Ahoj!
Zdravime vas z mestecka Perito Moreno a moc vam dekujeme za vsechny maily, pochvaly i pripominky...
Bobri se vam vesmes libili, takze dneska bude clanek o zviratkach obecne. :) A pro vas, kteri jste nechapali, proc piseme o bobrech, a ne o tom, jak se mame, co delame a jak interagujeme s mistnimi obyvateli, popisu jeden takovy nas den. A pokud by vam to stale nestacilo, v priloze naleznete pohadku, ktera vznikla presne podle skutecnych udalosti. A pro ty, kteri dokazou docist az nakonec, jsou v priloze fotky :oD
K ankete: Cokolady jsme snedli 7 standardnich tabulek + Petr jeste jednu Milenu navic, o kus jsme se ale rozdelili s Johanesem, ktery s nami lezl na ledovec Martial, takze celkove to vychazi na 712g cokolady. Nejvic nas pobavil tip 4,5 kg. :)
Do Tolhuinu jsme se dostali stopem, ale na korbe pick-upu. Foukalo i tak a on si to valil 90 km/h. Jeste ted je mi zima, kdyz si na tech 50 kilometru vzpomenu... :)
A nove anketni otazky:
Otazka c. 3: Co a v cem jsme pasovali z Argentiny do Chile, byli odhaleni a malem z toho meli velky problem? Klidne se rozepiste, nejzabavnejsi historku odmenime pohledem (schvalne jestli bude vtipnejsi, nez ta nase ;oD).
A jedna tipovaci, otazka c. 4: Do jake nejvyssi nadmorske vysky jsme se od pristani v Ushuaia dostali?
Takovy nas den
Probudili jsme se na detskem hristi v Cerro Castillo, vedle nas stal jeste jeden stan a v nem dvojice Nemcu, kteri uz pul roku brazdi Jizni Ameriku na kole. K snidani Petr vykouzlil hovezi s hranolkami a avokadem (ve stanu, bylo to teple a moc dobre; jo, byt vegetarianem v Argentine fakt nejde, ale stale se aspon snazim a maso jsem tu mela jen parkrat...). Kolem devate jsme vyrazili stopovat. Nejdriv prejit argentinskou stranu hranice. Dost nas pritom prekvapilo, ze zavora je zamcena na retez a nevypadalo to, ze by tu uz par dni neco projelo. Celnik nas ubezpeci, z staci dojit za chilskou stranu hranice, a tam ze bude aut "mucho". Ta je ale pry vzdalena 7 km (Nemci vcera rikali, ze 9 km). Vyrazili jsme pred dlouhe tahle planiny niceho ("thousands kilomeres of nothing" - tuhle frazi tady lidi pouzivaji neustale). Behem hodiny kolem nas dokonce projela asi 4 auta (jak se dostali pres zavoru, netusim) a jeden autobus. Ten nam zastavil! Argentinsky ridic byl velky sympatak a skvele nam poradil. Jede jen na hranice, ale tam budou jeho pasazeri presedat do autobusu do El Calafate, mame se zkusit zeptat, jestli nas svezou. U hranicni prepazky nas pusti pred sebe (tentokrat nic nepasujeme, takze jen dostaneme razitko do pasu a jdeme ;oD) a ukaze nam pruvodce one skupiny. Ukaze se, ze se jedna o vyletniky z Izraele, pruvodce nas ujisti, ze pokud s tim nebude mit ridic toho druheho autobusu problem, muzeme jet s nimi (nakonec jsme tomu ridici museli dat 100 Ar$ bokem, ale dojeli jsme! :) ). Izraelci se nas neuveritelne ujali, asi deset z nich se s nami dalo postupne do reci (anglicky, nemecky, francouzsky, polsky...), dostali jsme domaci pernicky a mentosky a bylo to super! :) Uz jste nekdy stopli izraelsky zajezdni autobus?? :)
Do El Calafate jsme dorazili o pul pate. Na informacich jsme zjistili, ze kousek za mestem je prirodni rezervace Laguna Nimez, kde se daji pozorovat plamenaci a dalsich nekolik desitek druhu ptaku. Nakoupili jsme v supermarketu rohliky, syr, dzus a buchty a sli si to snist s vyhledem na plamenaky....
Nase setkani se zviraty
Tezko rict, kolik je na svete letist, z nichz se pohodlne dostanete do mesta pesky. Ushuaia mezi ne patri. Az do centra nam to zabralo 1,5 hodiny a byli jsme radi, ze jsme se mohli po tricetihodinovem letu trochu projit. Cestou jsme videli drave ptaky, jako pozdeji i leckde jinde v Jizni Americe, a toulave psy. Tech je v Ushuaia i ve vsech ostatnich mestech pomerne hodne, ale vsichni se zdaji byt mili a pratelsti.
Prvni zajimave zvire uvidel nejdriv Petr, kdyz si sel odskocit do lesa. Prebehlo mu pres cestu kousek pred vstupem do narodniho parku Tierra del Fuego. Popisoval mi ho jako "osklive zvire s hubenyma nohama a ocasem dolu, neco jako skunk." Znovu jsme ho uvideli na parkovisti u zatoky Zaratiegui. Kolem jednoho z aut stoji hloucek zvedavcu. U auta stoji chlapek, krmi lisku (fuegian red fox) a gestikuluje, at si vyfotime, jak chyta kousky chleba primo ze vzduchu. Pak uvidime lisku v NP jeste nekolikrat.
Zajimava jsou i hejna velkych hus (kelp goose), samicky tmave, samci svetli. Uz se blizi zapad slunce, kdyz kdesi pred sebou uslysime narikave, plactive zvuky. Brzy na to jejich puvodce uvidime - dva pary datlu (magellanic woodpacker) s chocholkou na hlave (panove s cervenou, damy s cernou). Klovaji si ve dreve potravu a nam se podari krasne fotky teleobjektivem. Pozdeji je objevime ve znaku kempu Lago Roca.
Ve ctvrtek rano vstavame brzo. O pul treti mame v Ushuaia objednany vylet za tucnaky. Celou cestu se nam dostava zajimaveho vykladu o mistni faune a flore, horach, obyvatelich a samozrejme o tucnacich. Pak uz jen prejet lodi na pinguini ostrov. Zije tam obrovska kolonie tucnaku magellanskych (magellanic pinguin) citajici nekolik stovek a mozna i tisicu jedincu. Nekteri se na nas prijdou zvedave podivat. Byli jsme varovani, ze musime odolat pokuseni je obejmout a vzit si je s sebou. =)
Hned na plazi stala skupinka tucnaku oslich (gentoo pinguin), jejich fotku jsme vam posilali minule. Zrovna menili peri. Byli mimoradne roztomili. Raritou na ostrove byli dva tucnaci patagonsti (king pinguin). Jedna se o druhy nejvetsi druh tucnaku, hned po tucnaku cisarskem. Obvykle se vyskytuji za jiznim polarnim kruhem. Pruvodce nam rekl, ze mame velke stesti. Pripluli pred nekolika tydny, nikdo nevi proc ani odkud. Neni pry jasne, jestli se jedna o par nebo o jedince se stejnym pohlavim. Kdykoli se mohou rozhodnout plout zase dal, takze uz zitra tam nemuseji byt. Byli vysoce elegantni, stali na plazi hned u nasi lode a rozhodne byli po vetsinu casu stredem pozornosti.
Pak uz nas autobus vyhodil na 3027. kilometru silnice c. 3 (jak uz jsme psali =D) a prisli na radu bobri hraze a pak i samotny Pan Bobr.
Za Tolhuinem nam zastavil Eduardo s kamionem a prislibem svezt nas az do Rio Grande. Konci zasnezene vrcholky hor a zacinaji tahle, nekonecne plane. Sviti slunce a krajina za prednim sklem kamionu se mi moc libi. Najednou vykriknu: "Lamy, llamas, llamas!" Eduardo se na me pohorsene podiva, jako kdybych nikdy nevidela lamu (lama guanicoe, guanako). No, uprimne, ve volne prirode jeste nikdy, vazne. =) Ale jste jich cestou uvidime vic nez dost.
Na hranicnim prechodu San Sebastian nas nabere do trucku Santiago. Smerujeme do Punta Arenas a on je na dvoudennni sichte do Buenos Aires. Sveze nas az za Magalhaesuv pruliv, cimz se rozloucime s Ohnovou zemi a vstupujeme na pudu kontinentu - do Patagonie. Pres pruliv nas preveze trajekt, Santiago nam doporucuje vylezt z auta a fotit. Nejprve si Petr vsimne tucnaka magellanskeho zkousejiciho se probit pres velkem vlny v opacnem smeru. Pak uvidime plout a skakat podel lodi delfiny! Nejsou to ti sedi a veseli, jak je zname z detskych filmu a delfinarii, ale cernobili, vypadaji trochu jako zmensene kosatky.
Az do Punta Arenas nas sveze Michael v pick-upu, tentokrat ctyrmistnem, takze se pohodlne vejdeme dovnitr. Podel cesty se tahnou plane, na nich kravy, ovce, lamy a kone. Najednou zahlednu skupinku velkych ptaku. To museli byt pstrosi! Jedeme dost rychle, nikdo jiny si jich nevsiml. Vyptavam se svou neumelou spanelstinou, co mohl byt ten "pajaro grande". Kondor? Pantomimicky naznacuji, ze by neletavy... =) O kus dal je uvidime znovu. "Pare, pare!" (To jsem vycetla na sestiuhelnikovych dopravnich znackach Stop.) Michael se kvuli mne vrati, abych si mohla vyfotit pstrosa nandu. Pak nam kvuli nim zastavi jeste nekolikrat. (Vedeli jste, ze Chilane jsou mimoradne mili? =) ) Dal nam ukaze dravce u cesty - karancu jizniho (carancho).
Cestou do narodniho parku Torres del Paine zahledneme v jezere skupinu asi 30 ruzovych plamenaku. Je to vubec mozne, ze ziji tady? Neni jim zima? Oba bychom je cekali spis nekde v Africe...
Do NP Torres del Paine dorazime az v pet hodin vecer. Kemp, ve kterem chceme prespat, je vzdaleny 16 km. A to nas jeste ceka uvodni skoleni, jak se mame chovat v parku, ze rozhodne nesmime rozdelavat ohen (jsou opatrni, kdy jim to tu jeden Cech omylem zapalil).
Hned na zacatek trochu zabloudime, ale v 18 hodin uz vyrazime spravnym smerem, dlouhou cestu pred sebou. Jsme zhruba v polovine, kdyz se zacina serit. Fouka vitr a prsi. Nic, co by nas mohlo v Patagonii prekvapit. Zrovna vlezeme do kravske ohrady (znacena cesta tudy vede, tak v poradku), kdyz si chce Petr zavazat tkanicku a rekne mi, at jdu napred. Najednou, par metru pred sebou, uvidim pumu (puma patagonska). Vsimne si nas, ale nechava ji to chladnou. Pomalu nas zacina obchazet. Zahledneme jeste jedno mensi zvire, jak zbesile utika. Puma jde pomalu za nim. Lovi, nas nechava byt. Kdyz jsme ji potkali, ani jeden z nas se nebal. Ale jak padne noc, stale prsi a fouka a my ani nevime, jestli jdeme spravne, zacinam se bat. Presna atmosfera poslednich dvou hodin cesty do kempu je tato: Je tma, prsi, fouka, cesta je rozblacena a neda se jit moc rychle, mapa neodpovida, znaceni neni a jsou tu pumy. Jednou dokonce vydesene zajecim, protoze mam pocit, ze jsem slysela zaprskani kocky tesne pred skokem... V bezpeci kempu Petr prizna, ze videl u cesty jeste jednou dvojici cervenych oci, nebezpecne se lesknoucich ve svetle celovky...
Jelikoz jsem stale trochu vydesena, rozhodneme se s Petrem spojit spacaky, ale jelikoz mame zipy na opacnych stranach, musime si vymenit mista, takze Petr spi na me strane stanu. Kdyz se rano probudime, je moje karimatka na nekolika mistech znacne odrbana a pytliky od caju, zrni (nutricne dokonala smes brusinek, slunecnicovych a tykvovych seminek a kustovnice) i dalsiho jidla jsou prodrene a derave. "Cos to proboha v noci delal?" O tri dny pozdeji, kdyz kracime ve vydatnem snezeni podel ledovce Grey, prijde rada na cokoladu Cadburry, kterou uz asi tyden nosim v batohu. Obal je v jednom miste poruseny, a tam, primo v cokolade, jsou zretelne otisky malinkatych zoubku... Bleskurychle nam zacnou dochazet vsechny souvislosti. NEEEEEEEEEEEEEEE....
Zrovna jsme si postavili stan v kempu El Chalten, kdyz jsme v korune stromu uvideli zeleneho papouska. Ozobaval visne. To nekomu uletel? Hned vedle byl dalsi a nakonec jsme jich na skupine stromu visni napocitali nejmene osm. Pri pokusu o zvecneni ale jeden varovne zaskrehotal a vsichni odleteli kdo vi kam. Kdyz jsme rano stan pro zmenu balili, byli tam zase, tentokrat dokonce jeste ve vetsim poctu. A vyfotit se nechali. =)
Mejte se krasne a piste nam! :)
Katka a Petr
+++++++++++++++
Prilohou byla pohadka o Pánu z Větrného průsmyku (vlozena zvlast).
Žádné komentáře:
Okomentovat