Pán z Větrného průsmyku
Ve Větrném průsmyku daleko v Andských horách žil starý, rozvážný vítr. Létal si nad svým královstvím ledovců, strmých štítů a suťových polí již několik tisíc let. Lidi měl rád a snažil se jim nijak neškodit, ne jako ty mladé nárazové větry, jejichž jedinou poťouchlou radostí bylo shodit člověka z cestičky dolů do kosodřeviny... Nesnášel ale ty nafoukané turisty, kteří nerespektovali pravidla a zákazy, odhazovali odpadky a mysleli si, že celé hory budou skákat, jak oni budou pískat.
Jednoho krásného slunečného dne zkraje podzimu byl zrovna doma ve svém sedle a počítal mechové větvičky. V údolí se celý den ani lísteček nezatřepetal, ani vlnka na jezeře nezašplouchala. K večeru najednou uviděl dva chuligány, jak si stavějí u Lamího jezera stan! Ale to se přece nesmí! Slunce ještě nezapadlo, takže kdyby si pospíšili, mohli projít do chatky za sedlem ještě než padne noc a pokud jsou pomalí, mohli by se vrátit do kempu u Býčího jezera. Rozhodl se, že jim dá pěkně za vyučenou. Žádné odpadky sice neodhazovali, zuby si čistili 50 m od nejbližšího vodního zdroje, přesně jak stanoví pravidla národního parku a vyčůrat se šli ještě dál, ale stejně. Stanovat se může jenom na místech vyznačených v mapách.
Počkal si než usnou, v jednu hodinu po půlnoci se snesl k jejich stanu a začal s ním pořádně lomcovat. Ze strany na stranu, fíííííí a fúúúúúú. Moc se jim to nelíbilo, stále vylézali ze stanu a snažili se ho upevnit. Nejdřív vyhnal ze stanu on ji a chudák holka dvacet minut zatloukala kolíky a dávala na ně těžké kameny, aby stan ve větru neuletěl, zatímco on si ležel ve spacáku a tvrdil, že drží stan. Jelikož ale nebyl s jejím dílem spokojený, vylezl za nějakou dobu on a začal to předělávat. Jen to ale pokazil, a když zalezl spátky do stanu, byla pro vítr hračka stanovou plachu nadzvednout a kolíky vytáhnout ven. Musel tak vylézt ještě jednou a opavit to pořádně.
Vítr poznal, že je nenechal vůbec vyspat, podle pravidelného rozsvěcení baterky ve dvě hodiny v noci, ve tři, v pět i v šest. O půl osmé se konečně začali chystat k odchodu. To byla pro vítr největší zábava, protože jim mohl brát stanovou plachtu z ruky a odnášet vše, co by snad neměli pečlivě připevněné. Byl zvědavý, na jakou stranu se vydají a překvapilo ho, když se statečně vypravili do průsmyku. Vydal se za nimi a fičel tu z jedné strany, tu z druhé strany, chvíli víc, chvíli méně a moc ho to bavilo. Zavolal si na pomoc i dešťový mrak, který je začal zkrápět dešťovými kapičkami.
Najednou zaslechl prosbu té dívky, aby je nechal přes průsmyk projít. „Chachachá, a pročpak jste stanovali na zakázaném místě,co?“ „To to ráda vysvětlím: Včera jsme vstávali časně z rána a vyrazili rychle, abychom stihli dojít do chatky za průsmykem včas. Sedmihodinovou cestu k Býčímu jezeru jsme stihli za pět hodin a další část cesty měla podle průvodkyně z informačního centra trvat 3-4 hodiny, což bychom do večera krásně stihli. Pak ale přišlo brodění velké řeky, chůze kamenným svahem, nemohli jsme nalézt cestu, terén byl obtížný a my šli pomalu. Už se skoro blížil večer, když jsme na ledovci potkali skupinu turistů, kteří nám řekli, že do sedla je to ještě 2-3 hodiny a k chatě dokonce 5 hodin cesty. Šli jsme ještě hodinu až k Lamímu jezeru, kde jsme uviděli ten krásný kamenný plácek. Po celém dni chůze jsme už na zdolání sedla neměli sílu a vracet se zpátky k Býčímu jezeru by znamenalo ztratit mnoho hodin namáhavé chůze. Proto jsme se rozhodli přespat u Lamího jezera. Říkali jsme si, že na kamenném plácku ani stéblo travičky neohneme, a když ani odpadek nezahodíme, nemuselo by přírodě vadit, že tam přespíme.“
Vítr to trochu obměkčilo. „Jakou obět přinesete mně, pánovi větrů, pokud vás nechám přes sedlo projít?“ „Napíšu o tobě pohádku.“ Vítr z Větrného průsmyku se zamyslel a uvědomil si, že pohádku o něm ještě nikdy nikdo nenapsal. „Tak tedy dobrá, ale musíš ji dát přečíst nějakým dětem.“ Slíbila mu to a on se rozhodl nechat je průsmykem projít. Když byli nahoře, zafoukal silně proti nim ještě několikrát a do tváře jim nahnal spršku dešťových kapiček. To aby někde neřekli, že ve Větrném průskyku nefouká. Jakmile ale sešli o kus níž, odehnal ze sluníčka černý mrak a vykouzlil jim nad ledovcem nádhernou duhu.
(Pohádka je vyprávěná presně podle skutečných událostí, názvy míst jsou přeloženy ze španělštiny do češtiny.)
Žádné komentáře:
Okomentovat