31.12.14

Aljaška III: Ve srubu

Aljaška a sruby patří neoddělitelně k sobě. Život v souznění s přírodou, daleko od civilizace, je stále častěji snem dobrodruhů a podivínů z různých koutů světa. Soběstačnost, nezávislost, schopnost přežít v drsných podmínkách. Dokážeme to ještě? Co nám moderní globalizovaný svět dává a co bere? Stačí ostrý čerstvý vysokohorský vzduch, ledová průzračná voda, lov, sběr plodů a tvrdá práce k naplněnému životu? Pár dní strávených ve srubu nám umožnilo pochopit, o co tam daleko na severu vlastně jde…
Hluboko v lesích, vysoko v horách, daleko za polárním kruhem. U horkých pramenů, bystrých potůčků i zamrzlých jezer. Na Aljašce stojí tisíce srubů. A dobrá zpráva je, že více než tři sta je jich veřejných a život ve srubu si tak můžete vyzkoušet i vy. Stačí si jen vybrat ten svůj. Rezervace srubu je možná až šest měsíců dopředu a v každém z nich můžete pobývat až sedm dní v řadě. Některé jsou zadarmo, jiné jsou na místní poměry za drobný poplatek 20-50 dolarů za noc (za celý srub). Některé jsou dostupné pěšky, ale nezřídka naleznete srub, ke kterému se dostanete jen letadlem nebo lodí. 
Nic z toho netušíme, když přijíždíme do návštěvnického centra národního parku Wrangell-St.Elias. Je konec září a na obrovském parkovišti stojí jediný džíp. Asi patří rangerovi, který má dnes službu. Dostaneme on něj mapu parku, tipy na túry, přehled tábořišť a edukativní CD s povídáním o parku. Všimneme si v mapě dvou srubů a napadne nás zeptat se, jestli v nich můžeme přespat… Ranger nám vysvětlí, že sruby je možné rezervovat půl roku předem, ale podívá se do počítače a trochu překvapeně nám oznámí, že máme štěstí a jeden z oněch dvou je na příštích pár dní volný! Je zadarmo, musíme mít s sebou jen papír s platnou rezervací, který nám hned vytiskne. Máme srub!
Národní park Wrangell-St.Elias je největším americkým národním parkem a ročně sem zavítá 70 tisíc návštěvníků. Pro představu Grand Canyon je skoro sedmkrát menší a ročně ho navštíví víc než 4,5 milionu turistů. Wrangell-St.Elias je jedním z mála národních parků, kde se neplatí vstupné a i všechna tábořiště jsou zdarma. Deset nejvyšších vrcholků v parku jsou sopky pokryté věčným sněhem a ledem, který tvoří více než polovinu všeho aljašského ledu ledovcového původu. Do nitra parku vedou dvě prašné silnice. 68 km dlouhá Nabesna Road a 97 km dlouhá McCarthy Road. Na obou je mnoho co k vidění. Staré měděné doly, turistické stezky, divoká zvířata... 
Je pro nás překvapivé, že na Nabesna Road v národním parku stále žije něco přes sto obyvatel. Mají tu své domky, auta, školu, krámky i letadla. Žijí tu od dob, kdy se pozemky rozprodávaly za 2,5 dolaru za akr, a některé rodiny ještě mnohem déle. Domorodci mají pro vlastní potřebu povolen lov na celém území parku (subsistence hunting). „Když tu lovili od pradávna, přece jim to nebudeme zakazovat jenom proto, že jsme si tu založili nějaký národní park“. Sportovní lov pro všechny držitele zbrojního pasu je povolen v „national preserve“, což je fakticky většina parku. Ptáme se na to důkladně v rangerské stanici. Zjistíme, že počet povolenek na odstřel losa není nijak limitován a letos jich bylo vydáno 300, zdaleka nejvíce v historii. To mě samozřejmě šokuje a děsí. Pravděpodobnost úspěchu je prý však velmi malá a celkově bylo za letošní rok na celém území parku zastřeleno deset losů. Tohle číslo se dá porovnat s počtem 26, což je počet losů zabitých letos autem na jedné z hlavních aljašských silnic…
Náš srub u Sobího potoka, Cariboo Creek Cabin, leží zhruba 5 km od silnice a vede k němu široká cesta. Bývá využíván lovci, kteří si k němu dojedou na své terénní motorové čtyřkolce. Sluníčko svítí, les je hnědě podzimní a kolem cesty poletují velké křepelky. Sobí potok hravě přeskáčeme po kamenech a za hodinu a půl jsme u srubu. Je tak krásný. Posazený v údolí nad hranicí lesa mezi dvěma horskými hřebeny. Uvnitř má kamna, dvě pryčny, stolek, dvě židličky a pilku a na verandě lavičku. Z ní je úchvatný výhled na ledové královny pásma Wrangell Mountain. Potřebuje člověk k životu něco víc? (Sekyrku! :) ). Jdeme na dřevo a k večeři si uvaříme špagety. Je trochu zima, ale neváháme večeřet venku.
Stmívá se a teplota začíná rychle padat pod nulu. Já mám ale na dnešek ještě jeden plán. Zajdu si k potoku pro galon vody, ohřeju si ji na kamnech a jdu si před chatu umýt vlasy. Nepotřebuju mít sprchu každý den, ale pět dní nemyté vlasy už jsou mi nepříjemné. Už jste si někdy myli vlasy v -7 °C? Je to docela zábava :). Teplá voda příjemně hřeje, a když se pak můžu schovat do vyhřátého srubu, ani mi nehrozí, že mi na hlavě vyrostou rampouchy. Pak už jen opláchnout, zabalit do ručníku a hned se cítím daleko líp.
Dnes v noci máme služby. Budík nařízený na každou hodinu až do tří. Začíná Petr o půlnoci a po hodině se střídáme. Nesmíme přeci prospat polární záři! V jednu mi zazvoní budík, ale než mi dojde, že mám vylézt ze spacáku, je půl druhé. Vstanu, přiložím do skoro vyhaslých kamen a vylezu ven. Polární záře žádná. Teploměr položený na trávě ukazuje -12 °C. Rychle zalezu zpátky do spacáku. Ve tři vstává a přikládá Petr. Nebudí mě, takže asi nic. Probudím se o půl šesté a venku je zvláštní světlo. Říkám si, že to bude asi ráno, ale stejně to jdu radši zkontrolovat. Nad srubem máme polární záři! Od východu se táhnou dlouhé bílé pruhy, které se v čase rychle mění. Není to taková ta „wow“ podívaná, sytě zelené barvy přes celou oblohu, ale zcela jednoznačně to je polární záře a z toho mám obrovskou radost. Probudím Petra a pozorujeme ji spolu. Hluboké záporné teploty nás ale brzo zaženou zpátky do spacáků.
Vstáváme o půl deváté. Je potřeba rozdělat v kamnech, uvařit snídani a zajít pro dřevo. Včera jsme ho spálili opravdu hodně, takže dnes musíme donést víc. Pak ještě nalámat větvičky a naštípat polena. Práce nám zabere celé dopoledne, protože okolí srubu je vysbírané a pro dřevo musíme docela daleko. Pak uvařit oběd a odpoledne na procházku. Je opět nádherný slunečný den a já nechápu, jak je možné, že máme takové štěstí. Stoupáme po východním hřebeni vzhůru. Tentokrát je opravdu holý a schůdný. Ačkoli tam nevede žádná pěšinka, nízké keříky nám nečiní žádný problém. Vystoupáme na hřeben a všimneme si stáda bílých horských koz. Otevře se nám výhled do celého údolí, na severu uzavřeného vysokým sedlem. Máme šest hodin, než přijde tma. Dalo by se celé údolí po hřebenech obejít a vrátit se do srubu z druhé strany? Rozhodneme se to zkusit. 
Výhledy jsou naprosto jedinečné. Přes údolí pás čtyřtisícovek, které ale vypadají mnohem vyšší, jedna krásnější druhá. Stoupáme výš a objeví se bílý poprašek a místy sněhové návěje. Občas je potřeba přelézt nebo obejít nějakou skálu, ale jinak je úzký hřebínek velmi dobře schůdný. Ze severovýchodního vrcholu můžeme obdivovat daleký výhled na sever a severozápadní vrcholek je ještě o trochu vyšší. Cesta po hřebeni často stoupá a zase klesá, několikrát objevíme kozí stezku vyšlapanou v suti a ve sněhu stopy velké kočky. Nikde ale není sebemenší stopa po člověku. Začíná se připozdívat, slunce se kloní k západu a hory dostávají lehce růžový odstín. Hluboko pod sebou už vidíme srub. Z čiré radosti si ještě vylezeme na jeden vrcholek, poslední široký rozhled, a pak už sestup do údolí. Ve srubu jsme před devátou, příjemně unavení a hladoví. Dnes to byl skvělý den. Nekonečná volnost, svoboda, rozlehlost a nedozírnost. Těžko si představit, že tenhle světa ráj mohl někdo prodat…
Aljaška byla osídlena před mnoha tisíci lety, když ještě Evropu a Ameriku spojoval pevninský most. V těchto místech dnes najdete 88 kilometrů široký Beringův průliv. V polovině osmnáctého století začali o území jevit zájem ruští mořeplavci a obchodníci. Směňovali kvalitní kožešiny s místními lovci a někteří z nich se na Aljašce začali usazovat. Za nimi přicházeli pravověrní misionáři s posláním obrátit domorodé kmeny na svou víru. Ruský car Alexandr II. považoval Aljašku za nevýnosnou kolonii. Dovoz kožešin na velkou vzdálenost byl drahý, území příliš vzdálené a jeho vojenská obrana téměř nemožná. O území začali projevovat zájem Američané a Angličani, kteří měli svou Britskou Kolumbii hned „za bukem“. Než zem ztratit ve válce, to už je lepší ji prodat. USA koupily Aljašku v roce 1867 za 7,2 milionu dolarů a jednalo se o 6 % tehdejšího ruského území. Ačkoli si kritické hlasy Američanů stěžovaly, že si vláda pořídila jen „drahou ledničku“, už dvacet let poté se na Aljašce objevilo zlato a zlatá horečka přilákala tisíce hledačů a dobrodruhů. Dnes je to ropa, co přináší Američanům hlavní zisky ve 49. státě federace…
Balíme. Nanosit naštípané dřevo do srubu pro příští návštěvníky, vynést popel a připravit do kamen. Zamést podlahu, posbírat odpadky. Padá na mě melancholie. Náš čas na Aljašce pomalu končí. Máme ale ještě jeden celý den, takže hurá ven. Před polednem jsme zpátky u Emila a rozjedeme se dál do nitra parku. Kalifornské autíčko musí poprvé v životě brodit ledový potok, ale poradí si s tím výborně. Nejdřív zastavíme u pěšiny vedoucí k druhému srubu Viking Lodge. Ten je čtyřikrát větší než náš Cariboo Creek a úplně prázdný. Skvělá zpráva je, že dnes nemusíme spát ve stanu! U jezera Kendesnii si uvaříme oběd a krátce se projdeme. Další bod programu je opuštěný důl Rambler Mine na konci Nabesna Road. Stezka vedoucí k dolu, kde se během druhé světové války těžilo zlato, je dlouhá asi 1,5 km. Všude jsou varovné cedule, co všechno na nás může spadnout a vybouchnout pod našima nohama, takže se moc nezdržíme. Atmosféra let dávno minulých tady ale dýchá ze všech stran.
Hlavní bod odpoledního programu je túra do sedla ke starému vulkánu. Padne na nás oba únava a já v autě skoro usnu. Dá to zabrat, ale posbíráme poslední zbytky sil a vyrazíme na poslední výlet na Aljašce. Cesta vede míli lesem a pak korytem potoka. Je částečně zamrzlé a malé vodopády jsou porostlé květinami z bílých drahokamů. Je to krásné. Skookum je sopka a všude kolem jsou lávové kameny. Sytě černé a červené. Krajina má čistě vysokohorský ráz a je zlehka posypaná sněhem. Výhledy ze sedla jsou pěkné, vlevo od něj se tyčí samotný vulkán, ale na něj už pěšina nevede. Fouká, je nám zima a začíná se připozdívat. Jsou to snad důvody nevylézt nahoru? 
S každým krokem vzhůru jsou výhledy lepší a lepší. Jde to celkem snadno, prostě jen strmou sutí vzhůru. Odkrývají se nám pohledy, které jsme ze sedla vůbec nemohli vidět. Z vrcholu je úžasný výhled. Nechápeme, proč nevede cestička až sem. Máme radost, že jsme nelenili, ale teď rychle zpátky. U Emila jsme za tmy, kolem deváté, a za hodinku už u Viking Lodge připravujeme oheň na táborák a opékání buřtů.
Cesta zpátky do Anchorage je žlutá. Tak sytě žlutá, jak jen podzim může být. Nespěcháme a užíváme si slunečný den, modrou oblohu, studený vítr a modravé ledovce. Na Aljašce se nám líbilo moc. Asi je to tím, že jsme tu byli v září. Nepotkali jsme tu jediného komára, turistů jen hrstku a počasí nám předvádělo nejkrásnější podzimní představení. Chtěla jsem tu zůstat až do poloviny října, ale Petr protestoval, že tu bude zima. Vracíme kamaráda Emila, který nás bezpečně vozil uplynulé tři měsíce. Mezi Los Angeles a Anchorage jsme s ním najezdili neuvěřitelných 21 400 km. Je konec září a my odlétáme za teplem. Bude se nám stejně jako tady líbit i na Havaji?
P.S.: Vyprávějí se desítky slavných příběhů o lidech, kteří odešli žít do srubu na Aljašce. A o dalších stovkách dobrodruhů nevíme nic. Pokud vás Aljaška baví, přečtěte si vyprávění nebo rozhovor  s Tomášem Maršíkem, který si na Aljašce postavil vlastní srub a strávil v něm zimu. 

25.12.14

Aljaška II: Velryby a ledovce

Existují tři dobré důvody, proč navštívit Aljašku právě v září. Žádní komáři, žádní turisté a ty nejúžasnější barvy na světě. Stromy se hromadně barví do sytě žluté, jeřabiny se ostře červenají na pozadí modře se blyštících ledovců a prokřehlé konečky prstů se každé ráno zahřívají o hrneček s čajem. Jedeme na jih, a to z jediného důvodu. Úžasná předpověď počasí.
Jedeme dlouho. Jen pro představu - Aljaška je tak veliká, že kdyby se rozdělila na polovinu, vzniklá území by stejně tvořila dva největší státy USA. Rozloha 1,72 mil. km2 při 736 tis. obyvatelích znamená, že na jednoho obyvatele připadají zhruba 2,3 čtvereční kilometry země. Polovina z nich žije v Anchorage, největším aljašském městě ležícím na pobřeží Tichého oceánu. Anchorage ale není hlavním městem Aljašky. Tím je Juneau, třetí největší město po Anchorage a Fairbanks. Okolí Fairbanks je mimochodem jedním z nejlepších míst na světě na pozorování polární záře.

Strmá výzva
Slyšíme o ní poprvé. Pěkná hora zvedající se od hladiny moře v přístavu Seward. Mount Marathon (921 m). Každý rok už přes sto let se tu pořádá závod pro drsné borce. Běhá se nahoru a zase dolů a mužský rekord je 42:55. Výzva je dát to pod hodinu. Závodníci prý nezřídka dorazí do cíle zranění, krvácející a obalení blátem. Doporučí nám ji slečna v recepci hotelu, protože turistické informace už mají zavřeno. Prý je to tak na 3-4 hodinky nahoru a 1,5 hodiny dolů. Na začátku stezky stojí veliká varovná cedule popisující, kolik život ohrožujících rizik nás cestou čeká, jak se pohybovat strmou sutí, že pěšina není značená ani udržovaná a že případná záchrana trvá dost dlouho a je na naše vlastní náklady. Co se amerických varovných cedulí týká, devalvovaly pro nás na nulovou hodnotu. Túry, které jsou podle Američanů velmi strmé, velmi náročné nebo velmi nebezpečné bývají mnohem jednodušší než výšlap Obřím dolem na Sněžku, takže jim už nepřikládáme žádný význam. Tady ale píšou: „Not suitable for general public“ (Nevhodné pro širokou veřejnost). To slibuje hodně zábavy!
Je skoro pět odpoledne, když vyrážíme nahoru. Už počáteční serpentinky jsou hodně prudké. Pak příkrý svah v lese, hlína, kde se škrábeme po čtyřech, občas jsou v ní vyšlapané schůdky. Ještěže není po dešti, to by pak bylo maso. Nad hranicí lesa se nám otevře výhled a cestička dál vede po skále a suti. Potkáme místního kluka, běžce. Ptám se ho na jeho osobní rekord. Normálně mu to prý nahoru trvá kolem 40 minut, rekord má 36 minut. My už to lezeme hodinu a jsme prý kousek za polovinou. Sklon svahu je většinou mezi 40°-50°. Na vrcholovém hřebínku dost fičí, ale výhled za tu námahu stojí. Náš čas je 1h 45 min. Sestupová cesta vede měkkou sutí a klouzání se dolů je moc příjemné. Končí malým vodopádem, který by se dal asi slézt, ale radši ho obejdeme lesem a napojíme se na výstupovou cestu.

Veselé historky ze stopování
Je po sezóně. Kemp, který bývá v létě obsazený už v časných ranních hodinách, je téměř prázdný. Ranní mrazík zalézá za nehty a ze spacáku se nikomu nechce. V přístřešku, kde se vaří, potkáme dva starší Němce, jednoho Izraelce a Američana. Němci jsou tu bez auta, už pár měsíců po Aljašce stopují. Jednou dostopovali až do malé vesničky za polárním kruhem. Když se ale potřebovali dostat nazpátek, nic nejelo. Když už to prý chtěli skoro vzdát, vrátit se do vesnice a tam čekat na zázrak, zastavilo jim auto v protisměru. „Autem vás teď svézt nemůžu, ale jestli chcete, mám tady kousek malé letadlo a tím vás můžu vzít, kam budete chtít!“ Oni stopli letadlo! Naším největším úlovkem je zatím izraelský zájezdní autobus v Patagonii… K tomu se přidá Američan s tvrzením, že až do 80. let bylo na Aljašce PROTIZÁKONNÉ nezastavit stopaři. Paráda :).

Ledovec s názvem Exit
Na celodenní túru Harding Icefield Trail vyrážíme o půl dvanácté. Dřív to kvůli záporným teplotám nešlo (vylézt z vyhřátého spacáku). Sluníčko už ale krásně hřeje a slibuje úžasný den. Cesta stoupá vzhůru lesem podél splazu ledovce až na louku, kde se červenají jeřabiny. A všude kolem černé skály, další a další bílo-šedo-modře blyštivé ledovce, červený a zelený mech a sytě žluté stromy v údolí. Nejkrásnější barevná kombinace na světě. 
Překvapuje nás, jak hodně tu chodí lidí. Fakticky jich za celý den nepotkáme víc než dvacet, ale i to je po sezóně dost. Prý je to nejhezčí jednodenní túra na Aljašce. Nadchne mě, že se podél stezky smí oficiálně bez jakéhokoli povolení kempovat. Je jen nutné mít protimedvědí kanystr pro úschovu jídla a stanovat nejméně 200 m od pěšiny.
Kousek před koncem stezky stojí nouzový přístřešek, prázdná bouda bez oken a bez kamen, ve které se válí trochu odpadků. Konec trasy signalizují dva oranžové praporky. Je snad ale „End of trail“ nějaký význačný bod? Jdeme dál na výhled na ledovec, a pak slezeme dolů až k němu. Je to úžasné místo. Už se skoro šeří, když jsme zpátky na začátku. Je tu ale ještě jedna malá procházka k čelu ledovce. Zajímavé jsou cedulky, kam čelo zasahovalo v jakém roce. Rozdíly jsou markantní. Před více než sto lety sahal o  tři kilometry dál!

Výletní plavba
Dorazil první honorář za článek, a tak ho rovnou použijeme na výletní plavbu (je ale dost malý, takže si stejně musíme každý připlatit ještě 100 dolarů…). Vyplouváme v 11:30. Hned za přístavem si hrají ve vodě dvě mořské vydry, což jsou podle některých nejroztomilejší zvířata na světě. Velký orel bedlivě střeží celou zátoku. Jen co opustíme záliv, začnou kolem lodi vesele skákat delfíni. Na velryby už je prý zima a nemáme šanci je vidět. Sám kapitán je dost překvapený, když se přeci jen jedna ukáže a zamává na nás zadní ploutví. Vidět velrybu prý přináší štěstí. Tedy v Japonsku to mají tak, že sníst velrybu přináší štěstí… Další zvířátka, která se nám ukáží, jsou lachtani, tuleni, bílá horská koza na skále a za ní zvědavě vykukující kůzle.
Další atrakcí plavby jsou ledovce, zasahující až do oceánu. Tam se odlamují a křišťálově čisté kusy ledu pak plavou na hladině. Čelo ledovce Aialik je dlouhé asi míli a vysoké zhruba třicet metrů. Proti Peritu Morenu je to celkem prcek, ale i tak je to pěkná podívaná, zejména když velké kusy ledu začnou padat do moře přímo před našimi zraky. 
Slečna z posádky hrábne podběrákem do moře a jeden kus ledu vyloví a nechá kolovat. Další zajímavý ledovec je Bear Glacier. Jeho séraky nepadají do moře, ale do jezera a i z dálky jsou vidět obří kry plavoucí na jeho hladině. Trek k tomuhle ledovci je jedna z věcí, kterou musíme udělat, až budeme příště zase na Aljašce…

Zcela autentický zážitek
Je mimořádně nádherný den. Na obloze není ani mráček a kopce kolem svádějí k vylezení, ačkoli na ně nevede žádná pěšina. Vyhlédnu si jeden hřeben, na který chci vylézt. Vypadá nízký, holý a schůdný, ale slibuje úžasné výhledy (ve dvou z těchto čtyř věcí se krutě pletu…). Zastavíme v sedle Turnagain Pass, sbalíme si malou svačinku a vyrazíme. Nahoru by to neměla být víc než hodinka… Zastaví nás mokřad a potok. To jsme nečekali. Musíme zout a přebrodit. Nevadí. Za potokem je další mokřad a za ním vysoké houštiny. Začneme se jimi prodírat, ale říkám si, že určitě brzy skončí.
První část cesty se střídají křoviny a mokřady. V jednu chvíli narazíme na potok a začneme jím stoupat vzhůru. To je ta příjemnější část cesty. Potok ale končí a dál musíme zase houštinou. Teď už jsme v místě, které zespoda vypadalo jako holé. Optimismus je definitivně pryč. Tráva a podrost nám sahají nad hlavu a „nízké keříky“ jsou vysoké zhruba 5 metrů! Podrost tvoří převážně kapradiny, bolševníky a podivné ukrutně kluzké rostliny. Je to tuhý boj. Ale nevzdáme se. Ukazují se nám čím dál pěknější výhledy, sluníčko svítí jako o život a ta tráva! Nikdy bych nevěřila, jak nádherně může šustit vysoká suchá tráva. Naprosto žádné pěšinky, jen strmý svah, šumící tráva a božské ticho. Asi po dvou a půl hodinách padnu vyčerpáním do trávy. Jsme už aspoň v polovině? 
Po čtyřech hodinách stojíme vítězoslavně na hřebeni. Po něm se už jde jedna radost. V dálce před námi je krásný vrcholek a výhled z něj ta nejkrásnější odměna za odpolední dřinu. Zjevné důkazy ovšem hovoří o tom, že tohle nebyl prvovýstup. Poblíž se povaluje starý gril, velké světlo a pár plechovek od piva. Ach jooo… 
Cesta dolů je už otázkou jen několika málo hodin :). Zpátky u auta jsme za šera, zhruba po osmi hodinách. Nikdy bych nečekala, že se můžu v odhadu schůdnosti toho nízkého hřebínku tak ošklivě zmýlit. Tohle je ale skutečná a opravdová Aljaška, kterou z turistické pěšinky neuvidíte. To úplně nejlepší, co se tady dá zažít, nás ale pořád teprve čeká...

12.12.14

Aljaška I: Útěk z divočiny

Divočina. Svět, kde nevedou silnice, ale ani pěšiny. Mohutní losi s rozložitým parožím si elegantně vykračují tundrou. Medvědi brodí ledové řeky a chytají lososy. Z dálky se ozývá vytí vlků. Stáda bílých horských koz se pasou na úbočích vysokých hor, a když jsou vyrušeny, zmizí rychle za nejbližším hřebenem. Divočina. Když se něco pokazí, není cesty zpět. Svět, ve kterém člověk musí spoléhat výhradně sám na sebe.

Znáte Alexandra Supertrampa?
Dnešní titulek volně parafrázuje naši oblíbenou knihu/film Útěk do divočiny, napsanou podle skutečné události. Pokud jste nečetli/neviděli, rozhodně doporučujeme. Chris McCandless, přezdívkou Alexander Supertramp, dobrodružný mladík z jihozápadu USA, hledá sám sebe a svoji životní filozofii cestováním po světě a jeho snem je strávit delší čas sám v divočině na Aljašce. Během svého putování potkává nejrůznější lidi. Někteří mění jeho pohled na svět, některé významně ovlivňuje a motivuje on sám. Na Aljašce si najde stezku, po které se vydá, a na jejím konci starý opuštěný autobus, kde se zabydlí.
Ona stezka začíná v malém městečku Healy poblíž národního parku Denali a jmenuje se Stampede Road. Je slepá a za ní začíná divočina. Přespíme tu zadarmo na jednom z odpočívadel, abychom nemuseli platit za kemp. Podle místních starý autobus v lesích stále stojí a stává se cílem putování stále více a více turistů. Míříme do Denali. U silnice stojí dva stopaři a my konečně můžeme začít splácet naše (opravdu velké) stopovací dluhy. Anna a Ryan tu pracují přes sezónu, jsou z USA. Když se začneme vyptávat na Supertrampa, vědí o něm hodně. I to, že film se natáčel velmi blízko místa, kde si Chris našel svůj autobus, a že filmová kulisa, starý autobus s číslem 142, stále stojí v jednom z kempů v Healy. Autobus na parkovišti McKinley RV parku je zdarma přístupný všem. Kamna, staré plechovky a lahve na stole, postel s kožešinou, nějaké fotky a vzkazy. Několik měsíců života jednoho inspirativního podivína. Tuhle prohlídku si oba užijeme MOC.

Aljašská loterie
Je stěží polovina září a nejznámější a nejnavštěvovanější národní park na Aljašce už zavírá. Po sněhu ještě není ani památky, ale sezóna se chýlí už ke konci. Autobusy do nitra parku přestaly jezdit 11. září a teď už se tam mohou dostat jen výherci loterie. Cože? Důkladně se na to vyptáme v turistickém centru. Slečna nám hrdě vypráví, že tato loterie je na Aljašce velmi populární. Na jaře se může přihlásit každý, kdo zaplatí poplatek 20 dolarů. Z osudí je pak vylosováno 2000 šťastlivců, kteří smějí v předem určený den dojet až do nitra parku (cca 130 km) vlastním vozem. Povolení se váže na SPZ vozu a v autě může být pasažérů, kolik se vejde. Nikdo jiný se v té době nedostane dál než na 20. kilometr. Leda pěšky nebo na kole. Když jí na to řeknu, že je to pěkně diskriminující stupidní systém, zmůže se jen na to, že zrudne. V následujících dnech potkáme hodně naštvaných turistů, kteří jeli na Aljašku přes půl světa a teď mají prostě smůlu…
Kdo si ale počká, ten se dočká. Jakmile skončí loterie, silnice se znovu otevře, a to až po 48. km, kam si pak může jet, kdo chce, vlastním vozem. Není to mnoho, ale aspoň něco. Tahle výhoda platí do prvního sněhu. Jakmile nachumelí, silnice se zavře pro všechny až do jara. V kanceláři, kde se vydávají povolení pro stanování v divočině, se dozvíme víc. Celý park je rozdělen na 43 sektorů a v každém z nich smí stanovat jen omezený počet lidí. Typicky od dvou do dvanácti, podle velikosti sektoru a ohroženosti fauny a flory v daném místě se vyskytující. V sezóně bývá o permity velká tlačenice a týdenní čekání prý není žádnou výjimkou. Ne však teď. Můžeme si vybrat zcela jakýkoli sektor, volno je všude.
Povolení stanovat v divočině národního parku se vydává den dopředu a je zdarma. Pro jeho získání je bezpodmínečně vyžadováno zhlédnutí půlhodinového videa, jak se v divočině chovat. Jak bezpečně brodit široké a hluboké ledové řeky, jak se pohybovat v tundře, kde žádné pěšiny nevedou, jak se chovat při setkání s grizzlym, s medvědem černým, vlkem, pumou nebo rozzuřenou losicí. A kde jsou důkladně vysvětleny principy „leave no trace“, tedy pohybu v přírodě takovým způsobem, který zanechá přírodu neporušenou i pro další generace. Video je natolik „naturalistické“, že předpokládáme, že zhruba polovina žadatelů o permit po jeho zhlédnutí změní názor. Pak už jen stačí podepsat dlouhý seznam věcí, které musíme a nesmíme v parku dělat a vyzvednout si veliký nerozbitný protimedvědí kanystr, do kterého musíme ukládat všechno jídlo. Máme povolení stanovat čtyři dny v národním parku Denali.

Čekání na signál
Do konce loterie zbývají tři dny, rozhodneme se je strávit v okolí. U vjezdu do národního parku stojí návštěvnické centrum, několik různých informačních a vědeckých středisek a malé městečko, které nemá na mapě ani svůj název. Jedná se spíš o seskupení předražených obchodů zaměřených výhradně na turisty, které ožívají jen v sezóně. Suvenýry, trekové zboží (nyní vše s 30-50% slevou, takže se tu dají koupit kvalitní kousky za celkem přijatelné ceny), hospody a prodejny s alkoholem a turistické agentury nabízející raftování nebo přelet nad národním parkem. Vyběhneme si v mírném dešti kopec Sugar Loaf (1459 m n. m.) zvedající se do výšky nad hotelem na opačné straně silnice než je národní park. Tam vyplašíme stádo divokých horských ovcí. Dvakrát se pokusíme o zdolání Mount Healy, což je jednoduchý kopec nad silnicí, na který se dá vylézt ze dvou stran nebo udělat dlouhý okruh. Poprvé musíme otočit na prvním hřebeni, protože fouká tolik, že se prostě nedá jít dát a podruhé vyrazíme příliš pozdě, takže otáčíme v polovině za soumraku. 
Kemp stojí první noc 14 dolarů a pak už je zadarmo, protože recepce a sprchy zavírají. Wifi zdarma tu ale funguje neustále. 

Ledová královna
V národním parku Denali máte devadesátipětiprocentní šanci uvidět medvěda, ale jen třicetiprocentní šanci spatřit Mt. McKinley. Nejvyšší horu severní Ameriky. Máme štěstí, je nádherný den. Podzimně zbarvená tundra se táhne do daleka, nad ní se zvedají vysoké hnědé kopce, a pokud dokážete otočit hlavu ve zcela nečekaném a nepřirozeném úhlu vzhůru, tam je. Obrovská a nádherná ledová královna. Vypadá, jako by chtěl Bůh stvořit Antarktidu i na severu, ale všechen led, který by na to potřeboval, použil na ni. Nesrovnatelně vyšší, než cokoli kolem. Také se jedná o nejvyšší horu světa, měřeno od úpatí po špičku. Mt. Everest se zvedá z náhorní plošiny ve výšce 5200 m do výšky 8848 m, takže převýšení činí nějakých 3600 m. Mt. McKinley se zvedá z nadmořské výšky asi 600 m do 6168 m, takže převýšení dělá víc než 5500 m!

Soukromý sektor č. 6
Nastal den, kdy vyrážíme objevovat náš sektor č. 6. Je široký přibližně 8 km a dlouhý asi 30. Z orientačního hlediska je velice jednoduchý. Prostředkem teče široká řeka a na hranicích jsou vysoké hory. Pokud bychom chtěli, můžeme navštívit i okolní sektory, nocovat smíme ale pouze v našem sektoru č. 6. Dojedeme na parkoviště a jdeme se podívat za hloučkem vzrušených lidí na vyhlídce. Asi 200 m daleko si to vykračuje grizlík, a pak se dokonce rozhodne přebrodit řeku. Je široká a hluboká a proud je poměrně silný. Mně by se do takové řeky nechtělo ani za nic. A prchat tam před medvědem by byl úplný nesmysl. Překoná ji tak snadno, jako by tam žádná řeka vůbec nebyla. Denní chleba, no…
Máme dvě možnosti kudy začít. Dojít k mostu a vydat se po jednom z břehů řeky, nebo jít až k zavřenému kempu a odtamtud tundrou. Rozhodneme se velmi špatně, což je ale jen důsledek naší nezkušenosti. Vybereme si pro naši cestu pravou stranu řeky, protože na tomhle břehu stojí krásný hřeben Cathedral Mountain, na který by se mělo dát snadno vylézt. Dojdeme po silnici do kempu a za ním „zaboříme nosy do aljašské tundry“. Boříme se do hlubokého mechu až po kotníky, prodíráme se nízkým podrostem a vyššími keříky. Základní pravidlo pro vyhnutí se medvědovi zní „neustále dělat hluk“. A nejlépe funguje lidský hlas, protože pro medvěda je zřejmým a nezaměnitelným signálem, že přichází člověk. Zkuste jít ale sedm hodin tundrou a vést přitom intelektuální rozhovor. Zvlášť, když jste zvyklí v horách vždycky mlčet. Skončí to tak, že si dlouhé hodiny prozpěvuji písničku z večerníčku „Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům…“ a Petr volá: „Ahoj zvířatáááá, ahoj medvědííííí…“ 
K řece dojdeme úspěšně asi po dvou hodinách a jsme nadšení, jak se jde po jejím břehu snadno. Naše radost trvá asi 50 metrů. Tam začíná poloostrov, který řeka omývá tak zblízka, že musíme buď do vody, nebo nahoru. Vyškrábeme se nahoru, prodíráme se hustými křovinami a po suťovém svahu zase zpátky k řece. Po 200 metrech se opakuje to samé a pak ještě několikrát. 
V devět večer, kousek před ohybem řeky, postavíme náš základní tábor. Potraviny se smějí skladovat nejméně 100 metrů od stanu po směru větru a vařit se smí ne blíž než 100 metrů od obou míst, v rohu rovnostranného trojúhelníku. Tak, aby si medvěd nedokázal spojit následující pachy: tady to voní, tady se vařilo, ale už tu nic není, tady leží hromada jídla, ke které se ale nedokážu dostat, a tady leží nějací lidé, to ale já nežeru. Jakmile medvěd jednou ochutná lidské jídlo, propojí si člověka jako zdroj snadné obživy, chce další, začne být agresivní a musí být odstřelen. Proto tato přísná pravidla.

Setkání s faunou
Nízká oblačnost a lezavé mrholení nás další den zlákají jen k dlouhé procházce údolím, na jehož konci má být z každé strany jeden ledovec. Jdeme po břehu řeky a jde to docela rychle. Občas prodírání se křovím, občas brodění ledové vody sahající lehce nad kotníky. Údolí je ale dlouhé a vzdálenosti pletou. Co čekáme, že ujdeme za půl hodiny, jdeme dvě nebo tři. Před námi se tyčí vysoká hora, před kterou se údolí větví na dvě a odkud už by měly být vidět ledovce. Po pár hodinách chůze, když už to nemůže být dál než kilometr, mě Petr upozorní: „Grizzly!“ Kus před námi si pochoduje medvěd a žere bobule. Je daleko, odhadem tak 150 m. Pozorovat ho je vzrušující. Faktem ale je, že nám v cestě stojí obrovský potenciálně nebezpečný všežravec, který je tu navíc doma, takže nemůžeme dál. Z ledovců dnes nic nebude.
Petr jako náhradní řešení zvolí vylézt na kopec, který máme přímo nad hlavou. Nechci, ale jdu. Vždycky jsem to já, kdo iniciuje výstupy na kopce a hory všeho druhu, a mělo nám být podezřelé, že dnes je to naopak… Škrábeme se vzhůru asi 1,5 hodiny. Postupně začíná víc a víc pršet, výhledy žádné, terén čím dál horší. Na vrchol je to ještě hodně daleko, když otáčíme. Tohle nemá smysl. Dolů to ale nejde. V cestě nám stojí zase ten medvěd. 
Všimnu si ho, když jsme ještě vysoko na kopci, takže z bezpečné vzdálenosti. Žere si bobule a nic jiného ho nezajímá. Nevypadá ale, že by chtěl zrovna jít nějak jinam. Nezbývá než čekat, až ho to přestane bavit. Zkusím ho vyplašit zavoláním, ale bez šance. Po delší době ale řeknu Petrovi něco docela potichu, medvěd nastraží uši a rozběhne se pryč směrem od nás. Kdo ještě nikdy neviděl pelášit grizlíka, neuvěří. Je rychlý jako kůň, a to i přes svou rozložitou postavu a zdánlivě nemotorné pohyby, leč v terénu, který by kůň nezvládal. Za den prý takový méďa zvládne urazit vzdálenost 100 mil jako nic. A nikdy před ním nezkoušejte zdrhat, nemáte šanci. 
Základní poučka při blízkém setkání s grizzlym zní: Udělat se co největším, zvedat ruce nad hlavu, mluvit hlasitě, ale klidným hlasem a stále čelem k medvědovi pomalu couvat. Batoh na záda jako ochranu. Pokud zaútočí, dělat mrtvého, což je jediná šance. Pokud útočí medvěd černý, puma nebo vlk, je nutné útok vracet s brutální silou. Házet po nich vším, co přijde pod ruku. Kameny, větve, zrcadlovku… ;-) A to tak dlouho, dokud je to nepřestane bavit. Jedině při útoku rozzuřené losice zdrhat co nejrychleji to jde. Los je totiž býložravec a útočí jen při pocitu ohrožení. Jakmile pochopí, že nic nehrozí, dá pokoj. Taková losice prý ale dokáže být nebezpečnější než lecjaký medvěd.
Do stanu se vracíme po hřebenech nad řekou, je to ještě na několik hodin a ke stanu se vrátíme skoro za tmy kompletně zmrzlí a promočení. Sundám všechno mokré, převleču se do suchého a zalezu do spacáku, trochu se zahřát. Petr jde vařit. Oba máme velký hlad, ale každý zcela odlišnou strategii přežití. Pro mě je mnohem energetičtěji výhodnější usnout, než vylézat ze spacáku, oblékat se do mokrého a studeného a jít 100 metrů v dešti k místu, kde se vaří, pro kus žvance. Petr naopak potřebuje teplé jídlo a nevadí mu moknout kvůli němu další půl hodiny při vaření. Dá si jídlo pro dva a mně pak do stanu přinese aspoň trochu teplého čaje, který vypiju v polospánku.

Útěk do civilizace
Ráno sčítáme škody. Bunda nacucaná vodou jako houba, v pohorkách povodeň a jedna ztracená čelovka k tomu. Jen obutí se do mokrých ponožek a ledových bot je hrdinský výkon. Neprší. Máme tři možnosti, jak trávit dnešní den: Jít na Cathedral Mountain podle původního plánu, zůstat celý den ve stanu a sušit věci nebo zbaběle prchnout do civilizace. K autu, wifi, horké sprše. Neprší, a to je hlavní argument. Balíme a odcházíme. Pokud si chcete aspoň trochu nasimulovat naše pocity v domácím prostředí, strčte si na dvě hodinky nohy do mrazničky. 
Korytem řeky se jde snadno, jsme rychlí a na malou chvíli nám dokonce vysvitne slunce. Po třech hodinách už vidíme v dálce most. Míříme k němu jako můry za světlem. Petr dokonce prohlásí: „Jsme zachráněni!“ Na mostě stojí hlouček lidí. Petr se snaží zjistit, kterým směrem se dívají. „Koukají sem,“ všimnu si. „No jo, jsou tam krávy,“ povídá Petr a myslí tím bizony. Vzápětí se ale opraví. „To nejsou krávy, to je medvěd!“ A nanejvýš 50 metrů před námi stojí medvěd. Grizzly velký jako bizon. Hrozně se leknu a začnu ustupovat do hloží a za potok. Docouváme až k řece, kde musíme zout a brodit. Pak už vidíme lidi na mostě a jdeme k nim. Všichni nás pozorovali, jak se nevědomky blížíme k medvědovi. Mají ze mě legraci a předvádějí mi, jak jsem se vyděsila, když jsem ho uviděla…
Utekli jsme z divočiny. Kvůli troše deště a nepohodlí. Někomu se to může zdát jako zbabělé rozhodnutí. Pro nás to bylo to nejlepší. Od téhle chvíle nám totiž Aljaška začne ukazovat svoji nejkrásnější tvář.