20.2.15

Great Walks

Nový Zéland byl stvořen pro turistiku. Krajina přímo svádí k tomu chodit, ať už vykračovat si po písečných plážích nebo se škrábat po skále nahoru. Říká se, že když Bůh tvořil svět, zkoušel si to na Novém Zélandu. Najdete tu všechny typy krajiny, jaké si dokážete představit. Od pobřeží se pozvolna zvedají sytě zelené pastviny a deštné pralesy, modrá jezera se třpytí v horách, které shlížejí na celý ten pestrý svět. Nechybí ani písečné duny, vysoké útesy, fjordy, aktivní sopky, ledovce, jeskyně, vodopády. Tisíce vodopádů… Připravte se na Velkou procházku.
Na Novém Zélandu existuje bezpočet oficiálních značených stezek, túr a vícedenních treků, zhruba sto v každém z dvaceti regionů. Podél nich stojí kolem tisíce veřejně přístupných chat, z nichž většinu spravuje ministerstvo a několik desítek Alpský klub. V systému chat je velký zmatek a slyšeli jsme na něj stížnosti, kudy jsme chodili. Velké množství chat se platí pomocí zelených a modrých lístků, které si turista musí opatřit dopředu. Zelené za 15 dolarů na osobu platí ve velkých vybavených chatách, kde bývá i ranger, který se o chatu stará. Modré lístky za 5 dolarů ve standardních chatách vybavených jen palandami, pitnou vodou a kadibudkou. A nouzové přístřešky jsou zdarma. Tento jednoduchý systém má ale mnoho výjimek. Určité chaty fungují na základě internetového rezervačního systému a za jinou cenu. A úplně jinou kategorií jsou chaty na Great Walks.
Great Walks, neboli Velké procházky, jsou údajně ty nejskvělejší a nejúžasnější treky na Novém Zélandu. To nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, ale každopádně to jsou treky, kde potkáte nejvíc turistů. Některé z nich jsou tak žádané, že je potřeba rezervovat je až půl roku dopředu, a to i přesto, že ubytování v chatách podél nich je pěkně mastné (až 54 dolarů za osobu a noc) a kempovat volně v přírodě se nesmí. Velkých procházek je celkem devět, z toho jedna není pěší trek, ale splavení řeky na kánoi, a jednu je možné projet na horském kole. Nejžádanější z nich je Milford Sound a při pokusu rezervovat si ho v říjnu jsme zjistili, že je obsazený až do února. Tři Great Walks leží na Severním, pět na Jižním a jeden na Stewartově ostrově, což je malý ostrůvek na jih od Jižního ostrova. Většina z těchto treků je dlouhá 30-60 km a jejich zdolání zabere 2-5 dní. My jsme se vypravili na tři.

Tongariro Northern Circuit
Trochu poprchává a všechny tři sopky jsou pod sněhem. Rangerka doporučuje mačky a cepíny, a pokud se nám cesta nahoře bude zdát příliš zledovatělá, máme to otočit. Předpověď počasí pro noc hovoří o -11 °C. Tohle jsme tedy v polovině jara nečekali ani náhodou. Severní okruh kolem sopky Ngauruhoe (2287 m) dokonalého kuželovitého tvaru měří 44 km a chodí se typicky 3-4 dny. Jeho součástí je snad nejznámější jednodenní túra na Zélandu, Tongariro crossing. Když už ale máme tu možnost, dáme si rádi celou smyčku.
První den je v plánu dostopovat z městečka Taupo do národního parku a ve čtyři odpoledne, kdy má podle předpovědi přestat pršet, vyrazit na tři hodiny dlouhou etapu k chatě Mangatepopo. Na plácku vedle chaty máme na dnešní studenou noc rezervované kempování. Plán vyjde dokonale. Do čtyř ještě padá z nebe déšť se sněhem, ale kolem páté se už nad kopcem rozsvítí duha a i Ngauruhoe vyleze z mraku. Pěšina je rozbahněná, místy pod vodou a vede stále mírně vzhůru. O půl osmé jsme na místě, postavíme stan a jdeme si uvařit večeři do chaty. Na tomhle treku mohou stanující využívat veškeré vybavení chaty (kuchyň, vařiče, záchody…) v ceně. Noc ve stanu je za 14 dolarů za osobu a noc a lůžko na chatě za dvojnásobek. 
Ráno chatař všechny nocležníky straší předpovědí počasí. Vítr nahoře v sedle až 60 km/h a pocitová teplota* -11 °C. Když se jedna slečna zeptá na výstup na Mt. Tongariro (1967 m), což je jeden z krátkých postranních výletů, chatař se na ni podívá jako na sebevraha a prohlásí, že bez kompletního lavinového vybavení na to v žádném případě nemá ani pomyslet, riziko lavin je obrovské. A to my jsme chtěli vylézt na mnohem vyšší a strmější Ngauruhoe… V konfrontaci se skutečností se ukáže, že to všechno jsou naprosté nesmysly určené jen pro strašení nezkušených turistů. Však i před začátkem stoupání do sedla stojí veliká výstražná cedule: „Zastav! Jsi skutečně připravený na tento alpský přechod? Je dobré počasí? Počasí v této lokalitě se může rychle měnit a podmínky mohou být extrémní! Máš správné vybavení a oblečení? Dobré boty, bundu, čepici, rukavice, náhradní kalhoty, teplé oblečení, jídlo a vodu? Jsi na to dostatečně fit? Máš před sebou 13 km dlouhý trek!“ A u toho „děsivý“ profil trasy, prostě jen stále nahoru, a pak stále dolů. „Pokud jsi na kteroukoli otázku odpověděl NE, vážně zvaž návrat zpátky!“
Počasí je naprosto parádní. Vítr fouká jen chvíli, a když se roztrhají mraky a vyleze sluníčko, nemáme už, co víc si přát. V nejprudším stoupání se za mnou najednou ozve „Zdravíčko!“ a culí se na mě mladý kluk. Ondra je z Česka, ale už nějakou dobu vodí turisty po Zélandu. Baví se s námi do půli kopce a pak nám dá na sebe kontakt, ať se ozveme, až dokončíme trek. Vezme si svých dvacet oveček na zasněženou louku a učí je, jak nazouvat mačky…
My si počkáme na dva lidi, sestupující z kráteru Ngauruhoe. Pořád nás ještě neopustila myšlenka na vrchol. Sněhu lehce nad kotníky, to na velké laviny nevypadá. Ti dva na vrcholu nebyli, protože nenašli pěšinu. Vrchol je v hustém mraku, nic není vidět, stoupání velmi strmé, musí se sněhem po čtyřech a kráter se prý drolí pod rukama. Zhodnotíme, že nám to nestojí za to, a vylezeme aspoň na Mt. Tongariro. Je zcela jasné, že pokud chatař hovořil o lavinách, pak tady nikdy nebyl. Jedná se o jednoduchý krátký výstup po hřebeni s tak mírným sklonem, že neexistuje místo, kam by mohla odněkud spadnout lavina. Sněhu je navíc v nejhlubším místě stěží po kotníky. Zato výhledy na tyrkysová jezírka sopečného původu, veliké Modré jezero v dálce a krásnou Ngauruhoe, která se uráčila vylézt z mraku, jsou naprosto nezapomenutelné. 
Nejvyšší místo treku se nazývá Red Crater. Je opravdu červený a kouří se z něj. Snadno se pozná, kde je zem ještě horká. Tam je odtátý sníh. Přímo pod námi jsou tři modrozelená jezírka Emerald Lakes. Tongariro crossing v tomhle místě odbočuje k Modrému jezeru, ale naše cesta směřuje do údolí vpravo, k chatě Oturere. Nikam nespěcháme. Jsme poslední a máme celou krajinu jen sami pro sebe. Užijeme si ještě koulovačku ve sněhu a večer, když už stan stojí a žaludky jsou nakrmeny, i východ velkého žlutého úplňku mezi horami.
Zbytek okruhu už je hračka. Dva příjemné dny, dvacet dva kilometrů, dva vodopády a jedna historická chata z počátku dvacátého století, kde spali muži a ženy v oddělených místnostech. Muži v ní měli kamna, ženy zrcadlo… Cesta vede vulkanickou krajinou a poskytuje výhledy nejen na Ngauruhoe, ale i na sopku Ruapehu, která je ještě o pět set metrů vyšší. Slunečného počasí se nemůžeme nabažit a nejvíc se nám líbí zacházka k jezerům Tama, což je nejkrásnější místo, které jsme na Novém Zélandu viděli. Na jednu stranu jedna sopka a pod ní tyrkysové jezero, na druhou stranu druhá sopka a jezero snad ještě blyštivější…
K večeru čtvrtého dne zavoláme Ondrovi, který nás vezme na vyhlídku na Mt. Teranaki, na kterou bychom s nadšením vylezli, kdyby počasí dovolilo, a k večeři nám udělá šokující svítivě modré šmoulí palačinky.

Routeburn track
Tahle túra je fakticky skvělá zkratka mezi Queenstownem a Milford Soundem. Autem je to skoro na pět hodin jízdy, pěšky jen na dva dny. A trek je to naprosto parádní. Začínáme v Glenorchy, což je konec světa jen hodinu jízdy stopem z Queenstownu. Není tu kromě nás snad žádný turista, obrovské jezero je průzračně modré a hned u něj, v kempu, kde se nesmí stanovat, si postavíme stan. Druhý den vstaneme brzy a během dopoledne dostopujeme asi pět kilometrů před začátek Routeburnu. Podle plánu máme i na tenhle Great Walk slunečno!
Routeburn trek měří jen 32 kilometrů a obvykle se chodí 2-4 dny. Na druhý den je předpověď počasí o poznání horší, chtěli bychom tedy dnes zvládnout hlavní část cesty. V kempu za sedlem ale už není volno a chaty jsou na nás příliš drahé. Nerezervujeme si tedy nic a necháme to koňovi. Buď někde najdeme vhodný plácek na stan, nebo to dáme na jeden zátah, s noční prémií. Profil trasy je mimořádně jednoduchý. Nejdřív tisíc výškových metrů nahoru, potom tisíc výškových metrů dolů.
Cesta vede listnatým lesem, svěže zelená ze všech stran a kolem zurčící potůčky. Doženeme skupinku v neoprenech se dvěma průvodci. Jdou na canyoning. Zdolávání strmých kaňonů, kterými teče řeka. Zastaví za mostem u potoka s vodopádem tak hlubokým, že nemůže jít překonat. Počkáme si, tohle musíme vidět. Z mostu na ně máme parádní výhled. Celé to začne tím, že instruktor hodí dolů batoh, zamává a jen tak skočí dolů do hluboké tůně. To je pro nás velký šok. Dole instaluje pro klienty nějaká pomocná lana a instruktorka nahoře je zatím začne jednoho po druhém házet ze skály do vody. Pak všichni slaní jeden vodopád, přelezou přes tři tůně, zahnou za roh a dál už je nevidíme.
První chata Flats Hut stojí u řeky v širokém údolí, v dálce vodopády. Počasí úplně svádí k tomu, lehnout si do měkké trávy a nedělat nic. My ale chceme dál, tedy vzhůru do kopce. O hodinu chůze výš stojí u dalších vodopádů velký komplex luxusních budov. Jsou nové, moderní a velmi dobře splývají s krajinou. Nechceme se tu moc ochomýtat, aby se někdo nezačal vyptávat, kam jdeme ve čtyři odpoledne s velkými batohy. Začínají se tu totiž množit cedule, že stanování podél treku je přísně zakázané… Vůbec se tomu nedivím. Široká plošina nad chatou, porostlá různými druhy trav a rostlin, by stanováním dost utrpěla a být tohle moje hory, taky bych nechtěla, aby mi tu někdo kempoval. Pěšinka pozvolna stoupá nad jezero a výhledy jsou prostě úžasné. 
V sedle stojí dvě nouzové chaty, jedna pro nezávislé trampy, druhá pro turisty s průvodcem. Pro ty je za zamčenými dveřmi připraveno občerstvení na zítra. Široko daleko nikde nikdo. Uvaříme si večeři a řešíme, co dál. Vzhůru stoupá pěšina na Kónický kopec (Conical Hill, 1515 m n. m.), ale na jejím začátku stojí velká červená cedule. „Cesta uzavřena, nebezpečí lavin!“ Už zase? Vždyť tady není po sněhu ani památky! Vylezeme nahoru, kde sice leží něco sněhu, tak akorát na sněhuláka, a kocháme se dokonalými výhledy na všechny strany. Slunce se blíží k západu a tohle nemá chybu. 
V chatě by se pohodlně vyspalo dvacet lidí, jsou tu dvě kadibudky, pro vodu musím kus na kopec. Nad údolím krouží dva velcí ptáci Kea a křičí u toho na celé údolí. Pak přistanou na střeše chaty, brousí si o ni zobák a žebrají o jídlo. Od nás ale nic nedostanou. Keové jsou jediní horští papoušci na světě, vypadají jako kombinace orla a zeleného ary a jsou přísně chránění. Chvíli je pozorujeme, pak si usteleme na zemi v chatce, zalezeme do spacáků a jdeme spát. Kolem půlnoci najednou zaslechnu zvuk vrtulníku. To je divné, v noci obvykle vrtulníky nelétají. Po chvíli se prudce rozletí dveře od chaty a dovnitř vtrhne komando v kuklách a se samopaly. Křičí něco nesrozumitelným jazykem. Nasadí nám na hlavy kápě a pak už si nepamatuji nic… Tohle tady píšu jen proto, aby vás nikdy ani ve snu nenapadlo nocovat zadarmo v nouzových chatách. To se totiž…pššššššt…nesmí…
Budík zvoní nemilosrdně v pět, musíme odsud vypadnout co nejdřív. Za oknem svítá, v údolí se válí bílá oblaka a hory začínají zlehka růžovět. Nasnídáme se a pomalu vyrazíme. V údolí u jezera Mackenzie, kde stojí další chata, jsme v době, kdy odtud začínají vyrážet první ranní ptáčata. Cesta vede lesem, kde jsou všechny stromy porostlé hustými lišejníky. Občas se protrhnou mraky a nám se ukáží skály na druhé straně údolí. 
V dálce před sebou uvidíme obrovský vodopád. Odsud nemůžeme vidět jeho spodní část, a když k němu přijdeme, není zase vidět ta horní. Earland Falls měří neuvěřitelných 174 metrů. U jezera Howden stojí poslední chata a od ní už je to jen kousek na silnici. Tady zkoušíme hodinu stopovat na Milford Sound, aspoň ten bájný fjord uvidět, když je odsud jen 35 kilometrů. Nemáme ale štěstí a během čekání krutě vymrzneme. Vezmeme tedy za vděk prvním (vyhřátým) autem v opačném směru. Cestou do Te Anau nás na silnici zbrzdí stádo ovcí. Lavina mnoha set kusů se valí po silnici a je jim úplně jedno, jestli jim něco stoji v cestě. Takovéhle stěhování stád jsme tedy ještě neviděli.

Kepler track
Začíná v Te Anau a původně jsme ho vůbec neměli v plánu. Zítra má být ale moc hezky. Byla by škoda toho nevyužít. Celý okružní trek měří 60 km, chodí se 3-4 dny a převýšení činí asi 1600 m. Vzhledem k předpovědi počasí se rozhodneme dát ho ve dvou dnech. To bude výzva. Při rezervaci tábořiště se dozvíme, že druhý den se tu běží i stejnojmenný závod – Kepler Challenge.
Vstáváme brzy a vyrazíme svižně. Prvních šest kilometrů vede lesem po široké rovné a pohodlné cestě. Od zátoky s písečnou pláží začíná pěšinka slušně stoupat. Udržíme dobré tempo, vyjdeme nad hranici lesa a otevřou se nám báječné výhledy. I dnes nám to s tím sluníčkem vyšlo. Celý okruh nabízí jako bonus tři krátké postranní výlety. První je do jeskyně u chaty Luxmore, druhý na vrchol hory Mt. Luxmore a třetí k vodopádu Iris Burn. Nejdříve tedy do jeskyně. Je zcela temná, místy úzká a nízká. Musíme se hodně protahovat, podlézat a přelézat. Jeskyni ale nikdo nehlídá a vstup je zadarmo. Jen co popolezeme trochu dál, už vidíme krásné tenké stalaktity a vápencové závoje. Nikde jsme se nedočetli, jak je jeskyně dlouhá, jak daleko se dá jít a kolik času na to budeme potřebovat. Prolézáme do nitra jeskyně skoro hodinu, ale konec je v nedohlednu. Teče tu podzemní potok, ale bohužel tu nežijí žádní svítící červi.
Od chaty stoupáme dál, až na vrchol Mt. Luxmore (1472 m n. m.). Jezero Te Anau je mnohem větší, než jsme si mysleli. Je to nádhera. Cesta dál se vine po holých hřebenech, stále nahoru a dolů a výhledy jsou každou chvíli o něco jiné. Už se blíží večer, když přijdeme k jednomu nouzovému přístřešku. Překvapí nás, kolik je tu lidí. Kontrola zítřejšího závodu. Dostaneme na posilněnou pár želatinových bonbonů a vyptáme se na podrobnosti Keplerovy výzvy. Začíná se zítra ráno v 6, trasa přesně kopíruje celý šedesátikilometrový trek a rekordní čas je 4:40. Wow. My se k tábořišti dole pod kopcem, do poloviny trasy, doploužíme až v půl jedenácté večer, po čtrnácti hodinách od startu, řádně znavení. Že by za to všechno mohly jen naše těžké batohy?
Když v devět ráno vstaneme a jdeme povzbuzovat závodníky, největší favorité už jsou dávno pryč. Nejlepší mužský čas v polovině závodu je 2:32. Teď už za sebou ale mají kopec nahoru a dolů a čeká je (a nás taky) už jen téměř rovná cesta, mírně dolů. Vydáme se na krátkou procházku k vodopádu Iris Burn a kolem jedenácté ještě okukujeme závodníky. Tihle už to berou v poklidu. Dají si občerstvení, poklábosí s dobrovolníky převlečenými do srandovních kostýmů a volným poklusem nebo rychlejším krokem se vydají dál. Tohle jsou ti nejpomalejší. Třicet kilometrů dali za pět hodin. My jsme teď krásně vyspaní a odpočatí, baví nás s nimi závodit a motivovat je, když vidí naše velké krosny na zádech. Nakonec nás předběhne každý, ale některým to docela trvá! ;) 
Pokračujeme dalších šest hodin zeleným lesem, po dřevěných chodníčcích mezi močály a kolem veliké široké řeky Waiau River. Přes ni vede bytelný lanový most a za ním je parkoviště. Potkáme tu rodinku na procházce. Chtěli bychom svést do města, a tak zamarchujeme, že jsme dali Keplera natěžko za dva dny. Na to chlapík prohlásí, že závodil. Dal to pod 6 hodin a skončil kolem dvacátého místa. A teď odpoledne se ještě vydal s ženou a dětmi na procházku. Co?! Vypadá, jako by celé dopoledne strávil ležením na gauči. Naprosto odpočatý a svěží. Nabídnou nám, že nás žena sveze do kempu, on se s dětmi trochu projde a ona se pak pro ně vrátí. Lidé na Zélandu jsou opravdu velmi milí. A my musíme na Kepler Challenge ještě HODNĚ trénovat!

2 komentáře:

  1. To je na článek do nějakého časopisu, ne? Docela dost zajímavých info o chození po Novém Zélandu a příjemné čtení :-)....a pak že jste tam měli pořád ošklivě ;-).

    OdpovědětSmazat
  2. Ve stanu při -11st.? To bych asi nedala. Fotky máte opět úchvatné. Už se těším na další povídání o vašem putování :-)

    OdpovědětSmazat