Cestování kolem světa často obnáší přesuny na dlouhou vzdálenost a mnoho hodin strávených v dopravních prostředcích. Když si ale člověk vybere správného řidiče, nezapomenutelným zážitkem se může stát i jízda autem. Zejména v Mongolsku, kde by se množství silnic dalo spočítat na prstech a jezdit off-road se smí naprosto bez omezení.
Moja je motokrosový závodník. Pravidelně se účastní drsných závodů v poušti Gobi. Doma v jurtě mu visí pěkná sbírka medailí. Uživit závoděním se ale v Mongolsku dost dobře nedá, a tak pracuje jako taxík na 570 km dlouhé trase Ulánbátar – Dalanzadgad. Tohle malé město je jeho domovem a zároveň bránou k písečným dunám Gobi. Mluví jen mongolsky a korejsky, takže se s ním dohovoříme pouze pomocí obrázků a posunkovou řečí. Celkem si ale rozumíme a obdivujeme jeho řidičské umění. Usměvavý borec vede svou Toyotu Prius mongolskou stepí jako šlechtěného hřebce.
Máme auto, nemáme džíp
Našim hlavním cestovatelským heslem je: „Nikdy neodmítej jídlo nebo nocleh zdarma“ a mongolská pohostinnost je příslovečná. Když Moja zjistí, že zatím nemáme v Dalanzadgadu domluvené žádné ubytování, hned nám nabízí, že můžeme přespat u něj. Pozve nás do jurty, kde mu skočí kolem krku tříletá holčička. „To je moje dcera a tohle je moje máma,“ představuje nám členy rodiny. Ženu nemá, jsou rozvedení. Na stole hned přistává tsuivan, tradiční mongolské nudle s hovězím. Každé jídlo v Mongolsku obsahuje z většiny hovězí nebo skopové maso, a k tomu nějaké nudle, rýže nebo polévka. Zelenina v kurzu moc není a konceptu vegetariánství tady vůbec nerozumějí.
Na druhý den ráno nám Moja domluví kamaráda s džípem, který by nás mohl povozit po okolí. Okruh kolem nejzajímavějších míst národního parku měří asi 600 km a máme na to vyhrazené tři dny. Diskuze o ceně a trase probíhá přes tlumočníka do lámané ruštiny na telefonu víc než tři hodiny, ale ke shodě nedospějeme. Celé to zachrání Moja, když se nabídne, že nás sveze on. Sice nemá džíp a v parku asfalt ani silnice ve smyslu, v jakém je známe my, neexistují, ale on přece ví, co dělá… Během pár minut si sbalí spacák, dostane od maminky výslužku, dá pusu dcerce a můžeme jet.
Do Gobi za sněhem a ledem
První zastávkou je Yolyn Am, úzká soutěska plná ledu. Ano, stále jsme na poušti Gobi, proto je taky tohle místo tolik oblíbené. Led zůstává až do pozdního léta, okolní svahy pokrývá zelená tráva, na které se pasou kozorozi a jaci, a celkově tohle místo nepřipomíná poušť ani vzdáleně. Hned další zastávkou mají být písečné duny Khongoryn Els. Tam vedou dvě cesty. Potěší nás, když zjistíme, že Moja zahnul do soutěsky Dungenee Am, o které jsme se domnívali, že je sjízdná pouze pro džípy. Cesta soutěskou slibuje dobrodružství. To ještě netušíme, jak velká zábava právě začíná.
V dálce před námi se zvedá sedýlko a stoupání má sklon dobrých 20°. Cesta je rozrytá od džípů předchozích návštěvníků a první pokus vyjet nahoru nevyjde. Vystoupíme a Moja to zkusí znovu jinudy. Kola hrabou ze všech sil a nás obklopují hustá oblaka prachu. Zkoušíme tlačit, ale nepodaří se. A tak se Moja vrátí až na dno údolí a signalizuje, ať se klidíme z cesty. Chvíli se nic neděje, ale pak se auto prudce rozjede a vyjede do sedla v úplně nečekaném místě zcela mimo cestu. Závodník se prostě nezapře. Poplácáme ho po ramenou a můžeme pokračovat. Cesta soutěskou vypadá jako velká zábava pro džíp, jenže my máme jen Toyotu s náhonem na přední dvě. Moja ji ale vede jako baletku skrz minové pole. Ačkoli dost dobře nechápu jak, stále jedeme vpřed.
Dlouhá vrstva ledu pokrývající spojitě celé dno soutěsky by mohla vypadat jako problém. Zejména když zjistíme, že se jedná o ledovou krustu tlustou možná 30 centimetrů, možná mnohem méně, pod kterou teče řeka z odtávajícího ledu. V jednom místě je led dokonce probořený na ploše odpovídající velikosti džípu. Projdeme se až na konec a Moja rázně zakroutí hlavou, že tudy to nepůjde. Pak nám začne vysvětlovat, že kvůli těmhle sto metrům budeme muset objíždět celý horský hřeben. Pak ale jakoby ho něco napadlo, začne svou muší vahou asi 60 kil skákat na led a testovat tím jeho odolnost. Pak se zakření a ukáže, že jde na to.
Vlezu si do díry po propadeném ledu, fotím kolem projíždějící auto a naprosto nechápu, jak může někdo takhle riskovat. Auto má dvě tuny, a kdyby se probořilo, nikdo by ho odtamtud až do léta nedostal. V jednom místě kola začnou hrabat a auto trochu uvízne. Moja vytáhne lopatu, odhází něco tajícího ledu, my zatlačíme a je to. Asi má dneska šťastný den, ledová krusta vydržela. Dál pokračujeme po cestě naprosto nevhodné pro silniční automobily. Fakticky jedeme stále dvěma koly v potoce. Rigoly, hrboly a zužující se soutěska. Před námi se objeví další led. Naštěstí jde objet a Mojovi se výrazně uleví.
Blížíme se k nejužšímu místu soutěsky. Už z dálky vidíme velké bílo. Vylezeme z auta a jdeme na obhlídku. Vysoké skalní stěny tvoří průrvu „širokou tak akorát na jeden džíp,“ jak se píše v průvodci. Malý džíp, dodávám já. Vrstva ledu se ztenčuje se zužující se soutěskou a v nejužším místě je tenká jako papír, který se láme pod nohama. A pod ní burácí už slušně vodnatý potok. Slezu z ledu dolů do potoka, což dělá asi půl metru a pokračuju dál. Ještě dalších sto metrů visí nad potokem tající ledová krusta a za ní už soutěska končí, led mizí a objevuje se přátelské sjízdné údolí. Všem nám je ale jasné, že tohle prostě projet nejde. Moja se tváří nešťastně a ukazuje, že to musíme celé objet a že k dunám to odsud bude ještě nejméně na pět hodin. V duchu si pomyslím, jestli zažijeme nějakou rallye i na písku, ale nahlas radši neříkám nic.
Otáčíme a všechna ta ďábelská místa musíme projet ještě jednou. Před ledovým úsekem nám Moja jen ukáže, ať si vystoupíme, dupne na plyn a nekompromisně to projede i na podruhé. Klikař. Přebrodíme potok, vyjedeme sedýlko a za ním se už napojíme na rozumnou štěrkovou cestu. Pak Moja prostě jen jede. V jednu chvíli se za námi objeví džíp a v Mojovi se opět projeví duše závodníka. Rozpálí to na prašné silnici víc než stovkou a džíp zase zmizí daleko za námi. Slunce zapadne, my několikrát nenápadně naznačujeme, že už bychom mohli zastavit a postavit stan. Moja ale sveřepě jede. V jedenáct večer už musíme důrazně zakročit a trvat na tom, ať zastaví. Snaží se nám vysvětlit, že už je to jen 15 kilometrů, ale vzhledem k tomu, že cesta je mimořádně špatná a je noc, nejede víc než 15 km/h, takže by to bylo ještě na dlouho.
Rallye na písečné duně
Ráno se probudíme na úžasném místě. Široká dlouhá pláň, z jedné strany se zvedají hory, z druhé strany se od obzoru k obzoru táhne vysoká písečná duna a za ní hory, kolem nás stohlavé stádo koz a ovcí a po duně si vykračují velbloudi. Poušť, o jaké sní duše každého dromedára. Podél duny jedeme skoro hodinu a oba nás to táhne ven z auta a nahoru. Ukazuju na dunu, ale Moja kroutí hlavou. Tahle je jenom maličká. Počkejte tam vzadu, to budete koukat. Jenže za dunou vzadu se nezvedají žádné hory, zatímco za touhle ano. A hory jsou srdeční záležitost. Znovu na něj zatlačíme a on zabočí na cestu vedoucí k duně.
Ani nezpozorujeme, kdy se cesta vytratí a kam, jen pocítíme, že se kola začínají lehce propadat. Chvíli na to začnou hrabat a Moja se pokusí auto otočit nazpátek. V polovině oblouku zapadne a zůstane trčet v duně. „Dál to nepůjde, musíme pěšky“, ukazuje. Nechá auto, kde je, a vyrazí s námi nahoru na duny. Gobi je chladnou pouští. To mimo jiné znamená, že si můžeme zout boty a procházet se po písku naboso. Má naprosto dokonalou teplotu. Zažívám jeden z nejpříjemnějších pocitů a moje smysly se pouště nemohou nabažit. Oči klouzají po jedné písečné křivce za druhou až nahoru, kam chceme vylézt. Prsty u nohou se tetelí blahem, když se zlehka boří do měkkého podkladu, svěží vzduch jarně voní a ticho ruší jen šelestivé sesouvání písku, když vstoupím na příliš strmý okraj. Je to zábava. Skáčeme do písku a balancujeme na vrcholcích dun.
Královna všech pouští
Sladká bezstarostnost je vykoupena hned po návratu. Auto se zatím samo nevyhrabalo a nastartovat a zatlačit nepomůže. Kola se protáčejí a zahrabávají hloub a hloub. Nejprve vyhrabáváme písek rukama, tlačíme dopředu a zase dozadu, ale nepomáhá nic. Pak Moja začne nosit z planiny kameny a skládat je do vyhloubené díry pod kola jako chodníček. Zatlačíme za všech sil a auto se pohne asi o půl metru. Tak tedy znovu. Postup s kameny funguje, ale je velmi pomalý. Během DVOU hodin posuneme auto asi o deset metrů. Moja se tváří nešťastně a bezradně. V tu chvíli se v dáli na duně objeví velbloudář se čtyřmi velbloudy. Začneme na něj ze všech sil mávat a křičet. Velbloudář zastaví a hledí směrem k nám. Na nic nečekám a rozběhnu se k němu.
Slušně mongolsky pozdravím a pantomimicky ukazuji, co se stalo. Velbloudář pokývá hlavou, ale nedělá nic. Za chvíli doběhne i Moja a vysvětlí problém ještě jednou, verbálně. Velbloudář znovu pokývá hlavou. Moja odváže jednoho z jeho velbloudů, dá mu pokyn, aby si sedl, a zamává na mě, ať si nasednu. To jsem nečekala. Vylezu na velblouda a celá malá karavana se dá houpavým krokem do pohybu. Cítím se jako královna pouště ve svém korábu a dvouhodinové vyhrabávání auta je rázem odpuštěno a zapomenuto.
Když se přiblížíme k autu, po silnici v dálce projíždí dvě turistická expediční autíčka a tři motorky. Moja začne zuřivě mávat a vyskakovat do vzduchu. Poslední auto zastaví, a pak se rozjede směrem k nám. Karavana a turisté dorazí k Toyotě téměř zároveň. Velbloudář mi pomůže sesednout a z auta vyskáče osm lidí. Petr mi předá foťák a jde tlačit spolu s ostatními. Obrázek, který se mi naskytne, je k popukání. Moja, velbloudář, šest vysmátých turistů, jejich řidič a průvodkyně tlačí Toyotu směrem k tvrdšímu povrchu a velbloudi to se zvědavým výrazem pozorují. Dotlačí auto asi o třicet metrů dál, ale kola stále podkluzují. Tak ještě dalších dvacet. Tam už se Toyota chytne a my jsme zachráněni. Brutální síla deseti lidí zafungovala. Sami bychom se vyhrabávali dodnes…
Působivá Fata Morgana
Zbytek dne proběhne už v poklidu. Navštívíme rodinu pastevců a velbloudářů žijících u duny v jurtách a povozíme se ještě chvíli na velbloudech. Tentokrát už ale jako turisti, ne jako královny. Před hromadou písku se zelená tráva, pasou ovce a kozy. V jednom místě se leskne vodní hladina a u jezírka stojí několik stanů. Duna je v tomto místě skutečně impozantní, přes dvě stě metrů do výšky, a mě jímá touha na ni vylézt. Bohužel nemáme čas. Cesta k Plamenným útesům (Bayanzag) je prý na osm hodin jízdy, a tak se musíme rozloučit a nasednout do auta. Útesy jsou údajně hodny svého jména zejména při západu slunce a my plánovali celou cestu tak, abychom přijeli před západem. Moja ale ztratí směr, zajede si asi čtyřicet kilometrů, což je v daném terénu víc než hodina, a musí se pastevců vyptávat na cestu. K útesům tak přijedeme krátce po západu slunce.
Východ slunce fotíme ráno rozespalí ze stanu, a pak nás Moja povozí kolem vyhlídek. Útesy připomínají kaňony v Utahu, ty ale byly mnohem hlubší. Několikrát s námi chce sjet dolů do kaňonu, ale cesta je tak strmá a rozrytá, že ho s Petrem pokaždé zastavíme dvojhlasým, ale jednoznačným „Néééééé!“. Když se dost vynadíváme, vyrazíme na cestu zpátky do Dalanzadgadu. Ráda bych zmínila, že Mongolové jsou největší ignoranti na světě, co se týče ekologie a péče o přírodu. Běžně vyhazují z oken aut i autobusů obaly od všeho, plastové lahve i plechovky. Kdekoli, kamkoli, ve městě nebo ve volné přírodě. A to i ti vzdělaní. S Mojou v tomto smyslu dost bojuju a vždycky, když něco zahodí, já to zase seberu. A udělá ještě jeden zásek. Všimne si stádečka pasoucích se kozorohů, což jsou vzácná divoká zvířata. Ukáže, že nejlepší jsou na talíři, a prudce se rozjede směrem k nim. Stádo před ním ve smrtelném děsu tryskem prchá. Moja je chvíli pronásleduje a má z toho obrovskou legraci. Chování jak z doby kamenné, kdyby v té době měli auta…
Krajina se vlní v horkém vzduchu a za oknem se objeví krásná fata morgana. Kopce v dálce vypadají jako ostrovy ve velkém jezeře, přelévají se, zvětšují nebo úplně mizí. Zastavíme v místě, které se zdá být přímo uprostřed povodně. „Zatopený“ dům se dokonce zrcadlí ve vodní hladině. Když se na obzoru objeví město, vypadá tak surreálně a rozechvěle, že chvíli uvažuji, jestli je to opravdu město, nebo jen další fata morgana. Dalanzadgad, přežili jsme, hurá!
Moja své autíčko během posledních dvou dní opravdu ani trochu nešetřil. Honil ho po štěrkových necestách stovkou, bořil ho do ledu i písku. Vozil ho potokem a vymílal s ním každý rigol. Dupal na plyn, honil divoká zvířata a vyjížděl do prudkého kopce. Svůj něžný vztah k němu ukazoval jen ve chvílích, kdy mu hadříkem otíral okýnka a mě několikrát důrazně upozornil „ať sakra nepráskám těma dveřma!“