31.10.14

Ledovce a loučení

Národní park Glacier, ležící na hranici USA s Kanadou, je pojmenovaný podle množství ledovců, které se na jeho území nacházely. V roce 1850 to bylo 150 ledovců, v současnosti je jich už jen 25 a očekává se, že do roku 2040 nezůstane žádný.  Je to poslední národní park, který stihneme s dětmi navštívit, než nám po dvou měsících odletí zase zpátky do Prahy a do školy. Chceme si to tedy pořádně užít. Můžete si třeba tipnout, kolik ledovců dokážeme v parku navštívit nebo aspoň uvidět. Dozvíte se to o kousek dál…
K bráně národního parku přijedeme v půl osmé večer a zjistíme, že všechny kempy uvnitř jsou už obsazené. Nezbývá, než najít nějaký kemp v okolí a sem se vrátit až ráno. Rangerka nám poradí, ať si pospíšíme a přijedeme mezi 9-11, protože se plní velmi rychle. Druhý den najdeme místo v kempu s krásným názvem Avalanche Creek (Lavinový potok) a kluci mě porazí ve stavění stanu na rychlost. Dost se toho za ty dva měsíce naučili. Vyrazíme na výlet směrem do sedla Logan Pass, kde je ale jen malé parkoviště a dlouhá čekací fronta. Ve Visitor centru zjistíme naše možnosti a rozhodneme se vystoupat na Mt. Oberlin (2493 m n. m.), což je podle průvodce prý nejjednodušší horolezecký vrchol v parku. Na pěšině u vodopádů potkáme obézní babičku s mladým vnukem a ptáme se, jestli byli na vrcholu. Babička nadšeně přikyvuje a vypadá, že je na dobytý vrchol patřičně hrdá. Když to zvládli oni, zvládneme to taky :). Pod sněhovou závějí se cesta dvojí. Rozhodneme se jít nahoru po skále a dolů sutí. 
Pozorujeme mnoho svišťů pobíhajících kolem. Kousek před sedlem uvidíme velkého sviště, jak se k nám pomalu z dálky blíží. Petr ho chce fotit, svišť jde blíž a blíž, až začne Petrovi okusovat pohorku. Pak si chytne jeho nohu a postaví se na zadní. Co ten svišť chce? Od Lukyho se nechá dokonce pohladit a pak si chvíli hraje s jednou z jeho lahví s vodou. Podaří se mu ji roztočit a odkutálet ze svahu tak rychle, že už ji nestihneme chytit. Kluci mají ze sviště největší zážitek. Strávíme s ním asi čtvrt hodiny, než ho přestaneme bavit a zmizí nám za horizontem. Veškeré další snahy o nalezení plastové lahve skončí neúspěšně, asi si ji svišť zašil někam pro sebe.
Ze sedla vede na vrchol cesta značená kamennými mužíky s lehkými lezeckými pasážemi. Všechny nás to dost baví. Na vrcholu si dáme čokoládu a chvíli se kocháme výhledy na všechny strany. Cestou zpátky kluci ukrutně zlobí. Sestupujeme vyšlapanou pěšinou v suti, jde to dobře, ale oni si z toho dělají skluzavku. Pak hodí Jáchym po Lukášovi středně velkým kamenem, trefí ho do zad a Lukáš začne enormně simulovat. Jáša dostane za trest umývat za Lukyho nádobí až do konce pobytu (což fakticky znamená asi dvakrát), ale jen za podmínky, že ho Luky za celou dobu ani jednou nezbije. V takovém případě by si to zase vyměnili. Tohle řešení se ukáže jako geniální, škoda, že jsme na to nepřišli dřív :).
Když odbočíme z hlavní silnice do kempu, přejde nám přes cestu medvěd černý. Zajímavé, že se odvážil tak blízko mezi lidi. Než ale stihneme vytáhnout foťák, zmizí nám v lese. O kousek dál sedí rangerka se svým informačním stánkem a malou knihovničkou, kde si kempeři mohou zadarmo půjčovat knížky, nebo jednu vzít a jinou dát místo ní. Všimnu si, že tam má mezi jinými také deskové hry k zapůjčení. Nedá mi mnoho práce přesvědčit kluky, abychom si po večeři něco zahráli. Dáme Dominion, což je strategická budovací karetní hra a kluky dost nadchne. Druhý den je v plánu vyrazit na dlouhý výlet na rozhlednu nebo k ledovci, ale zpočátku prší a nám se nikam nechce. Věřte nebo nevěřte, vydržíme hrát Dominion celý den, jen s malou vyjížďkou k jezeru McDonald. Když hraje Petr dohromady s Jášou, vždycky nás krutě rozdrtí. Když hrají každý sám, hra je daleko zajímavější a oba kluci se v ní velmi rychle zlepšují. Správná odpověď tedy je, že jsme v národním parku Glacier neviděli ani jeden ledovec, zato jsme si užili hezký den a kluci tvrdili, jak jsou rádi, že hlavně nemuseli nikam chodit…
Když už si tu občas utahuju z americké povahy, nedokážu neuvést reklamní slogan z jednoho z fast foodů, který myslím dokonale vystihuje, proč si z nich tu legraci dělám. Ve výloze visí veliký plakát a na něm stojí: „The best things in life are fries.“ (Nejlepší věc v životě jsou hranolky.) Dalším zajímavým aspektem je, za co všechno Američané obvykle a s chutí platí (a za co by Čech podle mě nikdy nezaplatil). Jsou to hlavně pytlíky s ledem (které používají do svých všudypřítomných příručních chladicích boxů) a nasekaná polínka dřeva na táborák. Američané rozdělávají oheň téměř vždycky, když kempují, ale že by si mohli zajít do lesa, to asi ještě nikdy nikoho nenapadlo… Nevěřila bych, kolik budeme schopní za dřevo na oheň zaplatit my…
Cestou do Seattlu zastavíme u jezera Sprague a místní kemp se svěže zelenou travičkou, kde stojí jen jeden stan, nás nadchne na první pohled. Máme jednu z posledních příležitostí udělat si táborák a opéct si buřty. Kemp vlastní stará paní s chřaplavým hlasem a má nastavené trochu přemrštěné ceny. Za přespání ve vlastním stanu chce 34 dolarů a za svazek polínek 12… Petr koupí ten největší a nádavkem dostane noviny na podpal zdarma ;). Máme ale krásný táborák a všichni usneme pozdě večer kolem ohně. Naše první noc v Americe pod širákem.
V Seattlu navštívíme Pike Place Market, velký trh s rybami, kterými prodavači pro zábavu turistů rozverně hází, a s velikými kyticemi květin jen za pár korun. Pak nás vezme Petr na velké ruské kolo, které stojí hned v přístavu a ze kterého je pěkný výhled na panorama města. Den nato už kluci odlétají. Letí sami, jen s asistencí letušek. Můžeme je vyprovodit až ke gatu a zábavné je, že Petr bez problémů projde scannerem s nožem a zapalovačem až do vnitřního prostoru letiště. Že by Amíci tu ochranu před terorismem nebrali zas až tak vážně? Všichni jsme celý den nějak naměkko, kluci nám budou chybět. Na letišti zajdeme naposledy do McDonaldu a pak se u gatu ještě dlouho loučíme. Kluků se s foťákem v ruce zeptám, jak si užili letošní prázdniny. Oba nás potěší, že takhle:
Dva měsíce nakonec ani nestačily na všechno, co jsme společně chtěli navštívit. Nestihli jsme pátý utažský národní park Capitol Reef, státní park Goblin Valley a národní parky Mt. Rainier a Olympic. I tak jsme toho myslím zažili víc, než by se do normálních prázdnin vešlo. A do Olympicu se můžeme podívat aspoň sami s Petrem. Dáme si pár sladce odpočinkových dní u Petrových přátel Evy a Dana, kteří nás vezmou na večeři do restaurace s výhledem na seattleské mrakodrapy a Eva nás dokonce oba moc hezky ostříhá. Plni nových sil pak můžeme vyrazit za dalšími zážitky. Národní park Olympic sestává ze tří částí. Opuštěné, divoké a rozeklané pobřeží topící se v ranních mlhách, zelený a voňavý deštný prales a vysoké vrcholky hor pokryté věčným sněhem. Navíc se tu po nocích prohánějí upíři a vlkodlaci, protože právě tady se natáčela trilogie Stmívání.
Začneme v pralese. Vede tu mnoho značených stezek, často k nějakému významnému stromu. Nacházejí se tu jedny z největších a nejstarších smrků, jedlí a cedrů na světě. Stromy jsou často porostlé hustými lišejníky visícími z větví jako dlouhé závoje. Ze všeho nejvíc se mi líbí, jak tenhle les voní. Pokaždé jinak, vždycky svěže a intenzivně. Ještě nikdy předtím jsem nebyla v tak voňavém lese. Stromy tu vytvářejí neuvěřitelné formace. Na silném spadlém kmeni přes údolí už roste deset nových stromků a fakticky visí ve vzduchu. Jakmile svého hostitele snědí, spadnou. A nocleh v kempu uprostřed pralesa je taky mimořádný zážitek.
Pobřeží Olympicu nás láká. Navštívíme několik pláží s jejich podivuhodnými útvary, skalními oblouky, stovkami starých naplavených klád, ostrovy, na které se dá dostat suchou nohou při odlivu a čarokrásnými západy slunce… V jedné ze zátok nakrmíme mořské sasanky malinkými škebličkami, pozorujeme souboj pěti krabů o velkou mušli a chvíli si hrajeme s krabem poustevníčkem, kterého vylovíme z vody. Ten ale neohroženě vyleze ze své ulity, popadne ji a odvážně skočí ze skály přímo zpátky do moře. Tím nám tedy celkem vytře zrak.
Při výletu kolem pobřeží se některé úseky musejí obcházet vnitrozemím. Vyžaduje to občas strmý výstup na skálu a pak zase dolů. Někdy jsou tam natažená lana, spíš aby ukazovala cestu, než že by byla skutečně potřeba. Když přijdeme k poslednímu lanu, upozorní mě Petr, ať se podívám nahoru nad sebe. Nedokážu uvěřit vlastním očím. Vypadá to jako past na Roadrunnera z kresleného seriálu. Radši nezkoušíme, co se stane, když se zatáhne za lano, ale ten balvan ve větvích má rozhodně dobrý metrák…
V den, kdy jsme chtěli prozkoumat i horskou část Olympicu, prší a celý svět je v hustém mraku. Usoudíme, že nemá smysl chodit do kopců a radši vyrazíme dál, do Kanady a na Aljašku… Tím se po více než dvou měsících rozloučíme se Spojenými státy, tedy aspoň na chvíli. 
Dnešní bonus bude z oblasti couchsurfingu. Žádosti o nocleh ve Vancouveru jsme rozesílali s předstihem, ale nikdo neodpověděl. Zhruba ve tři hodiny odpoledne v den, kdy tam chceme přijet, stále ještě žádný couch! Jde do tuhého, odešlu proto asi deset naléhavých žádostí. Zhruba polovina odmítne a druhá polovina neodpoví. Jedna pozitivní odpověď ale přijde: „Hi guys, sure no problem. I live at Columbia station on the train. Come over :)“. Jeho couchsurfingová přezdívka je Zim Jones, kdybyste někdy potřebovali, vlastním jménem Kevin Zimmer. Napíše nám adresu a asi hodinu na něj čekáme v jednom baru. Přisedne k nám mladík, který taky čeká na Zima… Když se kolem půl jedenácté objeví ten věčně usměvavý kluk, hned se omlouvá, že u něj doma bude asi trochu plno. Má malý jednopokojový byt a v něm už prý přibližně osm couchsurferů. Přesně to neví, protože lidé přicházejí a odcházejí, a vždycky když večer dorazí domů z práce, najde tam nějaké nové tváře. Jeho motto na couchsurfingu je: „Pomáhat cestovatelům v Kanadě“ a jeho zásadou neodmítat nikoho, kdo požádá o nocleh. Jeho životní styl je neuvěřitelný, ale každopádně… Zim je prostě boží!

1 komentář:

  1. Vaši kluci byli úžasní. Musel to pro ně být velikánský cestovatelský zážitek :-)

    OdpovědětSmazat