28.3.15

Kdo nám vypěstuje rýži?

Svět se mění a Bali s ním. Ceny stoupají každým okamžikem a z pěstitelů rýže se stávají prodejci suvenýrů. Každý návštěvník sní o domku s výhledem na rýžová políčka. A tak domů přibývá, políček ubývá a nikdo se už nechce lopotit s těžkou a špinavou prací za málo peněz. Bali bývalo rájem na zemi. Už není. Tak jako všechna místa, přes která se přelije tsunami turismu. Některé svoje zvyky si ale Balijci stále zuby nehty drží.
Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Ve světle událostí na blízkém východě z toho mám trochu obavy. Nikdy předtím jsem muslimskou zemi nenavštívila. Budu muset nosit šátek? Co všechno bude jinak? Moje obavy se ukáží jako plané. Indonésie se rozkládá na více než 17 tisících ostrovech a najdete tu tolik různých kultur, náboženství, jazyků a životních stylů jako nikde jinde na světě. Kdyby se všichni navzájem plně netolerovali, skončila by tahle země už dávno špatně. Primitivní kmeny na Papui, hinduisté na Bali, muslimové na většině území, katolíci, buddhisti a turisti spolu vycházejí v míru a vzájemném respektu.

První dojmy
Bali se velmi odlišuje zbytku své země. Mnoho lidí nás varovalo, ať nezůstáváme dlouho. Že je to tu příliš turistické a nestojí to za to. Představujeme si dlouhé přeplněné pláže a hotelové resorty jeden vedle druhého. Velký omyl. Bali, to jsou sytě zelená terasovitá rýžová políčka, stovky hinduistických chrámů jako z reklamy na exotickou dovolenou a sem tam sopka vykukující z mraku. Bali je okouzlující, zůstaneme tu dva týdny. 
Už ale chápeme, jak to ti lidé mysleli. Turismus ničí s ukrutnou silou vše, co bylo dřív krásné, a mění část místních lidí k horšímu. Když vidí turistu, není to pro ně člověk, zosobňuje jen peníze, které chtějí dostat. Jeden příklad za všechny je nákup ovoce na tržišti. Paní samá ochota, ať všechno ochutnáme. Nakonec usmlouváme přijatelnou cenu za liči a dračí ovoce. Jen co žena dostane bankovku do ruky, přestane nás naprosto vnímat, hlasitě vykřikne a jako v transu začne všechno své zboží otírat onou bankovkou. Asi aby jí taky přineslo peníze.
Na Bali stále funguje kastovní systém a ženy tu tvrdě pracují. Jejich schopnost nosit na hlavě tašky s nákupem, košíky s ovocem nebo třeba kupu sarongů na prodej je obdivuhodná. Mívají hodně dětí, a proto potřebují volné ruce… Nestačím se ale divit ženám pracujícím na stavbě. Přenášejí pětikilové betonové tvárnice tak, že si naloží na hlavu tři na sebe a jdou.
Přesouvat se z místa na místo není vůbec jednoduché, ačkoli ostrov nemá víc než 150 km na šířku a 120 na výšku. Nefunguje tu totiž téměř žádná hromadná doprava. Všichni místní mají motorku a ostatní musí taxíkem. Doprava v úzkých uličkách tvoří nepřehledný šrumec. Jezdí se vlevo, benzín za 20 Kč za litr se prodává u silice ve skleněných lahvích a koncept stopování tady vůbec neznají. Když to zkusíme, zastavuje sice každou chvíli někdo, ale za 20 kilometrů chtějí v průměru 600 korun. Ačkoli z toho má Petr velké obavy, nakonec nám nezbyde nic jiného než si půjčit motorku a vrhnout se střemhlav do troubícího provozu. 

V rytmu Denpasaru
Hlavním městem Bali je téměř milionový Denpasar. Dvě noci bydlíme u Elsyi, mladé moderní muslimky, která se živí jako softwarová testerka. Má pronajatý maličký jednopokojový byt s kuchyňkou, kde má jen rýžovar, ve kterém vaří všechno od čaje po špagety, a „mokrou koupelnou“. Takové jsou všechny v jihovýchodní Asii. Sprcha, záchod a umyvadlo sdílí jeden společný prostor. Voda při každém sprchování umývá záchod i podlahu, takže koupelna je stále mokrá, ale čistá. Elsya nás vezme na celodenní prohlídku města.
V historickém centru nalezneme mnoho hinduistických chrámů. Hinduismus na Bali je velmi specifický. Je velmi ovlivněn buddhismem a jejich původním animalismem a jedná se o monoteistické náboženství na rozdíl od uctívání Višnu, Šivy, Bráhmy a mnoha dalších v klasickém hinduismu. Do chrámů se nesmí s odhalenými koleny ani rameny a návštěvníci si většinou musí kolem pasu uvázat dlouhý sarong. Přísně zapovězený vstup mají menstruující ženy. V každém chrámu také zůstává vyhrazený prostor, nejkrásnější a nejzdobnější část, pouze pro modlící se Balijce. 
Navštívíme místní museum, kde se právě konají dvě svatby. Jedna tradiční, ženich i nevěsta v barevných krojích, tak jako za dávných časů, druhá klasická s nevěstou v bílém. Objevíme i ptačí trh, kde se kromě slepic a krocanů prodávají snad všechny druhy barevných papoušků, ale i sovy, leguáni nebo malé opičky. Živá kuřátka můžete koupit přímo ve velikonočním balení, obarvené na zeleno, růžovo nebo fialovo. 
V parku Puputan na hlavním náměstí stojí socha Catur Mukha, vtělení Bráhmy a strážce oblasti. Pod ní stojí veliké zahradní šachy s oprýskanými figurkami a o kousek dál se náruživě zápolí. Jen u jednoho stolu je hraje s hodinami, a když se ozvu, že bych si taky chtěla zahrát, dostane se mi odpovědi, že jen o peníze. Pět tisíc indonéských rupií za každou výhru. Vzhledem k tomu, že je to deset korun, jdu do toho. Přede mě se posadí místní přeborník a kolem se sejde několik diváků. První partii vyhraju, další dvě prohraju. Vystřídá mě Petr. Vyhraje na čas. Zase se vystřídáme. Kolečko diváků se zvětšuje. Už jich kolem stojí asi dvacet. Asi tu není zvykem, aby cizinka vyzývala místního borce. Dáme poslední hru. Vyhraju a získám desetitisícovou bankovku. Celkový stav 4:2 pro nás.

Tradiční balijské tance
Konají se v chrámech nebo palácích, což dodává celé události atmosféru dávných časů, kdy krásné dívky a muži ve strašidelných maskách tančili pro svého vládce. Nejkrásnější je Kečak na motivy slavné Rámájany předváděný v klášteře Uluwatu. Kruhový amfiteátr stojí na vysokých útesech s výhledem na moře a představení se koná při západu slunce. Hudební doprovod se objede bez jediného nástroje. Skupina asi padesáti do půl těla svlečených mužů doprovází děj vokálně. Vydávají hlasité rytmické mnohohlasé ča-ča-ča-ča!, od čehož prý pochází název tance. Herci mají výpravné bohatě zdobené masky. Sita, žena prince Ramy, uvidí v lese krásného jelena a pošle svého muže, aby ho pro ni ulovil. Zlý duch přijde za ní a chce ji unést, ona je ale chráněna kruhem dobrých mocností. Zlý duch se tedy přestrojí za chudého žebráka. Princezna mu chce pomoci, vystoupí z kruhu a on ji unese do svého paláce…
Nejkrásnější zážitky z cest jsou stejně ty, kdy člověk tváří v tvář lidské laskavosti jihne jako vosková figurka. Vstupenky na královský tanec Legong prodávají děti i staré ženy přímo na ulici. Mně ji nabídne asi dvanáctiletý kluk, má jich celý štůsek. Chvíli nedůvěřivě obhlížím lístek a ujišťuji se, že je na dnešek a na správné představení. Pak kývnu. Potřebuji dvě. A on jde ke kamarádovi a tu druhou mi prodá od něj. O peníze se rozdělí rovným dílem. Legong se tančí i očima. Tanečnice je obdivuhodně poulí a střídají vyjadřované emoce v rychlém sledu. V přední řadě se vyplatí sedět i v kvůli hudebníkům. Hrají na velké xylofony kovovým kladívkem. Všichni jsou dokonale sehraní, neuvěřitelně rychlí a často se vůbec nedívají pod prsty. 
Uprostřed představení, které se odehrává na nádvoří paláce od širým nebem, začne pršet. Někteří diváci odcházejí, ale tanečnice i hudebníci dokončí započatou část, a pak se i s nástroji přesunou do protějšího chrámu pod střechu. V tu chvíli se spustí pravý tropický liják a my jsme rádi, že se ještě chvíli můžeme oddávat líbezné hudbě a tanci.

Lákadla Ubudu
Tohle malé městečko proslavil film Eat, Pray, Love s Julií Roberts. Od té doby tady mají rušno. Když si dá člověk práci, sežene luxusní ubytování s vlastní koupelnou, snídaní, balkónem s výhledem do zahrady a neomezenou Wi-Fi za 14 dolarů na noc, a pak už se může věnovat tomu hlavnímu. Dokonalé relaxaci. V Ubudu můžete zajít na masáž, nechat se opečovat v luxusních lázních, utratit na tržišti půl milionu za dopoledne (v místní měně to jde snadno), zajít si na hodinu jógy nebo kuchařský kurz, navštívit galerii, procházet se mezi rýžovými políčky, večer si dát nějakou místní delikatesu, k tomu džus z čerstvého tropického ovoce, který je tak hustý, že v něm stojí brčko, a zajít na další taneční představení.
Sice právě panuje období dešťů a prší každý den, většinou ale provazy vody spadnou na zem během několika málo hodin a po zbytek dne můžeme poznávat okolí na motorce. Navštívíme bezpočet hinduistických chrámů. Pura Ulun Danu Batur je druhý největší na Bali a před velkou explozí sopky prý stával dole u jezera. Nyní se nachází na protějším kopci. Zajedeme ke Goa Gojan, chrámu s velkým posvátným stromem, očistnými prameny, slavnou Sloní jeskyní a ještě dalšími jeskyněmi, když se člověk vydá dál po pěšině. Líbí se nám Pura Tirta Empul, chrám s posvátným pramenem vody rozvedeným do třinácti chrličů. V nich se koupou oblečení věřící. Přistoupí k chrliči, pomodlí se, dají si tři doušky vody a nakonec na chvílí strčí celou hlavu do proudu vody. Prý se takto koupají už tisíc let a někteří si posvátnou vodu berou v nádobách domů. Před některými se čeká v řadě, pod jinými se nekoupe nikdo. Je to proto, že každý chrlič má svou funkci. Koupel v jednom přinese prosperitu, v jiném zase dobré zdraví.
Nejzajímavějším shledáme chrám v Opičím lese (Monkey Forrest). Pobíhá tu mnoho desítek divokých opic. Mohou si chodit, kam se jim zlíbí, ale většinou zůstávají tady, protože je krmí zaměstnanci i turisti. Hned u vchodu si za 100 korun můžete koupit trs banánů a tím si zaručit, že vám opice vleze pro banán třeba i za krk a bude vám vesele pózovat na rameni. I když pro ně banány nemáme, stejně nám lezou po zádech, Petrovi pod bundu a mně se dobývají do batohu. Zábavné je pozorovat opice, když si vzájemně vybírají blechy. Jakmile najde opice blechu, šup s ní do pusy. Pak objevíme v Opičím lese maličký chrám, podle Petra nejkrásnější místo na celém Bali. Musí se tam dolů po kamenných schodech a po mostě zdobeném sochami draků. Najdeme tu několik pěkných soch, další posvátný pramen, obrovský strom s kořeny visícími dolů z větví a skoro nikdo sem dolů nechodí.
Rýžová políčka se probouzejí v ranním oparu. Obdivuji lidské úsilí, které dokázalo vytvořit úrodné terasy i na svazích hor, a zavlažovací systém, který udržuje rýži v ideální vlhkosti. Některá políčka s malými sazenicemi jsou celá zaplavená, jiná s již vzrostlou rýží jsou víc na suchu. Dlouhou chvíli pozoruji rolníka stojícího naboso až po kotníky v blátě. O rýži tu pečují ručně. Tedy ti, kdo ještě zůstali. Mnohem víc Balijců potkáte na trhu se suvenýry nežli mezi políčky. A nejsmutnější na tom je, že jim stačí prodat jediný kýčovitý předmět za celý den a vydělají si víc než na rýžovém poli. A tak políček ubývá, jejich místa zabírají další luxusní vily a víc a víc Balijců polehává na tržišti a zoufale se snaží prodat barevný džbán, masku afrického kmene nebo sochu žirafy. 

Výstup na posvátnou horu
Plně respektuji veškerá posvátná místa a všechny důvody, které vedou k tomu, že mám do některých chrámů nebo jejich částí vstup zakázán. Ať na mě ale nikdo nechodí s posvátnou horou. Chrámy si postavili lidé sami, hory jsou tu pro všechny. Proto pošleme k šípku každého, kdo říká, že na Mt. Agung (3142 m n. m.) nesmíme bez průvodce, protože nejvyšší hora na Bali je posvátná. Odmítneme „neodolatelnou“ nabídku oficiálního doprovodu za 70 dolarů a po prohlídce největšího balijského chrámu Besakih začneme stoupat pěšinou vzhůru. Je dlážděná ochozenými červenými cihlami a zabloudit se nedá. Na zádech máme každý krosnu a dohromady skoro k padesáti kilům. Je vlhko a horko a neseme spoustu vody, protože na kopci žádná není. Asi po hodině přijdeme k malému chrámu, kam ještě vede úzká asfaltka z druhé strany, dál už je ale jen džungle a sopka, zvedající se o 2100 výškových metrů nad námi.
Je to dřina. Pěšina je strmá, drolí se. Šplháme po všech čtyřech, držíme se kořenů stromů, sem tam je někde natažený dlouhý kus látky místo železného řetězu. Překvapí nás, jak moc špinavou svou posvátnou horu mají. Plastové lahve, obaly od všeho možného a krabičky od obětin se válí všude kolem. Slunce zapadne a my rozsvítíme čelovky. Když zastavíme, zdá se nám, že se k nám někdo blíží, přímo pod námi vidíme světlo probleskující mezi stromy. O chvíli později se další světlo objeví nahoře v lese. Honí nás, aby nám dali pokutu, že nemáme průvodce? Pak nám to dojde. Světlo zdola je pouliční osvětlení a světlo shora jsou hvězdy. Tak strmý Mt. Agung je. Dáváme si pravidelné přestávky a žene nás vidina východu slunce na vrcholu a výhledu na celý ostrov. V jednu v noci padnu. Jsme v polovině. Během pěti hodin jsme vylezli o 1100 m s těžkými krysami na zádech. Není je kam zahodit, džungle je všude stejná a nevíme, jak bychom je pak hledali. Rozbalíme karimatky a zalezeme do spacáků.
Po dvou hodinách mě Petr probudí a začne naše špatná karmická sobota. Batohy vytáhneme ještě o 500 výškových metrů výš, pak už to opravdu nejde, záda bolí a v nohách mám křeče. Zahodíme je pod skálu, uvážeme tři fáborky z toaleťáku, abychom je zase našli, a dál jdeme nalehko. Ztratíme se a zachrání nás až světla čelovek průvodce se dvěma ruskými klientkami. Hodinu před východem slunce si na vrchol sedne hustý mrak a naše úsilí je odměněno jen lezavou mlhou a lehkou námrazou, na kterou ani náhodou nejsme připravení. Posedíme na vrcholu a nevidíme ani metr před sebe. Na zpáteční cestě nedokážeme najít batohy a zase nás musí zachraňovat průvodce. Pak nastane pekelný sestup, který trvá sedm hodin a poslední hodinu lije tak, že promokneme na kost. Pokud byste chtěli někdy vylézt na nejvyšší balijskou horu, vezměte si radši průvodce, ať si nerozhněváte přírodní síly, a rozhodně nahoru nelezte s batohem!

Když delfíni skáčou trojitý tulup
Na severu Bali leží městečko Lovina se sochou delfína na náměstí. Každé ráno před východem slunce vyplouvá z přístavu mnoho lodí s turisty pozorovat delfíny. Taky bychom je chtěli vidět, a tak se snažíme usmlouvat nejlepší cenu. Nikdo ale nechce smlouvat s námi, všichni nám řeknou to samé. Cena je jen jedna, mají na to organizaci. Kdyby nám prý někdo dal lepší cenu, máme ho přijít udat a svezou nás zadarmo. On si pak tři měsíce nezajezdí. Jediný z kapitánů nám nabídne snídani na lodi v ceně. Když nemůžeš pohnout s cenou, pohni aspoň se službami, že? To se musí podporovat, a tak jedeme. Je to hon na delfíny ve velkém. Jakmile se někde objeví, hned se tam nahrnou všechny lodě. Nejdřív cítím špatné svědomí, že něco takového podporuji, pak ale delfín vyskočí kolmo z vody a třikrát se otočí kolem své osy. Všichni zatleskají. A pak začnou skákat další. 
V tu chvíli mi to dojde. Delfíni jsou superinteligentní exhibicionisti a pozornost jim dělá dobře. Kdyby je lidé rušili, dávno by odplavali jinam.

2 komentáře:

  1. To je snadné: Pokud má vejce žloutek žlutý, vylíhne se žluté kuře. Pokud má žloutek zelený, vylíhne se zelené. Jen přemýšlím, jak by se řekl správně česky zelený žloutek jedním slovem :-).

    Opět výborná reportáž z krásných míst. Škoda jen toho výhledu z posvátné hory. Určitě je ale někde dole v chrámu možné koupit kouzlo, odpustek, který zařídí sluníčko a perfektní výhled z vrcholu :-).

    OdpovědětVymazat
  2. Líbí se mi, že tam žijí všichni ve shodě a toleranci - hinduisté, muslimové, budhisté i katolíci. Škoda, že to tak nejde i ve zbytku světa ...

    OdpovědětVymazat