29.5.15

Cestovatelská NEJ

Co je na světě nejkrásnější, největší nebo nejsvobodnější? Kdo vám to řekne? No přece my! Aspoň pokud můžeme soudit. Připravili jsme si pro vás seznam našich cestovatelských NEJ, jak jsme je na vlastní kůži zažili či na vlastní oči viděli. A pokud vás zajímá jakékoli naše NEJ, které níže nenaleznete, neostýchejte se nás zeptat, rádi doplníme.

NEJ o zemích

Nejhezčí země – Bolívie. Největší solná pláň na Zemi, osmimetrové kaktusy, hory, kde se dá svobodně chodit třeba týdny, dostupné šestitisícovky, zajímavá města, dámy s kloboučky nakřivo v La Pazu a sveřepí domorodci u jezera Tititcaca, kteří se na cizince nikdy neusmějí. A to všechno za pár korun.
Nejméně rozvinutá země – Myanmar, kde lidé sice nemají nic, ale stále se usmívají, a návštěvníci se tu cítí vítáni a usmívají se taky. Podle jiných zdrojů je méně rozvinutá Kambodža, kde turisty berou na hůl…
Největší země – zatím Kanada. Projeli jsme ji od jihu na sever a u aljašských hranic chvíli hrozilo, že budeme muset jet celou tu štreku 3000 km zase zpátky do Vancouveru, požádat o americká víza, protože jsme v Severní Americe zůstali příliš dlouho…
Největší vnitrozemská země – Mongolsko. Rozlehlé pláně, pouště, polopouště, stepi, jezera a hory…
Nejmenší země – Singapur (716 km2). Ta tuhle plochu se musí vejít 5,5 mil. obyvatel a milion aut. Život v Singapuru je neuvěřitelně nákladný, ale také mzdy dosahují závratných výšek.
Nejdéle navštívená země – USA, 103 dny. Ať si kdo chce, co chce, říká, rozmanitost a krása americké přírody bere dech a cesta z Kalifornie přes Aljašku až na Havaj prostě nějaký ten čas zabere.
Nejkratší dobu navštívená země – zatím Hong Kong, 22 hodin. Zelené kopce, velké i malé ostrůvky a obří věžáky a mrakodrapy.
Země s nejsnadnějším autostopem – Nový Zéland. Nejen, že vás zadarmo svezou, ale často vás dovezou, kam potřebujete, i když si tím sami zajedou. Najdou vám kemp nebo doporučí nejlepší treky v okolí.
Země s nejvíce pagodami a Buddhy – Myanmar. Deset tisíc Buddhů v jediné jeskyni, půl milionu Buddhů v jediném chrámu. A nejde jim jen o kvantitu, naleznete tu i druhého největšího stojícího Buddhu na světě (116 m), největšího ležícího Buddhu na světě (180 m) a mnoho zlatých soch a pagod nedozírné hodnoty.
Země, kde jsme viděli nejprimitivnějšími domorodce – Austrálie. Kultura Aboridžiců připomíná dobu kamennou a často se ocitá v přímém rozporu s kulturou západní.
Nejsvobodnější země – Mongolsko. Země, kde si můžete chodit, kde se vám zachce. Nikdo se nebude divit, když si postavíte stan nebo jurtu uprostřed národního parku, ani když tam zůstanete dva roky bydlet i se svým stohlavým stádem koní, ovcí a koz.
Nejsvázanější země – USA a Singapur. Tak například: do parku ve městě smíte jen ve dne (USA) a za žvýkání na veřejnosti zaplatíte desetitisícovou pokutu (Singapur).
Země s nejlepším jídlem – Vietnam. Delikatesy, při kterých se tají dech a chuťové buňky chtějí ještě, i když žaludek už nemůže. Máte chuť na jarní závitky, obalovaný řízek se salátem nebo žabí stehýnka? Ať už asijská, evropská nebo exotická, všechna jídla tu umí skvěle.

NEJ navštívená místa

Nejkrásnější místo – ? Je nám líto, ale tato položka zůstane nevyplněna. Nedokázali jsme se shodnout ani na třech nejlepších, a psát sem padesát míst není předmětem tohoto článku. Rádi vám na tohle téma uděláme promítání fotek :).
Nejvyšší nadmořská výškaHuayna Potosí, Bolívie, 6088 m. Nejzásadnější horolezecký počin cesty.
Nejnižší nadmořská výška – Údolí smrti, Badwater, USA, -86 m.
Nejhlouběji pod vodou – Koh Phi Phi, Thajsko, 27,1 m. Potápění u vraku lodi Kled Gaeow obklopeného hejny nádherných ryb.
Nejteplejší místo – Údolí smrti, USA, 125°F = 52°C. Mírný vánek neochlazoval, naopak spaloval oční víčka, vysoké pohorky byly nejpříjemnější obuví, protože chránily před žhavým pískem.
Nejchladnější místo – NP Wrangell-St. Elias na Aljašce, -13°C. Z vyhřátého srubu jsme vylézali vždycky jen na chvíli, pozorovat polární záři.
Nejsušší místo – poušť Atacama, Chile. I NASA ví, že tu jsou skvělé podmínky pro testování lunochodů a marsochodů. Naopak plameňáci si najdou svoje jezírko v solné pláni a svým peřím zbarveným do růžova díky pojídání červených krevetek zdobí šedobílou pustinu.
Nejdeštivější místo – Nový Zéland, západní pobřeží jižního ostrova. I my jsme tam pěkně zmokli…
Největrnější místo – pro nás bylo na patagonském treku v národním parku Fitz Roy, Argentina. Chůze proti silnému větru je vždy obtížná. Když fouká opravdu moc, může vám zatopit i vítr v zádech. Nás skoro sfoukl ze skály a museli jsme se na celý den schovat do stanu nad ledovcem Viedma, než se trochu utišil.

NEJ o městech

Největší město – Peking (město), 21,5 mil. obyvatel. Jakarta (aglomerace), přes 30 mil. obyvatel.
Nejjižnější město – Ushuaia, Argentina. Ushuaia je fakticky nejjižnějším městem světa, takže dokud nevznikne nějaké trvale osídlené město na Antarktidě, tohle už nepřekonáme.
Nejsevernější město – Fairbanks, Aljaška. Okolí Fairbanks je údajně ideálním místem pro pozorování polární záře. Neleží totiž ani příliš blízko severního pólu, ani příliš daleko, a polární záře se tu v zimě objevuje i několikrát za noc.
Nejchladnější hlavní město – Ulánbátar. Roční průměrná teplota se pohybuje kolem -2 °C, minimální teploty klesají i pod -40 °C.
Nejvýše položené hlavní město – La Paz, Bolívie. Město se zvedá z 3200 m n. m. až do 4100 m n. m. Bohaté čtvrti leží dole, protože je tam tepleji a tenhle výškový rozdíl je už hodně znát.
Nejvyšší budova – International Commerce Center, Hong Kong. 484 m, 118 pater. Z kopce se na domy obvykle kouká dolů, tento mrakodrap to ale jaksi odmítl akceptovat a my na něj z vyhlídky pod Victoria Peak ve 400 m pořád koukali nahoru.
Nejvyšší věž – KL Tower, Kuala Lumpur, Malajsie, 421 m.
Největší chrám – Angkor Wat, Kambodža. 208 ha. Dnes jej zdobí několik palem a okukují davy turistů. Ale ještě před sto lety byl zapomenutý a zarostlý v pralese. V okolí se nacházejí desítky dalších menších krásných chrámů a staveb i původní džungle.
Největší palácový komplex – Zakázané město v Pekingu, Čína. 980 budov na 72 ha.
Největší mešita – Istiqlal v Jakartě, Indonésie. Kapacita 120 000 věřících.

NEJ o přírodě

Nejvyšší strom – Sekvoje General Sherman, Sequoia NP, USA. 83 m. Hlouběji v lese mají i nějaké vyšší, ale tento snadno dostupný strom má údajně největší objem kmene na světě, takže se s ním turisté spokojí.
Největší ledovec - Campo de Hielo Sur (anglicky Southern Patagonian Ice Field), ledovcové pole na jihu Chile. My obdivovali jeho splazy Grey, Viedma a překrásný Perito Moreno.
Nejvyšší vodopád – Earland Falls na Routeburn Great Walk, Nový Zéland, 174 m.
Nejvyšší gejzír – Old Faithful, národní park Yellowstone, USA. Umí vytrysknout až do výše 70 m a následující erupci je možné velmi přesně předpovědět. Na takové divadlo se pak sejde i tisíc diváků a představení trvá zhruba 20 minut.
Největší jeskyně – Paradise Cave, národní park Phong Nha-Kẻ Bàng, Vietnam. Místy až 100 m vysoká a 150 m široká, 31 km dlouhá a každopádně hodna svého jména.
Největší jezero – posvátné jezero Titicaca na hranici Bolívie a Peru. Místo, kde se dle pověsti zrodilo Slunce.
Nejhlubší jezero – Lake Tahoe, USA, 501 m. Jáchym si tu nadšeně pouštěl svoji velkou loď na dálkové ovládání, kterou dostal od dědečka a která nám pak po zbytek cesty po USA zabírala většinu místa v kufru od auta. I dopravit ji do Česka byl docela oříšek…
Největší řeka – Mekong, délka 4350 km, průtok 16 000 m3/s. Navštívili jsme jeho rozvětvenou deltu ve Vietnamu, kde za války bojovaly jednotky Vietkongu s americkou armádou a kde nyní ryby samy skáčou rybářům do sítí. 
Největší poušť – Gobi, Mongolsko, 1 mil. km2. Písečná duna o délce 180 km dosahuje u Khonghoryn Els výšky přes 200 m. Za ní se vypínají tmavé skalní hřebeny a pod ní u jezírka pasou ovce a velbloudi.
Nejkrásnější kaňon – Antelope Canyon, USA. Navštívili jsme Horní i Dolní a nestačili cvakat fotoaparáty.  Antelope je neuvěřitelně fotogenický štěrbinový kaňon.

NEJ o zvířatech

Nejroztomilejší zvířata – koaly v Austrálii. Vypadají jako plyšáčci, které by si každý chtěl vzít s sebou domů.
Nejvíc motýlů – ve Vietnamu. Stačí trochu vyrazit do přírody a budou si poletovat všude kolem vás. Běžně jsme vídali veliké tropické motýly, známé jen z obrázků nebo motýlích výstav.
Nejvíc muchniček – výchozí bod Copland treku, Nový Zéland. Pršelo, všechny muchničky z okolí se stáhly pod stříšku určenou pro turisty a na nás snažící se převléct do suchého se nadšeně vrhly.
Nejvíc much – Mt. Kosciuszko i oblast kolem Uluru, Austrálie. Nekoušou, nepíchají. Jen tak si v hejnech poletují kolem a dohánějí vás k šílenství tím, že usedají na obličej, ruce i nohy. Rády se po desítkách vozí na batohu.
Nejvíc ryb – ostrov Beachcomber, Fiji. Za jediný den jsme jich viděli tisíce. Nejvíc ryb nás obklopilo v okamžiku, kdy jsme jim nabídli chleba. Ten pak žraly rovnou z ruky.
Největší volně žijící zvíře – mládě velryby Minke Whale na Aljašce, USA. Ačkoli už bylo po sezoně, ještě si to plavalo k naší radosti ve zdejším moři.
Největší volně žijící suchozemské zvíře – bizon v NP Yellowstone, USA. Když si majestátně vykračuje po silnici, není diskuse o tom, kdo má přednost. 
Nejnebezpečnější volně žijící zvíře, které nás nesežralo, ačkoli mohlo – opravdu velký grizzly v NP Denali na Aljašce. Uviděli jsme ho při návratu z divočiny, až když byl jen 50 m od nás. Naštěstí se dál věnoval svým bobulím a nás roztřesené nechal zmizet v lese.

NEJ zajímavější spaní

Nejluxusnější noclehvila Agnes v Ubudu na Bali, Indonésie. 5 nocí a zadarmo.
Nejméně luxusní nocleh – hostel v El Chaltén, NP Fitz Roy, Argentina. Asi za 60 Kč, o 20 Kč dražší než plácek na stan za rohem. Připlatili jsme si jen kvůli silnému dešti, ve kterém jsme nechtěli stavět stan.
Nejnepohodlnější nocleh – šikmý svah na úbočí kopce nad Inca Trail před Machu Picchu v Peru měl sklon asi 15°, člověk stále někam sjížděl, ale nakonec i tady jsme se celkem vyspali.
Nejpohodlnější nocleh za jízdy – zbrusu nové spací autobusy ve Vietnamu. Posunout se za noc o pár set kilometrů, ušetřit za hotel a ještě se dobře vyspat se prostě vyplatí.
Nejvzdálenější nocleh od domova – u mojí devadesátileté tetičky ve Wainuiomata, Nový Zéland. Vzdušnou čarou 18 236 km od domova.
Nejvlezlejší nocleh – u Janet v Los Angeles, USA. Milá paní s pejskem se nás zeptala, jestli nepotřebujeme pomoc, a nám se povedlo se ubytovat ve stanu na jejím dvorku v luxusní části města Manhattan Beach.
Nejbolestivější nocleh – na hrbolaté louce ve stanu po zdolání Fansipanu, Vietnam. V jedné verzi Princezny na hrášku chuděru nejdřív zbijí dřevěnou holí, a pak položí na hrách, a to asi nejlépe vystihuje tuhle noc…
Nejvíc jako bezdomovci – v blátě u autobusové zastávky na Havaji u ananasové plantáže.
Nocleh v nejvyšší nadmořské výšce – 5130 m, výškový tábor před zdoláním Huayny Potosí, Bolívie. Obvykle se tu nocuje v chatě, a proto na nás účastníci ostatních výprav koukali jako na křečky v teráriu, když jsme si na plácku pod chatou začali stavět stan.
Nejromantičtější nocleh – ve srubu na Aljašce daleko od civilizace s polární září nad hlavou.

Další NEJ

Nejdelší let letadlem – Řím – Buenos Aires, 11 100 km, 14,5 hodiny.
Nejdelší stop – na počet km – 1052 km, Pimba – Alice Springs, Austrálie. S Číňanem Jinem z Darwinu, který si právě v Melbourne koupil auto a vezl si ho, skoro prázdné, domů.
Nejdelší stop – na počet dní – 5 dní, autem 628 km, St. Arnaud – Wanaka, Nový Zéland. S Holanďanem Bramem, který bral každého stopaře, kterého uviděl, takže v autě bylo veselo. Společně jsme zdolali i dvoudenní Copland trek.
Nejdál od civilizace – ledovec Viedma za Paso del Viento, NP Fitz Roy, Argentina, do civilizace 1,5 dne chůze na každou stranu. Monkman Lake, Kanada, 1,5 dne chůze k autu a pak 60 km po prašné cestě do nejbližší obce.
Největší koncentrace Čechů – ostrov Phi Phi, Thajsko. V restauraci Phi Phi Hill, která byla nejlevnější a zároveň nejlepší na celé Long Beach, jsme jich v průběhu třech dní napočítali několik desítek.
Nejmenší koncentrace Čechů – Jižní Amerika. Během čtyř měsíců jsme zde potkali jen jedinou Češku, a ta navíc posledních 10 let žije v Norsku.
Nejdelší pochod na těžko v jednom dni – 25 km, jižní ostrov Nového Zélandu, návrat z Hopeless Hut do St. Arnaud.
Největší převýšení za 24 hodin – 2100 m, Mt. Agung, Bali, Indonésie, z toho asi 1500 m jsme šli na těžko.
Nejdivnější jídlo – žabí stehýnka, krokodýlí steak a rýžový hamburger ve Vietnamu.
Nejtěžší nemoc – osmidenní akutní zácpa vedoucí k návštěvě pohotovosti v Phnompenu, Kambodža.
Nejcennější ztracená věc – skvělý podvodní fotoaparát Olympus TG3, přezdívaný „Red“ zůstal ležet na chodníku před obchodem na Phuketu v Thajsku. Před dalším potápěním jsem to nevydržel a v Phnompenu koupil úplně stejný nový.
Nejcennější nám ukradená věc (zatím jediná) – plynový vařič i s bombou v prázdném kempu u jezera Okaro, Nový Zéland.
Největší pokuta – 50 USD za parkování na ulici na stejném místě, jako jsme stáli předchozí den, v Oceanside v USA. Policisté tu ale mají pochopení, nechali si to po e-mailu vysvětlit a pokutu nám odpustili.
Bankovka největší nominální hodnoty – půlmilionová bankovka s tváří Ho Či Mina, Vietnam. 500 000 vietnamských dongů odpovídá asi 572 Kč.
Nejkratší den – 12. 10. 2014, měl pro nás jen asi 6 hodin při přeletu datové hranice z Havaje na Fiji.
Nejabsurdnější situace – na rušné stanici metra Dongzhimen v moderní části Pekingu jsme se snažili půl hodiny neúspěšně doptat na nejbližší supermarket. Místní buď nevěděli, nebo nám nerozuměli. Druhý den jsme zjistili, že byl za rohem…
Nejzajímavější couchsurfer – Marion. Egocentrická buddhistka, vybíračka popelnic, milá starší dáma původem z Londýna a osoba, která ví, co říká, a zásadně mívá pravdu… Už o ní byla řeč ve článku Moje koala a já.
Nejnáhodnější setkání – francouzský pár, s nímž jsme večeřeli na Fiji, jsme náhodou potkali o dva měsíce později na ulici v centru Sydney. Zatím jsme zažili už nejméně čtyři podobná náhodná setkání na vzdálenost větší než 1000 km.

16.5.15

Óda na Thajsko

Thajsko je země stvořená s potenciálem být tou nejúžasnější tropickou destinací na světě. Bohužel se jí stala ošklivá věc. Davy turistů. Každý to chce zažít – bílé pláže, palmy, příjemný mořský vánek a laskající sluneční paprsky. A i cestovatel si někdy zaslouží dovolenou. Takže dnes to bude hlavně o ostrůvcích, rybičkách a potápění, ale nejen o tom. Thajsko se pyšní vynikající kuchyní, velkolepými buddhistickými chrámy a parádní přírodou.
Turistické destinace na jihu Thajska vám poskytnou všechno, co byste od perfektní dovolené čekali. Last minute zpáteční letenky do Krabi můžete koupit za 15 tisíc korun, do Bangkoku o pár tisíc levněji a slušné ubytování snadno seženete na místě za 200-300 korun na noc. Ceny v restauracích vypadají zhruba stejně, jako u nás, ale jsou v thajských bathech, který je o čtvrtinu levnější než koruna. A dokonce i davům turistů se dá s trochou šikovnosti uprchnout. Takže kam letos vyrazíte k moři? 

Krabi
Sympatické přímořské letovisko s mnoha restauracemi, kavárnami a trhem s čerstvým tropickým ovocem. Dají se odsud podnikat nejrůznější výlety do okolí. Po vlastní ose se vypravíme k Tygří jeskyni. Z vysoké skály shlíží velký zlatý Buddha sedící na lotosovém květu a až k němu na vrchol vede 1237 schodů. Vykročíme vesele nahoru, začíná to zlehka, ale schody jsou čím dál strmější a mně dojde, že do jeskyně Batu v Malajsii jsme se zapotili i na 272 schodech. Na vrchol stoupají lidé všech věků a národností a kolem pobíhají opice, desítky opic. Někteří lidé je krmí banány nebo rýží, jiní za jekotu prchají, protože na ně opice cení zuby a útočí, když jim nic nechtějí dát.
Výhled shora rozhodně stojí za půl hodiny námahy. Na jednu stranu placatá políčka, na další řeka, která se líně vlévá do moře, pak vysoké strmé skály a na sever hory, na které zpoza mraků dopadají sluneční paprsky a ony vypadají, jako by měl člověk rozostřený zrak.
Toto místo se ale jmenuje Tygří jeskyně a zatím jsme na žádnou jeskyni nenarazili. Sestoupíme zpátky dolů a pátráme dál. Schody o kousek dál stoupají do přírodního parku. 135 nahoru a 85 dolů. Tady nalezneme prales v ohraničení skal, dva stromy tak vysoké, že už tu rostou snad tisíc let, poustevny mnichů přilepené na skálu, chrám pod širým nebem, kde se dva z mnichů právě modlí a zpívají dvojhlasé melodie a několik jeskyní, kde se dá prolézat a plazit se docela hluboko do nitra. Nezapomenutelné klidné místo, kde není ani jediný turista. Ani tady ale nenarazíme na Tygří jeskyni.
Už se setmělo, ale mně to nedá. Zpátky cestou ke vchodu zaznamenám malý chrám a od něj nahoru vede šipka k Tygří jeskyni. Je zavřeno, ale svítí se tam, zkusíme aspoň nakouknout. Spolu s námi přijde ke vchodu i stará žena, mniška. Pokyne nám, že můžeme vstoupit. Ve velké hale stojí podél stěny několik zlatých Buddhů a pár kamenných schodů vede do oné Tygří jeskyně. Tady sedí umělý tygr, kterému lidé přinášejí obětiny. Pověst vypráví, že tu žil skutečný tygr a děsil lidi, kteří chodili do lesa na dřevo. Když se vynadíváme, chceme odejít, ale mniška na nás něco gestikuluje. Petr se otočí a spatří za sebou sochu s napřaženou rukou. Pochopí, že se asi sluší, aby soše taky podal ruku. Mniška se rozesměje. Chtěla jen, abychom za sebou zhasli…
Na další den pořídíme za pár stovek výlet od cestovky. Do jeskyní v oblasti Bor Thor. Nedá se tam ale dostat suchou nohou, musí se tam na kajaku. Proplouváme mezi hustými mangrovy, pak se před námi objeví tmavý otvor ve skále a proplujeme jím do velké laguny. Vápencové jeskyně v oblasti se chlubí obrovskými stalaktity, místy velikosti menšího domu a v jedné z jeskyní jsou dokonce pravěké nástěnné malby, jejichž stáří se odhaduje na pět tisíc let. Nejvíc nadšená jsem z mangrovů, prostě naprosto úžasný ekosystém.
Namlsaní parádním výletem si u stejné cestovky pořídíme ještě jeden. Celodenní výlet na čtyři rajské ostrůvky s obědem za 300 korun. Naprosto příšerný výlet do nádherných míst. Jen naše skupina čítá asi čtyřicet pasažérů, na stejný výlet ve stejnou dobu vyplouvají desítky dalších přeplněných lodí, všechny stejné. Longtail boat, lodě s dlouhým ocasem. Dřevěné kocábky s velkým motorem a lodním šroubem na dlouhé tyči. Nafta z něj odkapává rovnou do moře a kapitán vypadá jako opravdový pirát.
Na ostrově Poda strávíme hodinu. Hezká pláž, dav lidí a pár rybiček v moři. Chicken Island, kuřecí ostrov vypadá skutečně jako kuře a tady nás loď vysadí rovnou do moře, abychom si zašnorchlovali. Voda je ale špinavá, korály pokryté hnědým slizem a kolem kotví desítky lodí a barevné záchranné vesty rozprostřené po hladině připomínají houstičky v hráškové polívce. Na třetím ostrově dostaneme oběd „na stojáka“ a při pokusu najít toaletu je mi oznámeno, že tady žádná není. Vozí sem tisíc lidí každý den na oběd a nemají tu záchod?!
Čtvrtý ostrov je fakticky část pevniny, kam se ale nedá dostat jinak než lodí. Horolezci tady okupují několik skal, z vysokých stěn jeskyně Phranang visí obří vápencové krápníky velikosti věží a v bočních jeskyních stojí chrámy, kam nosí místní lidé zvláštní obětiny. Dřevěné penisy. Pokud se jim splní nějaké důležité přání, jdou a přinesou penis. Prý pro zajištění plodnosti celého světa. Ten největší má rozhodně přes metr. Takže Thajci za to můžou, že už je nás 7,3 miliard?! 

Koh Lanta
Velký ostrov poblíž pobřeží, kde čas plyne jen pomalu. Nejkrásnější pláž leží poblíž nejjižnějšího cípu, v Kantiang Bay. I tuhle zátoku už ale obklopují resorty, bary a restaurace a vprostřed ji přetíná dlouhé svítivě modré plovoucí molo. Koh Lantu lze snadno a levně objevovat na půjčené motorce. Na východní straně ostrova leží Old Town, bývalé hlavní město ostrova. Staré domy na vysokých kůlech, restaurace s čerstvými rybami a výhled na desítky skal a ostrůvků roztroušených v moři. Na jihu národní park a na severu přístav Ban Saladan, odkud odplouvají trajekty plné lidí na některé z dalších ostrovů. Na Koh Lantě toho moc víc není, ideální místo pro každého, kdo chce dovolenou prolenošit, nebo si udělat potápěčský kurz. A právě do toho se pustí Petr.
Certifikovaný kurz PADI Open Water Diver vyjde zhruba na 10 tis. korun včetně čtyř ponorů. Je to skoro o čtvrtinu víc než na Koh Tao a ostrovech na druhé straně Thajska, ale tady mají studenti individuální přístup a potápění v jedné z nejlepších světových destinací. Petr má chilskou instruktorku Ameriku jen pro sebe a potápění plánují na ostrovech Koh Haa. Domluví mi, že s nimi můžu jet na lodi zadarmo šnorchlovat, zatímco on se bude potápět. Koh Haa je uskupení šesti maličkých ostrůvků a útesů čnějících v moři. Mezi nimi leží mělká laguna s průzračně čistou vodou, barevnými korály a desítkami druhů tropických ryb. První ponor se nezadaří kvůli příliš silnému proudu, ale ty ostatní už klapnou. Největší rybou, kterou se mi podaří v moři vyfotit, je…Petr.

Koh Rok
Jen jeden z tisíců malých ostrůvků. Tedy vlastně dva – Koh Rok Nok a Koh Rok Nai. Ten první z nich je neobydlený a ten druhý jen…trochu. Nenajdete na něm žádnou vesnici ani hotelový resort, jen kemp. Je vybavený prostornými stany, nechybí tu toalety se sprchami ani jednoduchá restaurace, která má otevřeno jen dopoledne a večer. Za stanování ve vlastním stanu se prý platí poplatek národnímu parku, ale od nás ho nikdy nikdo nepřijde zinkasovat. Cesta rybářskou lodí z Koh Lanty trvá skoro dvě hodiny, rychlolodí jen lehce přes půl hodinky. A hned za stanovou vesničkou stojí útes, který odděluje kemp od dlouhé bílé pláže. Sem nechodí nikdo jiný, jen krabi a raci poustevníčci s kradenými ulitami na zádech. Jsou jich tu stovky a pořádají soutěže o nejkrásnější domeček.
Trochu nás překvapí, že se nám kolem stanu prochází dvoumetrový ještěr, a o chvíli později mě vyděsí jeden ve venkovní sprše, pak se ale od správců dozvíme, že varani jsou přátelští, na ostrově jich žije kolem padesáti a dozadu ke kuchyni se stahují za potravou. Jedí vejce a zbytky mrtvých zvířat a kuchařky jim házejí rybí ploutve a stříkají je hadicí se sladkou vodou, což se varanům mimořádně líbí.
Šnorchlování rovnou z pláže nemá chybu. Jen se tak houpat na hladině a koukat pod vodu je nesmírně uklidňující. Korály všech barev a tvarů leží přímo pode mnou, v sasankách si lebedí malí klauni, zpod kamenů cení tlamy dlouhé morény, rybky s půvabným názvem Butterflyfish plavou všude okolo, ale nejvíc nás baví rybičky ve tvaru krabice. Boxfish, Pufferfish a Porcupinefish se liší zejména velikostí. Když vás šnorchlování u jednoho ostrova omrzí, snadno můžete doplavat k druhému. Jednou se zatoulám trochu víc mimo, a najednou se na dně cosi zavlní a proti mně vyrazí velký rejnok. Nikdy jsem rejnoka neviděla, netuším, jestli může být nebezpečný, ale na nic nečekám a pádím pryč. Než se dostanu ke břehu, vyplaším ještě tři další, ale ti už ukázněně prchají přede mnou.

Phi Phi
Nejkrásnější z ostrovů v Amdamanském moři, proslavený filmem s Leem DiCapriem Pláž. Tragédie. Během pár let se z Phi Phi stal „párty ostrov“, kam většina mladých jezdí jen za alkoholem a hlasitá hudba duní turistickým centrem každou noc až do rána. Hotely vyrostly jako houby po dešti a rostou další. Trajekty přivážejí a odvážejí každý den pár tisíc lidí. Zalíbilo se nám stanování na ostrově a chceme se vyhnout davovému šílenství, hledáme proto místo na stan. Mnoho lidí nám řekne, že to nejde a takové místo na ostrově není. Dívají se na nás jako na blázny. Musíme ujít s naditými batohy několik kilometrů, až nám na konci pláže příznačně zvané „Dlouhá“, konečně svitne naděje. „Vylezte nahoru na kopec, tam je bar, Monkey bar, a tam mají plácky na stan. A východ slunce ze stanu vypadá jako výbuch světla přímo z hladiny moře!“ Jak řekl, tak se stalo.
Phi Phi je skutečný klenot. Nádherný ostrov, dechberoucí výhledy, úchvatné pláže. A přitahuje Čechy. Čeština je nejčastější jazyk, který slyšíme kolem a v Phi Phi Hill, nejlepší (a nejlevnější) restauraci na ostrově, mají knihovničku a v ní polovinu knížek v češtině. Takovou věc jsem v ruce nedržela už víc než rok a při každé příležitosti si sem chodím číst. Vysoko nad městem vybírají místní poplatek za vyhlídku na ostrov. Má tvar vyplněné osmičky. Ze dvou stran pár set metrů vysoké útesy a skály porostlé pralesem spojené jen tenkým písečným pruhem země, na kterém stojí hotely a restaurace. Jen stará omšelá fotografie připomíná doby, kdy byla úžina porostlá jen palmami a na pláži kotvila jediná rybářská loďka…
I na Phi Phi objevíme několik pláží, kde jsme sami, skvěle se tam šnorchluje a dá se tam dostat suchou nohou. Petra znovu láká potápění a já se přidám se šnorchlem. První ponor udělají k vraku v hloubce 27 metrů. Viditelnost je dokonalá, a tak i z povrchu můžu vidět obrysy lodi, stěžeň a horní palubu. Prohánějí se tam hejna ryb. Napodruhé mě vysadí v zátoce a tady se to rybami jen hemží. Obrovská hejna malých rybiček, velké barevné, pak metr a půl dlouhé barakudy, Needlefish, Flutemouthfish, ryby připomínající příčnou flétnu, dva žraloci černocípí, morény a mořští hadi. Černobíle prubovaný prý patří k nejjedovatějším na světě. Jedu má tolik, že by zabil dvacet lidí, ale jedový zub má tak hluboko v ústech, že pro lidi prý běžně nebezpečný není… Ještěže jsem o něm nic nevěděla, když si plaval okolo mě.
Úplně nejlepší zážitek z Phi Phi jsou žraloci. Na konci Long Beach vymezují bójky prostor pro plavce a koridorem za ním rozvážejí lodě turisty do resortů. Proplavat tudy je trochu o život, ale hned za koridorem leží mělčina a několik skalisek trčících z vody. O tomhle místě nám pověděli v potápěčském centru. Žijí tu žraloci černocípí. To jsou ti, kteří mají černý konec horní ploutve. Plavu tam. Na jednom ze skalisek stojí kluk a dvě holky a o něčem vzrušeně debatují. Ptám se na žraloky. Jedna z holek mi s vytřeštěnýma očima vypráví, že jich viděli deset najednou, plavali si kolem nich. Viditelnost je špatná, ale žraloci tam jsou. První den jich vidím deset, druhý den dokonce dvanáct. Úplná žraločí mateřská školka. Jen asi čtyři z nich jsou dospělí s délkou kolem dvou metrů, většina z nich jsou dítka a žraločí miminka. Boží!

Phuket
Na velkém ostrově na jihovýchodě Thajska se můžete cítit jako v populárních evropských letoviscích. Barevné slunečníky, přeplněné pláže, špinavé moře a ze všech stran se bude ozývat ruština. Kvůli koupání bych sem rozhodně nejezdila, pár zajímavostí se každopádně dá najít i tady. Velká bílá socha Buddhy vysoko na kopci shlíží na celý ostrov i chrám Wat Chalong. Tady mají kromě tradičních chrámových místností se zlatými sochami Buddhů jednu zvláštní věc, úzkou vysokou stavbu z červených cihel s otvorem nahoře a vpředu. A v ní práskají petardy, vždycky tak sto nejednou za ohlušujícího rachotu a pekelného smradu. Pak rychle vymést a znovu. Dá práci zjistit, co to má znamenat, protože Thajci příliš angličtinou nevládnou, ale doptám se. Lidé v chrámu se typicky modlí za něco – aby se jim něco podařilo nebo něčeho dosáhli. A pak je potřeba udělat oheň, aby modlitba byla úspěšná.
Phromthep Cape, nejjižnější výběžek ostrova, patří mezi přeplněné turistické atrakce. Pěkný výhled na moře, maják, který jako maják vůbec nevypadá, chrám s mnoha sochami slonů a prodejci suvenýrů. Podél silnice vinoucí se po vrcholcích objevíme několik vyhlídek na oblíbené pláže Karon a Patong.  Není náhoda, že z autobusového nádraží v Phuketu odjíždí v podvečer spací autobus rovnou do Bangkoku. Tam máme totiž namířeno.

7.5.15

O žebrání a misce rýže

Tápu v bezradnosti. Žebrák stojí přede mnou a natahuje ruku. Dát? Nedat? A kolik? A za ním se vine celý zástup žebráků. Podle čeho rozhodnout, kterým dát a kterým ne? Dát spíš těm, kteří se usmívají a oči jim září, nebo těm, kteří už dávno zapomněli, co je to smích? Dát těm nejhůře postiženým nebo těm zdravým s největší nadějí na normální život? Nedat nikomu? Dát všem a sama pak jít o žebrotě? A co žebrácké gangy, které žebrákovi vyberou pokladničku a zítra ho tam pošlou znovu? Tíha celého světa mi doléhá na ramena, já ji ale nechci nést. Ne sama. Pak asi nezbývá, než otočit se zády a přidat se ke všem ostatním, kteří se nedívají…

Kambodža, jezero Tonle. Motorová loď nás zaveze ke stánku se suvenýry. V malé kleci se tísní dva velcí krokodýli. Nazývají to tu Krokodýlí farma. Jaké zklamání! Tak jedeme dál. Škola na vodě. 340 žáků se v pěti třídách střídá na dvě směny. Polovina ráno, polovina odpoledne. Padesát pět z nich jsou sirotci. V noci spí na dřevěné podlaze v hlavní místnosti, ve dne zůstávají také tady. Nemají, kam jinam by šli. Supermarket na vodě. Velké pytle s bílou rýží, krabice s čínskými nudlemi a plastové lahve s pitnou vodou, nic víc. Máme se na pozoru. Četli jsme historky o tom, jak turisté koupili pro děti jídlo, ale nebylo jim dovoleno dát jim nic, co nepocházelo z místního obchodu. Tak tedy koupili rýži. Zaplatili za ni, ale rýže zůstala obchodníkovi a děti z ní nikdy neviděli ani zrníčko. „Den za dnem nemají chudí sirotkové co do žaludku. Máte zájem koupit pro ně rýži?“ „To jsme neměli v úmyslu. Chtěli jsme jen vidět místní supermarket.“

Myanmar, Nyaung Shwe. Al Wai se živí jako průvodce turistů v horách kolem jezera Inle. Celou cestu kolem vesniček a starých chrámů nám vypráví o své zemi, svém náboženství a svých plánech. Blížíme se zpátky do města, když zmíní, že právě procházíme kolem sirotčince. „Můžeme se tam podívat?“ „Nevím, nikdy jsem tam nebyl.“ Ujme se nás paní učitelka a provádí nás po škole. Katolický sirotčinec v buddhistické zemi. Mají kolem osmdesáti žáků, ale teď jsou prázdniny a zůstalo jen patnáct. Těch, kteří nemají rodiče, nebo jsou chudí natolik, že nemají peníze na cestu domů. Ona sama pochází z katolické rodiny, nejstarší z patnácti dětí. V ložnicích vidíme jen dlouhou řadu tvrdých postelí bez matrací, některé aspoň s ručníkem místo prostěradla. Děti si hrají venku. Kluci si z hlíny uplácali traktor, kterému se točí kola a nadšeně s ním jezdí po zárubni. Děvčata okopávají česnek. Tak jako všechny ostatní barmské děti se na nás culí od ucha k uchu. Nemají nic, to je zřejmé. Nikdo ale nenatahuje ruku. Věnujeme 10 dolarů. Spousta peněz, vezmeme-li do úvahy, že průměrný měsíční plat tu není víc než 80 dolarů. Paní učitelka se za námi dívá téměř dojatě. „Je velké horko, koupím jim za to melouny.“

Myanmar, Monywa. Viděli jsme druhou největší sochu na světě. Buddha vysoký 129 metrů, umíte si to představit? Teď už jen rychlý oběd a hurá na autobus do Mandalay. Jediná luxusní klimatizovaná kavárna stojí na rohu náměstí. Před ní sedí na zemi starší žena a chlapec. Smějí se a natahují ruce. „Já mám hlad,“ ukážu na ně. Oplatí mi to stejným gestem. Objednáme si toho hromadu, úplné královské hody. Posadíme se ke stolku u prosklené výlohy. Téměř hned je tu ten malý kluk. Bouchá na sklo a všemožně na sebe upozorňuje. Vyrušuje nás od jídla a mě to v první chvíli až uráží. Petr ho s kamennou tváří ignoruje. „Když jim něco dáš, problém nezmizí. Jen jich tu zítra bude stát osm.“ „A když jim nic nedáš, problém zmizí?,“ táži se. Petr přizná, že si myslí, že tihle mají opravdu hlad. Jsou skutečně chudí. A my tu právě utratili za oběd tolik, kolik by jim stačilo na týden, možná spíš na dva. Za dobu pro mě nekonečně dlouhou je to přestane bavit a odejdou. Problém zmizel.

Súdán. Právě vyfotil snímek, který mu přinese Pulitzerovu cenu. Umírající děvčátko v Súdánu. Jen si ji najděte, je nesmírně působivá. Podvyživená holčička leží na kolenou na rozpálené zemi. Umírá. Za zády jí sedí sup a trpělivě čeká. Když Kevin Carter zveřejnil tuto fotografii, okamžitě vyvolala v západním světě obrovský rozruch. „Co se stalo s tím děvčátkem?,“ ptají se všichni. Čekají dojemný příběh o tom, jak odehnal supa, vzal nebohé dítě do náručí a v západní nemocnici jí zachránili život. Jednou z ní bude lékařka. „Nevím. Odešel jsem,“ odpovídá fotograf. Ti, kteří neviděli, neumějí odpouštět. Na jeho hlavu se snáší obrovská vlna kritiky. Vina všech lidí teď leží jen na jeho bedrech.

O tři měsíce později spáchal Kevin Carter sebevraždu.

Buddhistický příběh. Jednoho dne vyplavila veliká vlna modré mořské hvězdice na pobřeží. Milion vyvržených hvězdic hyne v rozpáleném písku na slunci. Prochází tudy muž, každou chvíli se sehne, sebere hvězdici a hodí ji zpátky do moře. Potká přítele a ten se podivuje: „Proč to děláš, člověče? Všem jim stejně nepomůžeš.“ Muž jde dál. Zvedne další hvězdici, hodí ji do moře a prohlásí: „Téhle jsem pomohl.“

Pět střípků, každý z jiné nádoby, a já bych tolik chtěla slepit z nich misku a naplnit ji rýží. Pro každého. Poraďte mi, prosím, co je správné?

Bojím se, že už neumíme dávat. Dávat tak, abychom pomohli. Pro Barmánce je to snadné. Sami nemají nic, ale dávají ve velkém. Chrámům, mnichům, žebrákům. Přirozeně a s úsměvem. Mají k tomu dva dobré důvody. Konat dobro znamená mít dobrou karmu a dát peníze je ten nejsnazší způsob, jak konat dobro. A také když se oni jednou dostanou do podobné situace, vědí, že ostatní zase pomohou jim. 

Naše společnost je jiná. Dávat peníze nestačí. A co tedy? Jídlo? Čas? Energii? Úsměv…?

Naučit se dávat. Správně a s rozmyslem. O to tu běží.