31.10.14

Ledovce a loučení

Národní park Glacier, ležící na hranici USA s Kanadou, je pojmenovaný podle množství ledovců, které se na jeho území nacházely. V roce 1850 to bylo 150 ledovců, v současnosti je jich už jen 25 a očekává se, že do roku 2040 nezůstane žádný.  Je to poslední národní park, který stihneme s dětmi navštívit, než nám po dvou měsících odletí zase zpátky do Prahy a do školy. Chceme si to tedy pořádně užít. Můžete si třeba tipnout, kolik ledovců dokážeme v parku navštívit nebo aspoň uvidět. Dozvíte se to o kousek dál…
K bráně národního parku přijedeme v půl osmé večer a zjistíme, že všechny kempy uvnitř jsou už obsazené. Nezbývá, než najít nějaký kemp v okolí a sem se vrátit až ráno. Rangerka nám poradí, ať si pospíšíme a přijedeme mezi 9-11, protože se plní velmi rychle. Druhý den najdeme místo v kempu s krásným názvem Avalanche Creek (Lavinový potok) a kluci mě porazí ve stavění stanu na rychlost. Dost se toho za ty dva měsíce naučili. Vyrazíme na výlet směrem do sedla Logan Pass, kde je ale jen malé parkoviště a dlouhá čekací fronta. Ve Visitor centru zjistíme naše možnosti a rozhodneme se vystoupat na Mt. Oberlin (2493 m n. m.), což je podle průvodce prý nejjednodušší horolezecký vrchol v parku. Na pěšině u vodopádů potkáme obézní babičku s mladým vnukem a ptáme se, jestli byli na vrcholu. Babička nadšeně přikyvuje a vypadá, že je na dobytý vrchol patřičně hrdá. Když to zvládli oni, zvládneme to taky :). Pod sněhovou závějí se cesta dvojí. Rozhodneme se jít nahoru po skále a dolů sutí. 
Pozorujeme mnoho svišťů pobíhajících kolem. Kousek před sedlem uvidíme velkého sviště, jak se k nám pomalu z dálky blíží. Petr ho chce fotit, svišť jde blíž a blíž, až začne Petrovi okusovat pohorku. Pak si chytne jeho nohu a postaví se na zadní. Co ten svišť chce? Od Lukyho se nechá dokonce pohladit a pak si chvíli hraje s jednou z jeho lahví s vodou. Podaří se mu ji roztočit a odkutálet ze svahu tak rychle, že už ji nestihneme chytit. Kluci mají ze sviště největší zážitek. Strávíme s ním asi čtvrt hodiny, než ho přestaneme bavit a zmizí nám za horizontem. Veškeré další snahy o nalezení plastové lahve skončí neúspěšně, asi si ji svišť zašil někam pro sebe.
Ze sedla vede na vrchol cesta značená kamennými mužíky s lehkými lezeckými pasážemi. Všechny nás to dost baví. Na vrcholu si dáme čokoládu a chvíli se kocháme výhledy na všechny strany. Cestou zpátky kluci ukrutně zlobí. Sestupujeme vyšlapanou pěšinou v suti, jde to dobře, ale oni si z toho dělají skluzavku. Pak hodí Jáchym po Lukášovi středně velkým kamenem, trefí ho do zad a Lukáš začne enormně simulovat. Jáša dostane za trest umývat za Lukyho nádobí až do konce pobytu (což fakticky znamená asi dvakrát), ale jen za podmínky, že ho Luky za celou dobu ani jednou nezbije. V takovém případě by si to zase vyměnili. Tohle řešení se ukáže jako geniální, škoda, že jsme na to nepřišli dřív :).
Když odbočíme z hlavní silnice do kempu, přejde nám přes cestu medvěd černý. Zajímavé, že se odvážil tak blízko mezi lidi. Než ale stihneme vytáhnout foťák, zmizí nám v lese. O kousek dál sedí rangerka se svým informačním stánkem a malou knihovničkou, kde si kempeři mohou zadarmo půjčovat knížky, nebo jednu vzít a jinou dát místo ní. Všimnu si, že tam má mezi jinými také deskové hry k zapůjčení. Nedá mi mnoho práce přesvědčit kluky, abychom si po večeři něco zahráli. Dáme Dominion, což je strategická budovací karetní hra a kluky dost nadchne. Druhý den je v plánu vyrazit na dlouhý výlet na rozhlednu nebo k ledovci, ale zpočátku prší a nám se nikam nechce. Věřte nebo nevěřte, vydržíme hrát Dominion celý den, jen s malou vyjížďkou k jezeru McDonald. Když hraje Petr dohromady s Jášou, vždycky nás krutě rozdrtí. Když hrají každý sám, hra je daleko zajímavější a oba kluci se v ní velmi rychle zlepšují. Správná odpověď tedy je, že jsme v národním parku Glacier neviděli ani jeden ledovec, zato jsme si užili hezký den a kluci tvrdili, jak jsou rádi, že hlavně nemuseli nikam chodit…
Když už si tu občas utahuju z americké povahy, nedokážu neuvést reklamní slogan z jednoho z fast foodů, který myslím dokonale vystihuje, proč si z nich tu legraci dělám. Ve výloze visí veliký plakát a na něm stojí: „The best things in life are fries.“ (Nejlepší věc v životě jsou hranolky.) Dalším zajímavým aspektem je, za co všechno Američané obvykle a s chutí platí (a za co by Čech podle mě nikdy nezaplatil). Jsou to hlavně pytlíky s ledem (které používají do svých všudypřítomných příručních chladicích boxů) a nasekaná polínka dřeva na táborák. Američané rozdělávají oheň téměř vždycky, když kempují, ale že by si mohli zajít do lesa, to asi ještě nikdy nikoho nenapadlo… Nevěřila bych, kolik budeme schopní za dřevo na oheň zaplatit my…
Cestou do Seattlu zastavíme u jezera Sprague a místní kemp se svěže zelenou travičkou, kde stojí jen jeden stan, nás nadchne na první pohled. Máme jednu z posledních příležitostí udělat si táborák a opéct si buřty. Kemp vlastní stará paní s chřaplavým hlasem a má nastavené trochu přemrštěné ceny. Za přespání ve vlastním stanu chce 34 dolarů a za svazek polínek 12… Petr koupí ten největší a nádavkem dostane noviny na podpal zdarma ;). Máme ale krásný táborák a všichni usneme pozdě večer kolem ohně. Naše první noc v Americe pod širákem.
V Seattlu navštívíme Pike Place Market, velký trh s rybami, kterými prodavači pro zábavu turistů rozverně hází, a s velikými kyticemi květin jen za pár korun. Pak nás vezme Petr na velké ruské kolo, které stojí hned v přístavu a ze kterého je pěkný výhled na panorama města. Den nato už kluci odlétají. Letí sami, jen s asistencí letušek. Můžeme je vyprovodit až ke gatu a zábavné je, že Petr bez problémů projde scannerem s nožem a zapalovačem až do vnitřního prostoru letiště. Že by Amíci tu ochranu před terorismem nebrali zas až tak vážně? Všichni jsme celý den nějak naměkko, kluci nám budou chybět. Na letišti zajdeme naposledy do McDonaldu a pak se u gatu ještě dlouho loučíme. Kluků se s foťákem v ruce zeptám, jak si užili letošní prázdniny. Oba nás potěší, že takhle:
Dva měsíce nakonec ani nestačily na všechno, co jsme společně chtěli navštívit. Nestihli jsme pátý utažský národní park Capitol Reef, státní park Goblin Valley a národní parky Mt. Rainier a Olympic. I tak jsme toho myslím zažili víc, než by se do normálních prázdnin vešlo. A do Olympicu se můžeme podívat aspoň sami s Petrem. Dáme si pár sladce odpočinkových dní u Petrových přátel Evy a Dana, kteří nás vezmou na večeři do restaurace s výhledem na seattleské mrakodrapy a Eva nás dokonce oba moc hezky ostříhá. Plni nových sil pak můžeme vyrazit za dalšími zážitky. Národní park Olympic sestává ze tří částí. Opuštěné, divoké a rozeklané pobřeží topící se v ranních mlhách, zelený a voňavý deštný prales a vysoké vrcholky hor pokryté věčným sněhem. Navíc se tu po nocích prohánějí upíři a vlkodlaci, protože právě tady se natáčela trilogie Stmívání.
Začneme v pralese. Vede tu mnoho značených stezek, často k nějakému významnému stromu. Nacházejí se tu jedny z největších a nejstarších smrků, jedlí a cedrů na světě. Stromy jsou často porostlé hustými lišejníky visícími z větví jako dlouhé závoje. Ze všeho nejvíc se mi líbí, jak tenhle les voní. Pokaždé jinak, vždycky svěže a intenzivně. Ještě nikdy předtím jsem nebyla v tak voňavém lese. Stromy tu vytvářejí neuvěřitelné formace. Na silném spadlém kmeni přes údolí už roste deset nových stromků a fakticky visí ve vzduchu. Jakmile svého hostitele snědí, spadnou. A nocleh v kempu uprostřed pralesa je taky mimořádný zážitek.
Pobřeží Olympicu nás láká. Navštívíme několik pláží s jejich podivuhodnými útvary, skalními oblouky, stovkami starých naplavených klád, ostrovy, na které se dá dostat suchou nohou při odlivu a čarokrásnými západy slunce… V jedné ze zátok nakrmíme mořské sasanky malinkými škebličkami, pozorujeme souboj pěti krabů o velkou mušli a chvíli si hrajeme s krabem poustevníčkem, kterého vylovíme z vody. Ten ale neohroženě vyleze ze své ulity, popadne ji a odvážně skočí ze skály přímo zpátky do moře. Tím nám tedy celkem vytře zrak.
Při výletu kolem pobřeží se některé úseky musejí obcházet vnitrozemím. Vyžaduje to občas strmý výstup na skálu a pak zase dolů. Někdy jsou tam natažená lana, spíš aby ukazovala cestu, než že by byla skutečně potřeba. Když přijdeme k poslednímu lanu, upozorní mě Petr, ať se podívám nahoru nad sebe. Nedokážu uvěřit vlastním očím. Vypadá to jako past na Roadrunnera z kresleného seriálu. Radši nezkoušíme, co se stane, když se zatáhne za lano, ale ten balvan ve větvích má rozhodně dobrý metrák…
V den, kdy jsme chtěli prozkoumat i horskou část Olympicu, prší a celý svět je v hustém mraku. Usoudíme, že nemá smysl chodit do kopců a radši vyrazíme dál, do Kanady a na Aljašku… Tím se po více než dvou měsících rozloučíme se Spojenými státy, tedy aspoň na chvíli. 
Dnešní bonus bude z oblasti couchsurfingu. Žádosti o nocleh ve Vancouveru jsme rozesílali s předstihem, ale nikdo neodpověděl. Zhruba ve tři hodiny odpoledne v den, kdy tam chceme přijet, stále ještě žádný couch! Jde do tuhého, odešlu proto asi deset naléhavých žádostí. Zhruba polovina odmítne a druhá polovina neodpoví. Jedna pozitivní odpověď ale přijde: „Hi guys, sure no problem. I live at Columbia station on the train. Come over :)“. Jeho couchsurfingová přezdívka je Zim Jones, kdybyste někdy potřebovali, vlastním jménem Kevin Zimmer. Napíše nám adresu a asi hodinu na něj čekáme v jednom baru. Přisedne k nám mladík, který taky čeká na Zima… Když se kolem půl jedenácté objeví ten věčně usměvavý kluk, hned se omlouvá, že u něj doma bude asi trochu plno. Má malý jednopokojový byt a v něm už prý přibližně osm couchsurferů. Přesně to neví, protože lidé přicházejí a odcházejí, a vždycky když večer dorazí domů z práce, najde tam nějaké nové tváře. Jeho motto na couchsurfingu je: „Pomáhat cestovatelům v Kanadě“ a jeho zásadou neodmítat nikoho, kdo požádá o nocleh. Jeho životní styl je neuvěřitelný, ale každopádně… Zim je prostě boží!

25.10.14

5784 krás Yellowstonu

Pomůžu si větou ze své oblíbené dětské knížky Krása nesmírná: „Byl tak nádherný, že v pohádce nevypovíš, ani slovy nevyslovíš.“ No, a to je Yellowstone. Původně jsme měli v plánu strávit tu tři dny. To jsme ale netušili, co všechno nás tu čeká. Prostě jen další národní park v řadě… Pokud byste se sem třeba chtěli vydat taky, tady je malý návod na použití: Plánujte dopředu (to je to, co my neděláme), ujasněte si, co všechno byste tu chtěli vidět a kolik na to budete potřebovat času. Předpokládaný počet dní vynásobte dvěma, pokud chcete prožívat nabité dny, vstávat v šest a chodit spát o půlnoci. Pokud si chcete užít Yellowstone v pohodovějším tempu, násobte raději třemi.
Jedná se o čtvrtý nejnavštěvovanější americký národní park, druhý největší v USA mimo Aljašku a rozhodně nejpestřejší co do věcí, které tady můžete vidět a zažít. Byl založen v roce 1872 a Američané dokonce tvrdí, že je nejstarším národním parkem na světě (což je přinejmenším sporné). Rodinnou radou byl Yellowstone zvolen nejlepším národním parkem, který jsme během letních prázdnin navštívili. Rozlehlost a oblíbenost tohoto parku má ale některá úskalí. Většina z dvanácti místních kempů je plná už časně ráno a mimo kempy se samozřejmě stanovat nesmí. Nám se druhý den se štěstím podařilo ukořistit místo v jednom z centrálních kempů, i když všude už visely cedule, že je plně obsazený. Zůstali jsme v něm čtyři noci a podnikali výlety do okolí. Petr trefně poznamenal, že to je, jako bychom kempovali v Olomouci a každý den jezdili na výlety do Jeseníků, do Beskyd a do Znojma.
Hlavním lákadlem Yellowstonu jsou gejzíry. Gejzíry, čmoudíky, barevná jezírka, horké prameny, fumaroly, bublavá bahna a vůbec všechny možné a nemožné geotermální fíčurky. Začneme u nejznámějšího – gejzíru Old Faithful. Když zastavíme na obřím přeplněném parkovišti a vydáme se směrem k němu, vyvalí se proti nám tisícihlavý dav. Představení právě skončilo. Ale nevadí. Old Faithful je pravidelný a predikovatelný gejzír a další erupce má nastat zhruba za 94 minut. Počkáme si. Už půl hodiny předem si jdeme zabrat místo na lavičce, protože davy se začínají srocovat. Pokud si totiž v tomhle parku musíte vybrat jen jedno místo, které navštívit, nejspíš zvolíte Old Faithful. Stříká do výšky 30-55 m, erupce trvají 2-5 minut a během každé se vyprská až 32 tis. litrů vody.
Celé geotermální okolí známé pod názvem Upper Geyser Basin je plné barevných jezírek, bublajících kráterů a dalších známých předvídatelných gejzírů. Asi kilometr vzdálená Daisy předvádí divadlo možná ještě působivější než Old Faithful, ale je to komorní představení jen asi pro deset lidí. Riverside gejzír je zajímavý tím, že cáká na břehu řeky přímo do vody. Na něj se přišli podívat i bizoni. Líně leží v trávě a čekají, než to začne. Dojdeme až k neuvěřitelně barevnému jezírku Morning Glory a kolem desítky menších jezírek a gejzírů zase zpátky. Za povšimnutí stojí i Liberty Pool (jezírko Svobody). Jediný ošklivý bahňák široko daleko, hladina pokrytá žabincem. Přijde mi to příznačné. Takhle Američané pečují o svoji svobodu… Po krásném západu slunce nad kouřícími bazénky nasedneme do auta a vrátíme se do kempu, asi 60 km daleko.
Celý Yellowstone by se dal rozdělit i na pět národních parků a stejně by bylo dost krásy pro všechny. Neuvěřitelně působivý svět sám pro sebe je Kaňon. Grand Canyon of the Yellowstone. Stojím na jedné z vyhlídek a říkám si, že vidět tuhle krajinu ve filmu, neuvěřím, že je skutečná. Dva obrovské vodopády spadají s hlasitým rachotem hluboko dolů a barevné skály kaňonu jsou jako z pohádky. Na několika místech sestoupíme hluboko do kaňonu, po železných schůdcích nebo dlouhých serpentinách. Vycházka strýčka Toma (Uncle Tom’s Trail) schází 150 m do nitra kaňonu a je pojmenovaná po průvodci Tomovi, který převážel své klienty na loďce na jižní břeh řeky, vodil je po dřevěných žebřících a lanech dolů do kaňonu na vyhlídku na vodopád a odtud je zase vozil zpátky na druhou stranu. Svůj byznys provozoval v letech 1898-1905 a vydělal si každé léto velké peníze. Nám se nejvíc líbí vyhlídka Brink of Lower Fall na přesném zlomu dolního vodopádu. Je vysoký 93 m a pohled dolů je jednoduše závratný. Voda hlasitě burácí a rozstřikuje se do milionů drobounkých kapiček, které se zase vznášejí vzhůru. To celé lemuje neuvěřitelně barevný kaňon a tmavomodrá řeka, která líně odtéká dál. Myslím, že Brink of Lower Fall je asi nejhezčí místo v celém parku.
Kromě mimořádných rysů tohohle národního parku jsou tu ještě „rysy standardní“. Nádherné hory, lesy, jezera, potoky s peřejemi a menšími vodopády, desítky druhů divokých zvířat a neuvěřitelných 1800 km značených turistických tras. Vybereme si dvě třítisícovky, na které chceme vylézt. Avalanche Peak (3221 m n. m.) leží hodně stranou ve východní části parku. Cestou tam nám přes silnici v klídku projde bizon. Zpomalí celou dopravu, ale je mu to fuk. On je tady doma. Další hezoun si hoví v příkopu u silnice a o kus dál jsou obrovské louky, na kterých se pasou celá velká stáda bizonů. 
Hned na začátku túry je zábavná cedule. „Jsi připravený na útok medvěda? Nikdy nechoď sám a vždy s sebou nos protimedvědí sprej!“ (Medvěd není terorista, ale plachý tvor.) První polovina výstupu je lesem, druhá pěšinou v suti. Výhledy jsou úžasné a počasí nám přeje. Zpátky to vezmeme na druhou stranu po neznačené, zato zřetelné pěšince dolů a vylezeme i na postranní vrchol. Sestup z něj vede prudkou smekavou sutí a zejména kluci si klouzání a válení v suti začnou hrozně užívat. Druhý kopec, který zdoláme o dva dny později, je Mt. Washburn (3122 m n. m.). Cesta je široká a pohodlná, na skalách si všimneme stáda horských koz a na vrcholku je chata s rozhlednou. 
A co se gejzírů, barevných pramenů a horkých jezírek týká, zatím jsem zmínila jen malý zlomek. Kdybych měla psát o všech, které jsme viděli, popisovat jejich vlastnosti, barvy a speciality, kterými zaujali právě nás, byl by tenhle článek o dvacet stránek delší. Byly jich desítky. Vyjmenovat zpaměti deset gejzírů a deset jezírek nebyl pro Lukyho žádný problém (zvládneš to ještě?) a každý byl něčím zajímavý. Mám-li zmínit jen ty úplně nejlepší, pak Sapphire Pool, hluboké a dokonale modré jezírko. 
Dál se nám moc líbil Grand Prismatic Spring, největší pramen v parku v barvách bezchybné duhy, White Dome gejzír, s velkým kráterem a častými erupcemi, Fountain Paint Pot, krátký okruh s několika propojenými gejzíry (máme štěstí, že zrovna prskají) a bublavým bahnem, jeskyně Dragon’s Mouth, která vypadá jako dračí tlama, ze které vychází hustý dým, matně modrá jezírka v Porcelain Geyser Basin, Vixen gejzír, který soptí jen zcela výjimečně a my máme zrovna štěstí, že ho vidíme, a Artists Paint Pots s tím nejlepším hustým bublavým bahnem, které kluci vydrží pozorovat skoro hodinu.
Nezapomínají tady ani na výuku a vzdělávání. Víte, jaký je rozdíl mezi gejzírem kuželového a fontánového typu? Klasický kuželový gejzír prostě jednou za čas začne stříkat, stříká v kuse a pak přestane. Narozdíl od toho fontánový ve chvílích své aktivity vybuchuje v přerušovaných erupcích. A víte, proč jsou jezírka barevná? Způsobují to barevné bakterie, které ve vodě žijí. Fascinující svět fyzikálních spekter se uplatňuje i zde a podle barvy bakterií lze určit teplotu vody. Na okrajích jezírek, kde je voda chladnější žijí červené a oranžové bakterie a směrem do středu, kde je voda nejvíc horká, přechází barva od žluté do zelené nebo do modré. 
V každém kempu je na výběr asi ze šesti rangerských programů. Krátké či delší přednášky, interaktivní workshopy, komentované procházky kolem gejzírů nebo večerní povídání u táboráku. Odpolední vycházku skončíme mimořádně už před západem slunce, abychom stihli být o půl osmé u táborového ohně. Dnes se tu bude vyprávět příběh Trumana Evertse, který se v roce 1870 na 37 dní ztratil v místní divočině. Ranger Sam je v prvé řadě herec, který během třiceti minut předvede poutavou one-man-show. Ani malé děti z něj po celou dobu nespustí oči. Nejprve se na svém koni odpojí od skupiny, aby byl chvíli sám. Přenocuje pod stromem, ráno se mu splaší kůň a uteče i s celým jeho vybavením a jídlem. Pak se víc než měsíc protlouká divočinou, bojuje s hladem, zimou a divokou pumou, utíká před lesním požárem, ohřívá se v termálních pramenech a živí se jen kořeny podivného bodláku. Když už váží méně než 30 kg, tělo má zničené a paty prošlapané na kost, zahlédne dva muže na koních, padne před nimi na kolena a požádá je o záchranu. Zbytek života stráví jako poštovní úředník v malém městě. Ranger sklidí zasloužený potlesk a obecenstvo se rozejde do svých stanů.
Často máme problém ráno vyrazit ve stanovanou dobu. Na každý den v Yellowstonu máme velké plány a většinou stihneme stěží polovinu. Motivujeme tedy kluky k tomu, aby to aspoň dneska vyšlo. Luky se fakt snaží. Myje nádobí, nabírá vodu, vynáší odpadky… Když však naši odpadkovou tašku objevím pod stolem, napadne mě zeptat se, co to tedy vlastně vynesl. Ukáže se, že omylem vyhodil celou naši snídaňovou tašku. S medem, brusinkami, ovesnými kašemi, zrním a sušeným mlékem. A kam se v národních parcích vyhazují odpadky? Samozřejmě do protimedvědích kontejnerů s důmyslným mechanismem, aby žádný medvěd nemohl nic z koše ukrást. Petr se ale rozhodne náš malý poklad zachránit. Nejdřív očíhne situaci, a když zjistí, že kontejner už dlouho nevyváželi a naše taška leží hned nahoře, pustí se do toho. Rukou na ni dosáhnout v žádném případně nelze, chtělo by to… Následující obrázek mě rozesměje opravdu na dlouho. Nazvala bych ho „Robotická ruka znovu na scéně“. Pokud nevíte, o jaké robotické ruce je řeč, pak je to tahle ruka. Jen si to představte. Petr stojí před kontejnerem ve svých ukrutně špinavých kalhotách, na hlavě kapuci od bundy, v ruce dětskou robotickou ruku a s ní šátrá v protimedvědím kontejneru… Záchranná akce je úspěšná a my vyrážíme v půl deváté, což je i tak jeden z našich nejlepších časů.
Poslední den strávíme u Mumutích horkých pramenů (Mammoth Hot Sprins). Jedná se o vysoké barevné terasy, ze kterých pramení průzračná voda. Většina pramenů je aktuálně vyschlá, ale ty kde voda právě proudí, k sobě přitahují veškerou pozornost. Celková aktivita pramenů je v průměru stále stejná, ačkoli se návštěvníci už od roku 1895 obávají, že vysychají. Třeba skvostná Minerva Terrace, která byla nejkrásnější v roce 1971, je kompletně suchá, jen mrtvolně šedivé terasy připomínají její zašlou slávu. Nejúžasnější prameny letos byly Canary Spring a Palette Spring, ale za pár let to už může být zase úplně jinak. A malý labužnický tip. Na mnoha místech parku stojí obchod se základními potravinami, dost předražený. Objevíme tu ale mňamku největší. Monster muffin. Za dva dolary, v mnoha různých příchutích, tak velký, že nám stačí jeden do dvojice, a tak dobrý, že si ho zamilují dokonce i plyšoví medvědi. Všude, kam jdou medvědi s námi, se pak stále ozývá: „Mafíííín, mafíííííííííííín…!“
Dnešní bonus na závěr je národní park Grand Teton. Zdaleka tu není tolik návštěvníků jako v Yellowstonu a jsou tu o dost vyšší a špičatější hory. Fakticky se jedná o zdařilou kopii Vysokých Tater, a když vylezete trochu výš, uvidíte v dálce i Nízké Tatry, přesně tam, kde mají být. Pokud mi nevěříte, pak hádejte. Je to Gerlachovský štít nebo Mount Moron?
Vydali jsme se tu na třídenní trek a rozhodně největším zážitkem bylo, když jsme se jednou vraceli ke stanům a narazili u nich medvěda. Byl to medvěd černý, docela velký, zvědavě čmuchal kolem a Lukymu přemístil mikinu, kterou nechal pohozenou před stanem. Žádné škody nám ale méďova přítomnost nenapáchala. Jakmile nás uviděl, šel si nás nejdřív trochu prohlédnout a pak kvapně zmizel v houští. Kluci sice pak nechtěli spát ve svém stanu sami, ale po celém dlouhém dni usnuli úplně hned, medvěd nemedvěd.

20.10.14

Jehly, oblouky a kaňony

Utah je vnitrozemský stát na jihozápadě Spojených států. Stovky kilometrů vyprahlé krajiny, která ale při pohledu zblízka ukrývá ty nejbizarnější skalní útvary. Vysoké oblouky, úzké oblouky, dvojité oblouky, jeskyně, hluboké kaňony, skalní mosty, obří viklany, převisy poskytující přístřeší starým indiánským vesničkám i kovbojským příbytkům. K tomu nepředvídatelné počasí a časté večerní bouřky. A samozřejmě místní pestrá fauna - od štírů a chřestýšů přes veverky, chipmunky a zajíčky až po antilopy a bizony. Téměř dvě třetiny obyvatel Utahu jsou Mormoni, tedy stoupenci Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Motto státu je "Utah - Life Elevated", což se ani nepokouším překládat.
Děti někdy zlobí tak, až to bolí na duši. V utažských národních parcích často vídáme speciální "živou" hlínu, která roste stovky let. Najdeme tu i malá, vodou vyhloubená jezírka ve skále, ve kterých žijí chráněné krevety. Všude jsou cedule přísně zakazující na hlínu a do jezírek šlapat. Můžeme jim to opakovat tisíckrát, stejně po nich chodí, jako by se nechumelilo a často se zmůžou jen na "Já nevěděl, že je to vono...". Stále hází kameny dolů ze svahů a vyhlídek a vymysleli si obrovskou zábavu - drtit kameny. Každý kámen, který najdou, rozdrtí pomocí jiných kamenů na prášek. Když přijedeme na zajímavé místo, kam někteří váží i dlouhou cestu, kluci občas ani nevylezou z auta. Nezajímá je to. Na všechny naše návrhy, co bychom mohli dělat, v poslední době slyšíme jen "Ne!" anebo "Ani za nic!". Jediné, co je zajímá, je kdy budeme zase spát v hotelu, kdy zase půjdeme do McDonaldu nebo nakupovat do Walmartu. Cestování s dětmi JE výzva. Naštěstí každé špatné období se jednou přežene a kluci umějí být i hodně príma.
Víte, jaký je rozdíl mezi skalním obloukem (Arch) a mostem (Bridge)? Je to, snadné. Most byl vytvořen tekoucí řekou, zatímco oblouk jiným způsobem eroze. Národní park Arches hostí největší koncentraci oblouků na světe a asi těžko vymyslet skalní útvar, který v Arches nenajdete. Některé jsou opravdu tak bizarní, až se člověk podivuje, co všechno ta příroda dokáže. (Že lze fotku kliknutím zvětšit asi všichni naši čtenáři vědí, ale víte i to, že když na ní najedete myší, zobrazí se popisek?)
Arches je jeden z nejznámějších amerických národních parků a všechna zajímavá místa jsou dosažitelná autem nebo krátkou procházkou, proto se sem, zejména o víkendu během letních prázdnin, sjíždějí davy. Existuje tu 15 různých turistických tras, většinou krátkých, a návštěva tohohle parku se dá stihnout za jeden dlouhý a nabitý den, nebo dva pohodové. Malá komplikace je, že jediný kemp v parku bývá na dlouhé měsíce dopředu rezervován a další nejbližší možnost přespání je v Moabu, necelou hodinu jízdy autem z nejvzdálenějšího bodu.
Celkem v tomto parku naleznete ke dvaceti nejrůznějším obloukům. Šikmý Skyline Arch má otočený horizont o 45°, ladný tvar Delicate Arch připomíná americkou svatební slavobránu a dlouhý tenký Landscape Arch je třetí největší oblouk na světe. Fascinuje nás množství způsobů, kterými lze vytvořit dvojitý oblouk. Základní způsob je vedle sebe a výsledný útvar pak vypadá jako brýle s nosem uprostřed (oblouk s názvem Windows), pokročilejší způsob je za sebou (obrovský Double Arch), a když vidím dokonce dva oblouky nad sebou (Double O Arch), málem mi vypadnou oči z důlků. Nejlepší procházkou v Arches je 12 km dlouhý okruh Devils Garden (Ďáblova zahrada), kolem sedmi nejkrásnějších oblouků. Jeden z nich se jmenuje příznačně Private Arch, stojící úplně mimo hlavní dění. Ať sem přijdete v jakoukoli roční nebo denní dobu, budete ho mít téměř jistě jen sami pro sebe.
Oproti Arches je národní monument Natural Bridges zcela opuštěným parkem. Nachází se tu tři veliké významné skalní mosty a několik malých. Každý z hlavních mostů je úplně jiný. Sipapu Bridge je jeden z největších přírodních mostů na světě. S rozpětím 82 m, výškou 67 m a tloušťkou 16 m jde o most klasického tvaru. Kachina Bridge je kratší, ale s tloušťkou 28m se jedná o pořádně masivní oblouk. A Owachomo je ze všech mostů nejmenší a nejtenčí (pouhé 3 m), zato nejelegantnější. Všechny tři mosty spojuje 14 km dlouhá okružní procházka, z níž s kluky absolvuji jen část. Petr pro nás přijede autem. Cestou se zastaví na vyhlídce na zbytky indiánské vesničky Horsecollar Ruins pod převisem a nás pozoruje v údolí hluboko pod sebou. Způsob, jak se dostat k vesničce, bychom bez něj nedokázali najít, ale s jeho pomocí shora se nám k ní podaří vyškrábat. Potkáme se s ním u Kachina Bridge a cestou k autu zažijeme neobvyklý západ slunce.
Národní park Canyonlands je pustý a rozlehlý. Skládá se ze tří částí - The Needles ("Jehly"), The Island in the Sky ("Ostrov v oblacích") a The Maze ("Bludiště"). Obvykle se sem jezdí v nabušených terénních džípech, což je skvělé, protože na pěších cestách většinou nepotkáme ani živáčka. Maze je příliš vzdálené, dostupné pouze s náhonem na všechna čtyři a vyplatí se tam prý strávit aspoň týden, když už tam člověk dojede, takže tuhle část parku si musíme nechat na jindy. Navštívíme ale Needles a rozhodně nelituji, protože Needles se mi líbí moc, taková malá Říše divů.
V Needles by se dal strávit celý týden a stále by bylo co dělat. Desítky kilometrů značených turistických tras, přes dvacet tábořišť ve volné přírodě (bohužel bez zdroje pitné vody) a pitoreskní útvary na všechny strany vytvářejí kouzlo tohoto místa, které bývalo obydlené po dlouhá staletí. Jen kousek od silnice stojí pod převisem zachovaný příbytek kovboje s pramenem vody a o kus dál se lepí na skálu sýpka z 12. století ve tvaru obřího vosího hnízda. Skalní útvary na konci silnice vedoucí skrz park připomínají dokonalou čajovou soupravu s konvičkou, cukřenkou a hrnečky. Z široké nabídky tras si vybereme 20 km dlouhou okružní túru k Druid Arch. Neuvěřitelný obří kus skály se dvěma dírami stojící osamoceně na úplném konci jednoho z kaňonů při troše fantazie opravdu připomíná druida v kápi s kouzelnou hůlkou. Kamenní mužíci nás často vedou terénem vzhůru a zase dolů. Skákáni po kamenech, lezení a podlézaní nebo přelézání překážek kluky baví. Na zpáteční cestě přes Chesler Park objevíme několik úzkých jeskyní vedoucích hluboko do nitra skal.
Island in the Sky je nejnavštěvovanější částí Canyonlands. Tvarem opravdu připomíná ostrov. Náhorní plošina vysoko nad soutokem Colorado River a Green River, téměř ze všech stran ohraničená hlubokými kaňony. Podél hrany kaňonu vede prašná cesta pro džípy zvaná White Rim Road a prostředkem ostrova projíždí hlavní silnice ve tvaru Y. Z ní odbočuje kolem dvaceti značených turistických stezek a mnoho vyhlídkových bodů, kde stačí jen zastavit a rovnou mít část kaňonu před sebou jako na dlani.
Vybereme si několik krátkých procházek. Dojdeme ke kráteru Upheaval, jehož původ zatím nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, a vylezeme na placatou Whale Rock ("Velrybí skálu") s nečekaným výhledem.
Lehneme si na okraj vyhlídky na White Rim, který je opravdu bílý, a jen koukáme dolů. Vydáme se na Grand View Overlook na samé špičce ostrova s výhledem na oba hlavní kaňony a při západu slunce  vyšplháme dokonce na oblouk zvaný Mesa Arch. Přišlo sem fotit i pár Korejců a starší žena má z Petra, jen tak se procházejícího po oblouku, pod kterým je mnoho set metrů hluboká propast, závrať, i když stojí na pevné zemi. Nějak už jsme vzhledem k hloubkám otrnuli.
Nakonec dojedeme na Green River Overlook, jen malý kousek od kempu, kde zapadající slunce a blížící se se bouřka vytvářejí nevídané efekty.
Cestou zpátky je to jen malá zajížďka do státního parku Dead Horse Point. Legenda vypráví o stádu divokých mustangů, které kovbojové zahnali na úplný konec ostrohu trčícího do kaňonu. Jen pár metrů širokou úžinu, spojující ostroh s pevninou, přehradili větvemi a křovinami, vybrali si pár koňů a zbylé nechali na místě umřít žízní, s výhledem na řeku Colorado, 600 metrů hluboko pod sebou, neznámo proč. Vstupné na tři dny stojí 10 $ za auto a v návštěvnickém centru právě probíhá výstava fotografií pouštních krajin Utahu. Je po poledni, máme hlad, a tak zastavíme na piknik. Tradice piknikových stolů na každém pěkném místě se nám moc líbí. Tady je jich asi deset, všechny jsou zastřešené, s výhledem a soukromým parkovacím stáním. Po obědě se podíváme na "Vyhlídku mrtvého koně" a vyrazíme do Salt Lake City.
Malý tip na závěr je Antelope Island, státní park ve Velkém Solném jezeře. Vstupné do parku je taky 10 $ a docela se vyplatí na ostrov zajet. Velké Solné jezero nemá odtok, proto výška jeho hladiny dramaticky kolísá podle množství srážek a úrovně odpařování. V současné době je průměrná hloubka jezera jen tři metry a koncentrace soli asi 25%, zhruba 7x větší než v oceánu. Kluci s Petrem se jdou koupat, a ačkoli se musí do vody brodit hustým zatopeným bahýnkem s hromadou drobného hmyzu na hladině, vrátí se naprosto nadšení. Ve vodě se dá sedět s nohama nahoru a všemožně blbnout, protože úžasně nadnáší. Slané jezero ale není jedinou atrakcí tohoto státního parku. Vidíme hejna vlaštovek, bílé pelikány, stádo bizonů a dokonce i antilopu, po které je celý ostrov pojmenovaný.

12.10.14

Na území indiánského kmene Navahů

Při setkání s indiány se člověk vždycky cítí trochu nejistě. Možná proto, že už nenosí barevné čelenky ve vlasech a v rukou tomahavk… Navažské kmenové území se rozkládá na severu Arizony, ale zasahuje i do Utahu, Colorada a Nového Mexika. V indiánských rezervacích platí typicky jiná pravidla, než na zbytku území Spojených států, takže nikdy není úplně jisté, jestli vám kolem ucha neprosviští sprška šípů. Z naší zkušenosti plyne, že Navahové se vám budu snažit prodat pár suvenýrů a vyprávět vám, která hollywoodská hvězda si tam zahrála v jakém trháku. Tohle veliké území ale oplývá tolika turistickými skvosty, že se rozhodně vyplatí nějakou dobu tu strávit.
Na mém předodletovém seznamu „musím vidět v USA“ byla jen jediná položka. Antelope Canyon. Když jsme ale týden před příjezdem do Page brouzdali po internetu a snažili se prohlídku dopředu rezervovat, mé odhodlání mě pomalu opouštělo. Ceny se šplhaly do závratných výšin, zejména u dolního kaňonu, poledního času, kdy je nejlepší světlo, a u rozšířených fotografických prohlídek. Nakonec jsme dospěli k názoru, že Antelope vidět chceme, ale jediné, co si můžeme dovolit, je ranní krátká prohlídka horního kaňonu.
Večer před prohlídkou se ubytujeme v kempu u nádrže Lake Powell a ráno vstáváme brzy, abychom to do města stihli na devátou. Před cestovní agenturou stojí asi deset obrovských džípů s otevřenou korbou pro deset cestujících. Sedá se na ně bokem do směru jízdy, a když projíždí písečným korytem před kaňonem, hází to nahoru a dolů jako na houpačce. Jízdu džípem si ze všeho nejvíc užijí kluci. Když přijedeme k nízké, nenápadné štěrbině v oranžovém pískovci, na první pohled pocítíme nedůvěru a určité zklamání. Pak se ale rozehraje velkolepá hra barev a tvarů, křivek a siluet, světel a stínů.
Průvodce Patrik, asi stočtyřicetikilový černoch, je zjevný rutinér, který má svou práci dokonale zmáknutou. Udržuje dostatečný odstup od skupiny před námi i za námi, takže to na fotkách vypadá, jako bychom v kaňonu byli úplně sami. Každému dělá skupinové fotky jako na běžícím pásu a někdy přidá i náladovou. Přesně ví, kam se postavit, aby byla kompozice co nejlepší, světlo svítilo z nejlepšího úhlu a fotka stála za to. Všechno ale probíhá v neuvěřitelně rychlém sledu, továrna na fotky, nikoli vychutnávání si atmosféry toho úžasného místa. Přitom by bylo tak krásné vyhnat všechny ty turisty, sednout si na měkký písek a několik hodin meditovat…
Úzkým kaňonem dojdeme až na druhou stranu a Patrik nám přitom stihne vyprávět o bleskových povodních, které kaňon pravidelně postihují, a pak v něm jde o život, a o vandalech, kteří kaňon poničili před tím, než se stal chráněnou památkou, kam se bez průvodce nesmí.  Mnoho útvarů v kaňonu je pojmenovaných, protože připomínají zvířata, slavné osobnosti nebo předměty. Zpátky jdeme stejnou cestou, potkáváme mnoho dalších skupin turistů, už je to bez výkladu a cílem je dostat se k džípu co nejrychleji. Ten nás odveze zpátky do Page, kde jsme krátce po jedenácté, plní dojmů z kaňonu.
Po obědě v Page se jedeme koupat do jezera. Je horko a koupání je jediná smysluplná náplň odpoledne. Když dorazíme na pláž jen kousek od kempu, zjistím, že nemám plavky. Všechny to dost rozladí, ale musím do kempu. Jen co přijedeme k našemu plácku, nestačíme valit oči. Stan kluků nezvládl nápory silného pouštního větru a silou vůle drží na posledním kolíku! Po celém kempu létají hrací karty, obaly od spacáku a jiné drobné předměty sousedů, a pár stanů je na tom podobně jako ten náš. Kluci pořádně přidělají stan, já se převléknu do plavek a můžeme se jít koupat.
I další den vstáváme brzy. Máme rezervovanou prohlídku přehrady Glen Canyon Dam v 9:30. Tady je to ovšem husté. Projdeme scannerem a nesmíme s sebou mít nic kromě kamery a vody v průhledné lahvi. Je nám předložen dlouhý seznam činností, které když uděláme, budeme okamžitě vykázáni ven: Nesmí se tu běhat, čímkoli házet, oddělovat se od skupiny, stoupat si na vyvýšená místa nebo někam lézt a vyslovovat slova „bomba, zbraň, hrozba, sabotáž, terorista“. Tahle kouzelná slůvka samozřejmě prozradíme dětem až po prohlídce :). Jsem šokovaná, jak daleko už v Americe zašlo potlačování svobody jednotlivce schované za boj s terorismem…
Prohlídka trvá 45 minut a dozvíme se během ní spoustu zajímavých informací. Výstavba přehrady začala v roce 1956 a trvala deset let. Silniční most spojující obě strany Glen Canyonu se stavěl dva roky pomocí lanovky, ve své době to byl nejvyšší most v USA a před dokončením to bylo po silnici z jedné strany mostu na druhou 200 mil. Nejprve sjedeme výtahem 10 pater dolů na hráz přehrady, po které se projdeme, a pak dalších 53 pater až dolů do jejího nitra. Tloušťka betonové přehrady je 20 metrů nahoře a 100 metrů dole. Vzniklá nádrž je dlouhá 130 mil a má tak členité pobřeží, že je prý delší než celé západní pobřeží USA. Prohlédneme si turbíny, kterých tu mají osm. Každá má výkon přes 150 MW. Celkový čistý zisk přehrady od jejího spuštění je 3 mld. dolarů.
Nejslavnější vyhlídkou v okolí je Horseshoe, pohled na zákrutu řeky Colorado ve tvaru podkovy. Sytě červeno-oranžové stěny hlubokého kaňonu ostře kontrastující s tyrkysovou hladinou řeky způsobují, že se sem vydávají davy turistů i v poledním horku. Od přeplněného parkoviště je to jen necelý kilometr chůze. Dole jezdí motorové čluny a nás překvapí, že vyhlídka není opatřená žádným zábradlím, hluboká propast je přímo pod námi a spolu s ostatními turisty tak hrajeme hru „Kdo se odváží nejdál k okraji pro co nejlepší fotku“.
Na cestě z Page uvidíme odbočku k dolnímu Antelope Canyonu, a když zahneme, zjistíme, že kdo dojede až sem, může si zaplatit prohlídku na místě, začíná každých dvacet minut a ceny jsou třetinové oproti rezervacím přes internet. Ha! Za těchto podmínek by se o návštěvě druhého z Antelope dalo vážně uvažovat. Další vychytávkou je, že součástí vstupného je i povolení k návštěvě indiánského území v ceně 8 $/os., které platí celý den. Kdybychom tedy navštívili oba kaňony v jeden den, ušetřili bychom 32 $. Kdo tyhle finty zná, může oba kaňony navštívit poměrně levně.
Koupíme vstupenky na další prohlídku, ale než začne, spustí se z čistého nebe průtrž mračen, promáčení návštěvníci z předchozích prohlídek utíkají z kaňonu a kvůli hrozbě bleskové povodně jsou další prohlídky zrušeny. Vrátí nám peníze a déšť velmi rychle ustane. Jedeme se podívat do zátoky Antelope Point, kde je velký přístav pro malé lodě a kde si kluci najdou skrytou pláž a celé odpoledne se všichni tři baví skákáním z útesu do hluboké průzračné vody. Pak změníme plány a rozhodneme se v kempu u jezera strávit ještě jednu noc a zítra navštívit Lower Antelope Canyon.
Kluci si během cesty často stěžovali na jídlo z ešusu. Městským dětem prostě tahle nízká kultura stolování vůbec nepřipadá romantická! Abychom učinili stížnostem přítrž, koupili jsme jim dnes ve městě talíře, k večeři uvařili bramborovou kaši s párkem a salátovou okurkou. Kluci se oblizují až za ušima. Večer se strhne divoká písečná bouře, je monzunové období a odpolední bouřky jsou obvyklé každý den. Tahle je ale jiná. Blesky šlehají na všechny strany, písek lítá v neprůhledných mračnech a tentokrát to nevydrží náš stan. Petr se s ním jde schovat do umývárek a kluci se mnou přečkají tu slotu v autě. 
Ráno není na obloze ani mráček a nejbližší volná prohlídka je v 11:50. To je ten naprosto nejlepší čas s nejlepším světlem pronikajícím do kaňonu. A cena tady, v agentuře hned u kaňonu, je stejná po celý den. Kluci si jedou ještě na hodinku zaskákat z útesu a dostatečně vyblbnutí se už moc těšíme na dnešní prohlídku. Tentokrát je jen jednosměrná. Nejprve obejdeme kaňon shora. Vypadá jako nenápadná trhlina v poměrně nezajímavé krajině. Pak ale sestoupíme po schodech a žebřících hluboko do kaňonu. To je hlavní rozdíl mezi Lower and Upper Antelope. Tenhle má mnoho žebříků a schodů, po kterých se šplhá dolů a nahoru, a je daleko užší. 
Průvodkyně je mladá nevýrazná holka, která nemá mnoho zkušeností, stále je někde za rohem, kde ji není slyšet, na naši skupinu se lepí ta následující a stále nám lezou do fotek. Ano, Lower Antelope je hezčí než Upper Antelope, ale kouzlo, které tohle místo má, se přelidněností vytrácí… Podvědomě tuším, že těchto „slot canyons“ je v Utahu a okolí daleko víc než jen dva, a určitě se najdou i takové, které se dají navštívit zadarmo, bez průvodce a bez turistů. Jen vědět kde a jak.
Po dobrém obědě v restauraci odjíždíme z Page, tentokrát už opravdu. Jedeme asi dvě a půl hodiny, kluci vzadu začnou zlobit a všichni potřebujeme procházku. Cestou do Monument Valley, pár mil od hlavní silnice a pak dva kilometry pěšky od parkoviště leží Navajo National Monument. V údolí, nalepené na skalní stěnu, leží pozůstatky 900 let staré indiánské vesnice postavené pod velikým převisem. Petra naprosto fascinuje. Cestou rostou podivné rostliny, které Navahové po staletí používají k nejrůznějším účelům. Zaujme nás nenápadná „Serviceberry“, užívaná jako medicína při žaludečních obtížích, kousnutích od zvířat, poporodní rekonvalescenci, při obřadech, pro navození duševní a tělesné harmonie a jako sušené ovoce na zimu.
Už za tmy dorazíme do Monument Valley. Ubytujeme se v místním novém, poměrné luxusním kempu, a projížďku kolem „monumentů“ necháme na ráno. Když po východu slunce vystrčím hlavu za stanu, nestačím žasnout, celé ty filmové kulisy mám přímo před sebou. Jen tak namátkou, Monument Valley můžete obdivovat například ve filmech Forrest Gump, Mission Impossible II, Vertical Limit, Thelma a Louise, Cars nebo v nejnovějších Transformers. Monument Valley ale rozhodně nepatří mezi místa, kde by se dalo strávit několik dní. Tahle přírodní památka se obdivuje autem, nejlépe terénním. Vede tu jen jedna silnice, 17 mil dlouhá, nezpevněná, s mnoha zastávkami a vyhlídkami po cestě. Na jedné z nich pózuje cowboy na koni a vybírá 5 $, když si ho vyfotíte. Na každé další jsou stánky s cetkami a chlazenou kolou. Vyfotíme spoustu scénických fotek a jednoho divokého kojota, a když po čtyřech hodinách odjíždíme, muž v obřím terénním džípu se nás pochybovačně zeptá: „A to jste celé objeli v tomhle?“ (Náš Hyundai Accent jménem Emil už ale zdolal i horší překážky!)
Cestovatelský tip na závěr je Moki Dugway. Hned za navažským územím se silnice na sever dvojí a cesta vlevo vede k vysokému skalnímu hřebeni. Na první pohled není vůbec jasné, jak by ho auto mohlo překonat. Všude je mnoho varování před špatnou kvalitou silnice a 10% stoupáním. Emil si ale s pět kilometrů dlouhými serpentinami poradí velmi dobře. Několikrát zastavíme, protože výhledy od silnice jsou do daleka, do široka.
Kousek za skalní hranou objevíme úžasné schované místo na nocleh, ale kluci o kempování na divoko nechtějí ani slyšet. Stejně tak hlasitě protestují proti zajížďce na Muley Point Overlook, protože na slovo „vyhlídka“ už jsou alergičtí. (No, chápete to?) Až o dva dny později si v průvodci přečteme, že Muley Point je nejkrásnější vyhlídka v Utahu s celým Monument Valley jako na dlani. Tak přiště, no…