12.2.15

Putování po Jižním ostrově

Krajina zahalená v mraku s deštěm připraveným, co nevidět začít. Takový je náš obvyklý výhled na Jižním ostrově. Většina místních říká, že tohle jaro je smolné a tolik deště už dlouho nepamatují. Občas se ale obloha protrhne, sluníčko si protáhne paprsky jako jogín zdřevěnělé tělo po dlouhé meditaci a jezera pod špičatými vrcholky hor se zatřpytí jako drahokam. Střípky Zélandu vykukující z mraku na nás dělají velký dojem.
Z přístavu v Pictonu směřujeme do kempu v Momorongi Bay. Sveze nás skupinka mladíků ve stařičkém autě, které už veze několik bas piva a lahví tvrdého alkoholu. Kluci jedou pařit. Počet prudkých zatáček na deseti kilometrech silnice je nepředstavitelně vysoký a máme z toho pěkně naklepané žaludky. V Momorongi nás přivítá krásná klidná zátoka mezi zalesněnými kopci, několika houpajícími se lodičkami na vodě a příjemným tábořištěm. Hned druhý den stopujeme na jih. Do národního parku Nelson Lakes.

Zaseknutí v Beznaději
Od mnoha lidí jsme slyšeli o nejkrásnějším a nejprůzračnějším jezeře na světě, ležícím v národním parku Nelson Lakes. Dostopujeme do návštěvnického centra a s překvapením zjistíme, že celý okruh k jezeru a zase ven z parku má 100 km. Jídla máme dost, předpověď počasí také není úplně katastrofická a my si rádi zase dáme nějaký delší trek. Koupíme mapu a povolenky na spaní v chatách a stanování v parku a kolem půl druhé vyrážíme na „čtyř až sedmidenní trek“, jak se vyjádřila slečna na informacích.
Sluníčko svítí, ptáci zpívají a všude podél pěšiny leží barevně označené pastičky na krysy a posumy. Possum je středně velký vačnatec trochu podobný lasičce, který rád pojídá ptačí vejce. Na Zélandu odpradávna žili jenom ptáci a vyvinuly se tu nejrůznější nejpodivnější endemické druhy a savci a hlodavci tu nikdy nebyli doma. Byli sem zavlečeni na lodích a rychle se rozšířili nemajíce přirozených nepřátel. Zélanďani své ptáky milují a chrání a podle jednoho si dokonce říkají. Kiwíci. Kiwi je středně velký hnědý nelétavý pták, který čtyři hodiny denně hledá potravu a dvacet hodin spí. Tímto přístupem k životu si získal sympatie a obdiv domorodců. Pastičky různých barev, tvarů a velikostí na každém druhém kroku mi přijdou jako přehnaná péče jen do té doby, než nám přes cestu přeběhne několik velkých myší a v jedné pasti uvidíme za krk oběšeného posuma. Kdyby tu hlodavce vytrvale nevyvražďovali, zpěv ptáků v lesích by prý brzy utichl…
Dojdeme až na rozcestí, kde řešíme, jestli dnes dojít do velké chaty John Tait Hut a zítra se brzy ráno pokusit o překonání vysokého sedla dělícího nás od Modrého jezera, nebo si trochu zajít a vyšplhat se na chatu s nádherným jménem Hopeless Hut („Beznadějná“). Vyhraje druhá možnost. Podél říčky stále do kopce a za tmy vcházíme do malé chatky, podle očekávání prázdné. Je tu šest paland, kamna, stůl a cedule, že chatu slavnostně otevřel sám Sir Edmund Hillary, novozélandský rodák.
Druhý den za oknem Beznadějné chaty beznadějně prší a ani o den později to není o mnoho lepší. Občas prší, občas chumelí, místy padají kroupy a trakaře. Do toho fičí. My máme zatopeno v kamnech a je nám v chatě docela příjemně. Kolem půl páté, když už je na odchod z chaty do údolí pozdě, přestane pršet a udělá se docela hezky. Jdeme se projít aspoň na konec údolí k vodopádu a zase zpátky. Další den chceme vstávat velmi časně a vyrazit, ale počasí nás nepustí. Prší tak moc, že se nám nechce vylézat ani k řece pro vodu. Vystrčím prázdný kbelík z okna a chytám dešťovku. Za chvíli je plný. Jsme beznadějně zaseknutí v beznaději a bojíme se, že může být hůř. Pokud bude stále tolik pršet a řeky se rozvodní, nedostaneme se odsud už vůbec. A zásoby jídla se tenčí…
Pátý den ráno svítí sluníčko, my na nic nečekáme a prcháme odtud. V noci už nepršelo, takže řeky jsou v pohodě, zouváme asi jen dvakrát. Zpátky na křižovatce je nám jasné, že bez jídla zbylých 80 kilometrů treku asi nedáme a musíme zpátky do města. Potkáme kluka, který měl podobný plán jako my, ale zůstal uvězněný na John Tait Hut. Za posledních pět dní sedlo nikdo nepřešel, a to ani jedním směrem. Nahoře jsou prý asi dva metry zmrzlého sněhu a už jen cestou od Taita mu to jelo dolů jako na kluzišti. Vlastně jsme si v Beznadějné chatě moc příjemně odpočinuli. Zpátky do městečka St. Arnaud to vezmeme po druhé straně jezera, což je delší, ale zajímavější. Přecházíme přes mnoho lanových mostů přes potoky a vylezeme si ke krásnému vodopádu Whisky Falls.

Náš nejdelší stop
Stopování je nejlevnější, nejekologičtější a často i nejrychlejší způsob dopravy na Zélandu. Kromě několika málo jízd v MHD ve velkých městech nepoužijeme ani jednou žádný jiný. Lidé, kteří nás berou, jsou vždy velice přátelští, svezou nás často, i kam sami nejedou, dostaneme spoustu tipů na výlety a túry, někdy i něco k jídlu nebo pití a občas narazíme i na parťáky na výšlap. Bram je z Holandska a potkáme ho v kuchyňce hostelu. Venku zase leje a nám se v tomhle počasí opravdu nechce jít se postavit k silnici. Stejně by nám v lijáku nikdo nezastavil… Bram jede na jih asi 400 km a nabídne se, že nás vezme. Taková nabídka se neodmítá.
Franz Josef je malé turistické městečko se slavným ledovcem. Bram má rezervaci v hostelu Chateaux Franz, a tak se jdeme zeptat na stanování. Za hostelem mají pár plácků s umělou trávou, kde můžeme stanovat za 9 dolarů za osobu na noc, přičemž můžeme využívat veškeré vybavení hostelu a wifi a v ceně je večerní polévka a snídaně. Paráda! Druhý den vyšplháme na kopec Alex Knob s převýšením asi 1150 m, odkud má být úžasný výhled na ledovec. Celý den prší a přes hustou mlhu nevidíme nic. Večerní procházka lesem plným svítících červů nám ale trochu spraví náladu.
Bram pokračuje dál na jih, a tak zase jedeme s ním. Je nás ještě o jednoho navíc. Julius je z Německa, je mu třiadvacet, dva roky už žil v Austrálii a rok na Novém Zélandu. První zastávka je slavné reflexní jezero Matheson. Za dobrého počasí se panorama nejvyšších novozélandských štítů zrcadlí v klidné hladině jezera, nicméně dnes jsou mraky a fouká. V rozvlněné hladině se nezrcadlí ani šedivé mraky. Hlavní program dnešního dne je Copland Trek. Výstup na Welcome Flat Hut. Chata vysoko v horách, postavená hned vedle horkých pramenů, kde se můžeme zadarmo koupat, jak dlouho chceme.
Jen co vystoupíme z auta, obalí nás hejno muchniček (sand flies) a začnou z nás sát krev. Muchničky jsou největším postrachem turistů na Zélandu. Jejich kousnutí svědí několik dní a dokáží člověka přivádět k šílenství. Nemají ale rády vítr a déšť, takže až doposud jsme se jim poměrně úspěšně vyhýbali. Když člověk jde, muchničky neútočí, tak rychlé nejsou, jakmile se ale zastaví jen na chvíli, už jsou tu a koušou. První překážkou je velká řeka, kterou musíme přebrodit. Pak mnoho potoků, potůčků a vodopádů a několik dlouhých lanových mostů natažených přes hluboká údolí.
Od parkoviště na chatu je to 18 kilometrů hustým lesem do pozvolného kopce, za šest hodin jsme tam i s přestávkou na oběd. Chata je krásná a moderní, barevné horké prameny příjemné a s úžasným výhledem. Stanujeme na plácku za chatou a časně ráno vyrážíme na zpáteční cestu. Předpověď slibuje průtrž mračen a rozvodněné řeky, a pokud nebudeme u parkoviště včas, než se řeka rozvodní, nedostaneme se k autu a zůstaneme uvěznění na špatné straně. Polovinu cesty jdeme v hustém lijáku a já se bavím aspoň tím, že počítám, kolik potoků, potůčků a stružek pěšina překračuje mezi Welcome Flat Hut a parkovištěm. Je jich 143!
Další den ráno nás Bram vysadí v centru Wanaka a zapíše se tak do historie jako náš prozatím nejdelší stop. Pět dní, sedm set kilometrů. Jen není úplně jisté, jestli nepatří spíš do kategorie „spolucestovatel“, když jsme si ho vlastně vůbec nemuseli stopnout.

Nejkrásnější „městské“ jezero na světě
Kdysi dávno vyšlo v jakýchsi novinách na Západě, že jezero Wanaka je nejkrásnější na světě. Vzhledem k tomu, že u něj stojí město, nemůže to být tak úplně pravda, ale s výrokem „nejkrásnější jezero v civilizaci“ bych klidně souhlasila. Zejména na vrcholku hory Roys Peak (1578 m) jsme si připadali jako ve snovém světě. A to byl náš výhled pořád trochu pokažený šedými mraky zakrývajícími vrcholy vzdálených hor.
Jako jediní z davu, který stoupal na Roys Peak, se vydáme dál hřebenovkou přes Mont Alpha do údolí. Je to krásná celodenní túra a mohla by být o pár hodin kratší, kdyby bylo možné projít jednou z pastvin. Na vratech ale visí výhružná cedule, která by se dala volně přeložit jako „Když sem vlezeš, omylem tě zastřelíme!“, takže se radši vydáme spolu s pěšinkou na opačnou stranu než bychom potřebovali. Celá túra má trvat deset hodin a přesně tolik nám zabere.
Druhý den nám trvá dvě minuty stopnout auto k ledovci Rob Roy. Tahle část národního parku Mt. Aspiring vypadá naprosto idylicky. Dlouhé zelené pastviny, krávy brodící ledovou řeku, nad tím vysoké hory a modré nebe. Výstup k ledovci je snadný a nezabere víc než dvě hodinky. Fascinuje nás vodopád, který nikdy nedopadne. Svazek vody padá z kolmé skály, ale vítr se do něj opírá s takovou silou, že se roztříští do milionů drobných kapiček a ty se vznášejí vzhůru a vytvářejí jemný bílý závoj. Samotný ledovec je pěkný, ale séraky velké jako dům (ani malé séraky) neodpadávají za ohlušujícího rachotu dolů za skály, ledovec je velmi statický, takže pro nás trochu nuda ;).
Queenstown je nejluxusnější novozélandskou destinací. Místo připravené na to, že tu budete utrácet peníze ve velkém. Mnoho túr pro pěší a pro horská kola, jedna lanovka na kopec s výhledem na veliké modré jezero Wakatipu, luxusní hotely, restaurace, lázně, golf, výlety vrtulníkem, seskoky padákem, bungee jumping, heliskiing, prostě cokoli vás napadne. Město je to pěkné, ala jeden den úplně stačí.

Tučňáci, lachtani a další zvířata
Nejjižnější část Nové Zélandu se nazývá Catlins a je tak trochu jiná. Nejezdí sem mnoho turistů, i když je tu tolik co vidět, a tak je stopování docela výzva. Zvlněné zelené pastviny, kde se pasou ovečky a lamy, hustý voňavý deštný prales s nejpodivnějšími rostlinami, desítky malebných vodopádů, skalnaté pobřeží, na kterém žijí lachtani a tuleni, a zátoky, ve kterých si vesele vyskakují delfíni. K tomu ještě pár majáků, nejvzácnější tučňáci na planetě, jeskyně, kam se smí jen za odlivu, podivní černí hašteřiví ptáci, zkamenělý les a jedna velice zvláštní galerie. To všechno je Catlins.
Kemp v Curio Bay je super. Plácky na stan jsou oddělené hradbou hustého vzrostlého rákosí a poskytují dokonalý klid a soukromí. Hned pod nimi je skalnaté pobřeží, kde při západu slunce vylézají z moře tučňáci žlutoocí (Yellow-eyed penguin) a pochodují do hnízd v rákosí. Je přísně zakázané se k nim přibližovat. Lidé to respektují, ale tučňáci na to kašlou. Prostě jdou svým kolíbavým krokem domů, a že projdou metr kolem člověka, který tam už dvacet minut tiše sedí na kameni, je jim úplně fuk.
Když se jdeme na pobřeží podívat ráno, tučňáky už nevidíme, ale všimneme si zkamenělých klád pravěkých stromů. Petrified Forrest, zkamenělý les na pobřeží. Pařezy, větve a velké klády, na některé si musíme sáhnout, abychom věřili, že to není jen dřevo. A včera jsme si jich vůbec nevšimli, měli jsme oči jen pro tučňáky.
Večer nás zavane do zátoky Surat Bay. Nádherné klidné místo, kde si ve vodě hrají dva lachtani, honí se a dovádějí. O kousek dál se ve vodě cachtá skupinka racků. Pod zeleným kopcem roste záplava sytě žlutých lupin. Nakonec uvidíme i tuleně válející se na skaliscích pod Nugget Pointem, východním mysem s krásným majákem.

Ztracený cikánský autobus
Poprvé se o něm dozvíme náhodou, od kluka, který nás sveze do kempu v Curio Bay. Prý je to to nejlepší, co můžeme v Catlins vidět. Pak si ho všimnu, když jedeme kolem namačkaní v malém autíčku se skupinkou turistů z Evropy. Přinutím je zastavit a otočit se. Blair nemá nikde ani jediný inzerát. Jeho galerie není zanesena ani v žádné mapě. Říká, že když o něm lidé nevědí a prostě jen zastaví cestou, nemají žádná očekávání a jsou pak příjemně překvapení. V tomhle má ale smůlu, reklama na Lost Gypsy Bus se šíří ústně.
Prohlédneme si expozici v autobusu, která je zadarmo, a pak zaplatíme ještě pět babek za prohlídku zahrady. Mám-li to popsat co nejstručněji, v galerii najdete všemožná mechanická, solární, vodní, větrná a elektronická udělátka. Všechna mají kličku, pedál, čudlík, knoflík, prostě něco, co když zmáčknete, zatáhnete nebo otočíte, něco se stane. A pokaždé něco jiného. Od nejjednodušších legračních hračiček, přes jednoduché demonstrace složitých fyzikálních pokusů až po ty nejsofistikovanější kreativní vynálezy. Cestou k dalšímu vodopádu na to místo nedokážu přestat myslet a postupně mi dochází, že se tam musím vrátit. Udělat s Blairem rozhovor.
Na první pohled je tohle rozhodnutí naprosto šílené. Se štěstím jsme stopli tyhle lidi, kteří jedou ještě daleko naším směrem a my můžeme jet s nimi. Je půl páté, autobus zavírá v pět a my jsme osm kilometrů daleko. Nejezdí tu skoro nic. Stejně beru batoh z kufru, loučím se a vyrážím svižným krokem na opačnou stranu. Zastaví první (a nejspíš jediný) džíp, který jede kolem. Tahle sázka na intuici vyšla. Už o deset minut později sedím v Blairově kanceláři a vyptávám se ho na jeho život v autobusu.
Do Catlins jezdíval v dětství za dědečkem na prázdniny, zamiloval si místní krajinu, dovezl si sem starý opuštěný autobus, který našel stát u silnice za Dunedinem, a už patnáct let tu žije a tvoří. Předtím žil 20 let v obytném voze a toulal se po státě jako cikán. „Víš, my tady říkáme cikán každému, kdo žije v karavanu nebo v přívěsu.“ „Já už žiju deset měsíců ve stanu, to se taky počítá?“ „No jasně!“ Blair je opravdový umělec a vynálezce. I podle západních měřítek. Pro národní muzeum v Dunedinu vytvořil obrovskou schránku na dobrovolné příspěvky, BBC o něm natočila dokument a místní ve vesnici si od něj nechávají vyrábět originální schránky na dopisy, třeba ve tvaru velryb. Blair by mohl být slušně bohatý a slavný. Nechce. Nepotřebuje to. Radši je zavřený v malé dílničce v zadní části svého autobusu a týdny si kutí jedinou věc. Ptám se, na čem pracuje teď. Zaculí se a odpoví, že na nahatém pinocchiovském divadýlku.

Jezero, kde je stále hezky
Zbývá nám už jen pár dní na Mt. Cook Village, vesničku pod nejvyšší novozélandskou horou, a návštěvu kamarádky Katky v Lake Tekapo. Z Catlins do Mt. Cook Village, což je 450 km, se nám podaří dostat do druhého dne, a to považujeme za velký stopovací úspěch. Tady se ubytujeme ve státním kempu, chodíme na procházky po okolí a toužebně hledíme ve směru, kde je za mraky schovaný Mt. Cook (3724 m n. m.).  Je to už náš druhý pokus horu uvidět a bohužel stejně marný jako ten první na druhé straně ostrova. I když je druhý den ráno docela hezky, Mt. Cook z mraku prostě nevyleze.
O to víc nás překvapí, jak krásně je o sto kilometrů dál v Lake Tekapo. S Katkou, která je na Zélandu na několik měsíců, protože tu její muž pracuje jako horský vůdce, jsme se seznámili na Fidži. Má dvouletého synka Filípka a vyjdou s námi nahoru k observatoři na kopci Mt. John, odkud je úžasný výhled na jezero. Husté šedé mraky jsou chycené ze všech stran za hradbou hor a tady je krásně.
Prý je tu tak skoro každý den. Polojasno, slunečno, i když v okolních údolích prší. Škoda, že jsme tohle jezero neobjevili dřív než dva dny před odletem. Tak i na Zélandu jsou místa, kde svítí slunce!

1 komentář:

  1. Dlouhatánské lanové mosty a vodopád, co nikdy nedopadne...nádhera :-)

    OdpovědětSmazat