5.3.15

Moje koala a já

Je páteční podvečer. Měl bych se asi věnovat své koale, řeknu si. Zajít s ní na procházku a možná do kina… Žán, oblečte koalu, prosím. Jistě pane. Přejete si připravit k vycházce i emu a klokana? 
Austrálie je úžasná země. Tedy obrovský, pestrý kontinent. A my ji málem přeskočili v domnění, že tu není nic zajímavého k vidění. Vynechat Austrálii by byla velká cestovatelská chyba. Zaprvé, cítíme se tu velice svobodně v porovnání s USA a Novým Zélandem. Zadruhé, všude kolem nás pobíhají a poletují podivná zvířata, která normálně známe jen ze zoo. Ale tady žijí ve volné přírodě!
Vidět klokana v Austrálii není mýtus. Není to hledání jehly v kupce sena, jako kdybyste chtěli u nás spatřit jezevce. Klokani tady skutečně žijí, množí se a prosperují, navzdory určitým „antiklokaním“ náladám.

Velká oceánská cesta
Po trochu nepovedené eskapádě s Medúzou stále věříme v koncept relokování vozidel. Hledáme náš vůz na různých webovkách každý den a nakonec se poštěstí. Seženeme karavan, který je nutné převézt z Melbourne do Adelaide během tří dnů.  Papírově je to jen 700 km, takže bychom měli mít spoustu času důkladně prozkoumat krásy podél této cesty. Volíme Great Ocean Road, což je pobřežní silnice, o něco delší, ale zato prý mnohem krásnější než cesta vnitrozemím. Byla vystavěna mezi lety 1919 – 1932 jako největší válečný památník obětem první světové války.
Samotná Great Ocean Road je dlouhá 243 km a nachází se podél ní tolik nejrůznějších atrakcí, že bychom tu s chutí strávili týden, možná i dva. Vysoko položené vyhlídky na oceán, impresivní skalní útvary, mosty a oblouky, strmé útesy, písečné pláže, půvabné rybářské osady, majáky, voňavý deštný prales, vodopády a čistá jezírka ke koupání, procházky džunglí, pěší stezky podél moře, muzea, lodní vraky, přírodní rezervace, kolonie tuleňů a velryby a delfíni, když máte štěstí. V jezeře Elizabeth je prý možné během úsvitu nebo za soumraku pozorovat i ptakopysky, což jsou jedna z nejpodivnějších zvířat na světě.
Cape Otway je jedním z nejdůležitějších mysů v Austrálii. V historii k němu vedla přímá námořní trasa z Evropy i z Ameriky, a pro tisíce emigrantů tak býval prvním kouskem země, který viděli po několika měsících na moři. V úžině mezi mysem a ostrovem King Island často havarovaly lodě. V roce 1845 dokonce velká loď s téměř 400 pasažéry. Díky této tragédii byl na mysu postaven maják, otevřený v roce 1848. V dnešní době je přístupný veřejnosti jako vyhlídková věž a strážce majáku rád vypráví námořnické historky. Po majáku přišla telegrafní stanice. Otway byl důležitým bodem, spojujícím Tasmánii s vnitrozemím a byl součástí mezikontinentální telegrafní sítě. Za druhé světové války byl vedle majáku vybudován radarový bunkr sloužící ke sledování japonských ponorek. V dnešní době tu funguje meteorologická stanice nepřetržitě zaznamenávající počasí pro předpovědní modely. A pozor na UFO. V roce 1978 tu došlo k únosu celého letadla. Pilot Frederick Valentich přelétal nad majákem v malé cesně směrem dál na moře 21. října v sedm hodin večer. Pak se nečekaně přerušilo radiové spojení. Jeho poslední slova byla: „… znovu se nade mnou vznáší podivný stroj a letadlo to není…“ Pak on i letadlo zmizeli beze stopy…
Hlavní atrakcí po cestě je 12 apoštolů, vyhlídka na obrovské skalní útvary roztroušené v moři blízko u pobřeží. Nejpůsobivější pohledy tu můžete zažít při západu slunce. První povánoční sobota každopádně není dobrým dnem pro návštěvu takového místa. Jsou tu tisíce turistů, zaparkovat trvá dobrých 20 minut a z nedalekého heliportu vzlétá jeden vrtulník za druhým, aby movitým asijským turistům poskytl výhled na dramatické pobřeží shora. Krásných míst podél moře je tu ale mnohem víc, Grotto, Loch Ard George, Bay of Islands. Většinu z nich vidíme jen z auta, když projíždíme kolem. Jaká škoda, že nemůžeme mít karavan o pár dní déle…

Jak si žijí koaly
Blíží se večer, když zahýbáme na prašnou silnici Grey River Road vedoucí z Kennett River do vnitrozemí. To je místo, kde prý zaručeně spatříme koalu. Ujedeme asi tři kilometry, když si všimneme stojícího auta. Po cestě si to štráduje koala! Začneme se k ní pomalu přibližovat ani nedutáme, dva lidi už si ji fotí, ale to je koale úplně fuk. Prochází se, občas po nás pokukuje, nikam nespěchá, dojde k Petrovi a šlápne mu na nohu. Dokonce se od něj nechá i pohladit. Pak se spolu vydají na procházku dolů po cestě. Nakonec si vybere strom, vyšplhá se nejdřív po prudším svahu ke kmeni a pak elegantně vyhopká na strom. Spíš jako kočka než zavalitý medvídek.
Jedeme dál a celkem jich vidíme jedenáct. Sedí si ve větvích stromů, a buď jedí, nebo spí. Dalším oblíbeným místem pro pozorování koal je cesta k majáku Cape Otway, kde jich napočítáme dalších třicet. Tady jsou ovšem v obklopení turistů, kteří nadšeně jásají a povykují nad každým jejich pohybem a kousnutím do listu. A když si dvě holčičky všimnou malého koalího mláděte, sedícího matce za krkem, způsobí téměř davovou hysterii.
Koaly jsou vačnatci, příbuzní vombatům a lenochodům. Živí se výhradně listy eukalyptu, a to zhruba čtyři hodiny denně. Nepotřebují vodu, stačí jim ta, která je obsažená v potravě. Zbylých dvacet hodin sedí na větvi a spí. Vidět tedy koalu na pochodu je poměrně vzácná věc. Šťáva z listů eukalyptu neobsahuje mnoho výživných látek, zato určité psychotropní, a pro některé živočichy je dokonce jedovatá. Koaly za tuto adaptaci na životní prostředí zaplatily zakrněním mozku a vypadají stále trochu zdrogovaně.
Lebeční dutina koal je z většiny vyplněna mozkomíšním mokem a mozkové hemisféry prý vypadají jako dvě scvrklé půlky vlašského ořechu. Zajímavé také je, že mladé slečny koaly se osamostatňují hned po odstavení, kolem 12. měsíce života, samečci zůstávají v teritoriu matky ještě tři až čtyři roky.

V kráteru mezi zvířaty
Tower Hill je velice speciální místo. Je to starý kráter sopky, který byl po příchodu evropských osadníků odlesněn a používán jako pastvina pro ovce a dobytek. Počátkem 60. let byl vyhlášený přírodní památkou, znovu zalesněn a dnes se prý jedná o ráj pro zvířata. Žijí zde koaly, klokani, emu a ježury, desítky druhů ptáků, hadi a netopýři.
V kráteru se nacházejí dvě velká jezera, kolem kterých vedou naučné stezky a stojí pozorovatelny divokých ptáků. Vydáme se na procházku zvanou Peak Climb („Lezení na vrchol“), což si nemůžu nechat ujít. Krátký výstup na jeden z vrcholů sopky s výhledem na jezera, mokřady, lesy a dál a ž k oceánu.
Ukáže se, že australská zvířata Petra prostě zbožňují. Ježura mu přileze až k čočce teleobjektivu a emu i se třemi mláďaty by mu klidně zobal z ruky, jen kdyby jim něco dal. I tady ale platí – dovolte divokým zvířatům zůstat divoká a nekrmte je. Krmení mláďat emu jen způsobí, že z nich vyrostou agresivní, nesamostatní jedinci.

Proč nemají Australané rádi klokany
Stejně je to zvláštní. Když se zeptáte Australana, co si myslí o klokanech, drtivá většina odpoví: „I hate them!“ (Nenávidím je!) Klokani jsou podle nich jen tupá zvířata, která v noci hopsají pod kola aut a mohou pěkně pokroutit fasádu jejich nablýskaným plechovým miláčkům. Často jsou na silnici vidět auta s obrovskými protiklokaními kovovými tyčemi vpředu. Klokan samozřejmě náraz nepřežije, ale autíčku se nic nestane, a tak si to klidně můžete valit po silnici, jak se vám zlíbí. Další nadávky jsme slyšeli na klokany hrabající díry uprostřed golfových hřišť, klokany žeroucí na pastvinách trávu pro dobytek a klokany množící se, ačkoli je střílejí, kdy můžou. Australani prostě nemají rádi klokany. Někteří ale mají rádi klokaní maso. Prý nejekologičtěji pěstované stejky – hopkají si po louce, pak bum, kulka do týlu, naporcovat a do supermarketu s ním. Umíte si představit, že jíte ta roztomilá zvířátka? Já ne! Petr nicméně ano, a musím přiznat, že když si smažil klokaní stejk, neuvěřitelně to vonělo…
Není ale klokan jako klokan. Existují také menší wallabies, kteří jsou typicky tmaví až černí a žijí ve skalnatějších, odlehlejších a hůře dostupných terénech, a wallaroos, kteří jsou kombinací obou (vzniklo složením slov wallaby a kangaroo). Nenechte se proto zmýlit, když nadšeně zavoláte: „Jé, klokan!“ a místňák vedle vás si odkašle a prohlásí: „To není klokan, to je wallaby.“ Napadlo vás někdy, že klokan vypadá jako tyranosaurus rex? Malé přední tlapičky, velikánské zadní, malý mozek, dlouhý ocas? Evidentně nejsem první, kdo už pojal tuto myšlenku

Marion a přístup k životu
Tentokrát v pořádku odevzdáme karavan v Adelaide. Zaplatíme pokutu 1000 korun za to, že jsme místo povolených 900 km najeli přes 1100, ale nevadí. I tak tohle dobrodružství stálo za to. A další je hned za dveřmi… Máme domluvený couchsurfing u Marion, starší paní, původem z Londýna, žijící ve vlastním domku poblíž centra Adelaide. Má psa, kočku a slepice na zahradě. Krmí je krevetami. Měla už dva infarkty a má pokročilý diabetes. Je to egocentrická buddhistka, využívající couchsurfery k opravě a úklidu jejího domu, a milá paní, která dokáže hodiny barvitě vyprávět a dávat nedocenitelné rady. Marion je hodně svá. Zřejmě nejvíc, jak jen člověk může být.
Když poprvé zaklepeme na dveře, šokuje nás. Svým zjevem, svým chováním. Žádné představování, prostě pojďte dál, tady je váš pokoj, tohle je kuchyň, dáte si něco? Tuhle zeleninu jsem včera našla v popelnici, a taky šunku, pět kilo vánoční šunky na kosti, no věřili byste tomu, už to nemůžu ani vidět, krmím tím psa… Půl hodiny nám vypráví, co všechno má z popelnice, kdy a kde to našla a ať se nezdráháme sníst, cokoli chceme. Pravděpodobně vstupní rituál. Zkouška osobnosti. Nedáváme na sobě nic znát. Jdeme nakoupit a při vaření použijeme její rýži a papriky z popelnice. „Very good“, zhodnotí to. Prošli jsme úvodním testem a najednou je k nám mnohem přátelštější.
Marion je „bin diver“, všechno, co má, buď vylovila v popelnici, dostala od přátel zadarmo nebo vypěstovala na zahrádce. Jediné, za co prý platí, je mléko. Díky tomu, že svůj nábytek, oblečení, vybavení a jídlo nachází v popelnici, nemá pro ni vůbec žádnou hodnotu. Marion na věcech nelpí. „Vezměte si, co chcete, cokoli se vám hodí.“ Před pár dny našla v odpadcích dvě neotevřené krabice pracího prášku, vydrží jí prý tak dva roky, jednou večer přinesla asi 5 kg čerstvého pečiva v původních obalech, krabičky borůvek a jahod, které se v obchodě prodávají po pěti dolarech… Původně jsme chtěli zůstat jen dvě noci, nakonec zůstáváme pět. Couchsurfing u Marion je pro nás další velká škola. O ekologii, udržitelnosti, plýtvání, pokoře, egocentrismu a svébytnosti.

Šťastný nový rok z Adelaide
Adelaide je klidné univerzitní město na pobřeží oceánu s 1,2 mil. obyvatel. V centru města leží botanický park a zoologická zahrada, na řece trénují kanoisti, cyklisti s běžci si dávají na stezkách vzájemně přednost a místní muzeum se chlubí skvělou sbírkou artefaktů původní aboridžinské kultury. Česky se domorodým obyvatelům Austrálie správně říká „Austrálci“, ale jelikož to mi nejde přes pusu (ani přes prsty), zůstaňme prosím u Aboridžinců. Hned vedle stojí městská galerie s mnoha obrazy znázorňujícími Austrálii těsně po vpádu Evropanů a také s originálními obrazy domorodých umělců. Vstup do galerií a muzeí po celé Austrálii je obvykle zdarma, takže se celé jedno odpoledne můžeme kulturně vzdělávat.
V botanickém parku si vylezu na fíkus, přesně takový, jako máte možná v obýváku, jenže tohle je trochu přerostlá pokojová rostlina. Na skupině stromů visí několik set kaloňů hlavou dolů, občas zakřičí, zakrouží a znovu se pověsí na větev. Nakonec procházky se Petr rozhodne udělat si přátele i mezi pelikány. Kdo ví, kdy se to může hodit…
Silvestr a Nový rok strávíme s Marion. Šampaňské si vezmeme na pláž, lehneme si na chladivý písek, pozorujeme půlnoční ohňostroj a posloucháme šumění moře. Přehráváme si nabitý loňský rok a plánujeme ten letošní. Nejdůležitějším předsevzetím je vrátit se letos domů.
Nejprve se ale musíme dostat přes Austrálii, z jihu na sever. Všechny naše pokusy o sehnání spolujízdy, vozu k relokování nebo levného pronájmu auta selhaly. Zbývá nám jediné – zkusit 3000 km australskou pouští přestopovat. Všichni nás před tím varovali. Prý je to nejšílenější věc, jakou v životě můžeme udělat. Všichni, koho jsme potkali, jen poulili oči a kroutili hlavou. Kromě Marion. Podle ní je to v pohodě. Jen si máme na cestu uvařit nějaká její vajíčka a namazat chleby :).

2 komentáře:

  1. Vy jste mi to své povídání (mimo jiné) o koalách přihráli v pravý čas: Zrovna předevčírem jsem na svém blogu zveřejnil dětskou Koalí ukolébavku, tak ji určitě doprovodím odkazem na váš článek, protože svými vlastními fotkami koal bohužel nemůžu sloužit :-).

    OdpovědětSmazat
  2. A já si myslela, že klokani jsou v Austrálii oblíbení....:-)

    OdpovědětSmazat