřevrhne. Hrdinkou výzvy je Ivča (50 let). Tu jedinou totiž raft přiklopil, když jsme se převrhli, a ona chvíli vůbec nemohla dýchat. Z další jízdy má hrůzu, že se celá třese, bojí se asi víc než Ondra a já dohromady. Ale týmu akutně chybí jeden člen do raftu, a tak Ivča překoná sebe sama a nenechá kamarády ve štychu. Klobouk dolů, děvče.

Ondra objímá Ivču před závěrečným úsekem plavby a přeje jí hodně odvahy

Vylézt si tak na pořádný kopec…

Na závěr čtrnáctidenní „dovolené“ se skupina chystá zdolat vrchol Stok Kangri (6153 m). Jelikož s lezením po šestitisícovkách už mám nějaké zkušenosti a na téhle hoře jsem už jednou stála, rozhodnu se nenechat je v tom ani do třetice.

V sedýlku cestou do základního tábora

Ráno balíme vše potřebné a já vyrážím do města ke krejčímu. Skupina se včera jednomyslně shodla na tom, že na vrcholu hory pověsíme velké červené trenky jako výraz pokojného protestu proti chování našeho pana prezidenta u nás i v zahraničí. Mám trochu obavy, aby krejčí vůbec pochopil, co po něm chci, ale tenhle chlapík umí velmi dobře anglicky a porozumí mému netradičnímu požadavku naprosto přesně. Na ušití má pouze dvě hodiny, ale tvrdí, že to zvládne.

Z vesnice Stok (3600 m n. m.) vyrážíme ve 3 odpoledne a čeká nás víc než 9 km s převýšením skoro 800 m do tábořiště Mankarmo. Cesta vede nádherným údolím podél řeky mezi zvrásněnými skalami, sem tam se pasou krávy nebo jaci, občas potkáváme karavany poníků, kteří nesou velký náklad skupinám turistů. My si neseme vše sami. Skupina jde relativně nalehko, ubytování i jídlo mají zajištěné v kempech, jen já si nesu stan, jídlo i vaření. Mám už ráda své pohodlí.

Supíme pomalu do kopce, v jednom z tea tentů zastavíme na čaj a pak zase pokračujeme dál. Celý úsek zvládneme ve skvělém čase 4:15 a ve 20:00 už usedáme v hlavním stanu k večeři. Jirka s sebou nese kytaru, takže je celý večer ve stanu živo a veselo.

V táboře Mankarmo

Druhý den nás čeká pouhých 5 km s převýšením 600 m, ale moc dobře si pamatuji, jak dokáže dát tenhle úsek cesty člověku zabrat. Základní tábor (base camp – BC) se nachází v 5000 m n. m. a z něj vyráží všechny skupiny k pokusům o vrchol. Naše skupina je nečekaně rychlá, v BC jsme krátce po jedenácté ráno, cesta nám trvala jen 2,5 hodiny. Celé odpoledne proprší, kdo může, ten spí. Pak přijde na řadu zkoušení maček a večeře. Máme v plánu vstávat o půlnoci a v půl jedné vyrážet na vrchol. Plán nám zhatí silný déšť, který posune odchod o hodinu.

V základním táboře je živo. O výstup se v sezóně každý den pokouší zhruba 50-80 lidí

Za svitu čelovek stoupáme temnou nocí vstříc vysoké hoře. Krok za krokem, nádech, výdech a znovu. Cestou překračujeme ledovec s několika širokými trhlinami, přes které si musíme vzájemné pomoct. Za ledovcem se tyčí stěna, která se některým zdá skoro nekonečná.

V noci chumelilo, což nám trochu komplikuje výstup. 
Zato krajina je díky tomu mnohem krásnější

Pomalé, monotónní stoupání přeruší až východ slunce. Chladná noc ustupuje a paprsky prozařují náladu všem. Dokonalé výhledy nám roztahují úsměvy a my na chvíli zastavujeme, protože naše skupina s sebou nese na vrchol tři poněkud neobvyklé věci: Jirka kytaru, Pepa červené trenky na dřevěné tyči a Petr drona. Čas natáčení právě nadešel, protože světlo i podmínky jsou perfektní.

Only Sky is the Limit

Po pauze začínám cítit na skupině, jak je zmožená a bez další motivace k postupu. Skoro každý by to tu nejradši otočil a šel se vyspat do stanu. Všichni se ale vyhecují, že vylezeme aspoň na hřeben (6005 m), který je asi hodinu chůze nad námi. Na hřebeni ale morálka týmu definitivně upadá a polovina se rozhoduje vrátit se dolů. Přitom to nejhorší už máme za sebou a na vrchol je to „jen“ hodinka, maximálně dvě. Dál pokračujeme jen v sedmi. Hřebínek je místy lehce vzdušný a pěšinka příliš uzoučká, ale všichni to zvládneme a v 8:30 ráno stojíme na vrcholu. Vztyčíme červené trenky, zazpíváme hymnu a gratulujeme si k úspěšnému výstupu.

Velké červené trenky zavlály na vrcholu šestitisícovky

Současně s námi dosáhne vrcholu také Slovenka s britským přítelem. K překvapení všech chlapec v nejvyšším bodě poklekne a požádá dívku o ruku. Slečna přijímá, a že tu má Jirka kytaru, rovnou jim zahraje Svatební pochod.

Vrchol Stok Kangri (6153 m)

Sestup je dlouhý a náročný. O to víc, že se dnes nevracíme jen do základního tábora, ale celou cestu zpátky až do vesnice Stok a odtud autem do Lehu. Přijíždíme až po soumraku, kolem osmé večer, notně utahaní, ale šťastní. Hrdinkou výzvy je Klárka (36 let), která se jen velmi pomalu šinula vpřed hned od prvního dne. Statečně počítala krok za krokem a dech za dechem, ale když došlo na hřebeni na lámání chleba, bez rozmýšlení se přidala do vrcholového družstva. Tím dokázala všem nabušeným frajerům, že na to, abyste vylezli Stok Kangri, nepotřebujete kdovíjakou kondici, ale jen pevnou vůli a nezlomné odhodlání. Nerada bych, aby to vypadalo, že nějak nadržuju holkám, jenže kluci buď každou z výzev zvládli celkem v pohodě, nebo vzdali. Zato některá z holek se vždycky dokázala vyhecovat k takovým výkonům, až nám z toho zůstával rozum stát.

Holky jsou borky. Zleva Ivča, Šárka, Poly a Klárka

Pojeďte taky!

Chcete si příští rok taky vyzkoušet, jestli to dáte? Jaké výzvy si Jirka vymyslí tentokrát? Pojďte to zkusit! Bližší informace naleznete na www.brontosaurivhimalajich.cz a www.beneficnihamalajskavyzva.cz. Na podporu himálajské školy se letos v rámci Benefiční himálajské výzvy podařilo vybrat 194 441 Kč! Všechna (místy dost hustá a zábavná) videa z akce najdete TADY.

A to koupání naostro v jezeře Pangong nakonec dali! :)

GR20 sólo a vrcholy, které zdolat cestou aneb autentický průvodce od holky s krosnou

© Text a foto: Kateřina Krejčová

Korsická GR20 je jedním z nejdrsnějších, nejprofláklejších a nejkrásnějších treků v Evropě. Tělocvična pod širým nebem, která z vás vymáčkne i poslední kapku tuku a sádla, bouldrovka, která ověří vaše odhodlání, rovnováhu, sílu, zdatnost a protáhne vám každý sval v těle. Ačkoli se jedná o trek, kde chodí v hlavní sezóně každou etapu možná pár stovek lidí denně, na vrcholcích překrásných hor, které lemují tuhle cestu, je prázdno. A to je škoda. Protože jít GR20 a nelézt po kopcích kolem je jako jíst francouzský sýr a nepít k tomu francouzské víno. Něco velmi důležitého vám zkrátka uniká…

Na vrcholu Monte d’Oro

Korsiku jsem za svůj život stihla poznat už poměrně důkladně. Poprvé v červenci 2011 s partou, kdy jsme přešli větší část severní trasy a trochu v oblasti lezli. Celé jsem to dala v trekových sandálech, protože jiné boty jsem s sebou neměla. Šílené, ale přesně v mém stylu. Podruhé jsem vyrážela sama v květnu 2013. Začínala jsem na jihu v Conca a chtěla jsem přejít celou GR20. Počasí tomu ale nepřálo, zastavila mě sněhová vánice u Vizzavony. Kromě jižní části GR20 jsem tehdy dala ještě trek Mare a Mare Nord a pár severních etap GR20 u Calenzana.

Z výletu na Korsiku v roce 2011 – hodně nalehko a v sandálech

Letos jsem se vrátila potřetí. Na začátku června, pevně rozhodnutá přejít ji tentokrát celou. Ještě na pevnině mě sice okradli v hostelu ve Florencii a vlastní blbostí jsem si zničila nový stan od MSR, ale ani to mě nezastavilo a GR20 jsem dokončila. A dokonce jsem cestou opět vylezla na spoustu pěkných kopečků. Co kde vylézt, zažít a nevynechat se dočtete níže, doporučení čerpám ze všech tří svých cest napříč Korsikou.

Kde a kdy začít?

GR20 se chodí od června do září. Existuje i zimní skialpová hardcore varianta. Ale třeba období jarního tání moc vhodné není. Pokud chcete vyrazit v květnu, může to být dobrá volba, na trase bude mnohem méně lidí, ale vemte si mačky a cepín. Hodně sporů se vede na téma, jestli jít ze severu, nebo z jihu. Třikrát jsem vyrážela z jihu, argumenty pro mě jsou jasné. Sluníčko vám celou cestu svítí spíš do zad, než do obličeje, tímhle směrem chodí méně lidí a hlavně – úvodní severní etapy jsou hodně brutální. Mnohem radši si je nechám na konec, kdy už je tělo zvyklé na každodenní zátěž a batoh ztratil polovinu váhy.

Ještě v polovině května jsem na GR20 zažila tohle…

Jelikož se ale GR20 čísluje od severu, pro přehlednost budu i já dodržovat tuto konvenci. Časové odhady délky chůze píšu dle nejlepšího vědomí a svědomí, bez nadsázky a bez přehánění. Sólo holka s batohem natěžko, nikoli utramaratonec nalehko.

Časové odhady jsou ovlivněny také tím, že nesu na zádech poměrně těžký bágl

Pokud se rozhodnete začít na severu, vězte, že lidé, kteří tu začínají, se dělí do tří skupin. První, říkejme jim Borci, dají první etapu za 4,5 hodiny, a protože přicházejí na refuge Ortu di u Piobbu už kolem poledne, neváhají rovnou pokračovat na refuge de Carrozzu, kam dorazí během dalších pěti hodin. Jsou v pohodě, ráno vyrážejí ještě za svítání na další etapu a celý trek dokončí dřív, než si jejich tělo stihne všimnout, že už vyšli.

První dvě etapy na severu jsou celkem drsné, nepodceňte je…

Druzí, říkejme jim Odpadlíci, silou vůle překonají etapu č.1 za 10-12 hodin. Skoro je odrovná, sáhnou si na dno, ale dají to a jsou na to pyšní. Přeci jen 1700 výškových metrů do kopce s těžkým báglem, sem tam nějaké to lezení a řetězy, to není jen tak. Druhý den ráno vstanou a vydají se na etapu č.2, plní optimismu, protože tahle má být snadná. Etapa č.2 je ale naprosto odrovná, jdou to 10-15 hodin, ke konci se spíš plazí a touží už jen po posteli, jídlu a teplé sprše. Etapa č.2 umí být hodně zlá. A tak na refuge de Carrozzu Odpadlíci končí.

První severní etapa šplhá z Calenzany na refuge Ortu di u Piobbu s převýšením 1700 výškových metrů!

Do třetí skupiny, říkejme jim Průměrný hiker, patříme my ostatní. Pokud chcete mít dobrou šanci, že dokážete ujít celou trasu GR20, měli byste zvládnout první etapu pod 8 hodin, druhou pod 9. Anebo můžete začínat na jihu jako já, tam je rozjezd pozvolnější, a troufám si tvrdit, že s dostatečným odhodláním zvládne jižní část téměř každý. Nicméně – nepodceňujte to a vstávejte brzy. Vedro přes den může být váš největší nepřítel.

GR20 je drsná a krásná současně – západ slunce pod vrcholem Monte d’Oro

Ještě se hodí zmínit, že na začátku a konci každé etapy stojí chata (refuge) a u ní kemp. Poplatek za nocování ve vlastním stanu je 7 euro/osoba, některé chaty nabízejí jejich stany k pronájmu za 28 euro/2 osoby nebo mají vnitřní noclehárny za 14 euro/osoba. Pokud nemáte vlastní stan, potřebujete rezervaci v dostatečném předstihu. U každé chaty je zdroj pitné vody, záchody (občas bizarní a leckde jen jeden či dva) a sprcha (většinou ledová, až na pár výjimek – teplá voda teče v kempu v Calenzana, v Col de Verghio, ve Vizzavoně, v refuge de Capannelle, v Col de Verde, v Conca, a když máte štěstí a přijdete včas, tak i v Haut Asco či v bergerie de Ballone). V každé refuge je také možné koupit si snídani za cca 8 euro/osoba, polopenzi nebo plnou penzi – nic z toho jsem nikdy nevyužila, takže nemůžu referovat. Stanování a bivakování v horách mimo vyhrazená místa v kempech či u salaší je přísně zakázané.

Stanovat podél GR20 se smí jen u horských chat a salaší

Kapesní průvodce od holky s batohem:

Etapa 1: Calenzana – Ortu di u Piobbu

Výstup z Calenzany vede dlouho loukami (vyrazte brzy kvůli slunku), pak lesem a následují chvíle na skále v jednom místě zajištěné řetězy. Pak prudký výstup končí a cesta dál se vine víceméně po vrstevnici. Ze sedla U Saltu dojdete k chatě Ortu di u Piobbu pohodlně za 1-1,5 hod.

Čas: Ve směru ze severu celkem 5-10 hodin, celkové stoupání 1700 m, celkové klesání 400 m.

Ve směru z jihu celkem 4-6 hodin.

Toalety na Ortu di u Piobbu – splachuje se paterým šlápnutím na pedál

Vrchol: Pokud máte čas a náladu, můžete si od chalupy Ortu di u Piobbu vyběhnout na Monte Corona (2144 m). Na tuhle horu nikdo nechodí. Od chaty se vydejte do lesa směrem k velké borovici, narazíte na žlutou značku, která vás dovede do sedla, z něj dojdete na vrchol pohodlně po hřebínku sutí. Parádní výhled na moře i na hory severní části trasy. Výstup od chaty na vrchol 1,5 hod, sestup 1 hod, převýšení 600 m.

Výhled z Monte Corona

Etapa 2: Ortu di u Piobbu – Carrozzu

Vážně pěkná etapa, po mírném úvodu přijdou dvě hodiny šplhání do prudkého kopce, pak 3-4 hodiny tělocvična na hřebínku a pak dvě hodiny zase prudký sestup dolů. Super výhledy cestou! Rozhodně ale nepodceňovat, mnoho lidí tahle etapa rozseká tak, že vzdávají.

Čas: V obou směrech 6-10 hodin, celkové stoupání ve směru ze severu 900 m, celkové klesání 1150 m.

Na hřebeni se honí mraky…

Etapa 3: Carrozzu – Haut Asco

Na vzdálenost výrazně kratší etapa než č.2, na čas a náročnost ale jen o trochu jednodušší. Na mnoha místech je zajištěná řetězy, i v létě mohou být severní svahy pokryté sněhem. Nejprve úzkým skalnatým údolím vzhůru, hezké vodopády cestou, prudký výšvih do sedla, pak skalnatým úbočím s trochou toho boulderingu do dalšího sedýlka a pak už jen pěkný lehce lezecký sestup k chatě Asco.

Čas: V obou směrech 4-6 hodin, ve směru ze severu celkové stoupání 950 m, celkové klesání 800 m.

Lanový most blízko chaty Carrozu. Pokud chcete to Asca, musíte ho přejít

Vrchol: Rozhodně nevynechejte výstup na A Muvrella (2147 m). Ze sedýlka Bocca di Stagnu je to jen 20-30 minut nahoru a 20-30 minut dolů, značeno kamennými mužíky, pohodlný výstup, jen jeden krátký úsek po skále, výhledy dokonalé – od moře až na Monte Cinto, a když se dobře rozhlédnete, velmi dobře pochopíte, co vás zítra čeká…

Na vrcholu A Muvrella

Etapa 4: Haut Asco – Tighjettu

„Jenom“ osm kilometrů, ale… Tahle etapa se řadí mezi nejnáročnější na celé GR20, už podle pověstí, které se o ní šíří. Dříve k ní existovala ďábelská alternativa - „Cirque de la Solitude“, ale před třemi lety zde zemřeli čtyři lidé, kteří neuposlechli varování před bouří, a smetla je kamenná lavina. Od té doby je Cirque de la Solitude zavřený. Alternativní trasa vedoucí přes vrcholový hřeben Monte Cinto je ale dostatečnou náhražkou. Sníh až do léta, náročný terén, brutální stoupání a klesání a místy vzdušné pasáže, které neodpustí ani chvilkovou nepozornost.

Možná nejkrásnější etapa GR20, každopádně hodně drsná

Čas: V obou směrech 6-12 hodin, celkové stoupání ve směru ze severu 1250 m, celkové klesání 1050 m. Pokud se cestou vypravíte na Monte Cinto, připočtěte si k času etapy ještě 2-3 hodiny.

Vrchol: Monte Cinto (2706 m), nejvyšší vrchol Korsiky! Nenechte si ho ujít, když už budete tak blízko. Z rozcestí pod Pointe des Eboulis je to pouhých 850 m s převýšením jen nějakých 150 m nahoru. I přesto i tento výstup trvá 1-1,5 hodiny nahoru, zejména, pokud okolí Cinta ještě pokrývá sníh.

Tam někde vysoko v mracích, obklopen sněhem se schovává Monte Cinto

Etapa 5: Tighjettu – Ciottulu

Poměrně příjemná etapa, kterou lze spojit s tou následující. Nejprve údolím dolů k bergerie de Ballone, potom kousek úbočím svahu téměř po rovince, načež přijde výstup po skále do sedla, odkud už je vidět chata Ciottulu di i Mori. Po skále, po které budete stoupat, teče potok, takže je velmi vlhká, může být kluzká a po velkých deštích teče ze sedla do údolí hodně vody. Počítejte s potenciálně velmi mokrou cestou, což může být rizikové zejména v opačném směru, když tudy musíte sestupovat, jako jsem musela já a navíc po velkých deštích.

Čas: V obou směrech 3,5-5,5 hodin, celkové stoupání ve směru ze severu 800 m, celkové klesání 500 m.

Po deštích stoupá GR20 k chatě Ciottulu po skále vodopádem

Vrchol: Paglia Orba (2525 m) – mimořádně nádherná hora, které se přezdívá též Matterhorn Korsiky. Výstup na ni rozhodně stojí za to, ačkoli se jedná o poměrně náročný lezecký výstup a rozhodně nedoporučuji pokoušet ho sólově, leda zkušeným lezcům. Od chaty Ciottulu di i Mori stoupá pěšina do sedla Col des Maures a poté následují lezecké pasáže na vrchol. Převýšení od chaty činí 650 m a na výstup a sestup si nechte ideálně aspoň 4 hodiny (celkem).

Na vrcholu Paglia Orba v roce 2011. V sandálech…

Etapa 6: Ciottulu – Col de Verghio

Krátká a bezproblémová etapa (8 km). Nejprve sestup do údolí Le Golo, kde je třeba přebrodit stejnojmenný potok (most je ve výstavbě) a kolem salaše de Radule, a stejnojmenného vodopádu do lesa, kterým se už rychle dostaneme až k hotelu, kempu a obchodu v Castel de Verghio. V obchodě můžete dokoupit téměř vše, ale mezi 12-13 mají siestu.

Čas: Ve směru ze severu celkem 2-3 hodiny, celkové stoupání 150 m, celkové klesání 700 m.

Ve směru z jihu celkem 3-4,5 hodiny.

Cesta mezi Ciottulu a Radule je nádherná

Etapa 7: Col de Verghio – Manganu

Pěkná etapa, zejména za hezkého počasí. Vede příjemnou krajinou kolem jezera de Nino, kde se pasou stáda koní, a kolem několika salaší, kde můžete koupit čerstvý sýr. Nejprve stoupání do sedla San Pedru, pak zběsilé serpentiny v úseku k Bocca a Reta a pak už jen mírný sestup k jezeru Lac de Nino a zelené pastviny až k Bergeries de Vaccaghia a refuge de Manganu.

Čas: V obou směrech 5-6,5 hodiny, celkové stoupání ve směru ze severu 1000 m, celkové klesání 800 m.

Krajina mezi sedlem Reta a chatou Manganu působí poněkud rurálně

Vrchol: Cestou můžete vylézt na malý vrchol Capu a u Tozzu (2007 m) u jezera Nino, který je hezkou pozorovatelnou okolí. Nahoru vede pěšinka, výstup cca 20-25 minut, sestoupit můžete z druhé strany a znovu se napojit přímo na GR20.

Etapa 8: Manganu – Petra Piana

Ačkoli se tato etapa řadí na vzdálenost k těm kratším, není radno ji podcenit. GR20 tady přelézá vysoké skalní hřebeny mezi jezery Goria a Capitello, což poskytuje krásné výhledy, ale sestup ze sedla Bocca alle Porte je náročný a v jednom místě zajištěný řetězem. Po hřebínku a úbočím Punta Muzzela cesta obchází jezero Melo a stoupá do sedla Col de Rinoso. Odsud až k refuge de Petra Piana už je cesta příjemná a nezabere víc než hodinku.

Čas: V obou směrech 5,5-7 hodin, celkové stoupání ve směru ze severu 920 m, celkové klesání 700 m.

Výhled na zamrzlé jezero Capitello

Vrchol: Monte Rotondo (2622 m). Tady nebudu psát žádné báchorky a bez mučení přiznám, že na tomhle kopci jsem nebyla (aspoň myslím). Ale rozhodně je to výzva! Druhá nejvyšší hora Korsiky, výhled prý lepší než z Mont Blancu (to řekl Ferdinand Gregorovius v roce 1852) a každopádně slušný výšlap. Od chaty Petra Piana převýšení 800 m a vyhraďte si na něj aspoň 4-5 hodin (celkem).

Etapa 9: Petra Piana – Onda.

Ke klasické cestě, která sestupuje do údolí k vodopádu Cascade du Meli a zase stoupá vzhůru až k refuge de L’Onda, tu existuje alternativa po hřebínku přes Punta de Pinzi Corbini. Tato alternativa ke GR20 je kratší, s menším převýšením, zato moc pěkná bouldrovka s výhledy, kde si příjemně zalezete. Hřebínku se rozhodně vyhněte za bouřky.

Refuge de L’Onda leží v ďolíku, takže pokud vyrazíte od Petra Piana brzy ráno přes hřebínek a budete dost rychlí na to, abyste pokračovali dál ve směru Vizzavona, k chatě ani nemusíte scházet a ušetříte si pár desítek výškových metrů nahoru a dolů.

Čas (klasická cesta): Ve směru ze severu celkem 5-6 hodin, celkové stoupání 550 m, celkové klesání 950 m.

Ve směru z jihu celkem 5,5-7 hodin.

Čas (alternativa): Ve směru ze severu celkem 3-4 hodiny, celkové stoupání 400 m, celkové klesání 800 m.
Ve směru z jihu celkem 3,5-5 hodin.

Alternativní trasy jsou značené žlutým dvojpruhem a většinou vedou víc lezeckým terénem než klasická trasa

Etapa 10: Onda – Vizzavona

Tato etapa je poměrně monotónní – ve směru ze severu jdete nejprve trochu do kopce a pak si užijete dlouhé a náročné klesání. Ve směru z jihu vás naopak čeká několikahodinový výstup, který doporučuji prodloužit o výstup až na vrchol Monte d’Oro. Příjemným zpestřením této etapy jsou Cascade des Anglais – vodopádky, peřejky a tůňky, kde se dá v parném létě vykoupat a zchladit.

Čas: V obou směrech 5-8 hodin, celkové stoupání 750 m, celkové klesání 1250 m.

Většina lidí vyráží velmi brzy, aby stihli na hřebenech Monte d’Ora východ slunce. Mě tam zastihl západ…

Vrchol: Pokud jdete z jihu, ze sedla Bocca Palmente (viz etapa 11) spatříte přímo před sebou monumentální Monte d’Oro (2389 m). Jdete-li ze severu, budete na ni koukat od chvíle, kdy přelezete sedlo Bocca Muzzela. Monte d’Oro je nádherná hora s úžasnou vrcholovou pasáží, kde se vyplatí nechat si batoh i trekové hole na rozcestí pod vrcholem a pak už se jen plně soustředit na výstup a lehké lezecké pasáže. Lezení, které mě moc baví, a výhled, který stojí rozhodně za trochu té námahy navíc, dělají z Monte d’Oro kopec, který si nikdy nenechám ujít, když jdu zrovna náhodou kolem. Z rozcestí s GR20 počítejte tak 1-2 hodiny nahoru a nejméně 1-1,5 hodiny zpátky dolů na rozcestí.

Monte d’Oro ze sedla Muzzela

Etapa 11: Vizzavona – Capannelle

Tahle etapa má dvě části: Vizzavona – sedlo Boca Palmente a Boca Palmente – refuge de Capannelle. Ta první je nepříjemná, ať už jdete ze severu (dlouhý a náročný výstup s převýšením asi 800 m) nebo z jihu (dlouhý a náročný sestup). Druhá část je naopak velice příjemná a vede „téměř po rovince“ úbočím svahu. (Překonává asi 500 výškových metrů nahoru a 500 výškových metrů dolů, ale v porovnání s ostatními částmi trasy je to skoro zanedbatelné převýšení.)

Čas: Ve směru ze severu celkem 6-8 hodin, celkové stoupání 1350 m, celkové klesání 700 m.

Ve směru z jihu celkem 5-6 hodin.

Příjemná část etapy mezi Vizzavonou a Capannelle

Etapa 12: Capannelle – Prati

Tuhle etapu bych si soukromě zcela přeskládala. Vzala bych to přes vrchol Monte Renoso (neznačeno, jen kamenní mužíci ukazují cestu, pěšinu ale znají mapy.cz!) a skončila už v Col de Verde, protože tam mají teplou sprchu (ale pozor, teče jen večer!).

Pokud se ale chcete držet rozpisu, etapa Capannelle – Prati vede střídavě nahoru a dolů se závěrečným stoupáním z Col de Verde, aby se vám dobře spalo.

Čas: Ve směru ze severu celkem 6-8 hodin, celkové stoupání 1200 m, celkové klesání 1000 m.

Ve směru z jihu celkem 5-7 hodin.

Vymyslela jsem si vlastní cestu – vzala jsem to po hřebenech

Vrchol: Ostřílení dobrodruzi by neměli vynechat výstup Monte Renoso (2352 m). Z refuge de Capannelle vede až na vrchol značená cesta kolem jezera Bastani (převýšení 750 m, 2,5-3,5 hod). Z vrcholu se buď můžete vrátit zpátky (1,5-2 hod), nebo pokračovat přes Monte Torto (2262 m) a bergeries des Pozzi do Col de Verde (neznačeno, ale pěšinu znají mapy.cz). Cesta vede stále z kopce, 2-3 hod.

Hlavu Maura, stejnou jako na korsické vlajce, najdete i na vrcholu Monte Renoso

Etapa 13: Prati – Usciolu

Trasa začíná malým stoupáním pod vrchol Punta della Capella (2041 m), následuje sestup až do sedla Laparu. Kousek za ním je stejnojmenná chatka a pramen vody. Odsud pěšina šplhá na hřeben a přechází skalky až na vrchol Monte Formicula (1981 m). Odsud už je sestup k refuge Usciolu poměrně krátký a nenáročný.

Čas: V obou směrech 5-7 hodin, celkové stoupání 950 m, celkové klesání 1050 m.

Brzy ráno na vrcholu Monte Formicula

Vrchol: Nechte se cestou zlákat k výstupu na Punta della Capella (2041 m), pěknou skalku s hezkým výhledem. Ze sedla vám to nezabere víc než 20 min nahoru a 15 min dolů. Batoh nechte někde v křoví, při lezení hojně využijete ruce a nejspíš si budete muset najít svou vlastní cestu, protože kamenných mužíků je k vrcholku jen poskrovnu.

Etapa 14: Usciolu – Asinao

Tato etapa má dvě varianty – klasická cesta vede přes chaty Croci, Matalza a Bassetta, šla jsem ji před pěti lety a vůbec se mi nelíbila. Tedy – je neuvěřitelně malebná, ale na můj v kus hrozně umělým způsobem. Vůbec nepůsobí jako drsná GR20.

Alternativní trasa vede přes vrchol Monte Incudine (2134 m), je kratší a daleko lépe zapadá do konceptu GR20.

Den začíná skotačením na hřebínku mezi refuge De Usciolu a Punta Scaddatta. Ačkoli jsou to jen tři kilometry, snadno vám můžou trvat tři hodiny. Pokud jdete z jihu, připravte se na to, že vám tenhle hřebínek na konci poměrně náročné etapy dá zabrat. Máte-li štěstí na počasí, výhledy z hřebínku jsou báječné. V sedle Bocca di Agnone se cesta dělí. Klasická vede do nížin a kolem chat, alternativa ještě trochu sklesá k řece Forcinchesi a pak začíná stoupat po hřebeni až na vrchol Monte Incudine. V sedle pod vrcholem se obě cesty opět spojují, a lehkým lezeckým terénem sestupují k refuge de Asinao.

Pokud se rozhodnete jít po alternativní cestě, dejte si pozor na rozcestí s dřevěnými šipkami (viz foto). Ať jdete z jihu nebo ze severu, hlavně nechoďte ve směru těch šipek, vedou do pekla (k chatám Matalza a Croci a prodlouží vám zbývající cestu skoro na dvojnásobek).

Na tohle rozcestí pozor. Ve směru šipek jít zcela jistě nechcete, ať už jdete kamkoli

Čas (klasická cesta): Ve směru ze severu celkem 7,5-10 hodin, celkové stoupání 1250 m, celkové klesání 1450 m.

Ve směru z jihu celkem 8-11 hodin.

Čas (alternativa): Ve směru ze severu celkem 6,5-9 hodin, celkové stoupání 1100 m, celkové klesání 1300 m.

Ve směru z jihu celkem 7-10 hodin.

Vrchol: Pokud si vyberete GR20 alt, výstup na Monte Incudine (2134 m) budete mít zadarmo v ceně, značka totiž vede přímo přes vrchol. V důsledku toho je to jediný významnější kopec, na kterém potkáte větší počet lidí. Aspoň vám bude mít kdo udělat fotku. Výhledy jsou super a rozhodně doporučuji sem ze sedýlka Stazzunara vylézt, i pokud se rozhodnete jít klasickou cestou (nahoru 20-25 min, převýšení 150 m).

Mlha se válí nad refuge de Asinao

Etapa 15: Asinao – Paliri

V obou směrech poměrně dlouhá a náročná etapa, která se dá ještě opepřit alternativou přes hřebeny Punta di a Vacca. Nejprve dlouhý a příjemný sestup, až pod sedlo Bavella, kam musíme vylézt do kopce. Odtud je to k refuge de Paliri přes kopec asi 2,5-3 hodinky. V kempu Paliri se vyplatí být brzy a zabrat si plácek na stan s výhledem až k moři.

Čas (klasická cesta): Ve směru ze severu celkem 6-8 hodin, celkové stoupání 1100 m, celkové klesání 1550 m.

Ve směru z jihu celkem 8-10 hodin.

Kemp u chaty Paliri

Etapa 16: Paliri – Conca

Tohle je hrozně krásná etapa. Příjemný sestup nádhernou krajinou, úžasné oranžové skály lemují skoro celou cestu, na řece Punta Pinzuta jsou pěkné vodopády a před závěrečným klesáním projdete krásnou skalní branou. Ve směru z jihu je tahle etapa první, takže prubířský kámen zdatnosti a odhodlání. Doporučuji vyrazit brzy a cestou se hodně kochat.

Brána GR20 - hodinu cesty (nahoru) od první značky v Conca

Gîte d'Étape v Conca je báječné přátelské místo s teplou sprchou, wifi a moc dobře tu vaří.

Čas: Ve směru ze severu celkem 5,5-7 hodin, celkové stoupání 600 m, celkové klesání 1400 m.

Ve směru z jihu celkem 7-9 hodin.

GR20 je nádherná a drsná. Pokud by na vás celá snad byla příliš, můžete si dát jen severní (Calenzana – Vizzavona, 8 dní) nebo jen jižní část (Vizzavona – Conca, 6 dní). Každopádně držím palce, a pokud budete mít jakékoli otázky, piště do komentářů.