Je tma, jedenáct hodin večer a my bloudíme lesem ve snaze nalézt cestu k laguně. Autobus nás vysadil před dvěma hodinami na 3027. kilometru silnice č. 3 vedoucí z Buenos Aires do Ushuaia, nejjižnějšího trvale obydleného města světa. Vyjdeme z lesa a objevíme přívětivý plácek na stan. Rozhodneme se zakempovat. Ozve se prudké žbluňknutí do vody. To bylo mé první setkání s bobrem!
Neúnavní stavitelé
Bobři byli do Ohňové země zavlečeni z Kanady v roce 1946. Dvacet pět chovných párů bylo přivezeno lodí a vypuštěno do volné přírody za účelem vytvoření nového odvětví kožešinového průmyslu. V hustých lesích, mokřadech a údolích s dostatkem vody by se bobrům mělo dobře dařit. Vzhledem k ideálním podmínkám pro život, naprosté absenci predátorů a přirozených nepřátel na ostrově se bobři velmi rychle přemnožili, začali se šířit na okolní ostrovy a dokonce i na pevninu.
Místní obyvatelé to vnímají jako velký problém. Bobři plení hektary lesa a stavějí velkolepé přehrady. Vskutku se nejedná o žádné hrázičky – největší hráz, kterou jsme viděli, byla vysoká nejméně pět metrů a plocha vzniklé nádrže zaujímala rozlohu dobrých čtyř fotbalových hřišť! Bobři tak intenzivně mění ráz krajiny a narušují místní ekosystémy.
Jejich vodní díla se rozlévají udolími, nezřídka jejich hráze vytvářejí kaskádové soustavy a údolí zaplavuje třeba i pět či více nad sebou ležících přehrad. Vyschlé ohlodané pahýly stromů trčí z vody v místech, kde dříve vedla pěšina. Rozsáhlé plochy suchých stromů, ohlodaných kmenů a přehryzaných větví budí hrůzu i obdiv zároveň. Jak tohle ti malí tvorečkové dokážou?
Přehryzat stromek o průměru 12 cm zvládne bobr za necelou půlhodinku, pokácet strom o průměru 25 cm zabere dvěma spolupracujícím bobrům jen několik hodin. Farmáři v Ohňové zemi vyprávějí strašidelné historky o tom, jak stromořadí, zasazené před mnoha lety jako větrolam, zmizelo během jediné noci. Tím, že bobři postaví hráz, zaplaví kus lesa, stromy odumřou a oni mají další materiál na stavbu nových, větších hrází. Bobři jsou velice inteligentní, pracovití a plaší. Pokud máte to štěstí a podaří se vám je nějakou dobu pozorovat, zjistíte, že jsou také velice roztomilí.
Na návštěvě u bobrů
Putujeme po ostrově La Isla Grande de Tierra del Fuego už týden, bobřích hrází jsme viděli už desítky, ale bobra zatím ani jednoho. Mimo oblast národního parku nevedou téměř nikde značené turistické cesty, my máme ale přehledný plánek stezek, po kterých by se mělo dát jít. Taková „chůze“ v terénu v Ohňové zemi znamená dlouhé hodiny prodírání se hustým lesem, pichlavými křovinami, bažinami a mokřady, brodění řek a přeskakování potoků, neustálé přelézání větví a padlých kmenů. Sem tam je možné narazit na kamenného mužíka, který nás ubezpečí, že jdeme správně, a občas jsou v bahně vidět staré otisky trekových bot. Odměnou za vytrvalost nám je ale ta nejčistší příroda, jakou je možné ještě na Zemi najít. Vysoká sedla, zasněžené vrcholky hor, ledovcová jezera, potoky s vysokými vodopády a husté lesy…
Přede mnou se zase klikatí cesta rozbláceným potokem. Už je to skoro rutina, ale tentokrát si řeknu dost a radši se šplhám lesem vzhůru, abych to bláto obešla. Po chvíli pod sebou uvidím další bobří hráz, ale tentokrát v ní plave bobr! A ještě jeden! Podaří se nám sejít až k hrázi. Bobry na chvíli vyplašíme, ale když zůstáváme potichu sedět, za chvíli se jeden objeví, obeplave nádrž, prohlédne si nás, zase plave nazpátek a zmizí. Pak se objeví další bobr, zase si nás prohlédne a zmizí. Za hodinku, kterou zůstáváme u hráze sedět, si nás asi prohlédne celá bobří rodinka. Sice dnes nepracují, ale možná je to tím, že je neděle, a i bobři mají nárok na odpočinek.
Populace bobrů v Jižní Americe se v současné době odhaduje na 70–100 tisíc jedinců a plocha lesů narušených jejich činností až na 50 %. Jak nám řekla María, průvodkyně v národním parku, bobři jsou složitý problém, se kterým je nutné se naučit žít. V Ushuaia již existují agentury, specializující se na výlety za pozorováním bobrů v přírodě. Podařilo se najít jejich uplatnění v cestovním ruchu, což ale celou situaci pouze komplikuje. Jaký bude jejich další osud v zemi, kterou si začínají tak tvrdě přivlastňovat?
Bobří kontroverze
Rozsah bobřího problému si vlády Argentiny a Chile začaly uvědomovat počátkem osmdesátých let. Zahájily podporu rekreačního, později i komerčního lovu a rozvoj trhu s bobřími produkty, kožešinami a masem. Od roku 2001 dokonce vyplácely odměnu za každý přinesený bobří ocas. Lov bobrů se ale mezi místními obyvateli nikdy nerozvinul – jsou totiž příliš roztomilí a děti je zbožňují. Beaver is not a bad guy – bobr není zloduch, říkají místní. Bobří maso tak lze na jídelníčku restaurací nalézt jen velmi zřídka. Je trochu tuhé a rozhodně nedokáže konkurovat místnímu špičkovému hovězí. Kožešinové produkty nejsou rozšířené, ani nepatří mezi suvenýry, které by si turisté vozili domů.
V roce 2008 byl vypracován společný projekt Argentiny a Chile pro řešení problému s bobry a obnovu zničené krajiny. Možnosti uvedené ve zprávě jsou tři – úplné vyhlazení bobrů na kontinentu Jižní Ameriky i ostrovech Ohňové země, vyhlazení bobra na kontinentu a udržitelná kontrola bobří populace na ostrovech, udržitelná kontrola bobrů na vysoce prioritních chráněných územích. Náklady na realizaci projektu se odhadují na 35 milionů amerických dolarů.
Žádné komentáře:
Okomentovat