13.7.17

Sama v Laosu: Jak jsem hackovala tubing ve Vang Vieng

O Vang Vieng si můžete myslet, že je to nejhorší turistické doupě v Laosu, plné hluku, barů, nočních pařeb a předražených hamburgerů. Anebo že je to úžasné klidné místo v horách porostlých hustou džunglí, s čistou řekou a spoustou zajímavostí k vidění. Záleží jen na vás, jakým směrem se vydáte, či budete zrovna dívat…

Rafting, tubing, kayaking... Na turisty jsou tu připravení

Cesta z Vientiane do Vang Vieng trvá asi 3,5 hod a autobus mě vyklopí právě na té rušné třídě plné barů, karaoke a hostelů. Je půl desáté večer a zaplout do jednoho z nich by bylo to nejjednodušší řešení. Já mám ale zjištěno, že za městem u řeky leží kemp, kde noc v pronajatém stanu stojí 120 Kč včetně snídaně, odvozu a tiché přírody kolem. Vzhledem k tomu, že tolik často stojí jen tuk-tuk z autobusového nádraží do města, je to vlastně „ubytování se snídaní za cenu tuk-tuku“, až na to, že tady máte dopravu do města a zpátky v ceně tolikrát, kolikrát budete chtít.

Kemp u řeky, kde jsem kromě obsluhy úplně sama...

Co dělat ve Vang Vieng
Lákadel na turisty naleznete ve Vang Vieng bezpočet. Kajakování, jeskyňaření, horolezení, let balónem či v motorovém rogalu, jezdění na zip-line... Můžete si půjčit kolo, motorku nebo buginu, vyzkoušet canyoning, nebo se tu tak jako většina turistů bohapustě opít. To největší klišé ve Vang Vieng, které by měl zažít úplně každý, kdo tudy byť jen projíždí, je tubing. Tedy jízda po řece v nafouknuté duši.

Tubing aneb jízda v kruhu

Tubing tohle město proslavil a za starých dobrých časů prý bary podél řeky lákaly tubery na pivo a opium, takže si umíte představit, jak to na řece vypadalo. Teď je hlavním prodejním artiklem pivo a wifi, a i to stačí. Po řece se mimo sezónu v duších vozí každý den desítky lidí, v sezóně stovky. V kempu se mi moc líbí – takový soukromý ráj. Cvrčení cikád, skály hned za stanem, k snídani křupavá bageta s máslem a džemem, wifi i ve spacáku a ideální počasí. Kromě mě tu nikdo jiný ve stanu nespí. Záchody jsou tu jen turecké a sprcha studená, ale to si rozhodně nestěžuji, jen dokresluji obrázek, aby byl úplný. Rozhodnu se tu tedy zůstat o něco déle a do plánu si zařadím i tubing.

Ticho v jeskyni
První den se vydám prozkoumat městečko, ale neobjevím nic, co by stálo za řeč. Obchody, restaurace, turistické agentury, stánky s ovocem a Café Parisiene, kde asi čtvrt hodiny slintám nad dortíky. Chtějí za ně ale skoro dvakrát víc než v Praze, což je absurdní, takže se spokojím jen s tím slintáním.

Dortíky v místní kavárně vypadají úchvatně, ale stojí tak moc, že si radši nechám zajít chuť

Vydám se směrem do přírody, až přijdu ke vstupu do resortu. Chtějí zaplatit za vstup (chodec 6 Kč), tak se ptám, za co platím. Nečekaně – za použití mostu. Dostanu lístek a o 200 m dál je skutečně most a tamní hlídač ode mě lístek zase vybere. Asi abych se nepokoušela přecházet most vícekrát. Za mostem jsou také stánky s ovocem, ale tady mají všechno ovoce zabalené v plastových fóliích na polystyrenových táccích. Asi to má působit luxusněji, ale na mě to působí: „No fůůůj!“ O kus dál leží průzračně čistá tůň a vodou se dá projít až do jeskyně, kde dovádí děti. Hned bych taky skočila do vody, ale mám s sebou foťák, peníze a doklady, které není kde schovat, a tak si musím nechat zajít chuť.

Jeskyně Jang. Tam jsem byla taky úplně sama...

Zkoumám okolí a zaujmou mě schody vedoucí kamsi nahoru. A od pokladny na mě mává paní, jestli chci do jeskyně. No, jasně! Zaplatím 45 korun a lezu nahoru. Dech mi v tom horku dojde už v polovině, a tak si sednu a hledím do dáli. Jenže zespod na mě začne mávat ta paní, ať jdu nahoru, a tak jdu. Jeskyně Jang je parádní, a to nejlepší na ní je, že jsem tu úplně sama. Tlumené světlo žlutých žárovek a úplné ticho. U vchodu stojí strohý nápis „zavřeno v 16:30“, což je za hodinu, a tak se trochu bojím, aby klíčník pro malý divácký zájem nechtěl zavřít už dřív, ale i tak si ji důkladně prohlédnu. Je členitá, s mnoha stala -ktity, -gmity i -gnáty, varhany, zákruty i vysokými síněmi. Super! A dokonce mě tu ani nikdo nezamkne.

Dvě Češky v kempu
Jak jsem zmiňovala, že tu stanuji sama, tak už ne. Jsme tu dvě. Češky. Jak jinak. Nebo spíš: Kdo jiný by chtěl bydlet ve Vang Vieng ve stanu?

Tak už mám v kempu kámošku. Je to taky Češka!

Hned ráno vyrazíme s Terezou zkoumat jeskyni, kterou máme přímo za kempem. Já zvolím strategii „plavky“, která se ukáže jako jediná správná. Do jeskyně se jde totiž vodou, která je poměrně hluboká. Nejprve po kolena, pak do půli stehen, po břicho… a pak až po krk. Dojdu, kam až sahá světlo a dál už jen do tmy vodou pokračuje natažené lano. Připadala bych si jako Théseus od Ariadny a byla by to super stezka odvahy dojít až na konec provazu, ale na to nemám. Potřebuji čelovku. Vrátíme se tedy zpátky, Terka si vezme plavky, obě popadneme čelovky a jdeme! Za prvním záhybem, kam už světlo zvenku nedosáhne, rozsvítím a překvapí mě, jak je jeskyně krásná. Velké vápencové krápníky shora dolů i naopak. Procházíme vodou a ta náhle končí a směrem nahoru z ní trčí žebřík. Vylezeme po něm, procházíme síněmi, občas to vypadá, že už to nikam dál nemůže vést, ale vždycky se objeví nějaký malý nenápadný průlez. Jeskyně je zřejmě několikapatrová, párkrát musíme nahoru a pak zase dolů. Úzké škvíry, tma a ticho jeskyně. Sem tam nějaký krápník. Ještěže v téhle jeskyni nejsem sama, asi bych se trochu bála... Na konci se objeví proužek světla a miniaturní průlez. Ocitneme se uprostřed zelené džungle. Boží!

Temná jeskyně, do které vede lano jako Ariadnina nit

Později zjistím, že Tham None Cave je jedna z největších jeskyní ve Vang Vieng a za druhé indočínské války se v ní schovávali vesničané. 

Originální tubing
Povzbuzena příjemným ranním zážitkem se rozhodnu vydat do města a koupit si u agentury výlet na tubing. Foťák, pas a většinu peněz nechám ve stanu a doufám, že je tady po návratu zase najdu. Podél hlavní silnice č. 13 stojí mnoho stánků. Vlastně mě vůbec nepřekvapí, že jeden z nich prodává dětské nafukovací kruhy. Tato skutečnost mi vnukne MYŠLENKU, ačkoli netuším, jestli by to mohlo fungovat. Některé jsou dost velké, aby se v tom jelo celkem pohodlně…

Kruh jako kruh, no ne?

Za ten největší zaplatím 60 Kč. Je krásně zelený s obrázky ovoce. Tubing tour ve městě stojí asi 200 Kč, což zahrnuje odvoz tam a zpátky a půjčení duše. Já jsem právě za velký (a dokonce už nafouknutý) kruh zaplatila méně než třetinu. Je na něm sice napsáno „Made in China“, ale snad něco vydrží a nenechá mě ve štychu někde uprostřed řeky. Vydám se pěšky směrem od města. Jdu proti proudu řeky a přitom stopuji. Zastaví mi kluk v songthaew a zadarmo mě sveze, kam si řeknu. Trochu to přeženu se vzdáleností, což ovšem zatím netuším. Dojdu k řece, všechny věci nacpu do nepromokavého pytle, překonám počáteční obtíže při nasedání a už sedím v kruhu a pluji po řece. Dost dobrý!

Řeka pro tubery, most pro motorkáře... A bez zábradlí...

Nikde nikdo, obklopená horami, pluji si po řece Nam Song a užívám si ticho a krásy přírody. A už jsou tady první peřejky! Trochu drhnu zadkem o dno, bojím se jak o sebe, tak i o kruh, a tak radši vystoupím a přenesu svoji kocábku do hlubších vod. A už zase jedééém! Stromy, džungle, hory, sem tam rybář, který na mě kouká poměrně nedůvěřivě, ale vesele mě zdraví, hejna motýlů, ptáci, a tak si tak pluji. Hlavní zvuky zahrnují cvrčení cikád, občasné „hřmotné burácení vodopádů“ a čvachtavé topení se Kačenek… Když mě peřeje vyděsí příliš, prostě se zvednu a přenesu kruh. A tak si tak pluji – opakuji to pro navození atmosféry toho, jak dlouho si pluji. Pluji si skutečně velmi dlouho a nikde nic a nikdo. Zhruba v tuto chvíli mi dojde, že jsem se nechala odvézt asi příliš daleko, protože při správném tubingu mají být oba břehy hustě osázeny bary, které si mě na laně přitáhnou k sobě, aby mi nabídly drink. A já s sebou nemám ani vodu a navíc už začínám mít pěkný hlad.

Most k jeskyni Jang. Chcete-li na druhou stranu, musíte zaplatit

Pluju a pluju a najednou před sebou uvidím vodního buvola, kterak leze do řeky. Pluji přímo k němu. Zastaví se přímo uprostřed proudu, otočí se směrem ke mně a začne na mě zírat. Hrozně mě to rozesměje, protože mi připomene medvědy grizzly číhající ve vodopádech na lososy, kteří jim skáčou rovnou do tlamy. Buvola zaženu hlasitým voláním, ať uhne, ale směju se ještě za další zatáčkou. A tak pluju a pluju. Řeka moc neteče, a tak musím pádlovat rukama. Takhle jsem si břišní svalstvo už dlouho neprocvičila. Objeví se první domky a přístřešky místních. Pak pluji kolem rozsáhlého území, kde se těží štěrk a peřeje tu naberou na síle. Chvíli mám chuť to projít po břehu, ale pak se rozhodnu nebýt srab a je z toho nejlepší úsek cesty. Parádně to sviští. Ještě chvíli pluju a pluju a pak, po třech hodinách plavby v kruhu, před sebou konečně uvidím restauraci na břehu řeky. Hurá, jsem zachráněna! 

Výhled z blízkého vrcholku, boží!

Dám si nudle a vodu a o hodinu později pokračuji dál. Mám za sebou asi 6 km a ještě 2 km mě čekají do mého kempu. Po další půlhodině parádního tubingu na dětském kruhu uvidím velkou ceduli „START TUBING“. Aha, tak tady jsem správně měla začínat! Musím říct, že to, co následuje za cedulí, je obludnost. Jeden bar vedle druhého se vzájemně se přeřvávající hlasitou hudbou, všude plno lidí v naprosto totožných šedivých duších a nějací opilí Němci se mě snaží chytit a vyklopit. A Číňané, kteří kolem plují v davech na kajacích zase nedokážou vymyslet nic lepšího, než cákat na mě pádly. Naštěstí to mám ke kempu už jen kousíček. Dál už rozhodně jezdit nepotřebuju. Kdybych si zaplatila těch 200 Kč za standardní zábavu, byla bych teď hodně zklamaná, ale drandění v zeleném kruhu za 60 zejména v horní části řeky nemělo chybu. Tím bych vás chtěla trochu pošťouchnout k tomu, aby ať už chcete dělat cokoli, jste si to udělali po svém. A pokud se rozhodnete sjíždět řeku Nam Song v Laosu, ať už v duši, kruhu, kajaku nebo třeba loďce z PET lahví, nezapomeňte se předtím namazat opalovacím krémem, nebo si užijete bolestivou noc.