Šamanský rituál mezi inckými zdmi

Od Machu Picchu jsem očekávala přelidněnou turistickou atrakci a ani ve snu by mě nenapadlo, že se stanu obětí nějakých rituálů... Kombinace pražícího slunce, silné atmosféry starého inckého města a náhody, díky které jsme si vybrali právě tohohle průvodce, způsobila, že se návštěva Machu Picchu stala poněkud zvláštním spirituálním zážitkem.

Na Machu Picchu se dá dostat nejrůznějšími způsoby. Nejlevnější je pěšky. Třeba z Cachory, vesnice asi čtyři hodiny jízdy autobusem z Cusca, kde začíná osmidenní trek zvaný Choquequirao. Další možnost je jet vlakem z Ollantaytambo, města hodinu a půl jízdy busem od Cusca. Cena zpáteční jízdenky na vlak začíná na 130 US$. Nebo si můžete zaplatit zájezd v cestovní agentury. Na internetu se ceny za jednodenní all-inclusive výlet na Machu Picchu pohybují kolem 350 US$ za osobu a vyžaduje se rezervace a platba tři měsíce předem. Cestovky přímo v Cuscu nabízejí jednodenní výlet za 100 US$, ale tahle cena pravděpodobně zahrnuje pouze dopravu a možná jídlo a průvodce. Zcela jistě nezahrnuje vstupné.

Nejzdlouhavější a nejméně pohodlný způsob dopravy volíme my. Na osmidenní trek už nezbývá čas a všechny ostatní varianty jsou na nás příliš drahé. Jedeme colectivem (sdíleným taxi) z Cusca do Ollantaytamba, odtud ve stoje nacpaným autobusem plným místňáků do Santa Marie a z ní taxíkem do Santa Terezy. Taxikáři se o nás poperou, což nám srazí cenu z "15 Sol a čekáme na další dva pasažéry" na "10 Sol a jedeme hned". Začneme brzo ráno a do Santa Terezy dorazíme až pozdě večer.

V Santa Tereza jsou horké termální prameny, kde se za denní vstupní poplatek 5 Sol/os. (asi 36 Kč) dá dokonce i kempovat. Postavíme stan a druhý den strávíme celé dopoledne v horkých bazéncích. Odpoledne se necháme taxíkem zavézt do vísky Lucmabamba, kde začíná dvoudenní trek do města Aguas Calientes - "City of Machu Picchu". Dle některých je tohle ta jediná "Pravá Inka Trail" (ale na toto téma existuje asi 30 různých názorů).

Stoupáme vzhůru po široké dlážděné cestě. Incké cesty jsou impozantní tím, že vedou na dlouhé vzdálenosti, většinou rovně bez zatáček a serpentin, a do kopců stoupají pozvolna, stále se stejným sklonem. Nejprve procházíme kolem lidských příbytků. Na nízkých stromcích dozrává káva, přes cestu courají stonožky (věřili byste, že ta na fotce má 240 nožiček?) a hejno krocanů shledá Petra úhlavním nepřítelem a rozhodne se ho trochu prohnat.

Zakempujeme u postranní pěšiny na nejšikmějším plácku, na kterém kdy náš stan stál. Ráno zjistíme, že stačilo jít ještě kousek dál po Inca trailu a našli bychom krásný rovný plácek hned u cesty...

Vystoupíme vzhůru do sedla, kde začíná "Inca jungle". Tak to aspoň nazývají cestovky v Cuscu. Stačí sejít kousek níž a už jsme u starého inckého hradiště Llactapata. Je opravené a je od něj neobvyklý výhled na Machu Picchu. Vidíme ho z druhé strany a hluboko pod sebou.

Sejdeme dolů a překročíme řeku po lanovém mostě. O kousek dál máme možnost obdivovat vysoký a mohutný vodopád, který vytéká z díry ve skále. Už jen pár minut chůze a jsme na Hidroeléctrica. Je tu vodní elektrárna a železniční zastávka. Taky kreativní mapka pro ty, kteří se rozhodnou ušetřit 100 US$ a jít pěšky.

Cesta podél kolejí je docela pěkná, i když hodně zdlouhavá. Vede stále mírně do kopce, podél řeky. Rostou tu banánovníky a křičí podivní ptáci. Jdeme to asi tři hodiny a po setmění postavíme náš stan za pár korun v obecním kempu (Camping municipal). Vstupenky na Picchu se prodávají pouze ve specializované kanceláři v Aguas Calientes, luxusním městečku s přepychovými hotely a drahými restauracemi. Každý den sem vlaky vozí suroviny a lahodná jídla z města a metráky odpadků odvážejí zase nazpátek...

Od kempu je to do centra Aguas Calientes asi 20 minut chůze. Pro koupi vstupenek potřebujete cestovní pas všech členů skupiny (jinak půjdete dvakrát...) a připravte si 50 US$/os. Až nahoru k vstupní bráně jezdí autobus, ale pokud chcete ušetřit 20 US$/os., vezměte to radši pěšky. Je to příjemná procházka asi na hodinku.

Konečně jsme tam, na Machu Picchu. Původní incké jméno města se nezachovalo, používá se název hory, která stojí hned nad ním. Machu Picchu je nejnavštěvovanější památka v Jižní Americe vůbec. Je ale daleko rozlehlejší, než by člověk čekal, takže davy turistů se i v sezóně poměrně snadno rozptýlí. S Petrem se shodneme na tom, že nemá cenu chodit tam jen tak, a vezmeme si průvodce. Obvyklá cena je prý 20 Sol/os. ve skupině nebo 100 Sol celkem za privátní prohlídku, která trvá dvě hodiny. S průvodcem Robenem se dohodneme na 50 Sol. To ale netušíme, co nás čeká...

Úvodní rozhovor probíhal ve španělštině, ale když jsem se ho ptala, jestli umí anglicky, tvářil se jako velký machr. Sí. Španělsky, anglicky, portugalsky, francouzsky, italsky... Ptám se, jestli i česky. Jasně, česky, čínsky, japonsky... Jen co přepne do angličtiny, ukáže se, že umí anglicky hůř než my španělsky (a to je co říct!). Když se třeba zeptám, jestli tu žili nějaké děti, odpoví mi, že má dvě a vypadá potěšeně, že se zajímám =). Nakonec se dozvím, že tu žili dospělí od 26 let a převážně ženy.

Machu Picchu bylo duchovním centrem říše a Cusco světským. Území Picchu bylo rozděleno na zemědělskou a obytnou část. V zemědělské se nacházela terasovitá políčka schopná uživit všechny obyvatele, skladiště a žila tu zemědělská zvířata. V obytné části byly domy kněžích, náměstí, královský palác a posvátné chrámy - Chrám Slunce, Kondora a Tři oken. Dále tu stály ubytovny pro poutníky a domky pro obyvatele.

Zaujmou nás astronomické vychytávky, které tu měli. Speciální kámen, používaný jako kalendář a zároveň sluneční hodiny, který v pravé poledne nevrhá vůbec žádný stín. Okno chrámu, kterým projde sluneční paprsek v pravé poledne letního slunovratu. Kompas, kámen opracovaný do přesné podoby Jižního kříže a tak podobně.

Další zajímavostí byl dům zvuků. Stačí houknout do zazděných oken a celou místností se roznese hlasitý rezonující zvuk. Přes systém vodních kanálů se prý šíří velmi daleko a je možné tímto způsobem komunikovat přes celé město. Fascinuje nás způsob, jakým Inkové stavěli důležité zdi. Nepoužívali žádné pojivo, ale opracovali kameny tak dokonale, aby na sebe sedly tak přesně, že by mezi dva na sobě ležící nešla strčit ani čepel nože. Díky tomu byly stavby daleko odolnější při zemětřeseních a jiných živelných katastrofách.

Slunce praží jako o život a mně se začne neuvěřitelně motat hlava. Zkouším posedávat ve stínu a pít co nejvíc vody. Moc to nepomáhá. Tak dál chodím velmi pomalu, přidržuji se stěn a poslouchám jen na půl ucha. Průvodce mi dvakrát sáhne na čelo a řekne, že to bude dobré. Pak zašmátrá v ledvince, vyndá jakousi bylinkovou vodičku a bez jakéhokoli varování začne provádět nějaký rituál. Nejdřív nabere vodu do dlaní a rozetře mi ji od hlavy k nohám. Zvláštně přitom třepe rukama a mumlá nějaká slova. Pak si té vodičky nabere plnou pusu, sundá mi klobouk a všechno mi to prskne do vlasů. Šokuje mě to natolik, že se nezmůžu na sebemenší odpor. Pak nám začne vyprávět o tom, že jeho babička byla kořenářka a bylinkaření mají v rodině. A že mi za chvíli už bude líp. Když se s námi po dvou hodinách loučí, najednou o mně začne říkat spoustu věcí. Jsou pravdivé, ale vůbec nechápu, kde to vzal a jak na to přišel. Asi za půl hodiny se opravdu začnu cítit daleko líp a po zbytek dne hopsám po Picchu jako kamzík...
(Pozn.: Průvodce od nás nedostal žádné dýško a ani nevypadal, že by nějaké očekával. Dostal jen domluvených 50 Sol a pak nám ještě doporučil zajímavá místa, na která bychom se měli jít podívat.)

Nejzajímavějšími na Machu Picchu shledáme jeho okrajové části. Vzhledem k tomu, že jsou trochu z ruky, není tam zdaleka tolik turistů. Nejprve se vydáme k Puente del Inca ("Inckému mostu"). Pohled na něj dělá velký dojem. Nejde o most samotný, to jsou jen tři nepůvodní prkna. Jde o cestu, která na něj vede. Úzká kamenná cestička vystavěná vodorovně v téměř kolmé skále. Chvílemi mám z pohledu dolů závrať. Na skále daleko před námi je vidět zelený pruh vegetace, kudy dříve vedla jejich dálková trasa. Teď je zarostlá a asi neprůchozí, ale pokud po ní pokračujeme pohledem, v ohybu skály uvidíme vztyčenou vlajku. Wow.

Vysoko nad ruinami se tyčí hora Huayna Picchu, na kterou, ač se to zdá neuvěřitelné, vede turistická stezka. Sem se smí jen za příplatek, stejně jako na Cerro Machu Picchu. Počet vstupenek je každý den omezen na 400 pro každou horu (200 návštěvníků v 8:00 ráno, 200 v 10:00). Vždy jsou rozebrány dlouho dopředu. Z obou je prý ale úžasný výhled na pozůstatky inckého města. Vydáme se po incké cestě až k Intipunku ("Sluneční bráně"). Tou přicházeli do města poutníci. Výhledy na Machu Picchu jsou odtud neobvyklé a moc pěkné. Všimli jste si, že Huayna Picchu vypadá jako obličej obrácený k nebi?

Na travnatých plochách se pasou lamy. Občas se posadí a dovolí turistům si je vyfotit. Jedna z lam je tak flegmatická, že jí nevadí ani skupinka turistů, která si sedne k ní a vyfotí se s ní. Když turisti odejdou, chceme se taky vyfotit s lamou a Machu Picchu na pozadí! Sednu si k ní a Petr mi doporučí sundat si klobouk, abych byla vidět. Zkusmo ho dám lamě na hlavu. Nehne ani brvou a klidně se nechá fotit dál. (Možná ji uklidňuje ta šamanská bylinková vodička, kterou mám ve vlasech =D). Pak se vyfotí i s Petrem. Když to uvidí skupinka Číňanů, jsou z toho lehce na větvi a taky chtějí fotku s lamou v klobouku.

Slunce se kloní k západu a hlídači s píšťalkami ostrým hvizdem vyhánějí poslední opozdilce. V pět odpoledne celé Picchu zavírá a otevře zase zítra v pět ráno. Přijde nám neuvěřitelné, že jsme tu strávili celý den. Stále jsme ale zdaleka neviděli všechno. Až se sem vrátíme příště, budeme mít pořád co objevovat.