Bariloche a okolí se přezdívá "Švýcarsko Jižní Ameriky" a rozhodně to sedí. Po vyprahlé krajině jižní Patagonie se najednou ocitáme mezi hustě zalesněnými kopci. Dostáváme se sem jako obvykle stopem. Sveze nás novomanželský pár z Mendozy, toho času na svatební cestě :). Lyžařské středisko nad městem, Cerro Catedral, si v ničem nezadá s moderními evropskými letovisky. Tady začínáme náš trek. Lehce poprchává, sníh ještě nenapadl a celé středisko je zavřené a opuštěné. Pěšina vzhůru vede k refugio Frey, cíli naší dnešní cesty. Hodně nás překvapí, když si uvědomíme, že podivné rostliny, které rostou všude kolem, jsou bambusy. Asi po 2,5 hodinách chůze přicházíme k chatičce nalepené na skálu se slovinským nápisem "Petriček pod Skalko". Vevnitř jsou kamna a místo na spaní asi pro 10 lidí. Vzhledem k tomu, že se déšť zrovna mění na husté chumelení a my jsme už celkem mokří, vezmeme chatičkou za vděk, uvaříme si čaj a sníme pár sušenek.
Refugio Frey je pěkná chata v sevření hor u modrého jezera. Zrovna je tam velká skupina asi 50 lidí. Dovnitř už bychom se nevešli (ani bychom nechtěli), stavíme radši stan pod keřem nad chatou (je to zadarmo). Stále hustě chumelí. Za večer stihne napadnout asi 20 cm, přes noc dalších 30 cm. Ráno se probudíme krásně zachumelení. Bohužel je na tom stejně i naše cesta dál. Chatař nám přesně popisuje trasu a kreslí "mapu" hůlkou do sněhu. Před námi tam dnes nikdo nešel a ani nikdo nepůjde, celá velká skupina schází zpátky do údolí. Vyrážíme hodinu po poledni.
Udělá se krásné počasí a podle popisu, sem tam podle značky vykukující zpod závěje, cestu přes sedlo snadno najdeme. V údolí si Petr všimne plácku na stan a od něj vedou lesem ve sněhu stopy! Jdeme po nich následující čtyři hodiny, nejprve údolím, potom do slušného kopce. Ze sedla k refugio Jakob sestupujeme už za tmy. Světýlka z chaty ale svítí jako dvě světlušky a my se už těšíme na horký čaj. Druhý den je poměrně ošklivo, chystáme se přes paso Schweizer dolů údolím Casalata. Chatařka nás nechá podepsat "reverz", že jsme zkušení a cestu podstupujeme na vlastní nebezpečí :). Paso Schweizer je rozvodím dvou oceánů. Potoky na jednu stranu do Pacifiku, potoky na druhou do Atlantiku. Po poledni se opět udělá hezky a stezka ze sedla je perfektně značená.
Čtvrtý den treku musíme čtyřikrát brodit studené řeky, než sejdeme k "silnici" vedoucí k osadě Pampa Linda. 16 km do Lindy jdeme necelé tři hodiny. Proti nám jezdí autobusy, mikrobusy a džípy. Celkem napočítám přes 200 lidí jedoucích v opačném směru. To tam zrovna skončil rockový festival?! V našem směru neprojede za celou dobu jediné auto. Při západu slunce vyleze z mraku Monte Tronador (3427 m), nádherná mohutná sopka s ledovcem na vrcholu.
Od hranice Argentiny a Chile nás dělí ještě dvoudenní pochod přes Paso de las Nubes ("Sedlo v oblacích"). Tenhle trek je otevřený pouze od listopadu do března. Je 3. dubna, ale rozhodneme se to risknout, snad bude hranice ještě otevřená. Je nádherné počasí, u zurčícího potoka zalehnu na padlý strom a asi půl hodiny se sluním. K večeru přijdeme do nádherné nové chaty Agostino Rocca postavené na místě s dokonalým výhledem. Chata je napájená elektrickou energií z blízkého vodopádu, voda v chatě ale zrovna neteče a vařit se musí ze sněhu. Na plácku u chaty si můžeme opět zadarmo postavit stan, chatař nás ujistí, že přes hranice se zítra dostaneme.
Ráno schází pěšinka prudce do údolí. Všude kolem nás jsou vodopády, je jich asi tisíc :). Turistika se tu ale zatím moc nepěstuje, na výhledy si místní nepotrpí. Když chceš vidět vodopád, musíš se proklestit hustým lesem. Sedíme na skále, sluníčko svítí my pozorujeme vodopády, skály, ledovce a údolí pod námi. Petr rozvádí teorie, za kolik let tam povede vyhlídková plošina, po které budou proudit davy turistů. Zatím jsou ale všechny vodopády jen pro nás. Zběžným pohledem jich jen z místa, kde sedím, napočítám 41. Délku nejvyššího odhadneme podle doby volného pádu vody (cca 6 s) na 120 metrů.
Cesta dál pokračuje hustou džunglí se vším, co to obnáší. Vysoké staré stromy připomínají sekvoje. Bambusové houštiny a pichlavé keře jsou všude kolem. Slyšet je šumění potoků i křík exotických ptáků. Cesta je bahnitá, neustále přelézá, obchází nebo podlézá letité padlé kmeny porostlé mechem, přeskakuje bažiny a potoky a prodírá se skrz hustou vegetaci.
K večeru dorazíme na hranici - do Puerto Frías. Dva policajti v civilu nám ukážou plácek na stan, na otevření hranice musíme počkat do zítřejšího poledne. Jinak je zde zcela pusto, nikde nikdo. Sednu si na molo a pozoruji zelené jezero mezi kopci porostlými hustým lesem. Na hladinu střídavě dopadají kapky deště a sluneční paprsky. Ticho a klid toho místa je dokonalé. V poledne se konečně dočkáme razítka do pasu a můžeme do Chile.
Za kopcem je Peulla, chilská vesnička, odkud odplouvá loď. Žádná silnice ani pěšina z Peully dál do Chile nevede, musí se po vodě. Do Peully je to dobrých 25 kilometrů a trajekt odjíždí za 3,5 hodiny. Rádi bychom jeli autobusem, který přivezl turisty z Chile, ale nabízejí nám svezení za 50 US$/os. (za 25 km cesty!). To odmítáme a jdeme radši pěšky.
V Peulle postavíme stan na plácku Správy národního parku CONAF. (Mohla bych poznamenat, že nejprve ho postavíme na malém vyvýšeném místě. Pod trávou je zřejmě nějaký poklop a dost to tam smrdí. Sakra, žumpa! =( Rychle se přesouváme o 10 metrů dál...) Ráno se probudíme hladoví. Zbyly nám už jen tři polévky v pytlíku, máme jen 1000 chilských pesos (asi 36 Kč) a potraviny jsou ještě zavřené. K snídani je nudlová polévka, k obědu chřestová. 1000 Ch$ vyměníme v kiosku za dva malé jogurty a balíček sušenek a před odjezdem lodi ještě směníme moji desetidolarovku za další čtyři balíčky sušenek a lahev pomerančového džusu. A to je vše, co jsme za celý den snědli.
Jezero "Všech Svatých" má zelenou barvu a plavba trvá asi 2 hodiny. Venku jsou husté mraky a nepříjemně mrholí. Sedíme na horní zastřešené palubě spolu se skupinou Korejců. Vášnivě hrají Bingo. První cenou jsou hodinky, další kartáčky na zuby. V jednu chvíli se mraky trochu rozptýlí a otevře se výhled na sopku Osorno (2652 m), úchvatný pravidelný vulkán.
Po příjezdu do přístavu obcházíme luxusní turistické autobusy, jestli nás některý z nich nevezme dál. Všichni odmítají. Pak si to přihasí starší autobus a řidič nakonec souhlasí, že nás vezme (zadarmo). Čekáme dlouho a nic se neděje. Je už večer a začínáme být nervózní. Rádi bychom se dostali do města Puerto Montt co nejdřív, abychom stihli najít ještě nějaké ubytování. Pak nastoupí kapitán našeho katamaránu, zavřou se dveře a jedeme. V tu chvíli nám dojde, že jsme si "stopli" služební autobus s posádkou lodi! =D
Žádné komentáře:
Okomentovat