31.7.14

Třináct barev vody

Voda. Mocný živel, který nabývá nejrůznějších podob. Jednou z nejkrásnějších tváří vody se můžete nechat okouzlit v Limě. Park de la Reserva je největším fontánovým parkem na světě. Vycházková stezka nazvaná El Circuito Mágico del Agua ("Magický okruh vody") vede kolem třinácti fontán a nejlepší je projít si ji až po západu slunce. Každá fontána má svou vlastní hudbu, barevné provedení a název. Fontány jsou počítačově řízené, mnohé interaktivní a všechny jsou tak nápadité, že nestačíme žasnout. Vstupné stojí 4 sol, tj. asi 29 Kč.
Hned první fontána ve tvaru oblouku, Fuente del Arco Iris, je krásná. Hraje všemi barvami, které se stále mění za doprovodu klasické hudby.
Druhou fontánu, Fuente de la Armonía ("Pramen harmonie") ve tvaru egyptské pyramidy, zespod osvětlují červená světla a celý dojem opět dokresluje podmanivá hudba.
Další fontána, Fuente Tanguis, tančí a vrtí se do zvuků líbezné hudby.
Fontána ve stylu britského čaje o páté je tvořena konvičkou se dvěma čajovými šálky a celá je pokrytá rostlinnou mozaikou. První interaktivní fontána je Cúpula Visitable. Dá se projít skoro k jejímu středu a v horkých dnech je plná dětí, cákajících po sobě vodu.
Projdeme tunelem do druhé části parku. V tunelu je panelová výstava o vodě a informace o všem s ní souvisejícím. Kolik vody je na Zemi, kolik ve vesmíru a kolik jí spotřebuje průměrný člověk za jeden den. Náš peruánský průvodce, architekt Ivan, který mimochodem studoval jeden semestr v Praze na ČVUT, se přizná, že vodou hodně plýtvá. Potřebuje se vysprchovat nejméně dvakrát denně.
Další fontána, která rozhodně stojí za vyzkoušení, je 35 m dlouhý Túnel de las Sorpresas ("Tunel překvapení"). Dá se jím podcházet a je velice zvláštní pocit postavit se pod proud vody, zvednout hlavu a zatočit se dokola...
Nejzábavnějši je zákeřné bludiště - Laberinto de Ensueño ("Labyrint snů"). Cílem je dostat se doprostřed a zase ven suchou nohou. V soustředných kruzích vystřikuje voda střídavě prudce vzhůru, nízko nebo úplně přestane. Problém je, že nikdy není jasné, odkud a jakým směrem začne voda tryskat. Úplně mokrých děcek kolem pobíhají desítky. I tak si to uživají. Ani v noci neklesá teplota pod 30 °C. Jsme tu čtyři - náš couchsurferský hostitel Ivan, další couchsurferka, která u něj bydlí, Isalien z Belgie a my dva. Jsem jediná, kdo fontánovou výzvu přijme. Dostanu se doprostřed i zpátky bez jediné kapky, která by mě zasáhla, a jsem na to patřičně hrdá.
Fontána Fuente de la Vida ("Fontána života") rozstřikuje vodu na všechny strany.
Blížime se k závěru a dvě nejúžasnější fontány máme přimo před sebou. Fuente Mágica se nejprve opatrně halí v růžovém mlžném oparu, pak ale začne stříkat až 80 metrů vysoko.
Nejvíc nás dostane Fuente de la Fantásia. Barevná vodní clona je použita jako promítací plátno, na kterém baletka zatančí Labutí jezero za doprovodu originální hudby, peruanští indiáni předvedou lidový tanec na motivy českého "kozáčka", za zpěvu ptáků rozkvete lilie, a po ní záhon tulipánů. Pak se rozjede megalomanská laserová show.
Celé představení u této fontány trvá asi 25 minut a koná se třikrát za večer.

14.7.14

Šamanský rituál mezi inckými zdmi

Od Machu Picchu jsem očekávala přelidněnou turistickou atrakci a ani ve snu by mě nenapadlo, že se stanu obětí nějakých rituálů... Kombinace pražícího slunce, silné atmosféry starého inckého města a náhody, díky které jsme si vybrali právě tohohle průvodce, způsobila, že se návštěva Machu Picchu stala poněkud zvláštním spirituálním zážitkem.
Na Machu Picchu se dá dostat nejrůznějšími způsoby. Nejlevnější je pěšky. Třeba z Cachory, vesnice asi čtyři hodiny jízdy autobusem z Cusca, kde začíná osmidenní trek zvaný Choquequirao. Další možnost je jet vlakem z Ollantaytambo, města hodinu a půl jízdy busem od Cusca. Cena zpáteční jízdenky na vlak začíná na 130 US$. Nebo si můžete zaplatit zájezd v cestovní agentury. Na internetu se ceny za jednodenní all-inclusive výlet na Machu Picchu pohybují kolem 350 US$ za osobu a vyžaduje se rezervace a platba tři měsíce předem. Cestovky přímo v Cuscu nabízejí jednodenní výlet za 100 US$, ale tahle cena pravděpodobně zahrnuje pouze dopravu a možná jídlo a průvodce. Zcela jistě nezahrnuje vstupné.
Nejzdlouhavější a nejméně pohodlný způsob dopravy volíme my. Na osmidenní trek už nezbývá čas a všechny ostatní varianty jsou na nás příliš drahé. Jedeme colectivem (sdíleným taxi) z Cusca do Ollantaytamba, odtud ve stoje nacpaným autobusem plným místňáků do Santa Marie a z ní taxíkem do Santa Terezy. Taxikáři se o nás poperou, což nám srazí cenu z "15 Sol a čekáme na další dva pasažéry" na "10 Sol a jedeme hned". Začneme brzo ráno a do Santa Terezy dorazíme až pozdě večer.
V Santa Tereza jsou horké termální prameny, kde se za denní vstupní poplatek 5 Sol/os. (asi 36 Kč) dá dokonce i kempovat. Postavíme stan a druhý den strávíme celé dopoledne v horkých bazéncích. Odpoledne se necháme taxíkem zavézt do vísky Lucmabamba, kde začíná dvoudenní trek do města Aguas Calientes - "City of Machu Picchu". Dle některých je tohle ta jediná "Pravá Inka Trail" (ale na toto téma existuje asi 30 různých názorů).
Stoupáme vzhůru po široké dlážděné cestě. Incké cesty jsou impozantní tím, že vedou na dlouhé vzdálenosti, většinou rovně bez zatáček a serpentin, a do kopců stoupají pozvolna, stále se stejným sklonem. Nejprve procházíme kolem lidských příbytků. Na nízkých stromcích dozrává káva, přes cestu courají stonožky (věřili byste, že ta na fotce má 240 nožiček?) a hejno krocanů shledá Petra úhlavním nepřítelem a rozhodne se ho trochu prohnat.
Zakempujeme u postranní pěšiny na nejšikmějším plácku, na kterém kdy náš stan stál. Ráno zjistíme, že stačilo jít ještě kousek dál po Inca trailu a našli bychom krásný rovný plácek hned u cesty...
Vystoupíme vzhůru do sedla, kde začíná "Inca jungle". Tak to aspoň nazývají cestovky v Cuscu. Stačí sejít kousek níž a už jsme u starého inckého hradiště Llactapata. Je opravené a je od něj neobvyklý výhled na Machu Picchu. Vidíme ho z druhé strany a hluboko pod sebou.
Sejdeme dolů a překročíme řeku po lanovém mostě. O kousek dál máme možnost obdivovat vysoký a mohutný vodopád, který vytéká z díry ve skále. Už jen pár minut chůze a jsme na Hidroeléctrica. Je tu vodní elektrárna a železniční zastávka. Taky kreativní mapka pro ty, kteří se rozhodnou ušetřit 100 US$ a jít pěšky.
Cesta podél kolejí je docela pěkná, i když hodně zdlouhavá. Vede stále mírně do kopce, podél řeky. Rostou tu banánovníky a křičí podivní ptáci. Jdeme to asi tři hodiny a po setmění postavíme náš stan za pár korun v obecním kempu (Camping municipal). Vstupenky na Picchu se prodávají pouze ve specializované kanceláři v Aguas Calientes, luxusním městečku s přepychovými hotely a drahými restauracemi. Každý den sem vlaky vozí suroviny a lahodná jídla z města a metráky odpadků odvážejí zase nazpátek...
Od kempu je to do centra Aguas Calientes asi 20 minut chůze. Pro koupi vstupenek potřebujete cestovní pas všech členů skupiny (jinak půjdete dvakrát...) a připravte si 50 US$/os. Až nahoru k vstupní bráně jezdí autobus, ale pokud chcete ušetřit 20 US$/os., vezměte to radši pěšky. Je to příjemná procházka asi na hodinku.
Konečně jsme tam, na Machu Picchu. Původní incké jméno města se nezachovalo, používá se název hory, která stojí hned nad ním. Machu Picchu je nejnavštěvovanější památka v Jižní Americe vůbec. Je ale daleko rozlehlejší, než by člověk čekal, takže davy turistů se i v sezóně poměrně snadno rozptýlí. S Petrem se shodneme na tom, že nemá cenu chodit tam jen tak, a vezmeme si průvodce. Obvyklá cena je prý 20 Sol/os. ve skupině nebo 100 Sol celkem za privátní prohlídku, která trvá dvě hodiny. S průvodcem Robenem se dohodneme na 50 Sol. To ale netušíme, co nás čeká...
Úvodní rozhovor probíhal ve španělštině, ale když jsem se ho ptala, jestli umí anglicky, tvářil se jako velký machr. Sí. Španělsky, anglicky, portugalsky, francouzsky, italsky... Ptám se, jestli i česky. Jasně, česky, čínsky, japonsky... Jen co přepne do angličtiny, ukáže se, že umí anglicky hůř než my španělsky (a to je co říct!). Když se třeba zeptám, jestli tu žili nějaké děti, odpoví mi, že má dvě a vypadá potěšeně, že se zajímám =). Nakonec se dozvím, že tu žili dospělí od 26 let a převážně ženy.
Machu Picchu bylo duchovním centrem říše a Cusco světským. Území Picchu bylo rozděleno na zemědělskou a obytnou část. V zemědělské se nacházela terasovitá políčka schopná uživit všechny obyvatele, skladiště a žila tu zemědělská zvířata. V obytné části byly domy kněžích, náměstí, královský palác a posvátné chrámy - Chrám Slunce, Kondora a Tři oken. Dále tu stály ubytovny pro poutníky a domky pro obyvatele.
Zaujmou nás astronomické vychytávky, které tu měli. Speciální kámen, používaný jako kalendář a zároveň sluneční hodiny, který v pravé poledne nevrhá vůbec žádný stín. Okno chrámu, kterým projde sluneční paprsek v pravé poledne letního slunovratu. Kompas, kámen opracovaný do přesné podoby Jižního kříže a tak podobně.
Další zajímavostí byl dům zvuků. Stačí houknout do zazděných oken a celou místností se roznese hlasitý rezonující zvuk. Přes systém vodních kanálů se prý šíří velmi daleko a je možné tímto způsobem komunikovat přes celé město. Fascinuje nás způsob, jakým Inkové stavěli důležité zdi. Nepoužívali žádné pojivo, ale opracovali kameny tak dokonale, aby na sebe sedly tak přesně, že by mezi dva na sobě ležící nešla strčit ani čepel nože. Díky tomu byly stavby daleko odolnější při zemětřeseních a jiných živelných katastrofách.
Slunce praží jako o život a mně se začne neuvěřitelně motat hlava. Zkouším posedávat ve stínu a pít co nejvíc vody. Moc to nepomáhá. Tak dál chodím velmi pomalu, přidržuji se stěn a poslouchám jen na půl ucha. Průvodce mi dvakrát sáhne na čelo a řekne, že to bude dobré. Pak zašmátrá v ledvince, vyndá jakousi bylinkovou vodičku a bez jakéhokoli varování začne provádět nějaký rituál. Nejdřív nabere vodu do dlaní a rozetře mi ji od hlavy k nohám. Zvláštně přitom třepe rukama a mumlá nějaká slova. Pak si té vodičky nabere plnou pusu, sundá mi klobouk a všechno mi to prskne do vlasů. Šokuje mě to natolik, že se nezmůžu na sebemenší odpor. Pak nám začne vyprávět o tom, že jeho babička byla kořenářka a bylinkaření mají v rodině. A že mi za chvíli už bude líp. Když se s námi po dvou hodinách loučí, najednou o mně začne říkat spoustu věcí. Jsou pravdivé, ale vůbec nechápu, kde to vzal a jak na to přišel. Asi za půl hodiny se opravdu začnu cítit daleko líp a po zbytek dne hopsám po Picchu jako kamzík...
(Pozn.: Průvodce od nás nedostal žádné dýško a ani nevypadal, že by nějaké očekával. Dostal jen domluvených 50 Sol a pak nám ještě doporučil zajímavá místa, na která bychom se měli jít podívat.)
Nejzajímavějšími na Machu Picchu shledáme jeho okrajové části. Vzhledem k tomu, že jsou trochu z ruky, není tam zdaleka tolik turistů. Nejprve se vydáme k Puente del Inca ("Inckému mostu"). Pohled na něj dělá velký dojem. Nejde o most samotný, to jsou jen tři nepůvodní prkna. Jde o cestu, která na něj vede. Úzká kamenná cestička vystavěná vodorovně v téměř kolmé skále. Chvílemi mám z pohledu dolů závrať. Na skále daleko před námi je vidět zelený pruh vegetace, kudy dříve vedla jejich dálková trasa. Teď je zarostlá a asi neprůchozí, ale pokud po ní pokračujeme pohledem, v ohybu skály uvidíme vztyčenou vlajku. Wow.
Vysoko nad ruinami se tyčí hora Huayna Picchu, na kterou, ač se to zdá neuvěřitelné, vede turistická stezka. Sem se smí jen za příplatek, stejně jako na Cerro Machu Picchu. Počet vstupenek je každý den omezen na 400 pro každou horu (200 návštěvníků v 8:00 ráno, 200 v 10:00). Vždy jsou rozebrány dlouho dopředu. Z obou je prý ale úžasný výhled na pozůstatky inckého města. Vydáme se po incké cestě až k Intipunku ("Sluneční bráně"). Tou přicházeli do města poutníci. Výhledy na Machu Picchu jsou odtud neobvyklé a moc pěkné. Všimli jste si, že Huayna Picchu vypadá jako obličej obrácený k nebi?
Na travnatých plochách se pasou lamy. Občas se posadí a dovolí turistům si je vyfotit. Jedna z lam je tak flegmatická, že jí nevadí ani skupinka turistů, která si sedne k ní a vyfotí se s ní. Když turisti odejdou, chceme se taky vyfotit s lamou a Machu Picchu na pozadí! Sednu si k ní a Petr mi doporučí sundat si klobouk, abych byla vidět. Zkusmo ho dám lamě na hlavu. Nehne ani brvou a klidně se nechá fotit dál. (Možná ji uklidňuje ta šamanská bylinková vodička, kterou mám ve vlasech =D). Pak se vyfotí i s Petrem. Když to uvidí skupinka Číňanů, jsou z toho lehce na větvi a taky chtějí fotku s lamou v klobouku.
Slunce se kloní k západu a hlídači s píšťalkami ostrým hvizdem vyhánějí poslední opozdilce. V pět odpoledne celé Picchu zavírá a otevře zase zítra v pět ráno. Přijde nám neuvěřitelné, že jsme tu strávili celý den. Stále jsme ale zdaleka neviděli všechno. Až se sem vrátíme příště, budeme mít pořád co objevovat.


13.7.14

Kulinářské okénko I: Dobroty z ešusu

Dnes jsme si pro vás připravili specialitu. Ty nejvybranější a nejvyladěnější lahůdky, které šéfkuchař Petr připravoval v Jižní Americe.


Rychlé dvouchodové menu na velký hlad

Doba přípravy: 10 minut
Počet kuchařů: 2 (a hlavně rychle)
Ingredience: Těstoviny, nejlépe vřetena nebo tagliatelle, 2x hrášková instantní polévka
                     do hrnečku, konzerva tuňáka v oleji, konzerva míchané zeleniny
Kde jsme vařili: Ztraceni v pralese pod barevnými horami
Varianty: Lze použít jakoukoli dvojitou instantní polévku do hrnečku
-----------------------------
Vodu z řeky přefiltrujeme přes dvakrát složený bavlněný šátek.
Dvojitou porci instantní hráškové polévky vsypeme do hrnečku. Těstoviny uvaříme v ešusu dle návodu, ale ve větším množství vody. Slijeme vodu z těstovin do hrnečku, polévku důkladně rozmícháme a necháme dvě minuty stát. Mezitím otevřeme konzervu s tuňákem a s míchanou zeleninou, vmícháme do těstovin a vrhneme se na to.

Sladké probuzení:

Doba přípravy: 15 minut
Počet kuchařů: 1 (Kačenka spí)
Ingredience: Instantní ovesná kaše, sušené mléko, semínka chia, rozinky, med
Kde jsme vařili: V koupelně bolivijského hotelu
Varianty: V nouzovém případě lze med a rozinky nahradit cukrem, banánem nebo čokoládou
-----------------------------
300 ml vody vlijeme do ešusu, přivedeme k varu a odstavíme. Nasypeme deset lžic ovesných vloček, lžíci sušeného mléka a zamícháme. Přidáme lžíci medu, lžičku semímek chia a hrst rozinek. Důkladně zamícháme a probudíme Kačenku. Dobré ráno!

Dobrota pro Garryho

Doba přípravy: 20 minut
Počet kuchařů: 1-2 (někdo musí postavit stan)
Ingredience: Instantní bramborová kaše, sušené mléko, instantní žampionová omáčka
                     v prášku, 200 g šunky v celku
Kde jsme vařili: Na soukromém pozemku u chilské dálnice
Varianty: Jednodušší varianta je bez toulavého psa ležícího vám u nohou
-----------------------------
1,1 l vody přivedeme v ešusu k varu. Blížící se toulavý pes vypadá mile, necháme ho být a pojmenujeme Garry. Šunku nakrájíme na kousky (a dáváme pozor, co na to pes). Do vroucí vody nasypeme tři lžíce sušeného mléka. Rozmícháme a 400 ml odlijeme do hrnečku. Do ešusu přidáme šunku a znovu zahřejeme. Odstavíme ešus z plamene, přisypeme sáček bramborové kaše a důkladně zamícháme. Do hrnečku vysypeme žampionovou omáčku, promícháme, přivedeme k varu a vaříme tři minuty, dokud nezhoustne. Nalijeme omáčku na kaši a dobrota je hotová. Pokud u vás právě v té chvíli zastaví jeep a majitel pozemku chce vědět, co tam děláte, nezapomeňte hlídat jídlo a sledovat psa.

Italský večer

Doba přípravy: 12-15 minut
Počet kuchařů: 2
Ingredience: Tříminutové špagety, hotová omáčka Napolitana (v sáčku), domácí sýr
Kde jsme vařili: Ve stanu postaveném na velice šikmém svahu
Varianty: Místo sýra lze použít balíček oliv
-----------------------------
Za stálého držení ešusu a vařiče na nerovném povrchu přivedeme ve stanu vodu k varu (venku fouká a jsou tam komáři). Pomocný kuchař mezitím nakrájí sýr na kousky a otevře pytlík s omáčkou. Vložíme špagety do horké vody a vaříme 3-5 minut podle chuti. Vodu slijeme (lze výhodně použít na instatní polévku, otrlejší jedinci mohou horkou vodu ze špaget použít i na čaj), přelijeme omáčkou, posypeme sýrem a důkladně rozmícháme. Dobrou chuť!


Tuňáková serenáda krok za krokem

Doba přípravy: 15 minut
Počet kuchařů: 1-2 (Petr fotí a otevírá konzervy)
Ingredience: Instantní bramborová kaše, sušené mléko, plechovka tuňáka v oleji, plechovka hrášku
Kde jsme vařili: Pod banánovníkem u staré incké cesty
Varianty: Místo hrášku lze použit plechovku kukuřice nebo míchané zeleniny
-----------------------------
750 ml vody přivedeme k varu. Přidáme tři lžíce sušeného mléka, zamícháme, vsypeme slitý hrášek a odstavíme z plamene. Přisypeme bramborovou kaši a důkladně zamícháme. Nakonec přidáme tuňáka (včetně oleje!) a znovu zamícháme. Malým peruánským dětem chodícím kolem ze školy věnujeme aspoň balíček sušenek.

 
_______________________
PS: Je nutné přiznat, že Garry nám večeři nesnědl, ačkoli měl velmi dobrou příležitost. Byl to moc milý pes.

4.7.14

Na okraj amazonského pralesa

Tarantule, opice, krokodýly, jaguára s trochou štěstí, kapybary, skalňáka andského – peruánského národního ptáka, hady, hejna papoušků všech barev a velikostí, želvy, orchideje a ještě mnohem víc. To nám naslibovali v turistické agentuře. Realita vypadala ale úplně jinak.
Do Cusca, srdce peruánské historie, inckého města vystavěného do tvaru pumy, jsme přijeli autobusem v pět hodin ráno. Na nádražních záchodcích se Petr zdržel podezřele dlouho a další dva dny okupoval hotelovou koupelnu. To mi poskytlo dostatek času na toulky po městě a shánění informací o zajímavých trecích v okolí. Zesláblý leč provozuschopný Petr se ale na můj vybraný osmidenní trek ještě necítil. Alternativním plánem mohl být výlet do džungle.
Už od začátku cesty ho má Petr na seznamu "Wanna do". Překročíme tím náš čtyřdenní rozpočet víc než čtyřnásobně, ale vábivým příběhům průvodců je těžké odolat. Konkurz na cestovní agenturu vezmeme zodpovědně. Celý den chodíme po městě, sbíráme informace a smlouváme cenu. V šest večer máme vítěze. Amazon Tours, čtyřdenní výlet all inclusive, odjezd zítra v 5:30 ráno, cena 250 US$/os (tvrdě usmlouváno z původních 300).
Prvním problémem je fakt, že národní park Manu leží dost daleko od Cusca, takže cesta trvá velmi dlouho. Druhým problémem je, že fakticky vůbec nepřekročíme hranici parku. Ten je přísně střežený a "nedotknutelný". Do jeho malé severní části je vstup za draho povolen, ale cesta trvá tak dlouho, že se tam pořádají jen sedmi- a vícedenní výlety. Třetím problémem je, že téměř vše, co nám v agentuře naslibovali, jsou jen pohádky.
Jde nás deset, sedm turistů, řidič, kuchař a průvodce. Hned první procházka v oblasti nazvané "Cloudy forrest" vede po silnici, kde jezdí autobusy vozící turisty. Žádné prosekávání se pralesem s mačetami. SILNICE! Mačety sice na podlaze mikrobusu máme, ale zůstanou tam ležet celou dobu. Stejně tak se dnes nekoná odpolední procházka džunglí, na kterou jsme se ale třikrát explicitně ptali a byla nám v agentuře přislíbena.
Ve čtyři hodiny odpoledne zastavíme před malou modrou boudou z vlnitého plechu. Průvodce Miguel spustí: "Welcome to our lodge. This is a very nice lodge. Ladies right, gentlemen left." Dělá si srandu?! Dělá. Lodge je postavená uprostřed pralesa na druhé straně řeky. Řeku musíme překonat na podomácku postaveném vozítku upevněném na laně asi 8 m nad vodou. Ubytování je moc hezké a večeře je naprosto dokonalá.
První zastávkou druhý den ráno je "Farmářova ZOO". To asi abychom taky viděli nějaká zvířata... :-/ Běhají tu volně ochočené opice, skáčou po nás a nechají se chovat.
Pak tu mají prasátka, želvy, malého aligátora a veliké papoušky, kteří ochotně pózují turistům na rameni. Ptáme se na ty papoušky. Jsou tu volně, ale neuletí. Jak to? Dozvíme se, že papoušci v zajetí prostě žerou příliš moc, až ztratí schopnost létat. (Pozn.: Přijde mi, že s lidmi je to úplně stejné. Ve svých pohodlných domovech žereme před televizními obrazovkami, až úplně ztratíme ponětí o tom, jaké úžasné věci bychom dokázali dělat.)
Další zastávkou je koková plantáž. Tady se průvodce konečně rozpovídá. Vypráví o způsobech sušení a zpracování koky, jak funguje legální a ilegální obchod s kokou a že pro vstřebání 1 g kokainu do těla by člověk musel sežvýkat asi 100 kg lístků koky. Koka je pro Peruánce životně důležitá. Její žvýkání podporuje produktivitu práce, snižuje pocit hladu a únavy. Inkové měli koku jen pro vládnoucí třídu, ale Španělé ji rozšířili i mezi prostý lid. Koka se též používá na zmírnění příznaků vysokohorské nemoci a pije se také jako čaj.
Mikrobus nás vysadí v přístavu Atalaya a dál už se musí po vodě. Zastavíme u břehu hlavního proudu řeky, pak musíme kus v holínkách brodit a nakonec na nás čeká ještě jedno rameno, široké asi 20 m s vodou do půli stehen. Lodní posádka brodí, ale pro turisty tu mají speciální dopravní prostředek - dlouhý úzký vydlabaný kmen stromu. Jeden se postaví doprostřed, druhý vpřed a třetí na záď, průvodce strčí do loďky a ta se pomalu rozjede na druhou stranu. Jde jen o to, udržet balanc. Po pár jízdách už jezdíme zkušeně v sedmi. Poslední den se k nám přidá i Miguel, loď už nás nepobere a uprostřed proudu se potopí. Je teplo, takže je to celkem zábava a zážitek navíc.
Druhá lodge je opět pěkná, nad postelemi moskytiéry a u pokoje koupelna se studenou sprchou. Po skvělém obědě pozoruji kolibříky sosající nektar z květů hned před chatkou.
Ve tři vyrážíme na procházku do džungle. Už jsme všichni řádně natěšení. Miguel zvolí výlet na kopec, prý je odsud krásný výhled. Na můj vkus vyrazí příliš rychle, žádné povídání o zvířatech, rostlinách ani pozorování džungle... Po dvou hodinách stoupání vzhůru už z nás pot jen leje, o džungli stále nevíme nic a viděli jsme jen tři opice v dálce na stromě. Vyhlídka z kopce je na vesnici (tohle má být divočina?!?) a Miguel spustí o fotbalovém šampionátu v Brazílii. Kdo postoupí ze skupin, kdo koho vyřadí a kdo nakonec vyhraje. To už nevydržím a hustě ho sprdnu.
Po opět úžasné večeři si dám osvěžující sprchu a znovu si užívám, jak je příjemné usínat pod moskytiérou. Vzduch je příjemně vlažný, nádherně voní a za oknem se ozývají zvuky džungle.
Třetí den zvoní budík už ve 4:40. V pět totiž odjíždíme pozorovat papoušky na Parrot Clay Lick. Jedná se o jílovou stěnu na břehu řeky, kam prý každé ráno přilétají obrovská hejna různobarevných papoušků lízat jíl. Čekáme na ně až do půl osmé, ale žádní nepřiletí.
Pak jdeme na další procházku do džungle. Miguel nám v dalekohledu ukáže několik ptáků. Zná jejich jména anglicky, španělsky, latinsky i quechua a dokáže je rozeznat jen podle zvuku. Tedy aspoň to o sobě tvrdí. Vypráví nám, že studoval průvodcovství na vysoké škole a diplomovou práci psal o o bájném zlatém městě Inků v džungli.
Tahle "džungle", kterou procházíme, je zarostlá a opuštěná banánová plantáž, ale aspoň se dozvíme, jak roste banán. Není to strom, i když tak vypadá, protože nemá kmen, ale jen zdřevěnělé stonky listů. Roste z hlízy, která vypadá jako brambora, trvá 8 měsíců než vyroste a banány plodí jen jednou za život, zato ve velkém. Pak se nám moc líbí chodící palmy. Za život se unikátním způsobem, tím jak jim nad zemí vyrůstají stále nové a nové kořeny, dokážou posunout až o 2-3 metry. Procházka je dlouhá a vyčerpávající. O poledním klidu, který je opět do tří, oba usnememe jak nemluvňata.
Odpoledne je v plánu douho očekávaná projížďka na jezeře v tradičních kánoích. Bohužel i to je zklamáním. Jezero je spíš malá stojatá tůň a plavidla spíš vory se sedátky. Plavba navíc trvá jen 20 minut, abychom se stihli včas vrátit na večeři.
Po večeři Miguel vyhlásí noční procházku džunglí, ale dodá, že pokud jsme unavení a nechce se nám, nebude se zlobit. Jdeme všichni. Vidíme jednoho hada, který prý ale ani není jedovatý, pár pavouků a nějaký další hmyz. Dojde mi, že pokud jsme chtěli vidět zvířata, měli jsme hned po příjezdu popadnout stan a vyrazit do džungle na vlastní pěst. Osmičlenná skupina je horší než stádo slonů.
Petr je zklamaný, že dnes nedopadli ani ti papoušci, co přece přilétají KAŽDÝ den a domluví si vstávání i na zítra, s jinou skupinou. My ostatní ráno posnídáme palačinky, sbalíme se a připravíme k odjezdu. V devět nabereme Petra na břehu řeky. Bohužel ani dnes se papoušci neukázali. Viděli cestou ale potopenou turistickou loď a pomáhali zachraňovat její pasažéry.
Loď nás zaveze do přístavu a odtud mikrobus zpátky do Cusca. Téměř bez zastávek, skoro celou dobu prospím. Přijedeme až o půl šesté. S Petrem se shodneme, že jako rekonvalescenční pobyt to bylo skvělé. Odpočali jsme si jako už dlouho ne, jídlo bylo vynikající a vždy ho bylo hodně a v džungli se tak úžasně spalo.
Cítíme se krásně zregenerovaní, ale původní účel - pozorovat zvířata - to nesplnilo. Skoro na každém druhém treku vidíme zvířat víc, než jsme viděli na drahém výletu do džungle.