30.4.15

Země pro začínající cestovatele

Už jste někdy viděli rohatou žábu, plivající kobru nebo opice skákající v korunách stromů nad řekou s líně se rozvalujícími krokodýly? Brouzdali jste se čajovou plantáží nebo ochutnali jahody pěstované za zvuků líbezné hudby? Tam, kde se pokrok míchá s tradicemi, přírodní rozmanitost s rychlým rozvojem a náboženská tolerance s otevřeností vůči turistům, naleznete zemi, kterou stojí za to začít, pokud se vydáváte do jihovýchodní Asie poprvé. 

Malajsií, tedy přinejmenším její pevninskou částí, kterou jsme projeli my, se cestuje moc příjemně. Přátelská, civilizovaná země nabízí svým návštěvníkům moderní města, rozmanité národní parky, hory i barevný podmořský svět. Nejlepší ze všeho je, že tu lidé mluví moc hezkou angličtinou, a kdo nemluví, ten se stydí a učí. A píše se tu latinkou! V okolních zemích je to mnohem horší. Například v Thajsku se píše takhle: สวัสดีเพื่อน, v Barmě takhle: ဒီနေ့ဘယ်လိုနေလဲ, v Laosu takhle ຫວັງເປັນຢ່າງຍິ່ງ a v Kambodži tak: អ្នកគឺជាអ្នកល្អណាស់. Ve Vietnamu sice mají latinku, ale ozdobenou tolika různými znaménky, čárkami a tečkami, že i ta je pro našince v podstatě nečitelná. Zábavné, že? 
Navíc je tu bezpečno. Za loupežné okradení turisty i vyloupení banky jsou stejně vysoké tresty, takže drobná kriminalita se tu skoro nevyskytuje. Dvacet let ve vězení kvůli pár dolarům prostě nikomu nestojí za to. Ceny jsou téměř totožné jako v Singapuru, ale malajský ringit má třetinovou hodnotu oproti singapurskému dolaru, takže zdejší útraty se pohybují v přívětivých mezích. 

Koktejl na mrakodrapu
Do Kuala Lumpur dorazíme pohodlným vlakem, který přijede přesně na čas. Zajdeme na večeři a mě jako první věc šokuje v jídelníčku název „vegetariánské kuře“. Ptám se na to a prý se jedná a o vegetariánskou směs s kuřetem. Hm, tohle bude těžké. Ubytování jsme si domluvili přes couchsurfing. Sasha bydlí v okrajové části města v luxusním kondominiu a hned za domem se mu tyčí vysoké vápencové skály. Dva dny nám poskytnou dost času na prozkoumání hlavního města.
Jeskyně Batu na severním okraji Kuala Lumpur patří mezi významné hinduistické památky. Před jeskyní stojí socha hinduistického boha Murugana a za ním stoupá do výšky 272 schodů. Jeskyně je chrámového typu s vysokou klenbou, dlouhými tlustými krápníky a mnoha sochami a barevnými chrámy postavenými uvnitř. Kolem jeskyní pobíhají opice a procházejí se mezi lidmi. Před pár dny se tu konal velký festival a do nitra jeskyně stále proudí poutníci s oholenými pomazanými hlavami a žlutými mísami na nich. Součástí festivalu byla i světelná výzdoba žlutých žároviček pověšených kolem schodů. Zbyla jich zhruba třetina. Jen ty nejlépe zašroubované. Opice mají z kradení žárovek velkou zábavu. Houpají se na kabelu, který je spojuje, a nedají si pokoj, dokud se jim nepodaří vyšroubovat další.
Největší atrakcí města jsou „dvojčata“ Petronas Towers. V centru naleznete mnoho hypermoderních obchodních center, mrakodrapů a mešit. Malajsie je převážně muslimskou zemí, ale jediným ohledem, ve kterém se tento fakt dotýká návštěvníka, je, že se pro návštěvu mešity musí obléct do dlouhého splývavého hábitu s kapucí. Městu vévodí rozsáhlé upravené parky, s botanickou, motýlí a orchidejovou zahradou a největší ptačí voliérou na světě. V motýlí zahradě si poletují desítky druhů velkých tropických motýlů a sedají na květy a plátky sladkého ananasu, kde se dají dobře pozorovat. Kromě motýlů tu mají i několik akvárií a terárií a v nich zvířata, která vypadají jako z laboratoře nějakého šíleného genetika. Modří raci, rohaté žáby, ryby s krokodýlí tlamou, želvy s ostnatou hlavou nebo s prasečím rypákem. Nikdy bych nevěřila, jak podivná zvířata mohou na světě existovat.
Neotřelý pohled na město po setmění nabízí Heli Lounge bar na střeše jednoho z mrakodrapů postavený na přistávací ploše pro vrtulník. Vstupenkou je koktejl a o víkendu lahev šampaňského, kterou si musíte zakoupit v baru. Od bezedné hloubky rušných ulic nás odděluje jen červená látková páska natažená kolem stolků. Dvojčata, na přelomu tisíciletí nejvyšší stavba světa s 88 patry a 450 metry, jsou stále hrdým symbolem své země.

Na malajské vrchovině
Nejvýše položené hory pevninské části země se rozkládají v okolí městečka Brinchang. Cameron Highlands jsou proslulé zejména skvělým čajem. Plantáže BOH produkují 4 miliony kg čaje ročně, 70% malajské produkce. Krabička čaje přímo od zdroje stojí 70 korun a víc, tak si necháme zajít chuť. Procházku mezi čajovými keříky si můžeme užít úplně zadarmo. Rostou na svazích oblých kopců a svěže zelená na všechny strany působí dokonale blahodárně.
Vrcholek nad plantáží Gunung Brinchang je zahalený v mraku, ale vede odtud jedna ze značených procházek džunglí až dolů do městečka. Měří údajně 2,97 km, což zní jako brnkačka na půl hodinky. Začíná se bahnolezením prudce dolů přes větve a kořeny. Sestup je náročný, ale prales voní, nad hlavami liány a barevné květy. Objevíme se na vyhlídce a vysoko nad srázem si rostou úžasné masožravé rostliny. Po tři sta úporných metrech dolů pěšina končí v křoví. Zjistíme, že jsme se ztratili a musíme zpátky nahoru… Správnou pěšinku odhalíme zpátky u vyhlídky. Cedule po 1,5 hodině chůze praví, že jsme zatím zdolali 0,68 km trasy. Cestička je ale čím dál snazší a za další hodinku jsme z lesa venku. V okolí vede ještě mnoho dalších tras skrze džungli a některé vás mohou zavést i k největší květině světa, červené rafflesii. Její květ může dorůst šířky přes jeden metr.
Vysočina poskytuje skvělé podmínky zemědělství všeho druhu a v oblasti Brinchangu můžete navštívit ovocné a zeleninové trhy, květinové, kaktusové a orchidejové zahrady, včelařství. Na samosběr lákají jahodové plantáže. Poutače hlásají, že zdejší jahody jsou bio, rostou za zvuků speciální hudby podle nejmodernější technologie a za kilogram jahod, které si sami natrháte, chtějí 420 korun… Božské chuti shledáme jahody sušené. Prodávají se v maličkatých krabičkách za 12 korun.

Zoo na druhé straně světa
Nejdřív nám přijde divné, chodit do zoo, kvůli tomu kolem světa nejezdíme. Na tu v Taipingu máme ty nejlepší reference a vidět takovou malajskou zoo vlastně nemusí být špatný nápad. V taipingské zoo chovají vskutku podivná zvířata – cibetky, muntžaky, malajské dikobrazy, servaly, dhouly, nyaly, kančily a dvojzoborožce. A samozřejmě desítky dalších druhů „obyčejných“ zvířat, která znáte ze zoo. Nemají tu moc klecí, spíš výběhy společné pro vícero druhů zvířat. V jednom si třeba plave velký krokodýl, na ostrově si vykračují ptáci a nad nimi se v korunách stromů prohánějí opice. Orangutany a šimpanze si tu drží za sklem v pečlivě ohraničeném výběhu, giboni a lemuři pro sebe mají celý ostrov, v rámci kterého se mohou svobodně pohybovat a makakové si úplně volně pobíhají po celé zoo. Skupinka makaků právě prochází ve větvích nad cestičkou, jedna se zastaví přímo nade mnou a začne na mě cenit zuby. Cítím se ohrožená, a tak prchnu. O vteřinu později se na to místo vyčůrá…
O chvíli později zažijeme ještě jeden útok od opic. Jdeme si dát sladký koláč do jednoho z mnoha altánů u cestičky. Jedna opice seskočí ze stromu, vycení na mě zuby a začne mi tahat z ruky igelitový sáček s koláčem.  Protrhne ho, vyrve koláč a i s lupem prchne zpátky na strom. Tam vybalí moji rozinkovou pochoutku z obalu, odhodí ho na zem a pustí se do naší skvělé svačiny. Sedneme si do altánu a rázem je kolem nás asi dvacet makaků. Některé opice nesou na zádech úplně maličká mláďátka. Rychle pochopí, že žádné další jídlo už nemáme, a tak si mezi listím vyhrabují oříšky. 

Velký ostrov, velké možnosti
Na ostrově Penangu naleznete průřez vším, co byste v Malajsii mohli čekat. Písečné pláže, kopce porostlé pralesy, národní park, bohatou sbírku buddhistických a hinduistických chrámů, mešity a významné historické památky. Penang je proslulý skvělou kuchyní a moderní hlavní město George Town je pestrou směsicí moderních mrakodrapů, barevných domků z koloniálního období a čínských domečků nad vodou. Tato klanová mola byla vystavěna v 19. století. Chudí čínští rybáři a pracovníci přístavu se zabydleli v dřevěných domcích na vysokých kůlech a těchto šest „jetties“ je nyní chráněnou památkou UNESCO. Krok dovnitř do Chew Jetty a ocitneme se v úplně jiném světě. Procházíme mezi otevřenými domky, kde lidé žijí, modlí se a koukají na televizi. Na konci mola stojí uvázané loďky a malá modlitebna. Celé molo je ověšené červenými lampiony a připravené na oslavu čínského nového roku.
Národní park Penang leží na severovýchodním cípu ostrova. K jeho návštěvě je potřeba povolení, které se vydává u vstupní brány zdarma. Hned u vchodu je pláž, kde se v pytlích s odpadky hrabou neukázněné opice a velcí jeden a půl metroví ještěři si chodí zaplavat do oceánu. Parkem vede několik pěších stezek, jedna z nich přelézá kopec skrze hustý tropický les a sestupuje na Želví pláž, kde se stojí záchranná stanice pro velké želvy. Každý rok sem připlovají karety obrovské a zelenavé naklást vajíčka. Nachází se tu i unikátní meromiktické jezero. Jeho spodní vrstva je tvořená teplou slanou mořskou vodou a horní vrstva studenou sladkou vodou z potoků a dešťů. Teď je bohužel vyschlé, protože máme období sucha. 
Nejlepší výhled na město slibuje 823 metrů vysoký kopec Penang Hill, na který vede zubačková lanovka. Jsme tu časně ráno. Slunce už vyšlo a svět se halí v mlžném oparu. Kruhový výhled hledáme marně. Lepší pohled na ostrov je od třicetimetrové sochy Kuan Yin, bohyně soucitu. Nachází se v chrámovém komplexu Kek Lok Si, který patří mezi největší a nejbarevnější buddhistické chrámové komplexy v jihovýchodní Asii. Počet chrámů a modliteben, ze kterých se skládá, si ani netroufám odhadovat. Naleznete tu mimo jiné sedmipatrovou pagodu s desetitisíci Buddhy.

Není chrám jako chrám
V Hadím chrámu v Penangu uctívají hady. Jedovaté zmije si polehávají na dřevěných stojanech a vypadají, že jsou z plastu. Zdání ale klame. Když se jim zlíbí, mohou se plazit po chrámu, kam chtějí, a není radno je jakkoli dráždit. Zastavíme se u strážce chrámu, vyptat se na podrobnosti. Až po chvíli si všimnu, že stojím pod vysokým věšákem a o malou chvilku později mi dojde, že si na něm hoví asi deset zmijí! Hned vedle chrámu stojí hadí farma, kde chovají přes 50 druhů hadů z celého světa. Vstupné je za 30 korun a provede nás přímo její majitel Chil. 
Jsme tu jediní, a tak se nám věnuje skoro hodinu. Umí skvěle vyprávět a hadi jsou jeho životní vášeň. Nechá nás pohladit si dlouhého žlutého hroznýše a vezme nás do klece k sedmimetrové anakondě. Takového mazlíčka jsme nikdy neviděli. Prý dokáže spolknout i krávu. „Takže i člověka?“ zeptám se naivně. „Seš snad velká jako kráva?“ Pak mi vysvětlí, že anakonda krávu nejdřív omotá, uškrtí a tlakem rozdrtí všechny její kosti v těle. Tím se z krávy stane „želé“, které spolkne vcelku. Cihl své tři anakondy krmí živými kuřaty. Každá jich spořádá pět za týden a potřebuje si je ulovit sama. 
Zlatým hřebem prohlídky jsou kobry. Bílé, černé, indické a malé plivající, které dokáží vystříknout smrtelný jed na velkou vzdálenost. Jedna, když ji Chil trochu poškádlí, poprská sklo terária. Nakonec Chil otevře klec, kde chová kobru královskou. Měří přes tři metry, Chil do ní začne šťouchat koštětem a kobra se hbitě vztyčí do útočné pozice. Petr vleze dovnitř za nimi a fotí, já to s roztřesenými koleny pozoruji zpoza skla…

23.4.15

Singapurská výzva

Singapur. Městský stát. Hypermoderní futuristické město. Klíčová světová dopravní tepna. Pestrá směsice kultur a národností. Svět, který šlape jako dobře promazaný hodinový stroj. Podle týdeníku The Economist země s nejvyšší kvalitou života na planetě. Bude takhle vypadat naše budoucnost?
Z návštěvy Singapuru mám ty nejrozporuplnější pocity. Pokusím se kousek po kousku odkrývat dojem, jaký na nás tenhle asijský tygr zanechal. Před přistáním: Zkoušela jsem hledat couchsurfery v Singapuru několik dní dopředu, protože, upřímně, ubytování v hotelu tady si moc nemůžeme dovolit. Pročetla jsem si profily asi patnácti kandidátů a překvapilo mě, že jsou všechny psané jako podle kopíráku. Za prvé: „Jsem muž ve věku 25-40 let“ (žádná žena v Singapuru svůj gauč nenabízí). Za druhé: „Bydlím s matkou.“ Za třetí: „Tvrdě pracuji, takže nebudu mít čas se vám věnovat.“ Za čtvrté: „Hygiena je na prvním místě a hned po příjezdu se od vás očekává, že si dáte sprchu.“ A v letadle nám oznámí, že pašování drog na území Singapuru je zločin, který se trestá smrtí.

Domluvíme si nocleh u našeho čínského přítele Yang Kuna, který v Singapuru již několik let pracuje a žije. Seznámili jsme se s ním na Bali, když jsme si ho stopli večer po představení Kecak dance v klášteře Uluwatu.

Let z Jakarty trvá necelé dvě hodiny a stojí asi dvacet dolarů. Bohužel už počtvrté přeletíme rovník a ani jednou jsme ho ještě nepřekročili po zemi. Po přistání: Na ruch, barvy a špínu rozvojové Indonésie jsme si snadno zvykli, tady nás překvapí nablýskané a téměř sterilní prostředí. Automatický vlak bez strojvůdce nás zaveze do příletového terminálu a tady nám ještě dvakrát proscanují všechna zavazadla. Nemusíme ale platit žádná víza nebo příletové taxy. Singapur si je dobře vědom, že migraci ani turistiku nesmí ve svém vlastním zájmu omezovat.
Lístek do metra stojí kolem dvou dolarů, záleží na požadované vzdálenosti. Pět linek spojuje celkem 113 stanic a tři další linky jsou ve výstavbě. Velké soupravy jsou konstruované pro maximální funkčnost a kapacitu. Ve zcela průchozím vlaku se nachází jen velmi omezené množství sedaček. Je večer a vagóny působí v umělém osvětlení pustě. Přestoupíme na autobus, který nás doveze na veliké sídliště. Uprostřed stojí rozlehlé hřiště, kde asi stovka Číňanů synchronizovaně cvičí tai-či.

Yang Kun je velmi pečlivý hostitel. Připraví pro nás k večeři několik čínských specialit a vezme si na druhý den volno v práci, aby nás mohl provést po městě. Naplánuje celý výlet přesně tak, jak očekává, že se nám bude nejvíc líbit a přizpůsobí ho plně našemu upozornění, že vládneme jen velmi omezeným rozpočtem.

Singapur znamená Lví město a byl založen v roce 1819. O půl století později se stal tento strategický přístav britskou kolonií, ve druhé světové válce ho dobyli Japonci a v roce 1965 získal nezávislost na Malajské federaci. Za denního světla: Kolem deváté ráno jdeme na autobus. Procházíme kolem desítek stejných domů, věžáků odlišených pouze velkým číslem na fasádě. V metru nás Yang Kun upozorní na cedule se zákazy. Prohlásí, že Singapur je město pokut a můžete ji snadno dostat za kdeco. Například za žvýkání na veřejnosti. Žvýkačky jsou v Singapuru nelegální a nedají se tu sehnat. Prý znečišťují město. Yang Kun si dovezl nějaké z Bali a teď nám uličnicky nabídne přímo v metru. Pak nám začne vysvětlovat, že kdyby něco, musíme ji rychle spolknout. 
Cedule a značky s nejrůznějšími zákazy jsou skutečně na každém kroku. Začneme je sbírat. Během jediného dne jich vyfotíme několik desítek. Za odhazování odpadků na veřejnosti vám hrozí pokuta 100 tisíc korun, za převážení hořlavin v metru taky 100 tis., za jídlo nebo pití v dopravním prostředku je to jenom 10 tis., za sjíždění schodů na kole 100 tis., krmení opic v parku 100 tis., a pokud nevypnete na parkovišti motor při čekání, bude vás to stát 40 tisíc korun. Cedule na jedné bráně dokonce jasně říká, že pokud vlezete dovnitř, zastřelí vás. Dále není povoleno například kouřit na veřejnosti, chodit do parku za bouřky, chytat tam hmyz nebo jezdit na motorových vozidlech včetně koloběžky, fotit opice s bleskem a přepravovat durian v metru. Durian je velmi speciální ovoce, dle některých nejlepší na světě. Singapur má pro jeho pěstování skvělé klima. Velké plody se prodávají za cenu asi 800 Kč/kg, čili jeden kousek přijde zhruba na 5 tis. korun. To nic nemění na tom, že nehorázně smrdí. 
Yang Kun nás provede areálem místní university, kde roční školné přijde na 1,2 mil korun, ale absolventi mají zaručené skvělé pracovní pozice. Projdeme parkem a po několika dřevěných chodnících vybudovaných v korunách vysokých stromů. Pás zeleně připomíná původní prales a žijí tu dokonce i divoké opice. 
Vyšplháme na kopec s výhledem na jeden z největších světových přístavů. Pohled na město na druhé straně mi připomíná Strahovské koleje v gigantickém rozměru. Panelákové sídliště větší než Praha, tisíce králíkáren, jedna vedle druhé. 
Miliony lidí pracujících od devíti do osmi a často ještě přes čas. Pak zajít na skleničku do některého z luxusních barů a zítra znovu, dokola. Kolik z těch šesti milionů lidí žijících v tohle malém státečku je skutečně šťastných? Má snad někdo z nich jiný důvod, proč tu žít, než peníze?

Yang Kun mi na to odpoví zcela jednoznačně. Ti lidé nejsou šťastní, ale na tom vůbec nezáleží. Oni jsou hrdí. Jsou hrdí na tohle město a na to, že v něm mohou žít.

Pokračujeme do čínské čtvrti. Všechny ulice jsou slavnostně vyzdobeny v očekávání čínského nového roku, roku kozy. Navštívíme chrám Relikvie Buddhova Zubu, který se honosí vlastnictvím skutečných Buddhových ostatků, několika tisíci zlatých sošek Buddhy, muzeem o jeho životě a zahradou v nejvyšším patře. Hned vedle chrámu leží Ulička Smrti. Sem chodili ještě před padesáti lety chudí lidé umírat. Číňané žili v přeplněných čtvrtích, kde bývalo stěží dost místa pro živé, natož pro umírající. V domech Uličky Smrti téměř neexistovala lékařské péče, odtud už nebylo návratu… Hned vedle se rozkládá veliké čínské tržiště, kde seženete vše od suvenýrů přes oblečení až po elektroniku. V přilehlých stáncích s občerstvením se dá na místní poměry levně a docela chutně najíst.
Počet obyvatel Singapuru je podle oficiálních statistik 5,5 milionu. Čtyřicet pět procent z nich se narodilo v zahraničí. Singapur patří mezi tři země s největší hustotou obyvatelstva a zároveň mezi tři s nejnižší porodností. Tenhle stát je naprosto závislý na importu mozků ze světa a dovede je velmi dobře zaplatit. Absolvent po škole na začátku kariéry si tu přijde měsíčně na 80-100 tis. korun. Po setmění: Procházíme finanční čtvrtí a vysoko nad hlavami se nám zdvihají nablýskané mrakodrapy. Pomalu se stmívá a já začínám rozumět tomu, co lidé na tomhle městě mají. V zátoce Marina Bay stojí ty nejluxusnější hotely, restaurace a obchodní centra. V noci to tu žije. Každý večer se koná zadarmo několik show pod širým nebem. Na stříkající fontány a šlehající plameny se promítá film jako na plátno za zvuků hlasité hudby. Většinou běhající děti a rozvíjející se květiny. Nespíš pokus ze strany vlády podpořit téměř neexistující porodnost…
Marina Bay Sands je druhá nejdražší budova na světě. Tento hotel se skládá ze tří mrakodrapů spojených nahoře terasou ve tvaru obrovské lodi. V ní je bazén pro hotelové hosty, vyhlídková plošina a bar. Vstupné na vyhlídku stojí 23 dolarů, ale bar je zadarmo. Yang Kun nás varuje, že nás tam asi nepustí. Mám na sobě děravé růžové tričko zašívané černou režnou nití a na nohou roztrhané sandále. Máme ale štěstí… 
Stojíme v baru na terase v 58. patře s dokonalým výhledem na město. Kolem nás kravaťáci v oblecích vyprávějí o tom, jak si už zase koupili novou jachtu, protože nemají děti, a tak by s těmi penězi stejně neměli co dělat…

Po návratu nás nadšeně vítá Yang Kunovo malé štěně. Asi byste neuhodli, jak se jmenuje. Typicky čínsky. Rýže.

Etnické složení obyvatel Singapuru je poměrně pestré. Tři čtvrtiny tvoří Číňané, třináct procent Malajci, devět Indové a zhruba tři procenta Evropané a ostatní.  Nábožensky je Singapur ještě mnohem pestřejší. Na sedmi stech kilometrech čtverečních tu vedle sebe žijí buddhisté, křesťané, ateisti, muslimové, taoisté, hinduisti a sikhové. Úředními jazyky jsou angličtina, malajština, čínština a tamilština. Před odjezdem: Na hranici s Malajsií jedeme metrem, a pak autobusem. Hodinu projíždíme kolem monotónních věžáků. Zaujmou nás cedule, že si Singapuřané musí před hranicemi povinně dotankovat plnou nádrž. Žádné ježdění přes most pro levný benzín! Řízení obecně je v Singapuru enormně drahé. Povolení vlastnit auto v Singapuru a využívat omezeného prostoru místních silnic se draží a stojí okolo 70 tisíc dolarů na deset let, tedy často víc, než samo auto. Pokud ale žijete a pracujete tady, můžete si to dovolit…

Yang Kunovi je 32 let a studuje Ph.D. v oboru statistiky a ekonomie. Má pronajatý třípokojový byt a dva pokoje dál pronajímá. Aby mohl požádat o ruku svoji přítelkyni, musí nejprve vydělat dost peněz na vlastní bydlení…

V Singapuru vládne censura. V loňském roce se umístil na žebříčku Reportérů bez hranic na 150. místě ze 180 v seznamu Worldwide Press Freedom. Za vraždu nebo držení více než 14 gramů čistého heroinu můžete viset. Za žvýkání na veřejnosti zaplatíte 10 tisíc korun. Singapurská výzva: Rozhodla jsem se vyhlásit soutěž. Schválně, kdo dokáže při návštěvě Singapuru porušit co nejvíc z nesmyslných zákazů (a nedostat za to pokutu, samozřejmě!). My jsme dali dva. Žvýkání v metru a džus v autobuse. Kdokoli nás trumfnete, přihlaste se! :)

16.4.15

O Jávě, sopkách, jídle a liberalismu

Muslimové jsou dobří lidé. Nepijí alkohol a pětkrát denně se modlí. Myslím, že teď je potřeba říkat to nahlas. Zejména kvůli tomu, co se děje na Blízkém východě. Muslim nerovná se terorista! Slovo „Islám“ dle některých výkladů dokonce znamená „mír“. Nenechte se vyprovokovat k plošné nenávisti a radši s námi pojďte navštívit přátelskou Jávu. 
Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí na světě a její hlavní město Jakarta drží aktuálně druhé místo mezi největšími městy světa. Hodně lidí potřebuje hodně jídla, proto je celá Jáva převážně zemědělská. Rýže a kokosové ořechy se pěstují v nížinách, čaj, zelí, okurky a mnoho dalších druhů zeleniny na vysočině. Moc se mi líbí projíždět krajinou ve vlaku. Rolníci okopávají rýži, bosé nohy do půl lýtek ponořené v bahně, na banánovnících se zelenají trsy banánů, vysoké palmy dodávají scenérii exotický nádech a nad tím vším se zvedají sopky porostlé hustou tropickou džunglí. Cítím se trochu jako doma. Jízda vlakem je totiž všude na světě stejná.

Jak to nebyla ta největší
„Musíte si vylézt na Mt. Bromo!,“ slyšíme ze všech stran. A obrázky s mnoha kouřícími krátery v rozlehlé kaldeře a vysokou sopkou v pozadí vypadají úchvatně. Fendy nám dokonce poradí, kde je nejlepší vyhlídka a kudy se tam dá dostat zadarmo. Vstupné na Bromo jakožto do národního parku činí oficiálně 430 korun za osobu. Ta velká sopka na obrázku ale budí respekt. „Jak dlouho to trvá, vylézt nahoru?,“ ptám se Fendyho. „Ne víc než půl hodiny.“ Ukážu na fotce na vrcholek té nejvyšší sopky. „Opravdu?“ „Ale to není Bromo! Vy nevíte, která je Bromo? Bromo je ta nízká vlevo, se zřetelnou pěšinou, sloupem kouře a chrámem na úpatí!“
Na železniční stanici v Probolinggo se nás sejde sedm turistů. Roger z Británie, Petra z Francie, Francesco z Itálie, Ellie ze Skotska, Felix z Německa a my dva. Člověk by čekal, jaká to bude výhoda, cestovat ve více lidech. Francesco, horkokrevný Ital, ale naštve místňáky hned na začátku a ti nás nechají pěkně vydusit. Dvě hodiny nám tvrdí, že čekají na víc lidí, protože minibusy neodjíždí poloprázdné. Když nikdo nepřijde (kolik autobusů s místními zatím projelo kolem?), nastaví nám nehoráznou cenu 1000 korun za minibus na 43 kilometrů. A my s tím nemůžeme udělat nic. Naopak jsme rádi, že už konečně můžeme jet.
Vstáváme ve tři ráno. Vyhlídka na Bromo je nejlepší při východu slunce. Nad vesnicí se nachází dvě. První z nich, hodinu chůze do kopce, je zadarmo a zeje prázdnotou. Druhá je výš a jezdí se na ni džípem za 650 korun na osobu. Když zvednu hlavu a podívám se tím směrem, spatřím několikasethlavý dav. Užíváme si ticho a první červánky objevující se nad sopkami. Jediná trhovkyně tu má rozložený svůj stánek. Trochu se třeseme zimou a horký čaj nám udělá moc dobře. Svět se začíná pomalu rozsvěcet a sopky objevovat v šeru. Mt. Batok má dokonalý kuželovitý tvar, z Broma bez přestání stoupá pruh kouře a Mt. Semeru (3676 m) se zvedá ještě o tisíc výškových metrů výš než ostatní sopky. Čas od času z ní vyblafne obláček dýmu. Setrváme na vyhlídce hodinu a půl. Z úplné tmy až do slunečného rána. Teď to ale musíme vzít poklusem. Chceme vylézt na Bromo a v 9 ráno odjíždí náš minibus, abychom v 11 chytili v Probolinggu vlak.
Modrou vodovodní nádrž a písečnou pěšinku, vinoucí se hned za ní prudce dolů, objevíme snadno, přesně jak řekl Fendy. Tady vstupné nikdo nevybírá. Přes plato kolem hinduistického chrámu je to k úpatí Broma chvilička.  Fascinuje nás ale, jak mohli postavit chrám na takovém místě. Přímo mezi dvěma stále aktivními sopkami. Pod Bromem to žije. Davy lidí, místních i turistů. Desítky džípů, motorek a koní. Pod sopku v džípu, a dál na koni. Pokud vás to takhle baví. Po širokém a strmém schodišti vedoucím až na okraj kráteru už musí pěšky každý. Výhled do hloubi sopečných útrob bere dech. Tohle je skutečná sopka přesně podle mých představ o tom, jak by sopka měla vypadat.

Gurmánské okénko indonézštiny
Cestujete-li do Indonésie, měli byste znát několik základních slovíček. Nedůležitější jsou dvě: nasi goreng. To vás zachrání vždycky, když budete mít hlad a jídelnímu lístku v indonézštině nebudete rozumět. Nasi je rýže a goreng smažená. Typicky se podává se zeleninou, kousky kuřete nebo mořskými plody. Dá se jíst dokola několik dní (i týdnů…) případně na střídačku se smaženými nudlemi mie goreng. Další místní specialitou je žlutá kari polévka soto s kuřetem ayam. Všechno, co jen přibližně připomíná chleba, od toastů až po místní palačinky na sladko, je roti. Když uvidíte u sopečného kráteru velkou tabuli inzerující telur rebus, nejedná se o žádnou hádanku. Nabízejí tu vejce vařená ve vroucí vodě geotermálního kráteru. Ještě stačí přidat slovíčko sayur pro zeleninu a bakso pro masové koule a už rozumíte celému jídelníčku. 
Za zmínku stojí i zdejší tropické ovoce. Ananasy, melouny, manga, banány i kokosové ořechy chutnají úplně jinak, než ty z českých supermarketů. Mnohem lépe! Sladké, šťavnaté a čerstvé. A k tomu si přidejte ještě zhruba desítku dalších druhů ovoce, v našich končinách téměř neznámých. Jackfruit, liči, rambutan, pitahaya (dragon fruit), durian, maracuja (passion friut) a božská papája. O durianu bude řeč příště, teď bych ráda zmínila „dračí ovoce“. Existuje ve dvou verzích. Bílá a sytě růžová. Bílý jsme ochutnali na Havaji (cena 5$ za kus) a v mnoha jihoasijských zemích (1$ za kus). Růžový z Jávy ale překoná všechny. Sladký a dokonale šťavnatý. 

Sultánské město a zašlá sláva
Na prohlídku Yogyakarty se vydáme stylově. Cyklorikšou. Její pronájem i s průvodcem a šlapačem v jedné osobě vyjde na 40 korun za hodinu. Yogyakarta je speciální region v rámci Indonésie, jediný, jehož vládce je dědičný a ne volený lidem. Sultán Hamengkubuwono IX., otec současného sultána, se velkou měrou zasadil o nezávislost Indonésie, proto dostal za odměnu celý region pod autonomní správu. Lidé mají svého sultána rádi a on jim dobře platí. Navštívíme ptačí trh, dílnu na zpracování stříbra, kde vyrábějí nejdelikátnější šperky a dekorační předměty. Plachetnice, cyklorikši, delfíni propracovaní do těch nejtitěrnějších detailů. Nádhera a za nízkou cenu. Následuje batikářská dílna a tradiční výroba loutek pro stínové divadlo. Vodní chrám, kde měl sultán své lázně, a nakonec i sultánský palác. Vstupné stojí 30 korun a uvnitř se nesmí fotit. Leda byste si pořídili speciální povolení pro fotografy, které stojí 2 koruny. :) 
Průvodkyně nás provede palácem. Ze všeho čiší dávno zašlá sláva. Nejzajímavější je místnost, kde jsou zobrazeny sultánské rodokmeny. Jak zdůrazňuje průvodkyně, čím víc žen a dětí, tím víc starostí. Proto má současný sultán jen jednu ženu, ačkoli mu zákon a jeho víra povoluje mít až čtyři. Jeden z předchozích sultánů měl 98 dětí, nepamatoval si jména jejich ani svých manželek, a to pak byl oheň na střeše. Sultánové jsou muslimského vyznání. Indonésie je ale tolerantní multináboženskou zemí a všechna náboženství se tu vzájemně ovlivňují. Sultánovy ženy ani dcery nechodí zahalené a na historických obrazech jsou zobrazeny dokonce s odhalenými rameny.

Chrámy, které musíte (nebo nemusíte?) vidět
Hinduistický Prambanan a buddhistický Borobudur, oba zapsané na seznamu UNESCO. Ten první z nich je vzdálený pouhých 21 km z centra Yogyakarty. Máme na výběr tři možnosti, jak se tam dostat. Zaplatit si výlet v hotelu za 320 korun pro dva, půjčit si motorku za 130 korun nebo jet autobusem, což by nás mělo vyjít celkem na 40 korun. Je to tedy jasná volba. Hned před hotelem nás odchytí cyklorikša. Ten správný autobus tady v okolí prý nestaví a on nás za 20 korun zaveze na autobusovou zastávku. Skočíme na to. Autobusová zastávka je vysoká vyzděná budka a všechny autobusy mají přes metr vysoký podvozek, průvodčího u každých dveří a zastavují pouze na zastávkách. Čekáme dvacet minut na ten, který nám poradí obsluha zastávky. Autobus s námi jede směrem, který vůbec nepotřebujeme, a po nějakém čase nás vysadí na nádraží. Tady si musíme přestoupit. Dvacet minut čekáme na další. Jsme na cestě už hodinu a půl a ujeli jsme vzdušnou čarou asi kilometr od hotelu. Tenhle autobus nás zaveze jen na hlavní třidu a tady zase musíme přesedat. Třetí autobus nás vysadí na konečné a odtud můžeme jít pěšky nebo se svést rikšou. Aby mě zas někdo vozil hodinu dokolečka a zatím zavřeli chrám? Nikdy! Po téměř třech hodinách stojíme před vstupní bránou. Vstupné pro cizince stojí 430 korun za osobu. Pro místní je za desetinu. Vážně tenhle chrám potřebuju vidět?
Skřípíme zuby, ale jdeme. Hned u vchodu nás odchytí dvě muslimské studentky a nabídnou nám, že nás zadarmo provedou v rámci praxe. Musíme jim jen na závěr vyplnit papír o tom, jak se nám prohlídka líbila. Původně se Prambanan, postavený v devátém století, skládal z 240 svatyň. Pak ale vybuchla blízká sopka Merapi a místní lidé se přestěhovali na východní Jávu., takže chrám začal chátrat. Podobný osud postihl i nedaleký Borobudur. Když se o Prambanan začali v 19. století zajímat Evropané, byly z něj jen trosky. Rozsáhlou rekonstrukci zahájili Holanďané v roce 1918. Nyní tu stojí osm hlavních chrámů, osm strážních chrámů a dva malé. Nejvyšší z nich je věnovaný Šivovi-ničiteli a dva boční Brahmovi-stvořiteli a Višnuovi-ochránci. Průvodkyně nám ukazují sochy uvnitř chrámů a vysvětlují symboliku s nimi spojenou. Reliéfy na obvodových stěnách vypráví dávné příběhy. Kolem šesté nás ochranka začne pomalu vyhánět a o chvíli později obloha zčervená a věže chrámu se ponoří do zapadajícího slunce. 
Borobudur se nachází po cestě na Dieng Plateau, kam máme namířeno, takže se tu zastavíme. Cesta sem je podobný zážitek jako na Prambanan a nepoměr mezi cenou vstupného pro cizince a pro místní je ještě větší. Můžu jim třeba hodinu vyprávět o diskriminaci a chudých cestovatelích, kteří sem vláčeli přes půl světa, ale s pokladními to nehne. Pět set korun, prosím! Nechápu, proč by se do buddhistického chrámu mělo platit vstupné. Odpověď zní, protože se nachází na seznamu UNESCO. Grrr. Petrova obvyklá věta „když už jsme tady“ mě tentokrát nezviklá. Rozhodnu se počkat něj před chrámem. To ale nechce, a tak koupí vstupenku i pro mě. Chyba. Borobudur je velké zklamání. Velká pagoda čtvercového půdorysu postavená ze dvou milionů kamenných bloků. Spodní patra zdobí reliéfy podobné těm na Prambananu, horní patra jsou poseta kruhovými stúpami se sochou Buddhy uvnitř. Prostě jen další chrám, nic víc. Často se nám stává, že se s námi chtějí fotit místní. Bledé tváře jsou tu pro ně stále ještě exotické opičky. Nezeptají se na jméno, nezajímá je, odkud jsme. Jen fotku, prosím. Petra si vyhlédne skupinka muslimek, a tak má aspoň jeden z nás důvod se dneska usmát. 
Cestu od chrámu k východu lemuje „ulička smrti“. Kilometr dlouhá pěšina obklopená z obou stran krámky se suvenýry a hlasitě pokřikujícími prodejci.

Kde bydlí bohové
Dieng Plateu se rozkládá v kaldeře pradávné sopky, ve 2000 m n. m. Nacházejí se tu jedny z nejstarších pozůstatků chrámů na Jávě, zhruba ze 7. století. Z původních asi čtyř set zbylo dnes osm. Název pochází se sanskrtu a znamená Příbytek bohů. Dieng láká návštěvníky zejména malebnými políčky přilepenými na svazích kopců, citelně nižší teplotou vzduchu oproti zbytku ostrova a pozůstatky geotermální aktivity. Není vůbec těžké najít si mezi políčky svůj vlastní malý gejzír nebo barevné čmoudivé jezírko, kde nebude široko daleko nikdo jiný, než zemědělci okopávající saláty v holínkách a se špičatými klobouky na hlavách.
Po Diengu je nejlepší projet se na motorce, jelikož jednotlivé vyhlídky, chrámy a krátery jsou hodně daleko od sebe. Petr jednu sežene od domorodce za 100 korun na půl dne. Prostě dostane klíčky do ruky a uvidíme se tady ve dvě. Petr si aspoň napíše jeho jméno a telefonní číslo, kdyby něco… Z geotermálních jevů stojí za zmínku kráter Sikidang, velké vroucí jezero, ze kterého vycházejí oblaka páry. Kolem dokola leží žluté balvany síry a ze země uniká kouř. Ve stáncích rozesetých kolem kráteru se prodává podivné ovoce carica, zdejší specialita. Kompot z ní chutná příjemně po hruškách a broskvích.

Tolerance především
V Jakartě se s tolerancí a liberálním smýšlením setkáváme na každém kroku. Naše hostitelka Monika bydlí sama ve velkém domě. Její muž pracuje na Sumatře a domů jezdí jen jednou za dva až tři týdny. Monika je muslimka, stejně jako její muž a celá její rodina. Nenosí šátek a nikdy to po ní nikdo nevyžadoval. Ani rodiče, ani její muž, dokonce ani její ortodoxně založená tchýně. Vysvětluje nám, že v koránu stojí, že ženy se mají zahalovat při modlení, ale nijak se to netýká jejich soukromého života. Její matka si prý zahalovala vlasy, jen když je měla mastné a chtěla jít ven, což její muž bytostně nesnášel. Po ulicích Jakarty proudí davy žen se zahalenými vlasy. Tyto šátky jsou ale krásné, barevné a z kvalitních materiálů. Působí jako ozdoba, módní doplněk. Barevný šatek přes hlavu je to jediné, čím se jakartské muslimky odlišují od evropských žen a dívek. Nosí totiž barevná trička, džíny, sukně i přiléhavé šaty. Zahalenou tvář nebo černou burku, ponechávající ženě jen škvíru pro oči, byste v Jakartě hledali jako jehlu v kupce sena. Nosit šátek tu není povinnost, ale svoboda volby.
Istiqlal, největší mešita v Jakartě, patří zároveň mezi největší mešity světa. V době svátků může pojmout až 200 tisíc věřících. Proplétáme se mezi mramorovými sloupy a hledáme vchod. Samozřejmě naboso. Jakožto cizinci musíme nejprve do centra pro návštěvníky, kde nám řeknou pár slov o mešitě, a kterou její část smíme navštívit. Překvapí mě, že mě pustí dovnitř tak, jak jsem. Tričko s dlouhým rukávem, kraťasy pod kolena, nezahalené vlasy. Ostatně, i některé muslimky přicházejí do mešity prostovlasé. Tam se převlečou do mukeny – dlouhé sukně a šátku, který splývá od hlavy přes paže až do pasu. Obličej zůstává nezahalený. Pak se pomodlí a z mešity odcházejí opět prostovlasé. Mužský a ženský prostor v mešitě je rozdělen. Stejně tak je to i v autobusech hromadné dopravy. Zadní část, kde stojí a sedí muži, obvykle praská ve švech, ale v přední, ženské části, je volněji. Tohle se mi hodně líbí. Opatření zcela jasně přispívající k pohodlí a bezpečnosti žen.

Mezi slumy a hypermoderními nákupními centry
Jakarta je obrovské město, v aglomeraci dle některých údajů dokonce druhé největší na světě. Nemá metro, jen rychlodráhu pro autobusy a všudypřítomné tuk-tuky a motorikši. V Indonésii a speciálně v Jakartě slýcháme často chválu na současnou vládu. Podniká prý dobré kroky, buduje infrastrukturu, nové silnice a přístavy. Nic nemůže vypovídat o Jakarťanech víc než to, že ač v drtivé většině muslimové, za svou hlavu si zvolili mladého muže z čínské komunity vyznání křesťanského. Protože je nezkorumpovaný, moudrý a prosazuje dobré věci, všichni ho zbožňují. V druhém největším městě světa se teprve teď začíná budovat metro, protože předchozí vlády neměly dostatek odvahy učinit některá bolestivá rozhodnutí, jako uzavřít důležité silnice, kde stavba probíhá.
Panorama města tvoří mrakodrapy a nablýskané skleněné věžáky. Do velkého luxusního obchoďáku musíme vejít skrz bezpečnostní rám a válíme oči, kam se na něj hrabou ty pražské předpotopní. Každá část centra je postavená v jiném stylu a sehnat se tu dá úplně všechno. I třešně z Nového Zélandu za 850 korun za kilo. Okrajové čtvrti pokrývají slumy, špinavé chýše se střechou z vlnitého plechu a tuny odpadků. V centu města se neustále ozývá troubení a pokřikování pouličních prodejců všeho možného a k nosu se nesou vůně pouličního jídla. Vyzkoušíme martabak, čerstvě pečenou tlustou placku na sladko, posypanou čokoládou a mletými oříšky, politou máslem a smetanou. Přeloží se napůl, rozkrájí se na kousky a za 35 korun se z toho najíme oba dosyta. A pak zamíříme na letiště…

10.4.15

Mezi nebem, peklem a smrtí

Když člověk procestuje polovinu světa, myslí si, že už viděl všechno. Nebo aspoň všechno důležité. Taková nehorázná namyšlenost musí být náležitě potrestána zážitkem, kdy nejen že nestačíme valit oči, ale ani rozumět. Dojde nám, že o skutečném světě toho zatím nevíme moc.
Odchytí si nás, jen co vylezeme z trajektu mezi Bali a Jávou. Hledáme turistické informace, které v přístavu mají být. Říká, že všechny informace nám může dát on. Mluví pěknou angličtinou a začne vyprávět barvitý příběh o modrých plamenech, kráteru a síře. Jeho cena za výlet na sopku není vysoká a nabídne nám, že u něj můžeme zadarmo přespat. V malém deníčku má doporučení dokonce v češtině. „Přátelé, máte štěstí, že jste narazili na skvělého chlapíka, který vám ukáže skutečnou Jávu.“ Během posledního roku jsme se naučili důvěřovat lidem, a tak nasedneme do bema (veřejná doprava v Indonésii) a jedeme k němu domů.
Fendy žije v Banyuwangi. Je mu dvacet osm, má mladou ženu a tříletého syna. Jako horský průvodce se živí už šest let. Je muslim a má malý domek kus od centra. Nikdy se nezapomene smát a vždycky se snaží, aby jeho svět byl zase o kousek lepší než včera. Vypráví nám o nadaci na záchranu velkých mořských želv, karet zelenavých, kterou založil. Vždycky, když v květnu připlují želvy na pláž a nakladou vajíčka, vyhrabe je se svými pomocníky z písku, převezou je do záchranné stanice a pečují o ně až do vylíhnutí. Po dvou týdnech, když už vidí a jsou schopné lépe přežít v moři, posbírá děti a dobrovolníky a želvu po želvě vracejí do volné přírody. Dělá to totiž pro děti. Aby i příští generace věděly, jak vypadá želva. Rybáři ho za to prý dlouhou dobu nenáviděli. Vajíčka bývala jejich snadnou kořistí a oni je prodávali na trhu po čtyřech korunách jako vybranou lahůdku. Nyní se ho bojí, protože má oficiální podporu. Loni pustili do přírody 8743 malých želviček.
Spíme odpoledne a pár hodin večer na matracích na zemi u Fendyho v obýváku. Vstáváme o půlnoci, v půl jedné nasedáme do taxíku a hodinu jedeme pod kopec. Parkoviště je plné aut, to bude nahoře asi hodně turistů. Fendy mi odpoví, že to jsou všichni Indonésané, protože je neděle. Jezdí sem na víkend, a proto je vstupné v neděli o 50% vyšší než normálně. Turistů ze zbytku světa tady mnoho není a ve všední dny tu prý parkoviště zeje prázdnotou. Stoupáme ve tmě po široké hliněné cestě a Fendy nám vypráví o místě, kam jdeme. Síru začali v kráteru Kawah Ijen těžit před 45 lety. Tehdy ještě nevedla pod sopku asfaltová silnice a horníci museli k sopce 20 kilometrů džunglí pěšky a pak i se sírou zase zpátky. Aby bylo jasné, o jakých hmotnostech se tu bavíme – každý horník nosí na zádech 60-100 kg síry v košících, které si pletou z bambusu. Všichni horníci jsou poměrně malí a hubení, bez pochyby nosí na zádech víc, než sami váží. Někteří nám ukazují velký mozol na rameni, narostlý během mnoha let tvrdé práce.
Horník začíná práci ve dvě hodiny ráno a končí v poledne. Deset hodin denně, šest dní v týdnu. Jeho úkolem je donést co nejvíc síry do náklaďáku čínské společnosti stojícího na parkovišti pod kopcem. Pracuje jich tu padesát. Jsou placeni od přineseného kilogramu. Za každý dostanou 700 indonéských rupií, což je 1,40 Kč. Ti nejlepší a nejsilnější si tak za jeden den dřiny můžou přijít na závratných 200 korun. V půlce kopce vzhůru stojí první košíky se sírou. Petr ho zkusí zvednout tak, jak ho nosí horníci. Téměř s ním nekáže pohnout! Jeden z horníků nám hned nabízí malou želvičku ze síry. Je roztomilá, ale pro nás jako suvenýr moc těžká. Chce za ni 10 korun, což je cena, za kterou si může v obchodě koupit třeba sušenky. Stoupáme potmě vzhůru. Až na hranu kráteru je to hodina chůze a dolů do nitra další hodina. Tam už ale většina turistů nechodí.
Číňané vykupují síru za 700 rupií za kilogram a prodávají ji za 10 tisíc rupií. Nosičům odečítají z váhy přinesené síry 5 kg jako váhu bambusového košíku (který ale tak těžký není!) jako něco, za co nebudou platit. Ptám se na ty košíky. Horníci si je pletou sami a vydrží jim většinou dva měsíce. Pak bambus začíná praskat. Čínská společnost, pro kterou pracují, jim neposkytuje nic. A budu zcela konkrétní ve výčtu toho, co znamená ŽÁDNÉ ZAMĚSTNANECKÉ VÝHODY. Žádné zdravotní ani důchodové pojištění, dovolená ani placené svátky. Žádné pracovní nářadí, oblečení, boty ani ochranné pomůcky. Většina horníků sestupuje dolů do kráteru v žabkách nebo v holínkách (a já mám co dělat i v pohorkách). 
Horníci bydlí ve vesnici 20 km od kráteru, a ačkoli tam jezdí náklaďák se sírou, není jim dovoleno svést se s ním. Doprava do vesnice stojí 20 korun, což je víc než desetina jejich denní mzdy. Nemohou si dovolit dvakrát denně jezdit „taxíkem“, proto jezdí domů jen jednou týdně. Žijí nahoře blízko hrany kráteru nebo v domcích poblíž parkoviště. Jejich komůrky bez oken vypadají spíš jako králíkárny. Ubytování a stravu si samozřejmě platí ze svého. Horníci jsou muslimové a pracují i o ramadánu, který samozřejmě ctí. Po dobu jednoho měsíce si nesmějí dát od rána až do setmění ani trochu vody a nic k jídlu…
Ptám se na tu pěknou širokou cestu vedoucí ke kráteru. Vybudovala a zaplatila ji čínská společnost? Vůbec ne! Tu postavili horníci. Sami pro sebe, ve svém volném čase. A opravdu. Vidíme jich několik s lopatou, zasypávat koryto od vody a zarovnávat nerovnosti. A Fendy pokračuje: Dřív, když horník pracoval několik let a ušetřil dost peněz (jak se dá ušetřit dost peněz, pokud živíte rodinu z 3000 korun měsíčně?), mohl si koupit koně nebo oslíka, který pak košíky se sírou svážel dolů za něj. Pak BBC natočilo o místě dokumentární film, přišli turisté a začali si stěžovat na špatnou cestu, rozrytou kopyty koní a „příšerný smrad“ po jejich exkrementech. A tak byli koně a oslíci zakázáni a práce pokračuje zase pěkně postaru. Ručně.
Trvá nám hodinu, než vyjdeme na hranu kráteru, a tady opravdu většina turistů končí. My máme průvodce a jdeme dál, za ceduli „Návštěvníkům je zakázáno sestupovat do kráteru. Nebezpečné.“ Další hodinu nám trvá sestup dolů. Je stále tma, čtyři hodiny ráno. Pozorujeme modrý plamen. Síra hoří díky unikajícímu plynu. Má 200 °C a je tekutá. Zmínila jsem už kouř a sirný pach? Z centra kráteru vychází opravdu silné sloupy kouře a zápachu. Jsme tu bez veškeré ochrany dýchacího ústrojí stejně jako horníci, zatímco těch pár ostatních turistů, kteří se odvážili až sem, mají plynové masky nebo aspoň roušky přes nos a pusu. Zafouká vítr a my se ocitneme v hustém sirném kouři. Je to strašné. Jsem zmatená, netuším, jak z toho utéct. Mám pocit, že se udusím.
Čekáme na východ slunce a je nám zima. Fendy nám ukáže místo, kde je schovaná keška. Je to oficiální keška a úvodní informace jsou psané jediným jazykem, a to v češtině. Pokud jste fanoušci geocachingu, rozhodně si vylezte na Kawah Ijen. Předpokládám, že kešky jsou poschovávané na nejpodivnějších místech, ale tohle je rozhodně naprosto unikátní…
Všichni horníci znají Fendyho a jeden, jménem Andy, nás pozve do malé chýše postavené hned u dolu. Je chráněná před větrem a smradem a je tam postel, na kterou si můžeme lehnout a odpočívat. Andy si s námi chce povídat. Umí poměrně hodně anglických slovíček. Je mu padesát jedna let a v dole pracuje od svých čtrnácti. Třicet sedm let. Má tři děti a věřte tomu nebo ne, je vysmátý od ucha k uchu. „Vy republika Čeko, já republika Indonésia, hahahahahaha.“ Říká, že jsme jeho hosté a ukazuje na stěny chýše. Dáme mu balíček sušenek a vypadá spokojeně. Fendy nám už dopředu říkal, že by bylo hezké koupit pro horníky nějaké jídlo nebo levné cigarety. Máme proto slušnou zásobu sušenek a čínských nudlí a horníci vždycky poděkují, když od nás něco dostanou. Žádný z nich ale nežebrá nebo neprosí o peníze. Naopak, smějí se, ptají se, odkud jsme, a dělají vtípky. Fendy zastává názor, že něco k jídlu by jim měl přinést každý turista, ale nikdo to podle něj nedělá. Taky má ideu, že kdyby každý turista odnesl na parkoviště kilo nebo dvě síry, pomohl by horníkům v jejich těžkém údělu. Pracuje tu tolik mladých mužů, kteří mají celý život před sebou! Často tu těží a nosí síru bok po boku otec a syn…
Slunce vychází, a to odporné smradlavé místo získá na kráse. Modré jezero se vyloupne z kouře a žluté balvany síry kontrastují s šedivou skálou. Celý kráter je nádherný. Zevnitř a ještě víc shora. Z horkého místa, kde hoří modrý plamen, odtéká čerstvá tekutá síra, protéká trubkami, chladí se a dole tuhne. Tam ji horníci odlamují dlouhými tyčemi a nakládají do košíku. Je ještě oranžová a teplá. Trubky jsou prý moderní vynález, dřív lezli horníci přímo do nitra sirného ložiska, často se popálili a nadýchali intenzivního sirného kouře. Teď je to prý mnohem, mnohem lepší. Kawah Ijen je aktivní sopkou. Poslední erupce přišla v roce 2002 a poslední velká, při které umírali lidé, nastala v roce 1973 a zahynulo při ní deset horníků.
Fendy se dá do řeči s jedním ze svých přátel, který zrovna odpočívá, a tak ho poprosím o malé interview. Sahamovi je čtyřicet a v dole pracuje už dvacet let. Má dvě děti, třináctiletou dceru a patnáctiměsíčního syna. Další děti nechce, protože oficiální program vlády říká „Two is enough.“ (Dvě jsou dost.) Cože? Nestačím se divit. Oficiální program vlády říká, že dvě děti jsou dost. „Podporují tento program nějak finančně nebo materiálně?,“ ptám se. „Dostáváš na děti nějaké příspěvky od státu?“ Nothing. (Nic.) Ptám se, jestli čeká, že tu bude pracovat i jeho syn. Odpoví, že naprosto jistě ví, že nechce, aby tu syn pracoval. 
Chce ho poslat na univerzitu a zajistit mu lepší život. On pracuje každý den od dvou ráno do dvanácti dopoledne. Nosí dva košíky denně, každý po osmdesáti kilech a vydělá si za to 150 korun. Odvážím se vyslovit otázku, která mě pálí už několik hodin: „Máš svou práci rád?“ Rozesměje se. „Ano, mám svou práci rád. Žádnou jinou nemám. Nemám žádné školy a jsem za tuhle práci vděčný.“ Pokračuji. „Máš rád tohle místo, líbí se Ti?“ „Ano, mám ho rád, je tu krásný výhled.“ 
Ptám se na turisty. Já je (nás) vnímám jako otravný hmyz, který se jim akorát plete pod nohy, zdržuje je od práce a neustále a bez přestání je fotí… Někteří se dokonce nechají nahoru na kráter vynést na židličce. Zní a vypadá to otřesně, jenže z vynášení turistů mají horníci větší příjem, než z přenášení síry… 
Sahamo má turisty rád. Ne proto, že mu nosí jídlo (nenosí), ale protože si s nimi může popovídat a zavtipkovat… „Jak ses tu cítil první den, tehdy před dvaceti lety, vzpomínáš si na to?“ Odpoví, že měl strach. Byl to neznámý kouřící kráter, nebezpečný, nevěděl, co od toho čekat. Trvalo to týden, než si zvykl. Od té doby je v klidu. „Miluješ svou ženu?“ Tahle otázka ho dostane. Začne se smát a pak naprosto vážně odpoví: „Samozřejmě, že miluju svoji ženu. Kdybych ji nemiloval, neměli bychom děti!“ 
Milí přátelé, a to je dnes ode mě vše. Možná to ve vás zanechalo nějaké emoce a já budu opravdu moc ráda, pokud své myšlenky napíšete do komentáře pod článek. Mě k tomu napadlo toto. Život není soutěž, ve které musíme být nejlepší, nejsilnější, nejchytřejší, neřku-li nejbohatší ze všech. Život je soutěž, ve které musíme být nejlepším člověkem, jakým dokážeme být. Sami před sebou.
PS: Tahle fotka není fotomontáž ani žádná jiná nekalá fotografická technika. Je to skutečná fotka skutečného muže na skutečném místě. Jsou totiž věci mezi nebem a zemí…