26.4.16

Z Ohňové země po rovník – II. část

Vylézt na sopku a nějaký opravdu vysoký kopec, poprvé si vyzkoušet surfování v oceánu, zažít deštný prales s jeho horkem, vlhkostí a hlasitým vřeštěním opic, okusit atmosféru starých inckých památek a stezek, vyfotit pár bláznivých fotek na salaru a ochutnat pstruha z posvátného jezera Titicaca… To všechno máme na našem cestovatelském seznamu věcí, které ještě musíme v Jižní Americe udělat. V dalekých zemích se zážitky vyskytují na každém kroku a nezapomenutelnou zkušeností se tak může stát i pouhý přechod bolivijských hranic…

Bolívie není Somálsko
Navzdory všem předsudkům se dnes jedná o bezpečnou multinárodnostní zemi. A má co nabídnout. Největší salar na Zemi, přístupné šetitisícovky, posvátné jezero Titicaca… A hlavně - všechno je tu tak neuvěřitelně levné, že konečně můžeme začít hýřit!
Každé město v Bolívii je jiné. A každé má svou neuchopitelnou atmosféru. Chudé, ale přátelské Uyuni, kde hned v centru najdete obrovské dětské hřiště. Půvabné Sucre, malý bílý kousek Evropy v srdci Jižní Ameriky, se svými čistými ulicemi, úžasnou architekturou a výstavnými parky. Hlučný, obrovský a metropolitní La Paz, s cihlově červenými neomítnutými domy, zvedajícími se vzhůru do kopců, kam až oko dohlédne. I Potosí, důlní město na úpatí „Stříbrné hory“ a nejvýše položené velkoměsto světa. 
Koupíme si od cestovky dvoudenní výlet na salar Uyuni, jehož návštěva je zábavná, a navíc nám to umožní vylézt na sopku. Stačí druhý den vstát ve čtyři hodiny ráno a vyškrábat se na kráter vulkánu Tunupa ve výšce 5200 m. Je velmi neobvyklé stát na vrcholku na barevné suti a čistě bílou vidět hluboko pod sebou.
Vylézt na šestitisícovku je v Bolívii snadnější než jinde. Turistické agentury v La Pazu nabízejí dokonce „instantní zážitek“, dvoudenní výstup na Huaynu Potosí (6088 m). Ráno taxíkem od hotelu, v poledne z base campu do high campu, o půlnoci šestihodinový výstup na vrchol a v poledne dalšího dne zase zpátky v hotelu. Nemáte vybavení, neumíte chodit v mačkách, nejste aklimatizovaní? Nevadí! Vybavení vám půjčíme, ledovcový rychlokurz zvládneme cestou a na vysokohorskou nemoc máme pytel lístků koky, které si můžete cestou žvýkat.
Také chceme na vrchol, ale ne takhle. Dáme si čtyřdenní aklimatizační trek kolem hory a po celou dobu tak můžeme obdivovat její majestátní krásu. V údolích se pasou lamy alpaky a kouzelní dědečkové s velkou nůší jako z pohádky prodávají vlastnoručně pletené čepice a ponožky za miniaturní ceny. Vrcholek Condoriri, hory ve tvaru kondora z roztaženými křídly, se tyčí nad hladinou tyrkysového jezera a opuštěná pětitisícová sedla čekají, až si v nich postavíme stan. Dobře aklimatizovaní pak vyskotačíme na vrcholek Huayny jako kamzíci, v polovičním čase než klienti cestovních agentur.
Poslední zastávkou před hranicemi je Copacabana, malé město na břehu posvátného jezera Titicaca. Motorové čluny v přístavu čekají na pasažéry, které vozí na ostrov Isla del Sol, místo, kde se dle pověsti zrodilo Slunce. Nejsou tady žádné silnice ani motorová vozidla. Celým ostrovem se vine „Posvátná stezka věčného Slunce“, po které místní obyvatelé ženou svá stádečka ovcí, koz a prasátek, a na které turista dvakrát zaplatí poplatek za průchod. K vidění jsou zachovalé incké ruiny a precizní terasovitá políčka, vystavěná už za dob Inků, na kterých místní obyvatelé pěstují brambory, obilí a kukuřici.

Pestrobarevné Peru
Stát známý pro svou bohatou předkolumbovskou historii a památky s ní spojené. Peru ale rozhodně není jen Machu Picchu. Třetinu země pokrývá džungle a cestovní agentury nabízejí zájezdy all inclusive do luxusních lodží uprostřed pralesa. Dva a půl tisíce kilometrů dlouhé pobřeží nabízí stovky písečných pláží a surfování je téměř národní sport. K tomu připočtěte písečné duny v okolí Ica, záhadné obrazce na planině Nazca, národní park Huascarán, megalomanské hlavní město Lima a tradiční alkoholický nápoj Pisco Sour, který Peruánci pijí při každé oslavě, a máte parádní destinaci i pro několikaměsíční dovolenou.
Po mnohá staletí si Urové, předincký národ z oblasti jezera Titicaca, staví na jezeře plovoucí ostrovy z rákosu. Dříve se jednalo o obrannou strategii před nepřátelskými kmeny, dnes je účel výstavby ostrovů převážně turistický. Postavit takový ostrov trvá zhruba rok. Vydáme se tam na výlet motorovou lodí z přístavu v Punu a nestačíme žasnout. Všechno kolem je z rákosí. Ostrovy jsou z rákosí, lodě jsou z rákosí, domy a nábytek jsou z rákosí. Tedy, kam až turistovo oko dohlédne. Dál stojí domky z vlnitého plechu, kadibudky z vlnitého plechu, dřevěné pramice a motorové čluny. Sem tam zpoza domku vykoukne i solární panel. Je trochu problém, že je tu všechno tak moc turistické, že nedokážeme rozeznat, co je skutečně tradice a co je jen pozlátko vyrobené pro turisty.
Vydat se po stopách Inků lze nejlépe z Cuzca, srdce peruánské historie, města postaveného ve tvaru pumy. V nabídkách cestovních agentur naleznete kolem dvaceti různých treků, nic vám ale nebrání vydat se na ně zcela nezávisle, bez kuchařů a poníků nesoucích metráky nákladu. Staré incké cesty vedou vzhůru přes zelená sedla hluboko do džungle i do hor. I samotní průvodci se přou, která „Inca trail“ je ta jediná „skutečně pravá“. Jedna verze praví, že ta, vedoucí z vesnice Lucmabamba do sedla k opravenému inckému chrámu Llactapata. Po ní se vydáváme i my. Široká cesta stoupá rovně vzhůru, stále se stejným sklonem, bez zatáček, bez serpentin. Shora je možné vidět Machu Picchu pod sebou a z neobvyklého úhlu. Až k němu už vede snadná cesta – pod obrovským vodopádem a dál podél železničních kolejí…
Machu Picchu lze zažít rychle, pohodlně a extrémně draze vlakem, nebo zdlouhavou levnou cestou, namačkáni v autobuse s místními. Ubytovat se dá za pár korun v kempu pod kopcem, nebo v luxusním hotelu v Aguas Calientes. A nahoru se vyvést autobusem, nebo to vyběhnout po svých. Ať tak či tak, nevynechejte Puente del Inca. Jen pohled na inckou cestu vybudovanou ve strmé skále vyvolává závrať. Nezapomeňte ani na Intipunku, „Sluneční bránu“ stojící asi kilometr nad městem a horké prameny v Santa Tereza, kde se dá za cenu vstupného dokonce kempovat.
Představa, že navštívíme skutečný amazonský prales, je pro nás natolik lákavá, že si zaplatíme čtyřdenní výlet. Očekávání, že uvidíme divoká zvířata přímo v džungli, se ukáže být velmi naivní. Průvodce ale velice zasvěceně hovoří o životě v džungli, domorodých kmenech a pašování koky a vezme nás do farmářovy zoo. Místa uprostřed pralesa, kde se mladý muž stará o poraněná zvířata. Má jich tam mnoho. Papoušky a ary, které ochotně pózují na rameni, opice, které si hrají a perou se (přímo na mých zádech), malé krokodýly, divoká prasata, lemury… 
Máncora je malé rybářské městečko, kde po ulicích jezdí motorové rikši a podél písečných pláži stojí luxusní hotelové resorty. Jezdí se sem za surfováním, kitesurfingem a dalšími vodními sporty. Nás při procházkách po pláži nejvíce udivuje množství zvířat všude kolem. Stovky malých oranžovočervených krabů se utíkají rychle schovat do písku, když se blíží člověk, a na útesech si vykračují i velcí červení a černí krabi. Desítky pelikánů krouží na mořem a loví potravu, nebo plavou kolem rybářských lodí. Supi s červeným zobákem okusují mršiny, kterých se překvapivě po pláži povaluje víc, než stíhají sežrat. Dokonce i mrtvolu lachtana vyplavilo moře…

Ekvádor dokáže překvapit
Ekvádor je na poměry Jižní Ameriky malinká zemička na rovníku. V tomto kontextu pobaví, že je 3,5krát větší než Česká republika. Úředním platidlem země je americký dolar, což je pro nás další velké překvapení. Jejím největším pokladem jsou Galapágy. Souostroví v Tichém oceánu s dosud neporušenou přírodou. Tahle země ale dokáže uspokojit i chudého náročného cestovatele. Kilometry čistých písečných pláži, teplé moře a vysoké vlny. Pás sněhem pocukrovaných sopek, z nichž vrcholek Chimborazo je díky zploštěnému tvaru zeměkoule nejvzdálenějším bodem od středu země. A amazonský prales, nejlevnější způsob, jak v Jižní Americe pozorovat divoká zvířata přímo v džungli.
Sami Ekvádorci přiznávají, že si většina světa myslí, že Ekvádor leží v Africe. Podvědomě očekáváme i úroveň služeb jako v rovníkovém africkém státě. O to víc nás překvapí, když nás peruánský autobus vysadí v Guayaquilu na nejmodernějším autobusovém terminálu, jaký jsme cestou viděli.
Prohlídku města i s komentářem si domluvíme přes couchsurfing. Richardo nám ukáže katedrálu a park před ní, kde se volně prochází a šplhají po stromech desítky leguánů. V jezírku si plavou zlaté rybky a vodní želvy. Stejně tak v Historickém parku kousek za centrem je malá zoo se spoustou zvířat a mangrovové lesy.
V Ekvádoru bychom dokázali strávit měsíc a stále bychom neměli dost. Je pro nás dost bolestivé, že na něj máme jen tři dny. Na nás teď čeká největší cestovatelská výzva. Není to zdolání osmitisícovky, překonání džungle jen s mačetou, ani přeplavání Atlantského oceánu na voru. Největší výzva je cestování s dětmi. Petr má dvě, Lukáše, 11 let, a Jáchyma, 9 let. Kluci za námi přiletí do Los Angeles a budou s námi cestovat celé letní prázdniny po národních parcích na západě USA. Jak si dokážeme poradit s dětmi a úplnou změnou našeho cestovatelského stylu?
S Jižní Amerikou se rozloučíme u moře. Mys Chocolatera je druhým nejzápadnějším bodem kontinentu. Vysoké bouřlivé vlny se tříští o skalnaté pobřeží, nad nimi krouží pelikáni a hledají potravu. Každou chvíli se střemhlav vrhnou do vody, vynoří se, polknou a znovu vyletí vzhůru. Mys je pojmenován podle tmavého písku, který bouřlivé vlny někdy vynášejí na hladinu a míchají jako horkou čokoládu. O pár kilometrů zpátky je městská pláž, surfaři, rodiny s dětmi, hlasití prodejci suvenýrů a mladí kluci tlačící vozíky s čerstvými vychlazenými kokosovými ořechy. Kdo neochutná ekvádorský kokosák, jako by tu nebyl.
Jižní Ameriku shledáme pětihvězdičkovou turistickou destinací. Nikdo se nás za celou dobu nepokusil zavraždit, okrást ani přepadnout. Za dlouhých hodin na stopu jsme se v kabinách náklaďáků naučili základům španělštiny. Poznali jsme různé země, kultury a způsoby, jak zevlovat v cizí zemi bez peněz téměř neomezeně dlouho. Nejdůležitější asi je nebrat nezdary (a sám sebe) příliš vážně.

Článek vyšel v časopisu Everest, 04/2014

17.4.16

Z Ohňové země po rovník – I. část

Vzpomínáme na začátky naší cesty kolem světa. Jaké bylo naše putování Jižní Amerikou, jste si mohli přečíst v časopisu Everest, 03/2014.

V nohách už máme asi tisíc kilometrů, na fotkách desítky druhů divokých zvířat a v adresáři mnoho nových přátel. Cestu kolem světa jsme zahájili v únoru v Ushuaii, nejjižnějším městě světa. Míříme stále na sever. Většinou přes hory, skoro bez peněz a široce otevření zážitkům. Nízkorozpočtové cestování zahrnuje spaní ve stanu, přesuny stopem a jídelníček založený na dobrotách z ešusu.
Země, kde nikdy nikdo nezastaví, když se snažíte přejít přes ulici. Země nekonečných plání, kde tisíc kilometrů neznamená nic. Země ledovců i pouští, nejlepších steaků i vína. Takový je náš začátek v Argentině. 

Tierra del Fuego 
Poetické jméno dal Ohňové zemi její objevitel Fernão de Magalhães během své námořní plavby kolem světa v roce 1520. Už z dálky viděl kouř a ohně, které domorodí obyvatelé rozdělávali na pobřeží. Naším prvním dobrodružstvím je přechod po ledovci Martial hned nad Ushuaiou. Na výlet pod něj vás pošlou v každé turistické kanceláři. Ledovec ale pokrývá tlustá vrstva firnu, takže pokud už jste někdy viděli sníh, není na tomhle místě nic zajímavého. Na jeho začátku stojí výstražná cedule: „Zákaz vstupu bez vůdce anebo vhodného vybavení!“. Dobré boty a ČHSku v kapse shledám dostatečně vhodné, takže jdeme na to. Stoupání je dost strmé, ale do sedla nad ledovcem se rozhodně vyplatí vylézt. Z žádného jiného místa v okolí nejsou tak skvěle vidět vysoké ledové vrcholky na západní straně ostrova. Výhled je skutečně dechberoucí. 
I národní park Tierra del Fuego má co nabídnout. Procházky podél jezer a zálivů jsou působivé zejména při západech slunce, výstup na Cerro Guanaco (Lamí horu) okouzlí dalekým kruhovým výhledem a poslední, 3059. kilometr národní silnice č. 3 z Buenos Aires je místem, kde cyklisté a cestovatelé obvykle zakončují své putování Jižní Amerikou. V liduprázdných horách mimo národní park se dá chodit cestou – necestou zcela neomezeně. Brodit se bažinami, přelézat padlé stromy, prodírat se pichlavým neprostupným podrostem a stanovat na místech, kde ještě nikdy nikdo předtím nestanoval. Cestou vidíme desítky obrovských bobřích hrází a dokonce i bobří rodinku. Vylezeme na bezejmenný kopec nad ledovcovým jezírkem a pod sošku Panny Marie na vrcholu umístíme kešku. Největším lákadlem v okolí je Martillo, tučňáčí ostrov přezdívaný Pinguinera, kde hnízdí několik tisíc tučňáků. 

Stopařské peklo, stopařský ráj 
Tvrdí se, že Patagonie je peklem pro stopaře. Stojíme u jediné dopravní tepny ve vnitrozemí. Občas je jen štěrková a pro- jede po ní zhruba pět aut za hodinu. Každý, kdo má místo a jede naším směrem, nás sveze. Někdy deset, někdy třeba i šest set kilometrů. A kdo nemůže, aspoň nám zamává. Patagonie pro nás znamenala stopařský ráj. Malé patagonské městečko El Calafate má svou velkou turistickou atrakci, kvůli které se vyplatí ho navštívit. Ledovec Perito Moreno, jehož čelo je vysoké až 60 metrů a dlouhé 5 kilometrů, se každý den posune o dva metry. Znamená to ohlušující rachot při pádu séraků do vody, vysoké vlny a výjimečné přírodní divadlo. Stačí si v davu lidí nalézt malé místo na sezení a celý den ohromeně koukat. Národní park Los Glaciares ale není jen jeden ledovec. Město El Chaltén pod masivem Fitz Roy je prý „Trekingové hlavní město Argentiny“ a začíná tu množství krásných, dobře značených stezek. 
My se vydáme na trek přes Paso del Viento (Větrný průsmyk) nic zlého netušíce. Za sedlem vítr nabírá na síle, až nás v rychlosti přes 100 km/h málem srazí ze skály. V dešti postavíme bytelnou zeď z kamenů, za ní náš stan a 36 hodin čekáme, než se ta slota trochu utiší. Že mezitím zapadáme sněhem, je v Patagonii asi normální. 

Švýcarsko Jižní Ameriky 
San Carlos de Bariloche se přezdívá „Švýcarsko Jižní Ameriky“. Na sever sytě zelená krajina jezer a ostrovů, na východ vysoké hory a za nimi svět tisíců vodopádů a neprostupná džungle. Překročit hranici do Chile se tu dá jen pěšky a na lodi. Zajímavé je, že národní park na argentinské straně se jmenuje Nahuel Huapi, na chilské Vincente Pérez Rosales. V turistických informacích v obou zemích mají na „nepřátelské“ straně jen bílou mapu a žádné informace o ní neposkytují. Když vyrážíme na trek z Cerro Catedral, lyžařského střediska nad městem, lehce poprchává a po sněhu na kopcích není ani památky. Do večera napadne asi 10 cm a stan na plácku u Refugio Frey stavíme už na sněhu. Do rána napadne dalších 30 čísel a stezka dál se úplně ztratí. 
Jsme jediní, kdo se ten den vypraví na Refugio Jakob. Z cesty přes dvě vysoká sedla se tak stane další náročné dobrodružství. V Jacobovi nás dlouho po setmění přivítá milá chatařka horkým čajem. Druhý den je ošklivo a my se chceme vydat přes Paso Schweizer do údolí Casalata. Je to neobvyklý trek, a my musíme podepsat „reverz“, že jdeme na vlastní nebezpečí a jsme na to dostatečně zkušení. Sedlo je rozvodím dvou oceánů, všechny potoky tekoucí na západ končí v Pacifiku, ty na východ v Atlantiku. Na státní hranici se dostaneme přes průsmyk Paso de las Nubes (Sedlo v oblacích) s novou horskou chatou a dokonalým rozhledem. Za ním schází pěšina strmě dolů a objeví se vyhlídka na ledovec a asi tisíc vodopádů. Za dvacet let tu nejspíš budou proudit davy turistů, ale zatím máme tenhle ztracený ráj jen sami pro sebe. 
Hraniční přechod je zavřený a my jsme jediní, kdo ho chce překročit. Musíme počkat do poledne druhého dne, kdy otevře, protože loď přiveze několik turistů. 

Barevné hory 
Na severu Argentiny, v provinciích Salta a Jujuy, se nacházejí nejbarevnější kaňony a pohoří světa. Nejznámějším kaňonem je Quebrada de Humahuaca a nejnavštěvovanější horou Cerro de los Siete Colores (Sedmibarevná hora). Barvy pocházejí ze sedimentů různých prvků, mj. mědi, železa, síry a manganu, a jednotlivé vrstvy patří do různých geologických období. 
Rozhodneme se vydat na čtyřdenní trek z malé indiánské osady Ingeniero Maury. Turistické mapy ani značené stezky v této oblasti neexistují a místní nás varují, že se zaručeně ztratíme. Mají pravdu, ztratíme se, ale rozhodně to stojí za to. Začínáme šplháním na červený kopec kolem stovek obřích kaktusů. Za sedlem scházíme do údolí starých Inků s inckými ruinami. Nepotkáme nikoho, jen nás předjede na koních trojice indiánů v sombrerech. Druhý den vyšplháme na bezejmenný čtyřtisícový vrchol, prostě jen tak, po spádnici. 
Další dny začneme scházet do údolí. Na svazích se pasou stáda koní, krav, ovcí, koz, lam a oslíků. Pak se ztratíme v hustém mraku a den se prodíráme pichlavým pralesem. Potom ještě přebrodit dvě řeky a už vidíme prašnou cestu. Do civilizace nás doveze indián na korbě džípu. 
Ve vesnici Tilcara leží zachovalé incké hradiště a nad ní se tyčí červený pětitisícový hřeben. Opět žádné stezky ani turisté. Vyber si horu a běž. Svahy jsou většinou holé nebo sem tam porostlé kaktusy, a tudíž jsou velmi dobře schůdné. Stovky turistů s fotoaparáty míří do vesnice Purmamarca, jen 25 km od Tilcary. Na náměstí se každý den koná velký trh s tradičními výrobky a kolem Sedmibarevné hory vede tříkilometrová procházka zvaná Paseo de los Colorado. Překvapí nás, že drtivá většina turistů jsou Jihoameričané. Západní svět tohle místo zatím neobjevil…. 

Na tři skoky do Chile 
Pevninský ostrov, jak říkají místní. Ze západu je Chile ohraničené oceánem, z východu vysokými horami, na severu nejsušší pouští světa a na jihu třetím největším ledovcovým polem na světě, hned po Antarktidě a Grónsku. Nejslavnější patagonský národní park Torres del Paine si nemůžeme nechat ujít. Chodí se tu dva treky. „W“ za šest dní a „O“ za deset. Volíme kompromis a dáme „O“ za šest. Dáme si do těla, ale odměnou jsou nám velké zážitky. V sešeřelé pastvině zažijeme blízké setkání s pumou, což vyvolá závist v kempu o dvě hodiny chůze později. My máme ale pěkně rozklepaná kolena. Zmokneme, ale patagonský vichr nás rychle osuší. Velkolepost Jižního ledovcového pole nám vyrazí dech a na vyhlídce na „Torresy“ máme azuro. 

Pestrobarevný couchsurfing
Santiago de Chile je moderní velkoměsto s mrakodrapy, tyčícími se pod majestátními andskými vrcholky na pozadí. Tedy pokud máte štěstí a metropoli nezakrývá tak obvyklá peřina smogu. V okolí Santiaga se na nás poprvé usměje couchsurferská štěstěna. Couchsurfing je internetová komunita lidí, poskytujících zdarma k použití svůj gauč, a cestovatelů, kteří této laskavosti rádi vy- užívají. Výhody couchsurfingu jsou obrovské – seznámíte se s mnoha zajímavými lidmi, procvičíte se v cizích jazycích, máte k dispozici domácí zázemí s kuchyní, koupelnou a pračkou, i na cestách můžete zažívat rodinnou atmosféru. A bydlíte zadarmo. 
Vzhledem k důkladně propracovanému způsobu referencí se jedná o velice bezpečný a zatím téměř nezneužívaný systém, který umožňuje lidem z různých zemí a kultur osobně se poznávat navzájem. Nejzábavnější na couchsurfingu je, že každá zkušenost je kompletně odlišná od všech předchozích. Náš první hostitel je zubař. Bydlí se svou ženou v rezidenční čtvrti v Machalí, ležící asi hodinu jízdy od Santiaga. Má tři dospělé děti, šest bernardýnů a deset zubařských klinik. K večeři nám připraví vynikající steaky, otevře láhev červeného vína, pozve deset sousedů i s dětmi a povídá si s námi až do časného rána. 
Druhý hostitel je potetovaný motorkář, který bydlí v malém vypůjčeném bytě v centru Santiaga. Odstrčí křeslo, aby nám uvolnil na podlaze místo pro karimatky. Povídání s ním je neuvěřitelně inspirativní. Živí se výukou angličtiny, procestoval celý svět, žil v Dubaji i v Pekingu a tvrdí, že bude bydlet kdekoli na světě. Prostě tam, kde mu zaplatí nejlíp. Další zkušenosti sbíráme v Argentině, Peru a Ekvádoru. Vždycky to stojí za to. 
Ve velkých městech jsou obvyklá setkání lidí spojených s couchsurfingem. Ať už party, bowlingové turnaje nebo lingvistické a multikulturní výměny. Přes couchsurfing se dozvíme o novém hostelu s bazénem na severu Argentiny, nabízejícím ubytování se snídaní zdarma a získáme místní průvodce po Mendoze, Limě a Guayaquilu, kteří nám ukážou město z pohledu, který běžný turista normálně nevidí. 

Antofagasta 
Region na severu Chile, sousedící s Argentinou a Bolívií, se honosí turistickou perlou – San Pedro de Atacama. Tohle malebné pouštní městečko láká na přehršel atrakcí. Nejvýše položené gejzíry světa, největší chilský salar, sopky a laguny Altiplana a samozřejmě nejsušší poušť na světě. Růžoví plameňáci se na šedobílém salaru mimořádně vyjímají a procházka po Měsíčním údolí (Valle de la Luna), kde NASA testuje svá robotická vozítka pro cesty na Mars a na Měsíc, je silným zážitkem. 
Vše je tu ale na poměry Jižní Ameriky pekelně drahé. Ve městě, kde nejlevnější kemp stojí 150 Kč/os./noc, nemůžeme zůstávat moc dlouho. Lístky na autobus do Bolívie se dají koupit až v Calamě, snad nejzaprášenějším a nejméně zajímavém chilském městě. Když se v turistických informacích zmíníme, kam pokračujeme dál, starší paní za přepážkou se otřese odporem a prohlásí, že do Bolívie by nejela nikdy v životě ani za nic… 

… pokračování příště. 

9.4.16

Thajsko za 25 korun na den

Myslela bych si, že takové pláže mají jen ve filmech. Azurové moře omývá téměř liduprázdné pobřeží s jemným pískem, rybičky a koráli pod hladinou hýří všemi barvami a šumící příboj ruší jen křik tropických ptáků z džungle uprostřed ostrova. Atmosféru dokonalé exotiky dokreslují kokosové palmy a houpačky z klády a provazů pověšené na větvích stromů sahajících za přílivu až do vody. 
V poslední době se s návody, jak cestovat zadarmo či za pakatel, roztrhl pytel, přidám tedy taky jeden svůj. Není v tom žádný trik, bydlet na rajském ostrůvku za dolar na den můžete i vy. Za pár úsměvů to můžete mít i s jídlem, a pokud máte odvahu, tak i s dopravou. 

Tajemství neobjeveného ostrova
Koh Kradan, podlouhlý ostrůvek v Andamanském moři, leží jižně od ostrova Koh Lanta, západně od města Trang. Obeplout ho na mořském kajaku trvá prý asi tři hodiny. Leží tu asi deset resortů s různě drahými a luxusními bungalovy. Ty nejlevnější začínají na 500 Kč za noc. U každého naleznete příjemnou restauraci s cenami jen o málo vyššími než na pevnině. A mají tu i wifi a stožár pro příjem mobilního signálu. Tomu už dnes člověk bohužel neuteče nikde. 
Ostrov podléhá monzunům a v období dešťů od května do října jsou resorty zavřené. Hlavní sezóna trvá od ledna do února a mimo ni je ostrůvek ideálním místem k příjemné, ničím nerušené relaxaci. Tedy kromě dvou hodin v době oběda, kdy se na hlavní pláž nahrne desítka lodí s jednodenními návštěvníky. Ve dvě hodiny odpoledne už po nich ale není ani vidu, jen pár poházených plastových lahví a plechovek připomíná, že se tudy prohnala turistická vlna. 
To nejdůležitější leží na severovýchodním pobřeží. Rangerská stanice národního parku a hned vedle ní malý kemp s několika velkými maskáčovými stany. Ty si můžete pronajmout za 220 Kč na noc, nebo si postavit vedle svůj vlastní za 25 Kč na noc. Přímo na pláži.

Sousedé a starousedlíci
Po pár dnech si ostrov zamiluju. Velkou zásluhu na tom mají místní obyvatelé. Třeba Timek, který už první den lámanou angličtinou neodbytně vyzvídá, jestli jsem tu sama, a od druhého dne mě zve na večeři. Nebo kluci z národního parku – Nin, Kam a další, kteří mě každé ráno lákají na kafe. Sousedé v okolních stanech se každý den mění. Nejprve rozvětvená thajská rodina s hromadou dětí. Dám si s nimi snídani a zjistím, že Lila se vdala do Německa a každý rok sem jezdí s manželem a dětmi na návštěvu k bratrovi a rodičům, a společně pak na nějaký ostrov za koupáním. 
Další den se objeví pánská jízda. Tee, Ud a Mik se svými syny vyrazili rybařit. Jejich úlovek už z dálky úžasně voní, jak ho připravují na rozpáleném grilu. Hned na mě mávají, ať si jdu dát s nimi. Donesu balíček sušenek a na oplátku dostanu tu nejčerstvější pečenou rybu. Před pár hodinami si ještě plavala v moři. 
Jednou zase přijedou muslimské děti na školní výlet. Výjimečně jsem zrovna jen v bikinách, protože reklamuji nefunkční sprchu. I malé dívky mají přes vlasy šátek a já se před nimi cítím docela nepatřičně. Oni to ale vůbec neřeší. Po západu slunce se jdou všichni učitelé společně pomodlit na pláž a brzy ráno už na stejném místě hrají kluci kopanou. Do řeči se se mnou dá Nurida, učitelka angličtiny, která ovšem nikdy nevytáhla paty z Thajska a ani nemá mnoho možností bavit se s cizinci. 
Den po nich přijede firma z Bangkoku na teambuilding. S jejich angličtinou je to dost špatné, snažím se z nich vytáhnout aspoň, co jejich firma dělá. Vysvětluje mi to postupně pět lidí. „Prodáváme.“ „Co prodáváte?“ Po delší době se dozvím, že se živí prodejem chemikálií potřebných pro chov krevet! Večer mě ze stanu vytáhne intenzivní zápach benzínu. Pořádají ohňovou show. Jejich hlavní bavič máchá zapálenými loučemi kolem sebe a plive oheň jako plamenomet. Pak zapálí svíčky a všichni zazpívají dvěma oslavencům, kteří mají právě narozeniny. A nakonec je tu Pierre, starší Francouz, který je na tak dlouhé dovolené, že už tu snad bydlí. Nikdo z místních mu neřekne jinak než papá a on mě zas důsledně nazývá mademoiselle. 

My průvodci si rozumíme
Zpáteční letenku Praha-Krabi seženete při troše štěstí za 12 - 15 tis. korun. Mně platí letenku do Jihovýchodní Asie cestovka. Pracuju tu totiž jako průvodkyně. Ač se to může zdát jako povolání snů, občas je to dost velká dřina. Z letiště v Krabi můžete dojet na Koh Lantu stopem nebo sdíleným minivanem za zhruba 200 Kč. Vůbec nejpohodlnější je dojet za 60 Kč na molo „Krabi Pier“ za městem a dopravu na Lantu lodí si dohodnout tam. Na Kradan pak každé ráno odplouvají rychlolodě s jednodenními výletníky. Objíždí všechna letoviska na ostrově, naberou vás přímo na pláži a za zpáteční „otevřenou“ jízdenku dáte asi jedenáct stovek. Na Kradan se můžete dostat i trajektem z Trangu přibližně za 350 korun. 
Já se přidám k výletu rychlolodí s asi čtyřiceti pasažéry jednodenního výletu. V ceně mám navíc oběd, vodu, ovoce a půjčení šnorchlovacího vybavení. Cestou ještě dvakrát zastavujeme na šnorchlování. Posádku tvoří mladí kluci, z nichž nejhezčí je Chuei. Umí taky nejlíp anglicky, a tak si s ním jdu domluvit půjčení šnorchlu a ploutví na celou dobu, co budu na ostrově. Chce za to 150 Kč a všem je nám jasné, do čí kapsy. Ale nemám s tím problém a ráda zaplatím. U oběda ještě vtipkuji, že se budu moc těšit, až si pro mě za šest dní zase přijedou, že do té doby budu mít hlad. Chuei, asi spokojený s bankovkou v kapse, se jen usměje a řekne, ať přijdu na oběd každý den. Zadarmo, žádný problém. Vždycky toho mají víc, než toho klienti dokáží sníst, a to by byla škoda, kdyby se to vyhodilo, ne? 
Na obědy – brambory na kari, rýži, zeleninu ve sladkokyselé omáčce a hromadu čerstvého ovoce se každý den moc těším. Pro masožrouty mají ještě grilovaná kuřecí stehýnka. Za celé první tři dny vůbec nevyndám peněženku. Ke snídani mi stačí kus koláče nebo pár sušenek, co jsem si přivezla s sebou, a večeři buď vynechám, nebo dostanu od sousedů. Čtvrtý den si z rozmaru objednám aspoň džus z čerstvého ovoce, když jdu do vedlejšího resortu chytat wifi. 

Co si zaplatíš, to máš
Za 25 Kč na den si tedy žiju poměrně ve velkém luxusu. Ráda bych ale blíže specifikovala, co přesně to obnáší. Tak předně – můj stan nemá klimatizaci a bohužel ani větrák ne, takže je v něm v noci krajně nepříjemných 30 stupňů. Ve dne ukazuje teploměr k padesátce, takže je mi líto všech těch věcí, které se měly skladovat na chladném a suchém místě. Ačkoliv můj stan má moskytiéru, stejně se ti malí hmyzáci bodaví dovnitř dostanou a poštípaná jsem až po paty. Dál mám uvnitř malé mraveniště. Střídavě je hromadně zuřivě vraždím, anebo po jednom opatrně vyndávám ze stanu. 
Nemám tu ani skříň, takže stále něco hledám, nemám dokonce ani sejf, takže všechny moje peníze, doklady a elektronika leží každý den uvnitř zcela bez dohledu, když šnorchluji nebo brázdím okolní vody ve vypůjčeném kajaku. Pevně ale věřím, že ostrované jsou dobří lidé a turisté by snad neměli potřebu chodit krást do stanu. 
Na závěr si schovávám lahůdku největší. Zdejší sprchy jsou prostě tři hadice přidělané zezadu k budově toalet, oddělené od sebe vlnitým plechem a vpředu zakryté závěsem. Přímo proti nim se ale zvedá stráň, takže mi brzy dojde, že závěsy jsou vlastně na nic. V rouše Evině by mě mohl shora pozorovat kdokoliv a kdykoliv, já si ale žádného šmíráka ani jednou nevšimnu. 
Záchody leží ve zděné budově, splachuje se miskou s vodou z blízkého sudu. Když se jednou ráno probudím, červánky zdobí oblohu, moře příjemně šumí a moje střeva mě urychleně ženou do oněch míst. Ubrouskem důkladně naleštím prkénko, přikryju toaletním papírem a ještě rozespalá identifikuji zevnitř v míse desinfekční osvěžovač záchodu přesně v místech, kam se obvykle dává. Přijde mi, že to není možné, to přece nedává smysl, aby tu měli něco takového. Zamžourám ještě jednou důkladněji. Je to žába. Velká a živá. Kruci. Střeva se znovu ozývají. Snažím se ji různými způsoby vyhnat, zuřivě bouchám do záchodové mísy, ale žába se ani nehne… 
Jak moc levnou dovolenou jsme schopni si užít, tudíž záleží hlavně na tom, co všechno ještě dokážeme brát s humorem. Zážitek totiž nastává právě v okamžiku, kdy jsme vytlačeni z naší komfortní zóny, a aspoň pak máme doma o čem vyprávět.