10.4.15

Mezi nebem, peklem a smrtí

Když člověk procestuje polovinu světa, myslí si, že už viděl všechno. Nebo aspoň všechno důležité. Taková nehorázná namyšlenost musí být náležitě potrestána zážitkem, kdy nejen že nestačíme valit oči, ale ani rozumět. Dojde nám, že o skutečném světě toho zatím nevíme moc.
Odchytí si nás, jen co vylezeme z trajektu mezi Bali a Jávou. Hledáme turistické informace, které v přístavu mají být. Říká, že všechny informace nám může dát on. Mluví pěknou angličtinou a začne vyprávět barvitý příběh o modrých plamenech, kráteru a síře. Jeho cena za výlet na sopku není vysoká a nabídne nám, že u něj můžeme zadarmo přespat. V malém deníčku má doporučení dokonce v češtině. „Přátelé, máte štěstí, že jste narazili na skvělého chlapíka, který vám ukáže skutečnou Jávu.“ Během posledního roku jsme se naučili důvěřovat lidem, a tak nasedneme do bema (veřejná doprava v Indonésii) a jedeme k němu domů.
Fendy žije v Banyuwangi. Je mu dvacet osm, má mladou ženu a tříletého syna. Jako horský průvodce se živí už šest let. Je muslim a má malý domek kus od centra. Nikdy se nezapomene smát a vždycky se snaží, aby jeho svět byl zase o kousek lepší než včera. Vypráví nám o nadaci na záchranu velkých mořských želv, karet zelenavých, kterou založil. Vždycky, když v květnu připlují želvy na pláž a nakladou vajíčka, vyhrabe je se svými pomocníky z písku, převezou je do záchranné stanice a pečují o ně až do vylíhnutí. Po dvou týdnech, když už vidí a jsou schopné lépe přežít v moři, posbírá děti a dobrovolníky a želvu po želvě vracejí do volné přírody. Dělá to totiž pro děti. Aby i příští generace věděly, jak vypadá želva. Rybáři ho za to prý dlouhou dobu nenáviděli. Vajíčka bývala jejich snadnou kořistí a oni je prodávali na trhu po čtyřech korunách jako vybranou lahůdku. Nyní se ho bojí, protože má oficiální podporu. Loni pustili do přírody 8743 malých želviček.
Spíme odpoledne a pár hodin večer na matracích na zemi u Fendyho v obýváku. Vstáváme o půlnoci, v půl jedné nasedáme do taxíku a hodinu jedeme pod kopec. Parkoviště je plné aut, to bude nahoře asi hodně turistů. Fendy mi odpoví, že to jsou všichni Indonésané, protože je neděle. Jezdí sem na víkend, a proto je vstupné v neděli o 50% vyšší než normálně. Turistů ze zbytku světa tady mnoho není a ve všední dny tu prý parkoviště zeje prázdnotou. Stoupáme ve tmě po široké hliněné cestě a Fendy nám vypráví o místě, kam jdeme. Síru začali v kráteru Kawah Ijen těžit před 45 lety. Tehdy ještě nevedla pod sopku asfaltová silnice a horníci museli k sopce 20 kilometrů džunglí pěšky a pak i se sírou zase zpátky. Aby bylo jasné, o jakých hmotnostech se tu bavíme – každý horník nosí na zádech 60-100 kg síry v košících, které si pletou z bambusu. Všichni horníci jsou poměrně malí a hubení, bez pochyby nosí na zádech víc, než sami váží. Někteří nám ukazují velký mozol na rameni, narostlý během mnoha let tvrdé práce.
Horník začíná práci ve dvě hodiny ráno a končí v poledne. Deset hodin denně, šest dní v týdnu. Jeho úkolem je donést co nejvíc síry do náklaďáku čínské společnosti stojícího na parkovišti pod kopcem. Pracuje jich tu padesát. Jsou placeni od přineseného kilogramu. Za každý dostanou 700 indonéských rupií, což je 1,40 Kč. Ti nejlepší a nejsilnější si tak za jeden den dřiny můžou přijít na závratných 200 korun. V půlce kopce vzhůru stojí první košíky se sírou. Petr ho zkusí zvednout tak, jak ho nosí horníci. Téměř s ním nekáže pohnout! Jeden z horníků nám hned nabízí malou želvičku ze síry. Je roztomilá, ale pro nás jako suvenýr moc těžká. Chce za ni 10 korun, což je cena, za kterou si může v obchodě koupit třeba sušenky. Stoupáme potmě vzhůru. Až na hranu kráteru je to hodina chůze a dolů do nitra další hodina. Tam už ale většina turistů nechodí.
Číňané vykupují síru za 700 rupií za kilogram a prodávají ji za 10 tisíc rupií. Nosičům odečítají z váhy přinesené síry 5 kg jako váhu bambusového košíku (který ale tak těžký není!) jako něco, za co nebudou platit. Ptám se na ty košíky. Horníci si je pletou sami a vydrží jim většinou dva měsíce. Pak bambus začíná praskat. Čínská společnost, pro kterou pracují, jim neposkytuje nic. A budu zcela konkrétní ve výčtu toho, co znamená ŽÁDNÉ ZAMĚSTNANECKÉ VÝHODY. Žádné zdravotní ani důchodové pojištění, dovolená ani placené svátky. Žádné pracovní nářadí, oblečení, boty ani ochranné pomůcky. Většina horníků sestupuje dolů do kráteru v žabkách nebo v holínkách (a já mám co dělat i v pohorkách). 
Horníci bydlí ve vesnici 20 km od kráteru, a ačkoli tam jezdí náklaďák se sírou, není jim dovoleno svést se s ním. Doprava do vesnice stojí 20 korun, což je víc než desetina jejich denní mzdy. Nemohou si dovolit dvakrát denně jezdit „taxíkem“, proto jezdí domů jen jednou týdně. Žijí nahoře blízko hrany kráteru nebo v domcích poblíž parkoviště. Jejich komůrky bez oken vypadají spíš jako králíkárny. Ubytování a stravu si samozřejmě platí ze svého. Horníci jsou muslimové a pracují i o ramadánu, který samozřejmě ctí. Po dobu jednoho měsíce si nesmějí dát od rána až do setmění ani trochu vody a nic k jídlu…
Ptám se na tu pěknou širokou cestu vedoucí ke kráteru. Vybudovala a zaplatila ji čínská společnost? Vůbec ne! Tu postavili horníci. Sami pro sebe, ve svém volném čase. A opravdu. Vidíme jich několik s lopatou, zasypávat koryto od vody a zarovnávat nerovnosti. A Fendy pokračuje: Dřív, když horník pracoval několik let a ušetřil dost peněz (jak se dá ušetřit dost peněz, pokud živíte rodinu z 3000 korun měsíčně?), mohl si koupit koně nebo oslíka, který pak košíky se sírou svážel dolů za něj. Pak BBC natočilo o místě dokumentární film, přišli turisté a začali si stěžovat na špatnou cestu, rozrytou kopyty koní a „příšerný smrad“ po jejich exkrementech. A tak byli koně a oslíci zakázáni a práce pokračuje zase pěkně postaru. Ručně.
Trvá nám hodinu, než vyjdeme na hranu kráteru, a tady opravdu většina turistů končí. My máme průvodce a jdeme dál, za ceduli „Návštěvníkům je zakázáno sestupovat do kráteru. Nebezpečné.“ Další hodinu nám trvá sestup dolů. Je stále tma, čtyři hodiny ráno. Pozorujeme modrý plamen. Síra hoří díky unikajícímu plynu. Má 200 °C a je tekutá. Zmínila jsem už kouř a sirný pach? Z centra kráteru vychází opravdu silné sloupy kouře a zápachu. Jsme tu bez veškeré ochrany dýchacího ústrojí stejně jako horníci, zatímco těch pár ostatních turistů, kteří se odvážili až sem, mají plynové masky nebo aspoň roušky přes nos a pusu. Zafouká vítr a my se ocitneme v hustém sirném kouři. Je to strašné. Jsem zmatená, netuším, jak z toho utéct. Mám pocit, že se udusím.
Čekáme na východ slunce a je nám zima. Fendy nám ukáže místo, kde je schovaná keška. Je to oficiální keška a úvodní informace jsou psané jediným jazykem, a to v češtině. Pokud jste fanoušci geocachingu, rozhodně si vylezte na Kawah Ijen. Předpokládám, že kešky jsou poschovávané na nejpodivnějších místech, ale tohle je rozhodně naprosto unikátní…
Všichni horníci znají Fendyho a jeden, jménem Andy, nás pozve do malé chýše postavené hned u dolu. Je chráněná před větrem a smradem a je tam postel, na kterou si můžeme lehnout a odpočívat. Andy si s námi chce povídat. Umí poměrně hodně anglických slovíček. Je mu padesát jedna let a v dole pracuje od svých čtrnácti. Třicet sedm let. Má tři děti a věřte tomu nebo ne, je vysmátý od ucha k uchu. „Vy republika Čeko, já republika Indonésia, hahahahahaha.“ Říká, že jsme jeho hosté a ukazuje na stěny chýše. Dáme mu balíček sušenek a vypadá spokojeně. Fendy nám už dopředu říkal, že by bylo hezké koupit pro horníky nějaké jídlo nebo levné cigarety. Máme proto slušnou zásobu sušenek a čínských nudlí a horníci vždycky poděkují, když od nás něco dostanou. Žádný z nich ale nežebrá nebo neprosí o peníze. Naopak, smějí se, ptají se, odkud jsme, a dělají vtípky. Fendy zastává názor, že něco k jídlu by jim měl přinést každý turista, ale nikdo to podle něj nedělá. Taky má ideu, že kdyby každý turista odnesl na parkoviště kilo nebo dvě síry, pomohl by horníkům v jejich těžkém údělu. Pracuje tu tolik mladých mužů, kteří mají celý život před sebou! Často tu těží a nosí síru bok po boku otec a syn…
Slunce vychází, a to odporné smradlavé místo získá na kráse. Modré jezero se vyloupne z kouře a žluté balvany síry kontrastují s šedivou skálou. Celý kráter je nádherný. Zevnitř a ještě víc shora. Z horkého místa, kde hoří modrý plamen, odtéká čerstvá tekutá síra, protéká trubkami, chladí se a dole tuhne. Tam ji horníci odlamují dlouhými tyčemi a nakládají do košíku. Je ještě oranžová a teplá. Trubky jsou prý moderní vynález, dřív lezli horníci přímo do nitra sirného ložiska, často se popálili a nadýchali intenzivního sirného kouře. Teď je to prý mnohem, mnohem lepší. Kawah Ijen je aktivní sopkou. Poslední erupce přišla v roce 2002 a poslední velká, při které umírali lidé, nastala v roce 1973 a zahynulo při ní deset horníků.
Fendy se dá do řeči s jedním ze svých přátel, který zrovna odpočívá, a tak ho poprosím o malé interview. Sahamovi je čtyřicet a v dole pracuje už dvacet let. Má dvě děti, třináctiletou dceru a patnáctiměsíčního syna. Další děti nechce, protože oficiální program vlády říká „Two is enough.“ (Dvě jsou dost.) Cože? Nestačím se divit. Oficiální program vlády říká, že dvě děti jsou dost. „Podporují tento program nějak finančně nebo materiálně?,“ ptám se. „Dostáváš na děti nějaké příspěvky od státu?“ Nothing. (Nic.) Ptám se, jestli čeká, že tu bude pracovat i jeho syn. Odpoví, že naprosto jistě ví, že nechce, aby tu syn pracoval. 
Chce ho poslat na univerzitu a zajistit mu lepší život. On pracuje každý den od dvou ráno do dvanácti dopoledne. Nosí dva košíky denně, každý po osmdesáti kilech a vydělá si za to 150 korun. Odvážím se vyslovit otázku, která mě pálí už několik hodin: „Máš svou práci rád?“ Rozesměje se. „Ano, mám svou práci rád. Žádnou jinou nemám. Nemám žádné školy a jsem za tuhle práci vděčný.“ Pokračuji. „Máš rád tohle místo, líbí se Ti?“ „Ano, mám ho rád, je tu krásný výhled.“ 
Ptám se na turisty. Já je (nás) vnímám jako otravný hmyz, který se jim akorát plete pod nohy, zdržuje je od práce a neustále a bez přestání je fotí… Někteří se dokonce nechají nahoru na kráter vynést na židličce. Zní a vypadá to otřesně, jenže z vynášení turistů mají horníci větší příjem, než z přenášení síry… 
Sahamo má turisty rád. Ne proto, že mu nosí jídlo (nenosí), ale protože si s nimi může popovídat a zavtipkovat… „Jak ses tu cítil první den, tehdy před dvaceti lety, vzpomínáš si na to?“ Odpoví, že měl strach. Byl to neznámý kouřící kráter, nebezpečný, nevěděl, co od toho čekat. Trvalo to týden, než si zvykl. Od té doby je v klidu. „Miluješ svou ženu?“ Tahle otázka ho dostane. Začne se smát a pak naprosto vážně odpoví: „Samozřejmě, že miluju svoji ženu. Kdybych ji nemiloval, neměli bychom děti!“ 
Milí přátelé, a to je dnes ode mě vše. Možná to ve vás zanechalo nějaké emoce a já budu opravdu moc ráda, pokud své myšlenky napíšete do komentáře pod článek. Mě k tomu napadlo toto. Život není soutěž, ve které musíme být nejlepší, nejsilnější, nejchytřejší, neřku-li nejbohatší ze všech. Život je soutěž, ve které musíme být nejlepším člověkem, jakým dokážeme být. Sami před sebou.
PS: Tahle fotka není fotomontáž ani žádná jiná nekalá fotografická technika. Je to skutečná fotka skutečného muže na skutečném místě. Jsou totiž věci mezi nebem a zemí…

2 komentáře:

  1. Skutečně silný, zajímavý a dobře napsaný článek se skvělýma fotkama. Napsala bych krásný článek, ale to by k těm chudákům tahajícím síru úplně nesedělo. K.

    OdpovědětSmazat
  2. Dnes je to smutný článek. Po jeho přečtení jsem se ale cítila šťastná, že žiju zde a mám se dobře placenou práci. Taky jsem se zastyděla, že si na ni někdy stěžuju...

    OdpovědětSmazat