12.6.14

Magické jezero Titicaca

Stojíme u inckého obřadního kamene. Jen sami dva. Těžké černé mraky se hromadí kolem a na jihu už hustě prší. Najednou se po hladině rozlije silná záře a paprsky se šíří všemi směry. Zde, na Isla del Sol, se dle pověsti zrodilo Slunce. Pojďte se s námi vrátit o stovky let zpátky a ponořit se do hlubin mýty opředeného jezera Titicaca.
Rozkládá se na hranicích Bolívie a Peru, v nadmořské výšce přes 3800 m. Pobřeží má délku přes 1100 km a někteří domorodci tvrdí, že je bezedné. Pokud si jeho satelitní snímek otočíte vzhůru nohama, uvidíte kočku lovící zajíce. V jazyce Aymarů lze název volně přeložit jako "kamenná puma". Bolívie je mimochodem zemí s 37 oficiálními jazyky a španělštinu jako rodný jazyk má jen asi 50 % obyvatel. Dalšími jazyky jsou Aymara, předincký jazyk, a Quechua, jazyk Inků. Španělsky mluví jen asi 88 % Bolívijců.
Do malebného městečka Copacabana (mají tu pěknou pláž, ale ta slavná leží v Brazílii) přijedeme pozdě večer. Venku se přežene průtrž mračen a výhled na přístav tak získá chmurně tajuplný ráz. Už nás ani nepřekvapí, když se k snídani kromě čaje, housek, másla a marmelády podává také ošatka s lístky koky. Tenhle všelék a životabudič je v Bolívii všudypřítomný.
Plavba na Isla del Sol trvá přes dvě hodiny. Vypadá to, že všude kolem prší, ale na ostrově svítí slunce. Jen co přirazíme ke břehu, rozprší se i tady. Zapadneme pod střechu do restaurace a objednáme si truchu (pstruha z jezera) na česneku.
Pak popadneme batohy a jdeme na konec ostrova hledat místo na stan. Cestou potkáváme mnoho místních obyvatel. Většina se mračí, odvrací zrak a na pozdravy nereaguje. V žádném případě nefotit! Mohli bychom jim tím ukrást duši. Vypadá to, že turisty nevidí rádi. Žijí tu tradičním způsobem života. Na ostrově není žádné motorové vozidlo ani silnice, po které by mohlo jezdit. Po kamenných cestičkách v kopcovitém terénu chodí vesničané všech věků s nůšemi na zádech a stády krav, ovcí i malých prasátek před sebou. Impozantní jsou terasovitá políčka, vystavěná už za dob Inků na strmých svazích, díky čemuž je možné na ostrově pěstovat obilí, brambory a kukuřici. Jedna babička nás vesele pozdraví a sama od sebe nám ukáže, kudy se máme vydat.
Na severu ostrova stojí několik desítek inckých ruin. Jednou z nich je i Obřadní kámen (Petr říká "obětní" a snaží se mě vyděsit). Sejdeme na pláž pod ním a snažíme se postavit si stan. Zvedne se vítr a sebere nám ho i se všemi pracně zaraženými kolíky. Přesuneme ho o kousek jinam a jen co konečně zalezeme dovnitř, spustí se bouřka. Hromy, blesky a krupobití. Jak rychle přijde, tak rychle odejde a my usínáme s pocitem, že tohle místo má silnou atmosféru.
Probudíme se do slunečného dne. Celým ostrovem se jako linka táhne "Posvátná stezka Věčného Slunce". Za vstup na její severní část zaplatíme 15 bolíviánů/os (asi 42 Kč), na jihu ještě dalších 5. Vstupenky kontrolují asi na pěti místech, takže nevyhazovat. Jižní část ostrova je menší a daleko turističtější. Každý dům ve vesnici Yumani je buď hostel, restaurace nebo krámek se suvenýry. Tihle lidé si jsou velmi dobře vědomí, co je živí, takže odpovědi na pozdrav jsou daleko častější. Cedule s nápisem "Wifi 5 Bs" však vypovídají o ztracené autentičnosti. Čekáme v přístavu na loď u skleničky červeného vína. Pozorujeme oslíky nabírající velký náklad, který přivezla loď z města. Každý oslík pobere dvě balení velkých limonád po šesti a ještě pár drobností navíc. Náklad domorodci balí do čtvercových plachet a každý oslík nese asi 30 kg. Když jsou všichni plně naložení, vydá se karavana nahoru do vesnice, aby měli turisté co pít k obědu.
Nejvýznamnějším přístavem u jezera je Puno, to už ale leží v Peru. Peru, to jsou brambory. Na tržišti se prodávají desítky druhů nejrůznějších velikostí, tvarů a barev i chutí. Třeba i sladké. Trhovkyně je ve volném čase loupají, takže si dokonce můžete koupit už oškrábané.
Hlavním lákadlem pro návštěvníky Puna jsou Uros, umělé plovoucí ostrovy postavené z rákosí totora asi 10 km od pobřeží. Odpolední výlet lodí i s průvodcem stojí 20 nuevo soles ("nových sluncí", což je oficiální název peruánské měny; asi 140 Kč). Urové jsou předincký národ, na jezeře žijí už nejméně 900 let a prvotní účel výstavby ostrovů byl obranný - proti nepřátelským sousedům. Ostrovů je dle průvodce 75 a žije na nich asi 2000 obyvatel (zdroje na internetu uvádějí cca 40-42 ostrovů).
Všechno kolem je z rákosí. Ostrovy jsou z rákosí, lodě jsou z rákosí, domy a nábytek jsou z rákosí. Tedy, kam až turistovo oko dohléne. Dál stojí domky z vlnitého plechu, kadibudky z vlnitého plechu, dřevěné pramice a motorové čluny. Sem tam zpoza domku vykoukne i solární panel. Je trochu problém, že je tu všechno tak moc turistické, že nedokážeme rozeznat, co je skutečné a co je jen pozlátko vyrobené pro turisty.
Vyslechneme si přednášku o tom, jak se ostrovy staví. Postavit takový ostrov trvá zhruba rok. Začne se s pokládáním rákosových svazků do mnoha vstev. Výsledná tloušťka rákosí je asi 3 metry a celý ostrov je nadnášen ještě vrstvou kořenů. Pak se po něm dá normálně chodit. Na malém ostrůvku San Miguel, který jsme navštívili my, žijí 4 rodiny - celkem 17 lidí.
Rákosové domky jsou lehké a samozřejmě nemají žádné základy, takže se dají snadno otáček a přenášet. Rodiny, které jsou zrovna v přátelském vztahu, se prý poznají tak, že mají vchody směrem k sobě, narozdíl od znepřátelených s vchody na opačnou stranu. Domky jsou jednoduše zařízené - postel a po obvodu věšáčky na oblečení. Uvnitř se nevaří, na to jsou specializované kuchyně se silným kamenným podkladem. Každý ostrov má také svou strážní věž (vypadá jako posed), v současné době používanou pouze pro komunikaci mezi ostrovy. Jedna z věží je dokonce postavená ve tvaru kachny.
Plovoucí ostrovy se mi moc líbí a oceňuji tvrdou práci, která stojí za jejich výrobou a údržbou. Nelíbí se mi ale, jak násilně jsme tlačeni k tomu si cokoli koupit. Nejprve nám stará žena ukáže svůj domek a pak řekne, že nám chce ukázat i výrobky, které dělá. Malá holčička se mě zeptá, jak se jmenuji, a pak řekne "Katerina, vyber si tady něco." Podobně to cítí celá skupina, protože když nám nabídnou svezení na tradiční totorové lodi za 10 S (72 Kč), všichni odmítnou.
Pak nás naše motorová loď odveze na "Market island", kde je suvenýrů ještě mnohonásobně tolik a také restaurace a kavárny (z rákosí). Suvenýry jsou velice pěkné. Ručně vyšívané přehozy a povlaky s motivy zvířat, nejčastěji ryb a ptáků, a některé zobrazují výjevy z Incké mytologie. Malé rákosové lodičky jsou věrnou kopií těch velkých a na jejich palubě jsou malé postavičky v krojích. Nekoupíme si nic a radši vychutnáváme výhled na Titicaca, ostrovy a nekonečné plochy totory rostoucí ve vodě.
Cestou do přístavu sedíme na střeše lodi, svítí sluníčko a vane svěží větřík. Je to moc příjemné, ale nás zaměstnávají smíšené pocity z návštěvy "tradičních" ostrovů. Jak rozeznat dávnou tradici od kýče a divadla pro turisty? Dá se ještě nějak zachránit tradice a způsob života, anebo je dokonce právě turismus způsob, který nutí Ury zůstávat na ostrovech a udržovat staré zvyklosti?

1.6.14

Jak jsme dosáhli vrcholu

Huayna Potosí (6088 m) je nejčastěji lezenou bolivijskou šestitisícovkou. Zejména proto, že base camp leží jen hodinu jízdy autem od La Pazu. Turistické agentury nabízejí instantní zážitek - "dvoudenní výstup". Ráno v 10 hodin vás nabere džíp před hotelem, odpoledne si dáte tříhodinovou procházku do výškového tábora, o půlnoci vstát, v jednu vyrazit, v sedm na vrcholu a chvíli po poledni zase zpátky v La Pazu. K tomu vám půjčí boty, bundu, spacák, veškeré horolezecké vybavení, průvodce, kuchaře i s jídlem a v případě zájmu i mulu, která vám všechen náklad do výškového tábora vynese. A to vše jen za 910 boliviánů/os (asi 2700 Kč).
Chudák hora si musí připadat jako děvka. Rychle si vrznout, udělat si další zářez a hurá zpátky do hotelu. Navíc je to velice nebezpečné. La Paz leží v nadmořské výšce 3600 m, takže se jedná o převýšení 2500 m nahoru a zase dolů během necelých 30 hodin! To zavání vysokohorskou nemocí, která může končit i smrtí. Její příznaky se tady ale léčí všemocnými lístky z koky, stačí si žvýknout a bude zase dobře...
My se vydáváme na námluvy jaksepatří. Necháváme se vysadit ve vísce Tuni (4448 m.n.m.), vzdálené necelé tři dny chůze od base campu. Tam máme sraz s vůdcem za čtyři dny v pravé poledne. Do té doby se chceme toulat po horách, nabírat červené krvinky a zdolat Condoriri trek, pojmenovaný podle úžasné hory ve tvaru kondora s roztaženými křídly. Plánovaný trek obchází Huaynu Potosí skoro dokola, takže budeme mít mnoho možností obdivovat její velkolepou krásu. Je majestátní a na první pohled budí veliký respekt.
Po dvou hodinách chůze zastavíme v údolí u jezera. Lehnu si na batoh a nepochopitelně usnu. Když se po hodince probudím, stojí nade mnou kouzelný dědeček se šátkem plným ručně pletených výrobků z vlny lamy alpaky. Čepice, ponožky, rukavice. Jednu čepici má dokonce rozpletenou, takže je jasné, že to on sám! Mají krásné vzory, jsou měkkoučké a nabízí nám je za miniaturní ceny. Batohy máme ale těžké a vybavení kompletní, takže odmítáme. Když se snese noc a padne zima, jak já na dědečka vzpomínám a lituji, že jsem si rukavice nekoupila.
Druhý den trochu bloudíme, ale nevadí nám to. Času máme dost, výhledy jsou úžasné a všude kolem nás se pasou početná stáda lam a ovcí. Odpoledne vyšplháme do sedla ve výšce 5015 m a hned za ním řešíme, kudy dál. Buď sejít do údolí a vyšplhat do sedla naproti, kam vede úzká pěšina, nebo sejít údolím až dolů a vystoupat do sedla v dálce. Pro druhou variantu hovoří široká vyšlapaná cesta, pro první naše mapa 1 : 135 000 s ručně zakreslenou trasou. Je večer, v údolí u potoka postavíme stan a uvaříme si bramborovou kaši s hráškem a tuňákem, mňam. Ráno se vydáme nahoru do sedla. Za ním je další, které musíme šplhnout, a když tam vylezeme, objeví se před námi cestička dolů, která naproti přes údolí stoupá do dalšího sedla. Do toho, které jsme včera viděli v dálce. Kdybychom šli včera rovnou údolím dolů, ušetřili bychom si dvoje stoupání, ale nevadí, tahle aklimatizace se nám bude hodit.
Konečně se před námi objeví údolí dlouhé asi 15 km s mnoha jezery jako na dlani. A na jeho konci vysoký hřeben (5200 m), který musíme překročit. Musíme nejdřív sestoupit až úplně do údolí, a pak pomalu stoupáme vzhůru. Po čtyřech hodinách chůze jsme už hodně vysoko, Huayna se nám ukazuje v celé své kráse. Blíží se noc a naše sedlo je přímo před námi. Je tu ale problém. Sedlo a nás dělí hluboké údolí, které jsme neviděli a které se objevilo až teď. Kdybychom šli po dně údolí celou dobu, ušetřili bychom spoustu sil a teď už bychom stoupali vzhůru. Náš sraz s vůdcem je ale už zítra v poledne a do toho sedla se dnes prostě vyškrábat musíme.
Dolů sestupujeme za šera. V údolí se štěstím snadno překročíme řeku i přilehlé bažiny a s čelovkami stoupáme vzhůru. Po celodenní chůzi s těžkými krosnami jsme už unavení, ale to dáme. Jsme asi uprostřed stoupání, když někdo vystřelí světlici a začne na nás blikat silným světlem. Zřejmě si myslí, že jsme se ztratili a potřebujeme zachránit. Díváme se dlouze jeho směrem na znamení, že jsme si ho všimli, pak ale pokračujeme plynule ve výstupu. Zachránce nejspíš pochopí, že jsme ok a vrtulník nepřivolává =). Usteleme si nad hranicí 5100 m, venku je krásných -6° C, ve stanu lehce pod nulou. Opět důležitý aklimatizační počin.
Ráno vstáváme brzy a úderem 12. hodiny vcházíme do Casa Blanca, kde máme sraz s vůdcem. Teo už na nás čeká. Předá nám vybavení - mačky, cepíny, sedáky, návleky, kukly a druhé rukavice, takže naše batohy ještě výrazně ztěžknou a můžeme vyrazit na kopec. Cesta se noří do mlžného oparu. Občas z něj vykoukne jezero nebo chata ve výškovém táboře (high camp) vysoko na skále.
Předběhneme Švéda, který se holedbá, že to bude "easy", a že aklimatizoval tím, že se včera v La Pazu pořádně opil. V půli cesty do high campu stojí malý kamenný domek bez dveří, oken i střechy, kde žena v tradičním kroji vybírá registrační poplatek. Ten činí 10 Bs (asi 30 Kč). No není to půvabné? =)
Cesta do high campu (5130 m.n.m.) prý obvykle trvá tři hodiny, my to dáme za 1:40 i s tou krysou na zádech. Super. Chtěla bych jít ještě výš - do Campo Argentino (5450 m.n.m.), výškového tábora II, který už leží na ledovci. Teo nám to rozmluví. Uděláme s ním ale dohodu, která se později ukáže být zásadní. Zítra vyrazíme co nejpozději, ve 3 ráno, abychom nešli se skupinou a dorazili na vrchol až po východu slunce. Na vrchol se v noci chystá asi 30 lidí, první budou vstávat o půlnoci a vyrážet v jednu ráno, další skupina vstává v jednu a vyráží o půl druhé. Cesta na vrchol trvá obvykle 4-6 hodin a slunce vychází ve třičtvrtě na sedm.
Sedíme v útulné chatě, jejíž stěnu i strop zdobí vlajky a vzkazy turistů ze všech koutů světa. Najdeme zde českou vlajku od Michala "Jerryho" z Liberce, Ondry ze Sadské u Nymburka, skupiny borců Ostravy a Štěpánky z Klatov. Teo nám připraví čaj a sušenky a nabídne lístky koky ke žvýkání. Já odmítnu, Petr ochutná. Za hodinu dostaneme večeři - vynikající zeleninovou polévku a těstoviny s kusem stejku. Pak jdeme na plácek pod chatou postavit stan. Jsme tu opět za exoty, všichni ostatní spí v chatě (zbytečně drahá varianta) a nás pozorují jako křečky v teráriu. V sedm se ukládame ke spánku, ale ještě hodinu nedokážeme usnout.
Snídaně je o půl třetí - dvě housky s máslem a čaj. O hodinu později stojíme na ledovci s obutými mačkami, cepínem v ruce a navázaní na lano. Vycházíme 3:32, Petr s batohem, já nalehko. Je krásná hvězdná noc, silně mrzne a my se pozvolna šineme vzhůru. Krok za krokem, stále stejným tempem, hlavně moc nepřemýšlet, jen jít. Sníh pod nohama příjemně křupe, moc se nezadýcháváme, a tak zastavíme až po půl hodině. Napijeme se trochu vody, která ale už v lahvi začala zamrzat, a pokračujeme dál. Za další půl hodiny opět pauza. Jsme na Campo Argentino, rovném plácku na ledovci s úžasným výhledem na La Paz. Opět trochu vody s ledem a vzhůru. Teo výrazně zrychlí a další přestávku udělá až za hodinu. To už se na východě objevuje tenký světlý pruh oblohy a já se raduji, že "Sun is comming".
Dáme kus čokolády a jdeme dál. Za půl hodinky už vidíme vrchol a na něm světla čelovek. Je ale teprve 6 hodin, slunce stále nevyšlo, je hrozná zima a oba jsme mimořádně nadšení, že na vrcholu nestojíme teď. Po pár desítkách metrů potkáváme Švéda i s jeho vůdcem. Švéd vypadá dost omrzle a zmateně povídá něco o tom, že musel otočit 30 metrů před vrcholem, protože přestal cítit ruce...
Vychází slunce a je to nádhera. Úplně cítím přicházet teplo. Jsme už hodně vysoko, vrchol před námi. Čeká nás 100 m prudké stoupání vzhůru, regulérní ledovcové lezení. První úsek, na který se vyplatí mít s sebou vůdce. Ve stěně míjíme skupinu v protisměru. Vypadají zmrzle a přejí nám hodně štěstí. Nad stěnou nás čeká poslední úsek. Hřebínek, který mě vyloženě dojme. Na to, abyste vylezli Huaynu Potosí, nemusíte být horolezcem, vyplatí se ale být provazochodcem, nebo mít aspoň zkušenosti na slacklajně. Já se svou závratí si ho vyloženě užívám. Propast je na obě strany a z jedné navíc fouká. Modlím se a soustředím se na každý krok. Ještě kousek a stojíme na vrcholu!
Je 7:11, takže jsme výstup zvládli za neuvěřitelných 3:39. Teo nás poplácá po zádech a říká, že jsme borci. Zažívám na vlastní kůži pocit, že není nad dobrou aklimatizaci. Trošku se klepu zimou a dojetím ztěží popadám dech.
Výhled je na jednu stranu až k jezeru Titicaca, krásně je vidět La Paz, sopka Sajama - nejvyšší bolívijská hora a další významné šestitisícovky. Před námi jako na dlani se táhle hřeben pohoří Cordillera Real. Uděláme pár vrcholových fotek a za čtvrt hodinky nás už Teo pobízí k sestupu. Znovu mravenčení v břiše při balancování na hřebínku, máchání cepínem při sestupu stěnou a už jsme na pevné zemi.
Zpátky nás Teo žene jako nadmutou kozu. Asi spěchá do La Pazu za ženou. Během výstupu i sestupu totiž někomu několikrát volá. My se ale nenecháme. Zastavujeme na každém fotogenickém místě (to znamená pořád) a vychutnáváme si úžasné výhledy. Před desátou jsme v high campu, sbalíme stan, dostaneme ještě teplou polévku, která moc přijde vhod, a pádíme dolů. V base campu už na nás čeká taxík, a tím naše milostné dobrodružství s horou končí. Snad se jí to líbilo aspoň tolik jako nám.
______________________________
P.S.: Taxík nás vysadil před cestovní agenturou. Hned nad ní objevíme restauraci typu "Sněz, co zmůžeš" za neuvěřitelných 66 Kč na osobu. Může snad být pro hladové horolezce lepší ráj? :)
P.P.S.: Jak se ukázalo, tak vylézt na šestitisícovku může opravdu každý. Když to zvládne i čtyřicetiletý netrénovaný manažer... =D