27.2.15

Co se přihodilo cestou do Melbourne

Dnešní článek bude smutný. Není totiž každý den posvícení, a to ani na cestě kolem světa.

Z převážně propršeného Zélandu odlétáme do slunné Austrálie. Moc se na tuhle zemi těšíme. Představuji si své první Vánoce na jižní polokouli. Santovské čepičky, písečná pláž, horko a chlazené šampaňské. A klokani všude kolem. 

Náhody se dějí v Sydney
První tři dny v Austrálii strávíme u dvou couchsurferů. Nurman je původně z Indonésie. Žil čtyři roky v Hong Kongu, čtyři roky v USA a teď už bydlí šest let v Austrálii. Studuje na doktora a plánuje se přestěhovat do Tasmánie. Irina je z Novosibirsku a v Sydney si dělá svůj druhý doktorát z geologie. Ti dva jsou skvělí. Bydlí v krásném bytě na předměstí, vědí úplně všechno o zajímavostech po celé Austrálii, vášnivě rádi hrají deskovky a jejich největší hobby je skvělé jídlo.
První den nás Nurman vezme do města a ukáže nám ty nejzásadnější turistické atrakce. Botanickou zahradu, historickou budovu Královny Viktorie, čínskou čtvrť, přístav, slavný most a samozřejmě Operu. V jedné nenápadné ulici poblíž centra nemůžeme uvěřit vlastním očím. Přímo proti nám jdou Jerome a Amandine, dva Francouzi, které jsme potkali na Fidži při večeři u Russyho. Tohle je už třetí náhoda podobného druhu. Není ten svět přeci jen…malý? 
Pod Sydney Harbour Bridge počkáme na Irinu a jdeme na večeři do thajské restaurace Bangkok Sidewalk. Jídlo je vynikající. Večer strávíme zábavnou hrou Pictionary podobnou Aktivitám. Další den nás Nurman vezme na pláž a večeři vaříme my. Je to dost velká výzva vymyslet, čím nasytit tyhle dva, ale povede se. Smažíme kuřecí a vepřové řízky, obalovaný květák a sýr. K tomu brambory, tatarka a šopský salát. Zase se jednou cítíme trochu jako doma :). Oba nám poradí nejlepší způsob, jak se v Austrálii přesouvat na dlouhé vzdálenosti a dají nám seznam zajímavých míst, které bychom cestou po tomto kontinentu rozhodně neměli vynechat.

Relocation
Naprosto geniální koncept. Austrálie je obrovská a často se tu cestuje na velké vzdálenosti. Pokud si vypůjčíte auto, nechcete ho obvykle vracet na stejném místě, ale o několik tisíc kilometrů dál. Když kdokoli, typicky půjčovna, potřebuje přesunout auto rychle z místa A do místa B, půjčí vám ho zadarmo, tedy za to, že jim ho převezete. Vy platíte jen benzín. Pro cestu ze Sydney do Melbourne se nám podaří sehnat campervan, tedy autíčko, ve kterém se dá spát a vařit. Jmenuje se Medúza a má najeto už 350 tisíc km. Je vybavená lednicí, DVD přehrávačem, dvěma vařiči, kompletním kuchyňským vybavením, matrací, peřinou a dvěma polštáři. Máme ji na šest dní za šest dolarů, což slibuje spoustu zábavy!
Petr poprvé v životě řídí vlevo. Jsem z toho trochu vyplašená a často kazím navigaci. Petr je ale naprosto v klidu, a tak vždycky nakonec dojedeme tam, kam potřebujeme. Navštívíme skalnaté pobřeží na východě, nad kterým létají rogala a papoušci, a zpovzdálí to pozorují budhističtí mniši. Jen kousek od pobřeží leží největší budhistický chrám na jižní polokouli Nan Tien Temple. Je nádherný. Prohlídkou chrámu strávíme několik hodin. Modlitebny s obrovskými zlatými sochami Buddhy, pagoda, kaligrafická místnost, kde si turisti mohou vyzkoušet kaligrafii, čajovna a mnoho moudrých básní zarámovaných na stěnách a přeložených do angličtiny. Na kopci stojí velký zvon, který může rozeznít každý a poslat dobrá přání své rodině a přátelům. Slyšeli jste? 
Večer zastavíme na parkovišti u pobřeží. Jsou tu piknikové stolky, toalety, veliké hejno papoušků, pelikáni sedící na pouličním osvětlení a několik dalších parkujících karavanů. Po vydatné večeři (máme pánev!) zalezeme do postele v autě a pustíme si film na DVD. Tohle je boží. Druhou noc strávíme v kempu v Klokaním údolí. Krásné tábořiště zdarma, kde klokani skáčou kolem, vombati se po setmění odváží až k našemu autu a vidíme i jednu ježuru. Mimochodem věřili byste, že vombati mají hranaté bobky? 

Třístý den na cestě kolem světa
Dnes je náš třístý den na cestě, plánujeme veliké oslavy. Medúza se nám je ale rozhodne překazit. Vydává opravdu hlasité podivné zvuky. Po podrobném zkoumání zjistíme, že vycházejí z pravého zadního kola. Cvaká to v něm a podivně se viklá kolem své osy. Petr vyndá nářadí a sundá kolo. Moc toho ale nevykouká. Než riskovat, že nám někde cestou upadne kolečko, radši voláme asistenční službu. Chlapík se servisním vozem je u nás za hodinku, nechá nás projet se kolem něj, sundá kolo, ale taky nic nevykouká. Prohlásí, že je nebezpečné s tím jezdit a že nám zavolá odtahovku do autorizovaného servisu. Na odtahovku čekáme další tři hodiny. Je pátek odpoledne, o víkendu mají zavřeno a v pondělí brzy ráno máme být v Melbourne…
V servisu jsou moc ochotní, hned se na Medúzku vrhnou a za hodinku máme verdikt. Auto na počkání opravit nelze, půjčovna ho chce zpátky v Sydney a my si máme jít svou vlastní cestou. CO?!? A navíc musíme ještě počkat na další odtahovku, která si auto převezme. Je večer a my nemáme kam jít. Z tohohle vývoje situace jsme dost nešťastní. Petrovi se po několika dlouhých telefonátech do půjčovny a asistenční služby podaří aspoň domluvit nám ubytování v hotelu na jednu noc zdarma. Jdeme na velký nákup do supermarketu, koupíme si samé dobroty, víno a dort a konečně můžeme začít slavit. Jupí…

Nejvyšší hora, která je všem jenom pro smích
Nejvyšší pahorek na Hané? Nejvyšší hora Litvy? Kdepak, mám na mysli něco mnohem vyššího. Dokonce horu tak vysokou, že se probojovala i na Bassův seznam Seven Summits. Nejvyšší hora Austrálie Mt. Kosciuszko (2228 m). Stopneme si mladý pár, který nás zaveze do Canberry. Když zmíníme, co máme zítra v plánu, Isabella zavrtí hlavou a prohlásí, že tam nebyla. Její přítel jí něco připomene a ona se opraví: „Byla jsem tam, jednou. Vlastně ne, dvakrát!“ Nejde mi to do hlavy a neumím si představit, že by si někdo v Česku nepamatoval, jestli byl nebo nebyl na Sněžce. Potom stopneme mladého kluka, lyžaře Teddyho. Na otázku, kam jedeme, odpovíme, že chceme vylézt na Mt. Kosciuszko. Rozesměje se. „To fakticky není žádné lezení! Je to taková pomalá příjemná vycházka.“ Přespíme v národním parku v kempu zdarma, který je překvapivě plný. Ráno zbývá popojet 15 km na začátek túry. Zastaví nám pár staříků s karavanem. Když zjistí, že chceme vylézt na Mt. Kosciuszko, stařenka prohlásí: „No to ale moc vzrušující hora není!“
Snowy Mountains nám ze všeho nejvíc připomínají Šumavu. Oblé holé kopce, ve středních polohách suché pahýly stromů a v údolích sytě zelené lesy. Líbí se nám to, ať si kdo chce, co chce, říká. Na nejvyšší hoře Austrálie je poměrně rušno. Malá holčička vesele ťape s obézní babičkou za ruku, kolem mladé maminky pobíhají čtyři dítka a japonští turisté v teplákových soupravách fotí výhledy svými velkými zrcadlovkami. Tušíme, že jméno hory bude mít co dočinění s polštinou, každopádně příběh o tom, jak nejvyšší hora Austrálie dostala své jméno, je přinejmenším bizarní. Polský objevitel Paul Stzelecki byl první písemně doloženou osobou, která vystoupila na vrchol této hory. Její tvar mu z všeho nejvíc připomínal HROB polského bojovníka za svobodu, generála Tadeusze Kosciuska. A podle hrobu dostala hora své jméno… Paul bohužel napsal jméno svého hrdiny špatně, se ‘z’ navíc, a v Austrálii se v roce 1997 konal kongres, který řešil, zda se má hora psát podle skutečného jména hrdiny nebo podle toho, jak ji nazval Stzelecki. Mají to ale lidi na světě starosti, že?
Je úžasné počasí. Polojasno, teplo, ale ne horko, povívá příjemný větřík. Vylezeme ještě na druhou nejvyšší horu Austrálie, Mt. Townsend (2209 m), což nám zabere zhruba tři hodiny. Snadno by se dala dát v jenom dni i třetí nejvyšší hora, Mt. Twynam (2196 m), my ale chceme dolů, do Geehi.

Náš největší provar
Tuhle „zkratku“ nám doporučil Teddy. Ze sedla mezi Mt. Kosciuszko a Mt. Townsend schází pěšina 1500 výškových metrů dolů do údolí Geehi. Má to být jen 13 km, čili tak na čtyři hodinky. Půjčí nám dokonce topografickou mapu parku, kde je pěšina zakreslená, abychom si ji vyfotili. Je to pro nás super zkratka, protože nám přechod do tohohle údolí ušetří nejméně hodinu jízdy v autě. Večer sejdeme asi tři kilometry do údolí řeky, kde si postavíme stan.
Ráno si chci dát rozcvičku. Čerstvý horský vzduch, sluneční paprsky, bosé nohy v trávě… Velmi rychle mě ten nápad přejde a s jekotem uteču zpátky do stanu. Všude kolem jsou otravné mouchy, to ale víme už ze včera, navíc jsou ale na každém kousíčku trávy desítky mravenců, zahryzávající se mi do chodidel. Nasnídáme se ve stanu a vyrazíme. Terén je čím dál horší. Žádná pěšina, sem tam kamenný mužík, nízké pichlavé keříky, nějaké ty močály, mravenci, mouchy. Člověk nemůže zastavit ani na pár vteřin, jinak mu mravenci hned lezou po noze a do bot. Některé mouchy jsou obří, a když si sednou na tričko, nepříjemně to štípne. Na Petrově zeleném batohu jich sedí vždycky nejméně třicet najednou. Jde to pomalu a stěží. Přímo přede mnou se plazí had a to už je na mě moc. Chci zpátky! Tohle ne, to je peklo.
Petr shrne situaci, racionálně mi vnutí návleky, abych neměla holá lýtka, a pokračuje dál. Jdeme další tři hodiny, než dojdeme k prvnímu tábořišti a ceduli, že do Geehi je to ještě 8,5 km. Určitě nejdeme rychleji než kilometr za hodinu. Tohle bude ještě dlouhý sestup. Dostaneme se pod hranici lesa. Petr očekává, že tady začne být pěšina zřetelnější a vyšlapanější, protože všichni budou v hustém porostu chodit jen jednou jedinou cestou. Čas od času vidíme oranžovou odrazku, která ukazuje cestu. Žádná vychozená pěšina tu ale není. Terén je ještě mnohem horší než předtím. Prudký zarostlý svah dolů, husté křoviny, kterými se musíme prodírat, sem tam močál. A jdeme ještě mnohem pomaleji. Asi po půl kilometru lesem ošklivě upadnu na obličej do křoví. Pošramotím si tvář a uštípne se mi kus zadního zubu. To je ten poslední hřebíček. Dál nejdu. Osm kilometrů do údolí bychom šli dva dny, pokud bychom měli štěstí a byli stále schopní najít cestu. Riskovat, že podruhé si vypíchnu oko nebo vyrazím přední zub, nemám zapotřebí. Otáčíme.
Asi po hodině stoupání zpátky do sedla se začne obloha nenápadně zatahovat, za další hodinu zahřmí a spustí se krupobití. Nečekáme to, nejsme na to připravení, takže rychle promokneme. Půl hodiny padají kroupy a další dvě hodiny leje. Nasadím si sluchátka s hudbou a snažím přestat okolní svět úplně vnímat. V pět odpoledne jsme zpátky v sedle a o hodinu později v malé horské chatě určené jako nouzové nocležiště. Tentokrát jsme tu zcela oprávněně. Potěší nás kamna a dřevo. Zatopíme si a pokoušíme se zahřát a usušit. Za dnešní den jsme se posunuli směrem k civilizaci asi o půl kilometru.
Ráno se probudíme v nouzové chatě. Podle původního plánu jsme měli být v Melbourne před třemi dny a plánovat naše Vánoce na pláži. Shodou několika hloupých okolností jsme zaseknutí tady na téhle malé chatě uprostřed hor. Venku je hustý mrak a silný vítr, který celou noc lomcoval okenicemi a kvílel v komíně. Chvílemi padají trakaře a chvílemi jen normálně prší. Nemáme skoro žádné jídlo. Dnes je to přesně deset měsíců, co jsme vyrazili na cestu kolem světa. A zítra je Štědrý den…

1 komentář:

  1. To je mi moc líto, že se to pokazilo. Ale vy dva se nevzdáváte, jste bojovníci. Takže vám přeji hodně sil a ještě víc štěstí :-)

    OdpovědětSmazat