14.3.15

Cesta do Rudého středu

Střed Austrálie, srdce světa. Ač by se mohlo zdát, že na nedozírné rovinaté pouštní krajině nemůže být nic moc zajímavého, zůstává Červený střed možná nejpodmanivější oblastí, kterou jsme na naší cestě navštívili. V čem spočívá ono neuchopitelné kouzlo? Každý o ní už někdy slyšel. Hora stvořena z jediného kusu rudého pískovce. Uluru. Posvátná hora a místo nesmírného kulturního a náboženského významu pro domorodce. Nejsilnější, nikoli však jediný důvod, proč do středu Austrálie vážit cestu.
Už dvě hodiny stojíme u rozpálené silnice na konci osady Port Augusta, v ruce ceduli s velkým nápisem „Alice“. Je neuvěřitelných 47 °C ve stínu, my ale stopujeme na slunci. Ukazatel, který máme za zády, říká, že do Alice Springs je to ještě 1227 kilometrů. První hodina čekání docela ujde. Vypijeme dva litry poměrně chladného pomerančového džusu a žijeme v naději, že nás někdo sveze. Druhá hodina je peklo. Horká voda z kohoutku v plastových lahvích se skoro nedá pít a my dva se pravidelně střídáme s držením cedule u silnice a odpočíváním ve stínu. Proč nám nikdo nechce zastavit?

Nejšílenější věc, jakou můžeme v životě udělat
Přestopovat australskou poušť. Varovaly nás před tím snad desítky lidí. Jeden milý pán dokonce přidal podrobný seznam historek o tom, kdo všechno a jakým způsobem zemřel v místní centrální poušti. Důvody jsou zřejmé. Obrovské vzdálenosti – stovky kilometrů tu neznamenají nic, velké horko, vyprahlá poušť, nedostatek vody a jen velmi malý provoz na jediné hlavní silnici. Vysadit stopaře z auta uprostřed pouště může taky znamenat rozsudek smrti. A pokud chcete, aby vás něco kouslo, Austrálie, zejména její centrální část, je nejlepší místo, které si můžete zvolit. Žijí tu totiž desítky druhů těch nejjedovatějších hadů, pavouků a štírů, jaké si jen dovedete představit. Proti nim jsou obří mravenci, kteří člověka jen naprosto paralyzují v bolesti trvající několik dní, jen zábavným zpestřením cesty. A podobnou schopnost mají i místní klíšťata. 
Celá Austrálie a její pobřežní vody jsou domovem těch nejnebezpečnějších bestií světa. O pětimetrových krokodýlech mořských bude řeč příště. Pak jsou tu žraloci bílí a tygří, prudce jedovaté kamenné ryby (odranec pravý), modře lemované chobotnice (blue-lined octopus), medúzy čtyřhranky (box jellyfish), jejichž chapadla se mohou táhnout až tři metry a jejichž dotek dokáže usmrtit člověka do tři minut. Jak s oblibou říkávají Novozélanďané: „Není nic, co by tě mohlo zabít na Novém Zélandu, v Austrálii tě může zabít všechno!“ Australané to komentují slovy: „Jo, to je pravda.“
Vstáváme brzy ráno, abychom se vyhnuli největšímu vedru. Autobusem dojedeme na klíčovou křižovatku Gepps Cross, a ještě než poprvé ukážeme palcem nahoru, mávne na nás chlápek ve starém nablýskaném mercedesu. Hodí nás na benzínku asi 10 km za městem. Za dalších čtyřicet minut nám zastaví úžasně klimatizovaná Toyota Landcruiser. Luc nás sveze necelých 300 km na sever do Port Augusta. Vysadí nás na konci města na správné výpadovce a my máme radost, jak nám to stopování hezky jde. Pak nám ale poněkud vyschne úsměv na rtech…

Jak předpověděla Marion
Dočkáme se po více než dvou hodinách. Červený džíp s velkou korbou kolem projel před pěti minutami. Paní se nás asi zželelo a vrátila se pro nás. Může nás vzít do Pimbo, křižovatky s benzínkou 180 km daleko. Vyhlídka na dvě hodiny v klimatizovaném autě zní přímo rajsky. Paní jede domů. Pracuje v měděném dole u vesnice Woomara, kde žije asi 1500 obyvatel. V Pimbo se usadíme do stínu cedulí a střídáme se ve stopování po deseti autech. Trvá to dobrou půlhodinu, než jich projede deset a v průměru devět z nich zahýbá špatným směrem. Krajina kolem je naprosto plochá, vyprahlá a bez života. Asi po hodině ucítíme slabý záchvěv naděje, když se řidič indického původu v poloprázdném džípu tázavě podívá na svoji manželku. Ta ale rázně zakroutí hlavou a auto nám zmizí v dálce.
Už jsou to zase dvě hodiny čekání. Je šest večer a teploměr ve stínu ukazuje 46 °C. Cítíme se jako zaživa sušené ryby. Pak se ale jako zázrak z nebe objeví Číňan Jin, který si jel pro své nové auto do Melbourne a teď si ho veze do Darwinu. Má prázdno a může nás vzít! Zajede k benzínce natankovat a nám ledová limonáda znovu vykouzlí úsměvy na tvářích. Marion nám prorokovala, že se první den snadno dostaneme až do Coober Pedy, městečka 850 km od Adelaide známého podzemními opálovými doly. Dorazíme sice až o půl jedenácté večer, a Jin má dnes za sebou už 1600 km z Melbourne, odkud vyrážel o půl páté ráno, to ale nic nemění na tom, že měla Marion zase pravdu. Usteleme si ve stanu na dětském hřišti a domluvíme se s Jinem, že nás brzy ráno zase nabere a sveze až do Alice Springs.

Když jsme se rozhodli po svém
V Alici máme domluvený trochu netradiční couchsurfing. Emmin přítel Ben nás vezme kempovat do skal za městem. Za zmínku stojí, že Ben nemá práci ani byt a přivydělává si předěláváním aut, aby jezdila na použitý stolní olej. Sám si přestavuje hasičské auto, které koupil za pár stovek na internetu, na obytný vůz. Ben je lehce praštěný a povídat by se s ním dalo hodiny. Věděli jste třeba, že je Alice Springs špionské město? Prý tu sídlí základny mnoha amerických tajných agentur, jelikož je dokonalým strategickým bodem pro rozmístění satelitů v poušti. 
Musíme naplánovat pár dní, která nám ještě v Austrálii zbývají, a prosíme Emmu a Bena o jejich rady. Rozmlouvají nám návštěvu Uluru. Je pravda, že leží 460 kilometrů odsud a jet tam na otočku se musí zdát trochu bláznivé. Za dva dny můžeme snadno navštívit mnoho přírodních parků podél West MacDonald Ranges, ležících přímo na západ od Alice Springs, čímž prý poznáme střední Austrálii mnohem lépe, než když uvidíme jednu horu. Zní to logicky, ale neposlechneme. Hned druhý den si půjčíme auto a vyrazíme do Rudého středu. Mile nás potěší, že nám v půjčovně přistaví Hyundai Accent, i když jsme si zaplatili za nejmenší auto. Je to Emil, ve kterém jsme v Americe najeli 20 tisíc kilometrů, jen natřený na bílo a s volantem na druhé straně…

Bolestivý střet dvou kultur
Uluru je posvátná hora Aboridžinců kmene Anangů. Podle současných výzkumů obývají domorodé kmeny australský kontinent již nejméně 50 tisíc let. Kultura Aboridžinců nese rysy silného spojení s půdou, na které žijí, přesného určení rolí jednotlivých osob ve společnosti a sdílení všeho, co příroda dá, díky čemuž dokázali přežit tisíciletí v poušti. Když v roce 1770 objevil kapitán James Cook Austrálii pro západní svět, prohlásil ji za liduprázdnou. Terra nullius, území nikoho. Domorodí obyvatelé považovali bělochy za duchy ze svých mýtů. Jednak díky barvě jejich kůže a jednak také proto, že nedokázali pochopit, že by člověk mohl opustit svou zemi. Lidé jsou spojeni se svojí půdou, tak jako rostliny, zvířata a skály a není možné tento svazek přerušit. Až později odhalili, že se nejedná o dobré duchy. Bílí lidé totiž nesdílejí. Britská kolonizace území začala v roce 1788. V té době žilo na australském kontinentu k milionu domorodých obyvatel. Lodě z Evropy jim přivezly epidemie neštovic, spalniček a chřipky. Zabrali jim jejich půdu a vodní zdroje. Do roku 1930 klesl počet Aboridžinců v zemi na pouhých 70 tisíc.
Kultura, způsob života a zvyky původních australských obyvatel jsou naprosto neslučitelné se západními. Aboridžinci jsou velice spirituální, agresivní, spontánní a sexističtí a existují důkazy i o kanibalistických rituálech. Když muž bije ženu, všichni se musí otočit a není možné se do jejich věcí vměšovat. Třetina všech vězňů v australských věznicích jsou Aboridžinci, ale jejich podíl na australském obyvatelstvu činí pouhé 2,5 %. Podléhají však nejen civilnímu, nýbrž také kmenovému právu, a jakmile se dostanou z vězení, nečeká je doma nic dobrého. A s domorodci, kteří mají zájem pracovat pro bílé, často nechce mít zbytek kmenu nic společného. Těžký je život na pomezí dvou neslučitelných kultur.
Setkali jsme se s Rakušankou, která mezi domorodci několik let pracuje. Dokázala nám několik hodin vyprávět poutavé, nepochopitelné příběhy o lidech, kteří žijí v domech z proutí uprostřed australské pouště. Žijí tak izolované, že si někteří z nich dokonce pamatují okamžik, kdy poprvé uviděli bílého člověka. Svět mužských a ženských věcí je důsledně rozdělen. Mužská práce zahrnuje lov a výrobu zbraní, muži nesou zodpovědnost za potravu pro kmen. Ženy jsou zodpovědné za vodu. Vědí, kde a jak ji nalézt v poušti a donést ostatním. Dále sbírají dřevo a léčivé byliny. „Znamená to tedy, že ženy a muži jsou si rovni?,“ ptám se. „Jak to myslíš?“ „Že ženy i muži mají stejnou svobodu.“ „Nikdo z nich nemá žádnou svobodu, jejich život je od začátku určen.“ Život člověka je dán jménem, které při narození dostane. Jméno předurčuje rodinné a kmenové vztahy a dokonce omezuje, kteří lidé spolu smějí nebo nesmějí být ve stejné místnosti. 
Aboridžinská kultura je nesmírně bohatá, plná mýtů, snů a příběhů. Jejich obrazy a sochy se vystavují v mnoha národních i světových galeriích. Obrazy jsou tvořené z drobných barevných teček a váží se k životu a přírodním zákonitostem. Zaujme nás socha zobrazující pověst o dvou dívkách, které přenášejí obrovský kámen. Nikdo jiný s kamenem nedokáže pohnout, jen ony dvě. Jsou duchové. Vždy, když necháte kámen být a odejdete, přesune se na jiné místo. Pro cizince je velmi nebezpečné dotýkat se kamene nebo pobývat v jeho blízkosti. Abodidžinská kultura tvoři hlavní expozici Jihoaustralského musea v Adelaide. Pěstní klíny, bumerangy, oštěpy, košíky pletené z proutí. Když něco takového vidíme v museu v Evropě, jedná se typicky o předměty tisíce nebo desetitisíce let staré, čili něco téměř nepředstavitelně vzdáleného. Oštěpy Aboridžinců jsou staré sto let, padesát nebo třeba jen dvacet let. Najednou je z toho něco osobního. Něco, co se mě přímo dotýká… 
Aboridžinci dostávají od státu obrovské množství peněz za pronájem půdy, národní parky ležící na jejich území a mnoho jiných věcí. Oni ale nemají k penězům vůbec žádný vztah. Neplánují do budoucnosti, žijí přítomným okamžikem. Všechny peníze proto prý okamžitě utratí. Za alkohol nebo drahá auta.

Moudrá hora Uluru
Středoaustralská poušť neznamená písečné duny. Krajina je mírně zvlněná a v červeném písku roste suchá tráva, nízké keříky a sem tam i nějaký strom. Na prázdné silnici cesta rychle ubíhá a těch několik set kilometrů do cíle nám připadá, jako by to bylo za rohem. Jen pozor na klokany. A žijí tu i divocí velbloudi. Prý až milion kusů. Byli sem dovezeni z Arábie a začalo se jim dařit. Zastavíme na vyhlídce na majestátní stolovou horu Mt. Connor. Stačí vyšplhat jen na malý kopec hned naproti přes silnici a otevře se nám výhled na veliké, zpola vyschlé solné jezero. Čarokrásné.
Konečně ji vidíme. Uluru. Zdálky je fascinující, zblízka bere dech. Nic podobného nikde na světě není. Největší monolit světa, a to jsou ještě její dvě třetiny schované pod zemí. Hora často mění odstín v závislosti na počasí, slunečním svitu, denní době a místě pozorovatele. Neexistují dva stejné pohledy na Uluru. Nijak mě nepřekvapuje, že se jedná o posvátnou horu Aboridžinců. Uluru by se snadno stala posvátnou horou kohokoli. Oni šli jen první kolem…
Uluru se dá objet autem nebo obejít pěšky. Několik stezek vede do soutěsek vytvořených erozí vody. Jen černé řasy přilepené na skále ukazují, kudy se při silných deštích valí přívaly vody a kudy padají vodopády. Okruh měří 10,5 km a místy vede tak blízko hoře, že je možné se jí dotknout. Její povrch je místy neuvěřitelně členitý a pestrý. Vytváří pukliny, záhyby a jeskyně, ve kterých dávní domorodci zanechali své jednoduché malby. Jinde je skála dokonale rovná, hladká a kolmá. Několik set metrů vzhůru. Určité části Uluru je zakázáno fotit. Jedná se o posvátná rituální místa pro muže nebo pro ženy, kde si od pradávna ústně předávají moudra z generace na generaci pomocí symboliky tvořené skalními útvary. Je zcela nepřípustné vidět je zobrazené kdekoli jinde.
Zajedeme si na vyhlídku na úžasný západ slunce a ve světle měsíce se ještě chvíli procházíme kolem hory. Území národního parku zavírá v devět hodin večer. Přesuneme se o pár kilometrů za hranici a tam si uprostřed pouště, kus od silnice, postavíme stan. Vstáváme ve čtyři ráno. Na parkovišti už stojí hromada aut a autobusů. Je tu plno, každý chce vidět měnící se odstíny Uluru při východu slunce. Hora je moudrá. Stojí tu už nějaký ten milion let a viděla a zažila už ledasco. „Moc mě těší, že se tu tak brzy ráno sešlo tolik lidí, přivítat nový den a obdivovat se východu slunce,“ povídá hora. „Proč se ale všichni dívají na druhou stranu?“ Podívám se za sebe a vidím, že slunce už skoro vychází, ale všichni koukají jinam. Přesně na opačnou stranu. Na Uluru.

Když prší na Kata Tjuta
Součástí národní ho parku je ještě jedna pozoruhodná hora. Kata Tjuta. Fakticky se jedná o několik velikých oblých skalních útvarů, všechny vytvořené ze stejného materiálu, leč naprosto odlišného než Uluru. Uluru je dokonale homogenní, Kata Tjuta je slepenec štěrku, oblázků, kamenů a písku držený pohromadě zatvrdlým bahnem. Vysoké skalní homole stojí v jinak naprosto ploché krajině pospolu. 
Vede tu okruh skrz sedlo mezi skalami, který měří necelých osm kilometrů. V letních měsících zavírá kvůli extrémnímu horku v 11 hodin. Máme deset minut na kilometr k bráně, takže to musíme vzít poklusem, i když se z nás pot jen leje. Když dokončíme okruh, spustí se prudký déšť, mokré stěny oranžové skály se bíle lesknou a vypadají, jako by byly pokryté sněhem. 
Navštívíme ještě dvě vyhlídky na Kata Tjutu a vzhledem k tomu, že to vypadá na pěknou blížící se slotu, vydáme se na zpáteční cestu do Alice Springs. Ukáže se to jako velká chyba. Západ slunce, který se chystá, patří mezi nejpohádkovější na světě. My ho bohužel pozorujeme jen ve zpětném zrcátku.

4 komentáře:

  1. Krásný mix zážitků, fotek a faktických informací. O to cennější, že sem se asi málokdo z nás kdy podívá..

    OdpovědětSmazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  3. V těchhle místech se opravdu "naživo" nikdy pohybovat nebudu. Prostopoval jsem pouze nesrovnatelně vstřícnější jižní Francii, kde běžnému turistovi může ublížit snad jen rozzuřený Vincent Van Gogh :-). Díky za provedení nádhernou krajinou a informace z první ruky!

    OdpovědětSmazat
  4. Opět poutavé a velice zajímavé vyprávění doplněné parádními fotkami. Aboridžinská kultura mě zaujala natolik, že se pokusím o ní něco najít v naší knihovně.

    OdpovědětSmazat