12.9.15

Nejšílenější off-road v mongolském stylu

Cestování kolem světa často obnáší přesuny na dlouhou vzdálenost a mnoho hodin strávených v dopravních prostředcích. Když si ale člověk vybere správného řidiče, nezapomenutelným zážitkem se může stát i jízda autem. Zejména v Mongolsku, kde by se množství silnic dalo spočítat na prstech a jezdit off-road se smí naprosto bez omezení.
Moja je motokrosový závodník. Pravidelně se účastní drsných závodů v poušti Gobi. Doma v jurtě mu visí pěkná sbírka medailí. Uživit závoděním se ale v Mongolsku dost dobře nedá, a tak pracuje jako taxík na 570 km dlouhé trase Ulánbátar – Dalanzadgad. Tohle malé město je jeho domovem a zároveň bránou k písečným dunám Gobi. Mluví jen mongolsky a korejsky, takže se s ním dohovoříme pouze pomocí obrázků a posunkovou řečí. Celkem si ale rozumíme a obdivujeme jeho řidičské umění. Usměvavý borec vede svou Toyotu Prius mongolskou stepí jako šlechtěného hřebce.

Máme auto, nemáme džíp
Našim hlavním cestovatelským heslem je: „Nikdy neodmítej jídlo nebo nocleh zdarma“ a mongolská pohostinnost je příslovečná. Když Moja zjistí, že zatím nemáme v Dalanzadgadu domluvené žádné ubytování, hned nám nabízí, že můžeme přespat u něj. Pozve nás do jurty, kde mu skočí kolem krku tříletá holčička. „To je moje dcera a tohle je moje máma,“ představuje nám členy rodiny. Ženu nemá, jsou rozvedení. Na stole hned přistává tsuivan, tradiční mongolské nudle s hovězím. Každé jídlo v Mongolsku obsahuje z většiny hovězí nebo skopové maso, a k tomu nějaké nudle, rýže nebo polévka. Zelenina v kurzu moc není a konceptu vegetariánství tady vůbec nerozumějí.
Na druhý den ráno nám Moja domluví kamaráda s džípem, který by nás mohl povozit po okolí. Okruh kolem nejzajímavějších míst národního parku měří asi 600 km a máme na to vyhrazené tři dny. Diskuze o ceně a trase probíhá přes tlumočníka do lámané ruštiny na telefonu víc než tři hodiny, ale ke shodě nedospějeme. Celé to zachrání Moja, když se nabídne, že nás sveze on. Sice nemá džíp a v parku asfalt ani silnice ve smyslu, v jakém je známe my, neexistují, ale on přece ví, co dělá… Během pár minut si sbalí spacák, dostane od maminky výslužku, dá pusu dcerce a můžeme jet.

Do Gobi za sněhem a ledem
První zastávkou je Yolyn Am, úzká soutěska plná ledu. Ano, stále jsme na poušti Gobi, proto je taky tohle místo tolik oblíbené. Led zůstává až do pozdního léta, okolní svahy pokrývá zelená tráva, na které se pasou kozorozi a jaci, a celkově tohle místo nepřipomíná poušť ani vzdáleně. Hned další zastávkou mají být písečné duny Khongoryn Els. Tam vedou dvě cesty. Potěší nás, když zjistíme, že Moja zahnul do soutěsky Dungenee Am, o které jsme se domnívali, že je sjízdná pouze pro džípy. Cesta soutěskou slibuje dobrodružství. To ještě netušíme, jak velká zábava právě začíná. 
V dálce před námi se zvedá sedýlko a stoupání má sklon dobrých 20°. Cesta je rozrytá od džípů předchozích návštěvníků a první pokus vyjet nahoru nevyjde. Vystoupíme a Moja to zkusí znovu jinudy. Kola hrabou ze všech sil a nás obklopují hustá oblaka prachu. Zkoušíme tlačit, ale nepodaří se. A tak se Moja vrátí až na dno údolí a signalizuje, ať se klidíme z cesty. Chvíli se nic neděje, ale pak se auto prudce rozjede a vyjede do sedla v úplně nečekaném místě zcela mimo cestu. Závodník se prostě nezapře. Poplácáme ho po ramenou a můžeme pokračovat. Cesta soutěskou vypadá jako velká zábava pro džíp, jenže my máme jen Toyotu s náhonem na přední dvě. Moja ji ale vede jako baletku skrz minové pole. Ačkoli dost dobře nechápu jak, stále jedeme vpřed. 
Dlouhá vrstva ledu pokrývající spojitě celé dno soutěsky by mohla vypadat jako problém. Zejména když zjistíme, že se jedná o ledovou krustu tlustou možná 30 centimetrů, možná mnohem méně, pod kterou teče řeka z odtávajícího ledu. V jednom místě je led dokonce probořený na ploše odpovídající velikosti džípu. Projdeme se až na konec a Moja rázně zakroutí hlavou, že tudy to nepůjde. Pak nám začne vysvětlovat, že kvůli těmhle sto metrům budeme muset objíždět celý horský hřeben. Pak ale jakoby ho něco napadlo, začne svou muší vahou asi 60 kil skákat na led a testovat tím jeho odolnost. Pak se zakření a ukáže, že jde na to. 
Vlezu si do díry po propadeném ledu, fotím kolem projíždějící auto a naprosto nechápu, jak může někdo takhle riskovat. Auto má dvě tuny, a kdyby se probořilo, nikdo by ho odtamtud až do léta nedostal. V jednom místě kola začnou hrabat a auto trochu uvízne. Moja vytáhne lopatu, odhází něco tajícího ledu, my zatlačíme a je to. Asi má dneska šťastný den, ledová krusta vydržela. Dál pokračujeme po cestě naprosto nevhodné pro silniční automobily. Fakticky jedeme stále dvěma koly v potoce. Rigoly, hrboly a zužující se soutěska. Před námi se objeví další led. Naštěstí jde objet a Mojovi se výrazně uleví.
Blížíme se k nejužšímu místu soutěsky. Už z dálky vidíme velké bílo. Vylezeme z auta a jdeme na obhlídku. Vysoké skalní stěny tvoří průrvu „širokou tak akorát na jeden džíp,“ jak se píše v průvodci. Malý džíp, dodávám já. Vrstva ledu se ztenčuje se zužující se soutěskou a v nejužším místě je tenká jako papír, který se láme pod nohama. A pod ní burácí už slušně vodnatý potok. Slezu z ledu dolů do potoka, což dělá asi půl metru a pokračuju dál. Ještě dalších sto metrů visí nad potokem tající ledová krusta a za ní už soutěska končí, led mizí a objevuje se přátelské sjízdné údolí. Všem nám je ale jasné, že tohle prostě projet nejde. Moja se tváří nešťastně a ukazuje, že to musíme celé objet a že k dunám to odsud bude ještě nejméně na pět hodin. V duchu si pomyslím, jestli zažijeme nějakou rallye i na písku, ale nahlas radši neříkám nic.
Otáčíme a všechna ta ďábelská místa musíme projet ještě jednou. Před ledovým úsekem nám Moja jen ukáže, ať si vystoupíme, dupne na plyn a nekompromisně to projede i na podruhé. Klikař. Přebrodíme potok, vyjedeme sedýlko a za ním se už napojíme na rozumnou štěrkovou cestu. Pak Moja prostě jen jede. V jednu chvíli se za námi objeví džíp a v Mojovi se opět projeví duše závodníka. Rozpálí to na prašné silnici víc než stovkou a džíp zase zmizí daleko za námi. Slunce zapadne, my několikrát nenápadně naznačujeme, že už bychom mohli zastavit a postavit stan. Moja ale sveřepě jede. V jedenáct večer už musíme důrazně zakročit a trvat na tom, ať zastaví. Snaží se nám vysvětlit, že už je to jen 15 kilometrů, ale vzhledem k tomu, že cesta je mimořádně špatná a je noc, nejede víc než 15 km/h, takže by to bylo ještě na dlouho.

Rallye na písečné duně
Ráno se probudíme na úžasném místě. Široká dlouhá pláň, z jedné strany se zvedají hory, z druhé strany se od obzoru k obzoru táhne vysoká písečná duna a za ní hory, kolem nás stohlavé stádo koz a ovcí a po duně si vykračují velbloudi. Poušť, o jaké sní duše každého dromedára. Podél duny jedeme skoro hodinu a oba nás to táhne ven z auta a nahoru. Ukazuju na dunu, ale Moja kroutí hlavou. Tahle je jenom maličká. Počkejte tam vzadu, to budete koukat. Jenže za dunou vzadu se nezvedají žádné hory, zatímco za touhle ano. A hory jsou srdeční záležitost. Znovu na něj zatlačíme a on zabočí na cestu vedoucí k duně.
Ani nezpozorujeme, kdy se cesta vytratí a kam, jen pocítíme, že se kola začínají lehce propadat. Chvíli na to začnou hrabat a Moja se pokusí auto otočit nazpátek. V polovině oblouku zapadne a zůstane trčet v duně. „Dál to nepůjde, musíme pěšky“, ukazuje. Nechá auto, kde je, a vyrazí s námi nahoru na duny. Gobi je chladnou pouští. To mimo jiné znamená, že si můžeme zout boty a procházet se po písku naboso. Má naprosto dokonalou teplotu. Zažívám jeden z nejpříjemnějších pocitů a moje smysly se pouště nemohou nabažit. Oči klouzají po jedné písečné křivce za druhou až nahoru, kam chceme vylézt. Prsty u nohou se tetelí blahem, když se zlehka boří do měkkého podkladu, svěží vzduch jarně voní a ticho ruší jen šelestivé sesouvání písku, když vstoupím na příliš strmý okraj. Je to zábava. Skáčeme do písku a balancujeme na vrcholcích dun.

Královna všech pouští
Sladká bezstarostnost je vykoupena hned po návratu. Auto se zatím samo nevyhrabalo a nastartovat a zatlačit nepomůže. Kola se protáčejí a zahrabávají hloub a hloub. Nejprve vyhrabáváme písek rukama, tlačíme dopředu a zase dozadu, ale nepomáhá nic. Pak Moja začne nosit z planiny kameny a skládat je do vyhloubené díry pod kola jako chodníček. Zatlačíme za všech sil a auto se pohne asi o půl metru. Tak tedy znovu. Postup s kameny funguje, ale je velmi pomalý. Během DVOU hodin posuneme auto asi o deset metrů. Moja se tváří nešťastně a bezradně. V tu chvíli se v dáli na duně objeví velbloudář se čtyřmi velbloudy. Začneme na něj ze všech sil mávat a křičet. Velbloudář zastaví a hledí směrem k nám. Na nic nečekám a rozběhnu se k němu.
Slušně mongolsky pozdravím a pantomimicky ukazuji, co se stalo. Velbloudář pokývá hlavou, ale nedělá nic. Za chvíli doběhne i Moja a vysvětlí problém ještě jednou, verbálně. Velbloudář znovu pokývá hlavou. Moja odváže jednoho z jeho velbloudů, dá mu pokyn, aby si sedl, a zamává na mě, ať si nasednu. To jsem nečekala. Vylezu na velblouda a celá malá karavana se dá houpavým krokem do pohybu. Cítím se jako královna pouště ve svém korábu a dvouhodinové vyhrabávání auta je rázem odpuštěno a zapomenuto.
Když se přiblížíme k autu, po silnici v dálce projíždí dvě turistická expediční autíčka a tři motorky. Moja začne zuřivě mávat a vyskakovat do vzduchu. Poslední auto zastaví, a pak se rozjede směrem k nám. Karavana a turisté dorazí k Toyotě téměř zároveň. Velbloudář mi pomůže sesednout a z auta vyskáče osm lidí. Petr mi předá foťák a jde tlačit spolu s ostatními. Obrázek, který se mi naskytne, je k popukání. Moja, velbloudář, šest vysmátých turistů, jejich řidič a průvodkyně tlačí Toyotu směrem k tvrdšímu povrchu a velbloudi to se zvědavým výrazem pozorují. Dotlačí auto asi o třicet metrů dál, ale kola stále podkluzují. Tak ještě dalších dvacet. Tam už se Toyota chytne a my jsme zachráněni. Brutální síla deseti lidí zafungovala. Sami bychom se vyhrabávali dodnes…

Působivá Fata Morgana
Zbytek dne proběhne už v poklidu. Navštívíme rodinu pastevců a velbloudářů žijících u duny v jurtách a povozíme se ještě chvíli na velbloudech. Tentokrát už ale jako turisti, ne jako královny. Před hromadou písku se zelená tráva, pasou ovce a kozy. V jednom místě se leskne vodní hladina a u jezírka stojí několik stanů. Duna je v tomto místě skutečně impozantní, přes dvě stě metrů do výšky, a mě jímá touha na ni vylézt. Bohužel nemáme čas. Cesta k Plamenným útesům (Bayanzag) je prý na osm hodin jízdy, a tak se musíme rozloučit a nasednout do auta. Útesy jsou údajně hodny svého jména zejména při západu slunce a my plánovali celou cestu tak, abychom přijeli před západem. Moja ale ztratí směr, zajede si asi čtyřicet kilometrů, což je v daném terénu víc než hodina, a musí se pastevců vyptávat na cestu. K útesům tak přijedeme krátce po západu slunce.
Východ slunce fotíme ráno rozespalí ze stanu, a pak nás Moja povozí kolem vyhlídek. Útesy připomínají kaňony v Utahu, ty ale byly mnohem hlubší. Několikrát s námi chce sjet dolů do kaňonu, ale cesta je tak strmá a rozrytá, že ho s Petrem pokaždé zastavíme dvojhlasým, ale jednoznačným „Néééééé!“. Když se dost vynadíváme, vyrazíme na cestu zpátky do Dalanzadgadu. Ráda bych zmínila, že Mongolové jsou největší ignoranti na světě, co se týče ekologie a péče o přírodu. Běžně vyhazují z oken aut i autobusů obaly od všeho, plastové lahve i plechovky. Kdekoli, kamkoli, ve městě nebo ve volné přírodě. A to i ti vzdělaní. S Mojou v tomto smyslu dost bojuju a vždycky, když něco zahodí, já to zase seberu. A udělá ještě jeden zásek. Všimne si stádečka pasoucích se kozorohů, což jsou vzácná divoká zvířata. Ukáže, že nejlepší jsou na talíři, a prudce se rozjede směrem k nim. Stádo před ním ve smrtelném děsu tryskem prchá. Moja je chvíli pronásleduje a má z toho obrovskou legraci. Chování jak z doby kamenné, kdyby v té době měli auta…
Krajina se vlní v horkém vzduchu a za oknem se objeví krásná fata morgana. Kopce v dálce vypadají jako ostrovy ve velkém jezeře, přelévají se, zvětšují nebo úplně mizí. Zastavíme v místě, které se zdá být přímo uprostřed povodně. „Zatopený“ dům se dokonce zrcadlí ve vodní hladině. Když se na obzoru objeví město, vypadá tak surreálně a rozechvěle, že chvíli uvažuji, jestli je to opravdu město, nebo jen další fata morgana. Dalanzadgad, přežili jsme, hurá!
Moja své autíčko během posledních dvou dní opravdu ani trochu nešetřil. Honil ho po štěrkových necestách stovkou, bořil ho do ledu i písku. Vozil ho potokem a vymílal s ním každý rigol. Dupal na plyn, honil divoká zvířata a vyjížděl do prudkého kopce. Svůj něžný vztah k němu ukazoval jen ve chvílích, kdy mu hadříkem otíral okýnka a mě několikrát důrazně upozornil „ať sakra nepráskám těma dveřma!“

4.9.15

Spanilá jízda Mongolskem

Mongolové jsou velice specifický národ, a to snad ve všech ohledech, které si dovedete představit. Bydlení, strava, doprava, zákony, chování, pohostinnost, vztah k přírodě, svobodě a zodpovědnosti. To, co zažijete v Mongolsku, nezažijete nikde jinde na světě. Zejména zdejší doprava je naprosto jedinečná, nenapodobitelná a svérázná.

O vlacích
Zemi křižuje jen jediná železniční trať z Číny do Ruska přes Ulánbátar. My přijedeme autobusem z jihu a hranice překročíme u městečka Zamiin-Uud uprostřed širého holého nic. Toho nejnicotnějšího nic, jaké si jen dovedete představit, táhnoucího se stovky kilometrů všemi směry. Do hlavního města to odsud máme 660 kilometrů, vlak odjíždí v 18 hodin a jízdenky do třetí třídy stojí 268 korun, tedy 0,40 koruny za kilometr. 
Úderem šesté se vlak skutečně rozjede. Poměrně pohodlná lehátka mají vlastní polštář i čistá prostěradla, leč pro Evropana jsou poněkud krátká. Vejde se jich šest do každého průchozího kupé a spodní lehátko má velký úložný prostor na zavazadla, chráněný vlastním tělem pasažéra. Večer i ráno projde vagonem průvodčí s horkým čajem a kávou a o půl deváté ráno, příjemně vyspaní, vjíždíme do stanice Ulánbátar.  Kéž by všechno bylo tak jednoduché…

O džípech
Nejběžnější dopravní prostředek v Mongolsku je džíp. Jak taky jezdit jinak v zemi, kde nemají skoro žádné asfaltové silnice, že? Pronájem takového džípu vyjde na 1200 Kč na den i s řidičem plus 25 litrů benzínu na 100 km. Tuhle cenu nám nabídli skoro všude a pak už je jen na nás, jak šikovně dokážeme smlouvat a kolik času tomu chceme věnovat. 
Ulánbátar je moderní, rychle se rozvíjející město, kde na první pohled upoutají stovky vysokých nových domů, snad pro milion obyvatel. Okrajové části města se táhnou daleko do kopců a jsou posázeny jurtami a malými domečky s barevnými střechami. V pěkné ulánbátarské kavárně si nás vyzvedne couchsurferka Boogi a hned povídá, že nás dnes manžel Ganaa vezme na venkov. Chová koně. Mají tu na návštěvě strýce a potřebují dovézt koním krmení, tak to vezmou všechno jedním vrzem. Pastvina s jeho koňmi je od města vzdálená „jen“ nějakých 120 km, což jsou dvě hodiny jízdy tam a dvě zpátky. Měli bychom si začít zvykat. V Mongolsku je všechno daleko.
Krajina na východ od města je opět monotónní, ale tady velice malebně. Oblé křivky země se jemně vlní pod modrou oblohou a suchá tráva plní žaludky stohlavých stád koz a ovcí. Koně bez ohlávky vlní hřívou ve větru, ale značka vypálená na kůži prozrazuje, že nejsou divocí. Nevěříme vlastním očím, když uprostřed širých plání uvidíme skupinku tanků. Co se děje? Ganaa zastaví hned u nich a dá se s vojákem do řeči. Prý jen nějaké cvičení. Vůbec jim nevadí se s námi vyfotit. Výlet zakončí pozvání do jurty, široko daleko jediné v okolí. Zdobí ji anténa, satelit a solární panel. Uvnitř jurty obvykle nechybí velkoplošná televize, někdy mají i lednici nebo pračku. Na stole se hned objeví ještě teplé domácí pečivo boortsog a horký čaj s dnešním mlékem. 

O stopování
Stopovat v Mongolsku je těžké. Kde nejsou silnice, auta si jezdí terénem, kde se jim zachce, a můžeme stát hodinu u prašné silnice a neprojede kolem nás nic. Pak si všimneme auta, které projede asi kilometr napravo, po cestě paralelní s tou naší. Přesuneme se tam, ale další vozidla vidíme zase jezdit někudy úplně jinudy. Existují na to dvě finty: Stopovat v průsmyku mezi kopci, kde se všechny cesty spojí, než se po chvíli zase rozejdou, anebo najít si pozorovatelnu, třeba skálu nebo pahorek, ze kterého je prach vířený koly vidět na míle daleko. Pozorovatel pak může snadno navigovat stopaře, ke které cestě se postavit. Obecná poučka říká, že stopování v Mongolsku je snadné z pohledu podílu aut, která zastaví (tedy skoro každé), ale velmi složité z pohledu počtu aut, která projedou kolem (tedy skoro žádné). Někdy vás řidiči svezou zadarmo, jindy si řeknou o peníze. Neberte si to osobně, chtěli by i po krajanech. Nikdy nechtějí moc a za to, že vás odvezou z té díry, kde jste zůstali trčet, si pár peněz rozhodně zaslouží. 
Stopem zadarmo na čtyři přestupy dojedeme do národního parku Terelj asi 60 km od Ulánbátaru. Nenecháme se zastrašit ani tím, když nám zastaví malé auto, kde už sedí čtyři dospělí, jedno dítě a kočka. Všichni si porůznu posedají někomu na klín, my si na svůj hodíme batohy a jedeme. Jižní část národního parku je posetá jurtovými tábory pro turisty, které jsou v této oblasti velice populární. Na severu jsou jen hory, řeky, skály a pláně. Jelikož v Mongolsku nemají pozemkové právo ve smyslu, v jakém ho známe u nás, není problém postavit si stan kdekoli. Anebo jurtu. Nikdo se nepodiví, když si pastevec přivede svá stáda a zůstane na planině měsíc nebo dva roky. My se vydáme ke starému klášteru, kdesi na úpatí hor, a pak ještě výš a dál. Během dvou dnů potkáme jediného pastevce. Jede v traktoru po louce, kde máme postavený stan a zvědavě nakoukne dovnitř.

O autobusech
Jízdenky koupíme v moderní nádražní hale, slečna za přepážkou mluví plynulou angličtinou a platit můžeme dokonce kreditní kartou. Nic z toho ani vzdáleně nenapovídá, co nás čeká. Trasa z Ulánbátaru do Hovdu měří 1630 km a očekávaná doba jízdy je 40 hodin. Podle SPZ si máme autobus najít na parkovišti. Šok je obrovský. Je to ten nejhorší ze všech. Jako šrot z muzea, kde se o své exponáty ale vůbec nestarají. Dovnitř se cpe obrovské množství lidí a nákladu. Čtyřicet hodin v tomhle?!? To nééééé…! Posadíme se na svá sedadla a ze všech sil se snažíme hájit si alespoň minimální životní prostor. Za chvíli jsme už ze všech stran zaskládaní věcmi a pasažéry. Ještěže s námi necestují žádné kozy a ovce.
Dozvíme se, že na tuto trasu posílají staré autobusy úmyslně, protože silnice je špatná, většinou jen rozježděná štěrková, a nové autobusy by se jim tam mohly rozbít. To neznamená, že staré se nerozbijí, jen to prý tolik nevadí… Na 37 sedaček napočítáme 42 pasažérů. Celá zadní pětisedačka je ale až po strop zaskládaná zavazadly, takže na 42 lidí zbývá jen 32 míst. Kdo nestihne zabrat sedadlo, sedne si někomu na klín nebo lehne do uličky na zavazadla a můžeme jet.
Zhruba každé dvě hodiny dělá řidič hygienické přestávky. Buď zastavíme u benzínky, kde záchod znamená plechovou boudu bez dveří s dírou v zemi, většinou ale padne přestávka doprostřed širých holých mongolských plání a pak platí pravidlo pánové vpravo, dámy vlevo… Během prvních deseti hodin ujedeme pouhých 135 kilometrů, stihneme 5x zastavit, 1x nabourat a 1x neodvratně rozbít autobus. Motor odešel do věčných lovišť. Čekáme několik hodin, než přijede náhradní. Tajně sním o tom, že pošlou nějaký větší a lepší. Přijede přesná kopie toho předchozího. Co s námi jen bude dál?
Noc strávená na tvrdém sedadle, kterému konstruktér neumožnil sklápění, nepatří mezi ty nejrůžovější, ale posunuli jsme se o pár set kilometrů, a to se počítá. O půl sedmé ráno nás všechny nevybíravým způsobem vzbudí hlasitá bollywoodská hudba. Řidič už se asi nudí a nemá dost empatie na to, aby pochopil, že spánek je nejméně bolestivý způsob, jak přežít tuhle dlouhou a náročnou cestu na prostoru klece pro křečky. Přijde několik dalších hygienických přestávek. Během některých se muži vrtají v motoru, ale tenhle jejich zásahy naštěstí přežije. Nejdůležitější věcí během cesty shledám neustálé protahování a cvičení, kdykoli je možné vylézt z autobusu. K večeru zastavíme v malé vesnici před hospodou, kde mají dvě jídla a jedno pití. Polévku s hovězím a skopovým, nudle s hovězím a skopovým a čaj s kozím mlékem. Druhou noc strávíme na stejném sedadle jako včera. Ráno dalšího dne, po čtyřiceti dvou hodinách přijíždíme do západomongolského města Hovd.

O svobodě a zodpovědnosti
Mongolsko je svobodná země. Člověk si může postavit jurtu, kam chce, a zůstat libovolně dlouho. Může si jezdit, kudy chce, a libovolně rychle. Může si dělat a říkat, co chce. Ptala jsem se, jestli je možné v téhle zemi dostat pokutu. Dívali se na mě dost nechápavě. Třeba za překročení povolené rychlosti, špatné parkování, řízení v opilosti? Odpověď zní „NE“. Ani není, kdo by to kontroloval. 
Svoboda s sebou nese nutnost přebírat za sebe a své okolí plnou zodpovědnost. V některých ohledech to funguje velice dobře, ale vztah Mongolů k životnímu prostředí je tristní. Po staletí byli zvyklí, že cokoli vyhodí, rozloží se nebo se o to postarají zvířata. Bohužel nemají nejmenší ponětí o tom, jak dlouho se rozkládá taková plechovka nebo plastová lahev. Odpadky běžně vyhazují z okýnka auta, ve městě na chodník, v přírodě na trávu. A vůbec jim nedělá problém umýt si auto saponátem v řece. Když jim ale vysvětlíte, že ta plechovka tam bude ležet ještě za sto let, pochopí a příště si už na svůj nepořádek (možná) dají pozor.
S Mongoly se dá neuvěřitelně snadno dohodnout. „Zavez mě ke všem čertům, chci vylézt na tu vysokou horu.“ A Mongol nikdy neřekne „to nejde“, „to je příliš nebezpečné“ nebo „ tam se bez průvodce nesmí“, což je tak běžná rétorika v tzv. vyspělých zemích. Ani se vás nezeptá, jestli víte, že je tam přes noc -10 °C a celý kopec je pod ledem. Prostě řekne jen „tak jo“, protože předpokládá, že jste svéprávný člověk, který ví, co dělá, a umí převzít zodpovědnost sám za sebe. Tak jako každý Mongol. Rozhodně ale nepočítejte s tím, že vás tam půjde někdo hledat, když se nevrátíte. Rozhodovat se sám za sebe je tu stejně přirozené, jako dýchat čerstvý vzduch. Lidé si tu pomáhají a neničí se navzájem. Říkat někomu „to nejde“ totiž většinou znamená škodit mu a přenášet na něj svou vlastní nejistotu. Svoboda činit svá vlastní rozhodnutí. To se mi líbí ze všeho nejvíc na světě.

Nejkrásnější místo na světě
A ne, že tam všichni pojedete. To místo je tak úžasné právě proto, že tam vůbec nikdo není. Jezero Khar Us Nuur s vodou barvy temně modrých safírů obklopují hnědé a červené hory, suchá žlutá tráva rámuje břehy, na zelených pastvinách se pasou koně a kozy a v dálce se zvedá vzhůru vysoký zasněžený vrchol hory Jargalant Khairkhan, která připomíná Kilimandžáro. Chvíli zvažujeme věnovat následující dny zdolávání vrcholu, ale pak si jen u jezera postavíme stan a užíváme samotu nejkrásnějšího místa na světě.
K jezeru nás veze džípem pastevec Sura. Cesta za písečnými dunami, které chceme vidět, je obtížná. V první jurtě, kterou navštívíme, abychom se zeptali na správný směr, nás pohostí tradičním bortsogem a čajem s mlékem. Písečné duny leží prý 100 km daleko. Objedeme jezero skoro dokola a navštívíme ještě několik jurt. Každá stojí o samotě, často několik kilometrů od nejbližšího souseda. Kolem pobíhá pět, šest dětí, smějí se, okukují nás a vzájemně se k sobě chovají moc pěkně. Večer přijedeme k místu, které hledáme. Úzký pruh země se táhne skoro doprostřed jezera a na něm několik vysokých dun. Výhled z hřejivého písku na vrcholku duny obsáhne celé jezero, hory i vlnící se hřívy hřebců klusajících žlutou trávou.
V celém Západním Mongolsku potkáme jen jedinou další turistku a skupinu českých geologů. Sarah ze Skotska přijela kvůli vzácným jeskynním malbám starým asi 15 tisíc let. Najít malby v nehlídané jeskyni poničené nejrůznějšími graffiti, nápisy a rytinami z posledních let dá práci, ale pak se před našima očima objeví kozoroh, ptáci, zvířata připomínající klokana a pštrosa a také jeden překrásný velbloud.

Pivo na šťastnou cestu
Cesta z Hovdu do Ulgii měří asi 220 kilometrů a mikrobus má odjíždět z nádraží ve tři hodiny odpoledne. Ukázněně přijdeme s desetiminutovým předstihem, řidič nám naloží batohy do zavazadlového prostoru a my se posadíme dovnitř. Nic se neděje, tak posvačíme jogurt se sušenkami a pustíme se do psaní deníků. Ve čtyři už se začneme opatrně pídit, proč nejedeme. Starší žena, která umí dobře rusky, nám vysvětlí, že čekáme na ostatní autobusy, protože vyjíždějí všechny společně. Trochu mi to vrtá hlavou. Proč musí všichni vyjíždět společně, když jede každý někam jinam? 
O půl páté se konečně rozjedeme. Nejprve k benzínce, do postranní uličky nabrat další cestující, pak do obchodu nakoupit ještě trochu jídla na cestu a nakonec pan řidič zastaví před svým domem a jde se ještě rozloučit se svou ženou, což mu trvá asi čtvrt hodiny. Ve tři čtvrtě na šest zastavíme na širé pláni s výhledem na město, vzdušnou čarou asi tři kilometry od nádraží. Stojí tu už několik aut a mikrobusů. Všichni muži se sesednou do kroužku a začnou o něčem debatovat. Co má tohle znamenat?! Rusky mluvící žena nám vysvětlí, že muži si musí před cestou vypít pivo na šťastnou cestu. Vzhledem k neexistenci silnic, nulovému počtu stromů, aut v protisměru a policejních kontrol tady asi není řízení v opilosti žádný problém.
Kolem půl osmé jsme teprve v polovině cesty, a to jsme předpokládali, že budeme už dávno na místě. Řidič zastaví na samotě mezi kopci a všichni pasažéři si jdou dát večeři. Mnoho nápadných ukazatelů napovídá, co dnes bude. Na dřevěném bidle visí syrová játra, v rezavém kbelíku leží neidentifikovatelná směs vnitřností a na zemi se povaluje několik kozích hlav s vytřeštěnýma očima. Nad nimi krouží draví ptáci. Žena, která nám tak nadšeně vysvětluje mongolské zvyky, pozve Petra na masové koule. Mě musí odpolední jogurt bohatě stačit, dnes si nechám zajít chuť.
O půl deváté pokračujeme ve spanilé jízdě. Za chvíli se ozve rána jako z děla a ukáže se, že praskla pneumatika. Asi toho piva na šťastnou cestu vypili příliš málo. Do Ulgii přijedeme krátce před půlnocí.

26.8.15

Není Hong Kong jako Čína

Betonové moře. Hluk, smog, koktejl řádu a chaosu. Vlídnost schovaná za slupkou odtažitosti a lhostejnosti. Dávné památky, kultura a bohatá historie. Supermoderní svět, dozor a kontroly na každém kroku. Je řeč o Hong Kongu, Číně nebo obou zároveň?
Naše návštěva Hong Kongu, zvláštního správního území Čínské lidové republiky, ani Číny není dostatečně dlouhá ani reprezentativní. Mezipřistání v Hong Kongu trvá jen 22 hodin a v Číně, čtvrté největší zemi světa, strávíme pouhopouhých šest dní. Prohlédneme si Peking, projdeme se po Velké čínské zdi a po zemi dojedeme až na hranici s Mongolskem. I tak ale stihneme navnímat atmosféru kousku nejlidnatější země světa a její autonomní državy.

Bouře nad Hong Kongem
Let z Hanoje do Hong Kongu probíhá poměrně dramaticky. Hned po vzlétnutí nás kapitán upozorní, že budeme po celou dobu letu prolétat bouří a z toho důvodu, že nebude palubní posádka roznášet večeři. Zapadající slunce ozařuje husté bouřkové mraky, letadlem čas od času zakvedlá turbulence a oblohu rozčísne blesk. Kvůli bouřce nám není povoleno přistání a nad letištěm se tvoří dlouhá přistávací fronta. Hodinu tedy kroužíme nad městem, blesky šlehají za oknem a žaludek se lehce svírá… 
Nocleh máme domluvený u Lea, geologa ze Skotska, který v Hong Kongu už několik let žije a pracuje. Ubytování v hotelu by nám udělalo trochu díru do rozpočtu. Škoda, že už nestihneme fotografickou procházku. Noční panorama Hong Kongu vypadá daleko lépe než za světla. Centrum města se rozkládá na poloostrově Kowloon a Hongkongském ostrově. K městu dále náleží Nová Teritoria a zhruba 234 ostrůvků ležících v Jihočínském moři.
Město zastihneme, až když se probouzí do nového hektického dne. Prodavačka v pekárně balí koláče a koblihy zákazníkům jako na běžícím pásu, lidé spěchají do metra a do práce. Ulicemi jezdí oproti Vietnamu více aut, méně motorek a taky se tu řídí vlevo. Velké moderní město s sebou nese i nepřeberné množství zákazů. Pobaví nás zejména cedule, která hlásá: „Zákaz sušení prádla na veřejných místech. Nelegálně pověšené prádlo bude odstraněno.“ Zajdeme do několika nablýskaných obchoďáků, zlákáni mýtem o levné elektronice v Hong Kongu. Ukáže se býti falešným, ceny nejsou nižší než u nás, některé žhavé novinky jsou dokonce dražší.

Umělou džunglí
V centru leží několik nevynechatelných turistických atrakcí. Chodník slávy asijských umělců, z nichž známe jen Bruce Lee, trajekt mezi Kowloonem a ostrovem Hong Kong a promenáda na obou stranách průlivu, ze které lze pozorovat panorama mrakodrapů. Trajekt má dvě patra, do každého se vchází úplně jinou vstupní branou. Jízdenky druhou třídou na dolní palubě stojí 2 hongkongské dolary (HKD), my si dopřejeme jízdenku první třídou na horní palubě s výhledem za 2,5 HKD (což je asi 8 korun). Doba jízdy je jen několik málo minut. Nejvyšším mrakodrapem města je budova ICC světového obchodního centra. Osmá nejvyšší budova světa měří 484 m, má 108 pater a převyšuje i některé vyhlídkové kopce na protější straně zálivu.
Trojici zásadních hongkongský zážitků (už jsme viděli mrakodrapy a projeli se trajektem) zakončuje vyhlídka z kopce Victoria Peak, familiárně nazývaného jen The Peak, Vrcholek. Vede na něj červená lanovka, dá se na něj vyjít pěšky nebo vyjet autobusem. Ten je čtyřikrát levnější než lanová dráha a oněch 45 minut, které trvá vyvézt se až na vrchol, jsou nezapomenutelnou vyhlídkovou jízdou. Překvapí nás (ale neměla by) konečná autobusu, která se nachází v suterénu obchodního domu. Když už na kopec, tak jedině do obchoďáku! V informacích schovaných ve vyřazené lanovkové kabině dostaneme několik map s popisem procházek kolem kopce a pěšinami vedoucími zpátky dolů. Vyhlídková túra vede po betonovém chodníčku vybudovaném uprostřed džungle, která vypadá jako původní. Zdání ovšem klame. Od chodníku nahoru se zvedají betonové svahy, každý má své registrační číslo a po sto, dvě stě metrech vedou do svahů prudké schůdky opatřené nápisem „Zákaz vstupu, určeno pouze pro údržbu svahů“. Zelenou džunglí létají motýli, letité fíkovníky spouštějí k zemi své vzdušné kořeny, u chodníku stojí specializované psí latríny a vyvěšená petice proti výstavbě nových hotelů na Peaku vyzývá k podpisu. 
Čas od času se otevře působivý výhled na město. Betonové moře. Domy, paneláky a mrakodrapy nalepené jeden na druhý, bez konce. A za průlivem jeden z nejdůležitějších světových přístavů. V parku je poměrně živo. Lidé posedávají na lavičkách, běhají, procházejí se nebo si čtou ve stínu stromů. Na opuštěné prostřední stanici lanovky se fotí mladí svatebčané. 

První kontakt s Čínou
Na letišti v Pekingu přistaneme krátce před půlnocí. Celní procedury proběhnou bez problémů, jen do města musíme jet taxíkem, protože metro už nejezdí. Pobyt v Pekingu máme přes couchsurfing domluvený u Franze, kluka z Mnichova, který je v Číně na tři roky jako testovací řidič pro BMW. Ještě, že nám poslal adresu svého bydliště napsanou čínskými znaky, jinak bychom se k němu nedostali nikdy. Až později zjistíme, že v Číně, na rozdíl od Hong Kongu, skoro nikdo nemluví anglicky. Teď jen ukážeme řidiči hrst rozsypaného čaje a on nás zaveze k luxusní rezidenci. Silnice z letiště se právě teď v noci opravuje, tvoří se několikakilometrová kolona.  Dvacet kilometrů po dálnici jedeme přes hodinu. Bydlení u Franze je super. Máme k dispozici krásný pokoj v bytě připomínajícím apartmá čtyřhvězdičkového hotelu, jediný rozdíl je, že tady lidé bydlí dlouhodobě. Součástí ubytování je špičkový servis včetně úklidu.
První věc, kterou zjistíme o Číně, je, že tu vládne přísná cenzura. Google je nepřítel a všechny jeho produkty jsou blokovány. Nejen vyhledávač, ale také emailový klient, mapy, překladač a dokonce i náš blog, protože běží na googlím bloggeru. Franz nám dá k dispozici svůj notebook, kterým se dá připojit k internetu přes VPN, takže zažíváme luxus, jaký normální obyvatelé nemají – informace o zemi si můžeme najít na Googlu. Franz nám vypráví děsivé historky o životě v Číně. Lidí je mnoho, poptávka po jídle a pitné vodě je vysoká a na kvalitu se nijak nehledí. Voda z vodovodu prý obsahuje nebezpečné těžké kovy a rozhodně ji nemáme pít ani převařenou. Hnojiva, hormony a jiné chemikálie používané v zemědělské produkci fakticky nepodléhají kontrole, hlavně, když je jídla dost, a na měření kvality ovzduší má Franz speciální přístroj, který neustále používá. Peking je prý uzavřená bublina smogu, ze které nelze uniknout, protože obvykle sahá až 700 km za hranice města. 
První nesmělá návštěva dvacetimilionového města má za cíl koupit plynovou bombu a potraviny v supermarketu. Sehnat plynovou bombu v Pekingu je na rozdíl od celé Jihovýchodní Asie překvapivě jednoduché. Bohužel nám není k ničemu. Tedy je to ten správný typ a také je velice levná, nesmí se s ní ale do metra a prý ani do vlaku. V každé stanici metra v Pekingu je scanner zavazadel jako na letišti a cestující musí projít bezpečnostním rámem. Dovézt plyn do hotelu by tudíž znamenalo značnou komplikaci a odvézt si ho s sebou do Mongolska je prý téměř nerealizovatelné. 
Ani s druhým záměrem neuspějeme. Stojíme u stanice metra Dongzhimen a snažíme se doptat, kde je nejbližší supermarket. V jakékoli jiné zemi bychom si tuto informaci našli pomocí Open Street offline map, ale takové mapy pro Čínu neexistují, nebo bychom si to jednoduše vygooglili, nebo bychom se zeptali kolemjdoucích. To je teď naše jediná možnost. Kolem proudí davy lidí a já se jich ptám, kde je nejbližší supermarket. Někteří vůbec nerozumí anglicky, jiní nechápou, o co mi jde, a když už někdo anglicky umí, zase netuší, kde je supermarket. Asi polovina oslovených mě ignoruje úplně. Po půlhodině nám nezbyde než rezignovat a vrátit se zpátky do rezidence. Na recepci nám řeknou, že supermarket byl hned za rohem.

Zakázané město a pekingská kachna
Dvě věci, které musíte udělat v Pekingu. Cesta do Zakázaného města vede přes Náměstí nebeského klidu, největší náměstí na světě, kde v mauzoleu tiše odpočívá velký Mao. Na bráně Nebeského klidu, vchodu do Zakázaného města, visí jeho obří portrét. Ještě předtím musí návštěvník projít dalším scannerem zavazadel a bezpečnostním rámem. Striktně zakázané jsou jakékoli výroky proti zemi a vládě, a to v jakémkoli jazyce. Vstupenky se prodávají v přepážce označené jako „Palácové muzeum“. V roce 1987 bylo Zakázané město zapsáno na seznam UNESCO jako největší palácový komplex na světě. Podle legendy se tu nachází 9 999 místností. Po pět set let se zde mohl zdržovat jen císař se svým doprovodem, všem ostatním byl vstup pod trestem smrti zapovězen.
V Zakázaném městě strávíme dvě hodiny. Asi to bude znít hrozně, ale připadá mi to jako velká nuda. Skoro všechny paláce, brány a nádvoří mají ve jménu něco s klidem, nebem nebo harmonií. Do významných síní je možné nahlédnout, ale nějak mi v nich chybí předmět obdivu. Nachází se tam vždy sestava starého nábytku a nápis v čínských znacích, což ale není typ moudrosti, kterou bychom dokázali docenit. Poměrně zajímavá je výstava historického porcelánu a zábavné jsou malé sošky jakýchsi příšerek v rozích střechy každé budovy. Čím víc příšerek, tím významnější budova. Vůbec nejzajímavější mi připadají velké nádoby na vodu, v dávných dobách vždy plné kvůli hrozbě požáru. V zimě se nádoby přikrývaly, aby voda nezamrzala, a v časech tuhých mrazů se pod nimi dokonce topilo dřevem. Nikde se mi nepodařilo dočíst se, jestli toto opatření nebylo někdy poněkud kontraproduktivní…
Hned za severní branou se zvedá kopec Jingshan, odkud je pěkný výhled na Zakázané město shora, a když má člověk velké štěstí, tak jako jsme měli my a město se nehalí do neproniknutelného smogu, dohlédne až daleko k mrakodrapům a má celé centrum Pekingu jako na dlani. Překvapí nás množství zeleně, parků a stromů všemi směry. 
Na kachnu se vypravíme do doporučené restaurace, která se dokonce jmenuje „Peking Duck“. Všechna jídla mají za rozumnou cenu, jen ta kachna, kterou si tu dávají všichni, stojí v přepočtu asi 500 korun. Maso s křupavou kůží se podává s tenkými plackami z těsta, zeleninou nakrájenou na proužky a omáčkou. Všechny ingredience se naskládají na placku, zabalí jako jarní závitek a namáčí do omáčky. Chutě se zajímavě mísí, způsob podávání je originální a celkově to vůbec není špatné.

Maraton na Zdi
Franz nám nabídne svezení k Velké čínské zdi ve svém pracovním BMW. Jede fandit kamarádovi, který tu poběží maraton. Franz plně využívá všech předností svého bouráku, předjíždí celou kolonu aut odstavným pruhem rychlostí 110 km/h a ještě nadává na Číňany, že to jsou příšerní řidiči. Venku z Pekingu jsme dřív, než na prvním semaforu naskočí zelená. Ani dnes se město a okolí neutápí ve smogu, takže můžeme pozorovat krajinu. Franz komentuje hlavně města duchů, která stojí nebo právě vznikají uprostřed polí. Obrovské nové moderní domy, leč zející prázdnotou. Chudí lidé si je dovolit nemůžou a bohatí si je pořizují jen pro investiční účely. Pronajímat je nechtějí. Vnitřní vybavení je prý nekvalitní a během jediného roku by se opotřebovalo tak, že by byt byl už dále neobyvatelný.
Velká čínská zeď byla kdysi v historii dlouhá zhruba 8 800 km – 21 100 km. Západní archeologové se v tomto ohledu nedokáží shodnout s těmi čínskými. Navštívit ji je možné na mnoha místech. Např. nově zrekonstruovanou část Jinshaling, nebo Badaling, která leží blízko Pekingu, a tak tam bývají davy turistů. Mutianyu patří mezi nejlépe dochované části, Jiankou je zatím neopravená, ponechaná v původním stavu, a Huanghuacheng klesá k hladině jezera a na druhé straně se zase zvedá do kopců. My se nacházíme v části zvané Huangyaguan. Závodu se účastní víc než tisícovka lidí a převýšení na nejdelší trati činí skoro tisíc metrů. Dálka, do které se Zeď táhne, nás fascinuje. Strmě stoupá a vlní se po hřebenech na první pohled naprosto neschůdných skal. Stavitelé museli být poněkud paranoidní, když stavěli zeď i na tak nepřístupných místech.

Ve spárech převaděčského gangu
Nápad jet z Pekingu do Ulánbátaru autobusem a pak vlakem patří mezi skutečně povedené. Přímý let sice existuje, ale je nejméně třikrát draží. Když dorazíme na prázdné autobusové nádraží, řeknou nám jen, ať se posadíme. Jízdenky dopředu nám nikdo prodat nechce, ale asi po hodině čekání od nás přijde muž vybrat 220 juanů/os. Žádné potvrzení nám na to nedá. Po dvou hodinách čekání přijede už skoro plný autobus a potěší nás, že se jedná o pohodlný lehátkový, jaké známe z Vietnamu, takže nás čeká příjemná noc. Do řeči se s námi dá mongolský obchodník, který všechny své peníze prohrál v kasinu v Macau, a tak domů musí autobusem místo letadlem. Záchody na odpočívadle někde uprostřed cesty k hranicím vyhrají speciální cenu „Nejhorší toalety na světě“, a to s mimořádným předstihem.
Samotný přechod čínsko-mongolských hranic z Erlianu do Zamiin-Uud nelze uskutečnit pěšky. Podle informací z Wikitravel se musíme nechat převézt džípem. Řada deseti aut s korbami čeká na zastávce autobusu, dva z nich jsou okamžitě plné a odjíždějí a o nás se začínají přetahovat ti ostatní. Umějí ale jen čínsky a mongolsky, na angličtinu ani ruštinu se nechytají. Nakonec nás za 40 juanů dovezou k převaděči, který umí trochu rusky. Je ještě brzo a hranice je zavřená. Stojíme u silnice, trochu mrzne, i když sluníčko už vyšlo, a široké skoro prázdné ulice nám připomínají města někde na dálné Sibiři. Každou chvíli k nám někdo přijde nebo přijede, nabízí svezení do Zamiinu, vypráví nám o tom, že chlápek, kterého jsme si vybrali, je špatný člověk nebo se jinak snaží převaděči zkazit jeho kšeft. Jeden z nich nám dokonce poradí, ať jedeme autobusem za dva juany. Celý gang, který se kolem něho motá, si z nás utahuje. Říkají nám, ať s ním nejezdíme, ale zároveň se tváří jako jeho nejlepší kámoši. Jeden z nich přijde se starou pneumatikou, vezme si od převaděče klíčky od džípu, odjede, a když se vrátí, místo nového kola má převaděčův džíp starou pneumatiku a tu novou si týpek nakládá k sobě do kufru.
Se složitými celními procedurami se úspěšně vypořádáme. Převaděči nás nenechají na holičkách jen proto, že tvrdošíjně odmítáme zaplatit dřív, než na vlakovém nádraží v Zamiin-Uud, kam nás nakonec skutečně dovezou. Pokud projíždíte touto hranicí z Mongolska do Číny, uvítá vás hned po příjezdu veliká barevná duha. Vstupujete do země zaslíbené. My ale míříme na druhou stranu.