O žebrání a misce rýže

Tápu v bezradnosti. Žebrák stojí přede mnou a natahuje ruku. Dát? Nedat? A kolik? A za ním se vine celý zástup žebráků. Podle čeho rozhodnout, kterým dát a kterým ne? Dát spíš těm, kteří se usmívají a oči jim září, nebo těm, kteří už dávno zapomněli, co je to smích? Dát těm nejhůře postiženým nebo těm zdravým s největší nadějí na normální život? Nedat nikomu? Dát všem a sama pak jít o žebrotě? A co žebrácké gangy, které žebrákovi vyberou pokladničku a zítra ho tam pošlou znovu? Tíha celého světa mi doléhá na ramena, já ji ale nechci nést. Ne sama. Pak asi nezbývá, než otočit se zády a přidat se ke všem ostatním, kteří se nedívají…

Kambodža, jezero Tonle. Motorová loď nás zaveze ke stánku se suvenýry. V malé kleci se tísní dva velcí krokodýli. Nazývají to tu Krokodýlí farma. Jaké zklamání! Tak jedeme dál. Škola na vodě. 340 žáků se v pěti třídách střídá na dvě směny. Polovina ráno, polovina odpoledne. Padesát pět z nich jsou sirotci. V noci spí na dřevěné podlaze v hlavní místnosti, ve dne zůstávají také tady. Nemají, kam jinam by šli. Supermarket na vodě. Velké pytle s bílou rýží, krabice s čínskými nudlemi a plastové lahve s pitnou vodou, nic víc. Máme se na pozoru. Četli jsme historky o tom, jak turisté koupili pro děti jídlo, ale nebylo jim dovoleno dát jim nic, co nepocházelo z místního obchodu. Tak tedy koupili rýži. Zaplatili za ni, ale rýže zůstala obchodníkovi a děti z ní nikdy neviděli ani zrníčko. „Den za dnem nemají chudí sirotkové co do žaludku. Máte zájem koupit pro ně rýži?“ „To jsme neměli v úmyslu. Chtěli jsme jen vidět místní supermarket.“

Myanmar, Nyaung Shwe. Al Wai se živí jako průvodce turistů v horách kolem jezera Inle. Celou cestu kolem vesniček a starých chrámů nám vypráví o své zemi, svém náboženství a svých plánech. Blížíme se zpátky do města, když zmíní, že právě procházíme kolem sirotčince. „Můžeme se tam podívat?“ „Nevím, nikdy jsem tam nebyl.“ Ujme se nás paní učitelka a provádí nás po škole. Katolický sirotčinec v buddhistické zemi. Mají kolem osmdesáti žáků, ale teď jsou prázdniny a zůstalo jen patnáct. Těch, kteří nemají rodiče, nebo jsou chudí natolik, že nemají peníze na cestu domů. Ona sama pochází z katolické rodiny, nejstarší z patnácti dětí. V ložnicích vidíme jen dlouhou řadu tvrdých postelí bez matrací, některé aspoň s ručníkem místo prostěradla. Děti si hrají venku. Kluci si z hlíny uplácali traktor, kterému se točí kola a nadšeně s ním jezdí po zárubni. Děvčata okopávají česnek. Tak jako všechny ostatní barmské děti se na nás culí od ucha k uchu. Nemají nic, to je zřejmé. Nikdo ale nenatahuje ruku. Věnujeme 10 dolarů. Spousta peněz, vezmeme-li do úvahy, že průměrný měsíční plat tu není víc než 80 dolarů. Paní učitelka se za námi dívá téměř dojatě. „Je velké horko, koupím jim za to melouny.“

Myanmar, Monywa. Viděli jsme druhou největší sochu na světě. Buddha vysoký 129 metrů, umíte si to představit? Teď už jen rychlý oběd a hurá na autobus do Mandalay. Jediná luxusní klimatizovaná kavárna stojí na rohu náměstí. Před ní sedí na zemi starší žena a chlapec. Smějí se a natahují ruce. „Já mám hlad,“ ukážu na ně. Oplatí mi to stejným gestem. Objednáme si toho hromadu, úplné královské hody. Posadíme se ke stolku u prosklené výlohy. Téměř hned je tu ten malý kluk. Bouchá na sklo a všemožně na sebe upozorňuje. Vyrušuje nás od jídla a mě to v první chvíli až uráží. Petr ho s kamennou tváří ignoruje. „Když jim něco dáš, problém nezmizí. Jen jich tu zítra bude stát osm.“ „A když jim nic nedáš, problém zmizí?,“ táži se. Petr přizná, že si myslí, že tihle mají opravdu hlad. Jsou skutečně chudí. A my tu právě utratili za oběd tolik, kolik by jim stačilo na týden, možná spíš na dva. Za dobu pro mě nekonečně dlouhou je to přestane bavit a odejdou. Problém zmizel.

Súdán. Právě vyfotil snímek, který mu přinese Pulitzerovu cenu. Umírající děvčátko v Súdánu. Jen si ji najděte, je nesmírně působivá. Podvyživená holčička leží na kolenou na rozpálené zemi. Umírá. Za zády jí sedí sup a trpělivě čeká. Když Kevin Carter zveřejnil tuto fotografii, okamžitě vyvolala v západním světě obrovský rozruch. „Co se stalo s tím děvčátkem?,“ ptají se všichni. Čekají dojemný příběh o tom, jak odehnal supa, vzal nebohé dítě do náručí a v západní nemocnici jí zachránili život. Jednou z ní bude lékařka. „Nevím. Odešel jsem,“ odpovídá fotograf. Ti, kteří neviděli, neumějí odpouštět. Na jeho hlavu se snáší obrovská vlna kritiky. Vina všech lidí teď leží jen na jeho bedrech.

O tři měsíce později spáchal Kevin Carter sebevraždu.

Buddhistický příběh. Jednoho dne vyplavila veliká vlna modré mořské hvězdice na pobřeží. Milion vyvržených hvězdic hyne v rozpáleném písku na slunci. Prochází tudy muž, každou chvíli se sehne, sebere hvězdici a hodí ji zpátky do moře. Potká přítele a ten se podivuje: „Proč to děláš, člověče? Všem jim stejně nepomůžeš.“ Muž jde dál. Zvedne další hvězdici, hodí ji do moře a prohlásí: „Téhle jsem pomohl.“

Pět střípků, každý z jiné nádoby, a já bych tolik chtěla slepit z nich misku a naplnit ji rýží. Pro každého. Poraďte mi, prosím, co je správné?

Bojím se, že už neumíme dávat. Dávat tak, abychom pomohli. Pro Barmánce je to snadné. Sami nemají nic, ale dávají ve velkém. Chrámům, mnichům, žebrákům. Přirozeně a s úsměvem. Mají k tomu dva dobré důvody. Konat dobro znamená mít dobrou karmu a dát peníze je ten nejsnazší způsob, jak konat dobro. A také když se oni jednou dostanou do podobné situace, vědí, že ostatní zase pomohou jim. 

Naše společnost je jiná. Dávat peníze nestačí. A co tedy? Jídlo? Čas? Energii? Úsměv…?

Naučit se dávat. Správně a s rozmyslem. O to tu běží.