Jak jsme zdolali Stopařovo peklo

Snídáme v hostelu v Punta Arenas a posloucháme hrůzostrašné vyprávění dvou Holanďanů o slavné transargentinské silnici. „Klikatí se podél hor a projede tam maximálně pět aut za hodinu. Vede prostředkem ničeho, jen jednou za 100 km je malá vesnice. Dlouhé úseky vedou jen po štěrku, žádný asfalt. Pokud máte dost času, jídla a vody, můžete tam zkusit stopovat, ale Ruta 40 je Stopařovo peklo!“ Výzva přijata!

Naši stopařskou odyseu začínáme v Cerro Castillo na chilsko-argentinské hranici. Jídla vskutku nemáme mnoho, zajdeme aspoň do kavárny koupit sušenky a ananasový koláč. Zjeví se tam holka a kluk z Belgie se stejným plánem – stopovat do El Calafate. Popřejeme si hodně štěstí a oni odcházejí chvíli před námi. Hraniční pásmo měří 7 km a skoro nic tam nejezdí. Nám po pár kilometrech chůze zastaví izraelský zájezdní autobus. Belgičany míjíme kousek před argentinskou stranou hranice a Petr jim trochu škodolibě zamává. Na hranici se nám podaří domluvit, že nás autobus sveze až do El Calafate. Jupí.

Druhý den ráno stopujeme k ledovci Perito Moreno. Po pár minutách nám zastaví černý pětimístný SUV. Jenže má plno. Dva dospělí vpředu, dvě děti vzadu. Ukáže se, že to není problém, holčičku si paní posadí na klín a jedeme. Nikdo není připoutaný, na dětské sedačky se tu už vůbec nehraje a na šedesátce si to pan řidič valí 130. Po průjezdu bránou parku si tatínek svou dvou a půl letou dcerku posadí na klín a nechá ji v úzkých serpentinách dokonce troubit a točit volantem! To už v duchu šílím a počítám poslední minuty svého života. Rodinka je moc milá, nabízejí nám dokonce svezení zpátky. Na smluvený sraz ale přicházíme s malým zpožděním a oni nečekají. Dost se mi uleví.

Při procházce kolem ledovce potkáme ty dva Belgičany. Nevypadají naštvaně, že jsme jim vyfoukli stop. Do El Calafate se prý dostali bez problému. Opět mají stejný plán jako my – zítra vstávat brzo ráno a jet do El Chaltén. Stojíme u velkého parkoviště a stopujeme každé auto, které vyjíždí. Najednou si všimneme, že nám ze zadních sedadel někdo mává. Naši kamarádi Belgičani! Tentokrát oni nám. Zpátky do města nás sveze soukromý pilot ze Sao Paula v Brazílii. Skvěle pokecáme a dokonce můžu použít i bezpečnostní pás!

Ráno se trochu zdržíme a na výpadovku do El Chaltén vyrážíme až kolem půl jedenácté. Za kruháčem za městem stopneme dodávku, která nás sveze na obočku asi 32 km daleko. Petr sedí na zemi v nákladovém prostoru. Koho nevidíme už z dálky na křižovatce – naši přátelé z Belgie. Jak dlouho tu už proboha stojí? Dáváme se s nimi do řeči asi na půl hodiny a kolem projedou dvě auta. Ani jedno nezastaví. Stopovat ve čtyřech je k ničemu. Odejdeme asi 200 m za ně a začneme svačit. Oni tu byli první, a tak jim nebudeme brát jejich výhodnější flek. Projede pár aut, ale nezastaví ani jim ani nám. Pak si to přihasí kamion. Jim nezastaví, ale velký kus za námi zabrzdí. Vezmeme to i s batohem poklusem a můžeme jet! Máme štěstí. Veze dvě cisterny benzínu až do El Chaltén. Šokuje mě, když si řidič zapálí velkou propanbutanovou bombu, kterou má mezi sedadly, uvaří horkou vodu a připraví si čerství maté. Samozřejmě za jízdy...

El Chaltén opouštíme o devět dní později. Stojíme na výpadovce od časného rána, ale zatím se nedaří. Trpělivost se ale určitě vyplatí, autobus do Bariloche stojí 1250 AR$/os (což je asi 3150 Kč). Skoro po dvou hodinách nám zastaví dodávka předělaná na dokonalý obytňák a v ní veselý stařík. Moc mu nerozumíme, ale na křižovatku asi 120 km nás sveze. Petr sedí na předním sedadle, aby mohl konverzovat, já na štokrleti vzadu. Těžký ale vratký stolek, který mám před sebou, by se mi v případě nárazu zarazil hodně hluboko pod žebra. Na křižovatce nám děda začne ukazovat cestu do El Calafate s tím, že on jede na sever. My ale taky jedeme na sever! Vždyť to jsme mu celou cestu povídali a vyprávěli, kde všude už jsme byli! Trvá hezkou chvíli, než to pobere, ale pak z něj vypadne, že taky jede do Bariloche a že můžeme jet s ním. Hurá!

Následující cesta se změní v trénink hlubokého sebeovládání. Silnice je často jen štěrková a k cíli vzdálenému 1426 km se přibližujeme průměrnou rychlostí 50 km/h. Děda navíc jede bez jakékoli zastávky, a tak sedím pět a tři čtvrtě hodiny na tvrdé stoličce se silnou potřebou čůrat, s hladem a ukrutnou žízní. Pak začne trochu bloudit, využiji příležitosti a poprosím o přestávku. Odskočím si a začnu se cpát rohlíkem se sýrem. Děda si vaří kávu a vypadá rozladěně, že musí čekat. V jeho autě se jíst nesmí. Má tam dokonalý pořádek a ve skříňce pod vařičem má sbírku čistících prostředků. Popožene nás, zhltnu poslední sousto a jedeme dál. V prvním větším městě Gobernador Gregores se ukáže, že má dokonalý orientační nesmysl. Jezdí stále dokolečka, je čím dál nervóznější a naše dobře míněné rady neposlouchá. Když už po tři čtvrtě hodině a mnoha otázkách u místních konečně natrefí na výpadovku, špatně zahne a znovu zakufruje. To už je na něj moc. Zastaví nám na silnici, vyndá batohy, zahuhlá něco o tom, že dál jede po pobřeží, a odjede. Jsme z toho dost paf.

Je už skoro šest večer, řešíme, co dál. Hlasuji pro další stopování. Trvá nám skoro hodinu, než dojedeme na správnou výpadovku. Vypadá nově a vůbec nic po ní nejezdí. Asi po 15 minutách projede auto v opačném směru. Hurá, je to průjezdné! =) Sedím u krajnice na batohu a dělám, že stopuji. S Petrem už řešíme, z které strany příkopu si postavíme stan, když kolem jede auto. Asi to dost zvažuje, protože zastaví až po 100 metrech, ale zastaví! Sympatický pan profesor, který pracoval mnoho let na univerzitě, pak ale přešel kvůli penězům do soukromého sektrou. Teď pracuje v dole (jako důlní inženýr). Valí si to po nové silnici, prý otevřené minulý měsíc, 140 km/h a teprve když srazí zajíce, trochu zpomalí. 350 km do města Perito Moreno trvá krásné tři hodiny a o půl jedenácté už si v místním kempu stavíme stan.

Na výpadovku směr Rio Mayo přijdeme kolem deváté ráno. Bohužel už tam stojí dva stopaři. Drze se postavíme před ně, ale jezdí jen staré plechovky s malou dojezdností, šesti lidmi uvnitř a vesele gestikulují, že jedou jen kousek. Je to taková marnost, že se po hodině jdeme informovat na bus. Jede v šest večer a stojí 720 AR$ (1800 Kč). To nás přesvědčí, že to chceme jít zkoušet dál. Zastaví nám několik aut, ale všechna jedou jinam. Nás by mohli vzít jen 25 km, na křižovatku uprostřed ničeho. Odmítáme, ale dva stopaři za námi jedou. Po pěti hodinách, když důvěrně známe místní popeláře, protože jim máváme už počtvrté, máme pocit naprosté beznaděje. Ještě ji prohloubí jedem řidič, který nám zastaví a začne vysvětlovat, že do Rio Mayo nic nejezdí, protože tam nevede pořádná silnice. Je to tam nebezpečné a nechápe, jak to, že už dávno nejedeme po pobřeží. 

Zvedáme se poraženě k odchodu, když tu nám zastaví malý červený Fiat. Řídí ho žena a jede s ní jen malý kluk. S našimi velkými batohy se do auta sotva naskládáme, ale nějak to klapne. Ukáže se, že jedou do Esquel, 520 km naším směrem! Už se blíží večer, když přijedeme do vsi s názvem Tecka. Žena zastaví u benzínky a řekne nám, že půjde na návštěvu ke své matce, která tam bydlí. To je nečekaná překvapení. Při stopování prostě nikdy nevíš, kdy přijde „Tečka“. Poděkujeme, zkoušíme ještě chvíli stopovat dál, ale rychle se stmívá a nemá to smysl. Postavíme si stan na travnatém oploceném plácku za Teckou, kterému říkají obecní kemp.

Druhý den střídáme auta jako městskou hromadnou dopravu. Jedeme na pětkrát, každý nás popoveze jen kousek (10-150 km), ale nikdy nečekáme víc než půl hodiny. Mladá psycholožka v červeném autě nám prozradí, že stopaře bere běžně. Místní lidé, kteří nemají auto, prý tento způsob dopravy používají na cestu do práce a z práce. V El Bolsón, 130 km před Bariloche, jsme už před dvanáctou. Pak se ale štěstí unaví, půl hodiny nic a já mám hlad. Zajdeme do blízké restaurace na oběd. Já si dám pizzu se sýrem a olivami, Petr guláš a špecle. Prý je skvělý. Pak se spustí průtrž mračen, a tak čekáme a hrajeme kostky. Když trochu přestane, pokračujeme v našem stopařském úsilí. Nakonec nás nabere mladý novomanželský pár z Mendozy, který je v Bariloche na svatební cestě. Svezou nás až do centra města a tady naše štreka končí. V plánu je trek přes hranice do Chile.

Dalších stopařských historek máme samozřejmě přehršel, ale ty se už neudály na proslulé Rutě 40.