28.5.14

La Paz, Sucre, Potosí - přijít tak té Bolívii na kloub

"Juan mi přebral děvče, jsem v koncích!" "Tady si vezmi půl kila broskviček a povyprávěj mi to všechno od začátku." Tak může vypadat běžný rozhovor s trhovkyní na ulici v La Pazu. Ale co když má ona klobouček na křivo? A k čemu vám budou sušené lamí mrtvolky? A proč chodit do vězení s celou rodinou? To všechno se dozvíte v tomto článku.
La Paz je výjimečné město na první pohled. Strmé svahy okolo centra pokrývají neomítnuté, cihlově červené domky, nalepené jeden na druhý. Omítat je nechtějí, hlavně nevypadat jako chilské Valparaíso. Chilany tu rádi nemají už od roku 1879, kdy jim tato země zabrala přístup k oceánu. 
Všechno důležité se odehrává v ulicích. Ty jsou tematicky zaměřené. My bydlíme v ulici "Optické", na necelých 300 m jsem napočítala 18 optik. Na ni navazuje "Párty ulice", tady seženete vše pro svou oslavu narozenin, konfety, třásně, masky i lampiony. Dál pokračuje ulice "Treková" - vše pro pobyt v přírodě i s turistickými agenturami, které vás tam dopraví, a za ní "Masná" a "Malířská a tapetářská". Výhoda takového uspořádání je zřejmá. Pokud v jednom krámku neobjevíte svou vysněnou bundu/masku/hovězí, stačí udělat pár kroků a zaručeně najdete, co jste chtěli. Prodejci se o vás navíc mohou přetahovat, což vám stlačí cenu dolů. Pokud ale sháníte třeba sešit, jako já, a nenarazíte zrovna na ulici "Papírenskou", najít náhodně osamocené papírnictví je velký oříšek. Ulici "Supermarketovou" byste tu ale hledali marně. Na 2,3 milionu obyvatel v aglomeraci připadá jen 20 supermarketů, určených stejně ale zejména pro cizince. 
Každý místňák má několik svých oblíbených trhovkyň. Jednu na zeleninu, druhou na maso... A ty se "dědí" z generace na generaci. "Tady nakupoval sýr můj děd, táta a já tady samozřejmě nakupuji taky." Dobrá trhovkyně nenabízí jen chutnou zeleninu, ale umí poradit i ve složitých životních situacích. Za vidění stojí ulice "Čarodějnická". Stát se čarodějnicí nění jen tak. Když vás vyberou, musíte přežít úder bleskem a vystudovat obor v odlehlé vesničce v horách. Pak jste připraveni vykonávat nejrůznější obřady. Nejběžnější je obřad při stavbě nového domu. Je třeba obětovat matce Zemi víno, jídlo a sušené lamí mládě. Proslýchá se, že aby dům dobře stál, je třeba do základů pohřbít člověka. A vhodná oběť se prý vždycky najde...
Celou stranu jednoho z hlavních náměstí zabírá věznice. Tisíc pět set vězňů hlídá 15 dozorců. Za pobyt v celách se platí nájemné, případně si je můžete od místních realitních agentů přímo zakoupit. Na výběr jsou různé úrovně komfortu od 2+kk s vlastním vybavením po díru, sdílenou s mnoha dalšími. Kdo na nájemné nemá, musí si vydělávat. Ve vězení tak najdete všechny živnosti, stejně jako ve městě. Pokud vydělané peníze nestačí i pro život vaší rodiny venku, nezbývá, než si ji nastěhovat k sobě. Žije tam tak několik set nevinných dětí, zůstat však smějí jen do 13ti let, aby příliš nenavykly kriminálnímu životu. Do nedávna bylo možné vězení navšívit jako turista, prohlídky se ale (mimo jiné díky doporučení Lonely Planetu) staly natolik populární, že byly pro špatnou image, kterou prý Bolívii vytvářely, zcela zakázány.
Na hlavním náměstí naleznete honosný prezidentský palác. Být prezidentem Bolívie je prý ale nevděčná práce. Hrozí, že vás zlynčují nebo rovnou zastřelí. Gualberta Villaroda, který zrušil nevolnictví, prý nespokojená horní kasta nejprve ubila, vyhodila z balkonu, pak vlekla po náměstí a nakonec pověsila na lampu. Až další generace ocenily jeho přínos a na náměstí mu postavily bustu.
Co nás na ulici nejvíc zaujalo, byly dámské buřinky. Klobouček je známkou postavení. Za jeden takový je prý žena ochoná dát i 1000 USD. Naštěstí jsou jen čtyři módní barvy. Klobouček hovoří i k okolí svou vlastní řečí. Postavený na hlavě rovně signalizuje, že je dáma zadaná. Umístěný na stranu značí svobodnou ženu, hledající partnera. Když nějakého zajímavého uvidí, upoutá jeho pozornost, povytáhne sukni, odhalí lýtko a začne utíkat. Pokud má muž zájem a dohoní ji, už je ruka v rukávě. Nejzábavnější na tom všem bylo, že kloboučky nakřivo nosily i dámy, které vypadaly na 110 let.
Sucre je sněhobílý kousek Evropy, přenesený do srdce Jižní Ameriky. Strávili jsme tu jen 24 hodin, ale doslova nás nadchlo. Užili jsme si tu trochu požitků. Spali jsme v nejpohodlnější posteli (cítila jsem se v ní jako v mé vlastní), jedli nejlepší zeleninové lasagne ve skvělé vegetariánské restauraci a zakončili tím nejlepším cheescakem na světě v moderní cukrárně. Výrazně kontrastní lehce křupavé čokoládové těsto, jemný krém, jahodová poleva efektně zdobící talířek a čerstvé jahody. Dokonalý zážitek. Všechno samozřejmě za bolívijské ceny (velice nízké). Když jsem se navíc dozvěděla, že tu mají i horolezecký klub, měla jsem chuť se hned stěhovat :).
Od bílého kostelíku s podloubím - Recolety - je krásný výhled na celé město. Čisté, uhlazené a vyšňořené. Bílými fasádami, balkónky a tmavými okenicemi tak trochu připomíná Řím. Na kopci nad městem stojí velký kříž, který v noci bíle svítí. Vydali jsme se k němu přes eukalyptový háj a otevřel se nám výhled nejen na město, ale i na široké okolí.
Výkladní skříní Sucre jsou městské parky. Okrasné květiny, zastřižené stromky, uhlazené záhony, palmy, pěšinky a lavičky. V parku Bolívar najdeme dokonce Vítězný oblkouk a 20ti metrovou kopii Eiffelovy věže, na kterou vedou úzké točité schůdky. Vedle parku je obrovské dětské hřiště v dinosauřím stylu. Překvapí nás, jak často se s námi dávají do řeči děti, úplně bez ostychu. Tři malí čističi bot chtějí vědět, odkud jsme, a se zájmem si prohlížejí naše právě napsané pohledy se salarem Uyuni. O něco starší kluk se mi směje, když se houpu na dinosauří houpačce, a říká mi, že je to pro děti. (No a? =D) Pak nám dlouho vypráví o svém tatínkovi, který v La Pazu staví novou moderní lanovku do centra.
Potosí se rozkládá na úpatí nádherné hory Cerro Rico. Její stříbrné doly jsou hlavní městskou atrakcí. Jejich návštěvu dlouze zvažujeme. Jedná se prý o pravé peklo. Horko, tma, stísněné prostory a špatný vzduch. Tříhodinová exkurze do nitra hory. Nakonec si tenhle zážitek necháme ujít.
Město je jedním z nejvýše položených na světě. Na náměstí je restaurace s příznačným názvem 4060, označujícím její nadmořskou výšku. V Potosí Petr poprvé ochutná lamí maso a nechá se ostříhat v "Holičské" uličce. Blíží se noc a městem proudí davy školáků ve stejnokrojích. Ptáme se, zda je dnes nějaký významný den, ale není. Prý jdou jen děti ze školy.
Pokud nemáte ještě vymyšlenou dovolenou na léto, doporučujeme Bolívii. Od května do října je tu období sucha a tahle země rozhodně má co nabídnout. O salaru jsme už psali a o šestitisícovkách a posvátném jezeře Titicaca bude řeč příště...

1 komentář:

  1. Paráda! Kdybych už neměl na léto dovolenkový program, nejspíš bych neodolal :-).

    OdpovědětVymazat