Národní parky Patagonie

Patagonie je krásná. Nekonečné širé pláně, na kterých se pasou divoké lamy guanaco, a ostré vysoké štíty zvedající se k nebesům. K tomu nevyzpytatelné počasí měnící se z minuty na minutu. Od azura po sněhovou vánici a k tomu proslulý patagonský vichr. Tři národní parky, dokonale čistá příroda a jak to vidíme my dva.

Do národního parku Torres del Paine (Chile) jsme dorazili pozdě večer a zažili ono husí kůži nahánějící setkání s pumou. Rangeři slibovali na příští dny "rain, rain, rain", ale než jsme druhý den vylezli ze spacáku, pršet přestalo, vylezlo sluníčko a udělal se krásný den. Cesta do kempu u velkého jezera Dickson vedla přes sedlo, kde slušně fičelo, a za ním jsme udělali přestávku, lehli si do trávy a psali. Pracujeme pro vás, kudy chodíme :).

Ráno ukrutně leje a nám se nechce vstávat. Máme ale v plánu překročit Paso, což je podle mapy 10,5 hodiny chůze, takže musíme. Cesta vede převážně lesem, kousek před sedlem pak potokem a bažinami a nakonec hlubokým sněhem. Škrábeme se vzhůru, je to namáhavé a nekonečné. Pohled ze sedla na druhou stranu mi však vyrazí dech. Je tam gigantický ledovec. Takový, jaký jsem si nikdy ani neuměla představit. Všechny ledovce, které jsem dosud viděla, byly proti tomuhle jen rampouchy. V kempu pod sedlem se dozvídáme, že jsme měli štěstí, když jsme Pasem prošli. Posledních několik dní bylo pro špatné počasí zavřeno a další den chumelí, takže je zavřené zase.

Cesta dál vede dlouho podél ledovce a přes strmé žleby, které vyhloubily potoky. Na některých místech jsou postavené vysoké žebříky, jinde je přes koryto natažený dlouhý lanový most. Do kempu dorazíme v 16 hod, ale to je na nás ještě brzy. Rychle spěcháme dál. Cesta vede nahoru a nám se otevírají úžasné výhledy na jezera kolem. Večer přijdeme k jezeru Pehoé. Silně fičí a z čistého nebe se spustí průtrž mračen. To nás motivuje dát si v restauraci čtyřchodové meníčko, první pořádné jídlo po opravdu dlouhé době. Pak stavíme stan v "uragánu" a je to zábava. Nelétá jen stanová plachta, ale i tyčky, kolíky, karimatky a víčko od ešusu. To najdeme druhý den asi o 20 metrů dál...

Dnešním ránem začínáme objevovate torresské highlity. Prvním je Valle de Francés s vyhlídkou Británico. V kempu Italiano necháme batohy jako mnoho dalších a za dvě hodiny už stojíme na vyhlídce v obklopení vysokých štítů a zasněžených vrcholků. Cestou dolů si vychutnáváme ledovce s lámajícími se séraky, vodopády, horské louky a pohled na neuvěřitelně modré jezero s malými ostrůvky v dálce.

Cesta do kempu Los Cuernos vede podél jezera. Zrovna řádí nárazový vítr a zvedá vodní tříšť jako neprostupnou bariéru do výše několika desítek metrů. Několik poryvů ustojíme schovaní za stromy, ale vítr nás stejně dostane a celé nás zmáčí. Los Cuernos je nejdražší kemp v Torresech. Hlava na hlavě a na nás zbyde jen malý kamenitý křivý plácek. Výhled tady ale mají ze všech kempů nejhezčí.

Další den je většinu času vidět duha. Že je to hezké? Ne tak docela. Jsme v centru toho nejproměnlivějšího možného patagonského počasí. Nárazový vítr si s námi hraje jako s kuželkami. Chvílemi leje, chvílemi praží silné slunce. Postupem času se počasí ještě zhoršuje a nejhorší lijavec přečkáme pod střechou kempové kuchyně vaříce si polévku s kuskusem. Pak ještě hodinku chůze vzhůru a už o půl šesté stavíme v drobném dešti stan v kempu. Zítra, snad zítra už uvidíme ty bájné "Torresy".

Obloha je ráno modrá, že už ani nemůže být modřejší. V devět ráno vyrážíme na vyhlídku a proti nám proudí davy lidí. Mám stejný pocit, jako když jsem šla na ohňostroj, který už skončil. Doufáme, že se neobjeví mrak, opona, která by celé představení neprodyšně schovala. Máme štěstí. Krásný slunečný den vydrží až do večera a my se na vyhlídce na Torresy vyřádíme víc než na ostrově u tučňáků.

Městečko El Calafate, Argentina, má svou velkou turistickou atrakci, kvůli které se vyplatí ho navštívit. Je to ledovec Perito Moreno v národním parku Los Glacieres. Je vidět už z dálky, v sevření ledových štítů, ale teprve zblízka začne předvádět své impozantní divadelní představení.

Čelo ledovce je dlouhé asi 5 km, a nad vodní hladinu vystupuje místy až do výšky 60 m. Každý den se posune asi o 2 m, což způsobuje odlamování obrovských ledových bloků za ohlušujícího rachotu a zvedání vysokých vln. Prohlédnout si ho je možné skoro ze všech stran. Železné turistické "chodníčky" se zábradlím a vyhlídkovými plošinami vedou podél čela ledovce v délce několika kilometrů. Některé blízko u vody, jiné vysoko, s výhledem na hory. Všude jsou davy turistů cvakajících fotoaparáty.

Máme radost, jaké nám zase vyšlo nádherné počasí. Sedneme si na jednu z laviček a ohromeně sledujeme představení. Cestou zpátky k parkovišti uvidíme uprostřed železného chodníku velký kus ulomeného ledu. Je tak těžký, že ho sotva zvednu. Nechápeme, kde se tady vzal, protože těžko mohl odletět tak daleko...

El Chaltén (Argentina) je podle brožury o lezení "Trekking capital of Argentina" a krásných více délek je tu tolik, že by je člověk všechny nevylezl ani za půl života. Na lezení si (ač nerada) nechám zajít chutě a ji se pídím po pěkném treku. V návštěvnickém centru nám doporučí čtyřdenní  přes Paso del Viento, ale musíme jim tam nechat kontakt na osobu blízkou, kopii průkazu pojištění, pro případ, že by se něco stalo a až se ve zdraví vrátíme, přijít se jim  zase ukázat.

Večer stihneme ještě vyběhnout na "Vrcholek u dvou kondorů" - poetickým názvy se to tu jen hemží - a brzo ráno vyrážíme na trek. Je krásné počasí a čím výše stoupáme, tím úžasnější výhledy jsou. Jak to bylo dál, je popsané v pohádce O Pánu z Větrného průsmyku, ale i ta má své další pokračování...
Duha nad ledovcem je krásná. Podaří se nám dojít až do refugio Paso del Viento, kde si uvaříme vydatnou polévku k obědu, odpočineme si, a protože je teprve půl třetí, rozhodneme se jít dál. Velice nenápadně začíná čím dál víc foukat. Jdeme rychle asi hodinu, když se k tomu přidá i déšť a vítr stále zesiluje. Ledovec Viedma se táhne, kam až oko dohlédne, vítr má tak široké pole působnosti. Bojujeme s ním, fičí nám většinou do zad, pěšina je stěží viditelná. Dojdeme na okraj strmé skály. Postavit stan není kde, ani závětří pro chvíli odpočinku nenacházíme. Musíme dolů, což by v bezvětří bylo snadné. Vítr ale přesahuje 100 km/h a já se bojím, že když se přiblížím k okraji skály, shodí mě to do třicetimetrové propasti... Přikrčíme se za malým skalnatým výčnělkem a řešíme, co dál. I když jsme hned u sebe a křičíme, vůbec se v tom větru neslyšíme. Navíc nás velmi rychle ochlazuje a vyčerpává. Zůstat jen tak sedět, velmi rychle bychom umrzli.

Petr jde bez batohu prozkoumat naše možnosti, já se dál krčím za výčnělkem. Petr objeví za hranou skály možnost, jak sejít dolů. Jen to lehké lezení, jen trochu strmé, ale celkem chráněné před větrem. Jde jen o to, dostat se za tu hranu. Podám Petrovi batohy a po zemi se plazím k okraji. Podá mi ruku a mě se podaří klíčový krok. Tady už nefouká tolik a tak pomalu a opatrně scházíme dolů. Jsem z toho vyděšená a rozhodně je to nejnebezpečnější okamžik z celé naší dosavadní cesty. Měli jsme zůstat v refugii, ale z jejího okna počasí vůbec nevypadalo tak špatně.

Slezeme na plošinu částečně krytou před větrem a rozhodneme se zakempovat. Stále prší a fičí, ale teď se to drží v rozumných mezích. Začneme stavět bytelnou zeď z kamenů, protože nekrytý stan by ostré nápory větru nemusel vydržet. Jsem promočená, ale živá a zpívám si u toho Svěrákovo "Dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék. Upeč třeba chleba, postav třeba zeď, žal se krásně vstřebá, začni s tím hned teď..." Za hodinu máme zeď a postavit stan je otázka chvilky. Převlékneme se do suchého, zalezeme do spacáku, uvaříme si čaj, dáme si chleba se sýrem a je nám dobře. Tohle jsme zvládli!

Do rána zapadáme sněhem a vítr se stále prohání kolem. Neriskneme si zbořit náš bezpečný příbytek a vydat se znovu do té sloty. Když to trochu přestane, odváží se Petr sejít dolů k potoku pro vodu. Jen co se vrátí, začne zase chumelit a vítr s postupujícím dnem nepřestává, spíš naopak. Zůstaneme ve stanu celý den a hrajeme kostky o zbylé sušenky. Další den ráno už je pěkně, překonáme sedlo a překvapí nás, jak strmý je sestup pod ním k jezeru Viedma.

Do večera stihneme dojít k řece Río Túnel, která vypadá, že by šla nejspíš brodit. Vytéká ale z ledovce, takže radši necháme brodění na ráno s očekáváním nižší hladiny. Noc je bohužel mimořádně teplá, naše nejteplejší noc v Patagonii. Vody je v korytu ráno ještě víc, jdeme po proudu a hledáme brod. O kousek dál se řeka dělí do mnoha ramen a rozlévá v široké vádí. To půjde. Zujeme boty, sundáme kalhoty a nazujeme sandále. Voda v nejhlubším místě sahá nad polovinu stehen, je ledová a musíme přebrodit asi sedm ramen. Šťastně se dostaneme na druhou stranu a o dvě hodiny později i na silnici. Zkoušíme stopovat, spustí se lijavec a zrovna v tu chvíli nám zastaví auto. Hurá, jsme zachráněni!

Další den se vydáme na trek do opačné části parku. Je azuro a i předpověď počasí je moc dobrá. Nejlepší výhled na masiv Fitz Roy je rozhodně od Laguny de los Tres. K ní vede pěšina posázená varovnýmni cedulemi, aby se na ni nevydával nikdo, kdo není v dobré fyzické kondici. Mákneme si, ale za hodinu jsme nahoře. Je tu provoz jako na Sněžku, snad nefrekventovanější patagonský trek.

Dalším národním parkem, který v Patagonii navštívíme, je Nahuel Huapi. O tom ale pojednává samostatný článek Na treku mezi Argentinou a Chile.