1.6.14

Jak jsme dosáhli vrcholu

Huayna Potosí (6088 m) je nejčastěji lezenou bolivijskou šestitisícovkou. Zejména proto, že base camp leží jen hodinu jízdy autem od La Pazu. Turistické agentury nabízejí instantní zážitek - "dvoudenní výstup". Ráno v 10 hodin vás nabere džíp před hotelem, odpoledne si dáte tříhodinovou procházku do výškového tábora, o půlnoci vstát, v jednu vyrazit, v sedm na vrcholu a chvíli po poledni zase zpátky v La Pazu. K tomu vám půjčí boty, bundu, spacák, veškeré horolezecké vybavení, průvodce, kuchaře i s jídlem a v případě zájmu i mulu, která vám všechen náklad do výškového tábora vynese. A to vše jen za 910 boliviánů/os (asi 2700 Kč).
Chudák hora si musí připadat jako děvka. Rychle si vrznout, udělat si další zářez a hurá zpátky do hotelu. Navíc je to velice nebezpečné. La Paz leží v nadmořské výšce 3600 m, takže se jedná o převýšení 2500 m nahoru a zase dolů během necelých 30 hodin! To zavání vysokohorskou nemocí, která může končit i smrtí. Její příznaky se tady ale léčí všemocnými lístky z koky, stačí si žvýknout a bude zase dobře...
My se vydáváme na námluvy jaksepatří. Necháváme se vysadit ve vísce Tuni (4448 m.n.m.), vzdálené necelé tři dny chůze od base campu. Tam máme sraz s vůdcem za čtyři dny v pravé poledne. Do té doby se chceme toulat po horách, nabírat červené krvinky a zdolat Condoriri trek, pojmenovaný podle úžasné hory ve tvaru kondora s roztaženými křídly. Plánovaný trek obchází Huaynu Potosí skoro dokola, takže budeme mít mnoho možností obdivovat její velkolepou krásu. Je majestátní a na první pohled budí veliký respekt.
Po dvou hodinách chůze zastavíme v údolí u jezera. Lehnu si na batoh a nepochopitelně usnu. Když se po hodince probudím, stojí nade mnou kouzelný dědeček se šátkem plným ručně pletených výrobků z vlny lamy alpaky. Čepice, ponožky, rukavice. Jednu čepici má dokonce rozpletenou, takže je jasné, že to on sám! Mají krásné vzory, jsou měkkoučké a nabízí nám je za miniaturní ceny. Batohy máme ale těžké a vybavení kompletní, takže odmítáme. Když se snese noc a padne zima, jak já na dědečka vzpomínám a lituji, že jsem si rukavice nekoupila.
Druhý den trochu bloudíme, ale nevadí nám to. Času máme dost, výhledy jsou úžasné a všude kolem nás se pasou početná stáda lam a ovcí. Odpoledne vyšplháme do sedla ve výšce 5015 m a hned za ním řešíme, kudy dál. Buď sejít do údolí a vyšplhat do sedla naproti, kam vede úzká pěšina, nebo sejít údolím až dolů a vystoupat do sedla v dálce. Pro druhou variantu hovoří široká vyšlapaná cesta, pro první naše mapa 1 : 135 000 s ručně zakreslenou trasou. Je večer, v údolí u potoka postavíme stan a uvaříme si bramborovou kaši s hráškem a tuňákem, mňam. Ráno se vydáme nahoru do sedla. Za ním je další, které musíme šplhnout, a když tam vylezeme, objeví se před námi cestička dolů, která naproti přes údolí stoupá do dalšího sedla. Do toho, které jsme včera viděli v dálce. Kdybychom šli včera rovnou údolím dolů, ušetřili bychom si dvoje stoupání, ale nevadí, tahle aklimatizace se nám bude hodit.
Konečně se před námi objeví údolí dlouhé asi 15 km s mnoha jezery jako na dlani. A na jeho konci vysoký hřeben (5200 m), který musíme překročit. Musíme nejdřív sestoupit až úplně do údolí, a pak pomalu stoupáme vzhůru. Po čtyřech hodinách chůze jsme už hodně vysoko, Huayna se nám ukazuje v celé své kráse. Blíží se noc a naše sedlo je přímo před námi. Je tu ale problém. Sedlo a nás dělí hluboké údolí, které jsme neviděli a které se objevilo až teď. Kdybychom šli po dně údolí celou dobu, ušetřili bychom spoustu sil a teď už bychom stoupali vzhůru. Náš sraz s vůdcem je ale už zítra v poledne a do toho sedla se dnes prostě vyškrábat musíme.
Dolů sestupujeme za šera. V údolí se štěstím snadno překročíme řeku i přilehlé bažiny a s čelovkami stoupáme vzhůru. Po celodenní chůzi s těžkými krosnami jsme už unavení, ale to dáme. Jsme asi uprostřed stoupání, když někdo vystřelí světlici a začne na nás blikat silným světlem. Zřejmě si myslí, že jsme se ztratili a potřebujeme zachránit. Díváme se dlouze jeho směrem na znamení, že jsme si ho všimli, pak ale pokračujeme plynule ve výstupu. Zachránce nejspíš pochopí, že jsme ok a vrtulník nepřivolává =). Usteleme si nad hranicí 5100 m, venku je krásných -6° C, ve stanu lehce pod nulou. Opět důležitý aklimatizační počin.
Ráno vstáváme brzy a úderem 12. hodiny vcházíme do Casa Blanca, kde máme sraz s vůdcem. Teo už na nás čeká. Předá nám vybavení - mačky, cepíny, sedáky, návleky, kukly a druhé rukavice, takže naše batohy ještě výrazně ztěžknou a můžeme vyrazit na kopec. Cesta se noří do mlžného oparu. Občas z něj vykoukne jezero nebo chata ve výškovém táboře (high camp) vysoko na skále.
Předběhneme Švéda, který se holedbá, že to bude "easy", a že aklimatizoval tím, že se včera v La Pazu pořádně opil. V půli cesty do high campu stojí malý kamenný domek bez dveří, oken i střechy, kde žena v tradičním kroji vybírá registrační poplatek. Ten činí 10 Bs (asi 30 Kč). No není to půvabné? =)
Cesta do high campu (5130 m.n.m.) prý obvykle trvá tři hodiny, my to dáme za 1:40 i s tou krysou na zádech. Super. Chtěla bych jít ještě výš - do Campo Argentino (5450 m.n.m.), výškového tábora II, který už leží na ledovci. Teo nám to rozmluví. Uděláme s ním ale dohodu, která se později ukáže být zásadní. Zítra vyrazíme co nejpozději, ve 3 ráno, abychom nešli se skupinou a dorazili na vrchol až po východu slunce. Na vrchol se v noci chystá asi 30 lidí, první budou vstávat o půlnoci a vyrážet v jednu ráno, další skupina vstává v jednu a vyráží o půl druhé. Cesta na vrchol trvá obvykle 4-6 hodin a slunce vychází ve třičtvrtě na sedm.
Sedíme v útulné chatě, jejíž stěnu i strop zdobí vlajky a vzkazy turistů ze všech koutů světa. Najdeme zde českou vlajku od Michala "Jerryho" z Liberce, Ondry ze Sadské u Nymburka, skupiny borců Ostravy a Štěpánky z Klatov. Teo nám připraví čaj a sušenky a nabídne lístky koky ke žvýkání. Já odmítnu, Petr ochutná. Za hodinu dostaneme večeři - vynikající zeleninovou polévku a těstoviny s kusem stejku. Pak jdeme na plácek pod chatou postavit stan. Jsme tu opět za exoty, všichni ostatní spí v chatě (zbytečně drahá varianta) a nás pozorují jako křečky v teráriu. V sedm se ukládame ke spánku, ale ještě hodinu nedokážeme usnout.
Snídaně je o půl třetí - dvě housky s máslem a čaj. O hodinu později stojíme na ledovci s obutými mačkami, cepínem v ruce a navázaní na lano. Vycházíme 3:32, Petr s batohem, já nalehko. Je krásná hvězdná noc, silně mrzne a my se pozvolna šineme vzhůru. Krok za krokem, stále stejným tempem, hlavně moc nepřemýšlet, jen jít. Sníh pod nohama příjemně křupe, moc se nezadýcháváme, a tak zastavíme až po půl hodině. Napijeme se trochu vody, která ale už v lahvi začala zamrzat, a pokračujeme dál. Za další půl hodiny opět pauza. Jsme na Campo Argentino, rovném plácku na ledovci s úžasným výhledem na La Paz. Opět trochu vody s ledem a vzhůru. Teo výrazně zrychlí a další přestávku udělá až za hodinu. To už se na východě objevuje tenký světlý pruh oblohy a já se raduji, že "Sun is comming".
Dáme kus čokolády a jdeme dál. Za půl hodinky už vidíme vrchol a na něm světla čelovek. Je ale teprve 6 hodin, slunce stále nevyšlo, je hrozná zima a oba jsme mimořádně nadšení, že na vrcholu nestojíme teď. Po pár desítkách metrů potkáváme Švéda i s jeho vůdcem. Švéd vypadá dost omrzle a zmateně povídá něco o tom, že musel otočit 30 metrů před vrcholem, protože přestal cítit ruce...
Vychází slunce a je to nádhera. Úplně cítím přicházet teplo. Jsme už hodně vysoko, vrchol před námi. Čeká nás 100 m prudké stoupání vzhůru, regulérní ledovcové lezení. První úsek, na který se vyplatí mít s sebou vůdce. Ve stěně míjíme skupinu v protisměru. Vypadají zmrzle a přejí nám hodně štěstí. Nad stěnou nás čeká poslední úsek. Hřebínek, který mě vyloženě dojme. Na to, abyste vylezli Huaynu Potosí, nemusíte být horolezcem, vyplatí se ale být provazochodcem, nebo mít aspoň zkušenosti na slacklajně. Já se svou závratí si ho vyloženě užívám. Propast je na obě strany a z jedné navíc fouká. Modlím se a soustředím se na každý krok. Ještě kousek a stojíme na vrcholu!
Je 7:11, takže jsme výstup zvládli za neuvěřitelných 3:39. Teo nás poplácá po zádech a říká, že jsme borci. Zažívám na vlastní kůži pocit, že není nad dobrou aklimatizaci. Trošku se klepu zimou a dojetím ztěží popadám dech.
Výhled je na jednu stranu až k jezeru Titicaca, krásně je vidět La Paz, sopka Sajama - nejvyšší bolívijská hora a další významné šestitisícovky. Před námi jako na dlani se táhle hřeben pohoří Cordillera Real. Uděláme pár vrcholových fotek a za čtvrt hodinky nás už Teo pobízí k sestupu. Znovu mravenčení v břiše při balancování na hřebínku, máchání cepínem při sestupu stěnou a už jsme na pevné zemi.
Zpátky nás Teo žene jako nadmutou kozu. Asi spěchá do La Pazu za ženou. Během výstupu i sestupu totiž někomu několikrát volá. My se ale nenecháme. Zastavujeme na každém fotogenickém místě (to znamená pořád) a vychutnáváme si úžasné výhledy. Před desátou jsme v high campu, sbalíme stan, dostaneme ještě teplou polévku, která moc přijde vhod, a pádíme dolů. V base campu už na nás čeká taxík, a tím naše milostné dobrodružství s horou končí. Snad se jí to líbilo aspoň tolik jako nám.
______________________________
P.S.: Taxík nás vysadil před cestovní agenturou. Hned nad ní objevíme restauraci typu "Sněz, co zmůžeš" za neuvěřitelných 66 Kč na osobu. Může snad být pro hladové horolezce lepší ráj? :)
P.P.S.: Jak se ukázalo, tak vylézt na šestitisícovku může opravdu každý. Když to zvládne i čtyřicetiletý netrénovaný manažer... =D

3 komentáře:

  1. Gratuluju ke krásnému zážitku i sportovnímu výkonu. Do takové výšky se nikdy nepodívám, tak mě aspoň těší si o výstupu přečíst.

    OdpovědětSmazat
  2. Tyjo wow, paráda, to vypadá jako pořádná makačka. Ale Petra už Ti po těch několika měsících trekování a lezení jako "netrénovaného manažera" neuznáme :))

    OdpovědětSmazat
  3. Anonymní4/5/16 11:43

    Pěkný článek, mohl bych poprosit o kontakt na guida se kterým jste byli na Huyana Potosí?
    mail: m4rt1n24@seznam.cz

    Předem děkuji, budu vděčný za informace

    OdpovědětSmazat